Nonverbal – nabitý týden

Pražská La Fabrika se předposlední květnový týden stala již podruhé centrem a pořadatelem mezinárodního festivalu PRAGUE NONVERBAL. Ona i další pražské progresívní stánky nekonvenčního a pohybového divadla přivítaly na desítky zahraničních i domácích souborů a sólistů, kteří se vyjadřují divadlem beze slov.

Druhý ročník festivalu PRAGUE NONVERBAL proběhl od 21. do 25. května v Praze. Na domovské scéně La Fabrika, ale též v Jatkách78, Alfredu ve dvoře, Studiu Hrdinů, Centru současného umění DOX a v Cross Clubu. Přinesl na čtvrt stovky divadelních prezentací, ale i filmy a důležitá kuloární setkání tvůrců.

Začneme od „A“ čili Alfredu ve dvoře. Vlastnímu zahájení festivalu předcházela na letenské scéně Alfred ve dvoře mezinárodní performace „Take Down“. V tanečně-wrestlingové řeči se v ní setkali Japonka Kazuyo Shionoiri a izraelský tanečník Dror Liberman.

 Hlavní a čestnou cenu festivalu SILENCE SPEAK LOUDERS převzala režisérka, herečka, choreografka i loutkářka Zoja Mikotová.

Taneční legenda Vlastimil Harapes se v hledišti objevila krátce po návratu z operace. A byl středem pozornosti.

Slavnostní zahájení v neděli 21. 5. v La Fabrice probíhalo pod patronací ministra kultury Mgr. Daniela Hermana. Bylo nabité. Hosty i styly. Konferenciérky Anna Polívková a Martha Issová, za tradičního živého doprovodu na klavír Zdenka Merty, elegantně zvládly propojit takřka nepropojitelné. Tak třeba Annu a Johanu Schmidtmajerovy, s Janem Cinou a Jiřím Weissmanem v půvabných tanečně akrobatických hříčkách. Škoda, že v hledišti nebyl Milan Drobný. Asi by se divil, co jde vytvořit za kreace na jeho dávný hit s textem Jiřího Grossmanna „Bambule bijou bác“. Z jiného soudku bylo vystoupení Trygve Wakenshaw. Dalším kontrastním článkem pořadu byla hudebně humorná skeč Martina Zbrožka. Zaujala i Tap Academy a mnozí další. Vyvrcholením večera bylo udílení ceny “SILENCE SPEAK LOUDERS“. Její laureátkou se stala režisérka, herečka, choreografka a pedagožka Zoja Mikotová. Brněnská rodačka, která se postupně od loutkařiny dopracovala k divadelní režii a pantomimě. Roku 1992 založila na JAMU do té doby unikátní Ateliér výchovné dramatiky neslyšících. Vedle režijní práce (Husa na provázku, Činoherní klub, Slovácké divadlo a další), pedagogické praxe a zahraniční angažmá se často objevuje v roli lektorky na řadě workshopů v naší republice i v zahraničí. S neslyšícími divadelníky spolupracuje na řadě dalších akcí mimo JAMU. Slavnostní večer zakončil krátkometrážní film Jiřího Kiliána „Scalmare“. Světový choreograf se tak po necelém roce v La Fabrice představil opět výrazným surrealistickým dílem. Jeho černobílému snímku vévodily výkony jeho ženy a „múzy“ Sabine Kupferbergové a Petera Jolesche. Dílo si vysloužilo dlouhotrvající potlesk. Na pódiu se vystřídali i slavní hosté. Kromě Jiřího Kiliána i Soňa Červená. Z hlediště jim aplaudovali mezi jinými také Boleslav Polívka, Vlastimil Harapes, Jiří Lábus, Yvona Kreuzmannová, výtvarník a balónový pilot Vratislav Hlavatý. …a mnoho a ještě více dalších person uměleckého i veřejného života.

Boleslav Polívka se účastnil slavnostního zahájení festivalu, ale také se později představil jako filmový režisér (spolu s F. A. Brabcem) své krátkometrážní hříčky „Hon“.

 Slavná herečka a zpěvačka Soňa Červená usedla vedle Jiřího Kiliána v čestné lóži při zahajovacím večeru.

Halka Třešňáková a Anna Polívková se představily v rámci festivalu v Alfredu ve dvoře.

Během nabitého týdne pak pokračovala plejáda skvělých divadelních zážitků. V La Fabrice se prezentoval britský soubor Vamos Theatre s „Finding Joy“, francouzské divadélko Compagnie Mangano-Massip s titulem „What Is Mime“, mexická herečka Gabrielle Muňoz s „Quizás“, ale také domácí mimové a klauni – Václav Strasser, Jiří „Bilbo“ Reininger a skupina Bratři v tricku nebo Martin Zbrožek.

Jatka78 patřila premiéře Rostislava Nováka ml. „Jatka číslo 5“ a Cirku La Putyka s jeho „Airground“.

V Cross Clubu se prezentovala Polka Maria Zimpelová s půvabnou hříčkou „What Do You Really Miss?“.

Alfred ve dvoře mimo zmíněné japonsko-izraelské ouvertury festivalu patřil Anně Polívkové a Halce Třešňákové s milým „Walk In Progress“.

Studio Hrdinů hostilo českou Pantomimu S. I. S výmluvným titulem „Z českých luhů a hájů přinesli jsme vám vodu“.

A holešovické centrum moderního umění přivítalo českou Farmu v jeskyni a její inscenaci „Odtržení“.

Světoznámý choreograf Jiří Kilián přijímal zasloužené ovace i jako tvůrce filmu „Scalmare“.

V La Fabrice proběhla také pražská premiéra filmové hříčky Boleslava Polívky „Hon“. Sám ji – za asistence režiséra a kameramana F. A. Brabce – také režíroval. Film byl natočen již roku 2007 na tehdy ještě hercově farmě v Olšanech u Brna. Vychází z tradiční honičky na klauny, která se – vedle kupříkladu hospodského zabíjení much – tehdy na olšanské farmě odehrávala. Mimo Boleslava Polívky a jeho dětí i hereckých kolegů ve snímku vystupují i neherci – tradiční účastníci povedených akcí v Olšanech. Samotný filmový titul měl už před časem světovou premiéru v Olšanech. Ale i v Praze se setkal s obdivem.

Prague Nonverbal se vydařil. Dokázal podchytit na vícebarevné platformě mnoho umělců, kteří si mají co říci i beze slov. Nezbývá se než těšit na ročník třetí.

MICHAL STEIN

Foto: PRAGUE NONVERBAL

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Tomáš Absolon a Jan Horčík rozehrávají vztah písma a obrazu v Galerii NoD

Galerie NoD otvírá 31. května 2017 výstavu Plakaat umělce Tomáše Absolona a typografa Jana Horčíka

 

Galerie NoD

Tomáš Absolon & Jan Horčík

Plakaat

1.- 25. 6. 2017

Kurátor: Pavel Kubesa

Vernisáž: 31. 5. 2017, 19:00

Architektura: Jakub Jansa

Galerie NoD otevře 31. 5. 2017 od 19:00 autorskou výstavu Plakaat umělce Tomáše Absolona a typografa Jana Horčíka. Výstava je tvůrčím dialogem mezi médiem malby a doménou designu písma. Oba autoři společně s kurátorem výstavy Pavlem Kubesou a architektem výstavy Jakubem Jansou rozehrávají v prostoru Galerie NoD nenápadnou instalační hru, která smývá a tematizuje hranice malby a písmenného gesta, stejně tak jako vztah výstavních exponátů a informační, propagační grafiky. Výstava potrvá do 25. 6. 2017.

Tomáš Absolon platí za jednoho z výrazných představitelů současné mladé nefigurativní malby. Rozvíjí vlastní úsporný vizuální jazyk inspirovaný intuitivním vnímáním různých zákonitostí na hranicích matematiky, sémiotiky a širšího kulturního vědomí světa „sítě“. Absolonovy obrazy jsou často vícevrstevnaté a ploché zároveň, v prostorově nespecifikovaných plánech pozadí a popředí se objevují malířsky jinak pojatá planární gesta či ostré linie, někdy fungující i jako reminiscence jakési plakátové estetiky. Jan Horčík se zase etablov al jako již nepřehlédnutelný typograf, který zásobuje mezinárodní prostředí současného grafického designu elegantními a „šťavnatými“ designy nových písem, která rozvíjí svou rafinovanost jak v „headlineových“ nápisech či logotypech, tak v různých kaligrafických a volně modifikovaných, až experimentálních písmových formách.

Tomáš Absolon a Jan Horčík netvoří žádnou uměleckou dvojici. Absolona a Horčíka pojí spíše určitá senzitivita, podobné smýšlení a pozornost k příbuzným jevům, týž zájem o prozkoumávání možností těchto fenoménů, který vychází z  jejich společné „knihovny inspirací“. Toto sdílené „nalazení“ je dovádí k vzájemnému tvůrčímu dialogu mezi doménou písma a médiem obrazu.

Iniciačním momentem jejich spolupráce jsou různé rozvahy nad charakterem vizuální kultury v širším společenském prostředí (městem a jeho vizuálními systémy počínaje, grafickým designem plakátové formy konče), ale také zaujetí povahou písma jakožto nástroje a estetického objektu zároveň. Písmo můžeme v určitém kontextu chápat jako platformu pro demonstraci a rozvíjení bazálních estetických principů. Písmo, coby konkrétní design vizuálního grafického systému reprezentujícího přirozený jazyk, je výsledkem konstrukce elementárních linií a geometrických tvarů ve vzájemných vztazích a poměrech do propracované kresebné kompozice různě pojatých tahů glyfů (tj. konkrétní grafická realizace písmenného znaku) a „prázdného místa“ okolo nich. Takováto kompozice může být podrobována aplikaci celé škály estetických termínů (např. vyváženost, ladnost, jemnost), tzn. stává se předmětem estetického hodnocení. Navíc se jím stává v týchž kvalitách, v níž evaluujeme díla vizuálního umění (tj. v kvalitách jakými jsou linie, barva, tah, tvar, kompozice, ad.). Oblasti typografie a malířství tak můžeme chápat jako dva způsoby tvorby v rámci jedné domény vizuálních, estetických formálních kvalit.

Podobně pak i v rámci projektu Plakaat se rozehrává vztah ztvárnění písmene a obrazu-malby. Inspirační tok obou autorů zde plyne po obousměrných trajektoriích, kdy se vždy určitý výstup (obraz, glyf, formální či obsahová idea) jednoho autora stává předmětem pro volné znovu-uchopení a přepracování autorem druhým. Tento vztah však není možné chápat jako ryze kauzální a zpětně vysledovatelný. Jednotlivé vstupy jsou často mnohem více spíše „impulsem“, motivací k volné tvorbě, nežli nějakou pevnou formální „předlohou“.

Přesto se zde v komparaci některých konkrétních obrazů Tomáše Absolona a plakátu Jana Horčíka odkrývá zajímavý posun, „chvění“, které vzniká na vibrujících hranách obou střetávajících se médií. Současná písmová tvorba se téměř výhradně odehrává v prostředí digitálních grafických softwarů, které tak logicky předurčují charakter glyfů především v jejich „vektorové“ přesnosti ad infinitum, nesměrných možností detailů v tahu, stínování a náběhů liter, vizuální identičnosti různých jejich provedení napříč digi tálními zobrazovacími zařízeními. Oba autory však zajímá mnohem více jakýsi moment rukodělnosti, odchylky aktuálního provedení od ideálního vzoru glyfu, okamžik, kdy glyf pomalu přestává být písmenem/grafémem (tj. základní, nedělitelnou složkou psaného jazyka) a stává se mnohem více gestem, ať už kresebným, tak malířským a nabývá tak právě autonomního charakteru estetického znaku, který referuje pouze k sobě samému a svému formálnímu vyhotovení. Některé z Horčíkových „abeced“ se vydávají právě tímto směrem, tematizují materialitu a praktické provádění konkrétních náp isů (jako například v designu písma Joe182 vycházejícího z praxe nástěnných nápisů markerem),  rozvíjejí kaligrafické principy (viz například font Oasis) a zavádějí tím do fontů prvky ručního psaní. Volné zpracovávání Horčíkových glyfů v některých Absolonových plátnech pak dovádí toto gesto k jeho malířské manifestaci. Tomáš Absolon rozvolňuje písmovou formu do ryzí obrazové kompozice vycházející z potřeb a principů budování současného obrazu. Kontura písmena se rozmývá a výsledná obrazová symbolika osciluje na hranici označování a neoznačování vůbec. Tenze, která zde vzniká, je tak základním interpretačním motivem v rovině divácké percepce: pozorovatel se oddává volné hře těkavých významů osnované vizualitou děl. Pevným bodem celého procesu pak zůstává potěšení z této vizuální hry.

Pavel Kubesa

Taneční magazín

 

Snad, snad….

Snem téměř každé ženy je vdát se. Ale jak na to?

 

24.května uvedlo divadlo LaFabrika v rámci festivalu Prague Nonverbal inscenaci Perhaps, perhaps …. Quizás mexické umělkyně Gabriely Munoz. A protože festival Prague Nonverbal přináší kvalitní tvorbu, diváci se opravdu potěšili.  Hra Perhaps, perhaps… Quizás měla premiéru v New Yorku v roce 2010 a hrála se po celém světě na klaunských a divadelních festivalech v Brazílii, Kolumbii, Gruzii, Francii, Španělsku, Velké Británii a Švédsku.

 

Příběh začíná krátkou videoprojekcí, ze které vyrozumíme, že jistá žena se zamilovala, anebo si to alespoň moc a moc přeje. Jenže láska nepřeje jí. Naše hrdinka se tedy musí spokojit s tím, že si představuje svatbu a všechno co k ní patří.

Inscenace je stále na hranici tragédie  a komedie, všechny okamžiky jsou ale tak výstižné. Žena, která čeká na pana Pravého, se cpe svatebními sladkostmi, ale vzápětí intenzivně cvičí, např. obíhá stůl a počítá si kolečka. Není to mnohým z nás tak trochu povědomé?

Zoufalá touha po spřízněné duši a po svatbě je ztvárněna opakujícím se zpěvem svatebního pochodu. Z toaletního papíru je svatební koberec a jde se k ženichovi, kterého představuje pouze sako. Nevadí. Naše hrdinka si vyměňuje prstýnky se sakem, zatančí si s ním a jde na pohovku…. Dojemná scéna lásky. Smutek a touha dýchají z každičkého pohybu, upřímný zoufalý obličej naší hrdinky odráží duševní utrpení, kter é jí způsobuje samota. Přesto právě jejímu zoufalství se diváci nejvíce smějí. Gabriela Munoz  mistrně rozehrává v divácích ty nejzákladnější pocity – touhu nebýt sám. Proč se ale divák tak intenzivně chechtá, až se téměř popadá za břicho, když se naší hrdince ne a ne a nechce  podařit  potkat v životě toho pravého?  Už postava samotné umělkyně budí sympatie, její výraz a samozřejmě svatební šaty budí soucit a současně smích. To vše doladěné do detailu propracovanými scénami roztomilého neúspěchu tvoří neopakovatelnou podívanou, která daleko přesahuje běžné klaunérie. Právě proto, že každý tak trošku poznává sám sebe, člověk se rád odlehčeně zasměje svému marnému úsilí.

V druhé části má naše hrdinka už dost pouhých představ a tanců se sakem a vydává se do publika hledat manžela. Z jejího výrazu usuzujeme, že se jí nikdo moc nelíbíme, nadšením tedy  zrovna neoplývá. Ale přece jen někoho zahlédla… jednoho případného partnera rozzlobeně vrátí zpět na sedadlo, ale snad se  našel vhodný kandidát na manžela. Sledujeme její radostné hodování u stolu, její svatbu, pochopitelně, že nesmí chybět pád ženicha a nevěsty, když ji ženich chce vzít do náruče, samozřejmě  i jejich společný romantický tanec vyvolává v divácích salvy smíchu. Jenže co to? Na scéně se ocitá jiná žena a sebevíc ji naše hrdinka zahání, nakonec si ženicha odvádí. Umělkyně vyjádří vše mávnutím ruky. A jde se pro dalšího manžela. Ale sebevíc se zoufalá žena snaží, svádění nepomáhá, vztah neklape… a zase celý koloběh od začátku. Znovu svatební šaty a znovu sny…. a takhle mnohým z nás vlastně života pomalu či rychle ubíhá, doufání, sny, představy, neúspěchy, kratičké chvilky štěstí. Perhaps, perhaps… Quizás je mistrným dílem, propracovaným do detailu, baví diváka od první minutky až do konce a zanechává  v nás  posmutnělý  úsměv. Diváci ocenili Gabrielu Munoz nekonečným aplausem ve stoje, který si tato sympatická  umělkyně za své (tolika lidem blízké) utrpení plně zasloužila.

Eva Smolíková

Foto: Markéta Šedivá

Taneční magazín