Tanečníci ze Stardance a Česká televize předali Centru Paraple šek v hodnotě téměř Kč 12.000.000,-
Jan Onder se ocitl v roli moderátora nikoli tanečníka, i když se společně s Radkem Bangou také zapohyboval v rytmu hudby. Někteří zúčastnění se Honzovi Onderovi smáli, že je při moderování nervózní, ale Ondra se nenechal rozhodit. „Byl jsem, už nejsem,“ směje se.
Veronika Lálová, Zdeněk Piškula, Ondřej Bank, Eva Krejčířová, Jana Plodková a Michal Padevět, ti všichni předvedli své fantastické, (prý zapomenuté a dlouho netančené) taneční kreace. Na scéně se objevilo i trio Anna K, Olga Šípková a Kristýna Leichtová, které sice nepostoupily do dalších kol ve Stardance, ale našly v sobě lásku k tanci a rozhodly se v něm pokračovat. Řekly dokonce, že možná vytvoří své vlastní taneční trio – „Ani Oli Kiki“.
Všeobecně se dá říci, že tanečníci na této akci poodhalii své sny a plány, například Anna K vydává nové album, ke kterému hledá název. Pomůžete jí?
Dále následovalo slavností předání šeku v částce Kč 11 916 733,-. Ředitel Centra Paraple David Lukeš říká: „Peníze poputují na platy osobních asistentů a zdravotních sester“ .
Jak hodnotil atmosféru tohoto odpoledne Jan Onder?
Zeptali jsme se….
TM: Jak hodnotíš dnešní atmosféru?
Honza Onder: „Bylo to tady opravdu příjemné a milé, neoficiální, přátelské. Můžu říct jen to, že tato událost byla takovým neoficiálním poděkováním všem zúčastněným na charitativním díle Stardance. Šek, který byl dnes předán, je v částce téměř Kč 12 000 000,- takže celá atmosféra je až nostalgická.“
TM: Očekával jsi tak vysokou částku?
Honza Onder: „Ano. Ale já jsem byl u tohoto projektu i minulý rok, takže letos jsem se doslova modlil, aby se vybralo také tolik anebo dokonce víc. Minulý rok jsem ji nečekal, celou událost jsem vlastně možná ani tak silně neprožíval, ale letos mi na všem hodně záleželo.“
Děkujeme
Jak prožívali Stardance vozíčkáři?
Zeptali jsme se…..
Jaroslav Zářecký
TM: Napadlo Vás vůbec někdy po nehodě na motorce, že budete tančit?
Jaroslav Zářecký: „Ne, tak to ne, to mě tedy nikdy nenapadlo.“
TM: Co Vám problesklo hlavou v prvním okamžiku, když Vám bylo nabídnuto zatančit si ve Stardance?
Jaroslav Zářecký: „To byla pro mě veliká výzva. Říkal jsem si, že mně to rozšíří možnosti a posunu se ve své hlavě někam dál.“
TM: „Měl jste strach, že Vám to třeba nepůjde?“
Jaroslav Zářecký: „No, měl jsem strach z hudby. Nemyslel jsem si, že bychom to nezvládli. Chtěl jsem dostat nějakou živější hudbu, tu jsme nakonec nedostali, ale i tak jsme to snad zvládli,ne!?
TM: Měl jste před touto choreografií vztah k tanci nebo ne?
Jaroslav Zářecký: „Mně se opravdu moc líbí dívat se na toho, kdo to umí. Ale já sám jsem vždycky byl strašlivé ‚prkno‘. Hrál jsem hokej a sportoval, takže jsem neznal ‚takový ten flexibilní pohyb‘. Přesně jako Ondra Bank. Toužil jsem tančit s ním. .“.
TM: Jak vnímají soutěž Vaši kolegové?
Jaroslav Zářecký „Já jsem vůbec nikomu neřekl, že se akce zúčastním. Nějaký den předem se to ale vědělo, nevím ani, jak to vlastně proniklo na veřejnost. Odezvy jsou velké a ještě jsem vůbec nestihl odpovědět všem a nechávám si to, abych měl co dělat přes týden.“
TM: Když se ohlédnete směrem ke svému nešťastnému dni, co byste vzkázal mladým klukům na motorkách?
Jaroslav Zářecký: „Dávat pozor, žádné ‚machrování‘. Ani neříkám jezdit vyloženě pomalu, to už je dané situací, ale soustředit se na jízdu a počítat s tím, že kdykoliv se může stát cokoliv.“
TM: Dá se říci, pokud se nepodaří dojet k cíli, ale aspoň přežít, že život jde dál….
Jaroslav Zářecký: „Ano. Já sám cítím, že dva a půl roku po mé nehodě jsem se psychicky posunul neuvěřitelně daleko. Dnes už mě hned tak něco nesrazí, neřeším žádné malichernosti. Jsem úplně jiný člověk, silnější.“
Dávají Vám odborníci šanci na úplné uzdravení?
Jaroslav Zářecký: „To mi nikdo neřekne. Každopádně, když přijdu do nemocnice Motol na kontrolu, lékaři jsou překvapeni, co jsem už dokázal. Směřuji si to tak ve své mysli. Soustředím se na to, že zase budu chodit jako dřív.“
Jak prožívali tanec s vozíčkáři soutěžící?
Zeptali jsme se ….
Jana Plodková
TM: Líbila se Vám myšlenka pomáhat tancem zraněným lidem nebo jste se bála?
Jana Plodková: „Myšlenka, se mi určitě jevila jako dobrá. Hlavně ten cíl, vybrat co nejvíce peněz, které pomůžou těm, kteří to opravdu potřebují. Dopadlo to skvěle a jediné, z čeho jsem měla obavy bylo, jaké možnosti vůbec vozíček nabízí, jaká bude naše tanečnice. Ale najednou to vyšlo tak dokonale, že já i Michal i Iveta jsme si to náramně užili.“
TM: Byl ve Vás strach, zda dokážete udělat choreografii s vozíčkem?
„Ne úplně strach, ale takové zvláštní očekávání. Co vlastně člověk s tím vozíčkem může zažít?“
Necítili jste obavu, že můžete vozíčkáře nějak zranit?
„ Ne, vůbec, to jsem necítila. Když jsem uviděla Ivetu, tak jsem věděla, že bude všechno dobré.“
Kdo tvořil choreografii?
„Já jsem měla připravené nějaké základy, Iveta se potom do toho ‚vrhla úplně po hlavě‘, ale já jsem samozřejmě také tvořila.“
Děkujeme
Nezbývá než popřát hodně štěstí všem, kteří se zúčastnili a poděkovat jim
