Zahájení výstavy plakátů Česko kanadského autora Miloše Reindla se uskutečnilo v neděli 14. 8. 2016 v 18 hodin na piazzettě Národního divadla
Zahájení výstavy plakátů Česko kanadského autora Miloše Reindla se uskutečnilo v neděli 14. 8. 2016 v 18 hodin na piazzettě Národního divadla. Doba trvání výstavy s názvem DO NOT PASS BY je 14. 8. – 28. 8. 2016. Plakáty je možno vidět na třech místech v Praze, na piazzettě Národního divadla, v ulici Na Příkopech a parku Kampa.
Nadace Palbric Art Foundation ve spolupráci s městskou částí Praha 1 pořádá venkovní výstavu filmových plakátů česko-kanadského výtvarníka Miloše Reindla (1923-2002), které vytvořil v Československu před svým odchodem do Kanady. Výstava je ukázkou Reindlovy grafické práce a také pozitivního dopadu celosvětové kulturní provázanosti. Na 30 výstavních panelů kromě Reindlova plakátu obsahuje druhou dvojjazyčnou (EN-CZ) stranu, která je zaměřená na podporu diverzity, zmírnění všeobecně se rozpínající xenofobie a mimo jiné obsahuje pozitivní vzkaz jak pro všechny „nově příchozí“, tak pr o jejich „nové hostitele“, významné úspěchy uprchlíků nejen v jejich nových domovech. Nadace touto cestou poukazuje na možnosti profitu, který tkví v otevřené mysli a náš každodenní život třeba i nevědomky obohacuje.
Návštěvníci výstavy si mohou ve spřátelených institucích (pozn. redakce: Museum komunismu, Pokladna ND) zakoupit také trika či reprodukce plakátů speciálně vytvořených k této příležitosti této výstavy. Výstava má mezinárodní přesah a na podzim putuje do Montrealu v Kanadě, další rok bude k vidění např. v Mexiku, Itálii či Brazílii. Projekt je realizován pod záštitou starosty MČ Praha 1 Ing. Oldřicha Lomeckého.
Zakladatel nadace Palbric Art Foundation je Michael Cukier (*9.1.1948), rodák z Tel Avivu, jehož matka pochází z Rakouska a otec z Polska, prožil s rodinou značnou část života v Kanadě. Do České republiky zavítal poprvé v roce 2000 se svojí tehdejší partnerkou Renatou, imigrantkou z bývalého komunistického Československa. Českou republiku si zamiloval natolik, že v ní od roku 2011 trvale žije. Proměnil zde nejednu profesní příležitost. „Společně se svým italským partnerem Dr. Nino Altomontem a slovenským architektem Richardem Zachardem jsme získali ocenění „BEST OF REALTY 2013“ z a náš luxusní projekt na Janáčkově nábřeží. Zrekonstruovali jsme také budovu na Václavském náměstí 48 a zmodernizovali hotel Le Palais na Vinohradech,“upřesňuje Michael Cukier a současně dodává: “Rozhodl jsem se, že je načase, abych část svého času a energie věnoval vzdělávací nadaci založené v roce 1972 mým dědečkem Maxem Cukierem. Mým zájmem je vrátit společnosti některé z mých získaných zkušeností.“
Michael Cukier vlastní většinu děl Miloše Reindla, se kterým se stali blízkými přáteli. Právě jeho tehdejší partnerka Renata (pozn. redakce: tehdejší umělecká kurátorka, historička a odpovědná zakladatelka Landau Fine Arts, významná galerie v Montrealu) jej přivedla k autorovi a jeho tématům. Již v roce 2002 stál Michael Cukier u realizace výstavy Reindlových děl na Pražském hradě. Miloš Reindl v témže roce zemřel.
Více informací o výstavě: http://www.palbric.org/exhibits/
https://www.facebook.com/events/519798068221365/
Rozhovor s pořadatelem výstavy Michaelem Cukierem:
Jak vy osobně vnímáte otázky multikulturalismu, náboženství a mezinárodních vztahů jako člověk židovského vyznání žijící v cizí zemi?
Já i má rodina máme bohaté zkušenosti s životem v cizích zemích ať už po válce jako uprchlíci tak poté jako imigranti. Avšak necítím se kvalifikovaný, abych hodnotil současné světové dění. Jediné zkušenosti a znalosti, ze kterých mohu čerpat, jsou ty mé osobní a které mě naučili moji rodiče. Oba moji rodiče ovládali 7 jazyků. Naše vzdělání bylo pro mého otce tou hlavní prioritou, která šla ruku v ruce s uměním integrace do ostatních kultur, zatímco ponechání si tu vlastní a neztrácet svou identitu. Charles Darwin to p opsal v podobě výzkumu vývoje pěnkavy, která se z důvodu přežití, fyzicky adaptuje svému okolí, zatímco stále zůstává pěnkavou. Pokud chci žít a prospívat, věřím, že se musím adaptovat kultuře a zvykům svého okolí, nicméně by to pro mě nemělo znamenat břemeno, ba naopak, je to nenahraditelná příležitost k obohacení sebe sama. Itálie mě obohatila představou o skvělém jídle, Kanada mě naučila si užívat tvrdých zim a bavit se hokejem a lyžováním. Příkladem je také můj bratr, který i když je majitelem sezonní vstupenky na kanadský hokej, kam bere i své děti, při pobytu v Itálii chodí se stejnou láskou na fotbal. Stejně tak odpovím i na Vaši otázku týkaj ící se různých vyznání: Když jdu do synagogy, beru si pokrývku hlavy, když jdu do kostela tak si ji sundám a když jdu do mešity, zuji si boty.
Co byste v tomhle směru v budoucnu uvítal?
Pokud naše snaha sníží riziko xenofobie jen o jedno nebo dvě procenta, tak stojí za námahu. Talmud i Korán mají pasáž, která hovoří o tom samém „Pokud zachráníte jediný život, je to stejné, jako byste zachránily celý svět.“ Reindlovo dílo je základem komunikace mých myšlenek, mého odkazu, a zároveň je to způsob jakým seznámit svět s tímto skvělým českým umělcem.
V čem a jak podle vás lze současnou situaci ohledně xenofobie zlepšit?
Jsme svědky lidské tragédie, je to těžká situace, na kterou bohužel nemám odpovědi. Strašný dopad terorismu mající za důsledek migraci lidí z epicentra tohoto neštěstí. Je to tragédie, nesoucí podružný důsledek nazývající se STRACH! Ve stresu ze strachu nejste pak schopni vnímat realitu a mít objektivní pohled na věc. Strach ničí objektivní vize. Strach přiživuje předsudky a xenofobii, a xenofobie je nákaza oslabující všechny kultury světa. Vzdělání může být vakcínou na strach. Věřím, že média hrají významnou roli ve vzdělávání ; veřejnosti. Výzvou je způsob jakým musejí média prezentovat to, jak se lidé mohou obohatit vzájemnými kulturními rozdíly a žít v symbióze. Slýcháme stále dokola o svobodě slova v médiích. Nicméně tato svoboda slova v médiích musí zároveň zahrnovat odpovědnost za poskytnuté informace a jejich důsledky. Představte si situaci, kdy každý den havaruje jedno letadlo, ve kterém zemřou všichni pasažéři. To je stejný počet lidí, kteří dle dat asociace sdružení pojišťoven v USA, zahynou každý den na amerických silnicích. Každý jeden život je vzácný, ale nikde se na denní bázi ve zprávách se neukazuje informace o tom, kolik lidí na silnicích zemře lo. Tato každodenní číslo a informace by pak mělo přispět k tomu, aby se ze zničeného života stávala senzace, která živý motor popularity terorismu.
Nobelovu cenu již získalo přibližně 100 zemí, 900 lidí a organizací. Co se stane, pokud po vzoru denního horoskopu budou média věnovat pozornost původ, datum narození jednotlivých výherců Nobelových cen. Například dne 20. prosince se v Praze v roce 1890 narodil Jaroslav Heyrovský. Děkujeme, Česká republiko, za skvělého chemika a vědce oceněného Nobelovou cenou v roce 1959 za chemii a vývoj nového směru elektrochemie. Tímto bychom mohli v lidech vybudovat zvyk a touhu po tom vyhledávat podobný druh informací a tím je zároveň vzdělávat v tom, jaký přínos a bohatství mohou mít pro lidstvo rozdílné kultury a etnika. Věřím ve vytvoření „uličky světla“ na všech světových letištích, které tyto prostory rozsvítí a budou tak propagovat a poukazovat na bohatost a benefity kulturních rozdílů. Doufám, že všech sedm miliard lidí na této planetě si uvědomí, jaké bohatství a krásu zde sdílíme. Také věřím, že Český národ bude pyšný na svůj díl přispěvovatelů do světové vědy, umění, hudby a kultury a že skrze šest milionů turistů, kteří každoročně do české republiky zavítají, se dostane Česká republika více do podvědomí světové populace. Toto není multi milionová iniciativa ani investice. Jedná se o zájem vládních organizací, asociací působících v cestovním ruchu, stejně tak jako mezinárodních korporací, vytvořit tuto kulturně vzdělávací vakcínu a oslabit tak sílu xenofobie.
Michaela Lejsková
Foto: Palbric Art Foundation
Taneční magazín
