Betonová zahrada

Přichází horké léto a v domě začne být k nedýchání. Ze sklepa se začne linout podivně nasládlý pach a s ním i tajemství, které nesmí vyjít na světlo…šokující hra o temnotách dospívání

 

 

 

Spisovatelka Petra Hůlová vytvořila pro Švandovo divadlo osobitou jevištní adaptaci slavné britské novely Betonová zahrada. Knižní bestseller Iana McEwana znají čtenáři po celém světě a v roce 1993 podle něj vznikl i stejnojmenný film. U Švandů se teď Betonová zahrada dočká vůbec prvního jevištního zpracování mimo Velkou Británii. Premiéroví diváci ji zde uvidí 30. ledna 2016 ve Velkém sále v režii Doda Gombára.

 

Uvedení Betonové zahrady v podobě divadelní hry je každopádně výjimečnou událostí: McEwan totiž dává svolení k adaptacím svých děl jen zřídka. Nejen na českých jevištích se tak Betonová zahrada objeví poprvé – půjde zároveň o první divadelní ztvárnění mimo britské souostroví. Navíc v podán&i acute; uznávané spisovatelky Petry Hůlové. Ta dostala od režiséra hry Doda Gombára – uměleckého šéfa Švandova divadla a zároveň spoluautora inscenační úpravy – při přepisování McEwanovy novely volnou ruku.„Příběhy všech sourozenců učinila stejně významné a důmyslným způsobem ve hře ponechala přítomné také jejich rodiče,“ říká o přístupu Petry Hůlové dramaturgyně Martina Kinská.

 

Děti, dům a jejich tajemství  

Hororový příběh Betonové zahrady vypráví o křehkosti a temných stránkách dospívání čtyř sourozenců žijících s rodiči v domě na předměstí. Vše začíná smrtí panovačného otce a pokračuje nemocí matky, která přestává vycházet ze svého pokoje. Děti ponechané svému osudu se ale domluví a začnou předstírat, že se nic nezměnilo a rodinný život plyne stejně jako dřív. Přichází však horké léto a v domě začne být k ned& yacute;chání. Ze sklepa se začne linout podivně nasládlý pach a s ním i tajemství, které nesmí vyjít na světlo…

Jako rodiče se představí Bohdana Pavlíková a Tomáš Pavelka. Pubertálního Jacka hraje Marek Pospíchal, v roli jeho starší sestry Julie uvidíme Zuzanu Onufrákovou, mladší sestru Sue hraje Andrea Buršová. Nejmladšího Toma ztvární Tomáš Červinek. Objeví se také Jacob Erftermeijer v úloze Juliina přítele Dereka a hereckou sestavu doplní hostující Jiří Weiner v rol i Tomova kamaráda.

Fascinující látka poskytla režiséru Dodu Gombárovi při přípravě inscenace dostatek podnětů a inspirace: „Betonová zahrada má pro mě jistou neodolatelnou mámivost, temnou podmanivost, tajemství. Jakoby se celé to kruté a extrémní dění odehrávalo v mlze. V rozostřeném vnímání, které míchá minulé s přítomný ;m a živé s mrtvým…“  Podle režiséra vypráví Betonová zahrada zároveň o neschopnosti odpoutat se od světa, který nás formoval, a od strachu přijmout stav věcí v jejich nahotě. „V monumentální nehybnosti bytí čtyř sourozenců, kteří ztratili jistoty i řád, tepe naléhavý rytmus ticha i slov. Hříchy, touhy, vášně dospívání, bláznovství, osamění, bolesti duše, vzpomínky, květy i plíseň… všechno jedno jest,“ dodává Gombár.

Ten k výtvarné spolupráci přizval Evu Jiřikovskou, která na scéně Švandova divadla vytvořila surrealistický prostor opuštěného domu, ale také prostor jakéhosi opuštěného dětství – něčeho, co bylo dávno a co už nelze oživit, ani po dobrém, ani po zlém. Prostor, v němž se možná až příliš často ozývají vzpomínky… Hudbu k inscenaci s ložil častý Gombárův spolupracovník David Rotter.

2_Betonova_zahrada_Andrea_Bursova_Sue_Marek_Pospichal_Jack__foto_Michal_Hancovsky

Román, co za něco stojí

O novele Betonová zahrada lze bez nadsázky říct, že patří mezi kultovní díla moderní literatury. Čtenáře šokovala a přitahovala už v době svého vzniku v roce 1978, od té doby však neztratila nic ze své zvláštní naléhavosti. V roce 1993 knihu ještě více proslavil režisér Andrew Birkin, který podle ní natočil celosvětově úspěšný film s charismatickou Charlotte Gainsbourg v roli Julie.

V Československu vyšla Betonová zahrada nejdřív v časopise Světová literatura v roce 1988. Podle překladatelky Marie Válkové totiž nesměla vyjít knižně a jednu chvíli bylo ohroženo i toto vydání – dílo otevřeně popisující mimo jiné rodinný rozvrat, utajený pohřeb a sexuální tabu se zdálo až příliš nekonformní, znepokojujíc&iac ute; a rozvratné. „Betonová zahrada je textem plným témat, která považuji za zásadní i pro svou vlastní tvorbu,“ říká o románu autorka divadelní adaptace Petra Hůlová a dodává: „Říká se, že společenské normy jsou od toho, aby se překračovaly. Betonová zahrada je o tom, když se to vezme opravdu z gruntu. Taky je to román o samotě a o lásce. Jako všechny romány, co za něco stojí…“

3_Betonova_zahrada_Tomas_Pavelka_jako_Otec_foto_Michal_Hancovsky

 

Z ROZHOVORU s Ianem McEwanem pro Guardian 26. 1. 2014 (překlad Lucie Kolouchová)

V roce 1977 byl spisovatel Ian McEwan v americké Iowě, kde vedl kurz tvůrčího psaní.  Zavolala mu jistá americká nakladatelka, že je fanynkou jeho povídek a že slyšela, že právě dopsal svůj první román a zda by jí ho nemohl poslat. „Řekl jsem, že ne. Ani nevím proč. A ona na to, co byste řekl na to, že jsem sedla do letadla, zúčastnila se jednoho workshopu a čirou náhodou našla váš román ležet na stole v učebně? Aha, já na to. No dobře. Pak chtěla vědět, jak se to bude jmenovat. Neměl jsem ani ponětí. A ona na to: Tak pro to nenazvete Betonová zahrada? A já prostě souhlasil. S vymýšlením titulů jsem měl vždycky problém.

Kniha vznikla na konci sedmdesátých let. Všem nám přišlo, že jsme se ocitli na hraně, všechno se hroutilo. Londýn byl špinavý, nic nefungovalo. Telefony nešly, metro, to byla prostě noční můra – ale nikdo si nestěžoval. Všechno mělo nádech blížící se apokalypsy.

Neřekl bych, že je Betonová zahrada temná. To slovo je mi cizí. Řekl bych, že je zábavná – koho by nebavilo mít takové tajemství, jako je máma zalitá ve sklepě v betonu. No dobře, možná to připadá zábavné jen mně.

Dětem přijde, že dětství neexistuje v čase. Je vždycky v přítomnosti. Jistě, děti mají vzpomínky. Jistě, čas se v jejich vnímání pohybuje a nakonec vždycky přijdou Vánoce. Ale nevnímají ho. Vnímají jen dnešek, a když říkají „až vyrostu“, vždycky je v té větě cítit nevíra – jak je možné, že jednou budou někým jiným, než kým jsou nyní?

 

 4_Betonova_zahrada_foto_Michal_Hancovsky

 

BETONOVÁ ZAHRADA

Ian McEwan

INSCENAČNÍ TÝM

PŘEKLAD KNIHY: Marie Brabencová – Válková

DIVADELNÍ ADAPTACE: Petra Hůlová

REŽIE A INSCENAČNÍ ÚPRAVA: Dodo Gombár

DRAMATURGIE: Martina Kinská

SCÉNA A KOSTÝMY: Eva Jiřikovská

HUDBA: David Rotter

PRODUKCE: Jitka Dvořáková, Václav Hodonický

ASISTENT REŽIE: Tereza Říhová

INSPICE: Petra Štanclová

 

OSOBY A OBSAZENÍ

JACK: Marek Pospíchal

JULIE: Zuzana Onufráková

SUE: Andrea Buršová

TOM: Tomáš Červinek

MATKA: Bohdana Pavlíková

OTEC: Tomáš Pavelka

DEREK: Jacob Erftemeijer

KAMARÁD: Jiří Weiner

HUDEBNÍK: Šimon Marek / Vojtěch Urban

 

Premiéra 30. ledna 2016 ve Velkém sále Švandova divadla.

KDO JE KDO

režisér a spoluautor inscenační úpravy Dodo Gombár

narodil se 3. června 1973 a pochází ze Smolenic, malebné obce na úpatí Malých Karpat v trnavském okresu. V Trnavě vystudoval gymnázium a na činoherní fakultě VŠMU v Bratislavě si pak vybral obor divadelní režie. Během studia pobýval v rámci roční stáže na Circle in The Square, Theater School on Broadway v New Yorku. Po absolutoriu na VŠMU (1998) se na dvě sezo ny stal kmenovým režisérem a uměleckým šéfem Komorného divadla v Martině. V letech 2006-2009 byl uměleckých šéfem a kmenovým režisérem v Městském divadle Zlín. Ve Švandově divadle je uměleckým šéfem a kmenovým režisérem od září 2010. Svou první sezonu tu otvíral Dorstovým Merlinem. Pro ŠD dále zrežíroval např. Crash u potoka, moderní přepis románu Karoliny Světlé, brutální outsiderskou grotesku Eskalátor spjatou s nedalekou stanicí metra Anděl nebo současný text Vladimirova děvka s Michalem Dlouhým v hlavní roli. Ve Švandově divadle režíroval také cyklus zhudebněných balad Český kalendář, na němž spolupracoval s Michalem Horáčkem, a Zemi Lhostejnost, hru inspirovanou porevolučními esejemi a texty Karla Kryla. Mezi jeho další projekty patří nevšední inscenace Kafkovy Proměny odehrávající se místo na jevišti v hledišti, studiová hra Hřebíčková s Onufrákovou lehce meditují aneb Děvky od Arbesa a muzikál Popeláři s hudbou Romana Holého. Úspěšně se hraje také dramaŽítkovské bohyně podle románu Kateřiny Tučkové, které Gombár nastudoval v Městském divadle Zlín.

Dodo Gombár je také respektovaným autorem. V roce 2011 dokončil film Smíchov pláče, Brooklyn spí (scénář, režie), dvakrát slavil úspěch jako dramatik v soutěži Ceny Alfréda Radoka s texty Hugo Karas a Třetí věk, do finále Cen Alfréda Radoka se dostala i jeho hra Dům bez Boha. Jeho text Peniaze zvítězil v roce 2015 v anonymní soutěži o nejlepší původní divadelní hru, kterou vyhlásila agentura Aura-Pont. Mezinárodně úspěšná je také jeho hra Mezi nebem a ženou.

 

autor předlohy Ian McEwan

narozený 21. 6. 1948, patří k nejznámějším britským, ale i světovým prozaikům současnosti. Díky otci, skotskému důstojníku z kadetky v Aldershotu, procestoval v dětství nedobrovolně půlku zeměkoule. Vzdělání získal na Suffolk University a hlavně v „pouličních dramatech“ příležitostných zaměstnáních, které ho naučily úspornému vyjadřování. Po absolvování kurzů tvůrčího psaní na University of East Anglia v Norwichi vstoupil do literatury povídkovými so ubory První láska, poslední pomazání (1975, česky 2004) a Psychopolis a jiné povídky (1978, č. 1997), v nichž čtenáře i kritiku fascinoval chladným odstupem při zobrazení lidských selhání, komplexů a depresí. Za neméně přízračnou atmosféru próz Betonová zahrada (1978, česky poprvé časopisecky 1988, film Andrew Birkin z roku 1993), Cizinci ve městě (1981, česky 1996, film Paul Schrader) a Nevinný (1990, česky 1997, film John Schlesinger) si autor dokonce vysloužil přízvisko „básník perverze“, ze stejného důvodu je mu často přezdíváno i „Ian Macabre“.

Od románu Černí psi (1992, č. 1996) se však McEwan stále důkladněji zamýšlí nad hlubšími motivacemi a dosahem Zla ve světě. K jeho zjevení mnohdy stačí jen pověstný krůček špatným směrem, zato náprava může trvat léta, jak potvrdil v knihách Dítě v pravý čas (1987, č. 2002), Nezničitelná láska (1997, č. 2000) a především v působivém uměleckém vyznání Pokání (2001, č. 2003). Po skvěle přijatém romá nu Sobota (2005, č. 2006), novele Na Chesilské pláži (2007) a nejnovější próze Solar (2010) následovala kniha Mlsoun (2012). Na sklonku loňského roku u nás vyšla i autorova nejnovější kniha Myslete na děti! (2014). Románová rošáda Amsterodam (1998, č. 1999) vynesla autorovi Bookerovu cenu, na niž byla jeho díla nominována celkem šestkrát.

Ian McEwan je rovněž držitelem řady dalších britských literárních cen. V roce 2008 jej Timesy zařadily na seznam 50 nejvýznamnějších britských spisovatelů po roce 1945.

1_Betonova_zahrada_foto_Michal_Hancovsky_repro_zdarma

autorka divadelní adaptace Petra Hůlová

narozená 12. července 1979, je jednou z nejvýraznějších osobností české prózy po roce 2000; patří mezi nejoceňovanější a nejčtenější české autorky a autory nejen mla dé generace. Velkou kritickou i čtenářskou pozornost vzbudil již její první románPaměť mojí babičce (2002). Kniha byla oceněna Cenou Magnesia Litera za debut; byla adaptována Irenou Hejdovou do podoby filmového scénáře, který získal ocenění v Cannes. Po dalších dílech Přes matný sklo (2004), Cirkus Le Mémoires (2005) následovala novela Umělohmotný třípokoj (2006; oceněno Cenou Jiřího Ortena). Ta byla pod názvem Česká pornografie o rok později převedena do divadelní podoby (adaptace a režie Viktorie Čermáková, premiéra v Divadelním studiu Továrna).  Stanice Tajga (2008; oceněno Cenou Josefa Škvor eckého), Strážci občanského dobra (2010), Čechy, země zaslíbená (2012). Poslední vydaný román Macocha (2014) vzbudil rozporuplné reakce: Klára Kubíčková o něm na iDNES hovoří jako o „grandiózním literárním zážitku“, Petr A. Bílek v Respektu jako o dosud nejzdařilejším románu, který kdy Hůlová napsala, a Josef Chuchma v Orientaci Lidových novin jako o pádu až na dno literární žumpy.

Petra Hůlová vyučovala několik let tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého a v rámci amerického programu World Learning vyučuje současnou českou literaturu. V roce 2013 kandidovala za zelené ve sněmovních volbách, o rok později byla na jejich kandidátce do Evropského parlamentu. Naposledy rozvířila intelektuální hladiny svými názory na problematiku kolem uprchlíků.

 

Foto: Michal Hancovský

Taneční magazín

 

Eliška Brtnická uvede premiéru sólové inscenace současného cirkusu

Premiéra souboru Cirkus Mlejn, inscenace se inspiruje japonskými estetickými koncepty, tématem přeživších výbuchu v Hirošimě (hibakuša) a legendou o tisíci jeřábech

 

 

 

 

Další premiéra souboru Cirkus Mlejn, tentokrát sólová inscenace v podání Elišky Brtnické, se uskuteční v úterý 9. 2. 2016 od 20:00 v Experimentálním prostoru NoD. Specialistka na statickou visutou hrazdu se už dlouhou dobu zabývá výzkumem akrobatického pohybu, jehož některé výsledky budou využity v tomto autorském díle. Projekt vzniká ve spolupráci s českými i zahraničními umělci jako například hudebník Stanislav Abrahám, švýcarská akrobatka Stéphanie N´Duhirahe, finská choreografka Ilona Jäntti nebo performerka Nguyen Minh Hieu. Inscenace se inspiruje japonskými estetickými koncepty, tématem přeživších výb uchu v Hirošimě (hibakuša) a legendou o tisíci jeřábech.

20150830_5352_small

20150110_6563_small

Koncept, choreografie, interpretace: Eliška Brtnická
Supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Hudba: Stanislav Abrahám
Herecká a režijní spolupráce: Minh Hieu Nguyen
Pohybová spolupráce: Ilona Jäntti, Jana Vrána
Scénografie: Yumi Hayashi
Light design: Karel Šimek
Foto: Vojtěch Brtnický
Grafika: Prokop Vondruška
Produkce: Dagmar Bednáriková
Podpora: KD Mlejn, Cirqueon, Roxy NoD, HAMU
Zvláštní poděkování: Albin Warette, Denisa Vostrá, Divadlo Yarmat, Jan Kohout

20150830_5346_small

Facebook událost:

https://www.facebook.com/events/936682566416323/

 

Předprodej vstupenek:

https://goout.cz/cs/listky/eliska-brtnicka-enola/fwj/

20150110_6715_small

Taneční magazín

Studio ALTA startuje rok s novou dramaturgií

ALTA podpoří v roce 2016 zejména vzdělávání, tvůrčí proces a vzájemný dialog umělců a společnosti

 

 

Studio ALTA startuje rok s novou dramaturgií. Podpoří zejména vzdělávání, tvůrčí proces a vzájemný dialog umělců a společnosti

 Studio ALTA v roce 2016 pokračuje v organizování workshopů Myslet tancem! a představí dvě nové dramaturgické linie – ALTA in progress a RespondART. Všechny tři představené programové cykly kladou důraz na proces tvorby a aktivní sdílení inspirací nejen uměleckých, ale i společenských a lidských.

ALTA in progress je nový cyklus work in progress prezentací vznikajících děl v oblasti tanečního a nonverbálního divadla. V rámci prezentací můžete nahlédnout do kuchyně experimentálních tvůrců, pochopit proces vzniku představení a diskutovat s umělci. Vstup je navíc vždy zdarma!

Ve spolupráci s divadlem Alfred ve dvoře, TanzFaktur Kolín nad Rýnem a Brottfabrik Bonn připravuje Studio ALTA celoroční projekt RespondART, v rámci kterého zúčastněná divadla uvedou několik společensky angažovaných představení, po kterých bude následovat diskuze s tvůrci a odborníky na prezentovanou společenskou problematiku. Cílem projektu je přivést diváky k aktivní recepci uměleckého díla, lepšímu pochopení dnešního světa a vlastnímu kritickému myšlení.

Již druhým rokem bude probíhat projekt Myslet tancem!, díky kterému se čeští tanečníci budou moct seznámit s tvorbou umělců z celého světa. Workshopy letos povedou Zuna Kozánková, Lali Ayguade Farro, Jos Baker, Michael Simon, Jaro Viňarský a Peter Šavel. Na konci roku navíc proběhne ve Studiu ALTA sympozium všech lektorů, jediné svého druhu v České republice.

Studio ALTA se dlouhodobě profiluje jako prostor pro tvorbu a výzkum, poskytuje stabilní zázemí umělcům z oblasti tance a fyzického divadla a je podhoubím pro jejich další růst. Jako významný tvůrčí klub proto  iniciuje aktivity, jež podporují progresivní experimentální tvůrce v hledání nových výrazových prostředků a aktivního dialogu se společností. Projekty v roce 2016 jsou tak dalším krokem tohoto snažení.     

WORKSHOPY MYSLET TANCEM! 2016

22.-24.1., 1.-3.4., 3.-5.6., 23.-25.9., 11.-13.11. / Zuna Vesan Kozánková: Medicína v tanci

Série víkendových workshopů, které propojí současný tanec a kontaktní improvizaci se zaměřením na zdraví tanečníků podle principů čínské medicíny. Naučte se orientovat se ve zdravotních otázkách svého těla se Zunou, aktívní tanečnicí, pedagožkou a praktikantkou shiatsu, čínské medicíny a qigongu!

9.- 13.2. / Lali Ayguade Farro

Workshop se zaměřuje na práci s podlahou se specifickým důrazem na práci těžiště a chodidel jako základu pro pohyb. Když je všechna síla v chodidlech a nohách, zbytek těla může být volný pro vlastní výraz. Energie v těle se nikdy nezastaví, a to přestože třeba jenom klidně stojíte, vždy dochází k jakémusi pokračování pohybu.

14.- 18.3. / Jos Baker

Britský tanečník, bývalý člen světoznámého souboru Peeping Tom, přijíždí poprvé učit do Prahy specifickou kombinaci improvizačních cvičení, techniky současného tance a repertoáru.

15.- 17.4. / Michael Simon

Švýcarský režisér, scénograf a light designer povede víkendový workshop na téma rytmu a dynamiky světel v tanečním představení. Workshop ve spolupráci s Institutem světelného designu propojí svět tance a divadelní techniky.

16.- 20.5. / Jaro Viňarský

Slovenský choreograf a tanečník, držitel prestižní americké ceny Bessie Award (2013) a Ceny Sazky za objev v tanci (2006), povede intenzivní workshop, který se stane impulsem pro letní studentské rezidence v ALTĚ.

Připravujeme na podzim: Workshop s Petrem Šavelem (září 2016), Sympozium všech vyučujících (prosinec 2016).

Všechny workshopy mají omezenou kapacitu – místo lze zarezervovat a uhradit online na portálu Goout.cz.
Více informací a aktualizace najdete na www.studioalta.cz/workshopy.

anatomy11

 

Taneční magazín

Náš rozhovor se spisovatelem, novinářem, fotografem a dramaturgem ROBERTEM ROHÁLEM

„V tanečních jsem se bláznivě zamiloval, moc mě to tam bavilo“

Lidé se stejnými iniciálami obou svých jmen už bývají jaksi předurčeni ke kariéře. Stačí vzpomenout světová filmová esa Claudii Cardinalovou, Brigite Bardotovou či Damiana Damianiho. Anebo u nás herečky Blanku Bohdanovou, Simonu Stašovou či nejnověji zpěváka Davida Deyla. Nejinak je tomu u spisovatele, fotografa, novináře a dramaturga Roberta Rohála, člověka s rozmachem renesanční osobnosti.

Narodil se roku 1959, odmalička žil v Holešově na Kroměřížsku. Po střední škole a vojně se pohyboval skoro deset let v kultuře. Od roku 1990 se prosadil jako novinář – nejdříve ve Zlíně, pak i v Praze. Během posledních dvanácti let mu vyšla – povětšinou u nakladatelství Petrklíč a Grada – řada knih, vesměs o filmu, muzikálu, populární hudbě a celebritách. Své texty doplňoval vlastními reportážními snímky. Asi od roku 2002 se mu stalo fotografování doslova vášní. Věnuje se stylizované žánrové i portrétní z valné většiny černobílé; fotografii. Od roku 2005 vyzdobil svými uměleckými fotografiemi několik veřejných interierů, účastnil se kolektivních i samostatných výstav – a to nejen na Moravě ale také v Praze, Brně, na hradech Karlštejn i Křivoklát, v Národním muzeu fotografie v Jindřichově Hradci a na několika dalších prestižních místech. A právě tato vpravdě multikulturní osobnost se nám exkluzívně pro TANEČNÍ MAGAZÍN svěřila se svým vztahem k tanci i poodhalila nejnovější okénka své tvůrčí kuchyně.

Jelikož se naše profesní cesty již několik let různě scházejí i protínají, tak laskaví čtenáři jistě odpustí naše následné tykání. Za spolupráci z oblasti Kroměříže děkuji rovněž kolegyni Daně Ehlové.

 Chodil jsi vůbec jako kluk do tanečních?

„No jasně, že chodil, a moc mě to bavilo. Dokonce jsem se tenkrát do své tehdejší tanečnice Svatavy bláznivě zamiloval.“

Máš vztah spíše ke klasickému tanci až baletu či k moderním výrazovým formám?

„Líbí se mi z toho všechno. Pracoval jsem chvíli v divadle, a tak jsem třeba zrovna scénickému tanci či baletu přišel na chuť. Svého času se mi líbilo taneční seskupení UNO, s nímž spolupracovali Jiří Korn nebo Helena Vondráčková. A když bych měl vzpomínat, tak jsem kdysi s mojí tehdy budoucí manželkou Jaruškou dělali křoví jednomu kouzelníkovi na dvou magických festivalech v Pardubicích a Karlových Varech, dokonce jsme si odvezli zvláštní cenu mezinárodní poroty – ale to už je dnes pravěk. Bylo to tak někdy kolem roku 1980.“

robert_rohal_a_hel_vondrackova
Robert Rohál a Helena Vondráčková

Píšeš rád o zpěvácích, kteří mají výrazný sklon k pohybu, tanci a dobré choreografii, jako Helena Vondráčková, Jiří Korn či Petr Kotvald?

„Helena se mi líbí léta už jenom tím, jak je univerzální, jak ani po letech nezpohodlněla a nežije z podstaty. Navíc byla první, kdo začal vedle zpívání tančit, stepovat, hýbat se. Byla to ona, kdo povýšil statické zpívání u mikrofonu na skutečně hodnotnou podívanou, na show… A Jirka Korn je taky ohromný profík stejně jako Petr Kotvald. Všichni tři umí svou písničku vyjádřit pohybem a tancem.“

Fotografuješ rád taneční představení, muzikály anebo přímo taneční soutěže?

„Fotím rád lidi, které stylizuju do různých postav a příběhů, ale nafotil jsem i pár koncertů. Na rok 2016 chystám novou výstavní kolekci, v níž se objeví jediná modelka, ale na každém dalším snímku bude pokaždé úplně jiná. Půjde však tentokrát výhradně o portréty. Kolekce má zatím pracovní název ,Tisíc tváří černovlásky´. Jako inspirace nám posloužily třeba Mozartova manželka Konstance, Josephine Baker, Marylin Monroe, Lída Baarová nebo mladá Marta Kubišová ze šedesátých let. “

V současnosti působíš na programově dramaturgické pozici v kroměřížském Domě kultury, podílíš se také na organizaci tanečních soutěží či letních vystoupení mažoretek na kroměřížském náměstí?

„Já tyto některé akce spíše organizuju, mou hlavní náplní je hlavně divadlo a koncerty, tedy samotná dramaturgie. Ale spolupodílím se také i na velkých festivalech, na kterých ale dělá celý náš tým, ať již jsou to ,Hudba v zahradách a zámku´ nebo ,Mezinárodní festival dechových hudeb´, kde dochází i na ty zmíněné mažoretky.“

Na co bys z divadelně dramaturgického menu kulturního domu pozval obyvatele i návštěvníky Kroměříže?

„Asi na představení hry Commedia Finita autorky Viktorie Hradské, které je o Emě Destinnové viděné očima čtyř různých žen a které je taky hodně o české malosti. Já tohle představení kdysi viděl jako monodrama s jednou herečkou – Gabrielou Wilhelmovou – a bylo to něco úžasného. Existuje i rozhlasová verze tototo scénáře, kterou natočila Jiři na Jirásková, a to bylo taky perfektní. Společnost Karla Soukupa však přijede do Kroměříže s představením, které bude jiné v tom, že se v něm představí známé herečky jako Valerie Zawadská nebo Kateřina Macháčková.“

Hlavní stánek kultury v Kroměříži však nežije pouze divadelními programy, co tam chystáte dále?

„Provoz zde bude částečně omezen, neboť od dubna do září by měla proběhnout rekonstrukce části střechy Domu kultury, a tím pádem bude vyřazen ze hry společenský sál. Ale mnohé jiné akce poběží. Naplánoval jsem už pořad s knězem Zbigniewem Czendlikem, který odstartuje sérii duchovně laděných besed. Pracuji na přípravě koncertů Ondřeje Havelky a Melody Makers anebo Petry Janů se skupinou Amsterdam. Chtěl bych přivést i šansonový recitál Heleny Vondráčkové s doprovodem Zdenka Merty jako klavíristy, což mi oba protagonisté přislíbili…“

robert_rohal+KarolinaBubelova1Gabor
Robert Rohál s jedním se svých fotografických obrazů z kolekce „Romance o Krásce a Zvířeti.“ (na snímku modelka Karolina Bubelová a herec i režisér Peter Gábor)

Jsi renomovaný publicista v novinách i na internetových serverech, co Tě osobně v poslední době zaujalo jako diváka a posluchače?

„Z hudební sféry to je jednoznačně CD ,Bosa´, které natočila pro mne dosud neznámá muzikálová zpěvačka Markéta Zehrerová s Eduardem Parmou jako výhradním skladatelem i aranžérem. Ale moc se mi líbí i čerstvé dvojalbum funky kapely Top Dream Company… Rovněž mile mě překvapila nová alba dua Kamelie anebo Petra Koláře… Co se filmů týče, tak mě upoutal v televizi nedávno uváděný snímek Bohdana Slámy ,Čtyři slunce´. Opět jsem si uvědomil, jak je Aňa Geislerová skvělou herečkou. A taky jsem byl nedávno překvapen nabídkou všeho, co skýtá a nabízí Muzeum Kroměřížska.“

Na co si nyní brousíš své literární pero anebo počítač?

„Už počátkem roku bych se měl vrhnout do titulu, jehož pracovní název zní ,Celebrity – Fámy, nepravdy a skutečnost´. Zatímco tuto knížku jsem přislíbil nakladatelství Petrklíč, další dva jiné tituly bych chtěl vydat u Grady Publishing.“

V minulém roce jsi zůstal věrný Kroměříži i jako vystavovatel uměleckých fotografií, nikoli však přímo Domu kultury…

„A to jsem zde vystavoval dva roky staré originály, které jsem již uvedl na rúzných místech republiky. Já totiž letos nechtěl vystavovat vůbec, chtěl jsem si dopřát pauzu – ale nakonec mne stejně přemluvili. Výstava proběhla v interiéru kroměřížské cukrárny Amadeus, udržela se tam skoro pět měsíců, a já jsem nakonec moc rád. Má fotokolekce ,Romance o Krásce a Zvířeti´ tam totiž do těch nádherně klenutých prostor docela dobře zapadla.“

Vrat´me se závěrem, přes fotografii, opět k tanci, se kterým má mnoho společného setkání s tvou současnou hlavní aktérkou snímků Soňou Drábkovou…

„No, to je fakt, ale pravdou je, že se známe snad půl roku. Právě v době, když jsem nastoupil do kroměřížského kulturáku a fotil Den tance, tam Soňa vystupovala s tanečním souborem M dance crew KM. Tehdy jsem poznal celou tuto skvělou taneční partičku a bylo to hned jasné. V Soně jsem našel dobrou kamarádku. Myslím, že to byla ona, kdo mě vlastně přivedl na myšlenku nafotit něco nového. Je fajn, že ji to baví a že si udělá i čas na roli fotomodelky i na povídání o tom všem, i když má svou práci, domácnost, manžela i dva syny.“

Rodinu, další povinnosti a tím i málo času má jistě tak široce rozmáchlá osobnost jakou je Robert Rohál. Proto jsem mu poděkoval za velmi zajímavé a upřímné rozhovorové vyznání. Sám osobně a jistě i čtenáři Tanečního magazínu se budeme těšit na nové plody jeho širokého talentu.

Foto: archiv, R. Rohál

Michal STEIN, Dana EHLOVÁ

TANEČNÍ MAGAZÍN