Experimentální prostor NoD uvedl 21. ledna inscenaci plnou hlubokých filozofických úvah, citu, smutku, radosti i hořkosti ze života – „Dvojí domov“.
Co je na druhém břehu? A proč vlastně žijeme? Proč se trápíme či radujeme? Je to snad něčí záměr?
Takové otázky si klade aspoň jednou za život každý člověk. Malým dětem se zdá, že čas vůbec neexistuje, mladým lidem se zdá, že mají před sebou oceán času, celý dlouhý život. Jenže záhy zjistí, že stáří nemají garantované a vlastně ten život vůbec dlouhý není….
Mladý člověk nepřemýšlí o smrti a pokud ho přece jen zastihne, v podstatě nemá ani čas na ni pomyslet. Ale co přijde, dožijeme-li se opravdu stáří? Každý náhle pocítí, že už nemůže směle hledět dopředu, protože tam už nečeká pulsující život plný zážitků a nových zkušeností. Ale co tam tedy čeká? Opravdu něco čeká? Nebo nic? A nejhorší je, že nic si také nedovedeme představit. A právě takové otázky si kladl také Jan Čep, český spisovatel, kte rý opustil Československo a zbytek života prožil ve Francii. Texty Jana Čepa oživili v inscenaci Dvojí domov Jan Nebeský, Lucie Trníková a David Prachař. Toto tvůrčí trio doplnil herec Alois Švehlík, pro kterého byla inscenace „Dvojí domov“ premiérou na prknech NoD. Hru doprovázel na klavír Martin Dohnal a Igor Korpaczewski svou kresbou dodal slovům ještě silnější význam.
Dílo „Dvojí domov“ doslova vystihlo veškeré základní momenty lidského bytí – mládí, dospělost, stáří, lásku i vraždu a také paradox celého života. Zazněly tu hluboké úvahy i běžné lidské myšlenky, které vyvstanou na mysli každému člověku.
Všichni jsme občas plni pochyb. „Co má Bůh lubem? Lidem je už všechno jedno, člověk by ho rád někdy viděl. Kdo ví, zda jeho stín nechodí právě za Tebou…Nejsme tu sami, snad se jednou všechno dozvíme.“
Všichni jsme občas plni zoufalství. „Ztrácíme čas, taháme se o Boha a cáry našeho života. Naděje není. Jen v Bohu. Je jen v Bohu. Jsme dokonale sami, zrazeni, naděje není.“
„Svět vzniká z hmoty – tvrdí vědci, svět vzniká z lásky- tvrdí umělci.“ Jak to tedy doopravdy je? Tyto otázky si lidé kladou od nepaměti.
Zřejmě každý člověk, nevyjímaje i masové vrahy, touží po něčem krásném, po blízké bytosti. „Člověk stále žije v nějakém očekávání, že uvidí krásnou krajinu, s někým se setká, kdo vyplní prázdné místo. Je Bůh či jádro? Je vše dané?“
V inscenaci „Dvojí domov“ se odvíjí vzpomínky stárnoucího muže, který si připomíná svého otce, doslova ho vidí v domě. „Dveře se otevřely, proletěl průvan, teplo mě zahřálo. Viděl jsem znovu vpadlé tváře, rozpukané rty horečkou – nevešel, bál se. ON, kdo tu celý život byl…, už zase odchází, pokusil se o úsměv, padám do mdlob.“Muž si také vybavuje moment, kdy jeho otec ztratil paměť. „V otcově tváři byl dětský výraz, napůl v plá i říkal: Já nevím, jak se jmenuji, ztratil jsem své jméno.“ Odcházíme bez všeho, i bez jména. A krutý Bůh nepomůže. Muž si také uvědomuje, že nejraději měl ty životní cesty, které byly plné bloudění, tápání, odřenin a prachu. Trošku sarkasticky dodává, že čím více stárne, tím se zmenšuje počet věcí, na kterých mu opravdu záleží a také se zmenšuje počet věcí, kterými si je opravdu jist. Přemýšlí také o naprosto rozdílném pohledu cizích lidí na vlastní osobu. „Jak je vše jiné. Co si lidé myslí? Jací jsme my?“
Během těchto úvah kreslí Igor Korpaczewski dvě postavy, snad otce se synem, v jakési sluneční záři ve snové krajině.
Další příběh zobrazuje mladou dívku a mladíka, bojujícího o její lásku. Touhy, zoufalství, vysmívání, zlomyslnost a nesmyslné zraňování jeden druhého nakonec vedou k vraždě. Proč vlastně? „Jsou chvíle, kdy mlčí všechno v nás. I kolem nás. Ocitli jsme se na cestách, které nás vedou do tmy a ne do lásky. A přesto se nám tam chce běžet. Kéž bychom cítili bolest druhých jako svou, jaké světy by se před námi otevřely!“
A jaký smysl má vlastně život? Je dobré jej prožít v lenosti či v tvořivosti? „V nejstrašnějším vězení jsou lidé, kteří za ničím nejdou, nemají žádný cíl, vůbec nic. Kamkoliv jdou, tak narazí hlavou.“ Ale smrt všechno změní. Pohled na mrtvého člověka zacloumá naší duší, ať to byl král, nebo bezejmenný tulák. “ Malý, nic neznamenal, vůbec nic, ale po smrti je kolem něho vznešené ticho.“
Je správné být pracovitý? „Leží tiše, ta, co celý život neznala odpočinku.“
Je také patrné, že během života přejímáme zvyky, gesta, chování i názory svých rodičů. „I v posledním období života jsme malí, napodobujeme rodiče.“
Víme vůbec, kdy začíná být člověk starý? Který je to přesně rok? Či událost? Nebo první šedý vlas? „Přišlo to tak znenadání. Jsem stará. Kdy to přišlo?“
Přichází-li stáří, nemoc, slabost, těžké chvíle, člověk uvažuje naprosto jinak, než byl zvyklý v době, kdy měl plno sil. Nevěřící jsou náhle věřící a skalní věřící jsou plni pochybností. „Vždy si člověk říká, že smrt je věcí ostatních. Mě se to netýká. Ted vidím svou. Najednou pochybuji, člověk doufá a bojí se.“
Na konci hry je obraz dokončen, i s krvavými a temnými čárami života.
Mladí lidé mají před sebou oceán času a smrt je nezajímá. Právě proto jsou v publiku většinou starší lidé. Vynikající výkony herců a hloubka myšlenek, které obsáhly snad všechny aspekty života a které člověkem až otřesou, jsou důvodem pro dlouhý, dlouhý aplaus a inscenace „Dvojí domov“ si ho rozhodně zaslouží.
Eva Smolíková
Foto: Fabiána Metrová, foceno v NoD
Taneční magazín
