Eva a Desdemona v Le Palais Art Hotel Prague

Výstava „Dva v jednom“, spojení umění fotografie Jadrana Šetlíka a soch Jiřího Kaifosze nazvaná Titáni je přístupná veřejnosti do 25. října 2015

 

 

 

 

 

Fotograf Jadran Šetlík, který   portrétoval také řadu baletních mistrů, právě vystavuje svůj cyklus fotografií s názvem Desdemona v hotelu Le Palais Art Hotel Prague

Pollertova

DSC_4529

Zeptali jsme se….

Na této výstavě vidíme obrazy, na kterých  všechny ženy  mají obličej zakrytý maskami.  Proč?

„Vystavuji zde cyklus fotografií  na Benátské téma, který jsem nazval „Desdemona“. Proto jsem záměrně vybíral obrazy, kde jsou obličeje skryté pod maskou, chtěl  jsem  ukázat světu nádherné benátské masky a myslím si, že přesně tyto obrazy  patří ke karnevalu.“

Jsou na těchto obrazech slavné osobnosti?

“ Ne, tentokrát jsou zde profesionální modelky.“

Jaká technika je použita u Vašich obrazů?

„Jsou zde   fotografie, které se nazývají  tzv. „sendviče“, nebo-li dvě fota  v jedné (spojení dvou diapozitivů). Podklad tvoří nádherné fragmenty benátské architektury, dalším komponentem, který je tam kompozičně vložen, jsou torza ženských  těl s benátskými maskami.“

Jak dlouho trvá, než vytvoříte jeden obraz?

„To je  relativně dlouhý  proces, protože nejdříve je tu samotné vyfotografování, což  není nic digitálního,  je to klasická fotografie, analog. Fotografie jsou dělané bez úprav na počítači.  Poté přijde na řadu vyvolání, výběr fotek, nazvětšování  na  fotopapír, vyvolání mokrého procesu, technologie, kterou užívám, při níž jde o přenos  fotografie na malířské plátno, vypínání plátna, následně   práce s gelem.“

DSC_0925

Je tu obraz, který patří k Vašim nejoblíbenějším?

„Já  mám všechny  obrazy oblíbené,  určit jeden, to je těžké. Pokud už jednou   obraz vyberu do nějakého  cyklu, tak o něm  musím být přesvědčený.“

DSC_0926

Tanec jste nefotografoval?

„Přímo tanec ne, ale fotografoval jsem a portrétoval řadu baletních mistrů či mistryň. Mezi nám známé patří Vlastimil Harapes či Adéla Pollertová.  Několikrát jsem se také domlouval s paní Majou Pliseckou, ale nevyšlo nám to a najednou bylo příliš pozdě, bohužel.“

Děkujeme za rozhovor
Taneční magazín

 

DSC_0912DSC_0915

24. září 2015 proběhla v Le Palais Art Hotel Prague za účasti významných hostů vernisáž výstavy Dva v jednom, spojení umění fotografie a soch nazvaná Titáni, kterou pořádala společnost Mazars Česká republika a její nové Italské oddělení. Výstavu uspořádali ve spolupráci s galerií Dvorak Sec Contemporary. Samotná výstava fotografií a soch je k vidění právě ve Dvorak Sec Contempor ary Gallery. Expozice v Le Palais Art Hotel Prague je přístupná veřejnosti až do 25. října 2015. Fotograf Jadran Šetlík má v tomto pražském hotelu stálou expozici tří svých obrazů již dlouhodobě. Jedná se o portréty Ivany Trump, manželů Havlových a majitelky hotelu Moniky Dragan. Zkušenost vystavovat společně s jiným umělcem má již z minulosti (pozn. redakce: výstava s Bořkem Šípkem), a tak na nabídku této možnosti reagoval slovy: „Spojení se sochařem je příjemným skloubením tématu, kterým je žena. Jiří nazval svůj cyklus ,Eva a já Desdemona′, což byla Othellova žena.“ Sochy Jiřího Kaifosze, který je rodákem z Českého Těšína, si získaly přízeň soukromých sběratelů v Belgii, České republice, Dánsku, Izraeli, Německu, Nizozemí, Rakousku, USA či Velké Británii, kde taktéž vystavoval. Tvorba vznikající spojením dvou diapozitivů Jadrana Šetlíka byla poprvé představena veřejnosti právě při této příležitosti.
Slavnostního večera se zúčastnila řada významných hostů: mistr světa v K1 Petr Vondráček, senátorka prof. Eva Syková s manželem prof. Josefem Sykou, který byl v těchto dnech oceněn medailí Senátu PČR za vynikající vědecké výsledky, prof. ak. arch. Jindřich Smetana – rektor VŠUP v Praze, zástupci Marocké ambasády, Italsko-české obchodní a průmyslové komory, Česko-izraelské smíšené obchodní komory, ředitelé společností TORINO-PRAGA Invest, s.r.o. realitní kanceláře Svoboda & Williams, developerských společností Manghi Czech Republic s.r.o. a Crestyl Cz, a pánové Fabio Bini z UniCredit Bank CZ, Martin Vodička, obchodní ředitel Peugeot Kopecký a Roman Hrůza, ř editel agentury RHA, který doprovodil přední vizážistku Alenu Klenot.
Vernisáž se uskutečnila za podpory společností: Mazars Česká republika, Degustando Italia s.r.o., Renocar BMW, Advokátní kancelář Havel, Holásek & Partners, TORINO-PRAGA Invest, s.r.o. a profesní magazín Best of. Patronem vernisáže se stala Italsko-česká obchodní a průmyslová komora.

DSC_0927DSC_0928foto_Svetozar_Plesnik34fotoJosef__Louda13

Oficiální stránky hotelu: www.lepalaishotel.com <http://www.lepalaishotel.com/>
Jiří Kaifosz: www.kaifosz.cz <http://www.kaifosz.cz/>
Jadran Šetlík: www.jadransetlik.com <http://www.jadransetlik.com/>

 

Text: Michaela Lejsková
Foto: Josef Louda, Eva Smolíková a Svetozár Plesník

Taneční magazín

Žena je věčné téma. Jaká je ta dnešní moderní žena?

Režisérka Petra Tejnorová říká: „Bylo by lepší přistupovat k lidem bez předsudků, nezávisle na tom, zda jste žena, či muž „

 

 

 

 

Žena je hlavním tématem představení  režisérky Petry Tejnorové. Jaká je dnešní žena? Plná ideálů a nadějí, čeká na zázrak  ve svých svatebních šatech. Ale  věci se  náhle mění, z bílé je černá. Hořkost se vpíjí hlouběji a hlouběji. Proč jen jsou muži takoví? Proč nám ženám nerozumí? Proč nás nutí dělat věci, které nechceme, proč, proč, proč… a náhle se ocitáme ve vězení. Zabila ho v sebeobraně. Nenáviděla ho. A nenáviděla jeho dítě, které nosila pod srdcem  (Vanda Hybnerová hraje úderný úryvek ze hry „Utrpení knížete Sternenhocha“, který ve zkratce představuje roli ženy Helgy ze stejnojmenné divadelní hry).

Tři hrdinky – Lucia, Vanda a Tereza dávají divákům možnost nahlédnout do neuchopitelné ženské duše. Uspěchaná žena, žena cvičící v posilovně, aby se vyrovnala mužům, žena s mnoha ozdobami a make-upem, hledající způsob, jak by se co nejvíce líbila. Žena dynamická, zlá, ubohá, smutná, silná, emancipovaná,  vychytralá, naivní, tvrdá, křehká, jakákoliv. A také tu existuje  lesbická láska.  Zkrátka máme  milióny možností, jaká každá žena může být. A snad i šílená.

Především ale je to žena, které společnost dává různé nálepky, žena, která bojuje s nejrůznějšími předsudky. Podle slov režisérky Petry Tejnorové, dnešní žena by možná byla nejraději, kdyby vstupovala do života s „čistým štítem“, kdyby jí tak nikdo nepodsouval, jaká vlastně je, či jaká má být. Představení je doprovázeno mluveným slovem, postava ženy doplňuje svým rozborem, jak může žena také být chápána  a  co pro ni znamená mateřství.

Život přináší zejména komické situace,  dílo Petry Tejnorové chce pobavit diváka,  ale na druhou stranu  je tu také zamyšlení  nad nekonečnou škálou předsudků, jednoduchými a rychlými  soudy, které dokáží hluboce zraňovat.

Téma žena a porozumění ženské duši je věčné. Je vůbec možné, při tolika variantách nalézt porozumění s opačným pohlavím? A rozumí vůbec někdo sám sobě? A přesto právě toto hledání  odpovědí je tím pravým kořením života. Kdyby všechno bylo ideální a jednoduché, dozajista by nás život ani tolik nebavil.

 

 Zeptali jsme se….

Bez názvu

Režisérka Petra Tejnorová

TM: Proč jste si vybrala právě téma ŽENA? Co Vás inspirovalo?

„Když jsem byla přizvaná k nově připravovanému projektu v Altě, tématem prvních úvah se stal příběh návrhářky Petry von Kantové ze hry Hořké slzy Petry von Kantové od R. W. Fassbindera. Skrze improvizace v průběhu procesu zkoušení jsme však opustili původní záměr, oprostili se od obrazu žen podle Fassbindera a dali tak vzniknout inscenaci o tématech tří konkrétních žen, která úzce souvisí s jejich osobním názorem, životem a zkušenostmi, avšak s potřebnou nadsázkou. Nechtěli jsme generalizovat téma ženství, spíš nám šlo o vytvoření  inscenace, která bude cestou do vnitřního světa tří konkrétních žen. A tak v několika obrazech, pod různými úhly pohledu odhalujete představy o ženách, které vytváří společnost, nebo představy a předsudky, které si o sobě vytvářejí i ony samotné.

TM:  Je podle Vás dnešní žena bytost křehká, či spíše emancipovaná, jinými slovy takový „babochlap“?

„Nechci generalizovat, zda je žena víc křehká či emancipovaná. Inscenace UHOZENÉ KVĚTINOU chce s diváky sdílet otázky (tedy  s diváky, kteří jsou připraveni se na vzniku představení aktivně podílet, kteří si chtějí pokládat otázky stejně jako tvůrci a chápou, že odpověď možná nenajdou v inscenaci, ale sami v sobě). Představení  UHOZENÉ KVĚTINOU se tak může stát jen částí procesu, který v divákovi možná začal dávno před návštěvou ALTY  a bude pokračovat i po ní. Křehkost žen v inscenaci UHOZENÉ KVĚTINOU je zejména ve schopnosti a touze přinést na jeviště osobní téma a sdílet jej s diváke m – to je křehké, ať už jste jakéhokoli pohlaví. Jaké jsou následky přímé konfrontace s něčím, co si nechceme přiznat, že reálně existuje? Nakolik jsme otevření a schopní překonat naše vlastní předsudky, stereotypy? Dají se mnohé označení a kategorizace lidí změnit?“

 

TM: Je běžné, že moderní žena má dvě i tři zaměstnání, rodinu, děti, koníčky.  Má na to vůbec sílu?

„To je dosti individuální a opět se to nedá nějak generalizovat. Znám několik žen, které stíhají rodinu, práci a jsou šťastné, spokojené. Návod na to nemám a obavám se, že ani neexistuje.“

TM: Moderní muž  převzal roli ženy (zůstává na rodičovské dovolené) a žena naopak roli muže (vydělává peníze). Je to podle Vašeho názoru  ideální model?

„Myslím si, že tady nejde  o respektování nebo nerespektování tradičního rozdělení rolí, jakékoli partnerství hledá svou rovnováhu a pokud ji najde, je to ideální stav. Faktory, které ovlivňují kvalitu vztahů, jako jsou např. stres a žárlivost, nedokážu asi plně posoudit, zda nabírají na síle v okamžiku, kdy se živitelem rodiny stane žena. Jsem pro genderovou flexibilitu a pevně věřím, že dnešní doba je otevřená tomu opustit pravidlo, že v manželství fungují nejlépe zastaralá pravidla…“

TM: V inscenaci „Uhozené květinou“ se také vyskytlo téma lesbické lásky. Proč?

„Toto téma zůstalo z předchozí inspirace, z příběhu návrhářky Petry von Kantové ze hry Hořké slzy Petry von Kantové. Petra se po rozvodu s manželem, kde se cítila nesvobodná, zamiluje do krásné mladičké modelky. V inscenaci UHOZENÉ KVĚTINOU se toto téma proměnilo a artikulovalo směrem ke hře s předsudky a zažitými stereotypními představami o „dvou kamarádkách“ – které v očích některých musí ihned být lesbičkami.“

TM: Může muž porozumět ženě, když mnohdy žena sama sobě nerozumí?

„Může vůbec kdokoli (nezávisle na pohlaví) dojít k porozumění sám sobě? A je potřeba plně si porozumět, nebo je lepší zůstat v procesu objevování toho, čím a kým mohu být? Zůstat v procesu překvapování sebe sama? Někdy mnohdy stačí pokusit se odstoupit od sebe a pozorovat své jednání – jako film  – a poznávat se v jevech, které mají svobodnou povahu, povahu pochybování.“

20150912_5726 20150912_5732 20150912_5744 20150912_5769 20150912_5788

Foto: archiv studio ALTA

Děkujeme za rozhovor

Taneční magazín

 

Rozhovor s hercem MARTINEM PÍSAŔÍKEM

„Kdyby nebyla láska, neměli bychom o čem hrát“

 

 

Herec, hudebník, dabér, moderátor, návrhář, to všechno jsou profese, které k Vám patří. Jak  je zvládáte všechny dohromady? Nároky stoupají, člověk vlastně musí  umět tři, čtyři i více profesí, ale není to na úkor kvality?

„To je otázka, kterou často řeším. Díval jsem se na to tak, že všechny tyto disciplíny jsou součástí mého hereckého vybavení. Když už jsem dostal do vínku tuto mnohoúčelovost a spousta věcí mi jde, proč se jim nevěnovat. Ale na druhé straně   cítím, že jednotlivým oborům nemohu věnovat tolik času a vím, že  nemohu dojít daleko, protože se jim nevěnuji naplno. Nechci ovlivňovat, pro co se rozhodnout, čekám, že mi  někdo dá nějakou nabídku a já se začnu vydávat tím jediným směrem. Touto otázkou se hodně zabývám, pokud jde o muziku. Hudbě  bych se třeba rád věnoval mnohem víc, jen to sám  neumím zorganizovat, potřebuji dostat  zvenčí nějaký podnět.“

Jak silný je Váš vztah k návrhářství? Kdybyste  dostal ten  správný podnět zvenčí, šel byste tímto směrem a přestal byste se věnovat herectví nebo ne?

„To asi ne. Já beru tento obor  spíše jako doplněk, baví mě něco nabízet lidem, je jedno, jestli hraji nebo zpívám, nebo jim vymyslím  sako. Mám  radost, když lidé mají  radost. Ale  herectví je taková moje kotva, toho se nechci vzdát. Je to poctivá dřina, nedá se ničím ošidit či obejít. Ve všem se člověk za někoho nebo za něco schová, ale na jevišti  vám  nikdo nepomůže. Teprve tam se ukáže, jestli člověk něco umí nebo ne.“

MartinWeb-5

Vy také  účinkujete v pohádkách pro děti v dětských domovech. Jak prožíváte tuto roli pomáhat  dětem?

„Vzniklo to úplně nenásilně.  Vyrůstal jsem v amatérském divadle Radar a začali jsme dělat pohádky pro děti. Byla to taková hravost, z mé strany to bylo zpočátku poněkud  toporné, ale později  jsem se uklidnil, uvolnil a začalo mě to s těmi dětmi na jevišti opravdu bavit. Velkou roli sehrálo i to, že jsem viděl spoustu představení  pro děti, která jsou mnohdy násilná,   agresivní,  děti se dívají a nerozumí tomu. My jsme dělali hravá představení, s dětmi jsme komunikovali, což je bavilo, a  nás také. Nebral jsem to jako povinnost, že bych někomu pomáhal,  abych si zlepšil karmu,  ale upřímně mě to bavilo. Byly to pro mě výlety s lidmi, se kterými mi bylo dobře.  Bavilo to i rodiče a vychovatelky, protože jsme občas dělali fórky  pro dospělé, myslím si, že v takovém případě  divadlo má smysl. Upřímně řečeno v současné době  na to  bohužel  nemám moc času.“

Co děti v DD oceňují nejvíce? Hudbu, tanec nebo  herectví?  Co jim čtete v očích?

„To, že vůbec někdo přijede. Najednou mají nový  styl zábavy, je tam  někdo z jiného  světa. Děti v DD mají spoustu aktivit samozřejmě, ale  najednou tam přijede někdo úplně cizí, na  chvilku je spojí, pokud je  divadlo takové, že je baví. Většinou to bylo tak, že vpředu byly malé dětičky a vzadu stáli 17-letí výrostci, kteří by sami na představení nešli, nebo by si z toho dělali srandu, ale bylo to pro ně  dobré v tom, že měli  nějaké povyražení. Brali to sice s rezervou, ale bavili se. Jsou zvyklí se starat o malé děti, takže  byli rádi, že dětičky  se baví. Kdybychom hráli pro normální školy, tak tito dorostenci   nás  buď „sežerou“ nebo odejdou. Tady jsou vděčnější, jsou rádi, že někdo přijede. Někdy jsme tam trávili více času,  přespávali jsme tam, protože jsme už  znali vedení dětských domovů.“

Zdá se, že se děti z DD tedy umí v dospělosti postarat o rodinu?

„Asi ano. Starají se o malé,  chodí s nimi na jídlo, jejich  vztahy v rodině mohou  fungovat lépe než třeba u jedináčků.“

Založil jste skupinu „AKUSTIK“ a píšete si texty. Jak se Vám daří v hudební oblasti?

„Spolupracuji se skvělými muzikanty, písničky píšu já a kapela mi je hudebně  upraví, aby dobře zněly. Jsou tam profesionální muzikanti, nemám rád  zpívající herce. Já sám  chodím na  hodiny zpěvu a  snažím se na sobě pracovat, abych byl zpěvák. Nechci  zpívání jen hrát, chci  zpívat suverénně, jako když stojím na jevišti a hraji. Nechci   písničky odehrát, ale odzpívat. To je pro herce těžké. Minulý rok na podzim jsme udělali CD, které jsem si sám vydal a sám zaplatil. Pracovali jsme na něm rok,  s tím, že jsem nad sebou neměl žádného supervizora, udělali  jsme všechno tak, jak jsme chtěli, proto  si myslím, že vznikla pěkná deska. Nyní by to  chtělo další CD, ale já už na to finančně nemám. Nemám žádného manažera,který by CD protlačil dál. Obvykle  na to jsou týmy lidí. Jakmile člověk nemá kampaň, může mít sebelepší desku, ale má smůlu. Přesto chci dělat nové věci, stojím si zatím, že texty nejsou špatné, jsou to  české autorské věci, které  lidi uklidní a pohladí.“

MartinWeb-6

Jaký styl hrajete?

„Nejblíže máme  k folku, ale písničky jsou multižánrové,  obsahují blues, swing, milostné balady.  Jsou tam také latinské rytmy, což je pro  CD dobré, ale pro hudební manažery je to špatné, protože člověk není zařaditelný. Můžeme zazpívat cokoliv budeme chtít, ale jakmile člověk není  přesně to nebo ono, je to neprodejné.“

Založil jste  módní značku Czech Losers.  Jak k tomu došlo?

„Je to spíše náhoda, že jsem se k tomu  dostal. Baví  mě spolupráce s Petrou Kluzákovou, móda pro mě znamená tvůrčí  svobodu. Vymyslím si, co chci nosit a pak svůj nápad zrealizuji.  Funguje to, ale zjistili jsme podobnou věc jako ve všem. Začali jsme bez financí, svépomocí, nemáme žádný kapitál a nyní chceme, aby oblečení vypadalo víc a víc profesionálně. Za dva až tři roky jsme se poučili, kde jsme udělali chyby, nebo zjistili i to, že vše musí být jinak. Chceme dělat menší kolekce, výraznější, trošku exkluzivnější, dražší. Levné kolekci lidé nevěří.“

Jak se podle Vašeho názoru lidé v ČR oblékají?

„Já myslím, že se to zlepšuje. Šedá doba mizí, ale jsme pohlcení věcmi, všeho je moc. Oblečení se kupuje na rok a vyhodí se. Snažíme se vytvořit  něco originálního, českého, ručně šitého. O naše zboží budou mít zřejmě zájem spíše ženy, které vědí, co chtějí, ne  studenti, či mladí.  Vidím to na sobě. Také šijeme  pro kluky či pány, ale stále existuje přístup, že kluci módu  nikdy neřeší. Muži  se oblékají podle toho,  jací  uvnitř jsou, nebo podle prostředí, ve kterém  se pohybují. Mají sice teď  možnost si vybrat, ale proč je  rvát do něčeho, v čem se nebudou  cítit dobře.  Proč najednou nosit sako, když jsem zvyklý nosit rifle.  Já jsem nerad nakupoval v obchodech. Vadilo  mi tam  i množství zboží, nevěděl jsem přesně, co chci, ale věděl jsem bezpečně, že to tam nemají, nebo to bylo nehorázně drahé. Chtěli jsme dělat cenově dostupnou módu,  ale látky jsou drahé.     Šijeme ručně, cena se ale násobí, aby se nám investice   vrátila, takže vyloženě  levné zboží být ani nemůže. Velké řetězce šijí v Číně, to je o mnoho levnější  a těm nemůžete konkurovat.“

MartinWeb-9

Byl jste v době, kdy jste  účinkoval  v „Ordinaci  v růžové zahradě či Snowbordˇácích, pronásledovaný fanynkami? Jak jste prožíval tento zvýšený zájem žen?

„No,  být pronásledovaný fanynkami, to by mi nikdy nevadilo…, ale já jem si to nikdy neuvědomoval. Byl jsem  rád za pozornost, kterou mi lidé věnovali na ulici nebo v běžném životě, beru to jako součást práce. Pokud herce lidé znají,  může mít více rolí, což je   potřebné k tomu, aby lidé také chodili za tímto hercem do divadla. Je tu samozřejmě jistá daň. Herec ztvární  tisíce divadelních rolí a nakonec ho lidé stejně znají ze seriálu. U mladého  člověka to nevadí. Ale je mi líto  zasloužilých umělců, kterých si vážím, a kteří  za svým jménem musí mít v závorce název seriálu, ve kterém hrají. Je mi líto, že divák vnímá tyto věci jen povrchně, ale je to nezbytná součást,  aby  se lidé o dotyčného herce zajímali a on dostával další nabídky. Nechtěl bych se nikdy vzdát divadla a skončit jako  vyloženě seriálový herec. Umím i jiné věci než jednu seriálovou roli.“

Takže divadlo je stále mezi herci  více uznávané  než seriál?

„Doba, kdy se hodně zvažovalo, zda účinkovat v seriálu nebo ne, už pominula. Byla to  pro herce ostuda účinkovat v seriálu,  já jsem si to také musel obhajovat před svým okolím. Bohužel herci zjistili, že v divadle jsou od rána do večera a také musí získat peníze. Seriál je výborně placený, čím více v něm hraje dobrých herců, tím lépe se na něj dívá, i když scénář je poněkud  mělký. Obrovské množství dílů, které je  třeba udělat, vkus diváka a čas, který je na to vyčleněný,  zkrátka ani nedovolí jiný scénář, je to žánr.  Naopak si myslím,  že seriálu můžu pomoct jako herec, když roli ztvárním co nejkvalitněji a naučím se televiznímu  řemeslu. Nikdy se nechci dostat do situace, aby jedinou motivací pro mě byly peníze. Vybírám si role, abych si zahrál  něco, co by mě bavilo, navíc se před kamerou  setkávám s herci, jako je třeba Iva  Janžurová. V takovém případě  je úplně jedno
, jestli je to seriál nebo film, protože ona je tak skvělá, že člověk zapomene na to, jaký styl dělá.“

Filmy jsou tedy kvalitnější než seriály?

„Nastane situace, kdy je  třeba rychle vydělat peníze a natočí se film za pár dní. Někdy se scénář napíše narychlo a výsledek není nic moc.  (Já se na české filmy nedívám, protože mi vadí, že tam nehraji, takže by mě to rozčilovalo… Jsem překvapený, kolik filmů se u nás ročně točí a člověk se ani nedozví o konkurzu..)„

MartinWeb-10

Kolik asi filmů se u nás točí?

„Třeba dvacet filmů, to je obrovské číslo, ale nemám to přesně zjištěné. Divák má pocit, že my herci si vybíráme, kde budeme hrát, ale  já stále čekám na telefon, kdo mi co nabídne. Je tu riziko a nejistota. A je jedno, že jsem známý ze seriálů.“

Nemáte depresi, když jste na jednu stranu úspěšný a známý a na druhou stranu bez práce?

„Zpočátku  člověk věří, že všechno přijde, že na to  přece mám, mně vždycky nabídky chodily, já jsem cíleně za ničím nešel. Byl jsem přesvědčený, že pokud  budu na něčem poctivě pracovat, tak nabídky přijdou. Je pravda, že ve svých  36-ti  letech už  nemám trpělivost a chutˇ  stále čekat, život  herce je  život nahoru a dolů. Když nic nového nepřichází, dostaví se  pocity marnosti a nerealizace,   odnáší to mé nejbližší okolí.
Herecká profese přináší to, že  člověk zkusí spoustu věcí, má režim, který není pravidelný, což je leckdy zábavné a  krásné. Na druhou stranu  pracujete pátky, soboty, neděle,  státní svátky, vánoce, silvestry, tohle si lidé  neuvědomují. Když herec něco umí, může mít spoustu věcí bez dřiny. Myslím, že  v tanci to tak nejde, to se vydřít musí. Herectví se dá dělat celý život bez omezení, ale tanec je většinou krátkodobá věc. Omezení je dané i úrazem. Navíc je obrovská konkurence a omezené možnosti se realizovat.“

Tančíte rád?

„Pohyb mě vždy bavil, dělal jsem divadlo, šel jsem na muzikálovou školu, hlavně kvůli zpěvu a tanci. Jsem nějakým způsobem pohybově vybavený, mám k tomu  dispozice, na škole mě to  nesmírně bavilo. Zjistil jsem,  že tanec zvládám, také mi lektorka řekla, že to, co umím, mi do českých muzikálů postačí. V muzikálech po mně většinou nechtějí, abych tančil, jsou tu různí tanečníci, kteří roli odtančí. Ale  já se snažím tančit,  snažím se hýbat. Tím, že tance je méně, ztrácím schopnost být pohotový a improvizovat,  do mozku jde vše pomaleji.  Strašně rád bych tančil, chodil jsem i na hodiny break dance, street dance, ale bylo to na mě  rychlé, navíc jsem tam byl nejstarší. Teď jsem se  dlouho ničemu nevěnoval, přesto jsem  univerzálně připravený naučit se  od všeho něco. Stále čekám, že po mně budou chtít tanec v nějakém muzikálu.“

Šel byste do taneční soutěže?

„Šel bych. Byla  by to motivace a cíl. Fyzickou aktivitu mám strašně  rád a chybí mi. Než úplně „zfotrovatím“, říkám si, že bych  klidně ještě něco zatančil.“

Chtěl jste být opravdu slavný nebo to vyvstalo během života? Či je to spíše potřeba být známý? Jste uvnitř kariérista?

„Kariérista jsem asi nikdy nebyl, jestli ano, tak jsem to nevěděl. Možná by někdo z mého okolí řekl, že jsem a vždycky jsem byl a bylo to na mě vidět, ale já jsem si to nikdy neuvědomoval. Moji rodiče dělají rukama (já jediný jsem se nepovedl), nikdy jsem v rodině neměl a neviděl kariéristu, tak jsem ani neměl „po kom to okoukat.“  Snažím se být  pokorný a být vděčný za to, co přichází. Je fakt, že jsem měl dvě   verze, být  buď chudý umělec, který žije v podkroví anebo velmi bohatý umělec,  který má vilu a bazén. Čím jsem starší, tím více se přikláním k druhé verzi.  Romantické představy mě přechází a raději bych jen hrál toho chudého. Ale já dost poutrácím,  propiju, platím za lidi v hospodách.  Po narození syna se učím myslet ekonomicky, mohl bych začít být trochu kariérista, ale nevím, zda se to ještě naučím.“

Působíte jako suverénní  frajer. Jaký jste doopravdy?

„Já jsem náladový jako každý rak, snažím se být pokorný, ale ono to tak nepůsobí navenek, jak jsem se dozvěděl. Tak nevím.“

Máte mnoho aktivit a zdá se, že neumíte odpočívat. Je to dobře? Nevyčerpáváte se zbytečně  moc?

„Neuměl jsem nikdy pasivně odpočívat, jen aktivně.  Jenom si lehnout a ležet mě nebaví. Když mám volno, přemýšlím, které činnosti se věnovat. Relaxuji buď při hudbě nebo na chatě, tam se  dostávám sice málo, ale vždy přemýšlím, co tam vylepšit. Udělal jsem si řidičák na říční loď a jdu si rozšířit řízení lodi také na moři, i když   nemám ještě vlastní loď. Mám víc energie, když  jsem v zápřahu. Pokud mám  volněji, jsem unavený, nemocný. Snad   mě můj syn naučí odpočívat. Ať už  budu chtít  nebo ne, tak budu muset být doma s rodinou a to bude můj odpočinek a  ne vymýšlet jiné aktivity.“

Jednou jste řekl větu: „Jsem nesmrtelný a všechno zvládnu.“  Platí to pořád?

„Hranice toho, co chci zvládnout, stále posunuji, např. hraji  v horečkách atd. Zatím hřeším na to, že jsem mladý, samozřejmě, že se to asi jednou někde objeví, ale „show must go on“, jak říká píseň. Je  určitě dobré si některé věci odepřít. Když bylo všeho hodně,  šel jsem si dát láhev vína a spát  jsem šel ve dvě v noci.  Do nekonečna to asi tak nejde.“

Jste rodinný typ nebo bouřlivák?

„Jsem bouřlivák, který se rád vrací  domů.“

Při narození syna jste byl spojen se skandálem, líbal jste barmanku. Jak to bylo? Náhoda? Mrzelo Vás to?

„Já nevím, co k tomu říct. Když se zeptáte kohokoliv, lidé budou buď dělat svaté a lhát,  nebo řeknou stejné příběhy či horší. Byla to pro mě zkušenost s prostředím, které nesnáším, což  je bulvár. Ještě horší je, že i běžní lidé vás natočí  nebo vyfotí a pošlou do novin.  Bylo to ošklivé období vůči mé přítelkyni, která se projevila jako skvělá ženská,  překonala to a šli jsme dál. Zkrátka ten její „debil“ se opil a  líbal  se s barmankou. Nic víc.“

Co si myslíte o lásce a vztazích?

„Je to stejné jako ve všem. Každý to máme jinak. Každý je sám sebou. Máme od malička danou lásku vůči rodičům, později  zjišťujeme z knih a filmů,  jak to má ve vztahu vypadat ideálně. V současnosti prožíváme  liberální období, ale v minulosti bylo běžné  brutální pronásledování  homosexuálů, nebo  nutnost vzít si někoho, koho nemilujete. My se máme dobře, ale neměli bychom se tvářit tak, že se různé  věci nedějí, nebo že jsou divné. Vždyť  veškeré filmy či knihy a kultura jsou o tom, že se lidé  sobě líbí a něco spolu prožívají. Ideálně v manželském loži, ale ne vždy to tak je. A s tím nic neuděláme. Kdyby ano,  neměli by herci o čem hrát a autoři o čem  psát. Příběhy jsou různé, někteří   lidé  si třeba celý život nikoho nenajdou, jsou lidé, kteří  naopak žijí jako v bájích a pro svou lásku umírají,  nebo  lidé, kteří spolu budou žít a někam si odskakovat a bude to také fungovat, možností je nepřeberně. Jde  o to, aby lidé nebyli nešťastní. Je na nich samotných, jak ke štěstí dojdou.“

MartinWeb-12

Jste snílek, který věří na věrnou lásku nebo realista?

„Já už jsem toho tolik hrál, že nesním.  Prožívám ale vztahy, o kterých si myslím, že jsou na  celý život. Měl jsem slečnu, deset let jsem ji neviděl, ale mám ji rád. Nebylo by reálné spolu žít, ale vím, že ten člověk existuje. Já mu jednou za pět let napíšu a jsem zvědavý, co mi odepíše.  To jsou celoživotní záležitosti. Čím je člověk starší, má v sobě uložené zkušenosti a  už se do stejných situací nepouští. Existuje zaplanutí, ale proto, aby vztah byl  hodnotný, je třeba udělat mnoho. To se nemůže zjistit hned. Lidé, kteří mluví o lásce, se brzy rozvádí,  soudí se, hádají se o  dům atd.
Ženy si vysní partnera a na začátku nevnímají,  že ten člověk je jiný. Proto je  tolik žen později překvapených,  když dochází k domácímu násilí atd.  Ptám se,  proč si to tyto ženy neuvědomily hned?  Říkají:  „To on je jenom unavený, opilý, je to moje chyba…“  Zřejmě  nasávají jen ty  hezké věci  a vypnou nějaké  ochranné čidlo. Na druhou stranu, kdyby ženy tato čidla používaly příliš, tak bychom  možná vymřeli.  To by nikdo žádné vztahy nechtěl.“

Foto: archiv Martin Písařík

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková