I když irácká metropole byla v minulosti kulturním centrem země, dnes je toto tvrzení vzdálenou vzpomínkou. Jen hudební a baletní škola zůstala kulturním útočištěm pro své studenty.
Studentům v bagdádské baletní škole se podařilo přežít desetiletí otřesů, což je výkon, který svědčí o skutečně hluboké lásce k tanci.
„Kde jinde v Iráku si můžete chodit do školy a poslouchat malého chlapce, jak hraje na housle skladby A. Vivaldiho?“ chlubí se ředitel školy, Ahmed Salim Ghani, sám virtuózní hráč na kontrabas a oud, Arabský nástroj připomínající loutnu.
Raritou zůstává, že chlapci a dívky na této škole nejsou odděleni, jako tomu je téměř na všech iráckých školách.
Bagdád zažíval svůj zlatý věk mezi lety 1960 až 1980. Tehdy elita společnosti sponzorovala umění a kulturu. Přestože tu vládl diktátorský režim, zajistil, že dost finančních prostředků národa bylo vloženo do umění. Baletní škole, která byla založena v roce 1968, se tedy daří.Vykazuje relativně vysokou úroveň disciplíny, děti tančí v profesionálních kostýmech. Školačky a učitelky nosí minisukně, chlapci motýlky.
Věci se rychle zhoršovaly po irácké invazi do Kuvajtu v roce 1990. Sankce OSN měly zničující dopad na ekonomiku, situace přinutila statisíce lidí ve venkovských oblastech opustit své domovy. Usadili se ve městě, aby tu našli práci, ale přinesli s sebou i konzervativní tradice svých vesnic.
Státní pokladna se vyprázdnila, ruští instruktoři byli posláni domů.
Město se ponořilo ještě hlouběji do chaosu po roce 2003. Škola byla vydrancována, později částečně spálena během řádění nespokojených důstojníků.
Když dívky dosáhly 12-ti let, mnoho rodičů ukončilo jejich výuku baletu, z náboženských důvodů. Uprostřed násilí, náboženský extremismus rostl a pěstoval představu, že balet a dokonce i hudba jsou nemorální a anti-islámské.
Škola odstranila svůj nápis, aby unikla pozornosti. Děti schovaly své hudební nástroje, když se pohybovaly na veřejnosti, nebo je nechávaly ve škole. Vedení školy nechtělo být spojováno s nemorální institucí.
Denní bombové útoky, atentáty a únosy přinutily rodiče, aby své děti nechali doma. Nejlepší baletní a hudební učitelé školy z Iráku utekli, a hledali zaměstnání v zahraničí. Během největšího násilí v polovině roku 2000 se počet studentů propadl na historické minimum, tj. asi 100 žáků.
Nyní se situace zlepšila, škola má asi 500 studentů. Ale otázka víry hraje stále hlavní roli. Rodiče stále končí taneční kariéru svých dcer, když dívky dovrší 12 let, pro íráckou společnost je tanec „haram“, tedy zakázaný, hanebný.
„Roky naší tvrdé práce jsou ztraceny“, bědují dívky i učitelé. „Škola samozřejmě potřebuje talentované děti, které zůstávají.“
Morální otázky spojené s tancem nejsou pochopitelně důvodem k nadšení. Tanec je stejně tak problematický i pro chlapce. Mnozí tají, že tančí.
Láska k umění může být ale most, po kterém iráčtí obyvatelé přejdou do nového věku.
Taneční magazín
