Soutěžní otázka: Kdo je autorem choreografie k představení Mirage?
Odpověď naleznete na: http://www.420people.org/cz/repertoar/detail/30-mirage
Své odpovědi zasílejte na : info@tanecnimagazin.cz
Repríza představení Mirage souboru 420people, 23.10. 2014 na Nové scéně ND.
Soutěžní otázka: Kdo je autorem choreografie k představení Mirage?
Odpověď naleznete na: http://www.420people.org/cz/repertoar/detail/30-mirage
Své odpovědi zasílejte na : info@tanecnimagazin.cz
Zveme příznivce tance na světovou premiéru představení „Kolektivní ztráta paměti“ (Collective Loss of Memory), která se uskuteční tento pátek a sobotu 17. a 18. října v divadle Ponec v 19.30 hod.
„S pěticí výjimečných tanečníků se ponoříme do nesmírně silného sociálního jevu, kterým je jedno z největších potěšení lidstva – zabíjet a účastnit se násilí. Toto téma každodenní zkušenosti budeme zkoumat prostřednictvím dějin umění, zejména prostřednictvím jeho výskytu ve výtvarném umění a kulturní kritice.
Bude to studie provokace, která se netýká zjevného, ale zkoumá jemné aspekty vývoje lidského chování a také to, jakými evolučními tlaky lidstvo prošlo a prochází v současném bezprecedentním způsobu života, jenž je orientován pouze na uspokojování momentálních sobeckých potěšení.“
Umělecká ředitelka souboru DOT504 Lenka Ottová přizvala ke společné práci uznávaný choreografický tandem Jozef Fruček a Linda Kapetanea, známý též jako RootLessRoot Company.Soubor navazuje na předchozí úspěšnou spolupráci na inscenacích Holdin Fast (2008) a 100 Wounded Tears (2009), které sklidily bouřlivý ohlas u divácké a kritické obce.
Tandem Jozef Fruček a Linda Kapetanea se ve svých dílech opakovaně vrací k archetypálním tématům, z nichž k nejčastěji ztvárňovaným patří zejména podoby a podobenství zla a dobra. Organické zapojení původní hudby a light designu pak tyto vyostřené obrazy podtrhuje a přidává jim na působivosti. Díky dlouholetému angažmá obou tvůrců u předního vlámského souboru Ultima Vez, jsou jejich choreografie stavěny dynamickým tempem a oplývají nebývale vysokými fyzickými výkony interpretů. Nový projekt pro DOT504, který sami tvůrci označují jako „studii provokace“, představí pět vynikajících performerů z různých koutů světa – Izraele, Belgie, Francie, Švédska a Slovenska. Co přinese toto mezinárodní setkání otevírající téma násilí v současné společnosti?
„Dostali jsme video z pouliční kamery, kde je záznam brutálního napadení. Byli jsme tak šokovaní, cítil jsem odpor, jsem ale součástí této společnosti, třeba i já nějak podporuji násilí, museli jsme toto téma zpracovat. Násilí se vždy omílalo, je to všeobecné téma, v představení je vidět mužská stránka násilí. Lidé dělají stále ty stejné chyby, nedokážeme se poučit.“
„Všichni v sobě máme násilí, ať inteligentní lidé nebo neinteligentní, násilí je možná jen někde udušené. Představení je o každém z nás a pro všechny“
„Když jsme přišli do Prahy, nevěděli jsme, zda budeme pracovat s chlapci nebo dívkami, ale bylo tu to video, vybrali jsme pět postav podle záznamu. Chlapci mají radost z toho, jak jsou vulgární a hrubí, trošku se nenávidí, mají různé názory, už jsme moc doplňovat nemuseli.“
„Přípravě celého projektu předcházel konkurs, který se stal opradu výjimečnu událostí. Na naši výzvu odpovědělo kolem pěti set tanečníků z celé Evropy. Necelá stovka tanečníků a tanečnic byla úžasná a v Česku ojedinělá! Jozef s Lindou si nakonec do projektu vybrali pět osobitých mužských interpretů“.
„Umění je pro nás práce i koníček. Náš příjem je různý, nemusíme být oblíbení, jsme svobodní a můžeme plavat na rozhraní úspěchu nebo neúspěchu. Jsme experimentátoři, chceme být svobodní, tanec a choreografie jsou možná jen most k další formě umění.
Představení jsou spíše náznaky, intuitivní ztvárnění jevu jako je násilí. Jsme příznivci klasického umění, pracujeme s klasickými prostředky.
Projekt Holdin Fast byl oceněný nominací na Total Teatre Award na Fringe Festivalu v Edinburghu 2008. Následující společný projekt
100 Wounded Tears, byl oceněný prestižní cenou Herald Angels Award v následujícím roce. Vydobyl souboru DOT504 postavení jednoho z významných souborů evropské scény tanečního divadla. Stírání hranic mezi divadlem a tancem je jednou z hlavních charakteristik spolupráce soubrou DOT504 s Jozefem Fručkem a Lindou Kapetaneou.
Světová premiéra představení Collective Loss of Memory se uskuteční 17. a 18. října 2014 od 19.30 hod v divadle Ponec.
„Jdu do všeho, jsem trošku kaskadér“
„Letošní rok byl opravdu hodně náročný… měl jsem tři premiéry, záskok,
něco se křížilo navzájem, do toho jsem účinkoval asi ve dvaceti
představeních v pěti divadlech měsíčně. Natáčení bylo letos méně, ale
zato bylo hodně divadelní práce. V květnu a červnu jsem měl točit asi pět
věcí, ale nakonec bylo vše jinak. V divadle Komedie proběhla premiéra
„Ježíškova armáda,“ a ta dopadla dobře.“
„Protože mě to baví. Dělám třeba čtyři až šest směn za měsíc, někdy jdu do
baru i po představení. Je to trošku nějaký přivýdělek, ale zároveň je to
úplně jiný druh práce, potkáváte zcela jiný typ lidí a i pro divadlo je
to dobré. Dělat barmana nebo číšníka, v tom je rozdíl. Práce číšníka by mě opravdu nebavila, všechno bych rozlil. Pracuji v show barech,
vždy je tam vymyšlený i nějaký program, aby to bylo zajímavé, např.
čertovská párty. Je tam legrace a baví mě kontakt s lidmi.“
„Nejde o to, jestli mi to pomáhá, ale mě by to nebavilo. I když pro spoustu
lidí nekonečný seriál znamená dobře placenou práci, natočí pár hodin a mají
řádově vyšší peníze, než kdyby hráli jen v divadle. Já ale vždy tvrdím,
pokud truhlář udělá špatně židli, tak ji nikdo nekoupí. Zatímco v umění,
které je nepočitatelné, je to tak: špatně zazpíváte, pozná se to,
ale pokud špatně hrajete, protože např. dostáváte pozdě scénáře, nemáte
na to čas atd., tak se to moc neřeší. A zároveň takové filmy upravují vkus
lidí. Pokud jim dlouho budete předkládat jednoduchý druh seriálu, tak jim
nezbyde nic jiného než to, aby se jim to líbilo. V případě, že jim budete
chtít předložit něco kvalitnějšího, tak se jim to nebude líbit. Neuvidí tam
své oblíbené tváře, nemá to spád atd. Možná v jiných oborech se může
něco takového dít, ale ne v herectví. Já si stojím za tím, že raději budu
dělat v baru, než točit nekonečné seriály, kde se nic neděje, přiznaně se
to ví a stále se natáčí.
Je pravda, že herec řeší stále otázku, jestli je jedno v čem hraje, nebo
ne.
Dnešní mladí lidé žijí v době, kdy se točily tyto nekonečné seriály a berou
je jako normu. Ještě před pár lety by se lidé třeba těmto seriálům vysmáli,
ale dnes je to běžná norma, která diváky baví. Mně to připadá smutné.“
„No, pokud ta nahota není nezbytně nutná, tak nemusí být. Ale někdy je to
nutné. Předstírat, že nemám trenky a mám je, je hloupé. Někdo říká, že
choulostivé scény by nezvládnul. Ale tím, že se vše natáčí dvakrát nebo
třikrát, mozek si zvykne a bere to jako mytí nádobí.“
„Upřímně, spíše se mi líbí ženy v plavkách, než nahé. Zůstává tam určité
tajemství.“
„To asi ne. Potřebuji tam mít ten důvod být nahý.
Když na konci „Testosteronu“ukážeme všichni holé zadky, tak je to sranda,
ale kdybychom se ukázali zepředu, tak by to asi bylo zvláštní.“
„Jde o to, na co ta fotka je. Seděl jsem téměř nahý na plakátu, ale
kdybych měl opravdu být nahý, tak bych se asi bránil.“
„Já si je nevybírám.Asi kvůli mojí fyziognomii nehraji úplně ty běžné postavy, občas jsou to „záporáčci“, ale hrál jsem i „normální“ postavy.“
„No, to by bylo možné.“
„Oproti mojí ženě jsem daleko romantičtější.Mně vadí, když není stejný metr na lidi, vadí mi nespravedlnost, to se vždycky ozývám. V případě, že je problém, tak se o n ěm mluví, to je mé kredo. Věci se mají řešit. Je určitá diplomacie, to není pokrytectví ani
zbabělost, jednoduše je to určitý druh jednání, ale když to jde, tak říkám
věci tak, jak jsou. A právě to mnohdy vypadá arogantně nebo frajírkovsky.
Je to tak vždy, když se chcete dobrat nějakého rozklíčování problému, nebo
nějakého konce.“
„Ne, to nejsem. Navíc má postava byla až zbytečně arogantní, to byl spíš
filmový projekt, až pohádkový.“
„Hrál jsem asi 8 roků na klavír, pak jsem pokračoval v kapelce, teď děláme
s Honzou Štěpánkem a s Honzou Zadražilem takovou improvizaci po představení
„Testosteron“. Chtěli bychom tyto vystoupení zkvalitnit, koncert po
koncertu je lepší, chtěli bychom mít i zkoušku.
A pokud jde o „Duety České televize“ s Jitkou Zelenkovou, byla s ní sranda,
ona je takový čertík. Já jsem jí říkal „babičko“, ona mně „ty kluku jeden“.
Kdysi jsem zpěv studoval na JAMU, bylo pro mě docela dobré se k tomu vrátit, popovídat si o harmoniích, intonacích,bylo to obrozující.“
„Ze zpěvu jsem nervózní, raději bych bral ten klavír. Když vypadne text v
písničce – to je má noční můra. Je to také hrozná zodpovědnost, pořád jsme museli chodit na zkoušky, člověk si musí odpustit nějaké to pivo, hlídat si hlas, se zpěvem je to komplikovanější.
Je to obor, který mi není úplně blízký, takže jsem se na to musel více
soustředit, ale spolupráce s Jitkou byla „boží“. Najednou zjistíte, že
zpívat swing je úplné peklo, nikdy jsem si nemyslel, že je to tak těžké.
Zajímavá zkušenost to ale byla.“
„Studoval jsem muzikál, tam byla spousta tanců, měli jsme tam jazz dance,
modernu, klasiku. Když ale s tímto začínáte kolem dvaceti let, tak je to
úplně nový druh věci, nebylo mi to blízké.“
„Měl jsem radost, že bude pohyb. Ale zjistil jsem hned první hodinu, že to
vlastně není moje doména, nicméně mě ten muzikál celý moc nebavil. Očekával
jsem, že tam bude hodně herectví, ale místo toho bylo hodně pohybu a
sborový nebo sólový zpěv, herectví bylo málo a zdálo se mi to takové
prapodivné. Na hodinách tance bylo dobré to, když jich bylo tolik, že i
člověk, který by byl úplné poleno, si přece jen něco pamatuje, tedy jeho
tělo, když při činohře dojde na nějakou choreografii, je to výhoda. Máte
nějaké dispozice k tanci. Jste zkrátka napřed oproti tomu, kdo se s pohybem
nesetkal. Pohyb na jevišti mi nedělá problém, ale nikdy bych asi nebyl
sólový tanečník.
V divadle je to docela dobré, když Vás někdo donutí dělat vůbec nějaký
pohyb. Máte jednoduše aktivní pohyb, protože na jiný aktivní pohyb nemáte
vůbec čas.“
„Já jsem dělal deset roků judo. Tenkrát se mně tam asi splašilo spalování,
mám svých 67 kg už asi 15 let. Měli jsme danou váhu 53 kg, když jsem měl 55
kg, na tréninku jsem vypotil dvě kila, a hned jsem byl v nižší váze. Judo
bylo dobré, nemlátili jsme se, ale trénink znamenal kliky, sklapovačky,
roztahování šlach, zkrátka byla to dobrá pohybová průprava.“
„No, to právě ne. To bych musel judo dělat poctivě až do dneška a třikrát
týdně, abych měl reflex. Na judo si vzpomenu, když nemůžu večer spát, vidím, jak
bych bil pět lidí, ale tak to není.“
„Kdyby na to byl čas, tak bych se vrátil. Ale nedovedu si moc představit,
jak bych teď přišel z ničeho nic do klubu, který neznám a tréninky nemají
návaznost, s otázkou „Mohu tady někde v rohu sebou mlátit?“
„Z těchto dvou aktivit vyhrává stoprocentně sport.“
„A to bych šel. Já to vždy beru jako výzvu. Není to jen tanec. U těch
soutěží je strašně důležitá věc, že v ateliéru České televize se na Vás dívá
dvě stě lidí a do toho se na Vás dívá ještě milion lidí u obrazovek, takže
ta tréma je brutální. Jedna věc je naučit se dobře choreografii a druhá
věc je ta obrovská tréma, že člověk bude trapný. Např. zpěv, toho já jsem
se bál jak čert kříže. Ale později jsem dělal muzikál a nebál jsem se
zpívat, protože jsem byl tak omlácený z televize, zkrátka mi to tam pomohlo.
Takže do Stardance bych určitě šel.“
„Hm, jsem. Věkem se to umírňuje, ale jdu do všeho.“
„Mám. Ale nedělám to, pořád mi chodily pokuty.“
„Ne, v baru to nebylo, potkali jsme se po představení. Ona dělá v
gastronomii, je dobré, že není herečka. Navíc se můžeme bavit o práci,
protože já jako barman tomuto typu práce trochu rozumím, takže je mi s mojí
ženou fajn.“
„Já to moc nereším. Ona je můj „kámoš“, je mi s ní dobře, navíc je to moje
žena. Možná je to nějaká obecně platná pravda u herců, že dýchánky po
představení dělají své, ale to je člověk od člověka, já sám tento problém
nemám.“
„Já nevím. Tyto metafyzické otázky jako „osudová láska, láska na první
pohled“ – přál bych si, aby to tak bylo. Jsme spolu přes tři roky a drží
to, tak snad to bude dobré. Poslouchám sice tisíce příběhů a vět typu
„Počkej, až spolu budete deset, patnáct let Ale myslím si, že sem tam
nějaká krizička je normální. Když vidím jiné příběhy, snažím se vyvarovat se
chyb a věřím, že náš vztah bude dobrý.“
„Už se nám smějí všichni naši kamarádi, kteří dávno mají děti nebo je
čekají. My vždy říkáme „za rok“, ale teď jsme o tom opravdu zcela vážně
mluvili, takže třeba za rok a půl…. by to už mohlo být 🙂 “
„Dvě, snad tři.“
„Ležení v žádném případě ne. Já rád cestuji, byl jsem už různě po světě a
teď se nám s paní zalíbilo v Indonésii, tam určitě znovu chceme jet. A
ještě jsem měl sen spojit cestu na Borneo a odtud na Bali. Nebo vlakem z
Číny do Tibetu, je to nejvýše položená železnice, vidíte odtud všechny ty
krásné scenérie.
Při cestování najdete adrenalin vždy. Jezdit na skútru vlevo je jedna věc,
když chcete surfovat, jsou všude šutry, musíte počítat s tím, že párkrát
zahučíte do vody, v teplé vodě se zranění nehojí. Největší frajeři si
zalepí nohu sekundovým lepidlem a jdou do toho znovu. To já nedělám.“
„Ano, to by mohlo být. Ale je rozdíl jít na sopku na Srí Lance, dole je
třicet stupňů a nahoře si kupujete šálu, kdežto na Bromo jdete stále ve
třiceti stupních, takže to je hotové peklo.“
„Tak bych si konečně udělal pořádek ve fotkách v počítači. Mám strach, že to
budu moct udělat až v 70-ti letech. Je to hrozná lidská vlastnost, všechno
hromadit.
Můj táta mi říkal: „Když dva měsíce na něco nesahneš, tak to vyhoď.“ Dělám
to a přesně za dva dny tu věc potřebuji.“
Prostory klubu ROXY oživí nová umělecká díla
Jsou umělecká díla schopná obstát ve vizuálně náročném, neustále se proměňujícím prostředí nočního klubu? To budete mít možnost zhodnotit už 13. 10. na vernisáži k pořadí již třetím ROXY Visuals.
Umělcům je umožněno zasáhnout na několika vybraných místech klubu ROXY. Škála vyjádření sahá od klasických médií po site-specific instalace. Na dvou světelných panelech v klidové zóně chilloutu dostává prostor i literatura. Prezentace výtvarného umění v prostorách hudebního klubu ROXY tentokrát představí díla současných umělců vybraná novou dvojicí kurátorů Petrem Krátkým a Martinem Hrubým. Důraz je kladen především na provázanost jednotlivých vystavených prací.
David Krňanský představuje dvojici reliéfů, které metaforicky zacházejí s dědictvím klasické malby. Místo klasického plátna s bukolickým motivem nacházíme pouze nafukovací karimatku s kamuflážovým potiskem.
Miroslava Večeřová ve své fotografické sérii jemně pracuje s klamem a se záměnou analogového a digitálního přístupu k fotografii. Na měkké modré ploše, které připomíná klíčovací pozadí, plavou květiny, draperie nebo zbytky ovoce a zeleniny – jakési fragmenty předloh k zátiší.
Jakub Jurásek k vytvoření souboru digitálních tisků použil aplikaci v mobilním telefonu. Digitální koláže, jež by se mohly zdát referencí k mainstreamovým plakátům hudební popkultury, ve skutečnosti řeší existenciální témata jako nuda, osamělost, sebereflexe, vztah mezi běžnou a digitálně zprostředkovanou komunikací.
Antonín Jirát připravil pro ROXY neonový nápis odkazující k legendárnímu znaku klubu. Jirátův slogan vítá příchozí a podprahově je připravuje na brzkou ztrátu představy o čase, na výlet do krajiny zdánlivě bezbřehého vesmíru hudby, alkoholu, zábavy a kouře z cigaret.
Autorské duo Vladimíra Večeřová a Petra Lelláková prezentuje dvojici videoperformancí, které vznikly dílem v italské Carraře, jež je synonymem pro kvalitní sněhobílý mramor, dílem doma v Česku, kde obě umělkyně žijí a tvoří. Socha a statika, performer a dynamika, antika a kýč, černá a bílá…
Viktor Takáč prostřednictvím minimalistických, leč velkorysých zásahů přímo do architektury klubu akcentuje a vyzdvihuje určité tektonické, architektonické a materiálové detaily prostoru.
Ústředním motivem díla Zuzany Kantové, jež je vystaveno v chilloutu ROXY je apropriace ikonického díla rakouského umělce Erwina Wurma. Kantová si vypůjčila námět jedné fotografií z Wurmovy série pro módní značku Hermés a na místo performera umístila sebe sama. Vznikl tak humorný vzdálený dyptich, v němž hlavní roli hraje muž a žena, dvojice koní a okolní lesní scenérie. Zuzana dále připravila dílo take pro prostor vitríny. Artefakt je utilitárním výstavnickým mobiliářem, figurální sochou a květníkem zároveň.
Spisovatel Marek Šindelka v chilloutu ROXY nabízí k přečtení výňatek ze své nové knihy Mapa Anny. Text se bez mentorování kriticky zamýšlí nad současným uměním, svody mondénních hipsterských večírků a postinternetovým světem.
Součástí vernisáže bude hudební performance s projekcí v podání Pavly Nešverové.
Vystavující umělci: Antonín Jirát, Miroslava Večeřová, David Krňanský, Jakub Jurásek, Zuzana Kantová, Viktor Takáč, Marek Šindelka, Pavla Nešverová, Vladimíra Večeřová a Petra Lelláková