Rozhovor s módní návrhářkou Natali Ruden

„Každý národ si o sobě myslí, že se obléká nejlépe.“

Natali Ruden je módní návrhařka oblékající české celebrity do nádherných a originálních výtvorů. Natali pochází z Kyjeva na Ukrajině a má syna Filipa. Vystudovala kyjevskou Akademii designu, v České republice žije od roku 1992. V témže roce se poprvé účastnila módní přehlídky. První samostatnou přehlídku v Česku měla v roce 1995.

Ve volném čase ráda chodí do divadla, miluje  operu.
Chodí do fitness a v zimě velmi ráda lyžuje, také miluje tanec.
V roce 1999 ji Masarykova akademie udělila Cenu za tvůrčí činnost. Tímto oceněním se zařadila po bok velikánů jako je Steven Spielberg nebo Luciano Pavarotti.

Velkým úspěchem je zařazení modelů Natali Ruden do stálé expozice sbírek UMPRUM v Praze a Liberci.

V roce 2006 se stala hlavní návrhářkou soutěže Česká Miss 2006. Pro finalistky soutěže vytvořila speciální kolekci večerních šatů a plavek, pro vítězku soutěžní večerní šaty na finále Miss Universe 2006 konané v Los Angeles.

Vlastní firmu Natali Ruden založila v roce 1996. Samostatné přehlídky se konaly v Londýně, Edinburghu, Torontu, New Yorku, Moskvě a Kyjevě. Proběhlo rovněž více než dvacet samostatných přehlídek v Praze, Brně a Karlových Varech.

V září 2008 otevřela v Praze butik a ateliér v Dlouhé ulici, který nabízí od nejluxusnějších toalet haute couture až po modely business linie.

Novinkou je nabídka exkluzivních dámských doplňků značky Natali Ruden. Ateliér nabízí modely na míru, a to i pro pány.

V současnosti žije Natali Ruden v Praze;  vlastní svůj butik v  Dlouhé ulici,  Praha  1.

Natali Ruden  měla slibně nastartovanou kariéru tenisové hvězdy, když takhle jednou v noci, nemohla spát a náhle ji  napadlo, že chce dělat něco jiného, totiž zabývat se kresbou a návrhářstvím

1. Když se dnes podíváte na tenisové hvězdy, nemrzí Vás, že jste nepokračovala v této dráze?

Vůbec mě to nemrzí, jsem ráda, že se mohu věnovat práci, kterou dělám.

2. Snila jste jako malá, že budete pracovat v módním průmyslu?

Rodiče mě vždycky  vedli více ke sportu, ale moje máma byla návrhářka, takže móda  samozřejmě byla vždy kolem mě. Ovšem to hlavní byl  sport.

3. Toužila jste být sportovní  hvězda?

Chtěla jsem být lepší a lepší, trénovala jsem hodně,  jsem  ctižádostivá, cílevědomá, úporná, to se projevovalo samozřejmě i ve  sportu i v další práci.

4. Milujete tanec, po této kariéře jste nezatoužila?

Miluji tanec, ale nikdy jsem o kariéře tanečnice  neuvažovala. Nikdy jsem tanec  nedělala na   profesionální úrovni, ani do tanečních jsem nechodila. Spíše teď bych se věnovala tanci, dříve ne. Právě nedávno jsem šla na nějaké hodiny tance, abych se vůbec mohla cítit sebevědomě na parketu…. Tanec  nahradí klasické cvičení a navíc mě to těší, těch důvodů pro tanec je tedy více.

5. Který taneční styl byste  si vybrala a který se Vám nelíbí?

Mně se líbí všechno, pohybově jsem dost  nadaná, naučila bych se jakýkoliv styl  a baví mě všechno,  baví mě jakýkoliv pohyb.

6. Vraťme se ale k Vaší současné profesi. Když jste studovala návrhářství, byl to těžký obor?

Je to velice zajímavá škola. Pokud má člověk k tomu nadání a talent, tak je to příjemné a hezké, pokud se v tom trošku trápí, tak je to složité. Tento obor se nedá   naučit, dá se hodně nastudovat, ale pokud nemáte vlohy, tak to nejde. Možná se mýlím, ale myslím, že pokud nemáte talent na matematiku nebo jazyky, přesto se to naučíte,  ale pokud nemáte cit na barvy, nebo výtvarný cit, to se nedá naučit.

7. Tedy platí, že pokud někdo neumí  sladit barvy,  je to nenaučitelné?

Myslím, že ano. Cit pro barvy se dá  zlepšit, naučit se co  s čím kombinovat, ale  když v člověku  není cit, tak na první složitosti ztroskotá.

8. Jak dlouho už v ČR pracujete?

Od roku 1996.

9. Jaký na Vás udělali Češi dojem, jak se oblékáme? Jaký je rozdíl proti stylu oblékání na Ukrajině? Který národ se umí lépe oblékat?

Každý národ se obléká tak, jak mu to bylo historicky dané a podle svého temperamentu. Myslím si, že ženy v Rusku a Ukrajině vynakládají velké úsilí, aby vypadaly dobře a byly stále upraveny. Líbí se mi tento styl.  Je to takový můj. V Čechách se ženy oblékají sice kvalitně, ale decentně.   U nás je to takové okázalé.

Můj styl je inspirovaný oběma národy,  zkrátka takový kosmopolitní, ne český, ani ruský, můj styl vychází z poznání obou kultur a vývoje dalších oděvů.  Chápu české ženy, ale vím i to, co by se dalo zlepšit.

Každý národ si o sobě myslí,  že se obléká nejlépe. Češi si myslí, že se oblékají dobře, Rusové také a ti ostatní si to také  myslí.

10. Takže by se styl oblékání českého národa dal shrnout slovy „opatrná móda, nikdo nechce vyniknout, každý chce být nenápadný, pokud se někdo vymyká, nesou to  ostatní spíše nelibě.“ Je to tak?

U nás jsou spíše  individualisté, kteří se snaží nějakým způsobem odlišit. Tady je to opačně. Nikdo nechce vyčnívat. Oblečení je kvalitní, decentní, ale není vidět na první pohled.

MIL_6614

11. Rusové jsou více barevní, u nás se jim lidi posmívají a my na ně zase naopak působíme nudně, že?

Občas to tak působí.

12. Francouzi jsou opravdu tak dobří v oblékání, nebo je to jen fáma? Jsou lepší než Češi?

I přestože je centrum módy teď Anglie a trendy se vyvíjí tam,  Francie je tradičně i  kulturně taková  perla. Móda je v Čechách jen taková okrajová záležitost, nevyniká ani není  podporovaná nějakým způsobem. Ve Francii jsou mladí umělci podporovaní, mohou si vybrat kvalitní školy, pro většinu lidí  je móda  národní umění Francie, na které jsou hrdí. A  je to vidět.

13. Je ve Francii větší procento talentovaných lidí než v Čechách? Je možné podporou mladých  umělců vychovat jiný postoj k módě?

Talenty  jsou všude.  Ale  historicky  je dané, že  francouzi kladli  důraz na oblečení, to je v lidech. Mají  více estetického  cítění,  to je jedna věc, za druhé mají návrhářské a výtvarné školy, které jsou  na velmi dobré úrovni. Ty  dávají možnost umělcům se rozvinout. Tady to tak není.  A potom průmysl samotný. Když mladý člověk dokončí školu,  nemá kde získat praxi, tady není kde se učit. Návrhářství  v Čechách  má složité časy. Dokonce je i těžké najít kvalitní krejčovou. Nikdo nechce být krejčovou, tato profese není dostatečně oceněna a proto jich není dost. Přitom je to pečlivá práce, která vyžaduje spoustu dovedností.

Když přijde mladý umělec ve Francii  do velkých firem, mnoho se naučí.  Vytvořit skutečně kvalitní věc, to je velice složité,  počíná to výběrem materiálu, technologií, konstrukcí, takže je to těžké.

A taky odhadnout vkus spotřebitele. A na to jsou ve Francii celé instituty. V Čechách musí umělci svým šestým smyslem něco vyhledat sami, nějakou  svoji  vlastní cestu.

14. Jak se Vám začínalo v ČR, když je situace tak  bídná, krejčové nejsou…..

Máma byla návrhářskou v kyjevském  domě módy, takže ty nejlepší krejčové jsem přivezla z Kyjeva.  V ČR  jsem za ta léta poznala několik kvalitních krejčových a konstruktérek, ale  je jich jako šafránu, spočítala bych je  na jedné ruce. Náš tým tvoří lidé, kteří mají praxi. Našla jsem je tady  v ČR.

15. Dalo by se vůbec začít, kdyby nebylo zázemí od maminky?

Bylo  by to složitější, určitě. Ale já jsem to zázemí měla a hledám  kvalitu a snažím se ji zdokonalovat. Hledám to nejlepší, co můžu mít. Dnes už mám svůj dobře fungující tým.

16. Ovlivňují vás módní trendy? Kdyby se vám nelíbily  trendy pro některý   rok,   vymyslela byste něco úplně originálního nebo byste se snažila se nějak přizpůsobit?

Já myslím, že nepodléhám momentálním trendům. Jezdím na veletrhy a  samozřejmě nakupuji materiály, které jsou módní, které jsou v módních a trendových barvách, ale  tvorba má svůj rukopis, je taková „nadtrendová“, mám svůj styl a  ten držím. Chci, aby se moje věci  daly nosit teď, za rok i za pět let, není  to sezónní záležitost.  Módní věci  na jeden  rok dělají řetězce jako je  Zara, to jsou sezónní věci a podle  toho to i vypadá,  zkrátka na jednu sezónu.  Naše věci se dají nosit  xx let.

17. Když člověk chce být originální musí sejít z něčeho, co je zaběhnuté, třeba i hezké.  Kde je hranice mezi tím, kdy je člověk originální a kdy už je nevkusný?

Žlutý klobouk a zelené sako na někom vypadá  dobře a jiný  člověk je nemožný. Jak to? Souvisí to i s osobou samotnou?

Samozřejmě, to je hodně na projevu, závisí to i na tom, co ten člověk dělá, jak se pohybuje, v jaké společnosti žije. To, co si může dovolit umělec, si už  nemůže dovolit úředník. A jestli si to dovolí, tak bude absolutně mimo. U umělců je to naopak vítané. Kdyby si umělec  vzal usedlý kostýmek, bude nezajímavý. Hodně záleží na  činnosti člověka a módní výstřelky můžou být zajímavé nebo nemusí….

18. V ČR  ale  lidé netolerují módní výstřelky, zdá se mi, že jsou skoro až agresivní.

ČR je  malý stát, malé město, tady se všechno  víc  řeší.  Ve větších městech se to tolik neřeší.

19. Jaký je Váš styl? Jste výstřední?

Já nejsem výstřední, můj styl odráží to, co dělám. Mám ráda, když je to hezké, ženské, když to podtrhne krásu, ženskost, je to  malinko sexy, ale na klasických základech. Po estetické stránce mě  hodně ovlivnila práce Yves Saint Laurenta, jeho  věci jsou neskutečně krásné, ženské, výrazné, luxusní. Mám ráda, když je oblečení luxusní.

20. Jak se díváte na módní přehlídky, když  modelky chodí v oblečení z plastu?  Je to přece styl,  který si nikdo nebude oblékat, nebo snad ano?

To je asi  dobře, dělat pořád jen klasiku, přivádí návrháře k degradaci. Občas je třeba, aby si umělec něco vyzkoušel,  něco,  co posune  hranice umění, to je  nutné. Nejvyšší meta návrháře  je  udělat něco krásného, originálního a nositelného.

Pro  začátek, kdy si návrháři hledají svůj styl, je třeba zkusit něco nového. Když dítě začíná chodit, chce osahat všechno, pochopit, co je mu blízké, třeba i šaty z kovových plíšků. Lidé nosili i plastové korzety, opravdu se  to také nosí. Na předání oscarů byl plastový korzet.

Nosit ale pravidelně šaty  z neoprénu  nebo z hedvábí, tak rozdíl pocítíte velice dobře. Ale proč ne, musí se to vyzkoušet, třeba pro nějakou další generaci. Ale my, pokud můžeme nosit hedvábí a kašmír, tak asi budeme nosti hedvábí. Kdybychom se oblékli do neoprénu nebo   plastu, asi bychom se udusili. Lidé si myslí, že si můžou dovolit všechno, ale není to tak.

V budoucnu, když budou mít lidé  na sobě přírodní materiály, bude to  ten největší luxus, co pro sebe člověk může udělat. Čím méně bude přírodních materiálů, tím budou dražší.

natalix_(1)

21. Teď ale materiály moc nevydrží, všechno se rychle rozpadá….

Na tom je postaven současný obchod. Oblečení se musí se rozpadnout, svetr se vypere a vydrží dvakrát. Další rok si musíte koupit nový. Některé firmy by neexistovaly.

22. Když se držíte kvality, není to pro Vás na škodu? Nebylo by  lepší šít z takových „rychlomateriálů“?

My máme kusové věci, máme jedinečné věci, každý si zhodnotí, jakým směrem půjde. Nemůžeme samozřejmě  konkurovat čínské výrobě, kde výrobky stojí pár korun. My máme úplně jiné vstupy, nakupuji nejdražší materiály, krejčové se nedívají na čas, na výrobcích  je hodně ruční práce. Trend,  že šaty se mohou vzít jen jednou, není  ten  správný. Pravda je taková, že šaty se mají nosit. Pro  mě je věc výjimečná, když si ji žena vezme dvacetkrát, teď jsem asi sama proti sobě, ale cítím to tak. Věci mají sloužit člověku.

23. A co třeba celebrity? Vezmou si šaty na jednu příležitost a jindy si je už vzít  nemůžou…

U celebrit je to hodně sledované,  kostýmy se schraňují,  prodávají,  ale v běžném životě to tak není.  Ženy, které nejsou celebrity, si mohou dovolit šaty nosit  po určité době, vytáhnout  je ze skříně znovu po  roce nebo po dvou. Dvoje nebo  troje krásné šaty, které se dají vždy nosit, to je fajn. Střídat šaty pro každou příležitost je  velmi nákladné. Celebrity to mají jednodušší, protože si šaty půjčují. Potom je  jednodušší je střídat.

24. Vy jste také navrhovala šaty pro  Miss 2006 a pro  Miss Universe v Los Angeles. Byl  to pro Vás spíše stres, že  šaty nebudou reprezentovány, jak si návrhář představuje nebo pocta?

Výzva, pocta, krásná práce. Myslím, že moje šaty jedné soutěžící  natolik podtrhly postavu, že měla opravdu úspěch. Byla to pro mě zajímavá a krásná práce, opravdu pozitivní záležitost.

25. Práce s celebritami je krásná. A co běžní lidé? Vynadají Vám, přešíváte oblečení?  Některé švadleny tvrdí, že  tato práce je strašná. Cítíte to taky tak?

Práce s lidmi je velmi těžká. Záleží na tom, jaký je klient. Pokud vidím nějakou nedokonalost, v žádném případě nedovolím, aby ten člověk odcházel nespokojený. To bych já nemohla spát, jsem taková perfekcionistka,  prožívám to. Stane se občas, že člověk není naladěný, ale je to natolik výjimečné, že to nijak neřešíme. Spíše s krejčovými, když potřebuji ukončenou práci v určitém termínu, když něco  potřebuji přešít, je třeba více rozkazů i diplomacie…

26. Může krejčová jít domů, když prostě skončí pracovní doba?

Ne, nemůže. To ani nejde, potřebuji tu práci dodělat, takže ti lidé to vědí.

27. Vy také děláte módní přehlídky. Spousta návrhářů  už  nemá  na přehlídky peníze. Je těžké sehnat sponzory? Upadají i módní přehlídky?

Rozhodně toto také  upadá a je velmi těžké přesvědčit firmy, aby v  dané situaci utratily peníze za něco, jako je móda. Na druhou stranu je takový trend, když je krize, není vhodné dělat obrovské přehlídky, takže  děláme menší přehlídky. Snažíme se být adekvátní době, každá přehlídka je charitativní, část peněz  jde na charitu.  Snad se časy změní a zas budeme dělat obrovské akce. Prodávat se,  je dobře, ale musí to odpovídat dané době,  pro radost všem.

28. Myslíte, že návrhářů  v ČR je dost, nebo že jste třeba jen jedna z mála?

Je jich tu tak „akorát“. Nemyslím, že by byla veliká konkurence. Na to, aby  se uživili v módě, je to odpovídající, ale také té kupní síly je málo. Např. ve Francii je mnohem více návrhářů, ale je také mnohem víc kupní síly. V ČR je klientů také málo, takže  tu nemůže být větší množství návrhářů, neuživí se. Je  to velmi složité, je nás tolik, kolik se uživí.

29. Jak vzpomínáte na svou první přehlídku tady v Čechách?

Já jsem přijela už s hotovou kolekcí.

30. Vy jste jela do ČR s tím, že se tady  budete návrhářství věnovat?

Ano, já jsem nikdy  nic jiného nedělala.  Nemůžu říct, že by mě lidé v ČR nepřijali, naopak mě  přijali a neměla jsem s tím problém.  Pro mě bylo  těžší se naučit česky, pochopit  lidi, mentalitu, pochopit jejich styl oblékání.

31. Kolik let Vám trvalo, než jste dosáhla úspěchu?

Já nevím, já jsem měla klienty hned. Je důležité  pochopit lidi, návrhář je psycholog,  nebo měl by být. Měl by umět vyplnit i ta tajemná přání. Člověk to neumí přesně  popsat….

32. Ale Vy  jste získala několik prestižních ocenění,  jedno z nich bylo  „Lady Pro 2013“, vyhlášení proběhlo  na  Pražském hradě v listopadu 2013.  To Vás asi potěšilo, že?

To hřeje člověka celý život. Moje věci jsou vystaveny ve dvou muzeích v Česku. Jsem šťastná.

33. Byla to neúnavná práce a dřina, která Vás dovedla k úspěchu?Pomohly vám tyto ocenění v další  práci? Co vám přinesly?

Určitě.

Všechno někam směřuje, samozřejmě je to pro mě uznání mé práce.  S  předáním každé ceny získáváte další a další klienty.  To je pozitivní.

34. Máte ještě nějaký cíl, kterého  byste chtěla v návrhářství dosáhnout?

Já bych asi chtěla víc volna… 🙂

Ale teď chceme rozjet sérii pánských oděvů.  Už jsme šili pro muže, ale teď chceme nabídnout velmi kvalitní obleky pro větší firmy, podle mého návrhu,  s maximálně jednou zkouškou, protože  muži neradi chodí na zkoušky.

To asi ano. Přeji Vám, ať se daří a děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

Show Dance Prague 2014

Mistrovství světa a Světový pohár 2.- 6. září 2014

 

 

 

 

Tisíce tanečníků z celého světa z pěti kontinentů  navštíví Českou republiku, pořadatele Mistrovství světa v Show Dance 2014

Kanada, USA, Japonsko, Jihoafrická republika, Německo, Rusko, Norsko, Finsko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Slovensko, Itálie a mnoho dalších zemí ……

SHD

Co je Show dance?

Jedná se o sólový druh tance, taneční páry se svými choreografy mixují na volně vybranou hudbu, ve které musí aplikovat 3 tance (buď v latině nebo ve standardu). Tento styl rozvíjí představivost  a  kreativitu tanečníků. Showdance  ukazuje pestrost tance a přináší nové prvky a také nevšední zážitky.

Kdy?

2.- 6. září  2014

Kde?

PVA Expo, hala č.4

Letňany

Jaké věkové kategorie uvidíme?

Děti MINI – do 7 let

Děti – do 11 let

Juniory – do 15 let

Dospělé – do 30 let

Dospělé 2 – nad 31 let

Jaké disciplíny uvidíme?

Sóla ženy a muži

Dua ženy, Dua mix

Malé skupiny – do 7 tanečníků

Formace – do 24 tanečníků

Produkce – 25 a více tanečníků

Porota:

Kanada, Jihoafrická republika,  Rusko, Slovinsko, Polsko, Německo, Slovensko, Česká republika

Pozor! Česká republika jakožto pořadatel má nominaci vždy +1!!!!

Součástí MS je i prodejní výstava tanečních doplňků pro všechny druhy tance

1457604_430004497101313_50681202_n

 

Staňte se součástí této skvělé akce. Nominujte se na soutěžích CDO!!!!

 

Taneční magazín

 

 

 

 

Rozhovor s hip hopovým tanečníkem Vahe „Wahe“ Akopjanem

„Chcete znát počátky a historii hip hopu?“

 

 

 

1. Vysvětlete rozdíl mezi hip hopem, street dance a break dance. Spousta lidí tomu nerozumí.

„Žádný a přitom velký rozdíl. Street dance je komerčni název pro pouliční  tance, Hip Hop je kutura a způsob života a breakdance je originalni tanec hip hopové kutury. Street dance jako takový je teoreticky spojen se vším, co má počátek v  afroamerické kultuře, od latinos. To by se dalo nazvat jako street dance. Dříve to byl step, lindi hop, chrelston atd., až časem, asi tak  v 70. letech,  přišlo slovní spojení street dance.

Počátek slova street dance přišel s tanečním stylem a pojmem locking. Locking vznikal z funkové hudby, z atmosféry společenských tanců tehdejši doby, kstejně  tak jako z politické situace a z reakce tehdejší mládeže na ni. Je důležité, aby lidé pochopili, že slovo street dance je ze 70. let a všechny tance, které se pod tento pojem  zahrnují, jsou vlastně folklorní tance afroamerické  kultury. Poping a locking vymysleli afroameričané  z L.A. Locking  ; se vyvinul  ve čtvrti, která se jmenuje Watts. V té době byly opravdu hodně  rozšířené společenské  tance (krátké tance, ktere přicházely vždy s novou skladbou, kdy interpret do textu zahrnul přimo popis daného tance), jako je např. Rock Stedy, Funky Chicken, Breakdown a Cambellock (později Locking). Základem  byla zábava  a společenská událost (kluby, svatby, oslavy narozenin  atd.), nikoliv soutěž nebo studio, proto slovni spojeni Street Dance.

Street dance jsou společenské tance afroamerické kultury 70., 80., 90. let a pak i 20. století. Evropa vnímá společenské tance jinak, to jsou tance, které se tančí třeba na maturitním plese.

Společenské tance byly součástí  afroamericke komunity od začátku,   kdy otrokáři  přivlekli „černé“v řetězech  do „nové“ objevené Ameriky, ale tyto tance měly  jinou podobu, než v Evropě, byly vice kmenové a vice spirituálni. Při setkání se společenskými tanci tehdejší  Evropy  vznikla u otroků  interpretace evropsk ých tanců otrokářů (zpočátku pouze jako výsměch a časem  se staly  tradici). To vše se dělo až  do 19. stoleti, kdy se zmodernizovala hudba a dostala jinou podobu. Nastoupila éra swingu, jivu atd., to vše pokračovalo do doby, než   se objevil James Brown a jeho skupina the JB’s . James Brown, coby  dirigent a vůdce  kapely, přišel  s jedinečným  zvukem a stylem hudby, který  později dostal nazev Funk.. Funková  hudba  začala prosperovat, tehdejší mládež a umělci na každou skladbu vymysleli krátký tanec, kterým se poté  všichni bavili na zábavách, svatbách atd.. Rufus Thomas měl skladbu, která se jmenovala  „Funky chicken“. Takže jakmile se začala tato skladba  hrát, všichni tančili „Funky chicken.“ James Brown dělal  Camel Walk, Don Campbell měl Cambellocking atd.

Těch skladeb a tanců bylo moc. Každá oblast měla svoje tance, každá čtvrt měla svoje tance. Protože nebyl internet a  na dálku tančit  nešlo, cokoliv lidé viděli, poháněla jejich fantazie. Don Campbell je zakladatel stylu  cambellocking, z čehož vznikl styl locking. Tento tanečník a choreograf  uměl veškeré tance a „grooves“ té doby (měl  v sobě  základy  a chápání  tehdejších společenských tanců.)

Slovo groove znamená „drážka“. Je odvozeno z gramofonové  desky,  na desce je totiž drážka, což přeneseně znamená, že člověk má také svou   „drážku“, tedy  nic ho nevyvede z míry, má cit, cítí hudbu, zkrátka, groove je přirozený  kontakt člověka s hudbou, kdy ho nic neruší a on je do hudby doslova  ponořený.

Když začal vznikat locking, vznikl chybou.  Většina tanců vznikala napodobenim určité  situace, chybou, misinterpretací, kdy někdo něco viděl, zapamatoval si to úplně jinak a vznikl nový tanec. Samotní   lidé té doby by takovému  tanci neříkali street dance, tento název dostali od médií. Každá čtvrtˇ měla svoje tance. Lock je komplexnější, ale v popingu je přes  dvacet i  více stylů. Lock byl první a s lockem se rozjel i styl, kterému se říká robot dance.

Pro někoho, koho dotáhli do Ameriky, je společenský tanec spojen s úrodou, s jeho kulturou, s bohem, touha vytáhnout ze země kus rostliny, to je jeho společenský tanec,  takový člověk  nikdy nechodil na „maturák“ nebo netančil  na dvoře  pro svého krále někde  na hradě.

Od  malička jsem tancoval ve své rodné Arménii národní tance, to byly naše společenské tance. Tam se netančí valčík ani walz. Každý národ má svou zábavu. Locking začínal tak kolem roku 69. V té době náhodou Don Campbell spletl dva tance dohromady a vymyslel pohyb, který se ostatním líbil (The Lock – uzamknuti všech  kloubů do rytmu hudby, doprovázený  groovem a rytmem tance breakdown) . Ostatní ho „hecovali“ a on začal tento pohyb prezentovat, časem si  vymyslel šest takových figur a lidé ho začali kopírovat, podporovat. Po zpopularizováni stylu  ho objevila Tony Basil (dcera dirigenta Franka Sinatry) a založili skupinu „The Lockers“. S jejich rostoucí popularitou se také proslavil  tanec robot dance (Slim,  populární člen skupiny The Lockers,  byl „Robot-tanečnik“)

Jak bylo zmíněno, často to byly různé  situace, které později  byly prezentovány  do rytmu, v tom to případě  to byli mimové, filmy, kde byly roboti atd. Prvni tanečník, který zatancoval „robota“ jako společenský  tanec, byl Robot Charlles. Myšlenka  byla taková, že  kluk i holka spolu tančili tanec zvaný  robot. Všechny tyto tance patřily  na oslavy, party, barbecue party, jednoduše na místa, kde se lidé baví. Nikdy to nebylo nadnesené na úroveň soutěží. U těchto lidí  se třeba také  soutěžilo, ale nikdy ne tak, jako třeba naše CDO,  bylo to jako školní besídky, dejme tomu. Nebo talentové show. Malinké klání, třeba se  vyzývaly vzájemně dva páry. V okamžiku, kdy  to někdo rozjížděl na parketu, platilo „cuting up“. Někdo se díval na tančící pár,  kdy kluk začal být aktivnější a předv&aacu te;děl své dovednosti, čekal na odpověď druhého páru, kde opět  kluk byl vice aktivni. Vítěz nikdy nebyl oznámen, pouze formou propagandy z úst do úst.  Tehdy ještě neexistoval battle. Ten je  spojen až  s hip hopovou kulturou.

Takže  se ocitáme v okamžiku, kdy je lock a  robot, proslavený skupinou The Lockers v celostátnim vysilani pořadu SOUL TRAIN. Lidé  viděli ten tanec v televizi, ale  nemohli si ho už  nikdy pustit.  Zůstal jim ve fantazii a  s tím si začali hrát. Tím, že to vidělo více lidi na více místech ve stejnou dobu,  začaly se tance rozvětvovat. Robot dal popud tomu, že vznikl sekavý, trhavý pohyb, časem se tomuto pohybu začalo říkat poping/hitting/banging/bopping Každá část či  oblast v L.A. tomuto  trhavému pohybu říkala jinak, ale ujalo se jedno slovo a to je pop/popping (protože  členové  skupiny Electrick Boogaloos, kde byl i zakladatel stejnojmenného  stylu Boogaloo Sam, se dostali do TV a  začali  být  slavni. To vedlo k popularitě jejich stylu a tím pádem  se proslavil jejich pohled na daný  styl). Proto lidí říkají, že tančí poping, ale celé je to o  něco komplikovanější.

Slovo pop by člověk měl vnímat jako obrovský deštník, který pod sebe schovává všechny trhavé tance, nebo tance  doprovázené trhavou kontrakcí těla.  Lock dal popud k tomu,  aby vznikl pop. Měl v sobě funk (lock). Tehdy černošská menšina v USA prožívala rasovou segregaci a  náhle jim  někdo dal možnost tančit a projevit se.  Pořad, který tohle proslavil, se jmenoval   &bd quo;Soul train.“  To byla největší zásoba společenských tanců. Představovali nové tance, kapely, zpěváky,  které přišly s něčím novým a přitom tam byly různá interview. Je to takový zábavný pořad, kdy prezentovali tance, mládež se na to dívala, protože se těšili, že se přiučí něco nového, nic nebylo podávané formou lekce, všechno bylo podávané formou party.

Ve stejnou dobu, v New Yorku začala vznikat hiphopová kultura. L.A. představuje  funk a soul. Zatímco hip hopová kultura je z New Yorku. Hip hop je kultura, která vznikla jako reakce mládeže, která nemohla chodit do mist, kde se pohybovala bohatší  vrstva obyvatel NY a všechno si začali vytvářet sami. Tato kultura má  počátek  v Bronxu,  kdy se začaly pořádat akce, kterým se říkalo Jams/block parties. Mládež  nikdo nepoušt l na party,  udělali si  tedy svou party  v parku nebo na hřišti. Toto celé začal  DJ Kool Herc. Proslavil se tím,  že si všiml, že lidé nejvíce tančí na část skladby,  které se říká „the break“. Break je vlastně ta část skladby, kde zpěvák nezpívá a v té chvíli hraje jenom beat a poté  se zpěvák  opět  vrátí do sloky.   Ale neexistovala žádná technika, takže  Kool Herc vzal dva gramofony a rozhodl se pouštět tu část skladby pořád dokola a držet jehlu tam, kde se opakoval beat. Tim se vracíme zase k Jamesi Brownovi, protože  on nejvíce používal breaks a později i samplovaní. Nebýt  pana Browna, tak dnes neni nic z toho čemu říkáme hip hop, nebo street dance. Jeho energie a síla osobnosti, gesta, způsob, jakým  říkal slova a jaká slova používal, ovlivnila celou generaci.

Kool Herc vše  udělal opravdu laicky, selským rozumem a nechtěně vymyslel  DJ-ing.   Úplně první člověk na světě použil  dva gramofony, aby mohl hrát  určitou část  skladby bez přestávky. Koupil dvě stejné  desky a „izoloval“ určitou část  skladby (The Break) a hrál  ji  stále dokola.  Čili měl neskutečnou moc přitáhnout lidi na party, tím začal být hrozně slavný. Na jeho „mejdanech“ se scházeli lidé, protože věděli, že umí udělat s hudbou něco, co do té doby nikdo  neuměl. Lidé chodili do té doby do klubů a někdo pouštěl skladbu tak, že ji položil a představil. Jenže on dokázal pouštět určitou skladbu tak, že se líbila všem.  A tímhle začal tlačit určitý  způsob a styl života a Bronx začal kvést.  V L.A. to byla gheta černošská, tam by se nikdy nedost al běloch. Zatímco New York – hip hop – tam byli všichni, Italové, Hispánci, černoši, Rusové, zkrátka všichni, kdo žili v New Yorku.

Tanečníkům, kteří tančili  na tuto část  hudby, na break, se začalo  říkat  break boys nebo break girls, z tohoto vznikla  zkratka B-Boy a B-Girl. Tento tanec dostal název breaking a je to originalní tanec hip hopové kultury. Ostatnim tancům tehdejší  doby se říkalo  v NY party dances, jako například the rope, paddy duke, freak, smurff atd.

Takže teď máme  gramofony, DJ, a  b-boye.  Break-boy a Break-girl, kluci kteří tančí na break.  Takže originální název  pro  break dancera je B-boy. Break dance přišel až s médii. Dalši element je Mcing/Rap, což je rytmická mluva do rytmu hudby.  Mc dostaval dav  do varu tim, že  ho povzbuzoval k tanci. Čim lepší  MC, tim vydřenější  party/jam. Poslední  část, která se k tomu přidala bylo graffiti. Hip hop je známý čtyřmi elementy, ale je jich vice. Móda,  hledání nové hudby, slang, jsou některé z méně  známých aspektů. To  vše  ovlivnilo mládež. Rozdíl mezi street dancem a hip hopem je v tom, že hip hop je kultura, pokud nebereme v úvahu tanec samotný, kterému  také  říkáme  hip hop dance. Hnutí, způsob života, myšlení, vkus, móda, postoj vůči světu. Kool Herc byl ten, kdo stanovil začátek.  Ale člověk, který dal hip hopu i název se jmenuje Africa Bombata.

Africa Bombata byl jedním z gangsterů  té doby. V New Yorku zuřila gangová válka a Africa Bombata byl hlavou gangu, který se, tuším,  jmenoval Black Spades. Vláda vyhlásila soutěž o esej na téma gangy. On, černoch z ghetta,  tu esej vyhrál. Hlavní cena byla cesta do Afriky.  On chtěl vidět  svou rodnou zemi. Když tam odcestoval, sešel se  s náčelníkem nějakého kmene, který mu dal rady a nějakým způsobem ho změnil.  Africa Bombata se vrátil   zpět, udělal sjezd všech gangů a vyhlásil mír.  Tím, že  Africa Bombata tohle udělal, stanovil náladu a myšlení tehdejší mládeže, protože utnul násilí. Je jasné, že násilí úplně nezmizelo. Bylo dál, ale nebylo tak hrozné. Africa Bombata  byl známý tím, že byl velký humanista, bral si  lidi k sobě, jeho mejdany byly známé tím, že tam byli úplně všichni.  Měl doslova úplné vojsko breakerů,  b-boyů. Scházeli se tam všichni. Měl tam všechny čtyři  nejznámější elementy. Byl tak solidární, že za vydělané  peníze bral malé kluky na jídlo.  Hodně tanečníků, kterým je dnes 40 nebo 50 let si pamatuje, jak je Africa Bombata  bral pokaždé  na hamburgery. Byl to  solidární člověk. Nastavil jednotu kultury. Kool Herc  dělal jen party. Ale Africa Bombata tomu dal myšlenku.  Takže mezi hiphopovou komunitou existuje hláška „Kool Herc   invented, Africa Bombata fathered“ it. Tedy zastřešil tuto kulturu.  Když lidé rapovali,  měli různé říkanky,  třeba …“hip hop šubidoo šap“. Když Africa Bombata seděl s  žurnalistou při  rozhovoru a ten se zeptal, co to vlastně dělají, Bombata řekl tuhle říkanku, která měla třeba dvacet slov. Ale žurnalista  vzal jen první dvě slova.  Takže oni slovo hip hop vymysleli spolu.  Hip hop.  Kuriozita je, že lidé z ulice nevěděli , že dělají hip hop. Řekli si: „Aha, takže my děláme hip hop, jo?“  Přečetli si to až v časopisu. Věděli, že tenhle název jde přes   Bombatu, takže si nikdo na to nedovolil nic říct. Armáda jeho b-boys , to jsou  také tzv.  „Zulu nation“, breakeři.

Originální tanec hip hopové kultury je b-boying.  Ten  tanec patří k té kultuře. Když jde tanečník  na zem, když se dotkne země. Původ je rock, rocking. Někdo říká,  že první b-boy byl James Brown,  starší show Jamese Browna ukazují, že  on také tančil jen na break. Ale ne kvůli tomu, že by si toho byl vědom,  ale ta část ho asi bavila  nejvíce. On byl ten vzor, ovlivňoval lidi. (Dotýkání  se země mohlo zase být ovlivněno stepery a ostatními tanečniky 20. let.)

Pop  vymyslel Boogaloo Sam. On tomu začal říkal elektric boogaloo. Proslavil ten tanec, šel do „Soul train“ a představil ho tam. New York to viděl  a začali tomu říkat electric boogie, což je „zkomolenina“ originálního názvu  electric boogaloo.  Lidé nevěděli, jak tento styl  tančit  správně, pouze to napodobovali, tím zase začali vymýšlet jiné tance. Pokud někdo tančí hip hop, tančí všechny styly té doby, ale do hip hopové hudby… Nejdříve se tance rozvíjely v obrovských skate rings (skate, bounce, rock (švih), roll). Lidé ty styly pletli  do sebe a vznikaly nové styly. I Arnold Schwarzeneger byl motiv pro jeden tanec.  Když někdo pozná všechny tyto styly, zůstane v jeho těle určitá příchuť, která umožňuje  tanečníkovi doslova „plout“ hudbou bez zastaveni (Freestyle).

Hip hop je obrovský mix, ale nemá nic společného se současným  jazzem nebo  baletem. Je to  zábava, oslava narozenin, klub. Lidé se baví, někdo začne napodobovat svou babičku a ostatní se tomu začnou smát. Za týden vymyslí tanec – „budem tančit tu babičku“.

Když vznikl house, v Chicagu a Detroitu se  rozmohl nejvíce. U housu je rozdíl v tom, že spojoval kultury, zatímco hip hop byl  striktně pro gheto, až média ho proslavila vice.

Ale house od začátku neznamenal battle… House je  jen radost, lidé šli na mejdan,  house spojoval. Hip hop začal být hrozně nebezpečný. Byl to styl „pojd proti mě, já tě sundán, já to dělám lépe.“ House dance, který mi vídáme  dnes jako takový,  je podoba z New Yorku. Foot working  je styl, který se vyvíjel v Chicagu, stejně  jako Jacking. Je opravdu  moc podstylů. To, co z náme my, je z |New Yorku, ovlivněné kluby, jako třeba  „Shelter“ nebo „Loft“ atd. Způsob, jak se tam tancovalo, ovlivnil generaci, která učila nás,  třeba mě.

House dance je interpretace tance, který přišel z Chicaga a byl ovlivněn hip hopovou  kulturou a kluby, které existovaly v NY. Je to obrovský „mišmaš“.  V housu vidíte všechno, prvky z baletu, irské kroky, kroky z afriky, je to prostě nejvolnější styl, který je podporovaný láskou k  hudbě.“

2. Pojďme si to shrnout…

„MC/Rapper je ten, kdo drží mikrofon, rap  není tanec, jsou to rýmy  a názory podávané svižnou  formou  se stylem a elegancí, ale správně se říká MC, to je ten, kdo povzbuzuje  dav k tanci frázemi stylu „don´t stop the body rock“ atd.,  zkrátka citoslovci. Když je dobrý MC, úplně tlačí dav. Měli bychom dodat, že v době, kdy se proslavil locking, jeden z tanečníků The Lockers proslavil  mediálně  waacking, což  je tanec z gay clubu, který proslavil heterosexuální muž Shabadoo. Široká veřejnost zná jen čtyři styly:  pop, locking, hip hop a house, ale existuje jich více, jako například Vogue, Waacking/Punking/Krumping atd.
K tomu, abychom si vysvětlili všechny  spojitosti a situce,  bylo by  třeba  mnohem více  času  a materiálů, je toho opravdu vice než  dost. StreetDance/UrbanDances maji bohatou historii a zajímavý  vývoj, takže  se omlouvám, že  některé věci jsou řečené zkráceně.“

3. Jak  jste se dostal k tomuto vzdělání?

„Já už tancuji od malička, k hip hopu jsem se dostal asi už  v 11-ti letech.  Dříve jsem tancoval naše národní tance nebo  Jacksona atd.,  vyrůstal jsem v hudbě.

Narodil jsem se v Arménii, žil jsem tam do 10-ti let, ale moje rodina  se rozhodla, že uteče. Nešťastnou náhodou se má rodina rozdělila  a  já jsem zůstal v ČR s maminou a bratrem.
Vyrůstal  jsem v uprchlickém táboře, kde nás  afričané ze Zairu, Konga atd. inspirovali  svou hudbou a tim, co poslouchali oni.  Takže  už  tam jsem „tak nějak“ měl kontakt s hip hopovou hudbou.
Čím  vice mě  to bavilo, tim více věcí mi zůstávalo v hlavě a   tim vice mi docházelo, co se s čím  spojuje atd.“

4. Tátu jste už neviděl?

„Ne. Viděl jsem ho 3x od té doby. Prostě život nám to víc nedopřál.“

5.  Bolí to, že?

„No, že bych se radoval, to ne.“

10425912_741701555897073_1603974698_o
foto: Filpi Escudine

6. Dáváte tento smutek do svého  tance, vyjadřujete ho hudbou?

„Také. Ale spíše je v mém tanci vášeň a má horká krev  předků, navíc k  tomu máme národní   nástroj  Dhol (buben), který  je nedílnou součástí  naší hudby,  takže  beat jsem měl  v sobě  od mala.

Když to celé začalo, v uprchlickém táboře byla spousta afričanů, rumunů, rusů, ukrajinců, arabů, od každé kultury jsem dostal něco. Pořádali jsme si vlastní večírky, třeba před Vánoci, měli jsme  různá předtančení. Poté, co jsem  dostal azyl  a dostal jsem se do Plzně, potkal jsem svého kamaráda, který mě  navedl na hip hop, přes něj jsem se dostal ke graffiti a přes graffiti k b-boyingu (breaku).“

7. Ale odkud víte celou historii hip hopu?

„Čtu, hledám informace, ani nevím, jak to, že to vím….Chodím na diskuze, nikdy jsem nevěděl, že to všechno budu vědět…

Od 13-ti let  jsem se pohyboval mezi b-boys a writtery, „tak nějak“ jsem   dědil jejich znalosti a vědomosti, časem  jsem se sešel  s vice lidmi a každý  mi předal něco. Bavi mě se vzdělávat v taneční kultuře všeobecně, takže  automaticky vše  zůstává v mé hlavě. Hodně mi pomohl Rabah a Walid, oba z Francie a průkopníci ve své  zemi. Z Č ech mě  dost inspiroval Laydee, který je také  známý  tim, že ví  více než  dost o streetdance. Pomohli mi  Groove Days, které  pořádá  další kamarád –  Mikee, tam jezdi lidé, kteří se rádi podělí o svoje  poznatky  a svou historii. Když Vás něco baví, jde to samo.  Určitě bych zmínil  SDK, bez kterého  by se sem nedostalo tolik informací a legend. Dále mě  inspiroval Shannon Mabra, který  jezdí na „Groove Days“.  A samozřejmě jsou další materiály a informace kolem mě.

Jednoduše něco děláte, dozvídáte se víc a víc a víc, následně  si to celé spojíte.  Nezasloužil jsem si to všechno sám, prostředí mě ovlivnilo. Nikdy jsem si neřekl: „teď budu dělat chytrého, že tomu rozumím.“ Prostě mě to baví  a zůstává mi to v hlavě, za to jsem  vděčný.

Nikdy mi nedošlo třeba to, že když tančím street dance, je to stejné, jako když tančím s mojí mámou na arménských  oslavách.  Neopovážil jsem se to spojovat,  ale je to stejné. Je to folklor, je to jen jiná kultura.

Pro hodně lidí je hip hop i break  hrozný zmatek. Když se to vysvětlí, je to už jednoduché.“

Souhlasím.

8. Co bitvy? Hodně se kolem toho už napsalo a namluvilo. Jakou sehrály úlohu?

„Při  battlech často docházelo ke rvačkám, ale to bylo dříve, v době, kdy se celý tento styl  formoval v NY. To bylo všude, to ano. Ale bylo to před tím, než začaly vznikat organizované soutěže. Většinou to byly párty, nikdo tam  nehlídal, moderátor tam nebyl ani porota. Když jeden neustojí prohru, tak se něco „semele“, stává se to, ale není to pořád.

Kdysi to bylo součástí…., „ježíši“, co to říkám, NE, součástí snad ne.  Stávalo se to.

Velké množství tanečníků bylo z  různých  gangů, takže  se  občas bitkám nezabránilo.  Tohle  nechválí nikdo, ale tak to prostě  bylo v 70. a 80. letech. Jedna z nejznámějších  skupin všech dob „Rock Steady Crew“  z New Yorku přišla o tři členy, protože si s nimi někdo vyřizoval účty, oni sami zažili smutek a frustraci z této ztráty.

Co se týká battlu, ten člověka  motivuje:  když prohraješ, tvoje ego utrpí, čili jdeš domů, trénuješ. Bitky nejsou hezké, k tomu se nedá nic říct. Co se týče Čech, tady je jiná mentalita, zde jsou klidnější  lidé  a tim pádem k bitkám ani moc nedocházelo. Určitě jsou rvačky  pravděpodobnější  u B-boys, než  u Funkerů, nebo těch, kteří  tančí  House. Už dlouho jsem nic takového nezažil, ale bývalo  to, to uznávám. Asi  se tomu  v nekontrolovaném battlu nedá  vyhnout, ale  i bitka se dá  zastavit, jakmile k ní  dojde.“

9. Kdyby se účty vyřídily jen tancem,  byl  by to báječný svět, že?

„Ano.“

10. Je break tanec pro holky nebo kluky?

„Je pro všechny, ale je více známé to, co tančí kluk, lidské oko víc zná tento styl.  Proto i holka u toho občas vypadá jako kluk. Ja si myslím,  že je to tim, ze většinou učí kluci a není tam ženská interpretace tance.

Ženy tančí, ale ta originální generace je v USA a málo  kdy se dostanou do Evropy,  aby tu předávali a sdíleli s námi to, co umí.  Proslavili se kluci, ti cestovali a učili a učí styl, který  tančí oni. Kluci mají v tancí jinou interpretaci i  kroky, jiné provedeni. Je ale vždy krásné vidět ženu, která má tento styl v  sobě.“

10416722_741685665898662_1014582733_n
foto: Filpi Escudine

11. Mám pocit, že holky postrádají v tomto tanci ženskost, nemohu říct, že jsem z toho nadšená.

„To nejste sama. Také nám to vadí. Není tu zastoupena ženskost. Jsou tady výjimky,  ale moc jich není. Ale je to i obráceně, kluci zase u toho vypadají jako stroje, ne jako gentleman, jako muž, zkrátka někdo,   kdo vi, co dělá. Je to tim, že  zmizelo původní  prostředí  těchto tanců, což byl klub, zábava atd. Tam jednoduše  kluk tančil  s holkou, nebyla to soutěž, b-boys šli  na zem, ale jakmile přišel „slaďák“, tak hned věděli,  jak holku vést.“

12. Slyšela jsem názor, že se rodiče  bojí dát děti na hip hop, prý  by začali brát   drogy. Co na to říkáte?

„Říkám, že i v atletice se  dopuje, je to na  jedinci samotném, neříkám, že  se to nemůže stát, ale pokud je taneční škola seriózní,  a to jsou v ČR  všechny, tak se rodiče nemají čeho bát.“

13. Vy také porotujete battly, co se Vám nelíbí?

„Když jdou  lidé  mimo hudbu, když je vystoupení  přetrikované, když tomu chybí tanec jako takový. Nejvíce u mě  rozhoduje hudba, když je někdo mimo rytmus, u mě prohrává. Baví mě originalita.“

14. Být originální není snadné…

„To ne. Zvlášt, když musíte udržet nějaký základ a od něj se odrážet. Dříve byly tanečníci více originální, protože  nebyl youtube atd., vše  bylo více na  fantazii jedince, člověk musel více namáhat svůj mozek, víc přemýšlet.“

15. Slýchám názor, že se dá tančit jenom  pár let a dost. Pak už člověk není  dost mrštný, rychlý, ohebný, hezký atd. Jak to vidíte v hip hopu?

„Jeden z takových guru tehel komunity Mr. Wiggles má 50 let. let a pořád tančí tak, jako málo kdo. Další  taneční mistr Franike Mining (průkopník Lindi Hopu) učil do 93 let. Záleží na tom, jak k tomu tanci přistupujete. Jestli chcete chodit do battlů, musíte na sobě pracovat, jestli Vás  bavi spíše umělecká stránka, musíte  hledat inspiraci a sám sebe. Je to na tanečníkovi samotném, na jeho přístupu. Když budete mít zdravou životosprávu, můžete tančit, do kdy chcete.“

16. Dodržujete životosprávu?

„Já se snažím, jím zeleninu, hodně piji vodu, chutná mi voda z kohoutku.“

17. Co kdyby  všichni  chtěli  být nejlepší a všichni tak zoufale na sobě pracovali a chtěli vyhrávat, je to vůbec reálné?

„To by hodně pozvedli úroveň… Ale já už mám soutěžení „vypnuté“, více mě baví divadlo a tvořivost, pořádám „eventy“ a věnuji  se lektorské  činnosti.  Časem  asi všem dojde, že nejde o výhru,  ale o to, zanechat svou stopu, svůj otisk.
Nicméně  je důležité udržet soutěž, mladí by měli být hladoví po tom, aby překonali tu starší generaci, tím se vývoj  tlačí dopředu.“

18. Kdyby byli všichni dobří a dokonalí tanečníci, uživili by se v ČR  tancem?

„Je to štěstí. Já jsem byl konstruktér/technik, byla to náhoda, nikdy by mě nenapadlo, že bych se živil tancem. Byly jsem sice známý se svou breakovou skupinou, ale ani jsem nesnil, že bych si tím vydělal peníze. Říká se, že nejlepší, co může být, je mít práci a tanec brát jako  relax.“

19. Jednoduše řečeno, když něco děláte  pořád, tak už Vás to ani nebaví, je to pravda?

„Přesně tak. Musíte  to dělat tak, aby Vás to bavilo.“

Atˇ  Vás to stále baví a děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

Koncert Evy Vrbkové

Divadlo Na zábradlí, 21.6. 2014

Fanoušci Evy Vrbkové se mohou těšit na její koncert, který uvede společně se slovenským kytaristou  Pavolem Berezou 21.6. 2014 v divadle Na zábradlí.

Koncert je průřez písněmi, které Eva složila od začátku své kariéry (10 let tvorby). Eva sama označuje své písně  jako „populárně-alternativní“.

Rezervujte si lístky včas, představení je téměř vyprodáno. (www.nazabradli.cz)

21.6. 2014 od 18.30 (30 minut)

21.6. 2014 od 20.15 (30 minut)

841b

 

Taneční magazín

Dancemania

Odpoledne plné tance v AFI Paláci

 

 

 

Ve středu 11. června 2014 proběhlo  v AFI Paláci  to nejlepší z tanečních škol v  regionu Pardubice. Akce s názvem Dancemania, která začala v 16 hodin, pomyslně zakončila  „taneční školní rok“ dvou prestižních tanečních škol – nejlepší české streetdancové skupiny T-Bass a Tanečního centra Pardubice. Odpolednem provedl Jakub Kotek, moderátor a tanečník z Hradce Králové a jako host vystoupil  zpěvák Davee, který se stal finalistou divácky úspěšné soutěže Hlas ČeskoSlovenska. 

Skupina T-Bass předvedla mimo jiné svou choreografii, se kterou získala ocenění Taneční skupina roku 2014 a stala se nejen vítězem v kategorii Street Dance, ale také absolutním vítězem tanečních skupin roku 2014 v České republice. Své choreografie předvedli  i žáci Tanečního centra Pardubice pod vedením Radka Smejkala, držitele mezinárodní třídy v latinoamerických tancích a ředitele Tanečního centra, který v rámci programu zatančil latinoamerické tance.

„Diváci mohli shlédnout  špičkové taneční vystoupení ve stylu street dance a break dance, dále  také taneční vystoupení dětí všech věkových kategorií z tanečních škol v Pardubicích a v Hradci Králové. Bylo  rozhodně na co se dívat.

(AFI Palác, jediné nákupní centrum v Pardubicích a okolí,byl slavnostně otevřen v listopadu roku 2008. Nachází se v centru města Pardubic, na Masarykově náměstí. Na ploše 20 000 m2 nabízí více než 100 obchodů se zbožím renomovaných domácích i světových značek, multikino Cinema City s 8 sály, restaurace, kavárny, provozovny rychlého občerstvení a služby. Součástí obchodního centra je také podzemní parkoviště s kapacitou 542 parkovacích míst.)

11

Taneční magazín

Vlastimil Harapes vede taneční lekce tanga

Vlastimil Harapes a módní návrhářka Marie Zelená tančí tango na 7. profesním setkání magazínu „Best of“

Vlastimil Harapes  vedl výuku tance na 7. profesním setkání  magazínu „Best of“

Červnové odpoledne jako stvořené pro setkání lidí vynikajících ve svých
profesích. Designhotel Elephant Prague hostil v pořadí již 7. profesní
setkání magazínu Best of. Pořádající profesní magazín tak přinesl další z
možností, kdy se spolu mohou lidé z různých profesí setkat, lépe se poznat a
seznámit s některými z profesí, o kterých mohou všichni čtenáři číst na
stránkách www.ibestof.cz(http://www.ibestof.cz/) již čtyři roky.

Dvěma podporovaným charitativním organizacím, hostům a celému projektu
přispěl svým požehnáním a moudrými slovy farář z Moutnic u Brna René
Strouhal.

2

Na pódiu vystoupila šansonová zpěvačka Renata Drössler, flétnistka Žofie
Vokálková a duo Martin Chobot a Filip Sázavský. Programem provedl elegantní
a dobře naladěný moderátor Lukáš Langmajer.

1

Hosté si mohli v průběhu odpoledne prohlédnout celou řadu prezentací.
Například vernisáž obrazů street artové fotografky Jitky Kopejtkové, způsob
archivace DNA – Mettinum, svatební výzdobu vozu Peugeot 508 v provedení GT z
autosalonu Peugeot Kopecký a prostor hotelu dekoroval florista Ivan
Šablatúra, pardubický perník, Českou inovaci, která představila aktuálního
vítěze s projektem Světlo propouštějící beton, body scanning 3D GANG, makro
fotografie Petry Krausové, módní tvorbu návrhářky Marie Zelené, která
oblékala také pořadatelku Michaelu Lejskovou. Klára Čiperová předvedla
zájemcům rychlou zdravotnickou pomoc. Ochutnávku kávy Sisel, kterou zajistil
distributor Vratislav Dědoch a barista Martin Tomášek. Welcome drink a
degustaci vín provázel odborným slovem ředitel Chateau Lednice Jindřich
Sobota. Pekárna Kompek nabídla celou řadu sladkých a slaných dobrot a o
hladu rozhodně nikoho nenechal Designhotel Elephant Prague, který zajistil
pestrý a chutný catering. O pěkné dárky pro účinkující a hosty se postarala
firma Aloxxi a EP line s.r.o, dovozce kvalitních hraček.

3

Odpolední čas přál také rodičům s dětmi, o které se staral tým Baby Office v
dětském koutku postaveném v jednom ze salonků v blízkosti konané akce.

Mistr baletu a také tanga, Vlastimil Harapes neodmítl naši prosbu podělit se
o své taneční umění a spolu s módní návrhářkou Marii Zelenou předvedli
několik tanečních ukázek z právě zmíněného tanga.

5

Za Podporu projektu patří poděkování generálním partnerům Designeholetu
Elephant a autosalonu Peugeot Kopecký. Dále pak hlavním partnerům,
společnosti Relmost, Czech Masters, dovozci hraček EP line s.r.o., pekárně
KOMPEK, Sisel Kaffe a vinařství Chateau Lednice.

„Ze školy si pamatuji slova učitele, že až půjdeme okolo školy, nemáme
říkat, tohle je škola, do které chodíme, ale že to je naše škola. A tak
přesně je to s profesním magazínem a profesními setkáními – je to váš
magazín, vaše profesní setkání. Z mé strany příspěvek do společnosti. Snaha
celého týmu o udržení rovnováhy v tom, že když ze společnosti čerpáme,
musíme do ní také přispívat, abychom ji spoluvytvářeli, a dávali jí tak
dobrý vítr do plachet,“  říká Michaela Lejsková,  pořadatelka profesního setkání,
vydavatelka a šéfredaktorka profesního magazínu Best of.

7

Taneční magazín

Lucy Guerin zahájila Festival Tanec Praha

Australská hvězdná choreografka v Praze!

 

 

 

2. června 2014  proběhlo slavnostní zahájení Festivalu Tanec Praha v divadle Ponec.  Lucy Guerin, která je považována za jednu z nejvýraznějších osobností australského tance, navštívila Prahu a diváci měli možnost shlédnout její  dílo „Conversation Piece“. Lidé a iPhony. Jaká bude komunikace mezi nimi?

Mnozí  lidé si dnes komunikaci bez smartphonů ani nedovedou představit. Na jedné straně jsou telefony potřebné, usnadňují život a sbližují, na druhé straně izolují. Dokáží lidé najít tolik potřebnou harmonii mezi užitečným a nebezpečným?  Kam povede technika naši civilizaci? Zastavíme se včas?

Na začátku představení „Conversation Piece“ vidíme, jak lidé hovoří s iPhony,   několik postav  stojí vedle sebe, (mohlo by jich ale být  třeba i sto), každý mluví sám se sebou a vzájemně se nevnímají. Pokud by se tak někdo nezávisle zadíval, musel by mít dozajista pocit, že se naše civilizace už asi nadobro zbláznila.

stažený soubor

Lucy ztvárnila čtyři situace. V první je člověk natolik zaujatý svým smartphonem, že nevnímá a ani nedává pozor na člověka, kterého má  vedle sebe, a to dokonce ani v okamžiku, kdy se mu děje zločin, kdy mu dotyčný chce ublížit, možná snad i zabít…

Lucy-Guerin-Conversation-Piece-7-Brett-Broadman-Photography

Druhá situace nám přiblíží mladého muže, který se zoufale snaží navázat kontakt s dívkou, ale ona ho jen stěží vnímá, vnímá totiž více svůj smartphone.  Nakonec dívka  naštvaně odchází se slovy, že je nezávislá. Mohou takhle lidé navazovat  známosti?

Ve třetí situaci je tančící kreativní dívka, jiná osoba se ji snaží napodobit, ale zdaleka jejích kvalit nedosahuje. Tak je jednodušší tanečnici odsoudit, vysmát se. Dalo by se říct, že lidé, kteří naprosto  a do hloubky propadli smartphonům jsou kreativními lidmi spíše rušeni,  vadí jim a stávají se vůči nim agresivní. Kreativní lidé  jsou jaksi  z jiného světa. Která část lidstva bude mít nakonec poslední slovo?

qK9R2Qdt_VYDAl45kS-r1jdtpaeJx-y3lf9LDx_Vwgs

Ve čtvrté  situaci zachycuje Lucy jedince naprosto propadlé technice. Začíná pravděpodobně zemětřesení či jiná živelná katastrofa, už jsou i první mrtví, ale lidé  se nemění, věnují se  dál své obvyklé činnosti se smartphony. Nakonec ale umírají i oni. Jedině smartphony  vysílají ještě chvíli po katastrofě, než dozní i jejich zvuk.  Opravdu takhle skončíme? A je to nutné?

uSNrahZcwh77md7z9VoGeVHkQcCBq9j7y35yTPw2wmg

Divák, poněkud zaskočený takovými možnými konci, s úlevou pozoruje dokonalé pohyby tanečníků. Snad by v představení se třemi herci a třemi tanečníky mohlo být více tance, protože tanečníky  je radost sledovat, člověku se nechce odcházet.

„Conversation Piece“ má hlubokou myšlenku, není divu, že Lucy Guerin je považována  za zásadní, vlivný a  inovativní hnací motor australské  divadelní a choreografické tvorby.

TP_2014_Lucy_Guerin (2)

 

Eva Smolíková

 

 

Rozhovor s tanečníkem Marco Běhalem

„Komu jednou tanec učaruje, na nic jiného už nemyslí.“

 

 

1. Máš za sebou nespočet soutěží, vítězství v soutěžích, jsi v ČR jednička.Víš kolikrát jsi asi zvítězil?

Nemám to spočítané, ale je to asi přes 200 medailí, mám je všechny schované.


2. Odcházíš studovat taneční školu do Švédska. Proč jsi se rozhodl studovat tam a ne v ČR?

„Hledal jsem zahraniční školy, nejlépe ve Švédsku, kde bych mohl studovat moderní tanec. A ve Švédsku je vysoká kvalita těchto škol, moderní tanec se  tam rychle vyvíjí.“

3. V ČR je úroveň škol tedy horší?

„Tady takovou vysokou školu ani nemáme, ve Švédsku zakončím studium titulem bakalář. Tady v ČR jsem vystudoval gymnázium, teď studuji žurnalistiku na VŠ Báňské.“


4. Není to škoda, odejít z vysoké školy?

„Já se snažím si to tady nějak vyřešit, škola se snaží vyjít mi vstříc, abych mohl studovat i tady, i ve Švédsku. Mám před sebou jeden poslední rok,je to škoda.“

5. Až skončíš studium ve Švédsku, kam Tě to láká dál?

„Ve škole na severu se střídá mnoho tanečníků a učitelů z divadel. Budu se snažit dostat se někde na severu do divadla a věnovat se tanci tam. Ale nezavírám dveře ČR, nevím, jak všechno dopadne.“

6. Jaké byly talentové zkoušky na prestižní vysokou taneční školu ve Švédsku?

„Těžké. Byly tři kola, bylo to opravdu náročné. Úplně něco jiného než to, s čím jsem se dosud setkával. Byl jsem zvyklý na CDO, na soutěžní tanec, ne profesionální. Tohle byly hlavně improvizace, bylo důležité umět projevit sám sebe.

Na soutěžení jde o to, aby tanečníci do choreografie vnesli všechno, co umí
a ukázali to nejlepší. Soutěží se v tom, kolik piruet kdo vytočí, kdo má 
největší rozsah, na škole to tak není. Tam je důležité, jak kdo dokáže 
improvizovat, kdo má největší potenciál, kdo dokáže na dannou situaci 
zareagovat, nebyl jsem na něco takového zvyklý. Opravdu to pro mě bylo 
těžké.

Zadání znělo například: „Inspiraci čerpejte z předmětů v místnosti“(byla tam
baletní tyč, zrcadlo, okno).

Měli jsme ztvárnit, co nám ty předměty říkají, neměli jsme hudbu. Měli jsme 
se jen dotknout předmětů nebo nám zkoušející sami dávali návrhy. 15 let 
jsem byl zvyklý pustit si hudbu a tančit. Byl to velký rozdíl.“ 

10348530_10152427126835406_8947415716014866231_n

7. Nelituješ tedy svého rozhodnutí, že opustíš reálný svět, kde jsi mohl třeba vydělávat dobré peníze a budeš se prodírat něčím tak nejistým jako je taneční obor? 

„Komu jednoho dne tanec učaruje, přestane myslet na všechno ostatní. Před 2 lety jsem se rozhodl zkusit něco jistějšího a normálního, ale po půl roce jsem stejně věděl, že chci tancovat. Proto jsem si zvolil tuto cestu. (Přesto VŠ ještě pořád studuji 🙂 )“

8. Tvoje maminka Ti ale nebyla v tanci nakloněna. Není to tím, že by také raději viděla nějaké jistější zaměstnání?

„Myslím, že chtěla, abych se věnoval nečemu jistějšímu. Ale tanec mi celý život platila, není to levný koníček. Určitě JE tanci nakloněna, ale chtěla volit jistotu.

Nevěřila, že bych se dostal do té školy, brali nás jen 20 a bylo nás 350 uchazečů, Chorvati, Španělé, lidé ze severu, z ČR jsem tam asi nezaznamenal nikoho. Teď je ale máma šťastná, když vidí, že jsem šťastný já, když se mi splnil můj sen.“
 
9. Pokud se člověk něčemu věnuje naplno, obvykle je sám. Je to u Tebe také tak? 

„Tak nebudu přece od 8 hodin ráno do 8 hodin večer v tělocvičně. Vždy jsem si udělal čas na kamarády i na studium. Navíc jsem ještě 6 let hrál na klavír a 2 roky zpíval ve sboru. Později jsem musel volit, protože všechno opravdu nešlo dělat, na to nebyl čas. Zpíval jsem spíše proto, že jsem chtěl dělat zkoušky na divadelní školu. 

Myslím, že jsem měl všechno – moji přátelé se mnou rostli, jako skupina jsme se podporovali, nebyla mezi námi žádná rivalita, ve světových soutěžích jsem si udělal tak velké přátele, rivalové jsme byli jen na parketu, ale pak už ne.“

10. Jaké další sny by sis ještě rád splnil?

„Rád bych se po studiu dostal do kvalitního tanečního divadla, v Dánsku, ve Švédsku, nebo bych si přál spolupracovat s panem Jiřím Kiliánem. Nevím, zda někdy dosáhnu takové úrovně, abych mohl a měl tu čest s ním spolupracovat.“


Věříme, že ano. Hodně štěstí ve Švédsku a zase se k nám vracej.

Děkuji za rozhovor




Eva Smolíková