Rozhovor s herečkou KATEŘINOU MACHÁČKOVOU

„Tančila jsem „domorodce“ a pořádně jsem si zařádila!“

 

 

 

1. Cítíte se být více spisovatelkou, herečkou, nebo režisérkou? K čemu vás to vábí nejvíc?

„Spisovatelka určitě nejsem, vydala jsem 3 knížky. (Cestopis z Bora Bora – „Útěk z ráje“ a dvě knížky o tátovi – „Zápisky z blázince“ a „Téma Macháček“).  Od dětství mám vztah k divadlu, herectví. Vidím sebe jako herečku, možná dramatizátorkou.“

1

2. Co byste jako dramatizátorka ráda ztvárnila na jevišti?

„Když něco čtu, třeba  román, pokud je inspirativní, mám tendenci jej  vidět i na jevišti.“

4

Kateřina s Helenou Štáchovou a Pavlem Dostálem

3. Jaký žánr čtete  ráda?

„Poslední dobou „jedu“ v  severských detektivkách. Říkám,  že si čistím “kazety v hlavě“, přečtu za víkend i dvě  pětisetstránkové knížky a k tomu mám rozečtené nějaké tematické knihy, často týkající se práce, na které zrovna pracuji. Detektivky mi dokonale pročistí hlavu. Tyto příběhy  mají nejen napínavý příběh, ale vypovídají i o lidech, a také  o prostředí severských zemí.

Dánský seriál „Zločin“, který právě běží na ČT 2,  je  ukázkově hraný,  snoubí v sobě napětí a také vypovídá něco o prostředí.  (Na BBC běžel nedávno kriminální seriál podle literární předlohy švédského spisovatele a dramatika Henninga Mankella, s ústřední postavou policejního inspektora Kurta Wallandera s Kennethem  Branagh v hlavní roli. Původní román, který byl napsán hercem a producentem,  ztvárňuje   novodobý typ hrdiny, který se trápí existenciálními problémy, detektivní zápletka není dominantní.)

Tyto detektivky mi možná uhranuly, protože od mládí miluji romány  F.M. Dostojevského, a to jsou vlastně detektivky s úžasnými psychologicky propracovanými hrdiny. Takoví „Bratři Karamazovi…“

4.  Nepokusíte se tedy nějakou takovou knížku ztvárnit na jevišti, režírovat?

„Asi už nemám  sílu režírovat, je to strašně náročné. Herci, lidé, divadlo, všechno zpohodlnělo.  Není tu žádná  disciplína, pokud je člověk trošku pedant, je to nezvladatelné. Nikdo po nikom nic nevyžaduje,  vše jde bez velké námahy, všechno je  rychlé.

Pokud jde o diváky, zhoršil se jejich vkus. Jednoduché seriály komerčních televizí, kde se vše polopatě sdělí divákovi, vykonaly své.  Film režiséra  Františka Vláčila „Holubice“ považuji za  geniální. Tam se řeklo snad osm vět, ovšem všechno  bylo sděleno, a na vysoké umělecké úrovni, za součinnosti kamery, hudby…  Dnes se všechno říká naplno, aby to lidé pochopili. Herci nehrají to, co je pod texty. Režírovat něco z děl, která bych chtěla režírovat,  by bylo obtížné.“

gsd

Kouzelník z Lublinu, divadlo

5. Nemáte pocit, že současné tvorbě vévodí obhroublost?

„V západní Evropě se to drsné nosí, u nás  to diváci ještě nepřijímají, ne v klasickém divadle. Lidé v Čechách mají rádi určité tabu.  Televize ale diváky  zdeformovala, čeština spěje k zjednodušení,  vše spěje k zploštění života. Tento  vývoj nám  vezme estetické cítění. Už před  20-ti lety  Václav Klaus neblaze vytěsnal kulturu na okraj zájmu, “když se maluje, taky jde knihovna na balkón…”. Kultura bohužel upadá, je spíše v troskách, přitom kultura a umění by mohlo zvýšit morální úroveň populace.

Divadlo by mělo mít vysloveně obrodnou funkci, jako  třeba  v době  národního obrození. Člověk, který má rád divadlo, vyznává nějaké hodnoty, nebere život jen naturálním způsobem, nebere jen to zlé, má větší šanci v dnešním světě obstát. V současnosti  je  navíc tendence  stálé divadelní soubory rušit,  divadla by měla být soukromá, komerční, většinou produkující jednotlivé projekty. Divadlo by ale nemělo být jen komerční záležitostí, mělo by být i posláním…“

6.  Jaký máte vztah k tanci?

„Jako dítě jsem chtěla být baletka. Milovala jsem ruský balet, styl Galiny Ulanové. Uznávám  klasiku i moderní tanec, miluji jakýkoliv druh umění, které není samoúčelné a má nějaký obsah nebo  sdělení. Navíc balet na nejvyšší úrovni v provedení talentovaných tanečníků s vysokou technikou… to je silný emocionální zážitek… Ale třeba období Pavla Šmoka a jeho Komorního baletu bylo úžasné.  A  často ti lidé ani nebyli školení. Nebo Hesovo UNO?“

Galina Ulanova – balet

 

taneční skupina UNO

UNO – úvodní znělka

7. Pak jistě obdivujete také čínský  balet, dnes dosahuje špičkové úrovně, až neuvěřitelných výkonů…

„Jistě. Čína mě zajímá, ale bohužel jsem tam nebyla. Byla  jsem ve Vietnamu, v Kambodži,  v Japonsku a ve Francouzské Polynésii.  Viděla jsem ale jen komerční produkce, což je něco úplně jiného, než vidět běžná představení.

Čína, Japonsko – to je stylizace.  Afrika, Jižní Amerika, Tichomoří – to je živočišnost.

Viděla jsem  úžasný čínský  balet, kde baletka tančí partnerovi na hlavě. Rozum zůstává stát, je to tak na zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Ale i tato neuvěřitelná taneční figura  je zároveň také naplněna emocí, má obsah.  Stejnou  hodnotu mají i daleko jednodušší formy, v tanci je důležité sdělení. I  pouliční umělec vám něco předá.“

6

Peer Gynt, Divadlo pod Palmovkou (1998), s Jiřím Langmajerem

 

8. Kam se budou výkony ubírat dál?

„Tohle vezme nějaký konec, někdo spadne, zmrzačí se  a pak to zas začne „od piky“. Ne, spíš se dojde k tomu, že lidé objeví, že síla je vlastně v jednoduchosti, možná i větší…“

7

„Svatá hříšnice 1969“

 

9.  Představte si, že jste agentura a vybíráte tanec … Kdybyste si měla vybrat taneční styl, jaký byste volila?

„Nevím. Muselo by to zajímat lidi, pro které bych ho vybírala,  do prostor, které bych měla k dispozici, opravdu nevím, to není tak jednoduché. Vybrala bych cokoliv, co „rozohní“ ty lidi.“

10. Tančila byste třeba na rytmy  bubnů či tance hula hula?

„Jsem už v letech, ale asi bych to zkusila. Tančila jsem „domorodce“  s Honzou Révaiem v inscenaci „Bouře“  a pořádně jsem si zařádila. Nemám ale ráda, když mě svazují kroky. Spíš preferuji výrazový tanec.“

3

Na Tahiti

 

11. Chodíte ráda do společnosti?

„Dříve ano, teď jsem spíš samotář.“

12. Čím to? Proč přišel takový zvrat?

„Psala jsem knížky.  Mám teď  prostě takové období, jsem raději s knížkou nebo  poslouchám muziku.“

2

13. A jaký druh hudby posloucháte?

„Široké spektrum, snad kromě dechovky. Miluji Queen. Ale hlavně opery, barokní hudbu nebo Beethovena.“

14.  Vaše maminka byla operní pěvkyně. Netáhla vás dráha zpěvačky, nebo operní pěvkyně?

„Maminka zpívala, byla také klavíristka, to ano, ale neměla trpělivost mě učit. Nezpívala jsem s ní, to bych ji rušila. Mámin bratr byl houslista, určitě hudební vlohy  máme v rodě, jsem muzikální, ale zpěvu jsem se nevěnovala.“

15. Rozmlouvala jste Vašim dětem, aby se dali na uměleckou dráhu?

„Vysloveně jsem nechtěla, aby syn dělal divadlo. Je to trápení, není to povolání pro chlapy. Většina mužů v divadle  jsou takoví  „narcisti“,  podle mého názoru muži najdou šťastnější uplatnění v jiných oborech.

Být v divadle, znamená trápení,  většina lidí u divadla se trápí,  všechno příliš prožívají. Třeba mají vlohy, ale nedostanou příležitost hrát, je tady  tolik věcí, které nemůžete ovlivnit.  Minutí se s rolí, partnery, režisérem… Také finanční stránka. Z divadelního  platu jsem kdysi vyžila i zaplatila byt, ale teď herci nemají ani na nájem. Chtěla jsem syna  ušetřit tohoto trápení.“

16. Jak vzpomínáte na seriál  „Život na zámku“?

„Báječné. Je málo „plnokrevných“ ženských rolí pro herečky po čtyřicítce. Maximálně role manželky, co podá večeři, to je všechno. Tato postava  měla své problémy, svůj milostný život atd.

Od té doby jsem takovou roli nedostala.  Říkávám žertem, že jsem ji ztvárnila tak dokonale, že už si mně v jiné nedokáží tvůrci představit…“

8

Život na zámku, s J. Čenským a T. Töpferem

 

17.  A jak vzpomínáte na operu „Rusalka“, zpívala jste také?

„Ne, jen jsem hrála, zpěv byl už předem nazpívaný. Byla to starší, úžasná nahrávka, Rusalku nádherně zpívala Milada Šubrtová a dirigentem byl slavný Zdeněk Chalabala.“

18. Jak vypadá ideální den podle představ  Kateřiny Macháčkové a je takových v roce hodně?

„Ideální den  je málokdy. Je buď strašně moc práce, nemůžete si ji užít a vychutnat, mnohdy ani dotáhnout a potom zase není nic, takže ideálních  dnů moc není. Kdyby byl, byl by spojen s prací, nebo nějakou tvořivostí, zkoušením v divadle, krásně odehraným  představením  a zároveň být u toho zdravý.“

19. Vzala byste taneční roli?

„To záleží na postavě, mám  už věk, ale klidně bych hrála i stařenku, která tančí. Herectví znamená také kus pohybu – práce s rukama, držení těla, jaká je postava, takové je i herecké umění.“

9

Pythagorejci

 

20. Co byste odpověděla, kdyby Vaše dvouletá vnučka chtěla být tanečnice?

„Neměla bych proti tomu nic, miluji tanec, zvlášť balet.

Já jsem kdysi nemohla být baletkou, protože mě maminka ve třetí třídě po odhlášení se ze školní jídelny vykrmila na tlouštíka, který se při přeskoku zastavil před kozou, nesvedl kotoul vzad a při šplhu se na laně škrtil… To byl vtip. Nelituji ničeho, divadlo mi vše vynahradilo.“

21. Je pro Vás úspěch důležitý?

„Je úspěch a úspěch. Důležité je, aby byla odezva u publika. Od kritiky už je mi to jedno, jen zamrzí, že vlastně nejde o kritiku, jen o prezentaci recenzentova ega.“

 

Přeji Vám mnoho úspěchů u publika a děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

Fenomén jménem Maja

„Neohlížím se a nezastavuji se!“

Maja Michalovna Plisecká, nar.  20. listopadu 1925 v Moskvě, je neodmyslitelně  spjatá s ruským baletem. Je pověstná tím, že doslova vyhrála v souboji s časem. Nikdy nepřestala tvořit, ani tančit. Ve věku, kdy jiné baletky už dávno o jevišti jen sní, ona ještě ztvárňovala  hlavní role.

3

Na často kladenou otázku „Jak to, že je stále tak aktivní?“ odpovídala:  „Neohlížím se a nezastavuji se!“

8

I po zanechání stálého účinkování příležitostně vystupovala až do velmi vysokého věku, v roce 1996 tančila svou snad nejslavnější roli  „Umírající labuť“  v Praze v Národním divadle, ve svých jednasedmdesáti letech.

2

Maja pochází z Litvy, v dětství žila na souostroví Špicberky. Matka byla herečkou, poté, co byl otec Maji popraven za protisocialistickou činnost, musela matka odejít do Kazachstánu do vyhnanství. Její strýc Asaf Messerer byl legendární učitel baletu, teta Sulamif Messerer byla primabalerina ruského Bolschoi Baletu.

7

Maja začala s baletem v devíti letech,  od roku 1936 účinkovala  v baletních představeních, v roce 1943 se stala sólistkou baletu Velkého divadla v Moskvě. Mezi její nejznámější role patří  Aurora v Čajkovského „Spící krasavici“, Myrta v baletu „Gisele“, Quitri v „Don Quijotovi“, Zarema v „Bachčisarajské fontáně“, hlavní role v „Raymondě“ Alexandra Glazunova nebo „Carmen“. Její životní role byla  dvojrole Odetty a Odilie v baletu „Labutí jezero“ od Čajkovského a role v „Umírající labuti“  na hudbu Camilla Saint-Saense.

9

V sedmdesáti letech se  Maja Plisecká začíná věnovat vlastní choreografii, její choreografická premiéra nese název  „Anna Karenina“, ke které složil hudbu její manžel a Maja vytvořila hlavní roli.

5

Maja byla činnorodá i jako spisovatelka a o svém pestrém životě napsala knihu s názvem „Já, Maja“.

10

Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a porotkyní mezinárodních soutěží Mgr. ANRDEOU MYSLIVEČKOVOU

„První může být jen jeden!“

V nevelkém tanečním sále přitáhne pohled návštěvníka vitrína, která je plná pohárů z domácích i mezinárodních soutěží. Ty jsou důkazem nekonečné lásky k tanci, spousty dřiny a odříkání. Jsme v sále TS Andrea, tanečního studia, které se specializuje na výuku stepu.

Paní Andrea má v sobě lásku nejen k tanci, ale také ke svým svěřencům. Tato žena s velkým srdcem sice zdánlivě drtí soutěžící přísným pohledem během mezinárodních klání, ale cítí s nimi, zasloužila se o zákaz používání špiček v dětské kategorii a tím ochránila zdraví mnohým z příštích nadějných tanečníků.

 

1. Láska k tanci se projevila už v dětství, že?

„Ano. Od 3 let jsem dělala gymnastiku a balet, od 5-ti let jsem začala tančit, ke stepu jsem se dostala později, asi v 10-ti letech, měla jsem tedy vpravdě pokrokovou paní učitelku. Dále jsem chodila na hodiny pana profesora Bohumila Augustina, ten mě provázel řadu let a díky němu mi step učaroval.“

decka

 TS Andrea

2. Jak se díváte na balet pro děti od 3 let? Není to příliš velká zátěž pro klouby?

„Záleží samozřejmě na vedení, na pedagogovi. Určitě nestavíme děti ve 3 letech na špičky! Na druhou stranu balet je základ všeho. Určitě s tím souhlasím, ale záleží na zdravé míře.“

3. Jak se vyvíjela Vaše kariéra dál?

„Pokračovala jsem na konzervatoři, opět byl můj nejoblíbenější předmět step. Už při studiu na vysoké škole jsem začala učit a začala jsem se učit pedagogice. Učila jsem v Domě dětí a mládeže Prahy 1, setkávala jsem se s klasickým přístupem vyplňování třídních knih, dodržování osnov, které nebyly vždycky nakloněny dětem a výuce. Já jsem chtěla pracovat s dětmi, které jsem měla před sebou a ne podle osnov, které byly napsané někým, kdo tanec nikdy nedělal. To byly první myšlenky, které mě vedly k založení vlastního studia a dále jsem chtěla jít soukromou cestou.
Stalo se mi, že jsem vyučovala v nádherném sále, muzikant seděl za klavírem a korepetoval nám hodiny, ale v sále bylo deset stupňů. Nemohla jsem děti vůbec položit na zem, musela jsem s nimi hodinu poskakovat, aby se vůbec zahřály, abych jim neuškodila. Ale osnovy říkaly něco jiného. Šla jsem samozřejmě na „kobereček“, že nedodržuji s dětmi to, co je předepsané.
Založila jsem tedy vlastní studio při škole a když se ukázalo, že je o kurzy stepu velký zájem, po vysoké škole jsem se TS Andrea věnovala již na plný úvazek. V loňském roce se nám podařilo oslavit 22 let existence velkým představením v divadle Broadway.“

teplaky

Mgr.Andrea Myslivečková

4. Jak je časově náročné vést školu a současně předsedat v porotě mezinárodních soutěží? Je možné takovou práci dělat, pokud jste matkou malých dětí?

„Časově to náročné určitě je, ale mě to strašně baví. Čas pro rodinu prostě být musí. Tak jako jsem se rozhodla mít taneční studio, tak jsem se rozhodla mít i děti. Takže jsem stihla porodit dvě krásné zdravé děti, ani manžel ode mě neutekl, jsem 18 let šťastně vdaná a snažím se zvládat práci i rodinu.
Možná jsem měla velké štěstí, že mé děti se zajímají o tanec. Syn se stal mistrem světa ve stepu v 11-ti letech, on opravdu hudbu cítí a slyší. Dnes už vím, že step nedělá jen proto, že jeho maminka má taneční studio. Jeho to opravdu baví a hudbu má v sobě.
Samozřejmě jsem to mohla zvládnout jen za obrovské podpory manžela, který si uzpůsobil práci tak, že přicházel domů odpoledne, zůstával s dětmi a já jsem odcházela učit. Všechny kurzy jsou v odpoledních hodinách. Tedˇ už jsou děti větší, takže já se můžu o víkendu věnovat porotování v soutěžích a práci manažerky. Zároveň se mi podařilo vychovat si takové asistenty, kteří mě zastoupí, věnují se dětem v tělocvičně a věnují se jim tak skvěle, že přivážíme zlaté medaile i z mezinárodních soutěží.

Já se mohu věnovat propagaci studia a shánění sponzorských příspěvků. Ne všechno chceme nechat na rodičích, systém v ČR je nastolený takto: čím jsou děti úspěšnější, tím více musí platit. To je prostě špatně.

Pokud děti pracují a jsou úspěšné, reprezentují republiku, měl by tu být nějaký okamžik, kdy přispěje stát a městské části. To se v ČR bohužel neděje. Návratnost není.

Noviny píší o dětech, které berou drogy, páchají kriminální činnost. Ale druhá strana mince? O úspěšných dětech nikdo nenapíše, tomu nikdo nevěnuje pozornost.“

Ne tak úplně docela. Taneční magazín se o ně velmi zajímá.

059

5. Porotujete. Všechny tance ve finále jsou krásné.
Co tedy nejvíce zapůsobí na porotu? Kdo vyhrává?

„Soutěže mají daný systém hodnocení. Je to tzv. trojdimenziální systém, tzn. technika, choreografie a image. Pokud se soutěží v show dance, tak je ještě čtvrtá známka za show. Vše je bodově ohodnoceno, čím vyšší počet bodů, tím je hodnocení poroty lepší.“

6. Není soutěžní tanec přece jen sport? Umění se dá těžko ohodnotit. Ten dojem je subjektivní. A pak také, každému se líbí něco jiného.

„Ano, souhlasím. Tohle je těžké. Ta hranice je hrozně tenká, na jedné straně je dokázané po různých testech, že tanečníci odvádějí výkony vrcholových sportovců (podle tepové frekvence), na druhé straně chceme, aby to pořád byla umělecká záležitost, aby v tom byly emoce. Ty ve sportu nejsou.

Chceme být sportem, samozřejmě ne všichni to přiznávají, ale je to hlavně kvůli dotacím. Na sport ještě nějaké dotace jsou, na kulturu už vůbec žádné nejsou.

Jeden z hlavních důvodů, proč se „dereme“ pod sport, jsou peníze.“

7. Jinak by Vás asi ani nenapadlo dělat z tance sport, že?

„Ne, určitě ne. Nechceme předepsané prvky, protože potom je to spartakiáda.“

8. Jak to přijímají sami tanečníci? Chtěli by umění nebo sport? V umění se přece těžko soutěží….

„Mezi lidské vlastnosti patří soutěživost, předvádění.

Svolala jsem po 10-ti letech soutěžení své tanečníky a navrhla jsem, abychom se věnovali dva nebo tři roky jen technice, protože jsem najednou měla srovnání se světem a viděla jsem, že nejde jen o step, ale především o tanec a jiné taneční techniky. Chtěla jsem natrénovat techniku a uspořádat dvakrát či třikrát do roka nějaké vystoupení nebo divadelní představení. Ale tři čtvrtiny rodičů i žáků řeklo: „My končííme. My chceme soutěžit.“
To pro mě byl ukazatel, kudy jít a kudy se budu dál ubírat.
Na mezinárodní soutěži jsou opravdu všechny výkony na špičkové úrovni. Je neuvěřitelné, co děti předvádějí například v kategorii junior. Moje myšlenka je taková, že bych nejraději stopla soutěž v semifinále a řekla: „Vy všichni tady máte medaile, jste úžasní a tančete dál!“

Já tam jsem ale bohužel v pozici, kdy hledám chyby na jejich výkonech, hledám detaily, které by už neměly rozhodovat o tom, co je první a co druhé. Hodnotit je pak opravdu strašně těžké a myslím si, že spousta lidí si vůbec neuvědomuje, co to znamená v té porotě sedět.

Na porotu je kladen obrovský tlak. Já pevně věřím, že moji kolegové porotují stejně zodpovědně, a že my všichni máme podobné pocity. Ale v té porotě někdo sedět musí.“

text

9. Když lidé chtějí soutěžit, tak musí respektovat výrok poroty.

„Ale být v porotě je velmi nevděčná role.

Někdy sedím i 12 hodin v kuse v porotě, dvě kratičké pauzy, vypiji asi 50 káv a 4 redbully, ale dělám to z lásky k tanci a dětem.

Nevím, zda převládá láska k tanci nebo láska k dětem. Je strašně těžké špičkové výkony ohodnotit a říct: „Ty budeš ten vítěz.“ Všech 6 finalistů je někdy stejně dobrých.

Pak už bych nejraději viděla festival, nebo přehlídku tance. Lidé by si sebe měli vážit a navzájem si fandit, uznávat výkony těch ostatních a ne říkat: „Teda ta porota, to je banda, která tomu nerozumí.“

10. Myslím si, že soutěž probouzí boj a agresivitu, představení probouzí úctu jeden k druhému. (Snad.)
Máte velké srdce, které bolí hodnotit a někomu ublížit. Práce porotkyně je pro Vás zodpovědná, že?

„Ano. Prošla jsem si vším, závodním tancem, výukou, vidím za tím i práci rodiny, pedagogiku, jsem obohacená zkušenostmi a prací, která za mnou je. Nesázím bezmyšlenkovitě body, i přestože tam jsem proto, abych výkon ohodnotila.“

11. Který taneční styl je pro mladé lidi v současnosti nejpřitažlivější?

„Čísla statistik a moderní trendy nám sice říkají, že street dance a hip hop, ale také se ukazuje, že čím dál víc lidí se věnuje scénickému či modernímu tanci a stepu. Lidé mají rádi rytmus, podupávají si a prozpěvují. Proč je najednou velkým hitem ABBA a Pomáda? Byly to krásné melodie. Tato potřeba lidí poslouchat melodickou hudbu nezanikla, i když byli „odkojeni“ rapem a techno hudbou. Můj syn občas řekne: „Mami, to je krásná písnička!“ A já říkám: „Ano, to je remix z šedesátých let!“

113

12. Jak se díváte na techno párty?

„Vzhledem k tomu, že to existuje, tak je zřejmě skupina lidí, která má potřebu tyto akce nejen organizovat, ale i se jich účastnit. Já bych na takovou akci nikdy nešla. Kdyby na ni chtělo jít moje dítě, tak bych se o něj asi velmi strachovala.“

13. Jaký je výhled do budoucna, zvítězí v tanci emoce nebo technika? Co upřednostňujete?

„Ideální je, když je obsaženo obojí. Vysoká technika a emoce. Emoce jsou jedním z kritérií v hodnocení, což jsem moc ráda, pro mě osobně při porotování toto hraje velkou roli. Já tomu člověku musím věřit.

Jeviště je velmi nekompromisní. Pokud ten člověk není takový „profík“, že by dokázal lhát divákům, tzn. myslel by si něco jiného a já bych vůbec nepřemýšlela, jestli to myslí vážně nebo ne, což se stane málokdy, tak jeviště prostě všechno ukáže. Ukáže celou povahu toho tanečníka, to, co cítí, jak se chová, dokonce i jeho chování v soukromém životě. To je to, co se mi na tanci vždy líbilo, co mě přitahovalo. U mě má v ten moment i vysokou známku za image, protože mi chce pomocí toho tance a pohybu něco sdělit a to je strašně důležité. Samozřejmě pohybový slovník a taneční technika je vlastně pomůcka k tomu, jak mi to sdělit. Pokud je ještě i toto na vysoké úrovni, pak je to číslo jedna.“

„Určitě musí vyhrávat emoce.“

14. Můžeme také vidět taneční představení, řekněme třeba balet, kde tanečník stojí na hlavě druhého tanečníka. Je akrobacie ještě tanec?

„Vývoj je prostě velmi dynamický. To, co lidi láká, je pravděpodobně jít až za fyzikální zákony nebo za hranice lidských možností.
Mně se třeba velice líbí princip lidského cirkusu – divadla, kdy se kombinuje akrobacie s tancem, s herectvím, s pantomimou, hudbou, zpěvem. Pokud toto všechno tvoří jeden krásný harmonický celek, je to nádherné a viděla jsem opravdu krásná představení. Žasla jsem, že hodně mladí lidé obsáhnou tak obrovskou škálu umění, tj. hudební nástroje, zpěv, akrobacie, tanec. Já jsem něčím takovým vždycky nadšená. Navíc jejich vystoupení je ještě k tomu na vysoké úrovni, estetické a emocionální. Neobsahuje nic nevkusného.“

15. Přesto, v některých zemích jsou děti doslova týrané, aby dosahovaly tak vysokých výkonů. Je tohle ta správná cesta?

„Je to problém velkých národů. Ty strašné ambice lidí jdou potom i přes hranice zdravého rozumu.
Jsem na výsledky našich dětí nesmírně pyšná, protože stojíme na stupínku vítězů vedle velkých zemí jako je Canada, USA, Švýcarsko. My tady v jednom malém studiu na Smíchově jim dokážeme konkurovat, tak tohle je také jedna z věcí, která mě na soutěžích baví.“

037

16. Možná někteří tanečníci dávají do tance příliš mnoho ambicí, ne cit.

„Ano, také se stává, že ve 30-ti letech jsou už „vyřízení“.

17. Je step omezený věkem? Bolí starší tanečníky nohy?

„To je další z věcí, která se mi na stepu líbí, může se začít kdykoliv. Máme kurzy seniorů, jezdíme s nimi i na soutěže. Kategorie Adults II je teď ustanovena nově od 31 let. To je dané tím, že 30-ti letí jdou proti 18-ti letým, což je nevyvážené.
Senioři si neztěžují, že by je bolely nohy. Mají pohyb, nesedí v kavárně a nepomlouvají kamarády, to je skvělé.
Máme disciplínu, která se jmenuje „Produkce“. Tady stepují maminky, jejich děti, rodiče i prarodiče, je to asi 80 lidí.“

…to je tedy unikát.

„Ano, v zahraničí mi potvrdili, že z choreografie je cítit, jak nás to všechny baví.
Je úžasné, když dítě řekne mámě: „Tady něco děláš špatně, ten úder nohou!“ A máma řekne: „No, ale tenhle krok se mi povedl víc než tobě!“ …a do toho se vloží babička. Zbytek rodiny fandí, nebo uvaří nedělní oběd, když ostatní jsou v tělocvičně. V dobrém se mi všechno úsilí vrací. Rodiče mi děkují, že jsem jim prodloužila čas strávený společně (například v pubertálním věku) s jejich dětmi a pak je na co vzpomínat …

Pro prokrvení organismu je step zdravý, na noze jsou body všech vnitřních orgánů, je to také důležité pro držení těla. Tanec také ovlivňuje stravování, děti jsou nucené zdravěji jíst v pubertě, už si to uvědomují. Musí si životosprávu ohlídat, protože výkony našeho studia jdou nahoru, chceme být stále lepší, takže i ten „design“ je v tom trošičku důležitý.“

18. Je pro soutěžení důležité být štíhlý?

„Ano, je to otázka estetiky. Jeviště je nekompromisní, jak jsem už zmínila. Na druhou stranu víme, že spousta tanečnic „při těle“ podává excelentní výkony, jsou mnohem emocionálnější.

Když jsem byla ve svých mladých letech na konferenci, viděla jsem soubor, kde tančili „malí, tlustí, plešatí, prsaté, ale tančili zevnitř, pohyb vycházel z jejich srdcí. Bylo to krásné.
Step umožňuje, aby tanečnice byly i baculaté.“

19. Doporučujete např. masáže po takovém výkonu?

„To je úroveň špičkového tance. Naše děti tady podávají špičkový výkon a tančí na špičkách, takže z hlediska anatomického vývoje to není to pravé. Také jsem se zasadila o to, aby jsme na soutěžích zakázali „špičky“ z tohoto důvodu. Povolili jsme je až od 12-ti let.

Z praktického hlediska si neumím představit, že by rodiče vzali svého špičkového tanečníka po hodině někam na masáž. Příjemné by to určitě bylo, asi by to pomohlo, ale budˇme realističtí.“

149

20. Každý chce být první, lepší, nejlepší. Co ale potom, když není první?

„Správná otázka. Právě se láme soutěžní rok, děti přechází z kategorie dětské do juniorské. Je to hodně těžký moment, někdy asi víc pro rodiče, protože děti jsou velmi flexibilní, moc nad vítězstvím nepřemýšlí. Pokud ano, tak třeba jen na té soutěži. Ovšem tlak ze strany rodičů je občas nepřiměřený.
V dětské kategorii byli na předních pozicích i na mezinárodních soutěžích, ale jakmile přejdou mezi juniory, začínají vlastně znovu. I když mají špičkovou techniku.
A teď je důležitá spolupráce s rodiči, abychom dětem vysvětlili, že soutěže nejsou středobod světa. Je to vrchol nějakého našeho snažení, ale na druhou stranu je prvořadé, že něco dělají, netoulají se po ulicích, mají partu kamarádů, se kterou se budou stýkat možná dalších 20 let. A také budou mít na co vzpomínat, nejsou tu jen zlaté medaile. Samozřejmě to, že chceme být nejlepší, je hnací motor a bez toho by to nešlo. Budˇme rádi, že se několikrát týdně sejdeme a společně si zastepujeme. Za každou hodinu bychom měli být rádi, za každý nový krok.
Prostě první může být jenom jeden. Je to nesmírně těžké. Už i tím, že naše studio má nějaké renomé, má nějakou úroveň. Stává se mi, že sem přichází spousta lidí od kolegů jen pro to, že chtějí být taky první. Ale říkám jim: „Nemáme to první místo pronajaté. To, že jsme byli v loňském roce první, nic neznamená. Příští rok můžeme být dvacátí a život nekončí. Stejně jdeme dál a stejně chceme tvořit nové choreografie.“

náhled

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková