Rozhovor s herečkou a vítězkou Stardance III DANOU BATULKOVOU

„Znovu obuji taneční boty!“

1. Vraťme se o nějaký čas zpět. Soutěžila jste ve Stardance. Co Vás k soutěži přivedlo? Přihlásila jste se sama?

(Úlek) ….“ Ne, to ani snad nejde. Jednoho dne mi zavolali z produkce a nabídli mi,jestli bych to nezkusila. Neměla jsem žádný vztah k tanci, neměla jsem ani žádnou taneční průpravu, nechodila jsem do tanečních.“

2. Chtěla jste vyhrát, když už jste v soutěži přece jen byla nebo jen „přežít“?

„O vítězství jsem vůbec nepřemýšlela. Jsem zvyklá nejdřív udělat nejlépe
jak to jen jde to, co dělám a pak to nechávám osudu. Spíše jsem předpokládala, že
vypadneme v druhém, maximálně třetím kole. A taky jsem to řekla Honzíkovi
Onderovi, mému tanečnímu partnerovi. Bylo mi ho trochu líto, že „vyfasoval“
starší ženu.Ty moc fanoušků obvykle nemají.“

3. Koho jste typovala na vítěze Stardance?

„Typovala jsem Zuzku Norisovou, jednoznačně. Tančila moc krásně, vlastně z nás nejlíp.“

4. Jak to vypadalo v zákulisí? Přáli jste si vzájemně?

„Přáli jsme si, určitě ano. Nepociťovala jsem žádnou řevnivost. Naopak jsme si radili a pomáhali navzájem. Chodili jsme se dívat na tréninky svých kolegů a těšili jsme se na čtvrtek, kdy jsme viděli všechny tance poprvé na „Výstavišti“.

5. Co rozhodne o vítězství? Charisma?

„Myslím, že musíte určitě umět tančit, musí být vidět nějaký pokrok.
Jenom charisma nestačí. Je sice důležité, protože i méně zdatní tanečníci se
silným  charisma a vtipem, třeba v našem kole Míra Bosák, se dostanou
daleko. Lidi musí taky bavit výkon tanečníků. Dále si  také myslím, že diváci ocení pokoru a
pracovitost. Tím mě letos ve Stardance fascinoval Martin Procházka. Mnoho
faktorů hraje roli, je to taková kombinace všeho, co nakonec zapůsobí.“

6. Vy jste byla obdivovaná pro svůj věk, byla jste dokonce nazvána „Objev roku“ v anketě Týtý 2008.  Souhlasíte s tvrzením, že tančit se má tak do třiceti let a dost?

„Bylo mi 50 let, byla jsem spíše taneční objev roku, tento úspěch byl mimo moji profesi. Já nejsem tanečnice, jsem herečka a v tomto případě věk neznamená omezení.  Proč by ale tanečník nepokračoval dál? Jsou přece soutěže i pro starší páry, ať si lidé tančí, dokud se cítí dobře. Určitě to nejde dělat na špičkové úrovni. Tanec je strašná dřina, celkový obrovský výdej energie. Je to opravdu stejné jako vrcholový sport. Herectví znamená  jiný druh energie.“

7. Jak jste vlastně takový nápor vydržela?

„Sama dnes nevím. Byly to 4 měsíce v soutěži. Trénovali jsme každý den, zkoušela jsem ještě v divadle a točila „Comeback“. My herci jsme zvyklí na takové nápory. Pak máme zase  období klidnější.“

8. Bylo by možné soutěžit, pokud by pár měl malé děti?

„To je individuální. Mladý pár si musí zařídit chůvu, ale jinak v tom nevidím problém. Mladší lidé mají kondici a zvládnou to.“

9. Jak jste období mateřství prožívala jako herečka?

„Museli jsme si to zorganizovat. Herectví je profese, kterou si musíte udržovat, za 3 roky na Vás nikdo nečeká. Také se mi nechtělo odcházet od dětí, bylo mi to líto, o to víc jsem se na ně těšila, nebo jsem je brala s sebou.“

10. Vy jste také pracovala jako herečka na volné noze. Je lepší mít stálé angažmá nebo být volný?

„Byla jsem na volné noze, když jsem byla mladá, za totality. Bylo to krásné v tom, že jsem si mohla řídit čas sama. Dělali jsme velmi zajímavé projekty. Stavěli jsme si sami scénu, starali se o kostýmy. Bylo mi 40 let, když jsem zůstala ve stálém angažmá. Samozřejmě, že to je pohodlnější. Máte veškerý profesionální servis. Nedá se říct, co je lepší nebo horší. Dnes bych na volné noze být nechtěla. V divadle se dostanete k textům, ke kterým bych se nedostala. Ale platy jsou nižší, nerozhodujete o svém čase.“

11. Myslíte si, když se ohlédnete za soutěží Stardance, že to stálo za to? Má se člověk pouštět do takových nových věcí?

„Určitě to stojí za to. Každá výzva se má „zvednout a zkusit se s ní poměřit.“Máme nečekané rezervy. Pozvedne Vám to třeba i sebevědomí… Už jenom to, že se člověk nebojí, je strašně důležité. Posune ho to dál, i když nevyhraje. Platí to ve všem. Baví mě lidé, kteří se pouští do nových věcí, důležité je neustrnout.“

12. Přineslo Vám to také popularitu?

„Určitě.Už to, že vyhrála starší žena, bylo nečekané. Lidé mě zastavovali a říkali, že mi  posílali SMS. Bylo to moc milé. Samozřejmě je kolem toho velký mediální kolotoč. To v divadle nebo při natáčení nezažijete. Stardance bylo velké vykročení, bylo to báječné.“

13. A nebudete se po takovém úspěchu věnovat tanci?

„Ne, myslím,že ne. Měli jsme s Honzíkem několik vystoupení na různých plesech. Letos nás čeká maturitní ples mé dcery, tak musím zase začít trénovat.“

14. Máte nějaké předsevzetí do roku 2013?

„Žádná předsevzetí si nedávám, protože je neplním.“

 

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Proč nechtějí české osobnosti poskytovat rozhovory tisku?

Zeptali jsme se … Jiřího Lábuse

 

 

 

“Nedivím se.  Vy něco řeknete, noviny nebo internetové noviny napíší Vaše slova. Jenže kdokoliv si vezme z článku jednu Vaši větu nebo dvě, které přetvoří tak, že vyzní  úplně jinak, samozřejmě velmi špatně vůči Vaší osobě.  A člověka to nesmírně poškodí na dlouhou dobu.  Já už také nechci dělat žádné rozhovory pro média.”

Taneční magazín

Tamara Rojo tančí se zaťatými pěstmi

Je schopná Tamara Rojo v roli ředitelky divadla ještě ztvárňovat role bezstarostných krasavic?

 

 

 

 

Coliseum, Londýn, Tamara Rojo v hlavní rolin ve hře “Sleeping Beauty”

“Sleeping Beauty – Spící krasavice”

Bývalá primabalerína a současná ředitelka divadla Tamara Rojo se i nadále snaží vystupovat. Ovšem role primabaleríny jí nesedí. Na premiéře hry Sleeping Beauty, kde předváděla velmi mladou, nezkušenou princeznu, byly na její  tváři  viditelné známky stresu. Zkrátka Tamara tančí se zaťatými pěstmi. Divák se nenechá ošidit, všechny emoce  vycítí…

Souhra s jejími kolegy na jevišti není již taková, jako bývala. Proč? Není snadné stát se ředitelkou společnosti a zachovat si tentýž přístup ke svým kolegům. Pro Tamaru je tento úděl velmi těžká životní zkušenost. Obstojí?

Tanec Tamary  je stále výjimečný, ale zdá se, že piruety jí činí více námahy. Zřejmě není lehké ustát dvě role současně. Je evidentní, že nelze dělat dobře dvě profese, práci ředitelky a práci tanečnice. Tamara si ukrojila velký díl pro svou vlastní  seberealizaci a zdá se, že to nemůže unést. Ostatně kdo by unesl tak těžký úděl?

Řešení  problémů a potíží v podnikání, které zákonitě přichází, představují pro Tamaru to nejnaléhavější v těchto dnech. A nedokáže věrohodně zobrazit nevinnost mladé dívky.  Pro přemýšlejícího člověka, který se opravdu snaží vyřešit problémy, je nesmírně těžké působit bezstarostně.

Tamara Rojo a Carlos Acosta – Sleeping Beauty

Možná by spousta lidí chtěla svět bez problémů, chtěla by prožívat jen veselí a bujarou zábavu,  ale takový svět neexistuje. Jsme tu, abychom řešili problémy, ne před nimi zavírali dveře. Tamara to ví. Na úkor své vlastní taneční kariéry pomáhá prestižní londýnské baletní společnosti. Podaří se jí zvítězit?

Eva Smolíková

Počátky striptýzu – náhoda, záměr nebo lest?

Historicky první striptýz se odehrál v Paříži 13. března 1894

 

 

 

 

Koncem 19. století byla Paříž plná erotického napětí a jiskření. Varieté a šantány ve čtvrti Montmartre žily pestrým nočním životem. V roce 1881 je otevřen legendární kabaret Le Chat Noire, o osm let později následují slavné podniky Moulin Rouge a Folies Bergère.

Na pódiích to hraje  erotikou, tančí se kankán, Paříž je báječné místo pro studenty, bohémy, anarchisty, tanečnice a nevěstky.

Paul Derval, který představil Paříži varieté (uváděl představení založená na efektních kostýmech, dekoracích, tanci a zpěvu. V roce 1926 přivedl do Folies Bergère z New Yorku tanečnici Josephine Bakerovou, která slavila velký úspěch. Světoznámý je především její tanec v sukni z banánů.

Paul Derval vedl divadlo až do své smrti v roce 1966.), napsal ve svých pamětech:

„V roce 1893 se konal výroční bál studentů a umělců, navštěvovaný modelkami malířů. Opojeny alkoholem, modelky začaly soutěžit, která má nejhezčí nohy, ramena, stehna a nakonec i ňadra. Za velkého povyku se vítězství začala dožadovat modelka Manon LaValle, která zůstala bez jediného kousku oblečení.“

Nakonec zakročila policie. Výsledek? Několik tanečnic bylo zatčeno a dostalo pokuty. Jenže  rozzlobení studenti odpověděli bitkami s policií. Po dvou dnech policie vpadla do Latinské čtvrti v touze zastavit toto řádění. Ovšem touhu Pařížanů po erotice nezastavily ani pokuty ani policejní razie.

Za historicky první striptýz se považuje vystoupení neznámé umělkyně, k němuž došlo 13. března 1894 v malém sále s názvem Le Divan Fayouau v pařížské ulici Rue des Martyrs.

Přesto si takové záležitosti   žádaly od zábavního světa notnou dávku obezřetnosti a kreativity. Podívaná musela být vymyšlena tak, aby cenzura nezasáhla. A diváci byli uspokojeni.

A tak byly vymyšleny scénky, které vyřešily tento zapeklitý problém. Le Divan Fayouau předvedl scénu  „Yvette jde do postele“.

Z dnešního pohledu nebylo na scénce pranic eroticky výrazného. Umělkyně sice svléká sukni, ale ne zcela nahá  uléhá do postele. (Tehdy nebylo myslitelné, aby se umělkyně odhalovaly docela). Světla zhasínají, scénka končí.

Lest se povedla. Svou roli tu sehrála erotická představivost samotného publika. Představivost je vždy o kousek před realitou.

Po tomto fenomenálním úspěchu zařadilo podobné scénky do svého programu snad každé varieté v Paříži. V žádném z následujících vystoupení (Liane u doktora, Služka se koupe) se umělkyně nesvlékly donaha, ale divák si zbytek vášnivě dotvořil svou fantazií.

Mnohá sofistikovanější striptýzová show, nebo tanec u tyče se tohoto starého pařížského pravidla drží stále: čím více si pohrávají s divákovou představivostí, tím větší porci erotična nabídnou.

Taneční magazín