Rozhovor s textařem, scenáristou a publicistou Michalem Steinem

Texty a tanec, to je mazec!

 

„TANEC a TEXTY – TO SE RÝMUJE“

Dobře známe zpěváky, víme s kým chodí či spí, jak se oblékají v soukromí a víme toho na ně mnohem více. Méně už o těch (až na pár výjimek porotců z televizních soutěží), kteří mají, vedle skladatelů, na úspěchu hitů a tím i zpěváků velikánský podíl – textařích. I proto jsem si pozvala k rozhovoru držitele Platinové desky, textaře, scenáristu, publicistu a stále více i kurátora výstav Michala Steina.

Vzor není vzorek

1. Není banální začínat, jak jsi se k psaní textů dostal a kdo byl Tvůj vzor?

„Vyrůstal jsem v Praze 3, na Vinohradech, na Floře. Poblíž byla dvě dětská hřiště. Jedno v místě dnešní stanice metra A. U hřbitovů. Bylo jako ony, ponuré, plné kaštanů. Stejně daleko bylo hřiště, ve Šrobárově ulici a naproti němu bydlel slavný Gottův textař Jiří Štaidl.. Jeho podpis byl také prvním úlovkem sběratele autogramů. Krátce na to zahynul.“

2. A kdy ses rozhodl být textařem?

„Pod vlivem Jiřího Štaidla jsem to prohlásil ve čtvrté třídě!!! A znělo to trochu komicky mezi těmi zpěvačkami, kosmonauty a ošetřovateli zvěře. Je fakt, že spolužák Jiří Hanych (první manžel Veroniky Žilkové i otec Agáty) tehdy řekl, že bude filmovým režisérem. A tím je!“

…. teď už k Tvým vzorům

„Mimo Jiřího Štaidla je jím i textař hymny J. K. Tyl. A taky Eduard Pergner (pro změnu již mrtvý otec Terezy Pergnerové), píšící tehdy pod pseudonymem Boris Janíček. Zaujala mne jeho civilní témata i šansony pro Jitku Zelenkovou. A právě Eda Pergner mne k textařině dostal. Byl porotcem literární soutěže v divadélku Radar. Mé práce ho zaujaly. A vyzval mne zkusit napsat texty pro nadějného tenora Jiřího Hromádku a později mě seznámil s Karlem Černochem.“

3. Proč se při těch vzpomínkách usmíváš?

„Je to paradox – v té porotě byl i divadelník dr. Pavel Bošek, s nímž jsem později pracoval v redakci divadelního časopisu. Eda Pergner tenkrát bydlel na Proseku, kde teď bydlím já. A nyní v tom divadélku Radar dělávám pravidelně poroty Divadelní Miss.“

4. Je taneční muzika taneční? Jeden z Tvých prvních oceněných textů S Evelýnou, byl přímo o tanci.

„V roce 1979 jsem napsal na tango Leopolda Korbaře text o tančící dívce, která má na prsou – mapu Argentiny. Na tu dobu dost troufalé. Bez mučení přiznám, že trochu mě k tomu inspiroval jeden vtip. Nikoli o Argentině. Ale o holce v triku s mapou, tančící s klukem. Zeptá se partnera, kde bydlí. On jí to ukáže na mapě (na těle) – a ona mu dá facku!“

5. V současné době je nemyslitelné prodat CD s neznámými zpěváčky v počtu
20 000 kusů, a na tom „platinovém“ albu „Booong!“ je podtitul „Poslouchej, TANCUJ a zpívej…

„Myslím, že právě pobídka k tanci i krásný komiksový obal na tom mají lví podíl. I proto jsem vybojoval samotnou platinovou desku i pro výtvarníka Petra Herolda. Jinak největší porci superlativů zaslouží hudební skladatel Eduard Parma mladší.“

6. S ním máš i jiný (nikoli platinový) titul…

„V roce 1999 jsme dostali nejvyšší reklamní ocenění – Zlatý oříšek za rozhlasovou reklamu pro jistý obchodní dům se zbožím pro stavebníky a kutily.“


Připíjejí držitelé Platinové desky Michal Stein s Eduardem Parmou mladším

7. Eduard Parma ml. patří mezi nejúspěšnější autory moderních tanečních písní. Prozraď nám něco o něm.

„Rád s Edou spolupracuji. Ačkoli je vystudovaný dechař, později hrál na basovou kytaru. Tím má výrazný talent napsat pulsující hudbu přímo vybízející k tanci. Nakonec, jeho deska (ještě s bratrem Jindřichem) HIPODROM u nás patří k tomu komerčně nejúspěšnějšímu původnímu, co na taneční scéně vzniklo.“

8. Jaký názor máš na výraz „taneční hudba“?

„Už není používán generačně. Pod tím pojmem se kdysi mínil odpor všemu zastaralému a zkostnatělému. Prapůvodně šlo i o protiklad barytonovým kantilénám typu písně „Tenkrát“. Později se výraz „pop“ i „taneční hudba“ trochu usadil na významu spíše středního proudu. A ta opravdu taneční muzika se vytratila pod výrazy „disco“, „techno“ či „break“.“

9. Jaké žánry textuješ?

„Tím, že jsme měli s Václavem Vašákem dětský megahit „Formule z formely“, zůstávám i věrný dětem. I ve sborové tvorbě. Tam jsem textoval Emilu Hradeckému nedávno hitík Internetové děti. Ten poněkud rozčeřil poklidné hladiny spíše vážnějších a vzletnějších autorů. Rád píšu pro herce (na kontě mám nahrávky s Luďkem Sobotou, Janem Přeučilem a zpívající Arabelou Janou Nagyovou), což trochu předurčuje šanson. Ve stylu mezi výrazovějším stylem a vážnou hudbou píšu se skladatelkou a bubenicí profesorkou Markétou Mazourovou. A písničky pro střední proud mimo Edy Parmy i se Zdeňkem Bartákem mladším, Pavlem Vaculíkem, Emilem Hradeckým, Františkem Horkým i jinými.“

Rádio není plně na vině!

10. První úspěch jsi měl v rozhlasové soutěži „Písničky pro Hvězdu“. Jsi rádiům věrný?

„Na rádio jsem nedal dopustit. Byl jsem jím vpravdě odkojený. Bylo mi bližší než televize. Proto jsem byl rád, že jeden z mých prvních textů pro Janu Kratochvílovou hned získal vavříny v rozhlasové soutěži. Pravdou je, že dnes je rádií nespočet a být všem věrný – to bych se musel rozkrájet…“

11. Ta soutěž přinesla i dnes už nepochopitelný příběh.

„Ano. „Písničky pro Hvězdu“ byly autorskou soutěží. A mimo rozhlasových dramaturgů si i autoři sami hledali interprety. Musím uvést, že to bylo roku 1979. Nebyly žádné maily! Právě jsem poštou posílal těsně před uzávěrkou – tedy o půlnoci, z pražské hlavní pošty – noty a kotoučový pásek s takzvanou „demonahrávkou“ na soutěž „Děčínská kotva“. Ve stejné frontě stálo více autorů. Tím, že jsem znal Zdenka Mertu, tak jsem ho oslovil, zda by (tehdy zpěvačka jeho kapely Kardinálové) Petra Černocká nezpívala moji už postoupivší píseň „Starý strážce majáku“ (skladatel Josef Marek) na „Písničkách pro Hvězdu“. A bylo z toho druhé místo! Ten finálový koncert byl přímo v pražském Rudolfinu! Byla to tematická soutěž. Myslím, že jsem se z tématu Zachránci a ochránci dost dobře vylhal. Dále se tam zpívalo spíše o pohraničnících a policajtech. Když se pak Starý strážce majáku nahrával studiově, byl hudebním režisérem Stanislav Procházka mladší, později známý zpěvák. Jsou to ale kuriozity.“

12. Myslíš, že rádia, tím, že hrají více zahraniční hudby ubírají chleba českým autorům?

„To není ten hlavní důvod. Technika a moderní styl jiných médií výrazně posílají CD a tím i jejich rozhlasové šíření do propadliště dějin. Je tu však jeden velikánský problém. A tím jsou majitelé studií, aranžéři a autoři klipů. I ti si chtějí vydělat na chleba a jejich touhou je, aby písně měly jepičí život a točily se neustále nové a nové. Právě oni ovlivňují kolikrát rozhlasové dramaturgy i vyšší „rádiové bossy“, aby raději pouštěli hodně staré hity a těm současným s novými interprety dávali minimum prostoru.“

Výtvarný svět je oázou

13. Co chystáš v současné době?

„Pochopitelně píši stále písničky. Ale také reklamy. Scénáře dokumentárních filmů i reklam. Rovněž dělám odpovědného redaktora knížkám. I těch vychází stále méně. A mnoha výtvarníkům chystám výstavy. Uspořádal jsem expozici grafiky i filmovému režiséru Juraji Jakubiskovi V Poděbradech, profesoru AVU Romanovi Frantovi tenisové obrazy přímo ve V. I. P. prostorách pražského Centrálního tenisového areálu na legendární Štvanici, autorce paličkované krajky Janě Křepelové jsem uváděl výstavu s paličkou na maso. Ale výstavy jsem kurátoroval mnoha dalším. Je to pro mě taková oáza a pramínek vody.“

14. Hodně jsi autorsky spolupracoval s již zesnulým Bohuslavem Myslíkem, bývalým kapelníkem Josefa Laufra a vedoucím pěveckého sboru u Karla Gotta. Mimo Jiřího Štaidla se tím dostaneme ke třetí mrtvé veličině, které jsi textoval hudbu…

„Nakonec se obloukem vracíme zpět Na Vinohrady, do Šrobárovy ulice. Mimo bratří Štaidlů tam, blíže Nemocnici na Královských Vinohradech, bydlel i Karel Zich. Na té vile je dodnes pamětní deska – jeho předka hudebního skladatele Otakara Zicha. S Karlem jsme připravovali písničku pro Denisu Kubovou. Tenkrát to nevyšlo. Od další spolupráce nás oddělila Karlova tragická smrt. Rovněž se zmíněným „Bobanem“ Myslíkem se skvěle spolupracovalo. Je škoda, že talentovaní lidé umírají brzy… S Bobanem jsme měli rozděláno několik námětů i pro Karla Gotta. Nakonec jsem mu nabídl píseň s mým sousedem z Proseku Františkem Horkým. Ten již Gottovi napsal hit-duet s Marií Rottrovou „Najednou“. Tak třeba Zlatý slavík si vybere od nás i tu novou, modernější?“

15. Vraťme se na závěr k tanci. Jaký máš k němu vztah jako takovému?

„Do tanečních jsem nikdy nechodil. Dostatečně mne odradila populární povídka Grosssnanna a Šimka. Jinak jsem s tanečníky psal zajímavé články. S panem choreografem a režisérem Pavlem Šmokem i kdysi do autorsky kolektivní knížky o televizi. Před několika lety jsem psal profily mladých umělců do Mladé fronty Dnes. Z tanečníků neušly mé pozornosti v orientálním stylu pracující Liza Végrová, v klasičtějším stylu dcera zakladatele Černého divadla Praha Adéla Aster Srncová, vydavatelka tohoto serveru Eva Smolíková anebo taneční mág Jan Jakl. Na vernisážích mi tančila brněnská tanečnice Simona Assionne a uznávám i potomkyni slavného malíře tanečnici z Národního divadla Evu Špálovou! A o tanci píšu někdy nejen písničky!!!! 🙂 Tanec a texty, to se prostě rýmuje.“


Michal Stein s čepicí se svým jménem i se svým stejnojmenným (slovenským) pivem

Děkuji za rozhovor

Martina Rodová

Rozhovor s tanečnicí a nejúspěšnější choreografkou ČR Janou Zelenkovou

„Mám dar od Boha“

„Mám dar od Boha“

Choreografka Jana Zelenková z Chomutova přivezla z mezinárodních tanečních soutěží nespočet zlatých, stříbrných i bronzových medailí, sama si není jistá, kolik jich vlastně už získala.

1. Víte, kolik jste získali celkem medailí během všech těch soutěží?

„Ne, to nesečtu, jednou jsem to sepisovala, ale nejsem si teď jistá. Pamatuji si jen loňský rok, pouze za mistrovství světa to bylo 22 zlatých, 18 stříbrných a 4 bronzové medaile. Soutěží a choreografií  je tolik, že přesný počet si pamatují jen děti, kterých se to právě týká.

2. Máte trošku zastřený hlas, je to nachlazením?

„Ne, mám problémy s hlasivkami, mluvím 10 hodin denně. A taky kouřím, bohužel.“

3. Jak jde kouření „dohromady“ se závodním tancem?

„Nedělám sólovou dráhu, v současné době sama toho pohybu tolik nemám. Když jsem tančila závodně, tak nebylo možné kouřit.“

Jana Zelenková s Janem Onderem

Jana Zelenková s Janem Onderem

4.  Proč jste ukončila dráhu tanečnice?

„Tančila jsem společenské tance, latinsko-americké tance a zároveň jsem učila v taneční škole. Byl to velký nápor a prostonala jsem moc času. S partnerem jsme se tehdy dohodli, že skončíme, bylo mi 16 let. Po odchodu hlavní trenérky naší školy jsme stáli před velkým rozhodnutím, buď zavřít naši taneční školu, nebo se pokusit jít dál. Ustála jsem to, škola prosperuje, ale nešlo dělat všechno dohromady.“

5. Máte za sebou až “nadlidské“ úspěchy. Čím to?

„Každý člověk má určité poslání. Mám dar od Boha, mám silné cítění hudby i dar tvořit choreografie. Musím na sobě pracovat, ale to hlavní mám v sobě.
Během mého dětství jsem se věnovala všem tanečním stylům. Rodiče učili v taneční škole a já jsem zkusila od každého tance něco, chtěla jsem všechno poznat, zajímalo mě to. Proto jsem dnes tak všestranná.
Například v roce 2003 v „Bailandu“ hledali 12 nejlepších choreografů, kteří umí všechno a vybrali mě. Bylo mi 18 let.  Zajímavé je, že jsem vlastně bojovala v té soutěži proti mým   trenérům, kteří mě učili.“

6. Necítíte  psychický tlak, že v soutěži nevyhrajete nebo se dokonce ani neumístíte?

„Ano, to tedy cítím. Rodiče dětí si zvykli, že vyhráváme. A chtěli by to tak pořád. Přesto se stávají různé věci. Jedna nejmenovaná škola byla stále na soutěžích napomínána, až nakonec zkopírovali všechna DVD s mými choreografiemi a povedlo se jim dokonce v některých sólových disciplínách mě i porazit. Bojovala jsem vlastně sama proti sobě, proti svým choreografiím. Děti brečeli, rodiče se ptali, jak je to možné. I tohle se může stát.“


Latino show – „Láska v Mexiku“

7. Je pro Vás výhra také důležitá?

„Já říkám dětem: „Není důležité, zda vyhrajete nebo ne. Ať to dopadne, jak to dopadne, je důležité, jak si soutěž užijete. Já tady netvořím běžné spotřební věci, neprodávám běžné výrobky. Já dávám do tance moje srdce, dávám kus sebe. Zatančete mé srdce.“

8. Kolik choreografií asi tak vytvoříte za rok?

„Dělám asi 80 choreografií ročně.“

„Dávám tanci opravdu všechno, nemám rodinu a nemohu si vlastně ani najít správného partnera. V sedm ráno vyjdu ven a v devět večer se vracím domů. Jsem unavená a nechci nikam chodit za zábavou a poznávat nové lidi. Ale chtěla bych mít děti. Připravuji si studentky, zaučuji je ve svých hodinách, zatím jsou mé asistentky. Dívky, kterým je teď třeba 15 let, jsou už ode mě velice dobře připravené, aby mě mohly zastoupit a naše taneční škola mohla prosperovat dál.“

9. Tvoříte choreografie jen pro ty super dobré a talentované?

„Dám příležitost super dobrým tanečníkům, ale i  těm ostatním.“


Latino show – „Dejte pávům svobodu“


Jana Zelenková, Jan Onder a tanečnice školy Stardance Chomutov

10. Jakým způsobem vznikají Vaše  choreografie?

„Nejdříve hledám hudbu, strávím neuvěřitelných několik hodin s počítačem na nohou. A poté už všechno v hudbě uslyším. Také si pozvu „mistra zvuku“, technika Pavla Fialu, který se mnou střih hudby dotvoří. Jdu se svou vizí za žáky, září – prosinec připravuji techniku  a od ledna tvořím nové formace.“


Show dance – „Hřiště malých elfíků“

11. Jak dlouho se děti učí techniku tance?

„Děti jsou ve 4-leté přípravce,  poté si vyberu ty talentované do formací.“

12. A není to líto těm, kteří nejsou vybraní?

„No, dělám to většinou tak, že utvořím takové mini formace, tam využiji všechny děti a dále se uvidí. Kdo nechce, nemusí postupovat, kdo má zájem, dře, cvičí a chce, ten jde dál. Nejdůležitější je zájem ze strany rodičů, aby své děti vodili do kurzů, platili, pokud chtějí děti dělat sólo, dohodnout si včas tréninky, najít čas trénovat, řešit zkrátka všechno.“

13. Pamatujete si všechny choreografie nebo spoléháte na své svěřence, že je umí?

„Spoléhám na své svěřence. Ale v hudbě se mi vždy ukáže „to mé“. To, co cítím. To, co je pro mě typické a co bych do choreografie vložila. Pracuji podle námětu, námět „Domorodci“ bude jiný než námět „Pávice“.


Latino show  – „Domorodci“

14. Který taneční styl máte ráda a na jakou choreografii ráda vzpomínáte?

„Show dance je úžasná formace, při světové soutěži jsem dopadla nejlépe z českých trenérů.“

„Show dance je těžké v tom, že musí obsahovat prvky gymnastiky, klasiky-baletu, jazzu a moderního tance. Vybojovala jsem 2. místo v Evropě a 3. místo ve světě za rok 2011 v juniorské věkové kategorii. Já jsem to považovala za úspěch, prostě úžasný výsledek. Stáli jsme tam proti velkým zemím. Když se rozhoduje mezi dvěma, vyhrají ti zdaleka, nebo větší země. Technika je důležitá, Rusové nebo Slovinci mají dobré školy, my tu techniku zas tolik nedřeme. A mé duo se stalo mistry Evropy i světa za rok 2011, to je fantastické.“

„Také vzpomínám na choreografii „Návštěva obludária“. Ta se umístila na 9. místě. Já jsem to ocenila. Ale pokud nejste na 1.-3. místě, nikoho to nezajímá.“


Show dance – „Návštěva obludária“

„V červnu 2012 jme oslavili 20. výročí od založení naší taneční školy. Pan Vlastimil Harapes byl pozvaný jako patron, zahajoval výročí při akademii, které děláme každý rok pro rodiče. Ukazujeme svým divákům i nesoutěžní tance. Já jsem natrénovala s Janem Onderem latinsko-americkou ukázku a tančila jsem ji pro svého otce, který založil taneční školu v Chomutově a přijel na kolečkovém křesle.“


Jana Zelenková, Jan Onder

15. Je pro Vás zklamání, když  nejste mezi prvními a nikoho Váš výsledek tedy nezajímá?

„Dělám to  pro sebe, pro tu výzvu, jméno si stavím v latino show díky technice a svému vlastnímu stylu, který se líbí českým porotcům i zahraničním. Latino show je nová disciplína, která stále hledá, co je správné, nebo co je nejlepší.“

Nejde ale jen o vítězství v soutěžích. Tanec vede děti ke kultuře: umí se chovat na veřejnosti, umí podat ruku, chodí vzpřímeně, umí vystupovat, nestydí se.

Dívky, které žádaly o práci, přišly ke mně a děkovaly mně, že dobře dopadly při  pohovoru.  To je také důležité.

Dále už je na nich, jakým půjdou směrem. Rozhodnou se, co budou dělat dál, zda také učit, předávat své vědomosti, nebo zda přestanou tančit. Některé míří na konzervatoře a jejich snem je tančit v muzikálech.“

16. Poznáte hned talent?

„Talent poznám asi za 20 minut. Poznám, jak je člověk stavěný, když dělám formaci, dám příležitost i těm baculatějším, jsme normální škola. Ovšem pro sólo už musí být i dobrá postava.“

17. Uplatní se všechny dívky  jako trenérky v malých městech?

„Tak na malém městě je to problém. Ale je tu Praha. Dívky, které chtějí vědět víc o tanci, chtějí vystupovat v divadlech, jdou studovat konzervatoř. Mám tu dvě dívky, které odchází do Prahy. Možná se jim jejich sen nemůže vyplnit, jednou se třeba vrátí ke mně a tanec jim zůstane jen jako koníček, kdo ví.  Život tanečnic není lehký a finanční ohodnocení je velmi nízké.“

18. Je spousta mladých lidí, kteří chtějí učit tanec, nebo být profi trenérem, tanečníkem. Je to reálné?

„Je to nereálné.“

19. Jaký je  zájem  o tanec v Chomutově?

„Těší mě, že i rodiče se nadchli pro latino show, prosili mě, abych udělala kurzy i pro ně. Tak je tu 15 maminek, které tančí. Znamená to pro ně relax, zapomenou na své starosti, zapotí se, odchází unavené, ale šťastné. Mají trénink 1x týdně, ale chodily by i víckrát.
Děti jsou doma nadšené, ptají se maminek, co se naučily. Tanec je o to víc zajímá, protože  mají společný zájem.“

20. Tanec je vlastně stejně náročný jako vrcholový sport. Co třeba dopřát si masáže po tanci?

„Ano, show dance je náročné pro celé tělo, bylo by to třeba. Ale rodiče investují veškeré peníze, které jsou v rodině, do samotného tance. Takže není ani čas, ani finance, ani chuť platit ještě masáže. Alespoň já nevím o nikom, kdo by to dělal.

Snažím se ve svých hodinách protáhnout a uvolnit svaly svých svěřenců správnými strečinkovými cviky.“


Latino show – „Peklo“

20. Co kdyby tance byly nesoutěžní, byl by zájem?

„Ne. Nebyl by takový zájem. Kdybychom jednou za čas udělali vystoupení pro známé,  třeba někde v divadle, nebylo by to ono. Lidé chtějí soutěžit. Jsou tak neuvěřitelně pyšní, když stojí na té „bedně“ a hraje jim česká hymna. Rodiče brečí. Prostě  soutěže jsou velkou motivací pro děti a vlastně i pro mě. Udělat jenom nějaké gala show by rozhodně nikoho tak nepřitahovalo a nemělo by takový efekt.“

21. Jaké máte ambice pro tento rok?

„Přála bych si, aby byli rodiče i děti spokojení, aby dopadli dobře na soutěžích. Ale není důležité vyhrát. Ať nás porazí ti lepší. Ale přeji si, ať to jsou ti lepší!“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

Taneční škola STARDANCE
Havlíčkova 4184
Chomutov
43004

Tel.: 474 331 661

E-mail: zelenkova@stardance.cz

13. komnata Yemiho A. D,

Známý tanečník a choreograf, syn Češky a Afričana, prožil v dospívání těžké chvíle a utrpení

 
Yemi Akinyemi
tanečník, choreograf, moderátor

Yemi Akinyemi, vystupující jako Yemi A.D. je český tanečník, choreograf, moderátor, vicemistr ČR ve sportovním aerobiku, zpěvák a herec. Veřejně se hlásí k homosexuální orientaci.

Yemi je synem české dívky z Liberce a Nigerijce. Jeho africký otec, který byl v Čechách v 80. letech v diplomatických službách, se o rodinu staral čtyři roky od narození syna. Když byly malému chlapci čtyři roky, vrátil se jeho otec do Nigérie, protože země prožívala občanský konflikt. V průběhu vnitropolitických bojů v Nigérii Yemiho otce uvěznili a na dlouhou dobu se do Čech nevrátil. Chlapec a matka zůstali sami a bez prostředků.

Poté, co otec malého černého chlapce odjel ze země, matka se znovu provdala. Přivedla do rodiny muže, který ji bil a týral také malého Yemiho. Yemi navíc vyrůstal jako černé dítě uprostřed bílého Liberce, odstrkovaný nejen svým otčímem, ale i xenofobním okolím. Ve škole zaostával, byl neustále nemocný. Příčina mentálních a zdravotních handicapů byla všem skryta. Trápení a ponižování trvalo do té doby, než Yemi v šestnácti letech odešel z domova do Prahy, kde začal studovat a pracovat. Postavil se na vlastní nohy. Yemi je dnes úspěšný a populární, má své fanoušky. Po letech nalezl svého pravého otce a dnes s ním opět žije v Čechách.

Bohužel zážitky z dětství nelze z hlavy vymazat, provází ho celým životem. Yemi se rozhodl svůj příběh zveřejnit a odkrýt třináctou komnatu svého dětství.
Myslí si, stejně jako odborníci, kteří se problematikou zabývají, že se o domácím násilí má veřejně hovořit. Obava ze zveřejnění problému a neochota o něm vypovídat a odkrývat tak násilí, odehrávajícího se za zdmi domů a bytů, vede k narůstajícímu počtu těchto případů. Domácí násilí je palčivá otázka současnosti, kterou otevírá třináctá komnata Yemiho A.D.

Pořadem provází redaktorka Radka Červinková.

Připravili: R. Červinková, P. Kadeřábek a D. Smržová

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1186000189-13-komnata/210562210800034/

Česká televize

Yemi

 

6 otázek pro YEMIHO AD

 

 

 

 

Tanečník, choreograf a nyní i režisér YEMI AD je bez nadsázky tím, kdo z českého showbyzu aktuálně dosahuje největších globálních úspěchů. Po spolupráci s Kanye Westem o zajímavé nabídky rozhodně nemá nouzi a nejspíš o něm ještě hodně uslyšíme. Kdy ale měl největší trému? A co byla první brigáda v jeho životě? Víc ve video rozhovoru.

Taneční magazín

Rozhovor s herečkou a vítězkou Stardance III Danou Batulkovou

„Znovu obuji taneční boty!“

1. Vraťme se o nějaký čas zpět. Soutěžila jste ve Stardance. Co Vás k soutěži přivedlo? Přihlásila jste se sama?

(Úlek) ….“ Ne, to ani snad nejde. Jednoho dne mi zavolali z produkce a nabídli mi,jestli bych to nezkusila. Neměla jsem žádný vztah k tanci, neměla jsem ani žádnou taneční průpravu, nechodila jsem do tanečních.“

2. Chtěla jste vyhrát, když už jste v soutěži přece jen byla nebo jen „přežít“?

„O vítězství jsem vůbec nepřemýšlela. Jsem zvyklá nejdřív udělat nejlépe
jak to jen jde to, co dělám a pak to nechávám osudu. Spíše jsem předpokládala, že
vypadneme v druhém, maximálně třetím kole. A taky jsem to řekla Honzíkovi
Onderovi, mému tanečnímu partnerovi. Bylo mi ho trochu líto, že „vyfasoval“
starší ženu.Ty moc fanoušků obvykle nemají.“

3. Koho jste typovala na vítěze Stardance?

„Typovala jsem Zuzku Norisovou, jednoznačně. Tančila moc krásně, vlastně z nás nejlíp.“

4. Jak to vypadalo v zákulisí? Přáli jste si vzájemně?

„Přáli jsme si, určitě ano. Nepociťovala jsem žádnou řevnivost. Naopak jsme si radili a pomáhali navzájem. Chodili jsme se dívat na tréninky svých kolegů a těšili jsme se na čtvrtek, kdy jsme viděli všechny tance poprvé na „Výstavišti“.

5. Co rozhodne o vítězství? Charisma?

„Myslím, že musíte určitě umět tančit, musí být vidět nějaký pokrok.
Jenom charisma nestačí. Je sice důležité, protože i méně zdatní tanečníci se
silným  charisma a vtipem, třeba v našem kole Míra Bosák, se dostanou
daleko. Lidi musí taky bavit výkon tanečníků. Dále si  také myslím, že diváci ocení pokoru a
pracovitost. Tím mě letos ve Stardance fascinoval Martin Procházka. Mnoho
faktorů hraje roli, je to taková kombinace všeho, co nakonec zapůsobí.“

6. Vy jste byla obdivovaná pro svůj věk, byla jste dokonce nazvána „Objev roku“ v anketě Týtý 2008.  Souhlasíte s tvrzením, že tančit se má tak do třiceti let a dost?

„Bylo mi 50 let, byla jsem spíše taneční objev roku, tento úspěch byl mimo moji profesi. Já nejsem tanečnice, jsem herečka a v tomto případě věk neznamená omezení.  Proč by ale tanečník nepokračoval dál? Jsou přece soutěže i pro starší páry, ať si lidé tančí, dokud se cítí dobře. Určitě to nejde dělat na špičkové úrovni. Tanec je strašná dřina, celkový obrovský výdej energie. Je to opravdu stejné jako vrcholový sport. Herectví znamená  jiný druh energie.“

7. Jak jste vlastně takový nápor vydržela?

„Sama dnes nevím. Byly to 4 měsíce v soutěži. Trénovali jsme každý den, zkoušela jsem ještě v divadle a točila „Comeback“. My herci jsme zvyklí na takové nápory. Pak máme zase  období klidnější.“

8. Bylo by možné soutěžit, pokud by pár měl malé děti?

„To je individuální. Mladý pár si musí zařídit chůvu, ale jinak v tom nevidím problém. Mladší lidé mají kondici a zvládnou to.“

9. Jak jste období mateřství prožívala jako herečka?

„Museli jsme si to zorganizovat. Herectví je profese, kterou si musíte udržovat, za 3 roky na Vás nikdo nečeká. Také se mi nechtělo odcházet od dětí, bylo mi to líto, o to víc jsem se na ně těšila, nebo jsem je brala s sebou.“

10. Vy jste také pracovala jako herečka na volné noze. Je lepší mít stálé angažmá nebo být volný?

„Byla jsem na volné noze, když jsem byla mladá, za totality. Bylo to krásné v tom, že jsem si mohla řídit čas sama. Dělali jsme velmi zajímavé projekty. Stavěli jsme si sami scénu, starali se o kostýmy. Bylo mi 40 let, když jsem zůstala ve stálém angažmá. Samozřejmě, že to je pohodlnější. Máte veškerý profesionální servis. Nedá se říct, co je lepší nebo horší. Dnes bych na volné noze být nechtěla. V divadle se dostanete k textům, ke kterým bych se nedostala. Ale platy jsou nižší, nerozhodujete o svém čase.“

11. Myslíte si, když se ohlédnete za soutěží Stardance, že to stálo za to? Má se člověk pouštět do takových nových věcí?

„Určitě to stojí za to. Každá výzva se má „zvednout a zkusit se s ní poměřit.“Máme nečekané rezervy. Pozvedne Vám to třeba i sebevědomí… Už jenom to, že se člověk nebojí, je strašně důležité. Posune ho to dál, i když nevyhraje. Platí to ve všem. Baví mě lidé, kteří se pouští do nových věcí, důležité je neustrnout.“

12. Přineslo Vám to také popularitu?

„Určitě.Už to, že vyhrála starší žena, bylo nečekané. Lidé mě zastavovali a říkali, že mi  posílali SMS. Bylo to moc milé. Samozřejmě je kolem toho velký mediální kolotoč. To v divadle nebo při natáčení nezažijete. Stardance bylo velké vykročení, bylo to báječné.“

13. A nebudete se po takovém úspěchu věnovat tanci?

„Ne, myslím,že ne. Měli jsme s Honzíkem několik vystoupení na různých plesech. Letos nás čeká maturitní ples mé dcery, tak musím zase začít trénovat.“

14. Máte nějaké předsevzetí do roku 2013?

„Žádná předsevzetí si nedávám, protože je neplním.“

 

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Proč nechtějí české osobnosti poskytovat rozhovory tisku?

Zeptali jsme se … Jiřího Lábuse

 

 

 

“Nedivím se.  Vy něco řeknete, noviny nebo internetové noviny napíší Vaše slova. Jenže kdokoliv si vezme z článku jednu Vaši větu nebo dvě, které přetvoří tak, že vyzní  úplně jinak, samozřejmě velmi špatně vůči Vaší osobě.  A člověka to nesmírně poškodí na dlouhou dobu.  Já už také nechci dělat žádné rozhovory pro média.”

Taneční magazín

Tamara Rojo tančí se zaťatými pěstmi

Je schopná Tamara Rojo v roli ředitelky divadla ještě ztvárňovat role bezstarostných krasavic?

 

 

 

 

Coliseum, Londýn, Tamara Rojo v hlavní rolin ve hře “Sleeping Beauty”

“Sleeping Beauty – Spící krasavice”

Bývalá primabalerína a současná ředitelka divadla Tamara Rojo se i nadále snaží vystupovat. Ovšem role primabaleríny jí nesedí. Na premiéře hry Sleeping Beauty, kde předváděla velmi mladou, nezkušenou princeznu, byly na její  tváři  viditelné známky stresu. Zkrátka Tamara tančí se zaťatými pěstmi. Divák se nenechá ošidit, všechny emoce  vycítí…

Souhra s jejími kolegy na jevišti není již taková, jako bývala. Proč? Není snadné stát se ředitelkou společnosti a zachovat si tentýž přístup ke svým kolegům. Pro Tamaru je tento úděl velmi těžká životní zkušenost. Obstojí?

Tanec Tamary  je stále výjimečný, ale zdá se, že piruety jí činí více námahy. Zřejmě není lehké ustát dvě role současně. Je evidentní, že nelze dělat dobře dvě profese, práci ředitelky a práci tanečnice. Tamara si ukrojila velký díl pro svou vlastní  seberealizaci a zdá se, že to nemůže unést. Ostatně kdo by unesl tak těžký úděl?

Řešení  problémů a potíží v podnikání, které zákonitě přichází, představují pro Tamaru to nejnaléhavější v těchto dnech. A nedokáže věrohodně zobrazit nevinnost mladé dívky.  Pro přemýšlejícího člověka, který se opravdu snaží vyřešit problémy, je nesmírně těžké působit bezstarostně.

Tamara Rojo a Carlos Acosta – Sleeping Beauty

Možná by spousta lidí chtěla svět bez problémů, chtěla by prožívat jen veselí a bujarou zábavu,  ale takový svět neexistuje. Jsme tu, abychom řešili problémy, ne před nimi zavírali dveře. Tamara to ví. Na úkor své vlastní taneční kariéry pomáhá prestižní londýnské baletní společnosti. Podaří se jí zvítězit?

Eva Smolíková

Počátky striptýzu – náhoda, záměr nebo lest?

Historicky první striptýz se odehrál v Paříži 13. března 1894

 

 

 

 

Koncem 19. století byla Paříž plná erotického napětí a jiskření. Varieté a šantány ve čtvrti Montmartre žily pestrým nočním životem. V roce 1881 je otevřen legendární kabaret Le Chat Noire, o osm let později následují slavné podniky Moulin Rouge a Folies Bergère.

Na pódiích to hraje  erotikou, tančí se kankán, Paříž je báječné místo pro studenty, bohémy, anarchisty, tanečnice a nevěstky.

Paul Derval, který představil Paříži varieté (uváděl představení založená na efektních kostýmech, dekoracích, tanci a zpěvu. V roce 1926 přivedl do Folies Bergère z New Yorku tanečnici Josephine Bakerovou, která slavila velký úspěch. Světoznámý je především její tanec v sukni z banánů.

Paul Derval vedl divadlo až do své smrti v roce 1966.), napsal ve svých pamětech:

„V roce 1893 se konal výroční bál studentů a umělců, navštěvovaný modelkami malířů. Opojeny alkoholem, modelky začaly soutěžit, která má nejhezčí nohy, ramena, stehna a nakonec i ňadra. Za velkého povyku se vítězství začala dožadovat modelka Manon LaValle, která zůstala bez jediného kousku oblečení.“

Nakonec zakročila policie. Výsledek? Několik tanečnic bylo zatčeno a dostalo pokuty. Jenže  rozzlobení studenti odpověděli bitkami s policií. Po dvou dnech policie vpadla do Latinské čtvrti v touze zastavit toto řádění. Ovšem touhu Pařížanů po erotice nezastavily ani pokuty ani policejní razie.

Za historicky první striptýz se považuje vystoupení neznámé umělkyně, k němuž došlo 13. března 1894 v malém sále s názvem Le Divan Fayouau v pařížské ulici Rue des Martyrs.

Přesto si takové záležitosti   žádaly od zábavního světa notnou dávku obezřetnosti a kreativity. Podívaná musela být vymyšlena tak, aby cenzura nezasáhla. A diváci byli uspokojeni.

A tak byly vymyšleny scénky, které vyřešily tento zapeklitý problém. Le Divan Fayouau předvedl scénu  „Yvette jde do postele“.

Z dnešního pohledu nebylo na scénce pranic eroticky výrazného. Umělkyně sice svléká sukni, ale ne zcela nahá  uléhá do postele. (Tehdy nebylo myslitelné, aby se umělkyně odhalovaly docela). Světla zhasínají, scénka končí.

Lest se povedla. Svou roli tu sehrála erotická představivost samotného publika. Představivost je vždy o kousek před realitou.

Po tomto fenomenálním úspěchu zařadilo podobné scénky do svého programu snad každé varieté v Paříži. V žádném z následujících vystoupení (Liane u doktora, Služka se koupe) se umělkyně nesvlékly donaha, ale divák si zbytek vášnivě dotvořil svou fantazií.

Mnohá sofistikovanější striptýzová show, nebo tanec u tyče se tohoto starého pařížského pravidla drží stále: čím více si pohrávají s divákovou představivostí, tím větší porci erotična nabídnou.

Taneční magazín