Z české taneční scény

Léto s flamenkem v Praze.

 

 

Navštivte kurzy známé tanečnice a choreografky  Jany Drdácké!

(Studio Element, Opletalova 27, Praha 1)
Letní intenzívní kurzy flamenkové techniky se konají 23.7.-2.8. vždy pondělí-čtvrtek ve 3 skupinách – začátečníci, se zkušeností-mírně pokročilí, středně pokročilí a velmi pokročilí.

Čeká vás  dril dupů, zdokonalování práce rukou a paží a práce na stylu v krátkých variacích. Nenechte si ujít také SPECIÁL s MORENITEM DE TRIANA (20.-23.8.) BULERÍAS – rozbor stylu a jeho struktura, jak se orientovat ve zpěvu, kde je entrada, llamadas, a salidas. Ve stejném týdnu nabízíme kurz FLAMENCO DUET – JANA A EDA s vámi budou zkoumat možnosti flamenkového tance v páru a zkrátka nepřijde ani technika a práce na výrazu.

BOSKOVICE s Janou – 15.-22.7. 2012 – poslední místa!
8.ročník semináře s Janou Drdáckou v Boskovicích je za dveřmi. Zbývají poslední místa – nenechte si ujít možnost tančit 6h denně za bezkonkurenční cenu!  Rozvrh a detaily najdete na www.studioib.cz.

 

 

Taneční magazín

Z české taneční scény

Gala oriental – show plná hvězd

 

 

 

Let’s Dance Prague Oriental Competition

Více než 60 soutěžních čísel ve čtyřech kategoriích! Přijďte podpořit soutěžící a shlédnout výkony nejlepších tanečnic a tanečníků z České republiky i ze zahraničí. Rezervujte si vstupenky včas!

Ochutnejte všechny taneční styly!

Flamenco, samba, salsa, zumba, moderní tance, flirt dance, street dance, bali, latin dance, bollywood, pilates, jóga, pole dance, PortDeBras… Vychutnejte si pestrou směs tanečních seminářů na festivalu Let’s Dance od 26. do 29.7.2012.

Poznejte mystický tribal dance

Hvězda tribalu Illan Riviere míří do Prahy!

Čtvrtek 26.7.2012 16:00-18:00 Tetris & Body mechanics

Pátek 27.7.2012 10:00-12:00 Path & Space

Sobota 28.7.2012 14:30-17:30 Let it go…

Neděle 29.7.2012 12:00-14:00 Let’s Dance Choreography

 Latifah

 

Taneční magazín

Rozhovor s herečkou Vandou Konečnou

Hluboká emoce pro mě znamená nejvíc

1. Které představení je vaše nejoblíbenější?

„Cikáni jdou do nebe“ a „Tančírna“ jsou mé dvě nejoblíbenější představení. Mám je stejně ráda, mezi nimi bych se jen těžko rozhodovala. Základ obou děl tvoří  hluboká emoce  a ta pro mě znamená nejvíc.  A pak jsou ty ostatní představení, jsou na druhém místě.

Pro mě je nesmírně důležité, když je poselství divadla v představení zřetelné.

Žijeme v rychlé době, zaměřené na výkon, na konzum  a materiální hodnoty. Proto je duchovno tak důležité. City v nás se vytrácí a my je potřebujeme dostat zpátky do života.

Tyto dvě představení člověka probouzí, lidé odchází konfrontováni sami se sebou, vždyť poklady srdce a citu  mají v sobě, jenom prostě spí.  A zase znovu vykvétají. To je právě ten  nejdůležitější důvod, proč by člověk měl vyhledávat umění.  „Cikáni jdou do nebe“ a „Tančírna“ toto poselství mají.

Mám ráda i komedie, i drama, i těžší žánry.  Komedie je dobrá pro odreagování a vyčištění hlavy od všech starostí. To je také občas potřeba. Ale  já spíše vyhledávám duchovní věci.

Představení si vybírám, nemám ráda vulgarity, sprostoty a vraždy. To se hodí do televize, pokud je divák vyznavač   vražd a  hrubosti, najde  a vybere si vhodný pořad, je toho dost a dost.“

2. Co  Vám jde myslí, když se řekne  tanec na jevišti?

„Já jsem vystudovala syntetické divadlo. To znamená tanec, zpěv a muzikál. Tři složky, které se doplňují a jsou na stejné úrovni. Muzikál je nejtěžší z žánrů, pokud  se má dělat dobře. Proto  herci studují  6 let konzervatoř.

Upřednostňuji hudební  projekty. Hudba je fenomén, ovládá naše emoce,  to je velmi důležité.   Tam, kde dojdou slova, začíná piseň.“

Ano, dítě už v těhotenství nejdříve vnímá hudbu….

„Jsem ráda, že jsem tohle  nepodcenila a chodila jsem v těhotenství na koncerty. Moje dcera Laura má ráda umění, hudbu. Jsem přesvědčená, že každý člověk je citlivý a lepší, když vyhledává kulturu.“

3. Tanec, zpěv, herectví. Opravdu v tom  neděláte rozdíl,  všechno je stejně těžké?

„Ano, u mě je to všechno na stejné úrovni, před ničím nemám strach.  Neobávám  se ani jedné složky.  Také mám všechno stejně ráda, proto tanec, zpěv  a herectví  ráda propojuji. Člověk tvoří s vitalitou a nadšením,  když má vášeň pro danou věc. Potom je výsledek  lepší. Navíc je v takovém případě vidět  zpětná vazba, pokud jde o herce, je to ohlas od publika, takže potom se herec do své práce  víc a víc zamiluje.  Je to  postup, který vždy přináší dobrý výsledek.  Já dělám svou práci s láskou,  divák to vidí a přijímá toto naplnění.“

4. Proč jsou na začátku muzikálu „Cikáni jdou do nebe“ moderní dívky? Možná tomu divák nerozumí….

„Možná máte pravdu. Jako vždy, problém byl v penězích. Pan režisér Jozef Bednárik má krásnou větu: „Cesta k premiére je dlážděná hrobčekmi našich najlepších nápadou…“

Protože divadla nemají peníze, nemůže se divadelní představení  dovést k dokonalosti.

Začátek  představení „Cikáni jdou do nebe“ je jakási čekárna pro všechny lidi světa na život.

Čekají na výzvu, na osud, na možnosti, na všechno. Je to takové letiště, nebo přístav.  Odtud se člověk rozletí nebo rozjede nějakým směrem. Přijde žebrák, přijde gangster, prostě kdokoliv přijde na letiště života, nebo do čekárny života, vybere si směr  a pak se jeho  příběh může začít rozvíjet.

Do této čekárny přijde stará vědma, Izergil, která má úvodní slovo. Začíná svou řeč slovy:

„Jednou se narodíš jako bílý, jednou jako černý a jednou jako cikán.“ A tím obsáhne, co my na tom jevišti vlastně děláme, protože člověk je zmatený, bloudí. Na jevišti by třeba byla  čára života  každého z nás, ale protože na to nebyly peníze, není tam nic, jenom lidé.

Vědma pokračuje: „Všechno je to marnost. I život je směšný. Člověk oře a s každou kapkou potu mu jeho síly unikají do země.  Nakonec si do té země lehne a shnije, nic po něm nezůstane. Ze svého malého políčka nikam nedohlédnul, umírá přesně takový, jaký se narodil. Hloupý.“

Příběh Rady je velmi silný.

„Celý příběh jsou jen emoce. Vlastně to žádný velký příběh není, žádné velké zauzlení, je  to jen  cesta srdce. Proto musí být výkon herců  pravdivý a naplněný, aby divák z příběhu  něco měl.

Život  člověka má být naplněn pravdou a láskou.  To je ta vyšší moc. Můžeme ji nazývat  třeba Bůh nebo jakkoliv, ale tato  síla je v   nás,  pravda a láska.“

Byl by tu ráj, kdyby toto  pravidlo každý člověk ctil.

5. Je pro vás lepší spontánní tanec, plný emocí, nebo choreografie, kterou navíc vytváří někdo jiný?

„Dobrý choreograf vás vždycky odhadne. Proto je divadlo tak náročné. Režisér, choreograf, interpret. Musí být jednotní, aby dílo mělo continuitu. Režisér si nemůže vymyslet něco, co choreograf nebo interpret není schopen ztvárnit. A choreograf si zase nemůže představit sebe při tanci, když tvoří choreografie pro interpreta. Musí ji prostě  „našít“ interpretovi na míru. Je nesmírně těžké, aby se všichni tito lidé propojili, aby se jejich  tvorba zhmotnila do dokonalosti.

A největší dar, který  může herec  od režiséra nebo choreografa dostat,  je svoboda pohybu. To je ideál.“

6. Máte ji?

„Mám ji. Tam, kde role  závisí na mě, dávají mi režiséři  volnost. Samozřejmě, pokud je role  závislá na  více lidech, tak  musí být  tanec trošku uhlazený, aby nedošlo k nějaké kolizi, abychom si neublížili vzájemně.  Ale vždycky si do těch krůčků dám  sama sebe.“

7. Takže si choreografie tvoříte sama?

„Ne, vytvoří je choreograf, ale my herci si je přetvoříme pro  sebe. Choreograf nám dá kroky a my si je dotvoříme. Když má srdce na pravém místě a povolí určitou míru svobody a vlastního projevu, řekne nám: „Nemusíte opakovat  kroky po mně,  ztvárněte si je po svém, tančete to, co je Vám bližší.“

Někdy my herci  přijdeme s něčím novým a choreograf   prohlásí: „Je to lepší,  Vám je to bližší“.

8. Radek Baláš je takový režisér, že?

„Radek Baláš je  osobnost. Pracovala  jsem s ním už na mnoha  představeních, to je takový náš Jozef Bednárik. On opravdu umí dělat muzikál.“

9. Herci dopledne zkouší, odpoledne zkouší a večer představení. Je to tak? Jak to jde dohromady s rodinou?

„Ano, je to tak, je to trochu „peklo“. Do čtyřech hodin je dcera  ve školce, já dělám dabing, rozhlas, televizi, do 6 hodin jsou  kroužky, anebo jsem   máma,  pak prostě přijdou kamarádky, babičky, manžel, chůvy, do 10 hodin jsem na představení.

Divadelní děti, bohužel, mají takový osud,  rodiče si  moc neužijí. Herectví není  klasické zaměstnání, kdy od čtyř  hodin jste doma,  jste matkou.   Tady to tak není.  Samozřejmě všechno jde spojit  s citem. Já  mám třeba  15 představení do měsíce, takže nejsem každý večer pryč. Mívala jsem i 30 představení, ale to jsem neměla dítě.

Snažím se být mámou, aby dítě  nijak netrpělo, ale musím samozřejmě i vydělávat. V dnešní době si nemůžu dovolit být jen mámou a nic víc. Být do 7 let jen mámou, to je iluze. Prostě to nejde. Když  mám v sobotu a v něděli od 15 hodin  představení, tak beru  dceru s sebou. Divadlo je krásné v tom,  že v zákulisí najdete  děti, psy, všechno.  V divadle Bez zábradlí je i  postýlka. Děti se prospí, pohrají si.  Herci se snaží, když je to jen trošku možné, brát děti s sebou a být s rodinou.

Já jsem s rozumem šla zkoušet  muzikál „Adéla ještě nevečeřela“.  Byla jsem pryč 2 dny v týdnu, nabila jsem energii  při představení a  byla jsem zas o to lepší matkou.  A dcera si zas v tu dobu užila své babičky. Dítě potřebuje silnou, láskyplnou matku.“

10. Ztvárňujete Radu už několik  let. Máte nějaký vztah k romské kultuře?

„Pocházím ze Slovenska, z Prešova. Vyrůstala jsem do 13-ti  let mezi smíšenou bílou i romskou komunitou. Jsou dobří i špatní lidé, mezi bílými i mezi cikány. V každé kultuře je to tak.

Moje nejlepší kamarádka byla Romka. Dnes je to vysokoškoly vzdělaná žena, se kterou udržuji kontakt. A díky bohu za poznání jiné kultury. Čím více poznáte, tím více dovedete. Život je poznání.“

11. Další velká romská osobnost Ida Kelarová je svérázná bytost, někdo ji  přijímá negativně,  někdo pozitivně. Ale Ida  rozhodně nenechá lidi chladné. Vy jste nazpívala CD, spolupracovala jste s Idou. Jak ji hodnotíte?

„Bylo to moje nejtěžší zkoušení v životě. Já jsem 27 let u divadla, nezažila jsem tak těžké zkoušení. Ale díky bohu za to. Nejdříve to pro mě bylo peklo, pak se ukázalo, že požehnání. Ida má velký dar vydolovat z člověka to nejlepší, skrz slzy a pot, velkou bolest pravdy. Ale účel světí prostředky, jak je známo. Velmi si jí za to vážím a v dobrém vzpomínám.  Málokdo mi dal do života tolik, jako ona.

Její metody jsou tvrdé, ale je třeba odhalit svou duši, i když to není příjemné, pravda bolí. Nezvládá to každý úplně perfektně.  Já jsem byla zpočátku také vzdorovitá, nepřijímala jsem ji. V našem  souboru  byly i  různé hádky.  Ale ona opravdu pohne člověka  dál, jsem vděčná, že jsem ji mohla poznat.

Když člověk není pravdivý, nemůže ani problémům čelit. To nás Ida naučila.“

12. Je  těžší pro herce předvést  nemotorné pohyby při tanci?

„Nevím, za 3 měsíce se  natolik seznámíte se svou rolí,  že všechno je vám už blízké, nic nemůže být složité. Divák to pozná.“

13. Jak vnímáte diváka?

„Diváka si velmi vážím,  přijde do divadla, zaplatí, stráví  tam tři hodiny, dá svůj čas, ale hlavně – dá  emoci. Sdílí s námi čas. Když nepřijde, tím také něco říká. Divák je barometr našeho vývoje. Správnosti našeho konání.“

14. Dcera bude také herečkou? Přejete si to?

„Přeji si, aby šla jinou cestou. Aby šla cestou běžného povolání, protože vím, co herectví obnáší. Zkoušíme 3 měsíce zdarma, výsledek je nejistý – zvlášt v době krize. Nejsou prostě peníze, nebo je už léto a lidé jsou na zahrádkách a o divadlo už není zájem. Nevím,  kdo jiný by chodil zadarmo do práce. Herectví je prostě řehole. Herectví může dělat jen člověk, který  je miluje. 

Ale jsem liberální, nechám bytí na člověku. Já budu  štastná, když ona bude štašná. Když půjde do džungle,  vezme si šamana a bude šťastná, tak  proč ne. Každý člověk má dělat co, za čím mu prahne jeho srdce.“ 

15. Jaké by měly být  nezbytné  vlastnosti člověka, který se   chce stát hrecem?

„Měl by mít talent, vášeň, prázdná slova  nestačí. Také by měl být kritický sám vůči sobě,   měl by mít empatii vůči člověku,  musí citlivost umět používat. A také být poctivý a čestný v práci, kterou sděluje.

Byli  i talentovaní  lidé, kteří nechodili na zkoušky, byli laxní, odráželo se to v práci, vůči kolegům. Pokora jde ruku v ruce s poctivostí. Poctivý sám vůči sobě a lidem, kteří participují na daném díle, to by měly být vlastnosti dobrého herce.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s tanečnicí Adélou Srncovou

„Když mi bylo 14 měsíců, bylo rozhodnuto: Budu tanečnice! „

1. Jste tanečnice tělem i duší. Jaký styl tančíte nejraději?

 Mám velmi ráda improvizaci, moderní a výrazový tanec.

 2. Jak to všechno začalo….?

Již mnohokrát jsem na tuto otázku slyšela odpověď. Bylo mi 14. měsíců, na přelomu roku 1988 a 1989, rodina slavila Silvestra a já se hodinu před půlnocí probudila. Přinesli mě z postýlky do obýváku a posadili na koberec za zvuku klasické hudby. Tehdy jsem všem přítomným předvedla svůj první, téměř hodinový, taneční výstup.

A tím bylo v podstatě rozhodnuto 🙂

V pěti letech jsem začala navštěvovat hodiny baletu v přípravce Národního divadla a současně účinkovat v dětských tanečních rolích. Byl to krásný čas pod vedením Dagmar Špryslové a Nadi Sobotkové. V roce 1999 mne přijali na Taneční konzervatoř hlavního města Prahy, kterou jsem v roce 2007 ukončila maturitou a absolutoriem. Ředitel konzervatoře, Mgr. Jaroslav Slavický, založil tehdy při škole taneční soubor Bohemia Balet, díky kterému mají dodnes studenti možnost veřejného vystupování i v celovečerních titulech velkých choreografických osobností. Zatancovala jsem si v choreografiích Jana Kodeta (Frida), Libora Vaculíka (Stmíváníčko), Jiřího Kyliána (Večerní písně) …

3. Kde ještě Vás mohli diváci vidět?

V šesti letech moje úplně první účinkování v divadle Domovina v roli Pradlenky, při výročí Jiřího Suchého (Černé divadlo Jiřího Srnce). Následovala mnohá televizní taneční vystoupení, např. v choreografii Vlastimila Harapese (tehdejší ředitel baletu ND) Menuet od Bockeriniho, hudební a televizní pořady L. Bílé a M. Kocába a videoklipy, např. „Zatím, co ty spíš“ (J. Černý), „Za kyslík“ (M. Kocáb)…a mnohá jevištní improvizovaná vystoupení s živou hudbou (Juraj Filas, Varhan Orchestrovič Bauer, Sylvie Bodorová, Sasha Shonert, Shahab Tolouie…)

4. To je tedy tanec moderní a improvizace, co výrazový tanec?

S obrovským nadšením jsem tančila Saracénský tanec (z baletu Raymonda A. K. Glazunova) při absolventském vystoupení, s Martinem Šintákem (nynější sólista baletu divadla J. K. Tyla v Plzni), v nastudování prof. Nelly Danko. Výrazové a charakterní prvky na jevišti jsou mi velmi blízké.

5. Vy jste nyní také členkou Černého divadla Jiřího Srnce, že?

Jsem za tuto zkušenost velmi ráda. Účinkovat na světových jevištích vzdálených kontinentů a současně spolupracovat se zakladatelem ČD Jiřím Srncem, též mým tatínkem, je nesmírně vzrušující a obohacující záležitost. Jaroslav Slavický (Bohemia Balet), nám dal v roce 2007 k dispozici osmý ročník na taneční konzervatoři a možnost vytvořit balet „Kuchyňská revue“ s hudbou Bohuslava Martinů a libretem Jarmily Kröschlové (premiéra Stavovské divadlo, 2008). Národní divadlo Brno nám též později otevřelo možnost k uskutečnění celovečerního představení, triptychu Bohuslava Martinů, opět ve spolupráci s Bohemia Baletem. S již nastudovanou „Kuchyňskou revue“ došlo k vytvoření nových dvou částí, dadaistické opery „Slzy nože“ (s brněnskými operními pěvci) a „Podivuhodný let“ (balet s objekty a projekcí). To vše s živým brněnským orchestrem, pod taktovkou Jakuba Kleckra (premiéra divadlo Reduta, Brno 2009).

6. Jakým způsobem se podílíte na spolupráci?

V Černém divadle Jiřího Srnce, mimo to, že tančím a hraji v představeních, tak spolupracuji na přípravě a realizaci inscenací, které vyjíždějí do světa a stejně tak těch na domácí scéně. V současné době hrajeme v Praze v divadle Broadway.

Ve výše zmiňovaných, na hudbu Bohuslava Martinů, jsem byla přizvána především k pohybové spolupráci. K té jsem byla též vybídnuta při realizaci Legend magické Prahy, nyní uváděných na Nové scéně Národního divadla v Praze (2011).

7. Jaké země jste navštívila a máte nějakou zajímavou vzpomínku?

Moje první cesta do světa s divadlem byla do německého Aachen (1989), byly mi dva roky.  Rodiče mě i mého staršího bratra vzali s sebou na premiéru ČD J.S.  Alice in Wonderland,. Moje maminka tehdy tančila titulní roli a tatínek se mnou v náručí na vše dohlížel z pozice režiséra. Toto je vzpomínka, na kterou si ovšem moc nepamatuji, znám ji především z vyprávění.

Od roku 2007 jsem s ČD J.S. navštívila Střední a Jižní Ameriku, s Bohemia Baletem Rusko a Čínu a v dobách studií na TKP Jižní Koreu.

8. A máte nějaký zážitek třeba z Jižní Ameriky?

Nemohu zapomenout na vodopády Iguazú na řece Paraná, které se rozkládají na rozhraní Brazílie a Argentiny. Ten největší se jmenuje Charchanta del diablo (Ďáblův chřtán). Stojíte tam se zatajeným dechem a uvědomujete si tu obrovskou sílu přírody.

9. Jak by se takový vodopád dal vyjádřit pohybem, máte nějakou představu?

Napadá mě, že bych ze všeho nejraději tancem vyjádřila duhu, která nad vodopádem září v nekonečném množství odrážejících se kapiček vody do slunce.

10.  Když improvizujete, máte svou choreografii přece jen trošičku připravenou, nebo je opravdu vše spontánní? A jak je to s hudbou?

Největší síla života je v přítomném okamžiku, nachází se tam jak minulost, tak budoucnost. Na improvizaci mě fascinuje právě pocit této skutečnosti, neohraničených možností. Když improvizuji, nikdy nic nepřipravuji, nechávám se vést hudbou a snažím se jí předjímat.

11. Máte nějaké plány do budoucna?

Na dnešek se mi zdálo o miminku, tak třeba to 🙂 ale jinak plánů mám plnou hlavu, těším se na příští rozhovor s Vámi, kdy vám třeba některé uskutečněné odvyprávím.

Už se těším a děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Žádný zpěv, tanec a ženy

Arabové hledají talent

 

 

RIJÁD – Poněkud přísná pravidla platí pro soutěž „Burajda hledá talent“. 

Žádné ženy, žádný tanec a žádný zpěv. S touto verzí  přišlo saúdskoarabské město, kde vládne  konzervativní islám.

Konkurs do soutěže  se uskuteční v provincii Burajdě. Tato oblast je považována za centrum striktní odnože islámu.

Ženy se nesmějí účastnit soutěže.   Není dovoleno hrát na hudební nástroje, tančit  a zpívat. Stoupenci striktního muslimského náboženství tyto činnosti zakazují.

Co tedy mohou účastníci vůbec předvést?

Zatím zůstává dovoleno recitovat básně, představit náboženské zpěvy, nebo podat sportovní výkon.

Konkurs proběhne pod širým nebem, v porotě zasedne režisér, básník a televizní moderátor. Veřejnost může svým oblíbencům posílat hlasy.

Je zájem o tuto soutěž? Určitě ano, protože saúdskoarabská stanice MBC, která sídlí v Dubaji, vysílá tento pořad již dva roky. Soutěž byla odvysílána ve 32 zemích.

Mohou být ženy alespoň v publiku?  A mohou se alespoň dívat na televizi? A mohou posílat hlasy svým favoritům? To zatím není známo.

 

 

Taneční magazín

Rozhovor s hercem a moderátorem Martinem Dejdarem

Přál bych si, chovat se jako moji filmoví hrdinové.

 

 

 

1. Jste bavič, moderátor, tanečník i sportovec.  Když řekneme „bavič“, jaké to je? Je těžké bavit lidi? Nemáte obavu, že se nebudou smát?

„Slovo  bavič  je trošku zavádějící. Toto označení bylo dříve  bráno spíše jako ponižující.

Ptáte-li se ale, zda je těžké lidi rozesmát, musím říct, že je to daleko těžší, než je rozplakat.

Takže dostat se mezi ty herce, kteří dokážou rozesmát publikum, je dobré.  Je to vyšší kategorie, v herectví je „bavič“ těžký obor. Rozesmát publikum je vlastně nejtěžší.“

2. Daleko těžší než drama?

„Určitě.“

3. Říká se, že baviči jsou vlastně vážní lidé.  (Třeba Luis de Funes o sobě říká, že je vážný člověk.)  Je to pravda?

„Není to pravda. Nejsem vážný člověk, to je opravdu individuální.

Muselo by potom přece také platit, že lidé, kteří hrají vážné  role, jsou v civilu zábavní chlapíci.

Já nikoho mimo jeviště  bavit nemusím,  nepotřebuji.  Nechám  se klidně sám pobavit, a když to přijde, že bavím já, tak to přijde. Neusiluji o to.  Ale jsou lidé, kteří jsou zábavní prostě vždycky a za všech okolností.

Jiří Lábus má tento talent  prostě v sobě. Je zábavné s ním být na jevišti a někdy je  ještě zábavnější být s ním v šatně. Nedá se říct, že by existovala nějaká pravidla.“

4. Ovlivnil Vás Jiří Lábus?

„Připravoval mě  vlastně na DAMU, jeho  vliv je  naprosto jasný a daný. Jsem s Jiřím Lábusem v divadle Ypsilon už  23 let. To musí ovlivnit úplně každého, takže samozřejmě mě také .  A jsem rád.“

5. Čeho by se měl bavič vyvarovat?

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, co by bavič měl nebo neměl, nejsou  žádná pravidla.“

6. Mám na mysli třeba trapné šašky  v cirkuse, kteří sypou na lidi popcorn a  všelijak do nich strkají smetákem atd.

„Tak tohle myslíte.  To je dané mírou vkusu daného komika.

Ale nejenom jeho, ale i mírou vkusu publika,  i média, pro které pracujete. Dnes tato míra vkusu nemá hranice.

Kdyby  kdysi někdo řekl veřejně slovo „prdel“, tak se polovina národa asi  zhroutí. Ale na druhou stranu  jsme se schovávali za jakýsi  umělý jazyk, kterým nikdy nikdo nemluvil.

Lidé prostě na 90 procent sprostí jsou, baví se tak mezi sebou. Ale to ještě neznamená, že je to vulgární nebo urážlivé pro někoho.  Je to  hovorový jazyk a tomu není možné se vyhýbat.

Je pravda, že televize jé médium, které by mělo vychovávat.  V dnešní  době je to velmi  obtížné. Pokud mají hry i filmy být  pravdivé, nemůžeme mluvit jako mimozemšťané.

Něco  jiného je,  když člověk čte. Papír nemá moc rád hovorovou mluvu. Tady se jazyk většinou upravit musí.

Ale vrátím se k té Vaší otázce.

Vkus českého diváka je opravdu velmi odlišný od vkusu skandinávského, ruského nebo anglosaského diváka. Každá země měla vývoj televizní zábavy úplně jiný.  A navíc jsou většinou majitelé zahraniční. A jejich  vkus se vkusem diváka  prostě  „nekoresponduje“.  Tím nechci říct, že je horší nebo lepší, ale je jiný.  Lidé jsou prostě zvyklí na něco jiné ho.

Já si myslím, že bavíme-li se o televizní zábavě, tak tady jsme udělali obrovský krok zpátky.  Na poli televizní zábavy jsme byli ohromný  krok vpředu.  Ať  už to byly pořady jako Televarieté, Silvestr, Možná přijde i kouzelník, Abeceda. Vlastně se z nich dodnes pořád čerpá. Všechy kanály  si kupují od České televize archivní záznamy a čerpají z nich.

Televizní zábava vynikala, ale začala se nazývat „pokleslá  televizní zábava“ a začalo se s ní  v  90. letech opovrhovat.

Myslím,  že my jsme naopak měli šanci naši  televizní zábavu dostat do světa a obohatit tím televizní formu. Jenže  my jsme se vrátitli někam k první zábavě, která se vlastně dnes orientuje jenom na soutěž, show, reality show. Ale podle čísel sledovanosti je vidět, že tohle lidi nebude moc zajímat.

Pořady v minulosti připravovali  profesionálové, ale tyto soutěže jsou  založené na amatérech, nebo na lidech, kteří jsou ochotni přistoupit na pekelné sledování kamerou 24 hodin denně a na naprosto jiné hodnoty. Když si vzpomenu  na Slávka Šimka,  Jiřinu Bohdalovou,  Ivana Mládka, vždyť to byla legrace  a mělo to svoji  váhu pro  diváka. Ale nemá to váhu pro zahrani ční majitele – oni tento druh zábavy neznají.“

7. Stará dobrá televizní  zábava se už nevráti?

„My, kteří jsme ji ještě tvořili, stárneme. Televizi  ovládají pořád jedni a ti samí lidé. Takže se to pohnout prostě nikam nemůže. ČT 2 obsadili pseudointelektuálové, ale není pouze  ČT 2. Televize je veřejnoprávní, je to médium, které je na výběr. Jestliže si  lidé nevyberou, je to prostě špatné.

Umělců, kteří by mohli účinkovat v Televarieté, je ještě pořád hodně. Ale autoři? Trend byl takový, že televizní zábava je něco pokleslého, tak se jí v 90. letech všichni báli. 

Dnes se k ní  nikdo nevrací, dnes  je vše na úrovni talk show.  Navíc komponované zábavy jsou samozřejmě drahé,   nikomu se nechce do nich  investovat  peníze. Talk show,  to je jeden moderátor a 3 hosté, kteří dostanou opravdu almužnu. Vystoupení v talk show  se neplatí, dnes je to jediná platforma, kde čověk může být viděn.

Pro herce tato situace pořád ještě není katastrofální, mohou točit seriály a hrát v divadlech,  ale já si myslím, že současná situace  je největší rána pro zpěváky. Pořady typu „Možná přijde i kouzelnk“  úplně odpadly a zpěváci  nemají vůbec šanci někde se ukázat.“

8. Takže  baviči nemají na růžích ustláno. A co dramatické role? Vy jste dostal  Českého lva za roli ve filmu   „Učitel tance“.  Myslíte, že jste zahrál tu roli tak dobře proto, že jste byl se svojí postavou ztotožněn, nebo to prostě vyšlo?

„Ne, nebyl jsem s rolí ztotožněn. Sešlo se  několik věcí dohromady, jednak scénář byl  dobře napsaný, pan Hubač je fantastický. Ten příběh je vlastně o něm.

Když je něco dobře napsané, a člověk je trošku citlivý, tak se role ztvárňuje a  hraje dobře. Neříkám, že se něco hraje samo, ale jde to, baví vás to. Dokážete se do své postavy  vcítit a pokud nemáte problém s tou základní věcí scénáře, jako v tomto případě byl tanec, je to prostě super.

 Navíc film režíroval Jaromír Jireš,  to je spojení, které vám dává určitou jistotu, svobodu. Ve filmu  nebylo nějaké velké obsazení, hrál jsem se spolužákem ze školy a také s Janou Hlaváčovou. Prostě nádherně se to sešlo.

Musím se přiznat, že moc filmů jsem nenatočil,  ale v těch pár velkých filmech, které jsem natočil, se sešli dobří lidé. To je  potom radost hrát v něčem takovém.“

9. Byl byste třeba také takový, jako Vaše  postava v Učiteli tance,  kdybyste byl nemocný?

„Já nevím. To nemůžu nikdy vědět, co by to se mnou udělalo. Myslím, že kus sebe jsem tam měl.

Spíš si někdy říkám, že by bylo skvělé, kdybych se dostal do těch situací, jako moji hrdinové, které jsem hrál, kdybych se dokázal zachovat jako ti  hrdinové.

Když  jsem natáčel „Zdivočelou zemi“, stál jsem nahý, v lednu, na mrazu, jako ti skuteční vězni. Jenom s tím rozdílem, že po dokončení scény  jsem dostal deku a grog. Kdežto po poslední klapce ve filmu Učitel tance, po scéně,  kde umírám, jsem šel do šatny se odlíčit a jel jsem domů.  Bylo pro mě těžké vrátit se do reality.“

10. Máte k tanci nějaký vztah?

„Ano, mě tancování vždycky bavilo, protože je to nějaký výraz, nějaké vyjádření vztahu, nebo pocitu, navíc mě baví nejen tančit, ale hlavně se dívat na tanec spontánní. Mockrát raději, než na takové to dokonalé,  hlavně soutěžní tancování. Je to samozřejmě dřina, ale pro mě to ztrácí „šmrnc“. Je to tak dokonalé, že to je vlastně nuda. Je  to hezké, podívám se, ale radějí se podívám na „Tančírnu“, kde lidé zdánlivě jako tančit neumí, ale  přitom tančí nádherně. Takový tanec  má nějaký cit, nějaký náboj, nejsou to stroje.“

11. Myslíte spontánní  tanec jako třeba divoké skákání na diskotékách, nebo by ten člověk měl mít trošku taneční průpravy?

„Líbí se mi jakýkoliv styl, ale  ne úplně nekoordinovaný pohyb. Člověk by trošku něco umět měl, ale vůbec nevadí, že to není dokonalé.

Je  jedno, jestli je člověk hubený, nebo silný, hlavně, že tančí  s radostí, někteří lidé jsou opravdu ladní, předvádí nádhernou práci  s tělem.  Spousta lidí zase naopak tančí dokonale, ale vůbec necítí rytmus, je prostě nudné se na ně dívat. Ale když má tanec  nějaký „šmrnc“, tak je to prostě nádhera.“

12. Ale vy jste soutěžil, že? Kde?

„Tančil jsem v Bailandu na Slovensku.“

13. To byly přece soutěžní tance…

„Ano, byly. Ale  už když mě „lanařili“,  upozorňoval jsem tvůrce pořadu, že nehodlám být dokonalým soutěžním tanečníkem. Ani to neumím a hlavně mě to nebaví.

Snažil jsem se i s mojí  partnerkou vždy ještě něco vnést do tance. A potvrdilo se mi, že je to dobrá myšlenka. 

Ze  začátku jsme dřeli rumbu a celý tanec byl  – „hlavně ty boky, budou dobře nebo ne?“ A hned v prvním  kole se rozhodovalo, jestli  nás vyhodí nebo ne.

Nevyhodili. A já jsem si řekl, že budu tvrdě trvat na svém, snažili  jsme se  vnést  třeba nějakou srandu do tance  a dostali jsme se až do finálového večera.

Lidé,  kteří dělají tanec, musí vycházet z lidí. Ne z toho, že tanec má nějaká  pravidla. Jirka Lábus není schopen zatančit ani valčík.  Ale dělal mnoho a mnoho choreografií a byly  skvělé.“

On prostě nechce pravidla.

„Ne. A s pravidly, které Vás někam tlačí,   je ten Váš tanec  hloupý, špatný. Kdežto, když je tanec přizpůsoben člověku, navíc mu  dáte nějakou volnost, přizpůsobíte choreografii jeho pohybu, jeho vkusu, jeho  výrazovým prostředkům, tak je to potom úplně skvělé, třeba i vtipné. Dotyčný zazáří jako tanečník a  ještě si lidé řeknou: “Hergot“, ten se dobře hýbe!“

Ale nemůžeme lidi uvěznit  do nějakých takových přesných pravidel.“

14. Ne, to nemůžeme.  Ale sport má pravidla. Stále ještě hrajete hokej?

„Ano, funguje to. Hraju hokej, už je to 6 let. Hrajeme, jezdíme, trénujeme.

Člověk sport potřebuje, protože potřebuje nějak vyčistit hlavu, a sport je proto ideální.  Navíc užitečný. Dostanete se mezi lidi a tím,že děláme naše exhibice charitativní, pomáháme, což  je dobré a podstatné. Proto pořád hrajeme, po České republice a snažíme se  dostat  i do zahraničí.“

15. Máte tedy v sobě nadání pro  pohyb  umělecký i  sportovní……

„Vždyky měl sport bavil. Kdybych nebyl z malého města, kde jsem si sport držel jen na  takové nižší úrovni, možná jsem skončil někde jinde, jako profesionál. Bavilo mě to a  šlo mi to. Ale stal jsem se hercem, to také  není tak špatné.“

16. Myslím, že jako herec dáváte lidem mnohem víc. Co děláte ve volném čase, pokud vůbec nějaký máte?

„Svůj volný čas se snažím věnovat rodině, děti stárnou rychle, takže se jim musím věnovat.

Ležení u vody by nikoho z nás nebavilo, my jsme takoví „akční“. Takže  ležení zatím ne.  Třeba to přijde, ale teď to ještě  není to pravé ořechové. Raději odpočíváme aktivně, děláme sport, vyhledáváme adrenalinová centra,  milujeme přírodu,  lezení,  kola.“

17. Jak vypadá běžný pracovní  den Martina Dejdara?

„V půl sedmé vstávám, pokud jsem v Praze, tak téměř na sto  procent vozím děti do školy, protože se nechci připravit o ty chvíle s nimi. Nevadí mi ani  vstávání.

 Dále  záleží na tom, co mám v programu. Pokud mám natáčení, nebo divadlo, jdu na zkoušku, to mi většinou zabere celý den.  Večer hraji  představení. Někdy mám nějakou úplně jinu práci,  třeba po celé republice. Anebo jsem doma. Je to takový normální život. Záleží na tom,  jaká práce to zrovna je.

Sportovní exhibice děláme většinou o víkendech. Pokud  syn Matěj  nemá zrovna zápas, protože také hraje  hokej, tak jede s námi.

A když mám nějaké natáčení – teď nás například čeká Česko-Slovensko  má talent, tak jsem třeba 14 dní mimo Prahu. Musím spát po hotelích, ale můj život a můj rytmus je neměnný, všichni si na to  zvykli, mají to jako standardní, takže nikoho v tomto směru už nic nepřekvapuje.

U nás doma je jedno, jestli je sobota nebo středa, protože každý den je v nějakém směru pracovní. Všichni  už si zvykli, u nás je to běžný standard.“

18. Býváte také někdy připodobňován k Vladimíru Menšíkovi.  Chtěl byste se mu podobat, je to váš vzor?

„Pokud to někdy někdo řekl, pak je to pro mě čest.  Moc neuznávám  vzory a připodobňování se k někomu, to už potom spíše zavání plagiátorstvím. Takovým  způsobem se někomu začít podobat, to by určitě nebylo dobré.

Vladimír Menšík je u mě na žebříčku oblíbenosti  herců mezi prvními pěti z  naší české herecké plejády.  Ale  já jsem se  s ním bohužel nikdy nesetkal osobně a to mě mrzí. Znám  ho vlastně jen z vyprávění, hlavně  od  Jiřiny Bohdalové. Vždycky mě to bude mrzet, že jsem neměl šanci se s ním setkat osobně a nepoznal jsem ho jako člověka.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková