Rozhovor s herečkou a zpěvačkou EVOU VRBKOVOU

„Jsem protkaná dramatem, drama mi leze i ušima!“

 

 

1. Tančíte, zpíváte, hrajete. Co z toho  je pro Vás  nejhezčí?

„Každá činnost mi dává  něco jiného. Pohyb je důležitý, ovšem ráda také zpívám – myslím, že mi to jde víc z duše.  Zpívat vypadá jednodušeji než mluvit.

Při  mluvení  potřebuji mít na roli názor, písně jsou psané v notách.  Když při hraní lžu, diváci to poznají. Když zpívám falešně, tak taky. Je to prostě velmi zajímavá  práce. Někdy ani vůbec nesdílím názor postavy, kterou hraji. Na druhou stranu  se u těchto postav lépe „vyřádím“.

Ve svém životě bych nikdy nikoho nezabila, i když chuť by tu  občas byla….( třeba revizora….) tak si to mohu užít aspoň na jevišti či ve filmu. Dokonce mi tyhle role myslím sluší.

Ale chci hrát různé role a charaktery. Jsem teď otevřená více možnostem. Třeba i muzikálu.“

2. Když srovnáte seriál a film,  kde hrajete raději a proč?

„Film je pro mě výlet do jiné reality a moc mě to baví. Je to dobrodružství. Mám ráda dobré filmy a  dobré režiséry. Navíc je to něco, co po vás zůstane, i když už tu nebudete.

Seriálem jste více mediálně známí,  také si  vyděláte spoustu peněz.

V divadle jsem se  naučila  hrát, jsem tam ráda.  Citím  se dobře, když mohu být v přímém kontaktu s divákem.

Ve filmu  se hraje jinak. Nemůžu dělat moc velkou mimiku, je to vidět. Všechny drobné nitečky v mém obličeji jsou vidět. Všechny  detaily vyjdou na povrch.

Jako   kdyby někdo obrátil  herce naruby. A to se mi právě líbí. Kamera je blízko, je vidět i mrknutí oka.“

3. Jak Vaše herecká dráha začala?

„Já jsem k divadlu přišla přes tanec. Tančila jsem  balet, lidový tanec, španělský tanec, scénický tanec, výrazový tanec.  V osmnácti jsem si zatančila vílu v Lucerně, v Městském divadle Brno, kterou tehdy režíroval S. Moša. Tam mě to tak „zavonělo“, že jsem se rozhodla udělat vše pro to, abych se stala herečkou.

Na hodině tance jsem se tehdy dozvěděla, že  režisérka Eva Talská  přibírá nové herce.  Bylo to tzv. „Studio Dům!“ Amatérské studio vedené profesionály. Tak jsem se přes tanec dostala k divadlu. Zřejmě jsem byla ve správnou dobu na správném místě. Kdybych přišla o týden později, možná  bych svou šanci propásla….“

4. A nechtěla jste být spíše tanečnice než herečka?

„To určitě ne. Miluji atmosféru v divadle. Taková  nikde  jinde není.

Na druhou stranu trochu chápu herce či rodiče, když svým ratolestem herectví rozmlouvají.  Ale pokud herectví jejich děti  opravdu baví a mají pocit, že nic jiného dělat nemohou, tak je od toho stejně nikdo  neodradí. Je to prostě  vášeň.“

Foto: Vlado Kníž

5. Tak Vy byste doporučila herectví jako profesi mladým lidem?

„To se odvíjí od každého  jednotlivce, od jeho  touhy jít za svým snem. To nikomu brát nemůžete, ani radit, co má  dělat. Když to tak  někteří cítí, atˇ se  herectví   věnují. Nejhorší je být něčím, co chtěli vaši rodiče, ne vy.  Děti můžou být z jiného kmene, mít jiný gen ….“

6. Je role, kterou  byste nikdy nevzala?

„Napadá mě třeba role, kde bych musela čtrnáct dní v mínus padesáti běhat ve sněhu nahá.“

7. Získala jste za svou práci nějaká ocenění?

„Jednou jsem byla nominována na cenu Alfreda Radoka. Letos jsem získala Čestné uznání Trilobit a nominaci na Českého lva za roli ve filmu „Rodina je základ státu“.

8. Je to jen formální  záležitost, nebo má ocenění  pro Vás význam?

„Jistě, že to má pro mě cenu. Vážím si toho!“

9.  A  získávají ceny stále ti samí herci?

„Jak kdy, vždycky se objeví nějaká nová tvář mezi známými „bardy“.

10. Co vulgarita na jevišti? Nemáte pocit, že se to někdy přehání?

„Já takovou zkušenost s divadlem nemám. Pokud tam něco takového je, má to svoje opodstatnění, někdy to vyjde dobře a někdy se otřesu.  Ale je  pravda, že společnost hrubější je.Taky se víc pije, je víc narkomanů, rozvodů, bezdomovců, beznadějných lidí vůbec. A všichni tihle lidé čekají, že se o ně někdo postará…“

11. Co publikum?  Je lepší v Brně nebo v Praze?  Které  diváky máte raději?

„Raději?“

„Brňáci jsou dost náročné publikum, „fajnšmekři“, řekla bych. Pražské publikum se jde bavit, odpočívat. Pražáci se smějí na jiných místech, víc se smějí. Filozofové a intelektuálové se smějí  na jiných místech než businesman,  který pracuje 12 hodin denně.“

12. Tak kdo je pro herce příjemnější?

„Já mám nejraději,  když diváci  hru pochopí. A často to bývá na festivalech, jak filmových, tak divadelních. Teď jsme byli s Národním divadlem v Kolumbijské Bogotě a diváci tam reagovali snad na každou větu. Bylo to skvělé…“

13. Takže takové byste chtěla diváky všude, že?

„Chci spokojené diváky, ale třeba i pobouřené. To si nevyberete a nemůžete se líbit všem.“

14. V Národním divadle se právě hraje Radúz a Mahulena. Vy tam také máte svou roli. Zdá se, že pojetí této hry je takové netradiční, řekněme. Původní verze je spíše  „snová pohádka“, divák by čekal něco takového.  Toto představení nemá s klasikou nic společného. Co si myslíte?

„To je možné. Je to hravé, Radúz a Mahulena si hrají. Mně se to prostě líbí.  Už to bylo ztvárněné tolikrát, tak proč to neudělat třeba takhle…

Navíc mám tohle představení moc ráda. Už pro to, že to bylo mé první setkání s Národním divadlem a jeho herci.

15. Přesto divák, který tu hru  vidi poprvé, může žasnout …

„Ano, rozumím. Měla jsem tu známé a říkali mi totéž. Někteří diváci chtějí klasiku, nesedí  jim tato verze.

I klasika ale musí být udělaná nějak zajímavěji. Vždyť jinak bychom tu všichni zkameněli. Staré hry by podle mě měli mít  lehkost a přitom neztratit dramatičnost. Za touhle pohádkou v režii Zdenka Pitínského si opravdu stojím. Je krásná, navíc  máme pořád plno.“

16. Co by se hrálo v ideálním divadle podle Vás?

„Hlavně to musí být hry, které o něčem jsou. Ne  „tak nějak“  plytké hry.

Zajímavá, dobře napsaná hra, nosné téma pro současnou společnost, dobrý, osobitý, svérázný režisér, herci, kteří to zahrají a mají jiskru.

Divák nemusí všechno pochopit, nemusí být všechno doslovné a polopatické. Já mám jako divák ráda, když mám prostor si příběh sama ve své fantazii domyslet.

17.  Které režiséry uznáváte?

„Mám své oblíbence, se kterými ráda zkouším,  jsou to právě zmíněný J.A. Pitínský a Jan Mikulášek. Dávají mi svobodu, kterou při zkoušení vyhledávám.

Vladimír Morávek třeba má přesnou představu a zasadí nás do ní. Na druhé straně je rád, když herec nabízí své možnosti, když je tvůrčí.“

18. Píšete texty? Hry také?

Hry nepíšu, alespoň zatím ne…

Píšu si texty k písničkám, jednu dobu mně nic jiného nezbylo,  tak jsem vlastně začala. Píšu většinou o tom, co se mě zrovna dotkne, naštve nebo pobaví.

Jinak mi texty píše kamarádka Hedvika Haladová. Pak písně dostanou úplně jiný rozměr, to je  zajímavé.

19. Co byste ráda hrála  teď?

„Potřebuji teď trochu zlehčit, moje poslední role (a dá se říct, že i život) byly hodně dramatické. A nejde stále jen hrát drama. Chtěla bych si zahrát něco vtipného nebo tragikomického. Spustit slzy problém není, zahrát humor  je o něco těžší. A já chci teď tematicky odlehčit, ale nechci se úplně vzdát dramatických rolí. Miluji je a sedí mi.

„Drama mi snad leze i ušima, jsem protkaná dramatem“.

Minulý rok  jsem nic nového nezkoušela a chybělo mi to. Pak jsem tak nějak „ztratila nit“ a zlenivěla jsem. Příští rok budu zkoušet v nové komedii a přesouvám se tím pádem do Prahy. S divadlem Husa na provázku budu spolupracovat už jen externě.“

20. Zkoušíte někdy také  dvě hry současně?

„Nedá se to dělat dobře, je to „guláš“. Ale někdy není jiná možnost. Já jsem točila film Rodina, základ státu a zároveň  jsem zkoušela v Národním divadle. Musela jsem mít alternaci, protože v den premiéry bylo natáčení.“

21. Co dráha zpěvačky, nebudete natáčet CD?

„Ráda bych. Mám 5 písní, které chci  natočit jako promo, ráda bych také k jedné písni natočila videoklip. Navíc myslím, že v době facebooku je to nejlepší, jak dostat písničky mezi lidi.“

22. Zažila jste špatné představení?  Byla jste někdy zklamaná výkonem účinkujících?

„Výkonem snad ani ne, to naopak, ale právě tím,  o čem to představení bylo. Byla to populární taneční skupina Ultima Vez…

Brutální představení. Tenkrát  jsem si říkala, že tomu „umění“ snad už nerozumím. Šla jsem na jejich představení na  doporučení kamaráda, který mi řekl, že jsou fantastičtí, nejlepší v Evropě. Tak jsem šla a málem mě „vomejvali“. Černý igelit po celé scéně, nahá, bolestně vykřikující zmítající se těla, zvratky a to všechno doprovázela death metalová hudba.Bomba.

Tak jsem šla domů a  přemýšlela jsem o sladké písni a růžových bonbónech.

Tak tohle ne. Já myslím, že umění by mělo být harmonické a ne disharmonické, ale ani by nemělo být mimo realitu nebo přeslazené. Ale tohle bylo opravdu moc, nebyl tam žádný záblesk naděje a to mi vadilo.“

23. A nejlepší představení?

„Co se týče pohybových  představení, mám ráda samozřejmě Jiřího Kiliána. Je to asi proto, že jeho choreografie jsou hodně divadelní. Je to jako vystřižené z nějakého románu. Živě jsem jeho choreografie viděla na Nové scéně v představení „Extréme“ a to se mi velmi líbilo. Je skvělé, jak se prostřednictvím divadla či filmu máte možnost přenést úplně do jiné doby.

Dovedu si klidně představit, že by při svém vystoupení  i  promluvili a mohli by tak zahrát celé představení.“

24. Tančíte si pro radost?

„Někdy. Pohyb mám ráda.

Navíc potřebuji nechat tělo mluvit. Když je dobrá  hudba, necháte tělo, ať si dělá, co chce, tak  ono mluví. Má v sobě zkušenosti, prostě mluví. A já musím někdy vypnout hlavu. Když mám otázku, tělo mi na ni může odpovědět. Tanec je  na to skvělý.“

To je fajn, asi to půjdu hned vyzkoušet…..

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

 

 

 

Neuchopitelné lásky

I když nás zázrak lásky potká jen na pár chvil, přináší naději…

Divadlo v Řeznické

právě v tyto dny hraje

Neuchopitelné lásky

autorka: Paloma Pedrero

Paloma Pedrero  patří mezi nejvýznamnější španělské dramatičky, řadí se k nejprestižnějším španělským autorům divadelních her vůbec.  Získala řadu ocenění, její hry byly přeloženy do mnoha jazyků. Zaměřuje se na pocity a touhy člověka, jeho hledání a partnerské vztahy.

“Neuchopitelné lásky“ jsou čtyři  krátká milostná setkání, zakončená taneční scénou.  Asi mnohý divák v úsměvných i překvapivých situacích najde sám sebe, nebo někoho známého. Buďte si skoro jisti, že nudit se rozhodně nebudete, milovníci detailů doslova „shltnou“  každou minutu představení. Za zmínku také jistě stojí přesvědčivé výkony herců.  Hudba podbarvuje celé představení, na závěr spolu  všichni tančí. Je vlastně jedno, kdo se koho dotknul a kdy, podstatné je, co si odnáší v srdci a to je přesně to, co Pedrero  chtěla divákovi sdělit.

Paloma Pedrero  o svém textu:

„Prožít chviličku lásky v tomto nepřátelském světě plném hrůz a násilí, i když je to chvilka neuchopitelná a pomíjivá, je jako když se člověk nadýchne čistého vzduchu, aby mohl žít dál. Utváříme  společnost, kde málokdo někomu naslouchá, málokdo se na někoho dívá, málokdo má  čas se vžít do kůže toho druhého. Postavy v mých „Neuchopitelných láskách“ hledají  takové okamžiky, někdy i nevědomky a někdy se jim prostě přihodí zcela nečekaně. A tak, ačkoliv  je ten zázrak potká jen na pár chvil, jejich příběhy přináší naději.  I takový vztah během jedné noci může mít zásadní význam…

Čtyři náhodná setkání…

První příběh nás zavede do malého bytu, kde mladá dívka prožívá své trýznivé okamžiky lásky,  chce se rozejít se svým milencem, vrátit mu klíče, vyčítat mu  všechnu bolest, kterou jí způsobil. Pije, aby si dodala kuráž. Ale mezitím zazvoní podomní prodavač biblí a  snaží  se uspět. Domluva s  opilou není  snadná, prodá své knihy? Nebo  přeskočí mezi nimi jiskra?  Telefon, na který dívka čeká, nezvoní.  Co tedy dál?  Její milenec se nečekaně vrací později v noci.  A vrátí jí její  klíče od bytu?

V druhém příběhu  se osamělá, vystrašená žena vrací domů, je pozdě, metro už zavřeli. Je tam jen ona a jeden muž, který neustále pije, ale je naprostý pohodář. Žena je  strachem  úplně bez sebe, neví, zda ho poslat pryč, nebo běžet za ním, nebo chtít, aby zůstal. Má metro přijet nebo ne?  Jsou jen oni dva… Odjedou prvním metrem?

V dalším příběhu se odehrává dramatický příběh mladé dívky, která si přišla vyřídit účty se svým milencem. Při jejich prvním setkání k ní tento muž  byl milý  pozorný, milovali se spolu. Mohl by si ji vzít….  Najednou ho ale vůbec nezajímá. Ale dívka si to nenechá líbit. Útočí nožem, chce zpět své ztracené sny. Budou se milovat? Vrátí se všechny krásné okamžiky?  Nebo je to jen žert? Ale situace bere nezvyklý konec…

V posledním příběhu se setkáváme s prostitutkou, která  odchází ráno ze salónu.  Před domem na ni čeká zamilovaný mladík. Nejdříve ji toto setkání  obtěžuje, je unavená, tlačí ji boty a nechce mu dát navíc nic ze svého času. Počítá minuty, které má strávit vyslechnutím mladíka, protože ten jí  vyhrožuje, že jinak rozbije salón.

A tak si sedá a poslouchá jeho  zamilované řeči,  prý mu připomíná jeho matku. Ona se tomu jen pobaveně  směje. On jde pryč, pak ale přichází zloděj a ženu napadne, mladík je v boji raněn, prý nepoužil zbraň, protože ona  nemá  zbraně ráda. Když ji zachránil… chce mu pomoci, najednou ji zajímá, zaujatě poslouchá, povídají si a vzpomínají …. jenže se objevuje její partner …..

 

 

 

Taneční magazín

Vzpomínky na Ballets Russes

Ruský baletní mistr učil i z kolečkového křesla.

 

 

 

 

Největší osobnost souboru  Ballets Russes – George Zoritch

George Zoritch ve hře  L’Après-midi d’un faune 1937
choreografie:   Vaslav Nijinsky
 Foto: Geller / Goldfine Productions

Tanečník a učitel George Zoritch, který zemřel ve věku 92, byl jednou  z nejvíce okouzlujících postav a výrazných osobností ruského baletu  v polovině 20. století.   Nebyl žádný úžasný  tanečník, ale  opravdový  umělec.  Zoritchovo umění bylo mnohem,  mnohem vyšší, než jen  předvádění  techniky.

Stejně jako u většiny  tanečníků, Zoritchovo  pochopení tance a umění přišlo díky jeho  učitelům – a Zoritch měl skutečnou galaxii  těch nejlepších učitelů!

Jurij Zoritch se narodil  v Moskvě, začal svá studia v Litvě. Jeho rodina  se přestěhovala do Litvy po  ruské revoluci, ale Zoritch se brzy  přesunul do Paříže ke studiu pod vedením  Olgy  Preobrajenské. Studoval u tak slavných  pedagogů jako Anatole Vilzak, Anatole Oboukhoff a La Nijinska. V roce 1933 debutoval se souborem  Idy Rubinsteinova (kde Nijinska byla učitelkou  baletu a současně  také  choreografkou).  Tak začala jeho kariéra, která měla pokračovat v mnoha potulných  baletních divadlech, které vzkvétaly v příštích několika desetiletích.

Přidal se k baletu  Ballet Russes v roce 1936, ztvárnil role v   hrách  od Léonide Massine, např.  Jardin Public a Symphonie Fantastique. Po vypuknutí druhé světové války soubor  Ballet Russe de Monte Carlo   přesídlil do Spojených států. Zoritch  také tančil v Grand Marquis Ballet  de Cuevas (byl favoritem).

 „Neřekl bych, že jsem Boží dar,“ řekl jednou, „ale jsem ten pravý  pro balet.“

Jeho dvě nejexotičtější role, obě vytvořil Vaslav Nijinsky, byly ve hrách Le Spectre de la Rose a L’Après-midi d’un faune. Zoritch  také hrál důležitou roli při  nabývání  významu  baletu napříč  USA, ale jeho jméno zůstalo spojeno s Ballet Russe  de Monte Carlo až do roku 1962. V roce 1964, dva roky poté, co byl soubor  rozpuštěn, Zoritch otevřel baletní školu ve východním Hollywoodu.  Učil na arizonské univerzitě v Tusconu v letech 1973 až 1987.

Vlastně nikdy neukončil výuku.  Zůstával úžasně čilý a energický i ve vyšším  věku. Byl známý tím, že učil na kolečkovém křesle  pro invalidy, pokud  se  mu  naskytla příležitost.

Jeho osobnost, šarm a moudrost mohli diváci shlédnout   i  v dokumentárním filmu roku  2005 „Ballet Russes“, neocenitelné setkání přeživších baletních tanečníků.  Téměř všichni účastníci si připomínají s chutí, a nemalým  humorem, své  dny slávy, ale možná nejzábavnější ze všech je  část, ve které Zoritch a Nathalie Krassovska, kterým se  blíží 90 let, připomínají  své role v “Giselle“.  Přerušují své  stále živé  vystoupení zničujícími komentáři na adresu baletního světa.

Nathalie Krassovska

Zoritch byl ctěn svými kolegy a studenty. Popis jeho osoby, který by ho jistě potěšil, vyjádřil  (a s tím by souhlasili všichni, kdo ho viděli tančit  v mládí) francouzský kritik Irène Lidova – „Řecké mládi  vytesané  Praxitelesem“.

• George (Yuri) Zoritch, tanečník a pedagog, se narodil 6. června 1917;

zemřel 1. listopadu 2009.

Nathalie Krassovska (1919 – 2005)

Nathalie Krassovska (Leslie) se narodila v Leningradu  1919. Její matka byla tanečnice V Ballet Russes, její babička byla sólistka v Bolshoi Ballet. Studovala u Olgy Preobrajenské.

Tančila v  Ballet Russe de Monte Carlo 1936-1950  a v  London Festival Ballet 1950-1955. Ztvárňovala ponejvíce klasické  baletní  role. Po ukončení své taneční kariéry se usadila v  Dallasu a pracovala jako učitelka baletu.

George Zoritch a Nini Theilade v  Ballet Russe de Monte Carlo 1939
Choreografie:  Leonide Massine
Kostýmy:  Henri Matisse

Nini Theilade

Nini Arlette Theilade se narodila 15.6. 1915 v Indonesii. Přidala se k Ballets Russe de Monte Carlo v roce 1938 a tančila jako sólistka se souborem během válečných let.

Nini Theilade jako Venuše v  Ballet Russe de Monte Carlo 1939
choreografie:  Leonide Massine
kostýmy:  Salvador Dali

 

Taneční magazín

Osudy herce Richarda Chamberlaina

Článek na vaše přání.
Všestranně talentovaný herec Richard Chamberlain také navštěvoval hodiny tance a zpěvu. Později se tyto dovednosti zhodnotily a jeho brilantní zpěv a tanec mohli diváci ocenit v hudební verzi „Popelky“, kde hrál Richard samozřejmě roli prince.

 

 

 

 

Richard se narodil v Los Angeles 31. března 1934. Jeho rodina se přestěhovala do  Beverly Hills, kde si Richard hrál s ostatními a vynalézal různá   dobrodružství.

Náctiletý Richard   chápal gymnázium (Beverly Vista) jako „traumatickou  ztrátu svobody“, ale velmi rád chodil do kina, zejménaposlouchal  rádia, dramata, pohádky a tajemné příběhy.

V době dospívání byl vztah Richarda  a  jeho  otce, závislého  na  alkoholu,  složitý.   Vynikající vztah měl pouze se svou  babičkou.

Na konci  50. a začátkem 60. let získal  první role v televizních seriálech („Alfred Hitchcock Presents“, „Riverboat“, „Rescue 8 „,  „Bourbon Street Beat,“, „Gunsmoke“, „Paradise Kid“ a další .  Natočil dva celovečerní filmy (“The Secret of the Purple Reef” a “A Thunder of Drums”) a hrál ve dvou  divadelních hrách  („La Ronde“ a „Caine Mutiny Court-Martial“). Vysoce disciplinovaný a tvrdě pracující, vzal  také lekce tance a zpěvu.

Velký  zlom nastal  v roce 1961, kdy  přišla titulní role v sérii o lékařích a velké nemocnici –  „Dr. Kildare.“ Richard  se stal přes noc senzací a idol v každé zemi, kde se „Dr. Kildare „vysílal. V showbyznysu se psaly nové dějiny. Richard  vyhrál svůj první Zlatý globus v roce 1963 v kategorii „Nejlepší televizní hvězda“.

Jeho hudební nadání  bylo zachyceno v různých záznamech, sametově laděný bass /baryton/ a perfektní orchestr dělaly jeho nahrávky instantními  hity a dlouhodobými bestsellery. Jsou stále velmi ceněny Richardovými  fanoušky.

Později Richard vložil velké naděje do muzikálu  „Snídaně u Tiffanyho“. Ale muzikál se nikdy nehrál na Broadwayi, k jeho velkému zklamání.

V roce 1969 se dostalo Richardovi velmi dobré rezence od kritiků za roli  Hamleta.  Zůstal v Anglii téměř pět let. V roce 1970 opakoval roli Hamleta ve zkrácené verzi „Hamlet“ pro Hallmark Television.

Richard Chamberlain se ale brzy vrátil na jeviště v roce 1972 na Chichester Festival Theatre.Přesto, že byl  velmi „oddaný“ Británii a svým  britským přátelům, Richard Chamberlain cítil, že  nikdy  nebude „plně patřit  k Angličanům“, a tak se vrátil do Spojených států.

Jeho první dílo  byla  role okouzlujícího Aramise v zábavné sérii  „Tři mušketýři“ a „Čtyři mušketýři“ (1974), dobrodružný příběh,  vtipná  verze.

S dobře zavedenou  pověstí  všestranného herce, který  by mohl zvládnout se stejným talentem drama, akční filmy i  komedie, Richard Chamberlain hrál  ve filmech „Hrabě Monte Cristo“ (1975), za což byl nominován na cenu Emmy , a „Muž se železnou maskou“ (1976), ve kterém hrál i roli Ludvíka XIV a jeho bratra Filipa, rozhodně nejlepší verze vůbec.

Jeho  brilantní zpěv a tanec prince  mohli diváci ocenit ve filmu  „Pantoflík a růže” (1976), hudební verze Popelky.

Dekádu 80. let začal  opravdovým mistrovským dílem, „Shogun“.  Richard Chamberlain hrál s obrovským ohlasem univerzální roli Johna Blackthorne, za kterou získal Zlatý glóbus a druhou ze čtyř nominací Emmy.

Brzy poté následovaly další ze světově nejoblíbenějších a legendárních  mini-seriálů  „The Thorn Birds“ (1982), v Čechách oblíbený seriál „Ptáci v trní“. Role  utrápeného otce Ralpha de Bricassarta mu vynesla Zlatý glóbus a nominaci na Emmy.  Richard Chamberlain zde ztělesnil hrdinu, pro kterého je nemožná  romance a láska k  venkovské dívce, kterou hraje krásná Rachel Ward.

Oslnivý výkon ve filmu  „A Hero Story“ vysloužil Richardovi další kolo Zlatého glóbu a nominaci na Emmy.

V roce 1992 se Richard Chamberlain vrátil ke  zpěvu. Hostoval na vánočním koncertu ve  Finsku.

Hrál s velkým úspěchem na Broadwayi, u dvou  hudebních produkcí, „My Fair Lady“ (1993/1994) a „The Sound of Music“ (1998/2000). S další  produkční společností a muzikálem  „My Fair Lady“ vítězoslavně procestoval několik měst v Německu, navíc  Curych, Vídeň a Paříž (1995-1996).

V roce 2003 Richard Chamberlain publikoval knihu „Pošlapaná láska“, statečnou  monografii s poetickým podtextem, obsahující  vzpomínky ze svého profesního života. Kniha ale  také  nabízí  vhled do  způsobu, jakým si podmanil své vědomí,  dlouhou cestu,  proloženou jasnými i šedými  okamžiky. Dále také způsob, jak duchovně rostl, aby dosáhl „otevřeného srdce“ a „nepodmíněné lásky“. Nespočetné množství jeho  fanoušků po celém světě reagovaly na knihu opravdu  nepodmíněnou láskou.

Jeho celoživotní zájem na zachování životního prostředí ho vedly k úspěšné lobby ve Washingtonu a Sacramentu. Na Havaji se zasloužil o ochranu životního prostředí ostrovů. Jako hlavní řečník na konferenci v San Francisku s názvem  „Snít nový sen“  roce 1989 se výmluvně zaměřuje na zachování životního prostředí naší planety. S touto tematikou jsou tři filmy  „River Song“ (1987), „Chamtivost a příroda“ (1989) a „Havaj: Nebezpečí v ráji“ (1993).

Richard Chamberlain se aktivně vrátil ke své staré lásce, k malování,   na počátku 90. let.  Některé z jeho obrazů jsou vystaveny  v Galerii osobností ve Wailea.

V roce 2010 byl Richard Chamberlain ve vedení nezávislého  filmu „We are the Hartmans“, který  měl premiéru na filmovém festivalu v Atlantě v roce 2011. Herec hrál roli hippie majitele místního klubu.

Po devíti letech se  Richard Chamberlain opět vrátí na  jeviště  ve hře „“The Heiress“  (Dědičky).  Hru mohou diváci vidět  od 24. dubna do 20. května 2012,
Pasadena Playhouse, CA.

 

 

 

Taneční magazín