Rozhovor s tanečníkem Carlosem

„Chci cestovat a vidět své žáky kteří pokračují v tanci“

 

 

 

 

Výuka Fit-Brasil:

Výuka Capoeira děti:

Capoeira II. Roční páskování:

1. Pocházíte z Brazílie (Salvador Bahía – severovýchod). Proč jste se rozhodl učit tanec právě  v ČR? Co Vás přitahovalo?

Láska. Zamiloval jsem se do slečny (Veroniky). Ne do ČR.  🙂

Ale na druhou stranu – viděl jsem ČR jako nový, otevřený trh. Přišel jsem před pěti lety, ČR je  otevřená novým možnostem.

2. Vrátil byste se zpět do rodné země, nebo je ČR  volba napořád?

Zatím jsem se nesžil s prostředím – jiný jazyk, jiné klima. Teď tu sice jsem, ale navěky jistě ne. Ideálně si to představuji tak, že 6 měsíců budu v Brazílii a 6 měsíců v ČR. Jsem vyloženě letní typ, v zimě  trochu trpím.

3. Vy učíte sambu, mambo, salsu a capoeiru. Představte capoeiru. Je to spíše sebeobrana, je to tanec?

Capoeira je především kultura, v rámci toho  existuje tanec, bojové umění, terapie. Jednoduše je to životní styl.

4. Ubránil by se člověk capoeirou při přepadení?

Capoeira byla využívána v dávných dobách jako sebeobrana. Byl to tanec, kterým se otroci bránili otrokářům, bránili svá území. Od pradávna to byla sebeobrana, rozhodně se člověk ubrání.  Každý ji využívá po svém, někdo pro boj, pro sebeobranu, někdo jako tanec.

5. Co zranění při tanci? Stává se to?

To ano, zranit se dá lehce.

6. Jaký je zájem mezi Čechy? V ČR  přece jen není žádná tradice v takových tancích.

Čechům tohle jde dobře, jsou sportovně nadaní a pohybliví, věnují se sportům letním i zimním. Za komunistického režimu zde byly spartakiády – takže lidé mají pohyb v sobě. Když se člověk nebo tedy Čech pro něco nadchne, dokáže se naučit cokoliv, i kulturu naprosto cizí.  Od té doby, co se otevřely hranice i jiným kulturám, Češi mají zájem zkusit i něco netradičního.

Pro Čechy není těžké naučit se pohyb, ale problém je, že  při učení chybí spojení hudby se sportovním pohybem. Capoeira je určitá filozofie – vyžaduje  i  porozumění kultury. A to je pro  zdejší lidi těžké, ale capoeira bez hudby není možná.

7. Chodí hodně dívek? Je to spíše bojový tanec, je vůbec vhodný pro křehké dívky?

Je převaha žen, které se zajímají o capoeiru – ženy, ale i muži hledají své místo ve   společnosti.  Toto je klub bojového umění, ale je tu vysoké procento žen.

Dříve bylo každé bojové umění převážně pro muže. Ale novým pohledem na společnost a změnou sociopolitické situace  ženy  chtějí svá práva a snaží se je využívat.  Navíc capoeira má v sobě  umělecký prvek, což je pro ženy zajímavé mnohem více než třeba karate.

Jediná obava lidí – a ta je daná komerčními médii – to jsou bitky a  akrobacie. To, co je vidět na internetu nebo v televizi,  je  normálnímu člověku nemožné. Ale capoeira je především hudba, filozofie, tanec, je to mnohem víc než akrobacie a boj.

Jednoduše se dá říct – capoeira má mnoho tváří, když mi tedy nejde akrobacie, mohu se věnovat hudbě, hře na nástroje.V capoeiře se zkrátka najde kdokoliv.

8. Kolik let tréninku je třeba, než člověk zvládne akrobatické prvky, které capoeira obsahuje?

To se nedá jednoznačně říct. Záleží na každém člověku, na jeho schopnostech. A není důležité, jak dlouho tančí, ale jak často.

Každý přijde do kurzu s jinou „výbavou“.  Běžný člověk z ulice,  který chodí  1x  týdně do posilovny je na tom jinak, než Brazilec, který cvičí 3x týdně. Pak za tři měsíce obdrží svůj první pásek (po první zkoušce).

9. Vaši tanečníci mají vytrénované postavy. Jsou třeba postavy, které se na capoeiru nehodí? Řeknete někomu, že se pro tento tanec nehodí ?

V capoeiře není tato diskriminace.  V životě jsou výzvy, tady také. Pokud člověk chce, tak všechno  dokáže. Tančí i handicapovaní. Dokáže to každý, je jedno, že je hubený, tlustý…

10. Je právě doba karnevalu ve Vaší rodné zemi. Jezdíte na karneval do Brazílie? Není Vám líto, že tam teď nejste?

Samozřejmě, že tam jezdím. Je mi to líto, že tam teď nejsem.

Navíc v mém rodném Salvador Bahía je jiný karneval, náš vlastní. V Riu de Janeiro lidé sedí a dívají se na masky, kostýmy. Ale v Salvador Bahía je to jiné, lidé jsou součástí karnevalu, tančí, je to jedna velká  párty, trvající několik dnů.

11. Jste profesionál. Kolik hodin denně musíte věnovat tanci, nebo kolik chcete věnovat tanci?

Pohyb je moje práce, musím se věnovat pohybu. Denně 4 hodiny učím  a sobě se věnuji 1,5 hodiny ve fitnes klubu.

12. Cvičíte nebo tančíte někdy jen sám pro sebe, pro svou vlastní radost?

Veronika: Carlos zpívá a tančí pořád. Vstává z postele a už tančí!!

Dělám to, co mě baví. Tančím na hodině, tančím na různých workshopech, na tanečních akcích, které mě obohacují. Ve svém volném čase také vyhledávám tanec.

13. Děláte si všechny choreografie sám?

Ano, rozhodně  sám.

14. Kde berete inspiraci?

V Brazílii, doprovázím svým tancem akce, které jsou aktuální. Např. jakmile je stanoven hit karnevalu, hned začnu připravovat novou choreografii. I žáci mě inspirují. Ptám se jich, co by chtěli tančit…

15.  Stalo se Vám někdy, že jste neměl energii, byl jste vyloženě unavený a nechtělo  se Vám tančit a  učit? Co potom?

Jsem jako každý, také cítím únavu. Zvlášť v zimě. V zimě se mi skoro nechce vycházet ven, nejraději bych hodiny nedával vůbec. 🙂

Snažím se dobíjet energii tancem. V každé skupině ale probíhá výměna energií. Když přijdu na hodinu unavený a jsou tam lidé, kteří chtějí tančit, tak mě dobíjí energií. Když tam jsou „lajdáci“, tak samozřejmě ne.

16. Čeho ještě chcete dosáhnout v tanci? Vlastně všechno máte, zdá se.

Přál bych si ve své práci pokračovat. Vytvářet skupiny, které se zajímají o capoeiru, chtěl bych cestovat a vidět své žáky, kteří pokračují v tanci. Jsem nositelem této filozofie. Trénoval jsem žáky v Japonsku, také v Brazílii mám svou školu a nechci zanedbávat své žáky.

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

Milovat k smrti

Malý muzikál o velké Edith Piaf

 

 

 

Malý muzikál o velké Edith Piaf

Režie: Jakub Maceček

Scénář: Táňa Nálepková

Texty písní: Jiří Dědeček

V hlavní roli: Světlana Nálepková

Muzikál “Milovat k smrti”  je možno v současné době vidět v divadle Radka Brzobohatého.  Mnohým divákům, ať malým nebo starším se jistě zalíbí. Dojemné písně (krásná slova textaře Jiřího Dědečka),   veselé scény, kdy se divák od srdce směje, ale i tragické životní situace, kdy zase naopak divák téměř pláče s Edith.

Světlana Nálepková věrohodně ztvárnila Edith Piaf, její ráznou i citlivou  duši. Písně jsou zpívané živě,  chvilkami máte pocit, že jste se opravdu ocitli v pařížských čtvrtích. “Fandíte” Edith, smějete se s ní  a zároveň vás dojímá její tragický osud, chápete i její nevybíravá slova, kterými hodnotí některé své životní situace.

Diváci jdou   životní cestou  Edith Piaf, sledují její  zpívání v pařížských uličkách, vystupování s jejím otcem, akrobatem,  seznámení s Charlesem Aznavourem a Yvesem Montandem, úspěchy v největších evropských divadlech, turné po USA, závislost na alkoholu, muže jejího  života,  autonehody, nemoci, život plný lásky i samoty, život v chudobě i přepychu.

Muzikál vás naprosto pohltí, jdete domů, jako byste se právě vrátili  z Paříže.

 

Pár slov o velké umělkyni Edith Piaf

Edith Piaf se narodila v roce 1915 v Paříži na peleríně hlídkujícího policisty. Její matka Lina Marsa, cirkusová zpěvačka, ji ve dvou měsících odložila. Do svých dvou let byla v péči babičky, kde se místo vody pilo červené víno. Ze svérázné péče babičky byla odejmuta, rachitická, zavšivená, jak se také ukázalo, ze špíny i slepá.

Zakotvila v péči prostitutek ve vykřičeném domě u otcovy tety. Na radu faráře bordel opustila a znovu se ocitla na dlažbě. Tentokrát v péči svého otce, pouličního akrobata, jehož vystoupení doprovázela zpěvem a akrobacií.

Jednoho dne utekla i se svojí sestrou, zpívaly s kloboukem v ruce, aby si vydělaly na živobytí. Vydělané peníze pak propíjely s ostrými hochy v hospodách pochybné pověsti, např. v pajzlu “Chcíplá krysa”, kde se scházela společnost prostitutek, pasáků a kapsářů, kde také vládla největší esa pařížské galerky.

V osmnácti porodila zedníkovi Dupontovi dceru Marcelku. Ve zpívání pokračovala, důvěřivě čekala na šťastnou náhodu, kdy si jí někdo všimne a nastartuje její pěveckou kariéru.  A skutečně – přišlo první angažmá v nočním podniku Juan-les-Pins. Zde vstoupil do jejího života Louis Lepléé s nabídkou vystupování v kabaretu Gerny´s. Je to místo, kde se z ní stává atrakce podniku. Po Lepléého vraždě (byla i vyšetřována) zpívala v podniku Odett, i po biografech, v té době jí zemřela dcera Marcelka. V jejím životě se objevil Raymond Asso. Udělal z ní hvězdu a ke slávě Edith přispěla i skladatelka Marguerite Monnodová. Edith vystupuje ve vysněném pařížském podniku A.B.C.

Měla úspěchy, miliony, cestovala. Přišla válka, Edith zpívala po zajateckých táborech, pomáhala emigrantům a natočila film Montmartre nad Seinou.

Po válce v roce 1947 přišlo první z mnoha turné po USA. Mužem jejího života byl v té době slavný boxer Marcel Cerdan, který po jejím naléhavém telefonu, aby se rychle vrátil z turné do Paříže, vyměnil loď za letadlo, které nedoletělo.

Po katastrofě v osobním životě její světská sláva stoupala, se svými šansony předstoupila i před anglickou princeznu, pozdější královnu Alžbětu. Edith Piaf se pokouší o vystupování v Achardově muzikálu “Malá Lili”. Začala série jejích autonehod. K alkoholu začala přidávat morfium: následovaly série pokusů o sebevraždu. V roce  1952 se vdala za Jacquese  Pillse. Prožila čtyřletý černý sen, kdy se pohybovala mezi zájezdy a léčebnami. Vystupovala v New Yorku a v pařížské Olympii. Nedozpívala koncerty a vracelo se vstupné.

Po švédském turné přišel vyčerpávající americký tzv. “vražedný zájezd”.   Edith prodělala opět několikanásobné léčení ze závislosti na drogách a alkoholu, podstoupila další operace. Vdala se podruhé za Théo Sarapa – svou poslední  o dvacet let mladší lásku.

Malá drobná žena nebyla krásná, ale znamení Střelce jí dalo charisma, instinkt, velké a široké srdce plné netrpělivosti. V náručí jejího krátkého života prošlo mnoho, i díky jí, slavných můžů, bezejmenných mužů  a vojáků, kamarádů z “mokré čtvrti”. Podváděla a byla podváděna i zneužívána, slibovala a lhala, utrácela i rozdávala. Musela rychle žít a vyzpívat své dojemné, syrové a světobolné šansony. Bez tak příkladně “špatného” života by se však nikdy nestala geniální a legendární Edith Piaf.

Vždy a za vašech okolností byla pevně rozhodnuta žít naplno, zpívat naplno, milovat naplno… až k samotné smrti. Edith Piaf zemřela 10.10. 1963. Byla zcela zničená alkoholem a drogami, bylo jí teprve čtyřicet osm let.

 

 

Taneční magazín

 

Budu tvé zrcadlo, nebo možná tvůj vrah

Jedna tanečnice by tu druhou přenesla i přes poušť, pokud by ji ale dříve nezabila.

BRIAN SEIBERT

Příběh lásky a studu, vyjádřený představami a pocity

V prvních okamžicích tanečního představení „Beautiful Bone“  v duetu  tančeném Molly Lieber a Eleanor Smith (obě jsou také choreografky tohoto díla) Molly tiskne svou hlavu na hruď  Eleanor. Gesto je to něžné i agresivní,  objímající i dusící.

Tyto dvě mladé ženy pracují spolu od roku 2006 a  je to na jejich výkonu vidět.  Spojení očním kontaktem mezi nimi je zřejmé. Vzájemná souhra je vidět v načasování a prostorovém vnímání. Mohou hrát samostatně, zdá se, že se vůbec vzájemně neznají, ale přesto každý jejich pohyb je společně zkoordinován. To by mohla být definice úspěšného duetu.

Eleanor Smith – vlevo, Molly  Lieber,  Foto: Ruby Washington

„Beautiful bone“ (krásná kost)  je opravdu krásná a  svléká se. Většina z 40-ti minutového vystoupení  znamená pro fotografa sen, řadu dynamických kompozic dvou figur. Obě tanečnice jsou krásné v klidu i v pohybu, každá ukazuje vnitřní koordinaci svého těla odshora dolů.

 

Krása je zvláštní,  i když je běžná.

Dílo „Beautiful bone“  je vážný tanec, který nebere sebe příliš vážně. Popsat pohyby tanečníků se zdá syrové, ale  je příznačné, že Molly Lieber drží obličej Eleanor Smithové, když se válí na podlaze a Lieber později  tráví dlouhou dobu s obličejem uvíznutým v klíně Smithové.

Tyto ženy jsou svázány k sobě. Jedna by přenesla druhou přes poušť, zdá se, v případě, že se ale nejdříve vzájemně nezabijí. Na konci jsou tak vzdálené  od sebe, jak jen mohou, nebo jak jim malý prostor „Chocolate Factory theater“ dovoluje. Jsou tak daleko, že se na ně můžete podívat na každou zvlášť, ale dokonce i tehdy máte dojem, že vidíte jen jednu.

Eleanor a Molly ve hře „Heistman“

Tanec měl premiéru začátkem března 2012 v „Chocolate Factory Theater“,  Long Island City,  Queens.

Molly a Eleanor spolupracují od roku 2006, tančily spolu v mnoha představeních.

 

 

Taneční magazín