Dance Grand Prix Italia 2009

Největší soutěž tanečních škol a souborů konající se v Evropě s názvem Dance Grand Prix proběhne jako každý rok v Itálii.

Pro Itálii budou první letní dny ve znamení tance. Od 18. do 22. června se totiž tato země stane dějištěm největší a nejdůležitější amatérské taneční události v Evropě, a sice Dance Grand Prix Italia 2009.
Soutěže se zúčastní taneční školy a soubory z celého světa, věnující se především baletu, současnému tanci, moderně, hip-hopu, lidovým tancům, swingu, stepu, funky a jazzu.
Loňského ročníku soutěže se zúčastnilo 25 tanečních skupin ze 12 zemí, které předvedly přes stovku choreografií.

Dance Grand Prix je pořádána v rámci Mezinárodní taneční soutěže tanečních škol a souborů z celého světa. Její první část – Barcelona Dance Awards – se konala o letošních Velikonocích ve Španělsku.

 

Taneční magazín

Čardáš

Maďaři tancující čardáš v národních krojích v Doroslovu, Vojvodina Čardáš (maďarsky: Csardás) je maďarský národní tanec.

 

Maďaři tancující čardáš v národních krojích v Doroslovu, Vojvodina

Čardáš (maďarsky: Csardás) je maďarský národní tanec.

Tento tanec se vyvinul z hudby sinti. Čardáš je relativně náročný párový tanec, který začíná lassu – tj. pomalý mužský tanec. Po lassu následuje friska – což je rychlý párový tanec ve 2/4 nebo 4/4 rytmu. Tento tanec stojí na kombinaci rychlých a volných pomalejších prvků, klade výrazně vyšší nároky na tanečníka. Dobře zatančený čardáš má vyjadřovat vášeň, kterou cítí k partnerce.

České slovo „čardáš“ vzniklo z maďarského označení tohoto tance – csárda, které znamená „krčma“. Největší popularita tohoto tance byla v letech 1830 – 1890. Čardáš ovlivnil i některé hudební skladatele jako byl např. Johann Strauss.

 

Taneční magazín

Flamenco

Flamenco je hudebně-taneční kultura, jejíž kolébkou i současným centrem je Andalusie na jihu Španělska.
Vzniklo mezi cikány, kteří tam v 15. století doputovali z Indie přes Pákistán a Egypt.

 

Flamenco je hudebně-taneční kultura, jejíž kolébkou i současným centrem je Andalusie na jihu Španělska.

Vzniklo mezi cikány, kteří tam v 15. století doputovali z Indie přes Pákistán a Egypt. Proto se ve flamencu vlastní cikánská kultura mísí se španělskou, indickou, židovskou a arabskou.

Dělí se na flamenco jondo (vážné, hluboké), flamenco chico (lehké) a flamenco intermedio (střední) a zahrnuje řadu tanců, počínaje vesnickými Sevillanas přes Alegríu, Buleríu, Tangos, Soléá atd. Hlavními disciplínami jsou zpěv, tanec, hra na kytaru a rytmický doprovod, kterým je míněno tleskání a hra na cajón (čti kachón), což je perkusní nástroj připomínající dřevěnou bednu, na němž hráč sedí obkročmo. Pojem duende, používaný pro nejvyšší extázi ve flamenkovém smyslu, znamená syrový citový prožitek. Týká se především výkonu zpěváka, který se v tradičnějším pojetí pokouší o výkřiky na hranici lidských možností. Až do půli 19. století bylo flamenco pouze součástí životního stylu španělských Gitanos, na profesionální úrovni začali umělci vystupovat až s příchodem romantismu, kdy se zvýšil zájem o exotickou tvář Španělska. Následoval „zlatý věk flamenca“, období kaváren s flamenkovou produkcí vedlo k ničení původního stylu. Proti tomu se postavila skupina španělských intelektuálů v čele se spisovatelem Federikem Garcíou Lorkou a skladatelem Manuelem de Fallou. Ti roku 1922 zorganizovali v Granadě slavnou soutěž ve flamenkovém zpěvu, aby upozornili na umělecké hodnoty ničené kultury.

Nicméně flamenco se k vlastnímu sebeuvědomění postavilo čelem až v padesátých letech. Tehdy akcentovanému důrazu na tradici se pak v sedmdesátých letech vzepřely přední osobnosti nové vlny. Od té doby se flamenco žánrově rozvrstvuje, kombinuje své prvky s popem, rockem, jazzem, brazilskou hudbou, reggae, hip hopem a všemi myslitelnými styly. O mezinárodní popularizaci a následné zakořenění stylu v mnoha zemích světa se nejvíce zasloužili kytarista Paco de Lucia, Camarón de la Isla – zpěvák patřící do nové vlny (přezdívaný pro svůj bolestný výraz „zlomenina duše“), režisér Carlos Saura, jenž natočil filmy s flamenkovou tématikou (Krvavá svatba, Carmen, Čarodějná láska, Flamenco, Salomé, …) či nedávno zesnulý tanečník Antonio Gades. Tanec dnes žije svým vlastním životem díky tisícům lektorek a lektorů po celém světě a stále neutuchajícímu, především ženskému zájmu.

 

Taneční magazín

Paso doble

Paso doble (někdy psáno pasodoble, španělsky dvojkrok) je druh latinskoamerického tance, který symbolicky znázorňuje koridu.

 

Paso doble

Paso doble (někdy psáno pasodoble, španělsky dvojkrok) je druh latinskoamerického tance, který symbolicky znázorňuje koridu.

První zmínka o tomto tanci pochází z roku 1918 jako o španělskémonestepu. Známějším se stává v první polovině 20. let, kdy se víc rozšířil. Standardizovali ho francouzští taneční učitelé. Jeho původ je ve Španělsku v lidových tancích oslavujících vítězného toreadora při býčích zápasech. Partner vyjadřuje toreadora v aréně, partnerka představuje tři prvky – toreadorův šátek, býka a také toreadorovu přítelkyni. Soutěžním tancem se paso doble stalo po druhé světové válce.

Paso doble se tančí se ve 2/4 taktu a jeho tempo se pohybuje mezi 60 a 62 takty za minutu (metronom 120-124). Paso doble se na tanečních soutěžích tančí až od taneční třídy „C“.

 

Taneční magazín