Historie baletu

“Pas de deux”, “releve”, “rond de jambe” – výrazy, které většina z těch, kteří neprošli alespoň základní baletní průpravou, nezná, ale které jsou neodmyslitelně spojené s baletními choreografiemi.

“Pas de deux”, “releve”, “rond de jambe” – výrazy, které většina z těch, kteří neprošli alespoň základní baletní průpravou, nezná, ale které jsou neodmyslitelně spojené s baletními choreografiemi.

Balet jako forma scénického tance může být jak samostatným dílem, tak i součástí nějakého celku, například opery. Stejně jako ostatní taneční formy může vyprávět příběh, vyjadřovat pocity nebo jednoduše reflektovat hudbu. Ale od ostatních tanečních stylů se balet odlišuje svou náročnou technikou, jíž se naučit stojí mnoho let dřiny a kterou dokonale zvládají jen ti nejnadanější tanečníci.

Při pohledu na jakýkoli balet jakoby tanečníci a tanečnice při skocích zcela ignorovali zákon přitažlivosti, během rychlých otoček udržují perfektní rovnováhu a při určitých krocích se jejich nohy pohybují tak rychle a hbitě, že oči běžného diváka jen s obtížemi stačí sledovat jednotlivé fáze pohybu.

Balet patřil a stále patří na velkolepá divadelní a operní jeviště a vždycky byl součástí společenského kulturního života. Jeho původ je často spojován s Francií, která se sice zasloužila o jeho rozvoj, avšak u jeho zrodu nestála.

Počátky baletu lze najít již v 15. století v Itálii, která byla v té době kolébkou renesance – období, jež se vyznačovalo především vzrůstajícím zájmem o umění. Italská města mezi sebou neustále soutěžila o to, které z nich se stane hlavním centrem umění. Jedním z těchto „bojů“, které měly ukázat okázalost a zábavnou stránku měst v podobě nejrůznějších slavností, byly i taneční představení. Tanečníci nebyli žádní profesionálové, byli to urození muži a ženy, kteří tancovali pro potěšení svého vládce a kteří chtěli vyvolat obdiv a závist u soupeřících měst.

Tato italská taneční představení se dostala i na francouzský dvůr, kde brzy zdomácněla. Italský způsob slavností i tance představila Francii Kateřina Medicejská, pocházející z florentského vládnoucího rodu, která se v polovině 16. století provdala za francouzského krále Jindřicha II. Na francouzský dvůr si zvala známé umělce. Pozvání přijal i velmi nadaný hudebník a tanečník Belgioso Baltazarini (Baltazar de Beaujoyeulx), jež zrežíroval Balet de Comique de la Reine, který je považován historiky za úplně první baletní představení.

Za vlády Kateřiny Medicejské, vyústily snahy italských a francouzských umělců o znovuobjevení antiky (o což renesanční tendence usilovaly) a především antického divadla do jevištní dramatické formy zvané ballet de cour, tedy dvorský balet. Ballet de cour spojoval instrumentální hudbu, recitaci, zpěv a tanec. Aby byl vizuální účinek co nejsilnější, tvůrci a účinkující využívali pestrých kostýmů, výzdoby, rekvizit a důmyslné jevištní techniky. Zprvu byl tanec pouze doplňující složkou, postupně si však vydobýval stále dominantnější postavení. Kromě kroků, které tanečníci znali z běžných společenských tanců, byly do vystoupení zakomponovány i různé skoky, akrobatické prvky a groteskní tance.

Francie přispěla k tomu, aby se balet začal vyvíjet jako samostatná forma. Hlavním městem baletního světa se stala Paříž. V tradici dvorních představení pokračovali i další francouzští vládci. Velkou pozornost mu věnoval především Ludvík XIV., který vládl na přelomu  17. a 18. století. Byl velmi nadšeným tanečníkem a sám se dvorních baletních představení často zúčastňoval.

Ludvík XIV., více známý jako „král Slunce“, získal toto přízvisko poté, co účinkoval v baletu Jeana-Baptisty Lully nazvaném La Nuite (Noc). Francouzský král si zde „zatančil“ hlavní roli boha Slunce Apollona. Balet trval neuvěřitelných 12 hodin.

Rok 1661byl ve vývoji baletu zlomový, jelikož znamenal počátek profesionálního baletu. Tohoto roku totiž Ludvík XIV. založil Královskou taneční akademii, která měla připravovat tanečníky, účinkující ve dvorních představeních. Ve dvorních baletech již neúčinkovali šlechtici, jako doposud, ale začali zde vystupovat opravdu profesionální tanečníci.

Prvním ředitele akademie se stal talentovaný tanečník Pierre Beauchamp, jenž spolu se třinácti akademiky schvaloval nové prvky v baletu a také uzákonil pět základních pozic nohou (existujících dodnes), sjednotil principy vytočení nohou a zabýval se i zápisem tance pomocí grafických značek.

Podobné baletní soubory vznikaly i v ostatních evropských zemích. Jedním z největších byl Ruský císařský balet v Petrohradě, jehož škola byla založena v roce 1738.

Ačkoli je balet často spojován s krásnými a ladnými baletkami, do začátku 80. let 17. století byl výsadou mužů. Až dvacet let po vzniku francouzské taneční akademie si v baletu zatančila první žena. Roku 1681 vystoupila v pařížské opeře v inscenaci Vítězství lásky Masmasell la Fontaine. Od té doby se balet stal povoláním mužů i žen.

18. století stálo ve znamení popularizace baletu. Došlo k jeho povýšení nejen v technických normách, ale i v dramatické formě a stal se vážným uměleckým projevem. Balet se začal projevovat jako svébytné umění. Velký vliv na tento vývoj mělo především vydání Listů o tanci a baletu (1760), které sepsal Jean-Georges Noverre. Ve spisu se zaměřil na vývoj baletu d’action, tzv. dějového baletu. Zasazoval se o plné prosazení pantomimy a reformu pohybů a vystupoval proti těžkopádným kostýmům, které tanečníkům znemožňovaly volnost a ladnost pohybu.

Na přelomu 18. a 19. století, v období romantismu, se centrum baletního dění přesunulo z Francie do Itálie, a sice do Milána, kde byla akademie. S novým centrem baletu přišla i řada nových prvků, jež tanec obohatila. S konečnou platností bylo kodifikováno vytočení nohou v kyčlích o 90°.

Kvůli velkým sociálním změnám, které zmítaly společností v 19. století, poklesl zájem o balet, ztratil oporu v aristokratických kruzích. Ve svém vývoji pokračoval především ve Francii, Itálii a Rusku.

Balet je často považován za synonymum stoje na špičkách prstů. Poprvé tento baletní „kousek“ předvedla v roce 1823 Amalie Brugnoliová. Baletní prvek se stal velmi oblíbenou technikou ženského baletního tance. Tomuto období se také říká balet le blanc, tedy bílý balet. Choreografie takovýchto baletů spočívala v tom, že představovala baletku, oblečenou v mušelínové tříčtvrteční bílé sukni, na špičkách.

Postupně se hlavní centrum baletu přeneslo do Ruska. Koncem 40. let sem přišel mladý francouzský tanečník Marius Petipa, který se stal hlavním představitelem několika celovečerních baletů, z nichž asi nejznámější a nejhranější po celém světe, jsou: Spící krasavice (1890), Louskáček (1892), Labutí jezero (1895).

20. století s sebou přineslo úsilí o reformy baletu ve dvou odlišných směrech. Jeden proud reforem se snažil vytvořit zcela nový samostatný styl moderního tance, zatímco zastánci klasického baletu druhého směru chtěli reformovat v té době již přežitou podobu baletních představení.

Mezi nejvýznamnější balety patří kromě výše uvedených také na příklad Pták ohnivák, Romeo a Julie, Popelka či Don Quijote. Skladateli, kteří se zapsali do historie baletu, byli ku příkladu Petr Iljič Čajkovskij, Jacques Offenbach nebo Claude Debussy.

Na české baletní scéně zazářili na příklad první baletní mistr souboru Národního Divadla Václav Reisinger, choreograf, dramaturg a režisér Saša Machov, choreograf Libor Vaculík, choreograf a tanečník Vlastimil Harapes, sólistka souboru Národního divadla Adéla Pollertová či sólista ND Michal Štípa a mnoho dalších.

 

Taneční magazín

Historie tance

Slyšíme hudbu, vnímáme rytmus, tančíme. Kde se v nás ale tahle schopnost bere? Jeden citát, jehož autor není znám, říká: “Umíš-li mluvit, umíš zpívat. Umíš-li chodit, umíš i tančit.“ Tanec jakožto prostředek komunikace, tedy potřeba vyjádřit své pocity, splňoval tuto úlohu již od svého počátku.

PRVNÍ TANEČNÍ KRŮČKY

Jako každé umění i tanec má svou historii, srovnatelně dlouhou, jako má například výtvarné umění. Důkazem toho, že počátky tance jsou spojeny s prvními lidmi, jsou kresby tančících postav v jeskyních, které obývaly právě první lidské společnosti. Tanec byl odedávna součástí lidské kultury.

Určité formy tance se objevují již v pravěku. Nedá se však zatím mluvit o tanci v dnešním pojetí. Pravěkým lidem chyběla ladnost, takže jejich taneční pohyby vypadaly velmi neohrabaně a hranatě, což jim ale nezabránilo v tom, aby tímto “tancem” vyjádřili své pocity. Taneční pohyby sloužily pro pravěké lidi jednak jako “nástroj” k lovu zvířat, jednak jako projev radosti z ulovené kořisti. Naši dávní předkové údajně vymýšleli první taneční kroky, když chtěli napodobit zvíře, které se mělo stát jejich úlovkem. Pokud byl jejich lov úspěšný a naplnil tak očekávání (hladové) tlupy, potom jej lidé “oslavovali” různými poskoky a pohyby. Pravěký “tanec” se tehdy inspiroval převážně náměty ze života.

Postupem času, jak se člověk vyvíjel a měnilo se jeho vnímání sebe sama a okolního světa,  přibývalo takovýchto tanečních prvků více a více. Lidé do nich začali vnášet ladnost a cit a ustálením a opakováním určitých tanečních pohybů se tanec postupně stal neoddělitelnou součástí každodenního života. Nebyly to pouze na sebe navazující pohyby, jež lidé využívali v bojovém tanci. Své místo si v tomto dávném období získaly i tance, pro něž byly charakteristické i určité obřady, a sice: tance lásky, náboženské a pohřební tance.

Ve starověkých civilizacích bylo právě tancování v chrámu při náboženském obřadu důležitým projevem uctívání bohů. Například v Egyptě kněží a kněžky za doprovodu harf a píšťal předváděli velkolepé taneční pohyby, jimiž “vypravovali” významné události ze života bohů. Během pohřebních obřadů pak egyptské ženy tancem vyjadřovaly smutek nad ztrátou blízkého člověka.

TANEC NEJEN JAKO SOUČÁST RITUÁLŮ, ALE I ELEMENT PŘINÁŠEJÍCÍ UVOLNĚNÍ A ZÁBAVU

Antika je především považována za kolébku evropské vzdělanosti a za zdroj a inspiraci mnohých umění. Kultura těchto antických civilizací však měla velký vliv i na vývoj tance. To, že Řekové byli skutečně nadšení tanečníci, dokládají například tančící figury, jež zdobí vázy a ostatní nádoby, pocházející z tohoto období.

Pro Řeky byl tanec nejen důležitou fází v chrámových rituálních obřadech, oslavujících božstvo a vesmír, ale stal se i významnou součástí veřejného života.

S dalším vývojem však ubývalo náboženských a spiritistických rituálů (jako přivolávání deště či vymítání zlých duchů) a tanec začal být stále více vnímán jako zábavní prvek.

V Řecku například mladé dívky svými tanečními choreografiemi zahajovaly Olympijské hry (8. století př. Kr.). O pár století později se tanec dočkal svého uznání i v divadle, kde představoval vrchol v celém představení. S rozvojem řecké společnosti a vzdělanosti byly zakládány vedle klasických gymnasií, orientovaných na rétoriku, boj, apod., i školy taneční.

Co se týče “tanečních oslav” byly velmi oblíbené tance oslavující sklizeň, zejména sklizeň vína, kdy vesničané tancem vzdávali hold Dionýzovi, řeckému bohovi vína.

STŘEDOVĚK VRHÁ STÍN NA VÝVOJ TANCE

Jak plynula století a starověk vystřídala nová epocha ve vývoji lidstva – středověk, začal tanec prožívat období úpadku. Jako by nově přicházející víra hodila na tanec černý háv a nechala ho bloumat v nejistotě. Křesťanství  nevnímalo tanec jako prostředek, přinášející člověku uvolnění a radost, ale jako ďáblův “nástroj”, jež člověka zbavoval chápání a uváděl ho do transu. Přesto se tanec udržel ve všedních oslavách lidí (na svatbách, různých oslavách nebo pohřbech). Přežíval i díky potulným kejklířům trubadúrům, kteří putovali po krajích a své kramářské písně doplňovali o taneční prvky.

Středověk zanechal na tanci i další šrám. Konec 12. století je v historii tance zaznamenáno jako období tzv. tanečního moru, později označováno jako Tanec svatého Víta. Tato choroba se projevovala jako nervová neuróza z hladu, kdy se nemocný svíjí a kroutí, po psychickém uvolnění a odreagování se od válek, hladu a chudoby. Název však pochází z pozdějšího období, konkrétně ze 14. století, z období, kdy byla celá Evropa zachvácena morem. Rychle se šířící nákaza vyvolávala hrůzu a paniku a lidé si nevěděli rady, a tak se uchylovali k různým pověrám a prostředkům, které podle nich měly “černou smrt” zahnat. Jedním z nich byl právě i Tanec svatého Víta. Skupiny lidí, zejména v Porýní, byli doslova posedlé tancem a tančily až do úplného vyčerpání. Tento tanec působil jako epidemie a přidávali se další a další tanečníci. Nejvíce se tato “nákaza” rozšířila v Německu, Belgii a ve Francii, kde se při tomto tanci lidé mrskali důtkami do krve.

Okolo 13. století nastává pro vývoj tance opět příznivá doba. Znovu se dostává do divadelních her a stává se součástí rituálů a slavností. Mimo to hraje důležitou úlohu i při karnevalech a pohřebních obřadech.  Mezi obyčejnými lidmi jsou taneční kroky velmi živé a nespoutané, zatímco ve vyšší šlechtě získává roli prostředku ke společenskému styku a vyznačuje se klidnými a přesnými pozicemi.

OBDOBÍ VELKÉHO ROZKVĚTU

Renesance znamenala pro umění a také i tanec období rozkvětu. “Tvrdá” křesťanská víra ze středověku je oslabována asketismem a návratem k antice. Nejvýznamněji se tanec rozvíjí nejprve v Itálii. Papežové se nejraději na slavnostech nechali bavit tancem.

Po nějakém čase, zejména kvůli politickému úpadku Itálie, se centrum rozvoje tance přesouvá do Francie. Rozvíjejí se zde a zdokonalují italské tance a poprvé se tak objevuje tanec zvaný volta, u něhož se poprvé setkávají tanečníci se “zvedačkou”, tedy taneční pozice, při níž tanečník zvedne partnerku a otočí se s ní. Volta byla oblíbeným tancem celé Evropy.

Další taneční  kroky, které se zapsaly do historie, byly kroky tance menuet. Mezi jinými neměl konkurenci a tančil se po celé sedmnácté a osmnácté století. Název mu přisoudil hudební skladatel Jean Baptiste Lully, který tuto choreografii a k ní patřičnou hudbu vymyslel a své dílo představil Ludvíkovi XIV. Z Francie se rozšířil po celé Evropě, nadšené tanečníky našel i v Čechách.

Nejenom že byl menuet na svou dobu poměrně komplikovaný a technicky náročný (vyžadoval například perfektní držení těla), ale předznamenal i rozvoj ve vzdělávání v tanci. Osobnost “učitele tance” se stává všeobecně velmi vyhledávanou a společensky uznávanou.

Učitele tance začala na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století sjednocovat Společnost tanečních mistrů. Jejich žáky však nebyli pouze lidé z vybrané společnosti, kteří se tehdy mohli naučit až padesáti druhům tanců.

VALČÍK JAKO KRÁL A POLKA JAKO KRÁLOVNA TANCŮ 19. STOLETÍ

Postupně se od figurálních tanců (otevřených, bez těsného kontaktu) přešlo ke kolovým tancům. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století se objevují dva kolové tance, jež představily párový tanec v těsnějším fyzickém kontaktu než kdy tomu bylo dřív. Valčík, který se objevuje dříve, a “česká” polka.

Valčík, jenž byl zpočátku odsuzován právě kvůli těsnějšímu držení tanečního páru. Netrvalo však dlouho a valčík se stal “hitem” soukromých i veřejných bálů a jeho oblíbenost a rytmus inspiroval i nemálo hudebních skladatelů, jako například Johanna Strausse.

Druhou “hvězdou” tanců tohoto období byla polka, která vznikla na území Čech. Původně se jí říkalo maděra, ale podle svého polovičního rytmu byla nazývána půlka a později polka. Její rytmus velmi brzo ovládl i taneční sály Francie a postupně i ostatní země Evropy. V devatenáctém století pak vzniká společenský tanec, jak jej známe v dnešním pojetí.

NOVÉ TANEČNÍ STYLY, NOVÉ INSPIRACE

Se vstupem do dalšího století společenský tanec v Evropě začínal strádat po nových inspiracích. Nové impulzy pro jeho další rozvoj představovaly tance ze Severní a Jižní Ameriky, které vycházely z úplně odlišných společenských a kulturních poměrů, než na jaké byla evropská taneční scéna zvyklá. Vedle foxtrotu našly mezi evropskými tanečníky své místo i prvopočátky tanga.

Tanečních stylů sice nabývalo, vznikaly různé taneční školy, neexistovala ovšem žádná standardizace, což vedlo k tomu, že měla každá škola svou vlastní interpretaci, a tak se tanečníci na parketu horko těžko shodli. Tento “chaos” napravili až angličtí učitelé tance, kteří vytvořili tzv. internacionální styl. Stanovili pravidla a požadavky pro nejtypičtější tance, popsali nejpopulárnější variace a to vše zpřístupnili široké veřejnosti.

V dalším období, období mezi světovými válkami, zpestřily řadu ustálených tanečních stylů jazz a tance v latinskoamerických rytmech. Nejprve si cestu do Evropy protancovala rumba, později samba. V období narůstající hrozby nacismu propadli zejména mladí lidé rytmu amerického swingu, tanci, který byl zejména v Německu tvrdě pronásledovanou a zakázanou zábavou.

Během druhé světové války byl vývoj tance, stejně jako ostatní kulturní a společenské aktivity, pozastaven.  O to větší “boom” prožívá ve druhé polovině minulého století, kdy se do Evropy dostávají další latinskoamerické tance – cha cha a paso doble. Srdce příznivců živého a energického tance získává rokenrol, na jehož rytmus později navazuje jive. Od 60. let lze mluvit už o období moderních tanečních stylů (koncem 60. let se objevuje hip hop, později scénický tanec, atd.).

Tanečních stylů existuje mnoho a popsat, jak se kdy který dostal na taneční scénu, by vydalo na několika set stránkovou knihu. Ačkoli by se dalo říct, že společenské tance (tedy latinskoamerické a standardní) mají svou éru již za sebou, stále jsou velmi populární a to nejen u starších generací. Nový směr ve vývoji předurčil moderní tanec (hip hop, jazz dance,  scénický tanec, breakdance, atd.), jehož styly se neustále vyvíjejí a kombinují s ostatními (i s některými klasičtějšími styly, např. balet a hip hop nebo jazz dance).

 

Taneční magazín