Moderátorka Zuzana Bubílková, Muž roku 2023 František Knobloch, zpívající spisovatel Richard Sacher či zpěvačky Šárka Rezková a Marie Pojkarová nedávno zasedli do první řady v Divadle Horní Počernice. Tentokrát nesledovali činohru ani koncert, ale zhostili se role porotců na finále soutěže Gentleman & Žena České republiky 2023. Jak to dopadlo? Vítězství v uvedených kategoriích si odnesli Lukáš Mooz (38) z Babic u Prahy a Iveta Filípková (34) narozená v Olomouci a žijící v Brně.
Letošní ročník, který pořádala společnost StockholmDream Production ve spolupráci s Galerií Silných Srdcí, byl dosud ze všech nejlepší. Disciplíny i doprovodný program měly spád, publikum se rozhodně nenudilo a nekoukalo na hodinky. Velkou zásluhu na zdárném průběhu akce měla kromě produkce také moderátorka Simona Šimková, která byla příjemná, decentní, inteligentní, vtipná, pohotová a krásná zároveň.
Soutěžící se představili formou medailonku, který natočili na soustředění v chorvatské Trpanji či Drveniku, dále v rámci krátkého rozhovoru, módní přehlídky studia Chic a především během volné disciplíny. Mnohé scénky byly akční, jiné vtipné, některé měly příchuť adrenalinu. Zatímco Lukáš Mooz si získal přízeň poroty i diváků ukázkou z hasičské soutěže TFA, Iveta Filípková předvedla společně se svým životním partnerem takřka dokonalou akrojógu.
Kromě zmíněných osobností zasedli do poroty také pořadatel soutěže Muž roku David Novotný, zpěvačka Kateřina Kovářová, herečky Bára Fišerová a Eva Aldner Jízdná, fotograf Milan Junek, šansonierka Jana Vaculíková, Ing. Josef Junek ze společnosti StockholmDream Travel či malíř a scénograf Vladimír Kiseljov. Někteří porotci se zapojili rovněž do doprovodného programu, vesměs formou pěveckého vystoupení. Například Richard Sacher všechny roztančil svým novým hitem Jsi moje holka. Velkým překvapením byl břišní tanec v podání Evy Aldner Jízdné.
„Gentleman by měl mít určitě šarm a měl by být zábavný,” řekla ještě před začátkem Zuzana Bubílková, která v závěru večera předávala šerpu vítězi Lukáši Moozovi. Na druhém místě skončil Daniel Dostál (27) z Hradce Králové, třetí byl Miroslav Brázda (45) z Přerova. Stříbrnou Ženou ČR 2023 se stala Marcela Kobrová (26) z Vimperka, třetí místo obsadila Miroslava Příložná (27) z Buštěhradu. Zatímco vítězové získali – kromě mnoha dalších cen – zájezd do New Yorku pro dvě osoby, ostatní jmenovaní se radovali ze zájezdu k Niagarským vodopádům.
„Do dalších ročníků se mohou přihlásit muži a ženy ve věku od 24 do 40 let. Je vítán každý, kdo chce zažít dobrodružství plné úžasných zážitků, načerpat pozitivní energii, objevit v sobě symbol ženské či mužské krásy a využivat ho ve svém životě naplno i po skončení soutěže. Kontakt na nás najdete na našich webových stránkách i na sociálních sítích,” prozradila pořadatelka soutěže Lucie Junková.
Hynek Tomm nedávno v TANEČNÍM MAGAZÍNU lidsky a dojemně zavzpomínal na Evu Pilarovou. Na přání mnoha našich čtenářů a zejména čtenářek s ním teď přinášíme i osobní rozhovor.
Kdy ve Vás uzrálo přání veřejně vystupovat, stát se zpěvákem?
„Víte, že to si pamatuji přesně? Bylo to totiž 1. února, v den, kdy je v kalendáři jméno Hynek. A já jsem zrovna zpíval ve stejný den i čas na dvou soutěžích u nás v Chebu. Takže jsem přebíhal z kulturního domu do školy hudební, kde se druhá soutěž konala. Bylo mi tehdy jedenáct. Nakonec jsem zvítězil v obou soutěžích, a tak se postupně prozpíval až do Prahy. A tam jsem, v rámci celorepublikového finále, opět vyhrál. To se ví, že mě těch několik triumfů v soutěžích poznamenalo. Maminka, přátelé a mí nejbližší byli na mě patřičně hrdí. A znal mne kdekdo, nejen z Chebu a okolí.
Tehdy jsem si uvědomil, že stát na jevišti, zpívat a vidět ty rozzářené oči publika, je tím, bez čeho už nechci být.“
Jaký máte vztah k tanci?
„Když jsem byl teenager, často jsem chodil na diskotéky, a tancovat mě moc bavilo. Později jsem ale zjistil, že ačkoli nemám problém s rytmem, paměť naučit se tanec na danou choreografii, to už mi jaksi nejde. Ukázalo se to už, když jsem uspěl v konkurzu pro tehdejší muzikál ,Jesus Christus Superstar´. Po dvou měsících úporného snažení tancovat právě na přesně danou choreografii, jsem to vzdal. A to mi s tancem pomáhala a radila zpěvačka Leona Machálková… No prostě, od té doby se raději dívám a obdivuji ty druhé.“
Chodil jste do tanečních?
„Nechodil jsem tam přímo. Ale jenom jako divák si sednout na balkón a podívat se. Občas jsem si někdy odběhl na chodbu. A tam si zkusil pro mě ty takzvaně lehčí žánry. Naučil jsem se tak alespoň polku, valčík, ča-ča…“
Navštěvujete někdy, jako divák, baletní či taneční představení?
„Upřímně, byl jsem takto jen dvakrát. Už kdysi ve Stavovském divadle. Dnes opravdu ani nevím na čem, ale pamatuji si, že jsem byl tenkrát opravdu ohromen.“
Hynek Tomm se již s oblíbenou Evou Pilarovou může od letošního jara objevit pouze prostřednictvím fotografií a filmových záznamů
V TANEČNÍM MAGAZÍNU jste se nedávno představil jako dobrý přítel zesnulé Evy Pilarové. Máte ještě v branži nějakého takového dobrého známého či staršího rádce?
„V mém pěveckém životě se objevilo několik osobností, kterých si upřímně vážím. Eva Pilarová vždy byla a bude stále ta nej… Nějakou dobu jsme měli společný zájezdový pořad s paní Květou Fialovou. V něm jsme dokonce předvedli i společný duet pod názvem ,Tam na konci světa´, který vyšel i na CD. Paní Květa měla v tom duetu monolog. Posluchači jej mohli slyšet i na vlnách Českého rozhlasu. Květa Fialová byla přirozená, vyprávěla a vždycky s ní bylo tak příjemně. Teprve když odešla, uvědomil jsem si, jak mě její osoba ovlivnila. Že hodně z jejího náhledu na život máme společné. Jinak v minulém roce jsme hodně jezdili společné pořady se Zuzanou Bubílkovou. A občas také s Valérií Zawadskou. Obě dámy je vždycky přímo radost poslouchat…“
Jak Vaše současná vystoupení ovlivnila koronavirová karanténa? Podařilo se odřeknutá představení přeložit na pozdější termín?
„Ano, o některé koncerty jsem, kvůli opatřením kolem koronaviru, přišel. Některé se podařilo přesunout. Hodně mě zamrzelo, že jsem přišel o vystoupení v rámci festivalu FIJO s doprovodem Městského orchestru Cheb, pod vedením dirigenta Jiřího Smitka. Na to jsem se snad nejvíce těšil. Byli jsme domluveni, že zazpívám i píseň s názvem ,Město jediné“. Tu pro mě, jak se říká, přímo na tělo, napsal básník Josef Fousek. A jeho verše skvěle zhudebnil Zdeněk Hrubý. Skladba pojednává o mém dětství v rodném Chebu a současně je vyznáním mé mamince. Ta mi odešla v roce 2017. A moc mi chybí. Škoda. Nicméně za dva roky se tento festival opakuje, tak se budu těšit.“
Se Zuzanou Bubílkovou
Máte i herecké zkušenosti před kamerou, nakolik je tato práce pro Vás náročná?
„Nevím, zda se v mém případě dá mluvit o nějakých zkušenostech. Samozřejmě jsem ale za to moc rád, a vážím si toho, že mě páni režiséři obsadili. Pro mě je herectví před kamerou, oproti zpívání, obor hodně náročný. Poprvé jsem se ocitnul před kamerou v pohádce ,Kluci, to je víla´, kde jsem si zahrál dvojroli čerta a zpěváka. Tu pohádku režíroval Milan Růžička a hráli v ní takoví mistři herectví, jakými jsou Jan Přeučil, Jan Čenský i další. Tak to je pak tréma o to větší. Pak jsem se ocitnul ve filmu ,Kameňák 3´ pana režiséra Zdenka Trošky. Tam jsem zpíval ústřední píseň ,pod filmem´ i v titulcích. A odehrál tam i malou roličku… Určitě za všechno jsem moc rád a jak se říká: ,Práce plodí práci´.“
Co chystáte na nadcházející sezónu?
„Být, kvůli koronaviru, skoro čtyři měsíce doma a nic nedělat, to není nic pro mne… Kromě přípravy koncertů vánočních a pořadů se Zuzanou Bubílkovou, jsem začal více pracovat do studia a připravovat si nový repertoár. Po vloni vydaném CD ,Hynek Tomm zpívá Fouskoviny´, kde pro mne deset textů napsal básník a textař Josef Fousek, se chystám vydat nové album. Bude takzvaně zimní, které bude žánrově obsahovat pop, klasiku, šanson, vyšší populár… Jinak začátkem léta bychom měli dokončit natáčení klipu na jednu z mých zbrusu nových písní. Tentokrát je to svižná poprocková pecka s názvem ,Vítr´, kterou mě složil Pavel Ryška.“
Potěšilo Vás, jako tam bydlícího, že jste vyšel ve výpravné publikaci o sídlišti Černý Most?
„Na Praze 14 Černém Mostě bydlím skoro už dvacet let. A už bych se nepřestěhoval. Když jsem začínal se zpěvem v Praze, vyšla publikace ,Praha 14 ve fotografii´, pro kterou jsme nafotili i křest mého CD s tehdejšími redaktory a místostarostou. Nyní jsem byl velice potěšen, že si na mne opět vzpomněli a zařadili mezi osobnosti této městské části.“
Hynek Tomm je i autorem knížky, která mu vyšla v roce 2018 v nakladatelství Petrkllíč
Jaké máte koníčky a hobby?
„Jsem filmový maniak. Zhruba do druhé hodiny v noci koukám na filmy, potom ovšem vstávám až kolem desáté. Nejraději mám psychologické filmy a filmy podle skutečných událostí.“
Co byste závěrem popřál čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU a kam byste je pozval na svá vystoupení?
„Popřál bych vám co nejvíce čtenářů! Popřál bych nejenom čtenářům, ale všem lidem to, co je nejdůležitější, a to je zdraví! Jinak u této příležitosti srdečně pozvu na určitě zajímavou akci ,Plavba po Vltavě – Zpívá Romantický tenor Hynek Tomm´. Ta proběhne 5. září 2020 ve 12.30. Anebo třeba na Vánoční koncert 3. prosince do Nuselské radnice v Praze 4. Závěrem úplně všem popřeji krásné příští dny.“
Při setkání s příznivci Hynek září
Děkujeme za upřímný rozhovor. A těm, kteří se chtějí o Hynkovi dozvědět například data jeho vystoupení, doporučujeme odkaz na jeho stránky www.hynektomm.cz, kde se dočtou i mnohé další. A přejeme mu, ať se i nadále daří v profesním i osobním životě.
Sólo pro dvě Sáry. █ Příliš mnoho angličtiny. █ Bez Šimka na pódiu. █ V rytmu i v nápadité scénografii. █ V síti Brexitu anebo v síti vlastní branky? █
Když jsem šel k sálu AKROPOLIS do kopce prudkou žižkovskou Krásovou ulicí na novou premiéru souboru s hezky českým názvem „Ufftenživot“, pouze jsem kroutil hlavou, proč se také jeho nejnovější divadelní kus nejmenuje česky. (Slůvko „také“ uvádím záměrně, jelikož již jedna z incenací tohoto divadla nesla „světový“ titul – „Keep Calm“.) Až jsem potkal auto polepené reklamou instalatéra, který se jmenoval Šírer. Aha, řekl jsem si, on by byl teprve slavný a úspěšný, kdyby se jmenoval „Shearer“!
Premiéra „WHAT’S HAPPENING“ proběhla v půli posledního měsíce roku 2019 v paláci Akropolis. A vyznačovala se tím, že tentokrát se na jevišti neobjevil jeden z tahounů a tradičních hlavních herců souboru – Jiří Šimek. Trochu to vypadalo, jako by hrál jeho slavný a legendární jmenovec Miloslav Šimek bez Jiřího Grossmanna. Anebo později Luďka Soboty, posléze Jiřího Krampola anebo na sklonku kariéry Zuzany Bubílkové…
Stranou pozornosti obou Sár nezůstala ani mobilní technika…
Show dvou hereček se shodným křestním jménem probíhalo nezvykle v arénovitém prostoru jinak tradičního hlediště AKROPOLE. Jednalo se o velmi zdařilou performanci na pomezí absurdního divadla, scénické grotesky, maňáskového divadla – a zejména skvělou parodii! Obě Sáry v sobě nalezly ty nejlepší odstíny tradiční české hravosti a komiky. Skvrnou na vyznění celého programu bylo nadužívání angličtiny. Vesměs jsme všichni pochopili, že jde o parodii. Aktuální reakci na Brexit. Ale všeho moc škodí. A hlavně, nešlo pouze o kolorit či „vatu“ představení. Anglické dialogy mnohdy, bohužel, i souvisely s vyzněním inscenace. Pro koho byla „anglická verze“ určena? Pro pár náhodných zahraničních studentů z nedaleké Švehlovy koleje? Proč se v sále jménem AKROPOLE nehrálo třeba v řecké verzi?
Inscenace se zahraničním názvem je plná jiskřivých nápadů, kontrastů, kreativních filmově televizních dotáček i dalších scénických efektů.
Kytky a kožichy byly hlavními motivy části inscenace
Mezi silné momenty představení patří kožichová parodie. Není pouze prvoplánovou karikaturou moderátora Leoše Mareše, který si tím vlastně udělal vlastní úvodní osobní image. Její hlavní linií je zcela jistě quasi parafráze na ekologické aktivistky. Ta se později přenese i v karikování feministek a sufražetek. Zdařilé jsou i jemné parafráze na lesbické umělkyně. Ty však určitě nikdy nesklouzly pod obecnou hladinu a míru vkusu.
Naopak, mezi slabší místa „WHAT’S HAPPENING“ patří dost zdlouhavé parafráze na děti květin, čili hippies. Teprve ve vlastním závěru této nekonečné scény přijde oživení komunálnější parodií na ty, kteří si udělali „živnost“ z dalšího využití pohřebních květin.
Snímky ze zkoušek
Velkým kladem sledované premiéry se zahraničním názvem je interakce s diváky. Ať již formou ankety v úvodu anebo pak závěrečným zapojením části hlediště do dění na jevišti. To trochu připomínalo legendární show zpěváka Josefa Laufera z dob, kdy býval ve vrcholné formě.
Obě hlavní protagonistky byly výborné. Jejich vystoupení je určitým scénickým celkem, proto nehodlám zde na tomto místě rozebírat jejich výkony individuálně.
Obě a jediné protagonistky jménem Sára. Vlevo Sára Šimek Arnstein a po jejím boku Sára Jan Märc
Ještě před závěrem bych vyzdvihl i kreativní hudební dramaturgii Pavla Jana. Hudba dodávala vlastní inscenaci nejen rytmus a gradaci, ale skýtala též oběma protagonistkám improvizační možnosti.
Rovněž nápaditá výtvarná práce kostymérky a scénografky v jedné osobě Natálie Rajnišové si zaslouží hlubokou poklonu.
Těsně po „anglické“ premiéře v AKROPOLI, proběhla i zahraniční premiéra téhož „kusu“ v Berlíně. Konkrétně v tamějším divadle ACUD. Patrně v německé jazykové verzi?
Chválíme tyto úspěchy v zahraničí. Za to jistě patří souboru „Ufftenživot“ i jeho managementu velké uznání. Je jim však nutno předcházet vstříc nadužíváním zahraničních dialogů?
Nesmyslným nadužíváním cizího a zejména (na rozdíl od němčiny) nám historicky vzdáleného jazyka se jinak zdařilá inscenace tak trochu zachytila do vlastních sítí. To, co mínila parodovat, se stalo až nadbytečným balastem a nepohodlným břemenem.
Snažil jsem se hodnotit vyváženě klady i zápory inscenace, ale nejen pro mne, (jak se později neslo parterem i kuloáry) byly nadužívané nečeské dialogy velkou skvrnou na vyznění celého večera.
Věřím, že jsem však nebyl příliš kritický. Nakonec, jedna z protagonistek i autorek Sára Arnstein ke kritickému nazírání přímo vybízí:„Chápeme divadlo jako zážitek a prostor pro sdílení, ve kterém se dá vrátit k něčemu, na co už jsme dávno zapomněli, na naši přirozenou spiritualitu, která je utlučená dnešním konzumním, kapitalistickým a rychlým způsobem života. Snažíme se vytvářet zážitky, které diváka vybízí k vlastnímu kritickému pohledu, k rozšiřování obzorů a novému pojmenovávání toho, co je kolem nás. Absurdita a nekonzistence světa je pro nás inspirací.”
Doufám jen, že ta výše uvedená, citovaná „pojmenování“ jsou míněna v rodném jazyce? Věřím, že příště uchystá talentovaný i provokativní soubor i nějaký titul s hrdě českým názvem. Těším se na to.
Závěrečná děkovačka
„Ufftenživot“ nám i tentokrát nadělil plnou hrst nápadů, náruč nových divadelních spojení, propojení i kontrastů. I velký batoh důvodů k zamyšlení. Ta nejpalčivější byla určitě spjata s národní identitou. Je totiž dost smutné, když hra, která je prezentována z převážné většiny v cizím jazyce, je podporována ryze českými a vlasteneckými institucemi. Věděli vůbec, jaký kus vlastně podporují? Co se tak příště obrátit třeba na British Council?
»WHAT’S HAPPENING«
Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc
Dramaturgie: Jiří Šimek
Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová
Hudební spolupráce: Pavel Jan
Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk
Vizuál, fotografie: Marek Bartoš
Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum
Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP
Andrea Andrei vypráví o svých začátcích v Čechách i o tom, jak se zamiloval do české krásky
Italský zpěvák, producent, textař, skladatel, ale i výborný kuchař, Andrea Andrei, který spolupracuje s největšími italskými a českými hvězdami, neodolal kráse českých dívek – „Seznámil jsem se s ní před osmi lety na koncertu v Třinci. Když jsem uviděl její modré oči, podlomily se mi kolena. Bylo jí dvaadvacet a já byl zamilovaný jako malý kluk. Od té doby jsem zpíval a skládal jenom pro ni.“ (Dokonce se kvůli ní přestěhoval do Česka a naučil se velmi dobře česky. Přitom neuměl ani slovo.) Andrea popisuje své začátky v Čechách: „Nikdy nezapomenu, jak jsem poprvé přišel v Praze do hospody k Flekům, neuměl jsem ani slovo česky, tak jsem vrchnímu ukázal, že mám hlad. On povídá : „Párek?“ jelikož jsme nevěděl, co je párek, přikývl jsem a ukázal jsem na prstech deset. Lidé se nestačili divit, když mi přinesl deset párků a koukali, co s nimi budu zcela sám dělat. Statečně jsem je snědl, ale noc byla pak těžká,“ směje se Andrea. Od té doby se učil intenzivně česky. Usadil se v Praze, jako skladatel spolupracuje s první českou ligou zpěváků a mladinkou Petru si vzal za manželku. „Svatba byla v Las Vegas ve stylu Elvise Presleyho. „Dokonce jsem se ženil v jeho kostýmu. Petra myslela, že jsem se zbláznil, ale pro mne je Presley symbol talentu a dobré muziky, která nestárne,“ vysvětluje Andrea svůj svatební oblek.
S českým prostředím se sžil natolik, že začal trénovat mladé brankáře ve fotbalovém klubu Bohemians Praha 1905. V době svého mládí totiž působil na postu brankáře v uznávaných fotbalových klubech FC Juventus Turín, FC Lazio Řím a Samptoria Janov. Je aktivním členem fotbalového klubu osobností Amfora.
Kromě vlastních koncertů začal od letošního roku vystupovat v talkshow Zuzany Bubílkové, se kterou jezdí po České republice. A zájem organizátorů roste. Se Zuzanou se obecenstvo zasměje, s Andreem si spontánně zazpívá známé italské hity. Andrea je také odborníkem na regionální italskou kuchyni, s níž vystupuje v mnoha českých televizních kulinářských pořadech a v gastronomických show.
Na to, že je bývalým členem legendární italské skupiny La Strana Societa, dlouholetým členem celosvětového charitativního projektu ROCK NO WAR! je na své zahraniční úspěchy skromný a mimořádně pracovitý. V letošním roce vydal již několik singlů: Anima Danza, Pensiero D´Amore Cosi Lontano. Navíc v těchto dnech nazpíval letní n ovinku v českém jazyce Blůzový nebe a druhou novinku v angličtině s názvem Time is running with me.
I když vlastní písně jezdí nahrávat do Itálie, na Česko nedá dopustit. Tvrdí, že jsou zde krasní a milí lidé, a to navzdory tomu, že mu už dvakrát na jeho autě někdo ukradl kolo. “ Nevím, jestli to bylo ze závisti, nebo na zakázku, ale kvůli tomu nehodlám měnit ani zemi, ani město, ani auto. A teď mi promiňte, slíbil jsem své ženě, že dnes vařím k obědu italskou specialitu já…“
