Velký swingový večer

Brněnské Sono Centrum přivítá jazzového a soulového zpěváka Mitche Winehouse

Jan Smigmator, RTV Big Band Felixe Slováčka, Mitch Winehouse (UK)

30.1.2019 od 19,30 h

Sono Centrum, Veveří 113, Brno

V brněnském Sono Centru, v sále proslulém neobyčejně kvalitním zvukem, světelným parkem a architekturou, se uskuteční velký swingový večer se vzácnými hosty z Čech i Velké Británie. Devadesátiminutový program sestavil nejvýznamnější český swingový zpěvák současnosti Jan Smigmator, kterého doprovodí RTV Big Band Felixe Slováčka. Hlavním zahraničním hostem bude otec Amy Winehouse, britský zpěvák izraelského původu Mitch Winehouse.

 

Jan Smigmator je absolvent Pražské konzervatoře, moderátor a dramaturg pořadu Klub Evergreen (Český rozhlas Dvojka) a hudební producent. V roce 2015 uvedl v život mezinárodní hudební projekt Sinatrology, který byl jednou z největších oslav 100. výročí narození zpěváka a herce Franka Sinatry na světě. V doprovodu velkých big bandů nebo sv&eacu te;ho Swinging Quartetu koncertuje doma i v zahraničí. Felixe Slováčka není potřeba představovat, tento slavný český klarinetista, saxofonista, hudební skladatel a dirigent působil v orchestru Karla Vlacha a po boku Karla Gotta dlouhá léta v hvězdném orchestru Ladislava Štaidla, hostoval v orchestru Gustava Broma a úspěšně koncertoval také v zahraničí.

Hlavní zahraniční hvězdou bude jazzový a soulový zpěvák Mitch Winehouse, který se v mládí inspiroval známým britským jazzmanem Ronnie Scottem a vydal dvě alba s názvy Rush Of Love (2011) a But Beautiful (2014).

Videa :

 

 

www.brnokoncert.cz

Předprodej v síti Ticketmaster, Goout a na pokladně Sono Centra

Kateřina Červinková 

pro Taneční magazín

Děti, hlaste se na festiválek „Čáry, Máry, Fuk – Světlo, Pohyb, Zvuk“!

Je vám od jedenácti do patnácti let? Tančíte anebo zpíváte, či kouzlíte se štětcem a barvami? A chcete v listopadu vystoupit na festiválku v divadle PONEC?

Hledáme děti ve věku 11 až 15 let s aktivním zájmem o současný tanec, elektronickou hudbu, světelný design, scénografii a kostým.

Dřímá ve vašich dětech nebo studentech budoucí divadelník nebo tanečník? Nechte jejich talent rozvinout na našem intenzivním workshopu pro mladé tanečníky, hudebníky, scénografy a světelné designéry. Pod vedením profesionálních umělců (light designérka Katarína Ďuricová, scénografka Jitka Pospíšilová, choreografky Věra Ondrašíková a Zdeňka Svíteková a hudebník Stanislav Abrahám) si mohou vyzkoušet současné divadelní přístupy, navrhnout světelný koncept, složit elektronickou hudbu, anebo vytvořit originální kostým.

Z kapacitních důvodů jsou pořadatelé nuceni vybrat děti na základě jejich vlastního krátkého motivačního dopisu nebo jejich předchozích zkušenostech a případně na doporučení jejich pedagogů ZUŠ a kroužků.

Termín a místo: 2. až 4. 11. 2018 v divadle PONEC, Praha 3

Uzávěrka přihlášek: 12. října 2018

Kontakt: E-mail:  festivalek@tanecpraha.eu

Foto: LORA z. s.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Zpívá celá Lucerna

Dalibor oslavil „65“

Dalibor oslavil své 65. narozeniny, jak jinak, než velkým koncertem v Lucerně. Lístky na koncert byly rekordně brzy prodané. Dalibor říká: „Tento koncert je průřez toho, co jsem všechno vymyslel a udělal.  A můj velký dík patří všem dívkám, bez nich by to nešlo!“ přiznává Dalibor.

Celý večer odstartovala písnička Všechno na Mars, při které kapela Prototyp v mimozemských maskách nakráčela za své hudební nástroje.

Mezi hosty jsme viděli  například  Daliborovu dceru Jiřinu Annu Jandovou, Janu Chládkovou, Felixe Slováčka, Antonína Panenku či Martina France, který celý tento večer zorganizoval.

Večerem provázel  moderátor Saša Hemala, který říká: „Naplnit ikonický prostor Lucerny, to je sen každého zpěváka. A Daliborovi se to povedlo tak, že se sem lidé téměř nemohou vejít“.

První z hostů  byla skvělá country zpěvačka Jana Chládková s písničkou  Když jsem Tvá. Druhým hostem byl samotný Martin France, který spustil před „hurikánem“ svůj současný radiový hit Uragán.

Dalibor Janda v první části megakoncertu odzpíval i písničky ze svého
nového alba Někde v zemi nad Zemí. Jeho dcera Jiřina Anna Jandová vybrala  kromě písničky ze staršího alba i dvě písničky ze svého nejnovějšího alba V muzeu Lásky. Hity To dáš či Mám strach ještě stihla rozproudit před krátkou přestávkou celou Lucernu.

Všichni hosté byli skvělí, nicméně, vešel-li na pódium Dalibor, v hledišti propukl  nekontrolovaný řev. Dalibor  pokračoval ve svých hitech a při slovech ‚snad jsem si jí měl všímat víc‘  s ním zpívala už celá Lucerna a  …žít, jako kaskadér… způsobilo v sále doslova explozi. Bylo skutečně úsměvné pozorovat diváky, kteří s vervou zpívali a tančili. Vlastně se dalo těžko říct, kam se dívat dřív, zda na jeviště nebo do hlediště, žilo to všude. Zážitek z koncertu navíc zesilovalo perfektní ozvučení, takže některé Daliborovy „slaďáky“ až rozplakávaly přítomné ženy.

Jiřina  Anna  Jandová  a Dalibor  zazpívali společně duet  Pátý perný
den.  Oheň, voda, vítr v podání slovenského pop-operního tria La Gioia bylo
nádherné a netradiční.

Dalibor v Lucerně zároveň pokřtil i své nové dvoj- CD největších hitů Velký
flám, které mu k půlkulatým narozeninám vydalo vydavatelství Supraphon. Na CD je 44 písní. Oficiálně vychází až tento týden, ale fanoušci si je mohli zakoupit už na koncertě,  po skončení koncertu následovala autogramiáda.

Nadačnímu fondu Sudička bylo věnováno  šedesát pět korun z každé prodané vstupenky. Ředitelka fondu Hana Ulmanová tak přebrala z rukou Dalibora Jandy a Martina France 94.100,- Kč.

Dále se jen Daliborovi popřálo a poté  si přebral pamětní minci s jeho podobiznou, od své skupiny Prototyp  dostal ptáka a  také byl odhalen  obraz, kde je Dalibor zobrazen coby šlechtic,  obraz  mu namaloval Roman Řehák.

U  hitu Kde jsi? hostovala saxofonová legenda Felix Slováček.  Na hit Hráli jsme kličkovanou se diváci sborově roztančili.

Předposledním hitem byl samozřejmě Hurikán. To byl hurikán! Lucerna kvílí, řve, houpe se  v bocích a snad se tu z hlediště ozývá něco, co zdánlivě připomíná skupinový zpěv. Na závěr Dalibor ještě jednou musel zpívat Žít, jako kaskadér.

Daliborovi nejbližší přátelé se po koncertě sešli na afterparty v hotelu Jalta, kde vystoupil například hadí muž Ludvík Berousek a Dalibor dostal ohromný dort se  symbolickými   deskami od společnosti Dorty domů nebo poukaz na 2 noci do romantického vídeňského hotelu Bellevue.

Zeptali jsme se….

Hned po skončení koncertu jsme se zeptali Dalibora na jeho první dojmy…..

Dalibor: „Já si myslím,  že to bylo dobré, ne?  Lidé byli moc fajn, Lucerna byla trošku nafouklá, tak jsem  měl obavu, aby se tam něco  nesemlelo. Ale závěrem to bylo fantastické. Byl jsem rád, že se lidé baví, mám z toho o to větší radost, protože si píšu a dělám písničky sám, takže mě hřeje u srdce, že si je lidé zpívají.“

A Taneční magazín  Daliborovy písničky  také hřály u srdce…

 

Text: Eva Smolíková, Martin Production

Foto:  Eva Smolíková, Fotosféra

Video: Eva Smolíková

Taneční magazín

DALIBOR JANDA chystá Megakoncert v pražské Lucerně

Oblíbený zpěvák Dalibor Janda letos ke svým 65. narozeninám připravil pro své fanoušky dárek – Megakoncert

Zpěvák Dalibor Janda se narodil 21. března 1953 v Drahotuších u Hranic na
Moravě. Letos  si ke svým 65. narozeninám nadělil benefiční Megakoncert v pražské Lucerně,který proběhne v pondělí 19. března 2018 od 19.00 hodin.   Dalibor přizval i kolegy, které má rád.

Na tiskové konferenci v Putice  by Retro ve Francouzské ulici v Praze
nastínil, jak by koncert mohl vypadat a jací hosté mu přijdou popřát. Celým
koncertem jej bude doprovázet jeho kapela Prototyp a prozradil, že mezi
hosty bude patřit také  jeho dcera Jiřina Anna Jandová, která si s ním
zazpívá kromě své písničky i duet.

Dále byl odtajněn i další z hostů,  zpěvák a producent Martin France, který tiskovou konferenci moderoval.

Martin říká: „Dalibor mě oslovil s tím, abych na koncertě zazpíval některý z jeho hitů,  ale na to si opravdu netroufnu. Dalibor má nezaměnitelný „chraplák“, který nelze napodobit.“ Martin zazpívá některý ze svých songů.

Měl by přijít i herec a komik Luděk Sobota, muzikant a dirigent Felix Slováček nebo úspěšné slovenské operní trio La Gioia. Další hosty už Dalibor představit ani nemohl, protože o nich sám neví. Nechá se překvapit, které kolegy a kamarády mu produkce  pozve.

Koncert bude částečně i benefiční, neboť dle Daliborova věku  bude 65,- Kč z
každé prodané vstupenky předáno pro Nadační fond Sudička, který pomáhá pacientům se zrakovým postižením.

V rámci tiskové konference Dalibor zazpíval jednu sólovou píseň a přidal i
duet s dcerou Jiřinou. Dorazil také  dvorní textař Dalibora Jan Krůta, který
napsal Jandovi něco kolem stovky textů. Nechybělo ani losování dárků v
podobě CD obou zmíněných interpretů.Poté  už přítomní hosté byli pozváni na velmi chutné Menu hostící restaurace.

Dalibor, český  Joe Cocker,  má za sebou dlouholetou hvězdnou kariéru, během které získal řadu Zlatých desek, dvě platinové desky a to za 2 miliony prodaných nosičů. Jako jediný zpěvák dokázal třikrát sesadit ze slavičího zlatého trůnu Karla Gotta a to v letech 1986, 1987 a 1988. Oslavil již čtyřtisící
koncert. Jeho dnes už nesmrtelné „chraplákovské“ hity jako třeba Oheň, voda, vítr, Hurikán, Jahodový koktejl, Kde jsi, Padá hvězda, Všechno na Mars a desítky dalších šlágrů stále slýcháváme  na frekvencích různých
českých radiových stanic.

Dalibor je vstřícný, úsměvný, sdílný. Přestože mezi novináři o něj byla doslova bitva, podařilo se nám poklást mu alespoň pár rychlých otázek…

Zeptali jsme se….

TM: Máte už  vybrané písničky, které zazní na Megakoncertu?

Dalibor: „Úplně  přesný přehled toho, co na koncertu  zazní, ještě nemám.  Je mi jasné, že si nemůžu dovolit zklamat fanoušky a  nedat tam  deset, dvanáct věcí, které notoricky znají a chtějí slyšet.  I když něco nového tam také určitě bude,  z 90. let rozhodně zazní  tři, čtyři songy a  z nové desk y budou  tři písničky. Dohromady  počítám asi  se třiceti písničkami, které   zazpívám,  z toho tak dvacet starších věcí.  Dcera  se nedávno  probírala alby,  které jsem vydal (těch je už asi 22) a řekla: „Tati,  ty bys mohl jen z té první desky Hurikán  udělat koncert  a nemusíš dělat už  vůbec  nic….“

Hurikán…. Legendární song, ovlivnil snad celou generaci. Byl jste to taky trošku Vy sám?  Jaký jste měl vztah k motorkám?

„Určitě, určitě jsem to taky byl já.  Měl jsem pět motorek, moje ČZ s rychlopalem, to bylo tehdy něco, později jsem měl Jawu 250, také  Kawasaki, s tou jsem vyfocený na desce. Ale ten úplně typický motorkář jsem ještě nebyl, protože to tady v té době zdaleka  nebylo. Motorkáři přišli až v 80. letech  či  v 90. letech. Dříve nebyly rychlé motorky, neexistovalo, že by člověk šel do obchodu a vybral si rychlou motorku. Kawasaki, na které jsem jezdil a fotil jsem se s ní na mou první desku, tu jsem měl půjčenou od firmy.“

Děkujeme

 

Foto, video: Eva Smolíková

Taneční magazín, Martin Production

Rozhovor s operním pěvcem ŠTEFANEM MARGITOU

„Hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je unavený.“

Tenorista slovenského původu Štefan Margita si získal uznání nejen v Čechách, ale i v zahraničí,  působil  na scénách nejslavnějších operních domů např. milánské  La Scalelondýnské Covent Garden či  v newyorské Metropolitní opeře.

28.října 2017 převzal z rukou českého prezidenta Miloše Zemana medaili Za  zásluhy.

Co bylo ve Vaší kariéře nejtěžší a za co  si  vnitřně svého vyznamenání ceníte nejvíce?

„To je těžká otázka. Začátky  pochopitelně vždy nějak proběhnou, ale potom  se  udržet… , to je nejtěžší.  Ten  boj, myslím, to bylo pro mě to největší úskalí, a proto mě cena velice potěšila. Navíc  nejsem v žádné politické straně a nikoho nepodporuji. Bylo tedy zvláštní, když mi bylo oznámeno, že dostanu medaili Za zásluhy. Byl jsem skutečně šťastný.  Myslím si, že jsem medaili získal  asi za mé  mezinárodní  úspěchy.“

Co Vás na Vaší životní dráze nejvíce  těší?

„Asi to, že můžu v 62-ti letech ještě pořád vystupovat a zpívat. Jsem šťastný, že lidé přijdou,  když dělám koncert. Dostávám i tak potěšující zprávy, že můj koncert  je vyprodaný do  14 dní.  To pro mě asi znamená ještě více  než medaile samotná.“

Se Zlatou deskou Supraphonu za úspěšný prodej CD

Foto: Patrik Ratajský

V které zemi se  Vám nejlépe  zpívá?

„Nejkrásnějším zážitkem  pro mě zůstává Metropolitní opera v New Yorku, tam jsem  zažil tak nádhernou  atmosféru, teď mám na  mysli  přístup vedení ke zpěvákům, krásnou  práci, to bylo opravdu  nezapomenutelné. Rád se tam kdykoliv vracím.“

Se Stingovým kamarádem a v současnosti nejslavnějším světoým basbarytonistou Brynem Terfelem v New Yorku v Metropolitní opeře
archiv p. Štefana Margity

Přístup vedení ke zpěvákům je v New Yorku   lepší než v Čechách?

„Takhle to nemyslím. Velký podíl na tom všem mají finance,  protože v New Yorku  mají mnohem více peněz a mohou si dovolit ty nejlepší dirigenty,  inscenátory,  a to hraje pochopitelně  velikou roli. Ale musím říct , když jsem se  po deseti letech vrátil do Národního divadla, zažil jsem  před dvěma  roky tak krásnou inscenaci  a současně i  klidnou  práci, že to byla radost dělat.“

Jak hodnotíte české publikum, hovoříme-li o opeře?  Mají  lidé v Čechách operu rádi,  nebo je spíše v pozadí zájmu?

„Opera je oblíbená.  Čím dál více  Čechů  chodí na klasickou hudbu, teď už se stává, což mě velice těší, že i mnoho  mladých lidí začíná chodit do divadla a  na koncerty. Je to krásný pocit, když vstoupíte  na jeviště a vidíte plný sál. Koncert  skončí, mnozí se  postaví a začnou  ‚řvát a dupat‘, tak jak to v cizině bývá, ale  někteří diváci  jsou v šoku,  tvrdí, že to není důstojné.  Ale podle mého názoru to  důstojné je, protože my umělci pracujeme právě pro ten  aplaus, to  je naše odměna. Pracujeme pro lidi, kteří sedí v hledišti, ti jsou pro nás to nejdůležitější, pro ně přece zpíváme.“

Na jak dlouhou dobu dopředu už  máte zaplněný svůj pracovní kalendář

„V tuto chvíli  je zaplněný do roku 2021. Opera opravdu pracuje tři nebo čtyři roky dopředu, už nyní vím, že v sezoně 2020 a 2021  budu v New Yorku dělat  novou inscenaci ‚Káti Kabanové‘,  teď nejblíže na mě čeká  premiéra ‚Benjamin Britten‘  v Národním divadle,  pár repríz  a hned odlet do Londýna,  Covent Garden, poté z  Londýna rovnou přiletím do Prahy, točím novou šansonovou desku ‚Mapa lásky‘ a zase odlétám  do San Franciska…“

Foto: Petr Kurečka, Supraphon

‚Proboha‘, máte vůbec někdy volno?

„Když se zkouší, volno není. Ale  volno začíná ve   chvíli, kdy  se hrají představení a mezi  nimi  bývají tři nebo  čtyři dny volna. V tu dobu sice  umělci musí  dávat pozor, aby nenastydli  a  celkově byli fit,  ale máme už  příjemné volno.“

Tanečníci v určitém věku většinou svou kariéru končí,  ale  jak to chodí u operních pěvců?  Nejsou žádné mikrofony, které by Vám pomohly,  musíte všechno ustát sami. Do kdy je to možné zvládnout?

„To je individuální. Záleží  na technice, kterou zpěvák má. Znám skutečně  mnoho mladých lidí, kteří  končí  brzy a je  to věčná škoda. Začínají totiž zpívat dramatický repertoár ve velmi mladém věku.    Pokud si zpěvák umí vybrat repertoár a zpívá správě technicky, pak  může opravdu zpívat klidně do 70-ti let. Nic  se  nedá  uspíšit. Jestliže  začínáte zpívat jako ‚Mozartovský zpěvák‘, tak nemůžete hned zpívat ‚Wagnera‘.  Pokud ano, tak zatěžujete hlas, což  v mládí ještě vydržíte,  ale takový  zpěvák brzy  svou kariéru kon í. Zvolíte-li správnou cestu a vybíráte-li  si správně, tak ke  zdárnému konci  určitě dospějete.“

V roli kapitána Vera v opeře Billy Budd (pražské Národní divadlo)

Foto: Hana Smejkalová

Pozná zpěvák, co je pro něho správné?

„Sám musí vědět. Musí si být vědom, jaký hlasový obor zpívá a  jaký má svůj vlastní  hlas. Rozlišujeme  např. lyrický hlas, melancholický atd. Nejlepší je opravdu začínat u ‚Mozarta‘ a dozpívat se postupně  k dramatickému hlasu, pokud  dotyčný zpěvák vůbec chce. Jsou i pěvci,  kteří celý život zpívají jenom ‚Mozarta‘.

Chodil jste také během své kariéry na hodiny zpěvu?

„Ano a pořád chodím. To jsou právě ty technické stránky…“

Ještě stále chodíte? Každé představení  cvičíte zvlášť?

„Samozřejmě. Pokud připravujete nová představení, můžete během nácviku nabrat nějaké technické chyby, které člověk sám u sebe neslyší,  ale  dobrý pedagog je slyší a hned odstraňuje.  Je to  nesmírně důležité.“

Jak se díváte  na  jakékoliv podpůrné prostředky pro   hlasivky?

„No, podpůrné prostředky vůbec nepomáhají.  Někteří tvrdí, že  žloutky z vajíček jsou výborné, ale  to je úplná blbost, to vůbec nikdy ‚nefungovalo‘,  nevím, kdo to vymyslel.  Musíte s profesorem pracovat na správné technice,  to znamená, že po představení hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je fyzicky unaven.  Není-li hlas  unavený, je to známka toho,  že zpěvák večer dobře zpíval. A druhý  den může  jít na jeviště a zpívat znovu.“

Co je na  profesi operního pěvce  nejtěžší?

„Udržet se dlouho.“

Jak je to s rivalitou?  Jste přátelé či soupeři?

„Jsme  přátelé.  Pokud děláme v cizině inscenaci, tak spolu dva měsíce pracujeme, zkoušíme od rána do večera a  vždy v pauze  nebo po zkoušce si kolektiv jde někam posedět. Takže  v tu chvíli se  vytváří úžasné přátelství. Někdy se po letech potkáme, což je hezké, nebo si  jen voláme na Nový rok či na Vánoce,  během roku třeba jen napíšeme   sms zprávu,  a to přátelství trvá. Když jsem dělal svůj galakoncert k šedesátinám  a zavolal jsem jedné světově známé  zpěvačce a ptal se, zda přijede zazpívat, odpověděla, že ano.  A to byl  úžasný moment, kdy jsem si uvědomil,  že moji kolegov&eacu te;  jsou ti opravdoví přátelé. Ale  rivalita  samozřejmě existuje a já si  myslím, že je  to tak dobře.  Bez ní bychom  na sobě nepracovali a  dělali bychom všechno jednostranně, nebylo by to  hezké.  Pokud slyšíte někoho  výborně zpívat, řeknete si, že to chcete dělat také tak.“

Jak to dnes doopravdy vypadá se zpěvem? Může zpívat každý?  Trošku  se to doladí současnými technickými vymoženostmi….

„Ne, to není pravda. Popoví zpěváci sice mají mikrofon, protože nemají takovou sílu, nejsou operně vychovávaní, ale  každý zpívat nemůže. Když slyším některé ty současné soutěže, tak mi je opravdu   špatně.  Já se vůbec divím, že jsou mnozí  schopní jít do televize  a zpívat.  Spousta lidí vůbec neodhadne, jak si stojí.  Když vystupuje např. mladý kluk, který dobře vypadá,  v tu chvíli mladé holky hlasují samozřejmě  pro něho,  protože nemají ani tušení o zpívání,  ale ten  zpěv je pak katastrofa. Nedá se to  poslouchat. A na druhé straně stojí  takoví, např.  Karel Gott, kteří i v pokročilém věku zpívají stále geniálně.“

Souhlasíte s tím, že operní zpěv je mnohem těžší než populární hudba?

„Ano, to je pravda.“

Operní zpěvák se přece moc nepohybuje u zpěvu, je to alespoň v tom snazší?

„To se ale změnilo. Takhle to  bývalo před mnoha  lety.  Teď jsem pracoval v Paříži a režiséra vůbec nezajímalo to, jestli vidím na dirigenta nebo nevidím. Režie se nesmírně posunula  dopředu. Dnes musíte představení rozehrát, to už nejde, aby  někdo stál v pravém či v levém portálu a zpíval. Nejde  ani to,  aby  někdo vážil  120 kg. To už  režiséři nechtějí. Dnes se představení rozehrávají  a já si myslím, že je to správné,  protože divadlo je od slova dívat se a lidé chtějí vidět divadlo….“

Jak můžete zpívat operu a ještě u toho tančit?

„Musíme. U nás v opeře nic nahraného dopředu  neexistuje a  nikdy v  životě neexistovalo. Všechno je živě a musíme se i otáčet, tančit, cokoliv.“

To je tedy pěkně těžké…

Musíte  mít dobrou fyzickou  kondičku?

„Ano.  Denně cvičím, ráno vstanu a  20 minut cvičím. Kondička je nezbytná, zkoušíme třeba 8 hodin denně a  to člověk bez kondičky prostě vůbec nemůže vydržet.“

Popové  hvězdy zažívají i negativní stránku své popularity a lidé na ně na ulici útočí. Zažil jste někdy něco podobného?

„Zlé  útoky ne. Pozitivní ohlasy ano, lidé za mnou přijdou, zastaví se, chtějí se vyfotit,  chtějí podpis, to je moc hezké.“

Jak vás vnímali  spolužáci, když jste s operou začínal? Nesmáli se?

„V  období, kdy  jsem byl na umělecké průmyslovce, jsem  se vůbec  nezabýval tím, že budu zpívat vážnou hudbu. Chtěl jsem fotografovat a to  jsem dělal. Až později se náhle  rozhodlo, že půjdu na konzervatoř, protože naši známí se vrátili ze Švýcarska a dotyčná  paní začala učit zpěv. Kdysi v dětství mě slyšela zpívat, takže to se mnou  zkusila.  Nastoupil jsem na konzervatoř, kde klasická hudba byla, spíše tedy  mně to připadalo trapné, než mým spolužákům.  Ti brali  klasiku jako samozřejmost,  ale  když jsem já slyšel operní zpěv, tak se   mi  to vůbec nelíbilo. Ale pomalu, pomalu  jsem k tomu dospíval. Měl jsem  úžasné spolužáky, kteří mi pomáhali a přáli mi,  abych uspěl.“

Festival Zlatá Praha

Foto: Eva Smolíková

 

Proč jste se pro konzervatoř vůbec rozhodl?

„Bylo to tím, že po ukončení umělecké průmyslovky jsem  se dostal  do komunálních služeb a dělal jsem fotografie na pas a občanský průkaz. Poté, co  jsem jich  denně udělal šedesát, začal jsem si myslet, že někoho  zabiju. Pochopil jsem,  že to není práce  pro mě a  nechci se tomu věnovat. K mému  štěstí jsem zkusil zpěv.“

Zpíval jste v dětství také pro veřejnost?

„Ne, zpíval jsem jen doma. Zpěv pro diváky  byla pro mě novinka.  Naštěstí  jsem ve znamení lva, takže  hodně pracuji  a  pracuji.“

Co byste si přál do roku  2018?

„Hanu Zagorovou. Ale tu už mámJ  Tak bych si přál, aby se nic nezměnilo.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

 

 

 

Vánoční večer Martina France

V restauraci Černý kohout zavonělo vánoční cukroví, zahořel krb a rozezněly se tu hity českých hvězd

Michaela Dolinová, Sámer Issa, Bohuš Matuš a další hvězdy  zazpívaly u hřejivého krbu

Martin France pořádal Vánoční večer v restauraci Černý kohout, kam přijely i další hvězdy. Výtěžek z této akce  půjde na pomoc organizaci Helppes.

Zpěvák a producent Martin France  překvapil přítomné hosty stylově vánočním oblečením,  jeho  svítící vánoční svetr a čepice zářily už zdálky a Martin měl  u diváků velký ohlas. Jen u hořícího krbu mu během jeho  vystoupení v teplém svetru bylo pořádně horko.

Akci přišla podpořit  herečka, zpěvačka a moderátorka Michaela Dolinová, která po svém vystoupení hned odjížděla zpívat na ples na Žofíně.

Vystřídal ji  Bohuš Matuš, který s noblesou jeho vlastní zazpíval repertoár Karla Gotta a sklidil veliký aplaus i se závěrečným songem ‚Kdepak ty ptáčku hnízdo máš‘.

Česká gospelová zpěvačka Leona Gyongyossi potěšila 2 písněmi a po ní se
publiku představil  Sámer Issa, který postupně měnil své původní anglicky
zpívané písničky za české a tak představil i novinku ze svého
připravovaného alba.

Na akci dorazil i český Elvis v podání Jakuba Machuldy, který všechny roztleskal právě nesmrtelnými Elvisovými hity.

Ze zpívajících interpretů měl dorazit mladý Tomáš Ringel, ale jeho alternace v divadle onemocněla, takže nakonec nepřišel  a nepřijela ani  vítězka Superstar Sabina Křováková, která volala produkci hodinu před koncertem, že je nemocná a zpívat nemůže.

V rámci večera  ukázala ředitelka organizace Helppes Zuzana Daušová  co vše umí její psí svěřenci, kteří jsou vycvičeni  jako asistenční psi pro pomoc  nemocným.

Na závěr se losovaly i dárky v podobě voucherů na večeři pro dvě osoby do restaurace Černý kohout.

Byl to již v pořadí druhý benefiční večer pro organizaci Helppes, kam se do kasičky vhazovalo dobrovolné vstupné a tak se v následujících dnech zapečetěná kasa donese na Městskou část Praha 5, aby se zjistilo, kolik financí doputuje pro asistenční psy.

 

Foto: Eva Smolíková, Fotosféra

Taneční magazín, Martin Production

Rozhovor se zpěvákem PETREM JANDOU

„Tanec bych dělat nemohl“

V letošním roce slavíte 55 let skupiny Olympic. Snil jste jako kluk o tom, že budete slavný kytarista, zpěvák nebo hudební skladatel? Anebo byla všechno jen náhoda?

„Možná v takových mých 22-ti letech mně problesklo hlavou, že by  bylo fajn, kdyby se mi povedlo něco podobného, jako se poštěstilo  Beatles nebo Rolling Stones, protože jsme milovali v tu dobu celou  britskou rockovou scénu. Tehdy byla doba celkem politicky korektní,  schylovalo se k Pražskému jaru a zdálo se, že všechno bude dobré a budeme moci cestovat. Proto jsem si myslel, že bychom mohli něco dokázat a v roce 1968 jsme strávili asi rok ve Francii, byl to takový náš základní pokus o úspěch v Evropě. Ale přijely k nám ruské tanky a normalizace toto naše snažení zase zarazila. Vrátili jsme se domů jako zpráskaní psi. Od té doby sice sem tam přišel nějaký náznak velkého úspěchu, ale i přesto jsem začal dokonce své myšlení omezovat a říkal jsem si: „No, Olympic už slavný ve světě nebude, ale kdyby se mi povedlo udělat aspoň nějakou světově známou písničku…“ A za tím snem jsem si šel. Asi před 15-ti lety jsem uzavřel smlouvu s Warner Brothers a podespal jsem smlouvu na 99 písní. Byl jsem dokonce u nich v kanceláři v New Yorku, která je u Central parku a když jsem otevřel kancelář, (dodnes nevím, jestli to na mě neušili schválně), hráli tam ‚Bonsoir mademoiselle, Paris‘. Poslouchali pozorně, tak jsem si myslel, že už se něco průlomového konečně podaří, ale nepodařilo se. Takovou určitou touhu mám stále, (Olympic už v tom samozřejmě nehraje roli, jsme staří, ale naše písničky se ještě pořád hrají). Dokud budu živ, budu se pořád snažit nějakou tu písničku dostat i za hranice České republiky.“

Chtěl jste také být třeba popelářem jako spousta malých kluků?

„Popelářem jsem nikdy být nechtěl, ale chtěl jsem být lampářem. Za mých dětských časů se rozsvěcovaly plynové lampy, bydleli jsme v prvním patře a jedna taková lampa byla z pohledu našeho hudebního pokoje přesně v úrovni očí. Sedával jsem na gauči, pozoroval lampu a čekal jsem tam na lampáře, který vytáhl svou bambusovou hůl s háčkem, kterou lampy rozsvěcel. A někdy se mu to nerozsvítilo, protože ten věčný plamínek, který uvnitř hořel, třeba sfoukl vítr a já jsem bedlivě pozoroval, jak si lampář dal na svoji tyč kousek hadříku snad s petrolejem a znovu plamínek zapálil. Toto povolání se mi opravdu líbilo.“

Složil jste svou první písničku spíše během nějakého citového pohnutí nebo jste si sedl a začal cíleně psát?

„Dohodli jsme se s Pavlem Chrastinou, který si umanul, že bude textař a já jsem si usmyslel, že budu hudební skladatel, že pojedeme jeden pátek na chatu složit hit. Půjčil jsem si velkou akustickou kytaru a řekl jsem Pavlovi: „V neděli přijedeš, to už naši budou pryč a ty napíšeš text a já hudbu. Naši ‚vypadli‘, já jsem skutečně tu písničku složil, on skutečně přijel a text napsal. Původně jsme text chtěli napsat anglicky, ale to se nám ‚fakt‘ vzhledem k naší angličtině nepodařilo. Šel jsem si už lehnout a Pavel mezitím napsal text v češtině. Když jsem se ráno probudil, byl na takovém ošklivém papíru napsaný náš první text – ‚Vymyslel jsem spoustu nápadů‘. Asi za dva měsíce jsme písničku natočili, dali ji do rádia a vyhráli hitparádu. To byl opravdu dobrý start, to každému přeji. To je tedy taková historka, ale už před tím jsem samozřejmě psal nějaké etudy, hrál jsem na housle. Vždycky jsem k psaní písní měl blízko.“

Vy máte už asi 800 skladeb zapsaných u organizace OSA (Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním). Kde vlastně berete pořád inspiraci a nápady? Nemůže se hudebníkovi stát, že se vyčerpá?

„Je to zvláštní, ale můj mozek je už tak přizpůsobený, že v okamžiku, kdy se dostanu do nějaké melodie, kterou už znám,  okamžitě mi to řekne. ‚Toto ne, to už někdo má,‘ pomyslím si a hned jdu od toho pryč a zkouším to jinak. A musím říct, že mě ještě nikdo za plagiátora neoznačil a nikdo nenašel v mých písničkách něco, co vážně připomíná jinou skladbu, což se o všelijakých skladatelích říct nedá. Myslím si, že je to opravdu díky mé skvělé paměti. Nedopustím, aby se stalo, že bych něco převzal, protože to je ostuda. To potom znamená, že kradete a to je opravdu ‚blbé‘. Já nechci být zloděj.“

Někdy jsem zaslechla povzdechy skladatelů, že nové věci nemohou vznikat do nekonečna. Jak to vnímáte? Je nějaký konec?

„To by se jistě dalo matematicky spočítat, když uvážíme, že máme dvanáct půltónů, které ovšem můžeme dostat do několika variací, nehledě na to, že jsou tu ještě celé noty, půlky, čtvrtky, osminky a řekněme i šestnáctky…. , které také dokáží udělat různé věci a rovněž můžeme použít jiný akord, které s daným tónem pěkně souzní, akordů je celá řada. Myslím, že možností je opravdu dost.

Bohužel, takový ten střední pop, který je mi z hloubi duše protivný, je zásadně na čtyři stále dokolečka opakované akordy‘, duc, duc, duc, duc. Do toho úplně pitomá melodie, která se také neustále opakuje. Všiml jsem si, že na současné taneční scéně nic jiného v podstatě není, vnímám to jako hudební bídu a je mi z toho úzko. Rocková hudba, která přinesla nějaké změny, to byly hlavně 60. a 70.tá léta. V tu dobu se to trošku rozhýbalo a později šel vývoj úplně ‚do háje‘, teď jsme vážně ‚na nule‘. Pořád čekám na to, že někdo přijde s něčím jiným, zkrátka s nějakým jiným principem. Myslím tím, že např. nejdříve byla pára a poté přišla elektřina. Tak zkrátka čekám něco takového, co opět přinese změnu a hudba se začne ubírat nějakým jiným směrem. Teď je to vážně zoufalé. To, že se skladatelé vyčerpají je jedna věc, ale to, že lidé slyší pořád tu samou písničku a je jim to jedno, je druhá věc. Lidé se chtějí bavit a nechtějí o ničem přemýšlet. Nedávno bylo výročí vydání desky Beatles, to je radost si poslechnout. Nápadů měli miliony, úžasné.“

Potřebujete k tvorbě hudby klid, zavíráte se mezi čtyři stěny, nebo jdete po ulici a najednou Vás napadne skladba?

„Potřebuji klid. Ale také jdu po ulici, něco mě napadne, třeba i textařské nápady, zapíšu si je do telefonu, melodii si ‚nabroukám‘, ale většinou, když nahrávka nemá harmonii a nemá zvuk přibližně toho, jak by to mělo výsledně vypadat, tak se nápad člověku vytratí. Mohu si třeba i zapsat melodii do not, ale ‚vydolovat‘ z toho, co jsem tím vlastně chtěl říct, je později dost těžké. Jen melodie je málo. Ta musí pořád být v harmonii s rytmem, skladba je  konglomerát několika věcí dohromady.“

Je těžké skládat písničky?

„Mně to připadá strašně jednoduché. Sice jsem právě teď možná dva roky nic nesložil, snad jednu písničku. Zrovna nedělám nic, čekám, až přijde práce. Nechci psát, když nevím pro koho. Příští rok na jaře plánujeme vydat desku, tak se někdy koncem zimy pustím do práce. Zatím si natáčím motivy a nápady. Neznamená to, že bych vůbec nepracoval, tak to nemyslím“.

Jste takový český fenomén. Jak se vlastně podařilo, že se Olympic tolik let drží na vrcholu?

„Kapela nesmí ztratit pohyb, lidově řečeno ‚usnout na vavřínech‘, protože popularita velmi rychle klesá. Lidé o vás chvíli nic neví a pokud přijdou za rok na koncert a vy hrajete zase to samé, dokonce v tom samém tričku, tak si řeknou, že už příště nepřijdou. Vymýšlel jsem pořád nějaké speciální koncerty nebo zval pokaždé jiné hosty,  zkrátka vždycky něco nového. Každý rok jiný program, hlavně jinak, než minule. Pokud je to pořád to samé, je to konec kapely. Udělali jsme spoustu speciálních koncertů na různá témata v Malostranské besedě, to posluchače asi bavilo. Tradiční přístup současné kapely znamená jen udělat turné, desku propagovat, vydělat a lehnout na matrace. A toto v našich končinách jde poměrně bídně. Nehledě na to, že já jsem muzikant a mám kolem sebe muzikanty, kteří chtějí hrát. Ti nechtějí vydělat miliony za jedno turné a potom ležet roky doma a nic nedělat. Světově známé kapely hrají třeba 60 koncertů za rok, my zhruba tak 70 koncertů ročně.“

Jednou jste přiznal, že jste se cítil vyhořelý a chtěl jste všeho nechat…

„To byla taková chvilková únava materiálu, už jsem nechtěl pokračovat.“

Jak hodnotíte mladé zpěváky na české scéně? Je tu snad nějaký nový Petr Janda?

„Nikdy mě nenapadlo, abych českou scénu zkoumal z tohoto úhlu pohledu. Nevím, nikdo mě nenapadá.“

Naše scéna je přesně taková jaká je. Spousta zpěváků udělá jeden hit, pak s ním jezdí pět let po VIP akcích a večírcích a neuvědomují si, že toho vlastně dokázali jen málo. Jsou tu nové kapely, které mají nějaké hity, ale bitva o diváka je silná a nerovná. Když mladý kluk osloví 16-ti leté holky, tak je to jednoduché. Pokud má kapela dva pěkné kluky, kteří se ‚kroutí‘ na jevišti a dostanou se do povědomí publika, tak je holky mohou ‚sežrat‘. Ale těm holkám je za čtyři roky 20 let a už je to vůbec nezajímá. A přijdou jiní mladí a tato kapela už nezajímá vůbec nikoho. Takže kapely se perou o teenagerovské publikum, hlavně o holky, ale toto dlouhé trvání nemá.“

Bylo kdysi jednodušší začínat coby mladý hudebník?

„Je to složité vždycky. Já bych to nesrovnával. Tenkrát byl problém si koupit i struny, protože nebyly, natož nějaký zesilovač či mikrofon. Opravdu nemůžeme srovnávat.“

Nikdy jste nezapíral, že jste měl vztahy s mnoha ženami. Zažil jste nějaké opravdu velké citové zklamání, které Vás skutečně úplně ‚rozbilo‘? Vznikla nějaká písnička po takovém rozchodu?

„Určitě ano. Zvláštní je, že písničku ‚Nějak se vytrácíš, má lásko‘, o které si všichni myslí, že vznikla po rozchodu, tu jsem dokonce ani nenapsal. Ale v okamžiku, kdy mě žena opouštěla, přišla se podívat do studia. Sice jsme spolu ještě žili, ale já jsem byl v tu dobu hodně ‚citově napružený‘ a zpíval jsem vlastně jí. Nikdy potom už jsem to tak hezky nedokázal zazpívat. Natočili jsme tu nahrávku s Olympicem, ale to už není ono. Nahrávka, kdy jsem zpíval své ženě před rozvodem, je jiná, emoce jsou znát. Ale jinak samozřejmě jsou skladby, kdy text odpovídal skutečnosti a bylo to opravdové. ‚Snad jsem to zavinil já, vzniklo při rozchodu s mou přítelkyní Marií.“

Jak si při tolika koncertech ročně a dalších aktivitách udržujete kondičku? Jaký máte vztah k pohybu?

„Mám výborný vztah k pohybu, chodím 3x týdně na tenis a běhám jak mladý kluk. Kondička je důležitá. Mám rád pohyb a eliminoval jsem takové věci jako je kouření, vysedávání po hospodách, to už dlouho nedělám. Ne, že bych nebyl rád v hospodě, ale když se tam dříve kouřilo a já jsem už nekouřil, tak se mi do ní nechtělo. A teď zase, když se tam už nekouří, natolik jsem si zvykl, že tam taky nechodím. Řeči se tam vedou pořád stejné a vím, že ráno mě bude bolet hlava.“

Chodíte do posilovny?

„Posilovna ne, to není pro mě. To je pro moji manželku, ta je tam pořád. Neustále si kupuje časopisy s těmi ‚hnusnými chlapy’ typu Schwarzenegger a ještě mi je schválně hází na stůl. Vždycky je vezmu a otočím na druhou stranu, abych se na ty svalovce nemusel koukat“.

Jaký máte vztah k tanci?

„Bídný. Chodil jsem do tanečních, ale zběhnul jsem, strašně mě to nebavilo a to ze dvou důvodů. Muzikanti většinou neumí tancovat, to je zajímavé. Byl jsem malý a holky měly vysoké podpatky a všechny byly o hlavu větší. A já jsem se styděl. Taky jsem špatně viděl a za brýle jsem se také styděl. Takže jsem vůbec neviděl, pro koho si jdu. Několikrát jsem si vybral takovou ‚babu‘, že jsem toho pak litoval. A tak jsem se na to ‚vykašlal‘. Ale rock’n’roll jsem se naučil a umím jej dodnes, i když ho moc netančím.“

A šel byste se alespoň dívat na tanec?

„Líbí se mi balet, ale tanec…? Tanec mi připadá takový moc afektovaný. Mám pocit, že tanečníci každou chvilkou prasknou. Napružení, tak zlomení, ‚ženský‘ jsou tak prohnuté, až mám dojem, že jim musí už už prasknout páteř. Ale dívám se na ně. Obdivuji, jak se dokáží ‚vrtět‘. Dělat bych to ale nemohl. Někdy mi to připadá trošku hloupé, ten výraz v jejich tvářích, až se ti lidé pitvoří. Nevidím v takovém tanci žádnou radost, vidím jen profesionální dril. Tanečníci trénují 6 hodin denně, jsou vytrénovaní, jsou to vrcholoví sportovci na nejvyšší úrovni. Ale tanec má znamenat radost, něco příjemného a to v něm bohužel postrádám.“

Je efektivnější, když zpěváci při vystoupení tančí?

„Když umí zpěvák tančit jako Michael Jackson, tak samozřejmě ano. Ale jinak…..“

Máte nějaké nesplněné sny?

„Pořád mi zůstává ta písnička, která by byla známá i v zahraničí. A také – chybí mi syn, to je bohužel už opravdu jenom sen. Škoda, že mám jen čtyři dcery, chtěl bych mít víc dětí. Chtěl bych i 7 dětí, to se mi už asi také nesplní.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková, archiv Petra Jandy

TANEČNÍ MAGAZÍN

Do konce srpna letní vstupné!

Pražská výstava GOTT MY LIFE jde pomalu, ale jistě do finále. Můžete ji navštívit poslední měsíc. – září. Ještě poslední srpnový týden vás na ni čekají prázdninové slevy na vstupném, kdy si lístek můžete koupit od 140 Kč. Ale lze ji absolvovat i méně tradičním způsobem. Více již v článku.

Na výstavě o životě našeho fenomenálního zpěváka Karla Gotta se nabízí také množství doprovodných programů a kurátorských prohlídek. Nabízíme z nich ty nejzajímavější.

KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA

S komentovanou prohlídkou je to prostě ještě lepší! V rámci první se můžete zaposlouchat nejenom do Gottových písní, ale také do příběhu učně, který se stal králem pódií.

Kurátorská prohlídka s Petrem Balogem
26.8. od 16 hodin

Délka komentované prohlídky: 60min

Cílová skupina: dospělí, střední školy

Cena za komentovanou prohlídku: 50 Kč/osoba + vstupné do expozice

Rezervace a další informace: rezervace.gottmylife@gmail.com

JEDEN DEN (S) GOTTEM

Bylo nebylo… – ale pozor, toto není pohádka! Příběh, který Vám teď povíme, se skutečně stal! Chcete slyšet příběh hvězdy? Nebo si ho rovnou sami zažít? Jeden den s Gottemnení jenom dnem jeho života, ale taky naší společné historie. Jeden den Gottem je možností vyzkoušet si, jaké je to vystoupat až ke hvězdám.

Délka programu: 90 min

Cílová skupina: školy, příměstské tábory – I. (6 – 10let) a II. stupeň (11 – 16let)

Cena za program: 500 Kč/skupina + vstupné do expozice

Vstupné do expozice: 80 Kč/osoba / 140 Kč/osoba VÍKEND

Minimální počet účastníků: 15

Rezervace a další informace: rezervace.gottmylife@gmail.com

 

DJ FAN GOTT

Život hvězdy není jenom o pódiích, sbírání trofejí, obdivu fanoušků, ale je to i tvrdá dřina. Výstava GOTT MY LIFE nabízí jedinečný pohled na život žijící legendy; člověka, který je synonymem populární kultury. Pro děti a žáky se výstava stane materiálem, který mají zremixovat a sami tak uvažovat o tom, co je na Gottovi a jeho životě nejvíce zajímá. Nejde jenom o interakci, ale přímo o možnost manipulovat s obrazem, který pro nás Karel Gott svojí aktivní kariérou připravil a připravuje. DJ, který míchá obraz hvězdy jako hudbu. FAN jako fanoušek, který se na něj a na jeho obraz dívá.

Délka programu: 90 min

Cílová skupina: školy, příměstské tábory – II. stupeň (11 – 16let)

Cena za program: 500 Kč/skupina + vstupné do expozice

Vstupné do expozice: 80 Kč/osoba / 140 Kč/osoba VÍKEND

Doporučený počet účastníků: 15

Rezervace a další informace: rezervace.gottmylife@gmail.com

 

Výstava potrvá do konce září a zlevněné vstupné můžete využít ještě+ do konce srpna.

FOTO: Gott My Life

 TANEČNÍ MAGAZÍN