Rozhovor s prvním  sólistou Baletu ND MICHALEM ŠTÍPOU

„Prožil jsem si balet se vším všudy“.

Milovníkům baletu MICHALA ŠTÍPU rozhodně představovat  nemusíme. Elegance, přirozenost, ideální tělo a půvabná tvář.  Tolik superlativů by v mnohém člověku vyvolalo představu, že Michal musí být protivný a příliš sebevědomý.  Tak to je hluboký omyl. Michal je příjemný společník, milý, skromný (i přesto, že si je vědom  svých hodnot), vtipný a skutečně nejedné ženě při pohledu na  něj srdce zaplesá. Ideál. Je i jeho osud ideální?  Michal se ochotně podělil s TANEČNÍM MAGAZÍNEM o své životní zkušenosti.

 K baletu Vás přivedla Vaše maminka. Bavilo Vás to,  nebo jste tančil jen z donucení?

Chodil jsem od malička s mámou do divadla a pohyb mě opravdu velice zajímal, bylo to ve mně. Když mě  máma dala  do baletní školy, tak mě to moc bavilo.  Na konzervatoři je to už něco jiného, přísný  režim, školu jsme měli  od sedmi do šesti hodin,  někdy od osmi hodin a skutečně  celý den jsme  pracovali, takže musím říct, že člověk opravdu žádné dětství nemá. Tanec  mám  natolik rád, že mně všechno  vykompenzoval. Kdo je na konzervatoři  z nějakého donucení, nebo si není úplně jistý svým zájmem, pro toho je to kruté.“

Nenapadlo Vás v té době,  že byste  raději dělal nějaký sport  jako jiní kluci?

Sport je stejná dřina jako tanec, nebo alespoň si to myslím, nemohu úplně srovnávat, ale  pořád tam musí být výkon, musíte trénovat. A  pro mě stát na jevišti je něco, co  se nedá popsat. Původně  jsem se chtěl věnovat zpěvu nebo hrát.  Když jsem se začal věnovat  tanci, tak se mi vlastně herectví splnilo,  sice trošku v jiném slova smyslu, ale   pořád platí, že  balet herectví obsahuje.“

Na tanečníka mnoho lidí nahlíží tak, že dělá  nemužné povolání (Přitom musíte neustále zvedat své ženské protějšky, takže co může být mužnějšího?)  Cítil  jste se někdy urážený  nebo zraněný těmito názory?

Určitě, můžu rovnou zrovna říct, že jsem to měl z první ruky. Můj  táta balet  neuznával,  to byl přesně tenhle případ. Odrazoval  mě a nebýt mámy, tak  bych se tanci  asi nikdy  nevěnoval. Až  po několika letech, kdy  se začaly dostavovat úspěchy, teprve  začal  na   balet nahlížet nějak jinak. A ve škole je to kruté – kluk, který dělá balet… Nevím, jestli   je dnes situace lepší,  ale za mých mladých let tomu tak nebylo. U dívky je to jiné, tam se tanec nějak předpokládá.“

Takže  jste si to protrpěl…

 „Protrpěl je silné slovo. Ale prožil jsem to se vším všudy.“

A přesto nevzdal…

 Nevzdal. Mě to opravdu těšilo  a musel jsem kvůli  baletu i měnit školu, protože v té době se ještě ve školách ,směnovalo, čímž myslím střídavé  ranní a odpolední vyučování. A já jsem tedy musel chodit na školu, která ,směnování´ neměla, abych mohl hodiny baletu navštěvovat.“

Co vlastně pro Vás bylo na celé té taneční kariéře to nejtěžší?

 Musím říct, že v mém baletním životě jsem měl neuvěřitelné štěstí. Pár měsíců po nástupu do divadla jsem začal dostávat sólové role. Nejtěžší je vždy si svou roli obhájit a stále všechny přesvědčovat o svých kvalitách.

Co mělo největší podíl na Vašem úspěchu? Talent? Dřina? Štěstí?

 Od  každého trošku. I talent musíte mít, i muzikálnost, ale hlavně štěstí. Nesmírně  záleží na tom, kdy přijdete do divadla, kdo je šéf, jaký má repertoár, jestli dává přednost mladým, zda  se typově pro něj hodíte… Já jsem měl zrovna štěstí, protože v té  době právě končila jedna éra tanečníků, takže jsem byl „novou vlnou“, zkrátka, hodil jsem se. Snažil jsem se dělat nějaké konkurzy i mimo Českou republiku a musím říct, tedy spí&sc aron;e se pochlubit, že jsem se dostal kamkoliv, kam jsem dělal  konkurz.  Přesto jsem nějak cítil, že  kořeny mám v České republice. Spíše jsem si „namastil ego“, že na to mám, abych odešel do zahraničí, ale raději jsem zůstal. Po několika sezónách v Brně jsem začal hostovat v Národním divadle v Praze, to byl pro mě  úplně nový svět.  Všechno bylo jinak  než v Brně.  Praha pro mě představovala ,Zlatou kapličku´, byla to   taková meta České republiky. Nemůžu  říct, že  jsem byl šťastnější. V každém období bylo něco.   Kdybych zůstal v Brně, tak bych možná   stejně  tak tančil hlavní role, ale nezatančil  bych si takové role jako v Praze. A Praha  pro mne znamenala opravdu  štěstí.  Ať už šlo o choreografy, které  si Brno nemohlo finančně dovolit ,  a díky tomu, že jsem tančil s takovými známými jmény, tak jsem se dostal i do zahraničí, což byl pro mě dar.“

Michal Štípa jako sólista v baletu pražského ND „La Bayadère“ (premiéra 2014)

Opravdu byste neodešel do zahraničí?

 Uvažoval jsem o zahraničí, ale pak jsem se vždy zalekl a zůstal. Nejsem  asi typ člověka, který by z rodného hnízda vylétl kamsi daleko.“

Prožíval jste také nějaké strasti?

Myslím si, že strasti teprve přijdou, až začne člověk myslet na to, co bude dělat dál na sklonku své  kariéry. A já už začínám přemýšlet…

 Tanečník  také musí být stoprocentně zdravý, že?

To určitě.“

A co taková „běžná“  artróza?

 To už mám“ …

Znamená artróza konec  taneční kariéry?

 Bolí to, ale překonávám ji. Samozřejmě  v normálním životě by to tolik nevadilo,  ale v baletním světě je to jiné.“

Cítíte úbytek sil?

„To ano. Kolem dvaceti, pětadvaceti let až do takových dvaatřiceti, jsem věděl, že pokud vynechám trénink, tak po prázdninách  ,naskočím´  velmi rychle. Ale  teď už vím, že mi to nějakou dobu trvá a stojí to víc sil.  Věřím tomu, že toto cítí  všichni lidé, kteří se  nějak pohybují, třeba sportovci, je to asi  stejné.“ 

Takže shrnuto, začátek byl  hladší. A co tedy plánujete dál?

 Dobře, připusťme, začátek trval  vlastně  plus mínus dvacet let. No, teď velice záleží na tom, kdy si člověk řekne „dost“.  Určitě už přemýšlím o tom, co budu děla dál.    Musí  také  přijít i ta příležitost, čeho se člověk může  chopit. Nejhorší situace nastává, když tanečníci, kteří nemají prakticky žádnou možnost další tvorby  nebo jakékoliv  práce,   chtějí zůstat  na jevišti za každou cenu. Toho  bych se opravdu rád vyvaroval. Nechci být tanečník, kterého musí z jeviště ‚vyhánět‘, pro mě je lepší odejít z vrcholu, později  je to velice smutné.“

Nevidíte budoucnost v tvorbě choreografií či ve výuce?

 Jak se realita nebo osud vyvine, to zatím nevím, samozřejmě už  učím a rád bych se tomu věnoval i dál. Rád bych učil na taneční konzervatoři, myslím si, že bych dokázal žákům předat své vědomosti, chtěl bych se věnovat pedagogické praxi.   Co  se týče  choreografie, letos na jaře jsem   měl možnost udělat choreografii  pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a  velice mě to bavilo. Vybral jsem si výborný tým, který se vzájemně doplňoval,  byl jsem z toho nadšený. Viděl jsem tu práci i  z druhé strany, jinak, než kdybych jenom tančil. Tanečník  nevidí tolik do práce  choreografa, co všechno to obnáší. Zjistil jsem, že to není čistě jen o tanci. Choreografii bych se rád věnoval, něco už mám rozplánované, tak uvidíme. Bylo by fajn dostat nabídku  pozici šéfa nějakého souboru. Ta nabídka samozřejmě musí nejdříve přijít a také být akceptovatelná, abych ji mohl přijmout.“

Dělal jste rovněž modeling,  ale ta situace je tam skoro ta samá, je to zkrátka práce  mládí…

Ano, to  je pravda. Jednu  dobu jsem se modelingu hodně věnoval, ale  samozřejmě  bylo moc  práce v divadle, takže  jsem už neměl tolik času.“ 

Bavilo Vás to?

Bavilo. Vypnul jsem, dělal jsem něco jiného než balet. Takový ten exhibicionismus,  který v baletu musí být, na molu byl ten samý a bez námahy.  Předvedl jsem se, bylo to fajn. Jde-li o věk,  tak se člověk může věnovat fotomodelingu,  tam  ten věk zase  nehraje takovou roli.   Ale v modelingu jako takovém asi ano.“

Věnoval byste se modelingu i teď?

Kdyby přišla nějaká nabídka, tak bych se tomu rozhodně nebránil. Ale je pravda, že jsem proto zatím vůbec nic neudělal…“

A co zpěvu?

Já si myslím, že už jsem starý  na to, abych začínal ve zpěvu. Nebo lépe řečeno, abych  něco dokazoval. Asi bych se naučil nějak zpívat, to připouštím, ale aby ze mě byla nějaká popová hvězda, to tedy ne…“

Mohl by to být jen koníček…

To ano, ale já potřebuji něco, co mě uživí, ne koníček. Nevidím ve  zpěvu  perspektivu. Určitě je to práce, která by mi nahradila balet, kdybych ho už nedělal. Ale také na  zpěv  musí být talent a člověk musí být v něčem výjimečný. Také může  skončit ve sboru, nebo být profesionál. Já jsem  typ člověka, který v  daném oboru vynikat chce. A nemyslím si, že bych byl takový talent, aby  mě to uspokojilo, kdybych  dnes začal zpívat.“

Stále útočíte na nejvyšší příčky?

Celý život, už od konzervatoře Vás učí, že musíte  být ve všem nejlepší,  dokonalý, mít  dokonalé pohyby.. takže, je těžké být jiný. Vyrůstat v tomto oboru je fajn, ale horší je, když z toho vyjdete.  Všichni po Vás chtějí dokonalost celý život, takže jaká  další práce vás dostatečně uspokojí?“ 

A návrhářství?

To ne.  Baví mě sice bytový design, ale ani tomu bych  se nevěnoval. Neumím vůbec malovat a to je pro návrháře velice důležité.“

 A založit rodinu neplánujete?

Ne. Já mám šest psů a tím pádem mám šest dětí. Je to velice  těžké skloubit rodinu s divadlem. V souboru je  spousta tanečníků, kteří jsou spolu od rána do večera, to  je taková velká rodina. Někdy je to fajn, ale někdy je to na duševní kolaps.  Jste neustále  v té samé společnosti  a pokud už máte nějaký vztah a rozejdete se, musíte  dál  pracovat společně jakoby se nic nestalo a pak to může být někdy těžké.“ 

Hrajete spíše romantické role. Jste v reálném životě také romantik a umíráte pro lásku, nebo jste spíše chladnější typ, který city tolik neprožívá?

Musím říct, že spíše dříve jsem k lásce přistupoval jinak než teď. Byl  jsem opravdu vždycky  romantický  a jsem dodnes, to ano,  ale dříve jsem ke   vztahům přistupoval automaticky, vlastně  jsem měl štěstí na lásku do určité doby.“ 

Po vystoupení býváte obvykle v obležení fanynek. Jste rád obletovaný, nebo byste už raději šel domů?

Jak kdy. Někdy  je člověk tak vyčerpaný, že je rád, že  jde domů a někdy mě to představení tak strašně nabije energií, že si rád posedím  nebo konverzuji.“

Máte dokonalou postavu. Dáváte si pozor na jídlo?  Co takhle hamburger  před vystoupením?

Před vystoupením nic takového.   Když mám představení, tak jím maximálně do jedné hodiny. Je lepší tančit s prázdným žaludkem, člověk se necítí těžce. Lépe se pohybujete, i když  máte hlad.  Ale jinak jím všechno. V našem souboru se nikdo nijak moc v jídle neomezuje. Pro  někoho je to možná těžší, protože má horší  spalování,   pro někoho je to lehčí.  Člověk s horším spalováním  se už mus&iac ute; trošku hlídat. Záleží na vrozených dispozicích  a na těle každého tanečníka. Balet je umění mladých a estetika je velice důležitá.  Tlustý princ, to by asi moc neprošlo, i když znám i takové případy. Ale stále platí jedna věc,  jdete-li na balet, chcete vidět něco jiného než je běžný život a tím je právě balet výjimečný.“

Nemáte občas pocit, že v současnosti se už balet přehání, baletky třeba občas stojí svému partnerovi  i na hlavě a podobně…

To jsou už  trošku artisti, no.“ Ale je to krásné, když je to vkusně udělané.

Jak se na to díváte? Je  dobré smíchat balet s artistickým uměním?

Já teď odpovím  z pohledu diváka. Už jsem vlastně říkal několikrát, že  je  moc důležité, pokud  jdu na nějaké představení,  abych odcházel s pocitem, že jsem něco  prožil.  Je mnoho  tanečníků, jak u nás, tak v zahraničí, kteří představení odtančí brilantně, ale  prožitku tam moc není. Raději od techniky  nepatrně  ustoupím, ale potřebuji příběh a emoce trošku  prožít.  Představení je  něco jiného, než to, co v životě prožíváte, proto  vlastně jdete  do divadla. Nevadí mi moderní díla, nebo zmodernizovaná, ale všechno má své hranice. Mám-li  jít na  představení, které znamená jen současnost, kterou právě prožívám,  tak sem chodit nemusím, já chci  vidět něco jiného.“

Balet na špičkách se sice  uznává jako  nejvyšší forma umění, ale  také nejtěžší a pěkně to bolí. Přemýšlel jste někdy o jiném směru v baletu? Nebylo  by třeba přínosné, aby se netančilo na špičkách?

Ale v tom je právě balet tak výjimečný!! Tenhle obor nemůže dělat každý, jen pár lidí,  proto je tak mimořádný a prestižní.“

Stojí takové utrpení za to?

Stojí. Je  to opravdu bohužel jepičí, tedy velmi krátký život. A záleží hodně na štěstí. Není to jen na dispozicích a talentu, což je  také samozřejmě důležité, ale štěstí sehrává nejdůležitější roli.  I když v dnešní době už se věci změnily. Dříve po úrazu menisku  tanečník končil,  dnes  jde život dál,  jako kdyby se nic nestalo. Jednoduše,  když vcházíte  na jeviště a něco vás bolí, neříkám, že o  tom nevíte, ale je to jiné, nevnímáte to.“

 Co myslíte, proč tanečníků v Čechách spíše ubývá?

V současné době je úroveň tance na velmi vysoké úrovni a stále se vyvíjí. Hranice jsou otevřené a kdo je opravdu hodně dobrý, tak se snaží dostat do zahraničích souborů.  Podmínky jsou tam stále lepší než u nás, i přesto, že se v ČR  finanční situace zlepšuje,  stále se to nedá srovnat.  Ale nápor, který je u nás na tanečníky kladený, je stejný jako v zahraničí. 

Michal Štípa na scéně pražského ND v baletu „Vertigo“ (premiéra 2016)

Zhodnotíte-li  výkony českých umělců a výkony umělců v zahraničí, jsou Češi lepší, stejní, horší?

Co se týče Ruska, které bylo dlouhou dobu na vrcholu, tak zůstalo  stát a  ‚svět šel dopředu ‘.  Ale neplatí to  úplně doslova, protože  francouzská a ruská škola jsou velice rozdílné. Neviděl   jsem naživo Bolshoi Theatre, ale  viděl jsem  záznamy a divil jsem se, že takoví tanečníci tam vystupují, a to myslím v negativním slova smyslu.  Jsou tam i hvězdy, to je v každém zahraničním divadle, ať už v Pařížské opeře,  v Londýně, v Americe. Když budu  brát v úvahu moderní tanec, jakýkoliv jiný soubor zatančí moderní tanec a ruský soubor stále bude tančit klasiku.   Nechci ‚házet všechny do jednoho pytle‘, ale i některé ruské hvězdy, se kterými jsem měl možnost být na jevišti, tančily jen klasiku. Nevím,  jestli je to tím, že nechtějí nebo nedokáží ‚povolit ledy‘. Možná je to jejich ruskou školou.  V Brně na konzervatoři moderní tanec, jak ho  známe v Praze, nebyl. Byl jsem často zaškatulkovaný do klasiky, a když jsem přišel do divadla v Praze a dělal jsem něco moderního, tak jsem to vůbec nechápal. Takže školou je to určitě také.“

Nemrzí Vás, že  nemáte moc volna a svůj  život  jste vlastně musel propracovat?

No, já jsem s odpočinkem opravdu  ,na štíru´. Když nejsem v divadle, tak učím, když neučím, tak  se věnuji tvorbě choreografií, když netvořím choreografie,  tak se věnuji zahradě.  Zahradu  se snažím stále budovat, kopu, ryji, takže té energie ze sebe vydávám strašně moc a je fakt, že to na sobě už cítím, potřebuji zvolnit. Já jsem v současné době  nesmírně vytížený. Příští sezonu nastupuji na vysokou školu, budu dojíždět do Brna, protože tam je dálkové; studium, tady v Praze mi dálkově studovat neumožnili.  Na konzervatoři učit mohu, vyšší odborné vzdělání mám, ale přesto je lepší mít vysokou školu. Pracovní doba v divadle nepřeje studiu, zkrátka nastoupíte v deset  hodin a pracujete do šesti hodin.  Pokud máte  představení, tak pracujete  do dvou  hodin a potom večer, protože před představením potřebujete nabrat síly. Takže  vlastně nemáme možnost žádné  rekvalifikace.  Jste tady  od rána do večera, jednoho dne  skončíte, klidně vám řeknou : „tak jdi“, ale vy nemáte nic a nemáte kam jít.  Myslím si, že tohle je velmi zlé pro tanečníky.  V zahraničí je to přece jen jiné,  výdělky jsou  vyšší, tanečníkům  odebírají z platu nějaké peníze a až skončí kariéru, jdou  na rekvalifikační kurz. V Čechách  nic takového není. Některé instituce se už snaží něco obdobného vybudovat, ale výsledek je zatím nulový. Politici nemají zájem. Důchody pro tanečníky se zrušily. A přitom  tanečníků není tolik, aby právě jejich důchody  stát  zruinovaly.  Je to kultura, tanečníci se jí věnují celý život, zničí   si tělo a nemají nic.“

Máte ještě nějaký pracovní sen, který si chcete splnit?

Jsem typ člověka, který nemá moc rád  překvapení,  i když tohle také neříkám přesně. Jednoduše, když mám všechno naplánované a vím dopředu, co mě čeká, je to pro mě fajn. Ale pokud prožívám  nejistotu, tak to je to pro mě strašné. Takže  já bych už rád měl  jasno, co vlastně budu dělat,  a rád bych měl stanovený jasný  cíl, ke kterému bych se vůbec propracoval. Až se   toto usadí, tak teprve budu moci tvořit další věci.“ 

 Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí

 Foto: archiv Michala Štípy 

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Přijeďte i vy koncem prázdnin do FRANTIŠKOVÝCH LÁZNÍ na sport i tanec!

Ani konec prázdnin a dovolených pro vás nemusí být pasivní. Zveme vás na přelomu srpna a září na sportovně-společenské pobyty ve Františkových Lázních!

Rádi bychom Vás pozvali do Františkových Lázni na týden plný sportovně-společenských aktivit. Ze sportů se můžete těšit na fotbalové utkání a průběžně na tenis, stolní tenis, nohejbal, florbal. A ze společenských aktivit vás tam očekává hlavně hudba a tanec.

Tato velmi zajímavá akce proběhne od neděle 26. 8. 2017 do pátku 3. 9. 2017. Účast na všech programech je dobrovolná. Všichni s dobrou náladou jsou vítáni.

Termín není závazný. Po individuální dohodě můžete přijet na jak dlouhou dobu chcete a hodí-li se vám termínově! Účastnit se můžete pouze toho, na co máte náladu. Nejen pro mladší generaci je zde zajištěno velice hezké sportovně-společenské zázemí.

Dalšími aktivitami v okolí jsou: aquapark, golf, tanec, koně, cyklistické a turistické stezky. V areálu je také skatepark a dětské hřiště. Pouhé tři kilometry od Františkových Lázní se nachází jedna z nejčistších vodních nádrží v České republice – přehrada Jesenice. Bohatý kulturní program je každý den zajištěn různými akcemi, mezi něž patří denně v přírodním amfiteátru diskotéka a ve večerních hodinách na čtyrech místech hudba k tanci a příjemnému posezení. V okolí Františkových Lázní je množství míst, která jsou vhodná k řadě individuálních i rodinných výletů.

Naprostá většina sportovních a kulturních zařízení je přístupná zdarma (volejbal, nohejbal, tanec, florbal i mnoho dalších).

Platí se pouze tenis (100 Kč/hod./kurt) ,stolní tenis pak podle počtu účastníků a počtu odehraných hodin (se skládá na pronájem haly).

Po případně prohraném fotbalovém zápase s ženským fotbalovým týmem Františkových Lázní se platí pivo.

Odborná nebo individuální výuka pouze po dohodě s trenérem a je ji potřeba domluvit a zajistit předem.

Zakladni info.na   www.ttour.eu

Telefon: 604 118 467

E-mail: Jiri.Bugaj@seznam.cz

Jiří Bugaj

Foto: archiv TM

TANEČNÍ MAGAZÍN

Hvězda LUCIE BÍLÉ na Chodníku slávy HD Karlín slavnostně odhalena

„Hvězda mi přece chyběla do sbírky cen“ ! směje se Lucie

Ve středu 25. dubna  byla v HD Karlín za účasti ředitele Egona Kulhánka a dalších hostů odhalena Hvězda  Lucie Bílé na Chodníku slávy. 

Lucie, coby představitelka nejpopulárnějšího muzikálu hudebního divadla  Karlín  – Carmen, zářila během  odhalování  své hvězdy na Chodníku slávy, nabitá pozitivní energií a  hned poté zazářila znovu v muzikálu Carmen, který rozhodně patří k jedné z největších divadelních show, které můžete v ČR vidět.

Příběh uhrančivé cikánky Carmen nemohl být nikdy podán lépe jinou českou herečkou či zpěvačkou než právě uhrančivou Lucií Bílou.

Co mají Carmen a Lucka společného?  Lucie říká: Možná temperament, lásku k  mužům, doufám,  že i sex appeal a humor!“  A s tím nelze než souhlasit.

Ačkoliv byla Lucie celý večer vytížená, ať už účinkovala v muzikálu, či bavila publikum během technické přestávky, nebo byla v obležení novinářů, ochotně poskytovala rozhovory a celou dobu se usmívala.

Zeptali jsme se…..

TM: Jaký byl Váš první pocit, když jste slyšela, že budete mít svou Hvězdu slávy v HD Karlín?

Lucka: „Měla jsem z toho velikou radost! A také – ta hvězdička mi trošku chyběla v mé sbírce cen!“ (Smích)

TM: Jak se Vám  daří roztančit jeviště v muzikálu Carmen a jak se vlastně cítíte při  tanci? 

Lucka: „Já tedy  opravdu  nemůžu  říct, že by mě tanec tak úplně bavil. Jsem spíše zpěvačka, která  má ráda  svůj postoj na jevišti a křičím do mikrofonu tak, že nestíhám  vlnit se ještě tělem. Ale v „Carmen“   nemám statické role, takže jsem musela pokořit svoje ego a tančit. Ale už jsem v tom našla zalíbení a   baví mě to .  Obzvláště mě potěšilo, že  kritika  pochválila můj tanec!  (Stalo se po „Sestře v akci“,  což je další mé milované představení).  Tak to je  pro mě největší poklona, protože  já sama se považuji za  totální dřevo.“

TM: Takže účast ve Stardance se nedá očekávat?

 Lucka: Já jsem už dostala  nabídky účinkovat ve Stardance, ale pokud bych něco takového dělala, musela bych se tanci  věnovat naplno a na to tedy opravdu nemám čas. Obdivuji moc  všechny, kteří se do toho pouští!“

Děkujeme za rozhovor

Ihned  po odhalení Hvězdy Lucie Bílé se odebrali návštěvníci sledovat muzikál Carmen, který bezpochyby patří k těm nejúspěšnějším v ČR.

Příběh Carmen  se dočkal mnoha zpracování.   Carmen v HD Karlín je spíše moderní verzí.   Carmen (Lucie Bílá) je cirkusačka a narušuje  zaběhlé konvence ve společnosti v jistém maloměstě.  Poblouzní svou svobodomyslností  ledasjakého muže. Touhou hoří policista José, jeho na dřízený Zuniga i nastávající tchán Mendoza, úplatný starosta města.   Netřeba hovořit o tom, jaký propletenec vztahů je mezi těmito muži a právě to dělá příběh tak poutavým. José je upřímně zamilovaný, či alespoň dost oblouzněný a panenství jeho snoubenky Kataríny (Dasha) nemůže situaci zachránit.  Dasha je pro roli také jako stvořená, těžko si představit někoho lepšího a výběr zpěvaček Lucie Bílá x  Dasha byl skutečnou trefou do černého. Agresivní cirkusový vrhač nožů a partner Carmen, Garcia, připraví o život  Zunigu, vina samozřejmě padá na  Josého,  Carmen cítí k Josému  skutečnou  lásku a snaží se zachránit  Josého i Catarínu. Jenže…..

Muzikál Carmen je zaměřený zejména na city a příběh, který je tu hodně zjednodušený, všechny možné aspekty lidských povah jsou vesměs jen naznačeny, ale budeme-li upřímní, více by se už do tříhodinového představení opravdu nemohlo vejít. I tak je nabité událostmi a emocemi až až.

Ale nemůžeme muzikálu Carmen upřít, že je  velkolepou show pro diváky. Cirkusové scény, akrobacie, kouzelnická čísla, ohňové efekty,  dokonce zvířata,  napětí příběhu.. . V okamžiku, kdy není zcela jasné, zda Garcia připraví o život Katarínu či Carmen, sál ztichne a téměř přestává dýchat. Celá situace je až hrozivá a diváci možná mají tu noc i zlé sny. Ostatně existuje ještě nějaká dramatičtější smrt než v cirkusu plném emocí a masek?

Kýč. Možná. Jenže diváky náramně baví. Baví je více než cokoliv jiného kvalitního s hlubokými myšlenkami.   Tak proč ne kýč?

Coby TANEČNÍ MAGAZÍN nemůžeme opominout  vystoupení cirkusových umělců, zejména pak jedné z tanečnic, jemné, lehoučké, dokonalé pohyby.

Lucka  Bílá zpívá všechny své písně s patřičnou  energií,  zaujetím a nadhledem. Zpívá procítěně a věříme, že něco podobného mohla i osobně prožít.  Přinejmenším to tak vypadá.

Dasha je ve své vlastní křehkosti  velmi věrohodná jako panenská  snoubenka, naslouchající  radám své příbuzné a v roli dívky nezkažené životem  je roztomilá.

Starosta Mendoza  nemá moc prostoru svou postavu rozehrát a možná by právě tato  záporná postava v podání Jiřího Korna diváka velmi bavila.  Ale jak už bylo řečeno, prodlužovat  už tak dost dlouhé představení by asi nebylo možné.

Ať  už tak nebo tak, muzikál Carmen přitahuje diváky dlouhou dobu, kdo neviděl, o mnoho přichází. Nečekejte hloubku příběhu, spíše jen tolikrát ohrané téma (právě jako příběh  „West Side Story“ či příběh „Cikáni jdou do nebe“, kde na sebe tragédie nenechá dlouho čekat), ale právě tato milionkrát ohraná témata lákají nejvíce. Proč?  Vášeň, svobodomyslnost, troška lidské naivity, víry  a upřímného citu, trošku boje,  to všechno dělá tato díla nezapomenutelná.

A Lucie Bílá si za roli Carmen, ale nejen za ni,  svou Hvězdu slávy rozhodně zaslouží. „Nevadí mi, že po mně budou lidé šlapat!“ směje se Lucka.

Eva Smolíková

Foto,video: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s operním pěvcem ŠTEFANEM MARGITOU

„Hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je unavený.“

Tenorista slovenského původu Štefan Margita si získal uznání nejen v Čechách, ale i v zahraničí,  působil  na scénách nejslavnějších operních domů např. milánské  La Scalelondýnské Covent Garden či  v newyorské Metropolitní opeře.

28.října 2017 převzal z rukou českého prezidenta Miloše Zemana medaili Za  zásluhy.

Co bylo ve Vaší kariéře nejtěžší a za co  si  vnitřně svého vyznamenání ceníte nejvíce?

„To je těžká otázka. Začátky  pochopitelně vždy nějak proběhnou, ale potom  se  udržet… , to je nejtěžší.  Ten  boj, myslím, to bylo pro mě to největší úskalí, a proto mě cena velice potěšila. Navíc  nejsem v žádné politické straně a nikoho nepodporuji. Bylo tedy zvláštní, když mi bylo oznámeno, že dostanu medaili Za zásluhy. Byl jsem skutečně šťastný.  Myslím si, že jsem medaili získal  asi za mé  mezinárodní  úspěchy.“

Co Vás na Vaší životní dráze nejvíce  těší?

„Asi to, že můžu v 62-ti letech ještě pořád vystupovat a zpívat. Jsem šťastný, že lidé přijdou,  když dělám koncert. Dostávám i tak potěšující zprávy, že můj koncert  je vyprodaný do  14 dní.  To pro mě asi znamená ještě více  než medaile samotná.“

Se Zlatou deskou Supraphonu za úspěšný prodej CD

Foto: Patrik Ratajský

V které zemi se  Vám nejlépe  zpívá?

„Nejkrásnějším zážitkem  pro mě zůstává Metropolitní opera v New Yorku, tam jsem  zažil tak nádhernou  atmosféru, teď mám na  mysli  přístup vedení ke zpěvákům, krásnou  práci, to bylo opravdu  nezapomenutelné. Rád se tam kdykoliv vracím.“

Se Stingovým kamarádem a v současnosti nejslavnějším světoým basbarytonistou Brynem Terfelem v New Yorku v Metropolitní opeře
archiv p. Štefana Margity

Přístup vedení ke zpěvákům je v New Yorku   lepší než v Čechách?

„Takhle to nemyslím. Velký podíl na tom všem mají finance,  protože v New Yorku  mají mnohem více peněz a mohou si dovolit ty nejlepší dirigenty,  inscenátory,  a to hraje pochopitelně  velikou roli. Ale musím říct , když jsem se  po deseti letech vrátil do Národního divadla, zažil jsem  před dvěma  roky tak krásnou inscenaci  a současně i  klidnou  práci, že to byla radost dělat.“

Jak hodnotíte české publikum, hovoříme-li o opeře?  Mají  lidé v Čechách operu rádi,  nebo je spíše v pozadí zájmu?

„Opera je oblíbená.  Čím dál více  Čechů  chodí na klasickou hudbu, teď už se stává, což mě velice těší, že i mnoho  mladých lidí začíná chodit do divadla a  na koncerty. Je to krásný pocit, když vstoupíte  na jeviště a vidíte plný sál. Koncert  skončí, mnozí se  postaví a začnou  ‚řvát a dupat‘, tak jak to v cizině bývá, ale  někteří diváci  jsou v šoku,  tvrdí, že to není důstojné.  Ale podle mého názoru to  důstojné je, protože my umělci pracujeme právě pro ten  aplaus, to  je naše odměna. Pracujeme pro lidi, kteří sedí v hledišti, ti jsou pro nás to nejdůležitější, pro ně přece zpíváme.“

Na jak dlouhou dobu dopředu už  máte zaplněný svůj pracovní kalendář

„V tuto chvíli  je zaplněný do roku 2021. Opera opravdu pracuje tři nebo čtyři roky dopředu, už nyní vím, že v sezoně 2020 a 2021  budu v New Yorku dělat  novou inscenaci ‚Káti Kabanové‘,  teď nejblíže na mě čeká  premiéra ‚Benjamin Britten‘  v Národním divadle,  pár repríz  a hned odlet do Londýna,  Covent Garden, poté z  Londýna rovnou přiletím do Prahy, točím novou šansonovou desku ‚Mapa lásky‘ a zase odlétám  do San Franciska…“

Foto: Petr Kurečka, Supraphon

‚Proboha‘, máte vůbec někdy volno?

„Když se zkouší, volno není. Ale  volno začíná ve   chvíli, kdy  se hrají představení a mezi  nimi  bývají tři nebo  čtyři dny volna. V tu dobu sice  umělci musí  dávat pozor, aby nenastydli  a  celkově byli fit,  ale máme už  příjemné volno.“

Tanečníci v určitém věku většinou svou kariéru končí,  ale  jak to chodí u operních pěvců?  Nejsou žádné mikrofony, které by Vám pomohly,  musíte všechno ustát sami. Do kdy je to možné zvládnout?

„To je individuální. Záleží  na technice, kterou zpěvák má. Znám skutečně  mnoho mladých lidí, kteří  končí  brzy a je  to věčná škoda. Začínají totiž zpívat dramatický repertoár ve velmi mladém věku.    Pokud si zpěvák umí vybrat repertoár a zpívá správě technicky, pak  může opravdu zpívat klidně do 70-ti let. Nic  se  nedá  uspíšit. Jestliže  začínáte zpívat jako ‚Mozartovský zpěvák‘, tak nemůžete hned zpívat ‚Wagnera‘.  Pokud ano, tak zatěžujete hlas, což  v mládí ještě vydržíte,  ale takový  zpěvák brzy  svou kariéru kon í. Zvolíte-li správnou cestu a vybíráte-li  si správně, tak ke  zdárnému konci  určitě dospějete.“

V roli kapitána Vera v opeře Billy Budd (pražské Národní divadlo)

Foto: Hana Smejkalová

Pozná zpěvák, co je pro něho správné?

„Sám musí vědět. Musí si být vědom, jaký hlasový obor zpívá a  jaký má svůj vlastní  hlas. Rozlišujeme  např. lyrický hlas, melancholický atd. Nejlepší je opravdu začínat u ‚Mozarta‘ a dozpívat se postupně  k dramatickému hlasu, pokud  dotyčný zpěvák vůbec chce. Jsou i pěvci,  kteří celý život zpívají jenom ‚Mozarta‘.

Chodil jste také během své kariéry na hodiny zpěvu?

„Ano a pořád chodím. To jsou právě ty technické stránky…“

Ještě stále chodíte? Každé představení  cvičíte zvlášť?

„Samozřejmě. Pokud připravujete nová představení, můžete během nácviku nabrat nějaké technické chyby, které člověk sám u sebe neslyší,  ale  dobrý pedagog je slyší a hned odstraňuje.  Je to  nesmírně důležité.“

Jak se díváte  na  jakékoliv podpůrné prostředky pro   hlasivky?

„No, podpůrné prostředky vůbec nepomáhají.  Někteří tvrdí, že  žloutky z vajíček jsou výborné, ale  to je úplná blbost, to vůbec nikdy ‚nefungovalo‘,  nevím, kdo to vymyslel.  Musíte s profesorem pracovat na správné technice,  to znamená, že po představení hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je fyzicky unaven.  Není-li hlas  unavený, je to známka toho,  že zpěvák večer dobře zpíval. A druhý  den může  jít na jeviště a zpívat znovu.“

Co je na  profesi operního pěvce  nejtěžší?

„Udržet se dlouho.“

Jak je to s rivalitou?  Jste přátelé či soupeři?

„Jsme  přátelé.  Pokud děláme v cizině inscenaci, tak spolu dva měsíce pracujeme, zkoušíme od rána do večera a  vždy v pauze  nebo po zkoušce si kolektiv jde někam posedět. Takže  v tu chvíli se  vytváří úžasné přátelství. Někdy se po letech potkáme, což je hezké, nebo si  jen voláme na Nový rok či na Vánoce,  během roku třeba jen napíšeme   sms zprávu,  a to přátelství trvá. Když jsem dělal svůj galakoncert k šedesátinám  a zavolal jsem jedné světově známé  zpěvačce a ptal se, zda přijede zazpívat, odpověděla, že ano.  A to byl  úžasný moment, kdy jsem si uvědomil,  že moji kolegov&eacu te;  jsou ti opravdoví přátelé. Ale  rivalita  samozřejmě existuje a já si  myslím, že je  to tak dobře.  Bez ní bychom  na sobě nepracovali a  dělali bychom všechno jednostranně, nebylo by to  hezké.  Pokud slyšíte někoho  výborně zpívat, řeknete si, že to chcete dělat také tak.“

Jak to dnes doopravdy vypadá se zpěvem? Může zpívat každý?  Trošku  se to doladí současnými technickými vymoženostmi….

„Ne, to není pravda. Popoví zpěváci sice mají mikrofon, protože nemají takovou sílu, nejsou operně vychovávaní, ale  každý zpívat nemůže. Když slyším některé ty současné soutěže, tak mi je opravdu   špatně.  Já se vůbec divím, že jsou mnozí  schopní jít do televize  a zpívat.  Spousta lidí vůbec neodhadne, jak si stojí.  Když vystupuje např. mladý kluk, který dobře vypadá,  v tu chvíli mladé holky hlasují samozřejmě  pro něho,  protože nemají ani tušení o zpívání,  ale ten  zpěv je pak katastrofa. Nedá se to  poslouchat. A na druhé straně stojí  takoví, např.  Karel Gott, kteří i v pokročilém věku zpívají stále geniálně.“

Souhlasíte s tím, že operní zpěv je mnohem těžší než populární hudba?

„Ano, to je pravda.“

Operní zpěvák se přece moc nepohybuje u zpěvu, je to alespoň v tom snazší?

„To se ale změnilo. Takhle to  bývalo před mnoha  lety.  Teď jsem pracoval v Paříži a režiséra vůbec nezajímalo to, jestli vidím na dirigenta nebo nevidím. Režie se nesmírně posunula  dopředu. Dnes musíte představení rozehrát, to už nejde, aby  někdo stál v pravém či v levém portálu a zpíval. Nejde  ani to,  aby  někdo vážil  120 kg. To už  režiséři nechtějí. Dnes se představení rozehrávají  a já si myslím, že je to správné,  protože divadlo je od slova dívat se a lidé chtějí vidět divadlo….“

Jak můžete zpívat operu a ještě u toho tančit?

„Musíme. U nás v opeře nic nahraného dopředu  neexistuje a  nikdy v  životě neexistovalo. Všechno je živě a musíme se i otáčet, tančit, cokoliv.“

To je tedy pěkně těžké…

Musíte  mít dobrou fyzickou  kondičku?

„Ano.  Denně cvičím, ráno vstanu a  20 minut cvičím. Kondička je nezbytná, zkoušíme třeba 8 hodin denně a  to člověk bez kondičky prostě vůbec nemůže vydržet.“

Popové  hvězdy zažívají i negativní stránku své popularity a lidé na ně na ulici útočí. Zažil jste někdy něco podobného?

„Zlé  útoky ne. Pozitivní ohlasy ano, lidé za mnou přijdou, zastaví se, chtějí se vyfotit,  chtějí podpis, to je moc hezké.“

Jak vás vnímali  spolužáci, když jste s operou začínal? Nesmáli se?

„V  období, kdy  jsem byl na umělecké průmyslovce, jsem  se vůbec  nezabýval tím, že budu zpívat vážnou hudbu. Chtěl jsem fotografovat a to  jsem dělal. Až později se náhle  rozhodlo, že půjdu na konzervatoř, protože naši známí se vrátili ze Švýcarska a dotyčná  paní začala učit zpěv. Kdysi v dětství mě slyšela zpívat, takže to se mnou  zkusila.  Nastoupil jsem na konzervatoř, kde klasická hudba byla, spíše tedy  mně to připadalo trapné, než mým spolužákům.  Ti brali  klasiku jako samozřejmost,  ale  když jsem já slyšel operní zpěv, tak se   mi  to vůbec nelíbilo. Ale pomalu, pomalu  jsem k tomu dospíval. Měl jsem  úžasné spolužáky, kteří mi pomáhali a přáli mi,  abych uspěl.“

Festival Zlatá Praha

Foto: Eva Smolíková

 

Proč jste se pro konzervatoř vůbec rozhodl?

„Bylo to tím, že po ukončení umělecké průmyslovky jsem  se dostal  do komunálních služeb a dělal jsem fotografie na pas a občanský průkaz. Poté, co  jsem jich  denně udělal šedesát, začal jsem si myslet, že někoho  zabiju. Pochopil jsem,  že to není práce  pro mě a  nechci se tomu věnovat. K mému  štěstí jsem zkusil zpěv.“

Zpíval jste v dětství také pro veřejnost?

„Ne, zpíval jsem jen doma. Zpěv pro diváky  byla pro mě novinka.  Naštěstí  jsem ve znamení lva, takže  hodně pracuji  a  pracuji.“

Co byste si přál do roku  2018?

„Hanu Zagorovou. Ale tu už mámJ  Tak bych si přál, aby se nic nezměnilo.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

 

 

 

Mýdlový princ nepřestává diváky bavit

Muzikál plný humoru a starých dobrých písniček

 

 

Úspěšný  muzikál režiséra Radka Balaše  s názvem Mýdlový princ můžete v současné době vidět  v divadle Broadway. Rozhodně  se postarejte o lístky s předstihem, neboť je téměř stále vyprodáno. A není divu. Hlavní postavy ztvárnili známí oblíbení herci, pro tanečníky dlužno uvést, že mohou vidět Terezu Kostkovou či Jitku Schneiderovou,  spojené neodmyslitelně se Stardance.

V hlavní roli se představí Martin Dejdar (kterého jsme také mohli vidět v taneční soutěži, rozhovor  s Martinem nejen o tanci  najdete v Tanečním magazínu), který ztvárňuje   smolaře a lháře, zkrátka  neúspěšného  člověka, na kterého je dokonce uvalena exekuce. Obelhává herce i své přítelkyně.

Myšlenka příběhu je prostinká, až pohádková, už mnohokrát  ohrané téma: dědictví s podmínkou. Tentokrát  s podivnou podmínkou,   chce-li  smolař Martin  dědit, musí se věnovat divadlu a oživit zašlou slávu divadelního  spolku  Šumavan. Série trablů se rozbíhá.

Výkon herečky Jany Synkové (J. Synkovou jsme již zmiňovali dříve v Tanečním magazínu v nezapomenutelné roli Ginger, v inscenaci   Chytání větru s Janem Onderem v hlavní roli), je i zde  nepřehlédnutelný. Osoba, dělající si nárok na vedení herecké společnosti, intrikující a věčně skřehotající své nároky, částečně připomíná postavy Louise de  Funèse, sympatického škodiče, jehož vlastnosti jsou ale tak lidské, že ho divák miluje.

Smolař Martin je samozřejmě divákovi  buď sympatický či naopak. Možná  by ho  jeden  s chutí udeřil, ale Martin rozhodně ve svém zoufalém úsilí zachránit divadelní spolek spíše vyhrává divákovy sympatie. Postava učitelky Zuzany, která není nijak výrazná, nedává Tereze Kostkové (v alternaci Jitce Schneiderové) příliš prostoru, aby vzbudila u diváků silné emoce. Nudná „správňačka“.

Naproti tomu Jaromír Nosek (jednou z cen fotosoutěže Tanečního magazínu bylo setkání s herci Michalem Slaným a Jaromírem Noskem) je  v roli homosexuálního majitele  cukrárny   jednoduše opět okouzlující.  Silnou stránkou Jaromíra Noska je jeho schopnost  vcítit se do každé role. Bohužel ale daní tomuto daru je,  že dostává role komplikovaných, záporných hrdinů,  tedy  vypočítavé hejsky,  lidi  méně chápavé, extravagantní či jinak orientované. A některému divákovi tedy nemusí být právě sympatický.  Ale zdá se, že Jaromír Nosek zůstává nad věcí.

Ačkoliv základní myšlenka příběhu Mýdlový princ není nikterak hluboká, přesto je tu mnoho peripetií a nekonečných zápletek, které  vytvořily  dokonalé  podmínky pro užití písní Václava Neckáře, příběh je mistrně vložen do písní  (zpívané jsou ale herci samotnými, takže dojem je poněkud jiný než dojem z originálních písniček). Oprášily se tu staré hity, které by možná dnešní mladí lidé už ani nechtěli  poslouchat, ale  během muzikálu si třeba  náhle uvědomí, jak byly tyto písně půvabné. Fotky V.  Neck&a acute;ře, které  jsou v pozadí na plátně, do příběhu sice nezapadají, ale jsou  jakousi poctou zpěvákovi Václavu Neckářovi, který si ji opravdu zaslouží. Tomuto počinu se nedá nic vytknout.

Tři hodiny jsou celkem dlouhá doba, ale diváci jsou nadšení, vesele si pozpěvují staré písničky, podupávají, potleskávají, komické situace dotváří radostnou atmosféru. Je snad v sále někdo, komu se Mýdlový princ nelíbí? Ne, řekněme si upřímně, rozhlédneme-li se kolem.

Eva Smolíková

Foto: Divadlo Broadway

Taneční magazín

9. ročník mezinárodní a celorepublikové soutěže pro talenty z oblasti kultury, sportu a umění Talent Awards 2016 zná své vítěze!

Právě proběhl finálový gala večer soutěže, jež je svým formátem jedním z největších evropských soutěžních projektů představujících taneční, sportovní a uměleckou scénu

Finálový gala večer soutěže, jež je svým formátem jedním z největších evropských soutěžních projektů představujících taneční, sportovní a uměleckou scénu se konal v sobotu 23. dubna 2016 od 16 hodin v divadelním sále „KD MLEJN“ Kovářova 1615/4, Praha 5 – Stodůlky.

Břišní tance, Flamenco, Free Style, taneční show, švihadlové show, zpěv, hra na kytaru a další obory předvedli výherci všech soutěžních disciplín. První kola castingů se konala v Praze a ve Frýdku – Místku již v březnu 2016. Aby nemohli být soutěžící, kteří se svému oboru věnují profesionálně, zvýhodňováni, disciplíny byly rozděleny samostatně pro amatéry a pro profesionály. Soutěž nalezla své vítěze, jak z ČR, tak z Ruska, Tatarstánu, Německa a Velké Británie. Soutěže se zúčastnilo 1598 soutěžících. Soutěž chce nalézt nové talenty v jednotlivých oborech a otevřít jim bránu do světa nových možností, tím navázat na tradici předchozích ročníků soutěže. Po celou dobu soutěže, ale i po ukončení 9. ročníku, budou organizátoři propagovat „nové talenty“, jež se umístily v Profesionální škola orientálního tance MUNA, Makovského 1177/1, Praha 6 – Řepy. soutěžních kategoriích jako TALENTI daného roku, jako vítězové 9. ročníku soutěže TALENT AWARDS ČR.

Talent Awards 2016

Cílem této soutěže, stejně jako ročníků následujících, je pokusit se odstartovat dráhu do síně slávy choreografům, tanečníkům, sportovcům, umělcům, příznivcům kultury, zábavy a také adrenalinu. Soutěž probíhá pod záštitou uměleckého garanta a pořadatele soutěže, jímž je Profesionální škola orientálního tance MUNA v čele se zakladatelkou a prezidentkou soutěže Munou Al Muchantafovou.

Další podrobnosti o soutěži včetně fotografií a kontaktů naleznete na www.talentawards.eu
Přihlášky a pravidla k 10. ročníku soutěže naleznete na webových stránkách Talent Awards od ledna 2017.

Zeptali jsme se zakladatelky a prezidentky mezinárodní soutěže Talent Awards Muny Al Muchantafové

Jak hodnotíte letošní ročník?
„Letošní ročník byl velmi silný. Velká konkurence, účastníci jsou stále lepší a lepší, je těžké vybírat ty nejlepší z nejlepších“.

Otevírala se tento rok nějaká kategorie, která byla překvapením?
„Ano, skok přes švihadla! Byl to krásný výkon. Jeden z účinkujících měl na konkursu úraz, zlomenina. A dnes zvládl svůj výkon perfektně i přes tuto indispozici.“

Kolik času měl na zahojení zlomeniny?
„Měsíc a půl. Byl to vlastně dnes zázrak. Silná vůle a dobré nervy….“

Přála byste si ještě něco zlepšit nebo už není co zlepšovat?
„Je to různorodé, protože každý rok se setkávají jiní lidé, tedy vidíme jiné výkony, jiné obory. Ale řekla bych, že spíše než výkony samotné, je skvělé, že se setkáváme. Největší dar této soutěže je to, že lidé dělají něco pro sebe a chtějí v životě něco dokázat.“

Co si přejete pro soutěž v roce 2017?
„Určitě bychom rádi udělali nějaké překvapení, protože to bude jubilejní ročník! Přeji si ještě něco zvláštního navíc!

Děkujeme za rozhovor

Výherci 2016

Seznam výherců pro rok 2016 v jednotlivých soutěžních kategoriích v 9. ročníku mezinárodní soutěže TALENT AWARDS:

BELLY DANCE – AMATÉŘI – DÍVČÍ TEENAGE – SÓLO:

Klára Sztefková – Bystřice – sólo – amatérka – 3.MÍSTO

Eliška Košťálová– Unhošť – sólo – amatérka – 2.MÍSTO

Tiffany Sajdok – Bystřice – sólo – amatérka – 1.MÍSTO


BELLY DANCE – AMATÉŘI – DÍVČÍ TEENAGE – DUETA:

Duo Belly Belly – Berlín – NĚMECKO – duo – amatérky – 3.MÍSTO

Duo Habibi – Bystřice – duo – amatérky – 2.MÍSTO

Duo Belly Habibi – Unhošť – duo – amatérky – 1.MÍSTO


BELLY DANCE – AMATÉŘI – DÍVČÍ TEENAGE – SKUPINY:

Dambra Bruntál – Bruntál – skupiny – amatérky – 3. MÍSTO

Fadilah – Újezd u Val. Klobouk – skupiny – amatérky – 2.MÍSTO

Leila – Jablunkov – skupiny – amatérky – 1.MÍSTO


BELLY DANCE – AMATÉŘI – ŽENY JUNIORKY – SÓLO:

Milana Melnikova – Kemerovo – RUSKO – sólo – amatérka – 3.MÍSTO

Diana Kurbieva – Nab. Chelny – TATARSTAN – sólo – amatérka – 2.MÍSTO

Ekaterina Kuzmina – Yuzhno-Sakhalinsk– RUSKO– sólo – amatérka – 1.MÍSTO


BELLY DANCE – PROFESIONÁLOVÉ – ŽENY JUNIORKY – SÓLO:

Pavla Kostková – Pavla – Kadaň – sólo – profesionál – 3.MÍSTO

Monika Petrová – Beroun – sólo – profesionál – 2.MÍSTO

Ksenia Izotkina – Amira – Omsk – RUSKO – sólo – profesionál – 1. MÍSTO


BELLY DANCE – PROFESIONÁLOVÉ – ŽENY SENIORKY – SÓLO:

Anna Reiningerová – Reiny – Kryry – sólo – profesionál – VÍTĚZKA


BELLY DANCE – PROFESIONÁLOVÉ – ŽENY JUNIORKY – DUETA:

Pavla a Barya – Kadaň – duo – profesionálové – VÍTĚZKY


BELLY DANCE – AMATÉŘI – ŽENY JUNIORKY + SENIORKY – SKUPINY:

Kurz indického tance Jany Jasmine – Brno – skupiny – amatérky – 3.MÍSTO

Daylight – Londýn- VELKÁ BRITÁNIE – skupiny – amatérky – 2.MÍSTO

Amira – Omsk – RUSKO – skupiny – amatérky – 1.MÍSTO


BELLY DANCE – PROFESIONÁLOVÉ – ŽENY JUNIORKY + SENIORKY – SKUPINY:

Galatea – Příbram – skupiny – profesionálové – VÍTĚZKY


FREE STYLE – AMATÉŘI – JUNIOŘI – SÓLO:

Sabina Uxová – Kolín – sólo – amatérka – VÍTĚZKA


FREE STYLE – AMATÉŘI – SENIOŘI – SÓLO:

Kristina Hartlová – Praha – sólo – amatérka – VÍTĚZKA


FREE STYLE – PROFESIONÁLOVÉ – SENIOŘI – SKUPINY:

Hedgehogs – Jihlava – skupiny – profesionálové – VÍTĚZOVÉ


FLAMENCO – PROFESIONÁLOVÉ – SENIOŘI – SÓLO:

Kristina Hartlová: Praha – sólo – profesionál – VÍTĚZKA


HRA NA HUDEBNÍ NÁSTROJE – KYTARA – AMATÉŘI – JUNIOŘI – SÓLO:

Natálie Polaštíková – Zlín – sólo – amatér – VÍTĚZKA


HRA NA HUDEBNÍ NÁSTROJE – KYTARA – AMATÉŘI – JUNIOŘI – DUETA:

Duo Angels – Zlín – duo – amatéři – VÍTĚZOVÉ


CELKEM 70. VÍTĚZŮ V 9. ROČNÍKU MEZINÁRODNÍ SOUTĚŽE TALENT AWARDS. Blahopřejeme!!!

Foto: Eva Smolíková
Taneční magazín

Talent AWARDS 2015 zná své vítěze

8. ročník mezinárodní a celorepublikové soutěže pro talenty z oblasti kultury, sportu a umění proběhl 25. dubna 2015

 

 

Finálový gala večer soutěže, jež je svým formátem jedním z největších evropských soutěžních projektů představujících taneční, sportovní a uměleckou scénu se konal: v sobotu 25. dubna 2015 od 16 hodin v divadelním sále „KD MLEJN“

Břišní tance, Flamenco, Free Style, Foto portrét, Foto krajina, kresba, zpěv, hra na kytaru a další obory předvedli výherci všech soutěžních disciplín.

První kola castingů se konala v Praze a ve Frýdku – Místku již v březnu 2015. Soutěžící, kteří se svému oboru věnují profesionálně, byli odděleni od amatérů, aby nedošlo ke zvýhodňováni profesionálů.

Soutěž nalezla své vítěze, jak z ČR, tak z Ruska, Tatarstánu, Německa, Polska, Itálie a Chorvatska. Soutěže se zúčastnilo 1.732 soutěžících. Soutěž chce nalézt nové talenty v jednotlivých oborech a otevřít jim bránu do světa nových možností, tím navázat na tradici předchozích ročníků soutěže.

Po celou dobu soutěže, ale i po ukončení 8. ročníku, budou organizátoři propagovat „nové talenty“ ,  které  se umístily v  soutěžních kategoriích daného roku, nebo jako vítězi 8. ročníku soutěže TALENT AWARDS ČR. Cílem této soutěže, stejně jako ročníků následujících, je pokusit se odstartovat dráhu do síně slávy choreografům, tanečníkům, sportovcům, umělcům, příznivcům kultury, zábavy a také adrenalinu.

Finálový gala večer moderoval Martin Vencl. Další podrobnosti o soutěži včetně fotografií a kontaktů naleznete na www.talentawards.eu.

Přihlášky a pravidla k 9. ročníku soutěže naleznete na webových stránkách Talent Awards od ledna 2016.

Organizátorkou soutěže byla profesionální škola MUNA.

DSC_0414

Muna Al Muchantafová, zakladatelka a prezidentka soutěže TALENT AWARDS,  zakladatelka a majitelka Profesionální školy orientálního tance MUNA a jazykové školy – Language Centre Muna. Narodila se a vyrůstala v Sýrii, v Homsu (matka Češka, otec Syřan).

Vystudovala tanec, specializuje se na břišní tanec, kterému se věnuje od dětství.  Letos je to 15 let od založení její školy.

Zeptali jsme se:

1.Těší se  břišní tance v Sýrii  velkému zájmu?

„Ano. Tanec patří do každodenního života, ženy tančí břišní tance, je to na denním pořádku. Lidé si pronajmou restauraci, klub, nebo tančí v soukromí při různých oslavách, narozeninách,  je to zkrátka kulturní záležitost, tanec se skutečně užije. Každý si tvoří svůj vlastní   taneční  styl.“

2.Vysílá  (v době míru)  syrská televize ještě břišní tance  mezi  hlavními zprávami jako tomu bylo v minulosti?

„Tak často už ne,  kultura se mění. Tyto krátké vstupy byly kolébkou současných kulturních programů ,  existuje množství  různých pořadů s tancem, hudební videoklipy, všude slyšíte hudbu, nebo vidíte videoklipy s tanečnicemi, různé koncerty jsou okořeněné tancem. V současné době vznikají  moderní styly, v Asii jsou populární evropská umělecká jména a v Evropě zase asijská. Kultura se prolíná.“

3.Jaký je zájem o břišní tance v ČR?

„Pokud se osvědčíte, klientela je spokojená a břišní tanec přináší duševní uspokojení , je to dobré.    Např. ženy, coby pacientky, byly odkazovány na mě. Řešíme problémy se zády, gynekologické problémy,  potíže  po operaci nebo touhu otěhotnět. Jindy zase  tanec přináší čistě  naplnění  po estetické i kulturní stránce.“

4.Na jaké jazyky jste zaměřená ve své jazykové škole?

„Hlavní obor je angličtina, mám vystudovanou Cambridge University, ale zaměřuji se také na arabštinu a češtinu pro cizince. Máme v nabídce i jihoevropské jazyky.“

5.Máte vůbec volný čas?

„Je to všechno skutečně náročné.  Mám 2-letou holčičku,  jsem v jednom kole, nezbývá čas na odpočinek.  Ale pokud si člověk dokáže vše zorganizovat jde to.  Prioritou  pro mě je vychovat z mého dítěte slušného a charakterního člověka.“

6.Jak vznikl nápad pořádat soutěž „Talent Awards“?

„Chtěla jsem vymyslet projekt, který v Evropě nebyl. Kultura, duševní potrava pro lidi,  rok od roku upadá. Chtěla jsem, aby lidé přišli na jiné myšlenky.

Tuto soutěž jsem založila  roku 2007, první ročník se konal začátkem r.2008 . Nic takového nikde v Evropě v té době nebylo. Později  začaly vznikat různé soutěže tohoto typu. S něčím takovým se soutěžící před tím nikdy nesetkali. Každý člověk našel své uplatnění a svou kategorii. Bylo to zkrátka něco nov ého. Existuje celkem 22 oborů, ve kterých se dá soutěžit,  seznam je  na internetu. Letos tu byl zastoupen  např. „free style“, v této disciplíně účastník předvádí něco navíc. Pokud si soutěžící nenajde svůj obor, musí jeho vystoupení  alespoň  souhlasit  s regulemi soutěže. Ne každý rok jsou zastoupené všechny obory. Někdy se sice soutěže realizovaly, ale výsledky  byly slabé na to, aby nalezly  místo v mezinárodní soutěži. Umění, které se hodí pro vystoupení na  školní besídku, nemůže uspět v takové soutěži. Jen talentovaný člověk  může získat  postup, ale musí své umístění  obhájit. Soutěž pomáhá talentovaným  lidem, aby se stali  profesionály.

Amatéři (neživí se tím) jsou oddělení od  profesionálů, kteří  se  svým uměním  živí a učí.

Účastnice naší školy se nesmí přihlásit do této  soutěže, máme to tak dané.  Není to vhodné eticky a takto  máme  čisté svědomí, aby nedocházelo k náklonnosti k vlastní klientele.  Pro členky naší školy vypisujeme jiné soutěže, kde se mohou plně realizovat.“

7.Nemáte ambice rozšířit školu o další taneční styly?

„Prozatím neuvažuji o žádné změně. Pokud jde o  soutěž, je bohatě zastoupená širokou nabídkou oborů.  Co se týká taneční školy, vyrůstala jsem  v prostředí, kde mě obklopovaly břišní tance,  věnuji se naplno tomuto oboru,  vystudovala jsem ho. Chci st oprocentní kvalitu v tomto tanečním stylu. Mívám své taneční šňůry po blízkém východě, vyjíždím i do jiných zemí.“

8.Jak probíhá Talent Awards?

„V březnu probíhají  konkurzy bez účasti veřejnosti, sejde se  odborná porota, která zhodnotí, zda jsou dodržena kritéria, která jsou daná  v propozicích soutěže. Umístí se  jen ti nejlepší, pokud vystoupení nemá mezinárodní úroveň,  účastník se neumístí  a kategorie se neotevře.  Při slavnostním  galavečeru vystoupí   vítězové pro veřejnost , kde obhajují svůj post a získají ocenění.“

9.Jste spokojená s letošními vítězi?

„S umístěnými vítězi jsme plně spokojeni, ti soutěžící, kteří se neumístili a zajímal je důvod, byli upozorněni na chyby, to jim do budoucna může pomoci v tanečním světě.   Osobně jsem typ, který si říká, že celý život je co zdokonalovat…“

 

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Finálový gala večer

DSC_0418

DSC_0414DSC_0399

DSC_0378DSC_0370DSC_0357DSC_0351

DSC_0344

DSC_0313

DSC_0308

DSC_0260

DSC_0255

DSC_0246

 

DSC_0243

DSC_0201

DSC_0178

DSC_0129

DSC_0114

DSC_0108

 

Foto: Taneční magazín

Taneční magazín

Rozhovor s moderátorkou, herečkou a zpěvačkou EMMOU SMETANA

„Přistupuji k lidem bez předsudků“

 

 

 

1. Váš životopis by stačil naplnit životy ještě nejméně dvou nebo tří  lidí.  Jak to časově zvládáte? Nemáte pocit, že by člověk měl někde „ubrat plyn“?

„No,  je mi 25 let, energie mám snad dost na to, abych  se aspoň snažila věnovat těm činnostem, které mě naplňují. Pokud pracujete s nadšením, tak práci nevnímáte jako práci, ale jako koníčka. Na druhé straně mě  ale rodina a přátelé nevidí tolik, jak by si přáli.

A mám méně spánku, než potřebuji.“

2. Kolik hodin spánku potřebujete při tak nabitém  denním programu?

„Zrovna já mám smůlu. Optimálně totiž potřebuji tak 11-12 hodin spánku, to je pro mě akorát. Méně než 8 hodin pro mě znamená, že  jsem „na hraně použitelnosti“  a 6 – 7  hodin je málo. Někomu to stačí, ale já se trošku motám a hůř vnímám…“

1

3. Paříž,  Štrasburk, Berlín, Praha. Všude jste strávila kus života. Cítíte se někde doma? Kam patříte povahou?

„Já to cítím takto:  pokud jsem někde déle než týden,  jsem  tam doma. Okamžitě si všude zvyknu, nikde mi to nepřipadá cizí. Když jsem v Praze, stýská se mi po Paříži. Žila jsem tam od 2 do 6-ti let a pak znovu, když mi bylo 21, mám to v podvědomí silně uloženo. V okamžiku, kdy  letadlo přistává v Paříži, toužím tam zůstat. Ale za 14 dní, maximálně za 3 týdny se mi zase začne stýskat po Praze. Být chvíli tady a chvíli tam mi naprosto vyhovuje.

V každém případě jsou pro mě zásadnější lidé  než místo. Jsem doma i v Praze, je tu celá má rodina.  Jsem pracovně vytížená a vše tak rychle utíká….. Obvykle  bych po dvou  letech jela dál, ale teď zůstávám. Takže teď mám domov tady.“

3

4. Může být takový všestranný  a světa znalý člověk šťastný s Čechem?

„A proč ne? Já patřím do první evropské generace, což zní jako klišé a špatně se tomu věří. Ale v podstatě to znamená, že absolutně nevěřím na jednobarevnou příslušnost. Stejně jsme všichni zglobalizovaní. Nebo vy snad nechodíte do fast foodu, nepoužíváte při vaření sojovou omáčku?

Dost jsem cestovala, jsem obyvatel staré Evropy, to vím jistě, a když o tom tak přemýšlím, tak v Evropě jsem doma všude. Uvědomila jsem si to zejména, když jsem byla v Turecku a v Africe.  Můj muž je napůl Čech, napůl Izraelec. A vařím mu všechno možné, včetně takzvaně cizích jídel – hodně střídám  asijskou a středomořskou  kuchyni, a předevčírem jsem např. dělala mexickou večeři.“

5. Váš partner je tedy zčásti cizinec.  Jsou  mezi vámi problémy ohledně národnostních zvyků, postojů, názorů?

„Člověk potřebuje žít s člověkem, který ho pochopí. Logické souvislosti určitě v lásce hledat nelze. Láska v mém pojetí není racionální. A pro mě nikdy  nebylo a není  kritérium, odkud kdo je.

Národnostní, duchovní nebo dokonce kulturní rozpory mezi námi nejsou. Ani jeden z nás se nehlásí k žádné víře, čili ani v tomto se žádný rozkol nekoná. Navíc si celý život zakládám na tom, že k lidem přistupuji bez jakýchkoli rasových či jiných předsudků. Můj přítel Jordan má maminku Češku, do  9-ti let žil  v Čechách, od 9-ti do 18-ti let žil v Izraeli. Já jsem měla opačný osud, do  10-ti  let jsem byla ve Francii (v Paříži a ve Štrasburku)  a mezi 10-ti až 18-ti lety v Čechách.“

5

6. Vy máte  talent pro hudbu. Přesto jste se ale maximálně věnovala studiu.  Myslíte, že zpěv  by Vás nenaplňoval? Nebo jste opravdu cíleně a ctižádostivě šla za povoláním svých snů? Které to je povolání? Moderování?

„Jsem dcerou hudebního producenta,  vyrostla jsem vedle člověka, který byl na vrcholu v hudební oblasti (tvořil např. s Vladimírem Mišíkem nebo Petrem Novákem, jako umělecký ředitel pařížského rockového klubu spolupracoval například s Iggy Popem, Manu Chao, Pretenders, Police…). Takže kudy se vydat dál? Nechtěla jsem být vnímána jako dcera Jiřího Smetany.  Ve zpěvu jsem si nikdy úplně nevěřila, takže jsem ho vždy brala jako koníček, už od svých 9-ti let skládám písničky.

Na druhou stranu mě vždy upřímně zajímala politika. Ale zase ten samý pocit –  nechtěla jsem být jen dcera známé tváře sametové revoluce, Moniky Pajerové. Studovala jsem proto ve Francii, chtěla jsem zůstat tam a nebýt ničí dcera nebo neteř. Dopadlo to ale jinak, že…

Myslím, že pokud  člověk není zrovna jednostranný talent, (jako třeba Jordan,  on je prostě muzikant a herec, případně do budoucna filmař, a nic jiného nepřipadá v úvahu),  ale má více  zájmů, pak je lepší mít „diplom v kapse“.

V případě, že herečky z DAMU  nedostanou roli, je to pro ně katastrofa. U mě se v takovém případě nic neděje. Tak  roli nedostanu … budu dělat něco jiného. Mám zkrátka určité záruky, zadní vrátka, a to je pocit k nezaplacení. Klidně ale podpořím třeba jednou své děti, pokud je bude zajímat jen jedna oblast, dejme tomu hudba. Nicméně budu je varovat v tom smyslu, že jdou do rizika.“

2

7. Co vás nejvíce těší na uvádění zpráv a co  je na této práci naopak  nejtěžší? Vy se vracíte domů  kolem půlnoci, máte vůbec někdy volno?

„Kdyby člověk jen moderoval, tak  to jde. Před vysíláním potřebuje tři  hodiny na přípravu, nalíčí se, obleče, připraví si zprávy, odříká zprávy, odlíčí se a jde domů.

Jenže já mám tuto práci spojenou s profesí reportérky. To znamená, že  jsem celý den v terénu, podílím se na tvorbě zpravodajství, zpracovávám si  svobodně všechny informace, je to moje dílo. Sděluji něco lidem, novinky. Na to jsem pyšná.

Večerní noviny mě zase těší  v tom, že vlastními slovy, výrazy, gestikulací, tónem, sděluji hlavní události dne. Doslova si na ně „sáhnu“,  přepíšu si je. Je to výzva – osobní interpretace. Ze  začátku  jsem si nevěřila,  první „kamerovky“  byly hrozné.

Ale už na moderátorském kurzu  z Vás udělají takřka profíka. Člověk cítí, jak se to má správně dělat, sám sebe slyší u stolu, nervozita odchází. A také  pozná sám, jestli to dělá dobře. Kdyby ne, asi by na obrazovce  moc dlouho nevydržel. Poprvé jsem měla srdce v krku. Celý první měsíc jsem mívala sevřený žaludek. Ovšem  tělo si zvyká na stres a je čím dál odolnější, to je  pud sebezáchovy, takže nervozita postupně zmizela.“

8. Někteří lidé tvrdí,  že chytrá a krásná  žena si  nemůže  najít partnera. Ale Vy jste dokladem toho, že to jde, že?

„Nevím, proč se to říká, mám se dobře. Mám krásný život a pro sebe ideálního partnera, každému bych to přála.“

6

9. Vy jste s partnerem už 5 let, plánujete rodinu?

„No tak …. plánujeme, že jednou budeme mít rodinu. Jsme strašně mladí, chceme cestovat.  Tím, že jsme se našli, jsme již ta jednotka…. Děti třeba přijdou za 3-5 let, to je jedno. Oba jsme hodně pracovně vytížení. To bude chtít správnou dobu, to ucítíme. Mám odjakživa silnou intuici, a i díky tomu jsem se mnohdy ocitla ve správný čas na správném místě. Jako tomu bylo nedávno v případě konkurzu do hudebního představení Lucie v HD Karlín, kde jsem vyhrála hlavní roli. Takže toho volného času bude ještě míň…A přesto se na to moc těším.“

10. Co třeba  film?  Nebude se  Vaše kariéra ubírat tímto směrem?

„Chci  také pokračovat v herectví, to jsem neopustila. Snad by se daly obě profese  skloubit dohromady. Třeba mi někdo nesvěří charakterní  roli, protože budu zařazena jako moderátorka. Co se filmu týče, míč je na straně režisérů.“

4

11. Když máte náhodou volno, jak relaxujete?

„Odpočinu si při spánku, je to spíše hluboké kóma. Strašně moc jím, chodím na procházky s Jordym, mám ráda jeho úsměv a smích, ten mě nabíjí. Také potřebuji  přátele, a odjakživa si doma tancuju. Jen tak, svobodně, pro sebe, choreografie nemusím.“

 

Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková