Rozhovor s talentovaným baletním tanečníkem Kristiánem Pokorným

Úspěchy by měly kořenit v pracovitosti a odhodlání jedince

Kristián Pokorný pochází z rodiny plné baletních tanečníků a již ve čtyřech letech poprvé stál na jevišti Národního divadla v Praze v představení Lucrezia Borgia. Divadlo zná od mala a stalo se tak brzy pro něj  přirozeným prostředím. V baletu se našel a od sezóny 2020/21 je mladý a talentovaný tanečník v angažmá baletního souboru Wiener Staatsoper.

Oba Vaši rodiče – Zuzana Savková a Jiří Pokorný –  jsou bývalí sólisté baletu ND v Praze a dvojnásobní držitelé cen Thálie a Váš otec je šéfem baletu plzeňského Divadla J. K. Tyla. Dědeček Jaromír Pokorný byl rovněž tanečník, který jako choreograf působil také v Německu. Také babička Irena Löffler byla tanečnicí v Česku i Německu a Vy jste tak vlastně vyrůstal v divadle a svět baletu jste ochutnal velice brzy. Pamatujete si, kdy jste stát poprvé na jevišti, a jak jste se cítil?

„Pokud se nepletu, poprvé jsem stál na jevišti na prknech Národního divadla v představení Lucrezia Borgia, v choreografii Libora Vaculíka, když mi byly 4 roky. Pro tak malé dítě je zvláštní stát na jevišti, a jenom dělat, co se mu řekne. Myslím, že jsem to bral jako hru. Rodiče mě často brali s sebou do práce, nebo jsem se díval, když tančili, takže divadlo se pro mě brzy stalo přirozeným prostředím. A jaké to magické místo pro dítě!“

rok 2003

Narodil jste se v Praze, ale vyrůstal v Plzni, kde jste při Divadle J. K. Tyla navštěvoval baletní školičku a vystupoval v několika baletních vystoupeních. Jaké bylo vyrůstat v divadelním prostředí? Co rozhodlo, že jste se vydal ve šlépějích svých rodičů?

„Když jsem začínal, rodiče byli na vrcholu taneční kariéry, asi dávalo smysl, že jsem měl zájem dělat to, co jsem u nich pozoroval. Protože jsem byl odjakživa obklopen hudbou a umělci, objevil se ve mně zájem k tanci, ale také ke zpěvu, či hře na klavír. Jako malý jsem dostával příležitosti nejen v baletech, ale i muzikálech a činohrách. Doteď mám nezapomenutelné zážitky, a to všechno bylo možné díky mým rodičům. Nic ale není jenom růžové. Protože jsem byl zvyklý na to, že všichni v branži znají mé jméno, začal jsem na to spoléhat a chlubit se tím. Během dospívání jsem zjistil, že musím přestat být namyšleným malým klukem, a naučit se ctít to, že ne všichni mají takové štěstí, a že úspěchy by měly kořenit v pracovitosti a odhodlání jedince, a ne odkud pochází.“

Křižíkova Fontána
Louskáček 
2011

Vaše cesta pak vedla na pražskou Taneční konzervatoř, kterou jste ukončil v roce 2018 a při studiu jste nadále vystupoval na jevišti a v roce 2013 jste se představil v titulní roli v baletu Petr Pan. Velkou roli Tadzia jste měl v baletní inscenaci Smrt v Benátkách. Přišly další hlavní postavy v baletních představeních jako Carmina Burana, Rhapsody in Blue. Jaké role rád ztvárňujete?

„Mám rád, když dokážu projevit kousek sebe skrz role, které utvářím. Když se nad tím zamyslím, tak jsem měl na to docela štěstí: v Petru Panovi jsem byl ten třináctiletý rošťák, co nechtěl vyrůst; ve Smrti v Benátkách zase patnáctiletý kluk, s mírou zvědavosti, dětské naivity a špetkou dospělé odpovědnosti. Samozřejmě to nevychází takhle vždycky, ale já se přesto snažím vložit něco osobního do všeho, co dělám. Tak je to pro mě snazší a přirozenější, a myslím si, že to divák vždycky pozná. Momentálně mi ale o role nejde, a nacházím se na místě, kde je více příležitostí v abstraktních baletech, kde se žádné ani neobjevují. Můj přístup však zůstává stejný: najít v pohybu kousek sebe, a zároveň pomáhat vyobrazit choreografovu vizi. Často to není vůbec jednoduché, ale kdybych se denně nesetkával s nějakou výzvou, asi by mě to tolik nebavilo.“

Patříte mezi výrazné mladé tanečníky, což jste také dokázal i na Mezinárodní baletní soutěži, která se konala v roce 2015 v Plzni a Vy jste získal 3. cenu v kategorii B – Junior. Co to pro Vás tehdy znamenalo?   

„Z konzervatoře nás tam tehdy jelo mnoho, a je dobré, že nás škola, pod vedením Jaroslava Slavického, často posílala ven vystupovat, či soutěžit. Člověk tak pozná spoustu zajímavých lidí z různých koutů světa. Významné pro mě bylo si znovu zatančit v Plzni, kde jsem začínal, a zároveň vidět, jakým způsobem pracují naši vrstevníci z jiných evropských baletních škol.“

Po konzervatoři jste dostal stipendium na Akademie des Tanzes v německém Mannheimu, pod vedením Birgit Keil, kde jste v rámci studia byl součásti několika produkcí v baletním souboru Badisches Staatstheater Karlsruhe. Pak jste tančil v Balletts am Rhein Düsseldorf a od sezóny 2020/21 jste v angažmá baletního souboru Wiener Staatsoper. Na čem momentálně pracujete?  

„Po letošním „lockdownu” otevíráme reprízou Ein Deutsches Requiem v choreografii šéfa baletu Martina Schläpfera. Dále nás čeká celovečerní balet Johna Cranka – Onegin, a pracujeme i na Concertu od Lucindy Childs. Zároveň je ve tvůrčím procesu nová choreografie In Sonne verwandelt, též od našeho šéfa.“

Ballett am Rhein – b.42
Martin Schläpfer – Reformationssymphonie
Foto: Gert Weigelt

Čím je pro Vás balet tak okouzlující, že se mu s takovým nadšením věnujete? Láká Vás také choreografie?

„Já nevím. Naplňuje mě to. Poznávám spoustu úžasných umělců. Pracuji v nádherné budově, kam lidé chodí ocenit umění – co víc si přát? Čas od času ucítím záchvěv inspirace na choreografii, zatím ale tyto myšlenky odkládám do neurčité budoucnosti.“

Patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem, nebo práci a odpočinek striktně oddělujete? Jak nabíjíte ‚své baterky‘?

„Odpočinek považuji za absolutně zásadní součást jakékoliv profese. Přijdu domů a snažím se co nejefektivněji vypnout hlavu a uvolnit tělo. Díky tomu se každý den můžu těšit do práce a dělat na maximum, protože na to mám dostatek ušetřené energie.“

Wiener Staatsballett – MAHLER, LIVE
Martin Schläpfer – “4”
Foto: Ashley Taylor

 

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

MICHAIL BARYŠNIKOV v Praze

Idol mnoha ženských srdcí, tanečník Michail Baryšnikov, přednášel verše svého přítele Josifa Brodského, nositele Nobelovy ceny

Mezinárodní divadelní festival „Pražské křižovatky“, který je věnován politickému a divadelnímu odkazu Václava Havla, přinesl  v říjnu 2018 do Prahy představení „Brodskij/Baryšnikov.

Pražské křižovatky“ potvrdily svou pozici výjimečného festivalu, na jehož programu se střetává jak progresivní činohra Národního divadla, tak i další mezižánrové projekty. Festival oživil veškeré prostory Nové scény.

Generální zkouška inscenace  „Brodskij/Baryšnikov proběhla  5. října ve Stavovském divadle, premiéra pak 6. října v téže budově. Idol mnoha ženských srdcí Michail Baryšnikov tentokrát  příliš netancoval, viděli jsme ho v poněkud atypické roli – přednášel verše (v ruském jazyce, s českými titulky).

Baryšnikov započal hvězdnou kariéru v tehdejším Leningradě (Kirov Ballet). V  roce 1974 odešel do  New Yorku, kde se stal hlavním tanečníkem v American Ballet Theatre (ABT). O čtyři roky později přešel do New York City Ballet, kde pracoval s Georgem Balanchinem a Jeromem Robbinsem. O další rok později se stal uměleckým ředitelem ABT, kde během následující dekády vychoval novou generaci tanečníků a choreografů. V letech 1990–2002 působil jako ředitel a tanečník ve White Oak Dance Project – spolu s choreografem Markem Morrisem se tak významně podíleli na rozvoji amerického moderního tance.

Jako herec účinkoval v projektech na Broadwayi i off-Broadwayi, hrál ve filmech i v televizi. Za svou kariéru získal řadu nominací a cen (nominace na cenu Tony a cena Drama za „Proměnu“, nominace na Oscara za „Nový začátek!“).

Z jeho dalších projektů lze jmenovat například „Forbidden Christmas or The Doctor and the Patient“, „Beckett Shorts“, „In Paris“, „Man in a Case“, „The Old Woman a Letter to a Man“.

V současné době je na turné s inscenací „Brodskij/Baryšnikov“, kterou režíroval Alvis Hermanis,  autor prvotního nápadu této inscenace a současně její režisér. Premiéra této inscenace proběhla 15. října 2015 v Novém divadle v Rize.

Alvise Hermanise  nedávno zařadil švýcarský časopis pro umění a kulturu DU Magazine mezi nejvlivnější divadelní režiséry posledního desetiletí.V současné době Hermanis spolupracuje s významnými evropskými divadly (vídeňský Burgtheater, Schaubühne v Berlíně, Kammerspiele v Mnichově, Schauspielhaus v Curychu, Teatro alla Scala v Miláně, Opéra National de Paris, Staatsoper im Schiller Theater v Berlíně, Wiener Staatsoper a La Monnaie Brussels).

Od roku 2012 Alvis Hermanis režíruje opery na Salzburger Festspiele. Mezi jeho operní inscenace patří třeba Il Trovatore s Plácidem Domingem a Annou Netrebko (2014) či La Damnation de Faust s Jonasem Kaufmanem v Opéra National de Paris (2015).

Hermanisovy inscenace byly k vidění na nejdůležitějších divadelních festivalech od Avignonu po Edinburgh a projely více než čtyřicítku zemí. Je držitelem řady ocenění (Evropská cena New Theatre Realities, Stanislavského cena, Zlatá maska, Nestroyova cena a další).

Sólová inscenace  „Brodskij/Baryšnikov“, kterou diváci mohli v Praze zhlédnout, je založená na básních nositele Nobelovy ceny Josifa Brodského. Michail Baryšnikov, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších  tanečníků své doby, recituje procítěně  výmluvné, poněkud smutné verše svého životního přítele. Verše jsou naplněny bolestným poznáním života a nasloucháme zřejmě  člověku, jehož  životní dráha se už chýlí ke konci.  Snad se ani nedá  mluvit o podzimu života, ale spíše o nadcházející zimě… Představení určitě není určeno  pro ty, kteří se jdou  pouze bavit anebo hledají  povrchní podívanou. Ve svých sedmdesáti letech Baryšnikov ještě stále  ukazuje statnou postavu, která je  samý  hrající  sval, což  by mu záviděl i mnohý mladý chlapec. Během jedné z mála (tanečních?) póz, které Baryšnikov během představení přece jen předvede,  stále vidíme, jak se roky tance vtiskly do jeho  těla.

Scénu tvoří salónek, kam se  Baryšnikov sem tam uchýlí a je-li třeba, videoprojekce rozzáří salónek (například růžemi) a my se ocitáme ve zcela jiném, snovém světě (anebo už na druhém břehu?).  Občas  tu zajiskří prskavky, chvílemi je salonek osvícený a jindy zas ve tmě.  devadesáti minutové představení je poměrně těžké  na pochopení, divák musí dávat dobrý pozor, aby mu neunikal smysl veršů. V tomto velmi náročném představení. Baryšnikov dokázal nejen to, že perfektně přednáší, právě tak perfektně jako tančíval, ale i to, že se nebojí  ztvárnit těžké,  zádumčivé myšlenky.  Mnohý člověk by se jistě zalekl a zřejmě by mu tyto verše  ani „nesedly“ na míru, ale Baryšnikov je i zde  nepřekonatelný.

Inscenace nabízí emocionální cestu do básníkových hlubin a není lepšího interpreta než je právě Michail Baryšnikov. Nezbývá nám než smeknout hlubokou poklonu. 

 Foto: Janis Deinats

Text: Eva Smolíková, Pražské křižovatky

TANEČNÍ MAGAZÍN