Kam doletí „letadýlko“?

A kterak Anička ke kalhotkám přišla? To se dozvíte již 5. a 6. října v pražském Studiu Paměť.

Divadlo Anička a letadýlko uvádí

„SMALL TALK“

5. a 6.10. 2020 od 19.30
Studio Paměť, Soukenická 29, Praha 1


Co si musí dva říct, aby spočinuli v mlčení. Na okamžik, než to zase začne. Devět setkání během úplňkového dne napříč žánry, generacemi, genderem i karmou. 
Slova jako řasy měsíce
oděné bezmocnou mocí
ač jsou jich stovky a tisíce
jsou odsouzené k noci.

Tvůrčí tým:

Anna Duchaňová, Petr Pola, Martina Zwyrtek,

Václav Zimmermann
Hrají:
 Anna Duchaňová a Václav Zimmermann
Děkujeme: Ministerstv
u kultury ČR, Magistrátu hl. města Prahy, Státní fondu kultury ČR, Studiu Paměť.

Divadlo ANIČKA A LETADÝLKO již sedmnáct let proplouvá žánry činoherního, loutkového, předmětového a hudebního divadla. Vyniká rozpoznatelnou autorskou poetikou, která balancuje na hraně mezi scénickou provokací, trapností a smrtelnou vážností příběhu i postav.

Vstupenky 5.10. 2020: GOOUT
Vstupenky 6.10. 2020:
 GOOUT

Foto: Markéta Bendová

Petr Pola

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

»SMALL TALK« opět v Paměti (s letadýlkem i růžovou kytarou)

Zveme vás na reprízu představení, jemuž se již TANEČNÍ MAGAZÍN věnoval ve velké recenzi na sklonku minulého roku: https://www.tanecnimagazin.cz/2019/11/29/small-talk-letad…o-bez-turbulenci/

Divadlo Anička a letadýlko zve na první reprízy:


»SMALL TALK«

23. a 24.1. 2020 od 19.30

Studio Paměť, Soukenická 29, Praha 1

Small Talk, takzvaná řeč, která neurazí a nevadí, byla patrně vynalezena proto, aby zbavila lidské bytosti tíhy mlčení. Vystoupí mrtvá dvojice populárních herců a živý Měsíc.

Small talk se většinou týká počasí, mrmlání na společného nepřítele (politiku nebo šéfa), pochvaly zevnějšku a nového oblečení nebo prostě proč zrušili autobusovou linku. Například já jsem ve svém prostředí často nucena čelit konverzacím na večírcích, účastnit se popremiérových hloučků nebo s jinou herečkou proklábosit sedm zastávek během společné cesty tramvají. A protože jsem to já, často mám chuť odpovídat na otázky nečekaně, provokativně a rebelsky. Mám chuť ničit tyto drobné společenské řeči hrubostí, hned na začátku jim zakroutit hlavičky jako malým hádkům a čekat, co se stane potom…Nastane nečekaná propast blízkosti oscilující na škále totálního splynutí a smrtícího konfliktu. Asi proto se lidé raději uchylují k těm drobným bezvýznamným řečem, aby takzvaně měli klid.”

Tvůrčí tým: Anna Duchaňová, Petr Pola, Václav Zimmermann


Scénář, písně, kostýmy: Anna Duchaňová


Scénografická spolupráce: Martina Zwyrtek


Hudební spolupráce: Michal Němec

Hrají: Anna Duchaňová a Václav Zimmermann


Vznik podpořili: Ministerstvo kultury ČR, Magistrát hl. města Prahy, Studio Paměť

Divadlo ANIČKA A LETADÝLKO již patnáct let proplouvá žánry činoherního, loutkového, předmětového a hudebního divadla. Vyniká rozpoznatelnou autorskou poetikou, která balancuje na hraně mezi scénickou provokací, trapností a smrtelnou vážností příběhu i postav.

Vstupenky 23.1. 2020: GOOUT


Vstupenky 24.1. 2020: GOOUT

TANEČNÍ MAGAZÍN

Boj za svobodu

„Svobodu nám nikdo nedá, tu si musíme vybojovat“

Divadlo NoD uvedlo  začátkem května premiéru inscenace Sedm kostek cukru s podtitulem „Svobodu nám nikdo nedá, tu si musíme vybojovat.“

Autorem citátu je Josef Černohorský, jeden z mnoha politických vězňů minulého režimu, jehož texty a vzpomínky jsou hlavním inspiračním zdrojem tvůrců inscenace Jana Strýčka a Terezy Černé. Premiéra proběhla  3. 5. a první repríza v pondělí 14. 5.  ve studiu Divadla NoD.

Josef Černohorský byl zatčen v 18 letech v roce 1953, při demonstraci proti měnové reformě, a odsouzen na rok práce v uranových dolech v Jáchymově. Z politických důvodů seděl ve vězení také Josefův otec, důstojník československé armády. Doma zůstala jen jeho matka s dvěma dalšími dětmi. „Když mi o tom děda poprvé vykládal, měla jsem pocit nespravedlnosti, bezmoci a beznaděje. Ale nikdy nepadlo ani slovo o nějaké křivdě nebo ublíženosti. V té výpovědi je vzdor, přes všechny nespravedlnosti, které komunistický režim na rodině Černohorských napáchal si nikdy nestěžovali na osud a nezahořkli”, říká vnučka Josefa Černohorského, Tereza Černá, spoluautorka projektu, která iniciovala vznik představení o významném kusu své rodinné historie.

„Nechtěli jsme ale dělat klasickou historickou rekonstrukci. Na tom materiálu nás nejvíc zaujalo a vyděsilo, jak podobná je nálada doby začátku padesátých let, s dobou dnešní.

Vrací se atmosféra zastrašování lidí s jiným názorem, zneužívání kontroly médií nebo vyšetřovacích orgánů a stupňuje se agresivní rétorika vůči všem, kdo si dovolí kritizovat stát. Když jsme o tom přemýšleli, uvědomili jsme si, že tu zase začíná pomalý nástup nějakého plíživého zla, které je strašně nebezpečné v tom, že nejde moc vidět a jakmile si ho člověk konečně všimne, už je většinou příliš pozdě, něco s ním dělat. Nutně vás to pak staví před otázky typu: Neměl bych nějak začít burcovat na poplach? Není už moc pozdě? nebo Nejsou takové myšlenky předčasné? Nejsem jenom zbytečně paranoidní? To vlastně sami nevíme, ale přijde nám zásadní o tom mluvit.

Proto jsme se rozhodli vystavět představení na základě autorské práce herců na tato témata a konfrontovat je s připomínkou minulé doby v podobě záznamů vyprávění Josefa Černohorského,“ vysvětluje Jan Strýček, režisér inscenace. Ten je zároveň členem nově vzniklého hereckého týmu NoDu, který pod uměleckým vedením Janka Lesáka a Natálie Preslové přetváří divadlo NoD ze stagiony na divadlo s pravidelnou vlastní autorskou tvorbou, do které projekt Sedm kostek curku zapadá. K realizaci byli dále přizváni herci Vojtěch Hříbek, Václav Zimmermann a Marta Sobotková, herečka souboru Maso Krůtí, který v NoDu rovněž uvádí dvě své inscenace.

 

Jan Urban 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Nový improvizační formát zvaný „TheatreRip.impr“

20 000 židů pod mořem na dobrodružné cestě divadelními příběhy

NoD a klub Roxy oslavili v říjnu své 25. narozeniny.  V rámci těchto oslav diváci zhlédli skupinu s neotřelým názvem – ‚20 000 židů pod mořem‘, kterou tvoří  Alžběta Nováková, Tanita Yankova, Pavla Sedláčková, Václav Zimmermann, Eliáš Jeřábek, Ladislav Karda a Jáchym Sůra.

Skupina umělců se rozhodla jít si svým vlastním směrem, během svého představení vstupují do cizích scénografií, které se pojí s jinými divadelními příběhy a přímo před zraky diváků tvoří zcela nový příběh.  (Tvrdí, že nemají předem vůbec nic domluvené). Musíme připustit, že scény, které se odehrávají před našima očima, jsou opravdu těžko  uchopitelné, pokud jde o hodnocení. A nesmírně zábavné.

Představení začíná tím, že se dveře pomalu otevírají, jedna postava vchází a začíná cvičit, další skupinka lidí sedí u stolu, a hrají podivnou hru s ještě podivnějšími pravidly, u které hlasitě křičí. Zdá se, že se přetahují o bundu. Další dívka  přichází  poněkud nezvyklým způsobem, vyleze z pod stolu se slovy: „Dobrý den“ a připojí se  také ke hře. Hra má tato pravidla: Kdo vyhraje, rozejde se s partnerem či partnerkou, pokud s někým chodí či žije a kdo je sám, ten si někoho najde.  Jedna z dívek říká svému příteli: „Rozejdu se s tebou.“  Ten jí odpovídá: „Vždyť ty jsi nevyhrála!“

A těchto mikroscének  je představení plné, takže divák se stále usmívá. Další příklad: „Jsi jako můj bratr“. „Já jsem tvůj bratr, jenom mám jiného otce.“

On romanticky: „Vzpomínáš, jak jsem se tě poprvé dotknul? Bylo to čelo nebo brada? Ona: „Třetí brada.“

Běžící pás tvoří jednu z mála kulis, proč tam je,  nevíme, ale hodí se do scénky, kdy jeden z herců říká: „Tady za těmi dveřmi je chřestýš“ a všichni spěchají k pásu a běží a běží. Několik postav na pásu. Prý tak budou silnější…

Jedna z nejkouzelnějších scének ukazuje pár, který má mezi sebou intimní poměr. Zvonek drnčí. „Dobrý den, přišla jsem opravit kotel.“  Jeden ze zmíněného  z páru rychle odpovídá: „Tak kotel je na střeše, tak běžte.“  Opravářka: „A to je nahoru nebo dolů?“

Na střeše se ale potkává již s jiným opravářem. A milostné hrátky se rozjíždí. Mezi tím se mezi ně vklíní třetí opravář. První opravář  směrem k vetřelci: „Vy jste tady nový?“  Poté opravářka sleze, zvoní znovu u dveří, nikdo neotvírá, pár je zaměstnán sám sebou. Žena k  dalšímu opraváři: „Já jsem přišla opravit kotel, oni už tady nebydlí?“

A přece jen mi to nedá, musím zmínit ještě alespoň dvě krátké scénky, aby si čtenáři dokázali udělat dokonalou představu.

U stěny stojí chlapík a čeká. Přichází k němu druhý a opře se o stěnu stejným způsobem. „Jak čekáš?“  „Čekám stejně. Mám čekat jinak?“ a pokrčí druhou nohu.  Přibíhá třetí a také čeká, jenže zapomněl na co. Se slovy „už jsem si vzpomněl“ mizí ze scény.

Dívka vynalézá nový způsob podnikání v taxislužbě: „Jedinečnost její služby  spočívá v tom, že lidé musí na místo dojít pěšky a poté dívce  za taxi zaplatí.“

Během hry možná jeden ze zúčastněných vysvětluje, jak vznikl název  této skupiny umělců – 20 000 židů pod mořem. „Toto náboženství se vyskytuje pod mořem“.

Na závěr sledujeme  neopakovatelný  tanec se židlemi a houpajícím se lustrem, který se popsat nedá, ten musíte jen zažít. Zpěv, který se ozývá k tanci, je nepřeslechnutelný a nezapomenutelný.

Z uvedených ukázek je patrné, že představení je nabité vtipnými scénkami. Přestože si divák chvílemi klade otázku, zda se neocitl v ústavu pro duševně choré, koutky úst se mi roztahují do úsměvu  ještě dlouho poté, když jdu po ulici domů. Tahle povedená partička umělců dovedla absurdní situace k naprosté dokonalosti. Kdo chceš, odsuzuj tento jejich styl, ale jedno se upřít nedá: baví se herci i diváci po celou dobu představení a mé  hodnocení je vlastně plné superlativů.

Eva Smolíková

Foto: NoD

Taneční magazín