Rozhovor z Brna s výtvarnicí, literární autorkou a renesanční umělkyní ALŽBETOU VLČKOVOU

„Výteční tanečníci snad ani nemají kosti v těle.“

Slovenská rodačka Alžbeta Vlčková, která již před rozdělením republiky zapustila kořeny v Brně, patří k renesančním typům umělců. Je respektovanou malířkou i ilustrátorkou, delší dobu píše blogy a fejetony. A právě čerstvě dokončila román „SFUMATO“, který nejen napsala, ale i sama opatřila ilustracemi. Titul si vypůjčila z odbornějšího výtvarného světa, aby zachytila mnohovrstevnost prožitků, historii své rodiny i mnoho (pokud zůstanu u malířské terminologie) valérů nálad, které život přináší. Alžbeta Vlčková však skutečně patří k lidem, pro které má jeden den snad čtyřicet hodin. Posuďte sami: „stihla“ vystudovat školu výtvarnou, estetiku na filosofické fakultě, kde pak následovalo i absolutorium doktorandské. Napsala publikace „O působení výtvarného umění na rozvoj vědomí“, „O tematice lázeňství na Slovensku v malířských dílech“, ale i již citovaný zbrusu nový román. Naopak, rovněž ilustruje knížky i jiným autorům. V neposlední řadě se úspěšně věnovala i pedagogické činnosti a rovněž měla úspěchy v podnikání…

Alžbeta Vlčková (úplně vpravo) na archivním snímku s Václavem Havlem z vernisáže její autorské výstavy v roce  1992

Již čtvrt století žijete v Brně, kde to žije také divadelně. Které z divadel jste si zde oblíbila?

Kultura je pro mne aktivním i pasivním fenoménem. Jsem tvůrce, ale i velice zvídavý divák. Navštěvuji hojně divadla a v každém nacházím něco jiné, něco přínosné. V ničem, ani v oblasti umění nemám oblíbenou jednotlivost. Anebo jednoho autora. Líbí se mi mnohé, jak nonkonformní Ha divadlo, satirická ,Husa´, tak výrazně se měnící Národní divadlo v Brně. Jeho ředitele pana Glasera obdivuji za odvahu a chuť experimentovat, i když ne vždy se to vydaří. Poslední čtyři roky jsem tam nechyběla snad na žádné premiéře baletu ani činohry.“

„To není můj obraz,“ říká Alžbeta Vlčková na výstavě kolegů

Co Vás v poslední době na taneční scéně – nejen v Brně – zaujalo?

Tak konkrétně balet v NdB ,4 Elements´. Vlastně taneční etudy od významných světových choreografů Kyliána, Duata a Timuláka. Opravdu, dech beroucí představení. V některých momentech jsem nabyla pocit, že vidím absolutní pohyb a dokonalé souznění s hudbou. Dojem, že výteční tanečníci nemají kosti v těle. Měkkost pohybů, dokonalá harmonie a zdrcující tempo ještě dnes zasahují mé emoce. Šéfovi baletu panu Radačovskému se zde povedlo vytvořit famózní mladý mezinárodní baletní soubor, kde v kolektivních scénách vůbec nevadí, že spolu tančí; asiat, mulat, běloch. To si v klasickém baletu (třeba ruském) nelze ani představit! Mně osobně úplně dostal a fascinuje sice nikoli sólista, ale člen sboru – Thoriso Magongwa. Výraz a emoce dostane do každého pohybu těla, tváře, ale i do obyčejné chůze…“

Jak byste porovnala úroveň tance na Slovensku a v Čechách, respektive na Moravě.

Nedokáži ji porovnat. Jelikož se profesně ani hlouběji tímto oborem nezabývám, tak vůbec nemám přehled o aktuální taneční scéně na Slovensku.“

Je o Vás známo, že ráda hrajete tenis. Sportujete i v jiných druzích sportu a disciplínách?

Alžbeta Vlčková  tentokrát s raketou Babolat

V mládí mělo mé závodní sportování převahu nad jinými zájmy i koníčky. Dokonce jsem se stala i mistryní Slovenska ve windsurfingu. Někdy v roce 1982 nebo 1983? Dnes ráda plavu, jezdím na kole, lyžuji, hraji tenis, občas golf. No a ze všeho nejraději obyčejně – chodím.“

Věnujete se tanci i jako inspiračnímu tématu ve výtvarné tvorbě?

Kdysi jsem vytvořila kombinovanou technikou sérii obrázků ,Dvojice´, kde mne inspirovalo jedno ryze konkrétní představení tanečního souboru Pavla Šmoka. Obdivuji každého umělce, který dokáže do svého díla vnést humor, vtip, nadsázku. To je nesmírně těžké. Třeba taková tragédie je svým způsobem umělecky jednodušší. A v tanci uměl Šmok vtip báječně prezentovat. Tak jako v obrazech a grafikách Adolf Born. A v oblasti filmu například Jan Švankmajer. Do svých obrazů neumím – i když velice chci – vložit humor. Jak říkávala moje maminka, mám z toho pak na obraze buď smutek nebo erotiku, i když to nebyl můj záměr. V psaném slově se mi to daří. Mé převážně humorné fejetony na ,Idnes´ mají docela široký okruh čtenářů a věřím, že časem skončí v další knížce.“

Obraz Alžbety Vlčkové vytvořený kombinovanou technikou nese název „Babinec na kávě“

Napsala jste právě zbrusu novou knížku, kolik úsilí Vás stála?

Fyzicky hodně. Dlouhodobě sedíte a výsledek? Na každých 10 tisíc slov přírůstek 1 kilo váhy. Román má skoro 70 tisíc slov, takže mám co dělat se dostat do původní formy a rozměrů.“

Momentka z poslední autorské výstavy Alžbety Vlčkové (úplně vpravo). Autorku pojí dávné přátelství s mistryní světa a olympijskou medailistkou v trojskoku Šárkou Kašpárkovou (úplně vlevo – uprostřed zprava  Milan Vodička, manažer sportovní agentury s maminkou). Šárka Kašpárková se však  kromě trojskoku vrcholově věnovala i skoku vysokému a basketbalu. I ta ohromná aktivita – kromě lásky ke sportu –  významnou sportovkyni s Alžbetou Vlčkovou spojuje.

Pravidelní čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU jistě postřehli, že jsem se Alžběty Vlčkové obligátně neptal na její zkušenosti z tanečních a zda v mládí tancovala. Místo toho, prosím, přijměte na toto téma ochutnávku z jejího právě vyšlého románu „SFUMATO“:

… z navštěvované vycepované baletní průpravy, předvést soudružkám na nestabilním stole vydřenou arabesku relevé jsem měla přirozený strach. Zanožená v přikrčeném provedení demi-plié mi exhibice lokomoce totálně nešla ani na hodinách, kde podklad tvořily navoskované vyduté poškrábané parkety. Při každém pokusu o dokonalost náročného pohybu, vyvážení trupu s končetinami, drilovaná arabeska nebezpečně rozkymácela neohrabané tělíčko. Místo ,pose´, držení pozice s jednou nohou a rukou maximálně vytáhnutou nahoru, hrozil balanc s vidinou přímého pádu na hubu.

Kvůli rychlému růstu balet bolel. Moc mi nešel, i když mě nesmírně bavil. Saténové baletní špičky zvané ,piškoty´ společně s postavením ,en point´ díky neohrabané, těžké kostře vytrvaly tabu v potu namáhavé drezúry baletní průpravy. Krásně uběhlo v černém bavlněném gymnastickém cvičebním úboru několikaleté laskání s dřevěnou tyčí! Bosky u zrcadla, s pokyny ve francouzštině bras, barre, pas, saut, s falešným doprovodem rozladěného klavíru. Na baletu kromě francouzštiny mě nejvíc vlastně bavilo neustálé koukání do stěny se zrcadlem. Samozřejmě, výlučně na sebe a jen do tváře. Požadovaný ladný přesný pohyb mi zůstával lhostejně ukraden. I v zrcadle.

Na veřejných vystoupeních nadějných tanečnic v místním amfiteátru, baletní mistryně, bývalá sólistka Národního divadla, mi shovívavě umožnila křepčit výhradně dvě bezvýznamné role. Statickou, skoro nehybnou dvorní dámu pozorující zpovzdálí ceremoniální kolektivní menuet, sunoucí se pódiem ve tříčtvrtečním taktu. V šustivých bohatých zelených dlouhých šatech s fiží, s nabíranou krajkou plandající z rukávů. Kluky tancovala převlečená vyšší děvčátka. Jinak nešlo sestavit dvojpohlavní potřebné páry. Opravdového kluka jsme potkávali na pravidelných hodinách klasického baletu naprosto jediného, tragicky osamoceného, na tancování absolutně nevhodného Jiříka. Silnějšího kluka s velkýma ušima, stydlivého, neobratného, s tlustýma sulcovýma nohama fatálně nevhodnýma i pro Pas de deux. Pořádně neuměl chodit, škaredě šmatlal. Což teprve baletit! Natožpak já! Nebyla jsem též vhodná ani za převlečeného kluka do menuetu, co nemusel v tanci lehce zvedat nohy.

Později, další taneční uměleckou sezónu jsem sebevědomě předváděla zanedbatelnou etudu v kolektivním scénickém lesním výjevu. Šílená choreografie! Umně sestavena tak, aby každý nešika plnohodnotně vystoupil. Nikdy nezapomenu na krušné jevištní obrazy plné zavázejících umělých překážek v podobě kašírovaných stromečků, kopečků, motajících se zvířátek. Vzpřímeně stojící muchomůrky s látkovými puntíkovými klobouky, velkými jako mimozemské ufo, situaci na přeplněném jevišti komplikovaly. Mezi nimi, pro mne v nepředstavitelném zmatku, fatálně dezorientovaná, jsem tak snaživě klátivým pohybem vyjadřovala křehké luční kvítko kopretinu. Omylem, v nedočkavosti z vlastního výstupu, zkomplikovala jsem a pokazila předchozí nacvičené vystoupení. S unáhleným předčasným horlivým nástupem na scénu, kde se odehrával ještě úplně jiný secvičený výjev, původně natrénovaný samozřejmě beze mne. Na prknech znamenajících svět, se znenadání objevilo bezprizorní kvítko mezi nic netušícími tanečníky valčíku. Ano, sebevědomě jsem rázem vlítla do doznívajícího decentního vystoupení coby polonahá kopretina z lesíka. Přímo do velkého finále probíhajícího jemného honosného valčíku Na krásném modrém Dunaji od Johanna Strausse. Učitelka, co mne neuhlídala, padala u vstupu na scénu do mdlob, do nepředstavitelného zoufalství. Viděla katastrofální zmar mnohaměsíční práce. Zbytečné drilování náročné prostorové kompozice. Uprostřed harmonicky vyšlechtěných párů jsem převáděla svůj nekoordinovaný, pojetím zběsilý imitovaný valčík. Točením se skoro na místě, pohupováním v kolenou do taktu. Z obavy, abych do vyjevených parťáků náhodou, neohleduplně nedrcla. Nečekané sólo odvážně vyšperkované máváním dlouhých rukou, snaživě lovících ve vzduchu rytmus vznešeného tance. S vážností, abych nezkazila kamarádům číslo, gestikulovala, nebo spíše jsem suverénně improvizovala několik věčných minut průbojnický valčík na základě vlastního cítění. V kostýmu luční kytičky.

V tu ránu všichni na pódiu ztratili kontakt s hudbou a pracně secvičenou nadrilovanou souhru pohybů. Zblbli. Dokázala jsem se přirozeně prosadit jako sólistka, v tak husté nepřehledné situaci. V kratičkých, ani ne po zadek dlouhých oranžových šatičkách s nedržícím věnečkem na hlavě, s ramínky, vytvořených ze živých čerstvě natrhaných kopretin. Boží zjevení mezi valčíkovými nadýchanými bohatými tylovými sukněmi pod kolena, se živůtkem na hrudi. Komedie, o které nadšený divák nabyl zdání, že takhle úžasně má vypadat moderní baletní etuda. Že místní vyhlášená baletní škola primabaleríny paní Olgy, demonstruje progresivní choreografický záměr. Že dokazuje modernost, nevídaný smysl pro inovaci tradiční baletní klasiky karikaturou nevšední pantomimy. Každá taneční debutantka musela sama věnečky z desítek kopretin pevně splést. Nakonec balet mě naučil vít věnečky ze třech až šesti stonků. Tancovat nikoliv.

Samotné baletní číslo sborové kopretiny spočívalo v šestiminutovém nehybném setrvání v podřepu, ze kterého ztuhlá kvítka vyrašila do třech nekomplikovaných poskoků. Choreografii květinky jsme ukončili jedním rychlým hromadným během všech kopretin dokola po velkém jevišti. Vyřízené se strkaly v závěrečném klanění s ovacemi. Na omdlení působil nečekaný potlesk od ohromených diváků. Náročné číslo.

Zkuste z dlouhodobé strnulosti projít rovnou do skoku a běhu! Já, roztancovaná z valčíku, jsem vyskočila nejvýš. S pořádným rachotem. Skutečné baletky skáčou lehce, tiše. Při skoku se vznáší. Pohyby provádí jemně, dokonale propracovaně. Já se potácela nebo klackovitě kymácela. V doskocích dopadala na zadek s intenzitou řítícího se záhadného meteoru.

Srandovní Jiříček na pódiu jančil v podobě kašírovaného smrčku. Nepohnutě, staticky, strategicky uprostřed stál od začátku do konce výjevu. Tristních deset minut na místě, neprodyšně zamaskovaný od noh po hlavu brčálově zelenou barvou. Šířil agresivní pot s vůní tempery. Po celé délce rukou mu visely dost dobře, přesvědčivě namalované větvičky s jehličím a s drátkem přichycenými skutečnými šiškami. Choreografka, ve shodě se starou uječenou korepetitorkou, v úplné vážnosti zvažovaly Jiříčkovi na rameno připevnit namalovanou veverku z hrubého papundeklu. Shovívavě později uznaly oprávněnou námitku nešťastné maminky, aby to na Jiříka nebylo moc, aby na pódiu nebyl za pitomce. Zbaven veverky, občasným svévolným mácháním paží dle vlastního rozpoložení, na základě zralé úvahy, spolehlivě zvedáním rukou nahoru dolů vyjadřoval přes odporný stromeček, scénický rozdováděný vítr. V každé ze třech veleúspěšných repríz fatálně jinak. Od téměř bezvětří po urputný fičák. Mával přesně v souladu s momentálním duševním rozpoložením. Na víc neměl.

Dnes patří mezi nejvýznamnější vědce z oblasti kvantové fyziky. Podle šíře kalhot, nohy v dospělosti pořádně nabraly dalšího sulcu.

Obecenstvo tvořili žáci základních škol, příbuzenstvo, celkem kolem tisíce lidi. Přírodní otevřený amfiteátr v nádherném městském parku, v tisícových návštěvách hostil tehdy i mladého Toma Jonese, Uda Jürgense, Karla Gotta. A mne.“

Děkujeme za rozhovor i vtipný závěrečný náhled do románu „Sfumato“.

Za ukázku z románu „Sfumato“ děkujeme NAKLADATELSTVÍ ŠIMON RYŠAVÝ

S Alžbetou Vlčkovou si povídal: Michal Stein

Snímky: archiv Alžbety Vlčkové

TANEČNÍ MAGAZÍN

Momentum Miřenky Čechové

Na piazzettě Národního divadla probíhá výstava fotografií

Momentum Miřenky Čechové ve fotografiích Vojtěcha Brtnického na piazzettě Národního divadla

Na náměstí Václava Havla (piazzetta Národního divadla) bude od 1. do 28. února probíhat výstava fotografií Vojtěcha Brtnického zachycující 30 hodinovou performance Miřenky Čechové a Sabine Seume Momentum, která se zde uskutečnila v červnu loňského roku. Zabydlený pokoj s neviditelnými stěnami, v němž vše plyne pomaleji, než ve skutečnosti, z amyšlení nad každodenní uspěchaností života a jedinečné česko-německé setkání dvou významných performerek tanečního divadla zachycené na 10 velkoformátových snímcích. Výstavu doprovodí úvodní a závěrečná taneční instalace Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat, která proběhne 1. února v 17.30 a 28. února v 17.00.

V prostoru piazzetty Národního divadla (nám. Václava Havla) se v červnu 2017 uskutečnil ojedinělý taneční projekt dvou choreografek a performerek Miřenky Čechové a Sabine Seume. Ty uvnitř veřejného prostoru stvořily intimní pokoj, v němž non-stop, po dobu třiceti hodin zakoušely zpomalení času. Co vše se během těchto třiceti hodin událo? S jakými okamžiky se musely utkat? „Když se člověk vrcholně zpomalí, uvidí pohyb svého vlastního stínu,” popisuje svůj zážitek z performance Momentum Miřenka Čechová.

Jedinečnou atmosféru zachytil ve svých fotografiích Vojtěch Brtnický, jeden z nejvýraznějších fotografů současného tanečního divadla. „Řeč těla je velice silný komunikační prostředek a ne mnoho z nás si uvědomuje, jak moc ji vnímáme. Chvíli jsem se věnoval činohře, ale jednoduše řečeno proti současnému tanci to byla tak trochu nuda. Současný tanec je mnohem vyzývavější ke zkoumání, nutí k pečlivějšímu pozorování a zároveň občas neklade skoro žádné mantinely vlastní interpretaci,“ dodává autor fotografií. Brtnický dokumentuje dění v oblasti současného tance a pohybového divadla už přes deset let. Je mimo jiné oficiálním fotografem festivalů Tanec Praha nebo česká taneční platforma. Spolupracuje se soubory Spitfire Company, Tantehorse, Divadlem Ponec, Cie des Pieds Perchés, Nanohách, VerTeDance a dalšími v ČR i v zahraničí. Publikuje v domácích časopisech a periodikách, ale i v zahraničním tisku (New York Times, Russia Today).

Výstavu fotografií doprovodí v úvodní vernisáži 1.2. i v závěrečné dernisáži 28. 2. taneční instalace Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat. Její název odkazuje k poslední hodině extrémní fyzické výzvy, v níž koncentrace a tělesný výkon performerek dosahovaly vrcholu.

Výstava Momentum 1.2.- 28.2.2018

Vernisáž + performance Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat 1.2.2018 v 17:30

Performeři: Darja Hlinková, Sabina Bočková, Viktor Černický, Inga Mikshina, Lukas Blaha Bliss, Eva Stará, Johana Pocek, Simona Rozložníková, Vojtěch Hříbek

Dernisáž + performance Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat 28.2.2018 v 17:00 (v rámci festivalu Malá Inventura)

Performeři: Sabina Bočková, Inga Mikshina, Lukas Blaha Bliss, Eva Stará, Johana Pocek, Simona Rozložníková, Vojtěch Hříbek, Tomáš Janypka

 

 

Eliška Míkovcová

Taneční magazín

Odvážný španělský performer v Praze

V Praze i jiných městech v ČR vystupuje odvážný a vtipný španělský performer Joan Catala Pelat

Mezinárodní  festival současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA 2017 uvedl  v neděli 18. června od 18:00 hod. na nám. Václava Havla performanci španělského choreografa Joana Cataly Pelat.

Toto unikátní představení je založeno na studii lidského chování, pohybu, řemeslné dovednosti a tradicích. Vynalézavě kombinuje tanec, cirkus a divadlo a odstraňuje hranice mezi performerem a diváky. Vzniká tak dílo pokaždé jiné, jedinečné, jako výsledek interakce s diváky. „Catala je odvážný a vtipný, staví celou performanci na vzájemné důvěře, v určitém momentu se plně svěřuje do rukou diváků“, komentuje projekt Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu.

Dílo je založeno na pohybu, balancování  a důvěře. Efektivním způsobem vytváří dialog mezi lidskou bytostí a objektem. Català se po pražském vystoupení přesunul na jih Čech. V pondělí 19. června vystoupil  v 16:30 hod. na nám. T. G. Masaryka v Táboře a 20. června v 17:00 hod. na nám. Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích.

Kateřina Kavalírová

Taneční magazín

Pěvecké i taneční hvězdy na Žofíně

Večer 5. listopadu na Žofíně vzpomenou v netradičním hudebním a filmovém projektu přední světoví muzikanti na Václava Havla. Vedle nich se projektu účastní i baletka z Národního divadla v Praze Zuzana Šimáková anebo jako hudebnice také tanečnice z OM DANCE ACADEMY Jarmila Chromíková…

Světové pěvecké hvězdy i špičkové tanečnice na Žofíně

 Američan Joe Lynn Turner, slovenská pěvecká hvězda amerického původu Celeste Buckingham herečka, Chantal Poullain, Angličan léta spolupracující s Lenkou Dusilovou Justin Lavash a Američanka Juwana Jenkins –  jsou ústředními postavami projektu „The Parliament Of Souls, který 5. listopadu na Žofíně uctí památku Václava Havla.

Celý kosmopolitní projekt „The Parliament Of Souls“ je věnovaný všem lidským duším a také vzpomínce na duše těch, kteří s námi už být nemohou. Jedná se o anglicko-francouzskou verzi hudebního videoklipu Vláda dušiček a o dokumentární film nazvaný „In Love We Trust“.

Plakát na ojedinělou muzikantskou vzpomínku na Václava Havla 5. listopadu 2016 Na Žofíně.

Vlastní videoklip vznikl už roku 2013 ke stejnojmenné skladbě skladatele a producenta Zdeňka „Berry“ Berana na text Michala Horáčka. Podkladem mu byl námět a scénář chicagského kameramana českého původu Vladimíra Van Mauleho. Natočil jej mladý režisér Mikoláš Orlický. Hlavní role si zahrály herečka Ivana Chýlková a sólistka baletu Národního divadla Zuzana Šimáková. Původní part nazpíval František Segrado za doprovodu skupiny Glanc. Není bez zajímavosti, že jako instrumentalistka v této skupině vystupuje také Jarmila Chromíková, která se mimo toho aktivně věnuje bollkywoodskému tanci v OM DANCE ACAD EMY.

Nápad zrealizovat i mezinárodní verzi v angličtině přišel po velmi kladných ohlasech ze zahraničí. Mám upřímnou a velkou radost, že se tento neuvěřitelný sen podařilo zrealizovat a že zaujal tak skvělé interprety,“ vysvětluje Zdeněk „Bery“ Beran.

Díky neumdlévající snaze se Zdeňku Beranovi podařilo s konečným úspěchem oslovit zvučná jména světové hudební scény. Nově tak skladbu „Vláda dušiček“, v anglickém překladu „The Parliament Of Souls“, nazpívali Joe Lynn Turner (Deep Purple, Rainbow či Yngwie Malmsteen), Celeste Buckingham, Ivan Král, Justin Lavash a Juwana Jenkins. Poslední sloku písně ve francouzštině recituje Chantal Poullain.

 

Naprosto jsem se do písně zamiloval a je mi velkou ctí, že můžu být součástí něčeho tak krásného, vyjímečného a hlubokého,“ komentuje svou účast na projektu Turner.


Dokumentární film o klipu a koncertu, jehož režisérem je talentovaný Janek Cingroš, dokumentuje vznik a postupný vývoj projektu. Před kamerou se objeví všichni interpreti, kteří mimo jiné vzpomenou na Václava Havla a také se zamýšlí nad morálními hodnotami současného světa.

Zprvu nereálný bláhový sen několika mladých nadšenců se tak pomalu ale jistě stal skutečností! Projekt současně také odstartoval svou crowdfundingovou kampaň na serveru Hithit, aby bylo možné ho dokončit. Jednou z odměn za dárcovskou podporu je mimo jiné také lístek na Slavnostní galavečer 5. listopadu 2016 od 19 hodin, na kterém vystoupí Joe Lynn Turner i Celeste Buckingham spolu s dalšími tuzemskými hudebními osobnostmi. Galavečer se uskuteční i díky laskavé podpoře radnice Prahy 1 a starosty Oldřicha Lomeckého. Ten koncert vítá nejen jako připomínku odkazu významného politika, ale především prvního prezidenta postkomunistického Československa.

Michal Stein

FOTO: archiv Edity Valentové

Taneční magazín