„KYLIÁN – Mosty času“

První premiéra sezóny Baletu Národního divadla je poctou významnému českému choreografovi Jiřímu Kyliánovi i jeho tvorbě, inspirující umělce po celém světě. Zároveň oslaví českou státnost, svobodu a 100 let existence Československé republiky. Proběhne 11. 10. 2018 v pražském Národním divadle.

„OSLAVA SVOBODY“

„Tanec nevyjadřuje jen radost, smutek nebo jiné citové rozpoložení, může být i modlitbou, rituálem, terapií nebo intelektuální strukturou.“ (Jiří Kylián)

Komponovaný večer „KYLIÁN – Mosty času“ vznikl u příležitosti 100. výročí vyhlášení samostatné Československé republiky v roce 1918, které bylo bodem zvratu v českých dějinách a dodnes je symbolem svobody a demokracie. Právě svoboda tvorby je to, co mají všechny formy umění společné. Na počest této klíčové události vybral Jiří Kylián svá čtyři díla – „Žalmová symfonie“, „Bella Figura“, „Petit Mort“ a „Šest tanců“.

Jiří Kylián je jedním z našich nejuznávanějších a nejrespektovanějších umělců, a to v celosvětovém měřítku. Jeho práce je nesmírně rozmanitá a kreativní, neustále hledá nové cesty a způsoby vyjádření. Kyliánovo široké umělecké dílo, které čítá více než sto kusů, překvapuje svou emoční hloubkou, vnitřním rozechvěním, silnou dramatickou linkou, ale i hravostí. Dominantními tématy pro něj vždy byly motivy lásky a smrti a vše mezi tím.

Kylián je velmi úzce spjat s Nizozemským tanečním divadlem (Nederlans Dans Theater). V roce 1975 se stal jeho uměleckým šéfem, na této pozici působil od roku 1999, až do roku 2009 však zůstal kmenovým choreografem souboru. Coby ředitel divadla uvedl na evropskou scénu mnohé dnes světově uznávané choreografy, jako je Mats Ek či Ohad Naharin. Mezi tanečníky, které inspiroval i k tvorbě, pak byli Nacho Duato, Paul Lightfoot, Patrick Marin, Mario Radačovský nebo Johan Inger. Kyliánova díla jsou inscenována napříč kontinenty.

Michal Štípa a další členové souboru při zkouškách představení „KYLIÁN – Mosty času“

Letos Jiří Kylián oslavil 70. narozeniny a stal se členem francouzské Akademie des beaux-arts, což je nejvyšší pocta, kterou lze ve světě umění získat. Doposud se členství v této prestižní akademii udělovalo v sedmi uměleckých disciplínách. 25. dubna 2018 (kdy byl zvolen Jiří Kylián) se choreografie (a tanec) stala novou kategorií. V současné době se Jiří Kylián věnuje také filmové taneční tvorbě a fotografii.

JIŘÍ KYLIÁN V NÁRODNÍM DIVADLE

Kyliánovo choreografické dílo je v Čechách známé právě díky Národnímu divadlu v Praze. V minulosti uvedlo ND choreografie „Návrat do neznámé země“, „Stamping Ground“, „Sinfonietta“, „Polní mše“, „Dítě a kouzla“, „Petite Mort“ nebo „Last Touch“.

Národnímu divadlu je ctí, že může tímto komponovaným večerem českému divákovi znovu představit tvorbu tohoto jedinečného tvůrce.

„CELEBRATING KYLIÁN!“

Výjimečnost premiéry ¨“Kylián – Mosty času“ se promítá i do nabídky doprovodných programů, kterými by Národní divadlo chtělo doplnit mozaiku výsledného obrazu tvorby Jiřího Kyliána v plné kráse a poučené hloubce.

Zhlédněte představení a přidejte k tomu návštěvu multimediální výstavy, přijďte na Hovory s… inscenačním týmem anebo na taneční sál do Anenského areálu na baletní dílnu určenou široké veřejnosti, kde prostřednictvím předních sólistů nahlédneme do Kyliánova rukopisu a dalších souvislostí.

Již od 10. října bude otevřena v Provozní budově B na náměstí Václava Havla výstava „Celebrating Kylián!“ Expozice byla připravena na počest 70. narozenin Jiřího Kyliána v loňském roce v nizozemském Haagu. Iniciovali ji Holland Dance Festival, Kylian Productions, divadlo Korzo, Nizozemské taneční divadlo (NDT) a Zuiderstrandtheater. Již v červnu tohoto roku jsme výstavu na týden otevřeli, nyní máte opět možnost zhlédnout velice unikátní archivní záběry – vidět Jiřího Kyliána při tvůrčí práci je zážitek. Výstavu doplní i český koutek, ohlédnutí za Kyliánovým repertoárem na českých jevištích.

Výstavu připravuje Kyliánův nadační fond v Praze ve spolupráci s Národním divadlem a festivalem Tanec Praha. Expozice se koná za laskavé podpory a supervize Nizozemského tanečního divadla (NDT) a Kyliánovy nadace v Haagu.

Kdy: 10.─14. října denně od 13 do 22 hodin

a 15. ─25. října denně od 13 do 22 hodin.

HOVORY S…

71 let života a 52 let umělecké tvorby to je jistě z hlediska běhu vesmíru jen jeden nádech a výdech, pouhý mžik, ale z úhlu lidské perspektivy je to kus života naplněného prací, tvorbou, soustředěním, nadšením i zoufalstvím, vírou i ztrátou iluzí…

Pokud se chcete dozvědět více o životě a tvorbě tohoto slavného choreografa, pak neváhejte a přijďte do Národního divadla na besedu s Jiřím Kyliánem, kterou povede umělecký šéf Baletu ND, Filip Barankiewicz.

Kdy:  8. října 2018 v 15 hodin ve foyeru na 1. balkóně Národního divadla

BALETNÍ DÍLNA – „JUST KYLIÁN“

Jiří Kylián byl zvolen členem francouzské Akademie des beaux-arts, což je nejvyšší pocta, kterou lze ve světě umění získat. Doposud se členství v této prestižní akademii udělovalo v sedmi uměleckých disciplínách, 25. dubna 2018, kdy byl zvolen Jiří Kylián, se choreografie (a tanec) stala její novou kategorií. Jsme, jako Národní divadlo,  na Jiřího Kyliána velice hrdi a vážíme si i možnosti uvést na jeviště čtyři jeho díla v rámci inscenace „Kylián – Mosty času“.

Dozvíte se o jeho tvůrčích obdobích, rukopisu, milnících…

Kdy: 21. října 2018

Dílnu doporučujeme dospělým a dětem od 12 let.

Cena: 180 Kč

Kde: v prostorách Baletu ND, Anenské nám. 2, Praha 1

Rezervace nutné na: balet@narodni-divadlo.cz

nebo k.hanackova@narodni-divadlo.cz

PŘÍMÝ PŘENOS ČT

Slavnostní premiéra „KYLIÁN – Mosty času“ bude vysílána v přímém přenosu Českou televizí na kanálu ČT Art. Pokud se vám nepodařilo získat vstupenky na tento večer, nezoufejte, protože představení bude streamováno na piazzetě ND. Zažijte tak premiéru živě spolu s géniem loci na divadelním náměstí Václava Havla.

Kdy: 11. října 2018 ve 20.15

„RŮZNÉ BŘEHY“

Monografie, kterou si můžete zakoupit jak v divadle, na pokladně nebo v e-shopu, se zabývá rozmanitou tvorbou Jiřího Kyliána, analyzuje, mapuje umělcovu dlouholetou spolupráci s Nizozemským tanečním divadlem a jeho vztah k rodišti. Důležitou součástí publikace jsou početné fotografie

Cena: 490 Kč

Foto: Archiv ND a TM

Helena Bartlová, Národní divadlo

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Koncert pro republiku: tančí DANA PALA Creativity a hraje VARHAN ORCHESTROVIČ BAUER

Tanečnice Dana Pala a její soubor se objeví na pozoruhodném koncertu, za doprovodu Varhana Orchestroviče Bauera a jeho Okamžitého filmového orchestru, k výročí republiky a nedožitých 82. narozenin Václava Havla.

Vážení čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU,

dovolte mi Vás srdečně pozvat na

Koncert pro republiku,

který se uskuteční

v pátek 5. 10. 2018 v 19.18 hodin

v divadelním sále Masarykova kulturního domu v Mělníku.

Dana Pala Creativity při zkouškách na vystoupení

Jedná se o speciální komponovaný program symfonického orchestru s tanečním doprovodem u příležitosti oslav 100. výročí republiky. V podání Okamžitého filmového orchestru vedeného dirigentem Varhanem Orchestrovičem Bauerem zazní významná symfonická i filmová hudba posledních 100 let. Odráží historické události a emoce českého národa, mimo jiné také zazní zhudebněná poezie ze sbírky „Antikódy Václava Havla“ a to přesně v den jeho nedožitých 82. narozenin.

Účinkují:

Dirigent: Varhan Orchestrovič Bauer

Choreografie: Dana Pala

Hudba: Okamžitý filmový orchestr

Tanec: Dana Pala Creativity company 

Hana Turková, Ondřej Sochůrek, Dana Pala

 Těším se na setkání s Vámi.

Masarykův kulturní dům, MEKUC, U Sadu 323, 27601 Mělník

 Mgr. Zuzana Syrová,

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Švandovo divadlo slaví výročí republiky v USA

Z Prahy 5 – Smíchova se až přes „velkou louži“ vydalo Švandovo divadlo. Kam? Proč? S jakými divadelními tituly? Koho tam potkali?

Na dvanáctidenním turné ve Spojených Státech je až do konce září část souboru Švandova divadla v Praze. Ve Washingtonu a v New Yorku uvádí osm představení tří inscenací, které herci smíchovské scény nastudovali v angličtině. Patří k nim i hra „Protest/Rest“ v podání Tomáše Pavelky a Roberta Jaškówa. 

Součástí programu jsou dále debaty s americkými diváky, a pocta Václavu Havlovi uspořádaná Columbia University, kam jsou čeští divadelníci pozváni. Uvedena budou rovněž scénická čtení her „Pohřeb až zítra“ autorky Natálie Kocábové a „Pankrác´45“ od Martiny Kinské v podání newyorských herců.

Představitelé inscenace „Protest/Rest“ Tomáš Pavelka a Robert Jašków na Václav Havel´s Place v New Yorku (oba herci jsou i na titulní fotografii)

Naše účinkování ve Washingtonu je největší kulturní akcí spojenou s tamějšími oslavami stého výročí vzniku Československa. A v New Yorku v době našeho hostování proběhne Vaclav Havel Day. Je skvělé, že máme příležitost předvést svoje inscenace právě v tomto kontextu a ve chvíli, kdy bude pozornost části americké veřejnosti upřena na naši zem a kulturu,“ uvedl ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek.

Hostování završí galavečer v Bohemian National Hall na Manhattanu. Ten je zamýšlen i jako pocta Madeleine Albright, která bude i jeho hlavním hostem. Večerem bude provázet herečka a zpěvačka Christine Ebersole. Držitelku dvou cen Tony v kategorii nejlepší herečka zná české publikum například z filmů Vlk z Wall Street nebo Amadeus.

Pozvání do Washingtonu dostalo Švandovo divadlo z české ambasády, z Georgetown University a z instituce The Laboratory for Global Performance and Politics. České divadelníky vyzval k účasti také newyorský festival Rehearsal for Truth, zaměřený na tematiku lidských práv.

Americká strana má zájem především o hry související s problémy současného světa a s bojem jednotlivce o vlastní svobodu. V centru pozornosti je také otázka migrace a jejího vlivu na divadelní umění a společnost,“ dodal Daniel Hrbek.

V USA není Švandovo divadlo poprvé, za poslední čtyři roky zde odehrálo už přes 80 představení. Další vystoupení tu plánuje v roce 2020. 

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

ZLATÁ PRAHA 2018 – jak vše dopadlo?

Co zaujalo festivalovou porotu? A co zaujalo TANEČNÍ MAGAZÍN? Jak probíhal závěrečný festivalový gala-večer? A co na to Mistr Harapes?

Závěrečný večer 55. festivalu MTF ZLATÁ PRAHA – v přímém televizním přenosu na ČT ART v sobotu 22. září od 20.20 hodin – tvořil již pomalu tradičně průřez mnoha styly a žánry. Přinesl moderní i tradiční současnou hudební a taneční tvorbou. Ostatně, jako již po dlouhou dobu „zlatý pražský“ festival samotný.

Mezinárodní porota festivalu společně s ředitelem MTF ZLATÁ PRAHA (a současně výkonným ředitelem kulturního kanálu ČT ART) PhDr. Tomášem Motlem (uprostřed)

Večer zahájil Balet Národního divadla s číslem „Aspects“ v choreografii Katarzyny Kozielské na hudbu Abela Korzeniovského. Mezi tančícími sólistkami se zde objevila i Alina Nanu, která byla i jednou z hrdinek krátkého snímku Terezy Bílé a Igora Zacharova „Na špičkách“ na právě vyhodnocovaném MTF ZLATÁ PRAHA.

Následovala múza hudební. Nedávný držitel rakouské prestižní ceny Musiktheaterpreis 2018, zvané „rakouský hudební Oscar“, tenorista Aleš Briscein poté brilantně zazpíval árii vévody z Verdiho „Rigoletta“.

Následoval opět tanec. Tentokrát v podání Taneční konzervatoře hlavního města Prahy a Bohemia baletu. Jednalo se o fragment z baletu „Paquita“ na hudbu Ludwiga Minkuse. Nezklamal, ale nikterak neodvázal…

Vrcholem večera mělo být další taneční číslo „D.R.E.A.M.“ v choreografii Šimona Kubáně. Interpretovali ji Kristýna Němečková, Iveta Krmelová a Patrik Čermák. Choreografie sršela nápady. Dalo by se jí vytknout jediné, že nebyla patrně koncipována pro velké jeviště Nové scény. Televizní diváci, kteří toto dílo viděli i detailním pohledem kamer z pódia, měli jistě zážitek hlubší a emotivnější.

A opět hudba. Mladé dechové kvarteto Cantaria Clarinete svižně interpretovalo „Libretango“ Astora Piazzoly.

Na expresivní a pulsující hudbu Ivy Bittové bylo připraveno baletní číslo „Prolínání“ v interpretaci Pražského komorního baletu v choreografii Lukáše Timuláka. Zde se již podruhé za večer objevil na pódiu Patrik Čermák.

Prague Cello Quartet má blízko k parafrázi i hudebnímu vtipu

Milým bonbónkem byl nadhledově pojatý „Montiho čardáš“ v úchvatném – až varietně vystavěném čísle – Prague Cello Quartetu. Petru Špačkovi, Ivanu Vokáčovi, Janu Zemenovi i Janu Zvěřinovi patřil opravdu dlouhatánský potlesk.

A následovala již novocirkusová tečka za podařeným večerem. Kouzelná artistická show „Contra Weight Company“ na hudbu populární Christiny Aquilery. Zuzana Havrlantová s Jonášem Janků a Tomášem Pintérem byli tím nejlepším „kasa-punktem“ na závěr.

Zuzana Havrlantová mezi Jonášem Janků a Tomášem Pintérem čili CONTRA WEIGHT COMPANY, tedy skupina, která udělala tečku za závěrečným večerem ZLATÉ PRAHY 2018

A kdo získal festivalové vavříny?

Hlavní cenu 55. ročníku televizního festivalu ZLATÁ PRAHA 2018 získal německý televizní dokument režiséra Thomas von Steinaeckera „Leonard Bernstein – rozpolcený génius“, natočený v koprodukci stanic ZDF a ARTE. Tento film o stopáži čtyřiapadesáti minut se snaží postihnout konflikt autora jednoho z nejslavnějších muzikálů světa a mezinárodně uznávaného dirigenta v jedné osobě. „Vítězný snímek vypráví dosud neznámý příběh Leonarda Bernsteina, tohoto světoznámého vynikajícího dirigenta, charismatického moderátora a autora muzikálu West Side Story. Tento intimní dokument mapuje Bernsteinovy osobní vzestupy i pády, jeho touhu být uznávaným skladatelem, ale přibližuje i umělcův život poznamenaný tragickými událostmi. Hluboký vhled do rozporuplné osobnosti hudebního génia nám kromě řady pamětníků zprostředkují Bernsteinovy děti Jamie, Nina a Alexander,“ zdůvodňuje svůj téměř jednohlasný výběr festivalová porota.

 Ředitel vývoje pořadů a programových formátů České televize Jan Maxa (vpravo) předává vítězný šek reprezentantům štábu filmu „Leonard Bernstein – rozpolcený génius

Přihlášené snímky – konkrétně jich bylo v soutěžní sekci 84 a mimo soutěž se promítalo šest filmů od téměř čtyřiceti producentů a televizních společností z celého světa – se utkaly i v dalších dvou velkých kategoriích.

Tu Český křišťál – Dokumenty o hudbě, tanci a divadle, vyhrál netradiční kanadský hudební dokument „Snění o židovských Vánocích“. V něm režisér Larry Weinstein vypráví netradiční příběh skupiny židovských písničkářů. Představuje civilně přirozenou formou kanadské přistěhovalce, kteří – navzdory svým dávným tradicím – slaví vánoce třeba i v čínském bistru!

Producent kanadského filmu „Snění o židovských Vánocích“  (úplně vpravo, nejblíže objektivu) zastupoval na vyhlášení cen režiséra Larry Weinsteina. Přiletěl do Prahy na poslední chvíli a byl velmi potěšen

V kategorii Český křišťál – Performing Arts, zahrnující hudební a taneční pořady včetně záznamů koncertů, zvítězilo cenami ověnčené taneční divadlo ve snímku britského režiséra Jeffa Tudora Zděšení“, které vychází z životní zkušenosti herce Jonathona Younga. A to ze zkušenosti nadmíru tvrdé. Jeho dcera, neteř i synovec totiž zemřeli při tragickém požáru. Tento snímek je multižánrový. Kombinuje klasický dokument s filmovými dotáčkami, tancem (převážně stepem a salsou) a loutkovými pasážemi.

Na slavnostním večeru bylo uděleno i několik dalších speciálních cen. 

Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových „Vize 97“ si v sobotu večer odnesl německý snímek dua režisérek Marii Stodtmeierové a Isy Willingerové Hudba a moc“, který zkoumá různé historické pohledy na politické aspekty hudby. Prakticky od roku 1914, tedy od doby první světové války.

Jedna z německých tvůrkyň filmu Hudba a moc“, který si odnesl Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 (úplně vlevo), uprostřed tým vítězného díla celého festivalu o Leonardu Bernsteinovi a vpravo opět producent oceněného kanadského snímku s tematikou židovských vánoc

Cenu České televize získal německý snímek o známém choreografovi Nižinský – Balet Johna Neumeiera“ režiséra Thomase Grimma. Tento snímek, který trvá dvě hodiny a patnáct minut představuje netradičně světového tanečníka i choreografa.

Speciální uznání za mimořádný umělecký počin si odneslo české televizní zpracování opery Bohuslava Martinů „Čím lidé žijí“ osvědčeného divadelního i televizního režiséra Jiřího Nekvasila se skvělou kamerou Miroslava Gábora.

Společný snímek laureátů letošního MTF ZLATÁ PRAHA

Náš TANEČNÍ MAGAZÍN ze soutěžní sekce zaujaly ještě další filmy.

Tak kupříkladu „Klavírní recitál Lukáše Vondráčka“ české režisérky Petry Všelichové. Doslova nás unesl výtečný dokument o tanečníku a choreografovi Petru Zuskovi „Chvění“ od režiséra i kameramana v jedné osobě Martina Kubaly. Anebo dílo režiséra Jana Brichcína a kameramana Vladimíra Holomka o českém mimovi mezinárodního věhlasu „RADIM VIZVÁRY – Sólo“. Výtečný spád měl i televizní film Pavla Jiráska „KAFKA BAND“ o koncertu této kapely v brněnském Sono centru. Ze sedadel doslova zvedal šestadvacet minut trvající německý snímek „Hýbej se!“ režisérky Leny Kupatzové. Velmi podnětná byla i švédská „Hra“ Tommy Pascala o choreografovi Alexanderu Ekmanovi. Anebo za české koprodukce vzniklá „Malá mořská víla“ režiséra Pascala Lauzeho. Hned dvakrát zde bylo reflektované téma Carmen – „Mytologická CARMEN“ německého režiséra a producenta Axela Brűggemanna a „CARMEN“ z Litvy, natočená pod režijní taktovkou Jirise Sejanse. Příjemný byl i titul „Sound-treková Evropa“ německého režiséra Michaela Giehmanna o cestě soulové muzikantky Joy Denalaeové po Rakousku, za kořeny folklórní hudby. Zde šlo o pilotní díl připravovaného seriálu. Zaujal i „Nový evropský zpěvník“ rakouských režisérek Madlene Feyerové a Stephanie Holzschusterové anebo bulharský snímek „Bulharské děti jsou báječné“ Stanislava Terzieva. Na pomyslnou nejvyšší příčku by TANEČNÍ MAGAZÍN však postavil dokument britské televizní společnosti Stanza Media Limited „FRANCO ZEFFIRELLI – z režisérova života“. Režisérem snímku o proslulém filmovém i operním režisérovi byl Chris Hunt.

Skvělý mim Radim Vizváry zaujal  i v soutěžním snímku režiséra Jana Brichcína

Z nesoutěžní sekce TANEČNÍ MAGAZÍN bezesporu zaujal desetiminutový český snímek Terezy Bílé a Igora Zacharova „Život na špičkách“, pojednávající o baletních sólistkách pražského Národního divadla – Nikole Márové, Alině Nanuové, Tereze Podařilové, Miho Ogimotové a Andree Kramešové. Rovněž televizní film Rozálie Kohoutové „Tančit svůj život“ o folklórním souboru Vycpálkovci ukázal, že festivalové dílo nemusí být bezvýhradně maratónské. Trval pouhých devětadvacet minut a řekl více, než jiné dvouhodinové filmy!

Po vyhlášení vítězů se ocenění i představitelé a sličné představitelky organizačního štábu společně odebrali na následnou recepci

A co řekli po vyhlášení cen?

Vlastimil Harapes, tanečník, choreograf, pedagog, herec i zpěvák:

Právě jsem se vrátil z dovolené. Samotný program se mi líbil. Ne vše jsem viděl, neboť  jako jeden z předávajících cen, jsem se musel chvíli připravovat v zákulisí. Již se těším nejen na podzimní sezonu v Semaforu.“

Jiří Nekvasil, divadelní a filmový režisér, držitel Speciálního uznání MTF Zlatá Praha 2018 za film „Čím lidé žijí“:

Cítím se spíš divadelním režisérem. Jsem rád, že mi Česká televize i Nadace Bohuslava Martinů daly příležitost filmové práce, kde mohu přece jenom pracovat s bohatšími i rozmanitějšími výrazovými prostředky.“

Foto: Eva Smolíková a archiv MTF ZLATÁ PRAHA a  TANEČNÍHO MAGAZÍNU

Text: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

V Teplicích se chystá (plný) SEJF

Severočeské Teplice ožijí studentským uměním. Díky multižánrové povaze projektu se návštěvníci koncem letošního září můžou těšit na přehlídku studentských filmů, divadelních vystoupení a výtvarných expozic od autorů z celé republiky.

Severočeské lázně Teplice ožijí studentským uměním. Takový je cíl dvoudenního festivalu SEJF (z anglického SAFE – akronym pro Student Arts Festival čili Festival studentských umění), který se odehraje mezi 28. a 29. září právě v tomto lázeňském městě. Díky multižánrové povaze projektu se návštěvníci můžou těšit na přehlídku studentských filmů, divadelních vystoupení a výtvarných expozic od autorů z celé republiky. Doprovodný program zajistí řada lokálních kapel a samozřejmostí jsou i poučné přednášky, workshopy a besedy zajímavých osobností z kraje i mimo něj. Organizační tým se nyní uchází o podporu veřejnosti na crowdfundingové platformě HitHit.

Teplice byly ve své historii často považovány za kulturní centrum. Věhlas v první polovině 19. století, díky kterému si vysloužily přezdívku „Malá Paříž“, se o pár desítek let později proměnil v jádro undergroundové a bigbítové kultury, z níž se zrodily kapely jako Už jsme doma nebo Kabát. SEJF usiluje o doplnění této rozmanité mozaiky novým pohledem – uměleckým vyjádřením současné studentské generace.

V Teplicích jsem se narodil a vždy se sem rád vracím. Považuji se v tomto směru za teplického patriota. Proto mě nikdy neopustila myšlenka místní kulturu obohatit. Se SEJFem se konečně moje představa pomalu stává skutečností,“ vysvětluje svou motivaci Jakub Kraus, prezident festivalu a absolvent teplického gymnázia.

Návštěvníci mohou očekávat bohatý program na několika scénách. Odsvěcený kostel Bartholomeus se stane domovem divadelní sekce, v rámci které se představí například studenti pražské DAMU se svou inscenací literárního díla Václava Havla. Kulturní oáza Antonína Moravce v Zahradním domě uvítá řadu regionálních i dalších nadějných kapel a hudebníků, mezi kterými nebude chybět lokální funková formace Public Fusion, teplická stálice Čistírna nebo olomoucká indie skupina Perhaps a Different Universe. V nedalekém Café Schönau vystoupí electro-rapová skupina PTAKZ nebo teplický rodák Cermaque. Ten na SEJFu pokřtí své nové album a básnickou sbírku. SEJF nabízí také jedinečnou příležitost navštívit prostory budovy Českého Telecomu na Náměstí Svobody. Ten díky výtvarné sekci zažije proměnu v hub moderního umění. Ve večerních hodinách zde navíc budou probíhat i taneční party za doprovodu lokálních DJ’s. Zájemci budou mít v následujících týdnech možnost se s podrobným programem seznámit na internetových stránkách festivalu či na sociálních sítích Facebook a Instagram.

Patronát nad kulturní akcí převzalo Statutární město Teplice. Podle slov primátora a senátora Jaroslava Kubery (ODS) se jedná projekt, který městu i celému regionu prospěje. „Vítám každou kulturní vzpruhu, která slibuje oživení života ve městě. Děje se nám tu toho spousta, ale podobně zaměřenou akci jsme tu ještě neměli. Proto jsme rádi, že máme příležitost festival podpořit,“ kvituje Kubera. Dalšími sponzory jsou Visit Teplice, Vojenská zdravotní pojišťovna, Jägermeister, Zahradnictví Dvořák a syn, Freshlabels, EFLER, s.r.o., Rekola, JV Secondhand, Skupina JTH a další.

Organizační tým navíc pravidelně pořádá doprovodné akce, jejich cílem je vybrat další potřebné finance na realizaci festivalu. V těchto dnech se také uchází o další zdroje na platformě pro hromadné financování HitHit. Ta v minulosti umožnila realizaci ambiciózních projektů jako je kupříkladu DVTV. Pro přispěvatele jsou připraveny odměny v hodnotě 80 000 korun. Projekt můžete podpořit prostřednictvím následujícího odkazu: https://www.hithit.com/cs/project/4691/sejf-teplice-student-arts-festival.

Facebook: https://www.facebook.com/sejfteplice/

Instagram: https://www.instagram.com/sejffestival/

Telefon: +420 723 053 083

E-mail: produkce@sejf.si

Matěj Senft

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Ve Švandově divadle balí kufry

Herci Švandova divadla budou hrát v USA!

Ve Švandově divadle už balí kufry. Hrát budou ve Spojených státech

Nejen na divadelní prázdniny si už balí zavazadla herci a tvůrci ve Švandově divadle: Eva Josefíková, Klára Cibulková, Robert Jašków, Tomáš Pavelka, Marie Štípková, Andrea Buršová, Réka Derzsi, Jacob Erftemeijer, Tomáš Kořének a další herci z oblíbené smíchovské scény se už připravují také na cestu do Washi ngtonu a do New Yorku. Tam koncem září vystoupí mimo jiné i v rámci oslav 100. výročí vzniku Československa. Část výpravy – scéna a kostýmy – se za Velkou louži vydává už nyní.

Jak uvádí ředitel Švandova divadla a režisér Daniel Hrbek, cílem je představit v USA tři původní české hry, které má divadlo na repertoáru.  A také důstojně oslavit naše kulaté státní narozeniny. „Naše účinkování ve Washingtonu bude největší kulturní akcí spojenou s tamějšími oslavami stého výročí vzniku Československa.  V New Yorku se v době našeho hostování uskuteční zase akce Vaclav Havel Day. Je skvělé, že máme příležitost předvést svoje inscenace právě v tomto kontextu a ve chvíli, kdy bude pozornost části americké veřejnosti upřena na naši zem a kulturu. Je to velká příležitost a odpovědnost,“ zdůrazňuje Daniel Hrbek.

Od 19. do 23. září bude hrát Švandovo divadlo ve Washingtonu, kde vystoupí v Davis Performing Arts Center, populární scéně patřící Georgetown University – ta nabídla smíchovským kolegům svůj malý i velký sál s kapacitou 120 a 230 míst v hledišti.

V New Yorku bude hrát Švandovo divadlo v Bohemian National Hall od 25. do 27. září. Pozvání do Washingtonu přišlo z české ambasády, z Georgetown University a z instituce The Laboratory for Global Performance and Politics. České divadelníky vyzval k účasti také newyorský festival Rehearsal for Truth, zaměřený na tematiku lidských práv. „Podle mých zkušeností má americká strana zájem především o hry související s problematikou současného světa a s bojem jednotlivce o vlastní svobodu. V centru pozornosti je také otázka migrace a jejího vlivu na divadelní umění a společnost,“ říká Daniel Hrbek. ¨

 

Válečné příběhy, komedie Havla i Kocábové

Program zahrnuje osm představení tří inscenací, které herci ze Švandova divadla nastudovali pro tento účel v angličtině. Do projektu se ale zapojí také divadelníci a studenti, pro něž je angličtina jejich mateřštinou. Jasnou programovou volbou byl titul The Good And The True, komorní drama o osudu herečky Hany Pravdové a atleta Miloše Dobrého, kteří přežili holocaust. Titul v podání dvou londýnských herců, Saula Reichlina a Isobel Pravda, se New Yorku velmi úspěšně představil už v letech 2014 a 2015 na off-Broadwayi a nyní se do „Velkého jablka“ opět vrací.

Komedie Protest/Rest, sestavená z jednoaktovky Václava Havla a jejího nově napsaného pokračování, bude mít teď naopak svou zámořskou premiéru. Diváci ve Spojených Státech poprvé uvidí také Pankrác  ´45, napínavé drama vyprávějící o pěti různých ženách, které se koncem druhé světové války sejdou v jedné cele pankrácké věznice. „V New Yorku spolupracujeme ještě na uvedení scénického čtení hry Natalie Kocab Pohřeb až zítra v  ;podání newyorských herců – titul tu představíme pod názvem The Night Before The Funeral,“ dodává Daniel Hrbek. Ten je zvědav na reakce kolegů z amerických divadel a také na přijetí pedagogů a studentů univerzit z obou měst, kteří jsou na představení zváni. Součástí minifestivalu původních českých her budou také následné moderované debaty s běžnými americkými diváky, které by vybrané tituly chtěly oslovit především.

Roční přípravy a V.I.P. hosté

Připravit výjezd do dvou měst v USA trvalo zhruba rok. „Začali jsme překladem her do angličtiny, našim hercům zajistili jazykové zkoušky s americkým lektorem a rozjeli produkci,“ vypočítává ředitel Švandova divadla. Ten do zámoří odjíždí také jako režisér většiny uváděných inscenací a neúnavný fundraiser, který pro projekt shání peníze. Americká strana – ve spolupráci s českým zastupitelstvím ve Washingtonu a Vaclav Havel Library Foundation v New Yorku – poskytuje českým hostům mimořádnou týdenní rezidenci, zajišťuje jim ubytování, propagaci představení a organizaci diskusních fór. A spolupracuje na pozvání VIP hostů, k nimž patří třeba Madeleine AlbrightSusanne Vega a další přátelé smíchovské scény.

Ostatní náklady ve výši zhruba 1 500 000 korun hradí částečně i samo Švandovo divadlo z fondu, vytvořeného ze svého zlepšeného hospodářského výsledku: „Podali jsme snad všechny žádosti o podporu z veřejných zdrojů. Stále doufáme, že akce s jednoznačným mezinárodním přesahem a symbolickým významem pro Českou republiku podpoří nakonec grant z Ministerstva kultury,“ říká Daniel Hrbek, který o sponzorství jedná také s významnými firmami.

Začátkem července odjede Švandovo divadlo s inscenací Cry Baby Cry na festival V4 do maďarského Vácu a na podzim ho čeká ještě tradiční hostování na Slovensku. Do USA, kde za poslední čtyři roky odehrálo toto divadlo už přes 80 představení, se chce vrátit v roce 2020.

Magdalena Bičíková 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor z Brna s výtvarnicí, literární autorkou a vůbec renesanční umělkyní ALŽBETOU VLČKOVOU

„Výteční tanečníci snad ani nemají kosti v těle.“

Slovenská rodačka Alžbeta Vlčková, která již před rozdělením republiky zapustila kořeny v Brně, patří k renesančním typům umělců. Je respektovanou malířkou i ilustrátorkou, delší dobu píše blogy a fejetony. A právě čerstvě dokončila román „SFUMATO“, který nejen napsala, ale i sama opatřila ilustracemi. Titul si vypůjčila z odbornějšího výtvarného světa, aby zachytila mnohovrstevnost prožitků, historii své rodiny i mnoho (pokud zůstanu u malířské terminologie) valérů nálad, které život přináší. Alžbeta Vlčková však skutečně patří k lidem, pro které má jeden den snad čtyřicet hodin. Posuďte sami: „stihla“ vystudovat školu výtvarnou, estetiku na filosofické fakultě, kde pak následovalo i absolutorium doktorandské. Napsala publikace „O působení výtvarného umění na rozvoj vědomí“, „O tematice lázeňství na Slovensku v malířských dílech“, ale i již citovaný zbrusu nový román. Naopak, rovněž ilustruje knížky i jiným autorům. V neposlední řadě se úspěšně věnovala i pedagogické činnosti a rovněž měla úspěchy v podnikání…

Alžbeta Vlčková (úplně vpravo) na archivním snímku s Václavem Havlem z vernisáže její autorské výstavy v roce  1992

Již čtvrt století žijete v Brně, kde to žije také divadelně. Které z divadel jste si zde oblíbila?

Kultura je pro mne aktivním i pasivním fenoménem. Jsem tvůrce, ale i velice zvídavý divák. Navštěvuji hojně divadla a v každém nacházím něco jiné, něco přínosné. V ničem, ani v oblasti umění nemám oblíbenou jednotlivost. Anebo jednoho autora. Líbí se mi mnohé, jak nonkonformní Ha divadlo, satirická ,Husa´, tak výrazně se měnící Národní divadlo v Brně. Jeho ředitele pana Glasera obdivuji za odvahu a chuť experimentovat, i když ne vždy se to vydaří. Poslední čtyři roky jsem tam nechyběla snad na žádné premiéře baletu ani činohry.“

„To není můj obraz,“ říká Alžbeta Vlčková na výstavě kolegů

Co Vás v poslední době na taneční scéně – nejen v Brně – zaujalo?

Tak konkrétně balet v NdB ,4 Elements´. Vlastně taneční etudy od významných světových choreografů Kyliána, Duata a Timuláka. Opravdu, dech beroucí představení. V některých momentech jsem nabyla pocit, že vidím absolutní pohyb a dokonalé souznění s hudbou. Dojem, že výteční tanečníci nemají kosti v těle. Měkkost pohybů, dokonalá harmonie a zdrcující tempo ještě dnes zasahují mé emoce. Šéfovi baletu panu Radačovskému se zde povedlo vytvořit famózní mladý mezinárodní baletní soubor, kde v kolektivních scénách vůbec nevadí, že spolu tančí; asiat, mulat, běloch. To si v klasickém baletu (třeba ruském) nelze ani představit! Mně osobně úplně dostal a fascinuje sice nikoli sólista, ale člen sboru – Thoriso Magongwa. Výraz a emoce dostane do každého pohybu těla, tváře, ale i do obyčejné chůze…“

Jak byste porovnala úroveň tance na Slovensku a v Čechách, respektive na Moravě.

Nedokáži ji porovnat. Jelikož se profesně ani hlouběji tímto oborem nezabývám, tak vůbec nemám přehled o aktuální taneční scéně na Slovensku.“

Je o Vás známo, že ráda hrajete tenis. Sportujete i v jiných druzích sportu a disciplínách?

Alžbeta Vlčková  tentokrát s raketou Babolat

V mládí mělo mé závodní sportování převahu nad jinými zájmy i koníčky. Dokonce jsem se stala i mistryní Slovenska ve windsurfingu. Někdy v roce 1982 nebo 1983? Dnes ráda plavu, jezdím na kole, lyžuji, hraji tenis, občas golf. No a ze všeho nejraději obyčejně – chodím.“

Věnujete se tanci i jako inspiračnímu tématu ve výtvarné tvorbě?

Kdysi jsem vytvořila kombinovanou technikou sérii obrázků ,Dvojice´, kde mne inspirovalo jedno ryze konkrétní představení tanečního souboru Pavla Šmoka. Obdivuji každého umělce, který dokáže do svého díla vnést humor, vtip, nadsázku. To je nesmírně těžké. Třeba taková tragédie je svým způsobem umělecky jednodušší. A v tanci uměl Šmok vtip báječně prezentovat. Tak jako v obrazech a grafikách Adolf Born. A v oblasti filmu například Jan Švankmajer. Do svých obrazů neumím – i když velice chci – vložit humor. Jak říkávala moje maminka, mám z toho pak na obraze buď smutek nebo erotiku, i když to nebyl můj záměr. V psaném slově se mi to daří. Mé převážně humorné fejetony na ,Idnes´ mají docela široký okruh čtenářů a věřím, že časem skončí v další knížce.“

Obraz Alžbety Vlčkové vytvořený kombinovanou technikou nese název „Babinec na kávě“

Napsala jste právě zbrusu novou knížku, kolik úsilí Vás stála?

Fyzicky hodně. Dlouhodobě sedíte a výsledek? Na každých 10 tisíc slov přírůstek 1 kilo váhy. Román má skoro 70 tisíc slov, takže mám co dělat se dostat do původní formy a rozměrů.“

Momentka z poslední autorské výstavy Alžbety Vlčkové (úplně vpravo). Autorku pojí dávné přátelství s mistryní světa a olympijskou medailistkou v trojskoku Šárkou Kašpárkovou (úplně vlevo – uprostřed zprava  Milan Vodička, manažer sportovní agentury s maminkou). Šárka Kašpárková se však  kromě trojskoku vrcholově věnovala i skoku vysokému a basketbalu. I ta ohromná aktivita – kromě lásky ke sportu –  významnou sportovkyni s Alžbetou Vlčkovou spojuje.

Pravidelní čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU jistě postřehli, že jsem se Alžběty Vlčkové obligátně neptal na její zkušenosti z tanečních a zda v mládí tancovala. Místo toho, prosím, přijměte na toto téma ochutnávku z jejího právě vyšlého románu „SFUMATO“:

… z navštěvované vycepované baletní průpravy, předvést soudružkám na nestabilním stole vydřenou arabesku relevé jsem měla přirozený strach. Zanožená v přikrčeném provedení demi-plié mi exhibice lokomoce totálně nešla ani na hodinách, kde podklad tvořily navoskované vyduté poškrábané parkety. Při každém pokusu o dokonalost náročného pohybu, vyvážení trupu s končetinami, drilovaná arabeska nebezpečně rozkymácela neohrabané tělíčko. Místo ,pose´, držení pozice s jednou nohou a rukou maximálně vytáhnutou nahoru, hrozil balanc s vidinou přímého pádu na hubu.

Kvůli rychlému růstu balet bolel. Moc mi nešel, i když mě nesmírně bavil. Saténové baletní špičky zvané ,piškoty´ společně s postavením ,en point´ díky neohrabané, těžké kostře vytrvaly tabu v potu namáhavé drezúry baletní průpravy. Krásně uběhlo v černém bavlněném gymnastickém cvičebním úboru několikaleté laskání s dřevěnou tyčí! Bosky u zrcadla, s pokyny ve francouzštině bras, barre, pas, saut, s falešným doprovodem rozladěného klavíru. Na baletu kromě francouzštiny mě nejvíc vlastně bavilo neustálé koukání do stěny se zrcadlem. Samozřejmě, výlučně na sebe a jen do tváře. Požadovaný ladný přesný pohyb mi zůstával lhostejně ukraden. I v zrcadle.

Na veřejných vystoupeních nadějných tanečnic v místním amfiteátru, baletní mistryně, bývalá sólistka Národního divadla, mi shovívavě umožnila křepčit výhradně dvě bezvýznamné role. Statickou, skoro nehybnou dvorní dámu pozorující zpovzdálí ceremoniální kolektivní menuet, sunoucí se pódiem ve tříčtvrtečním taktu. V šustivých bohatých zelených dlouhých šatech s fiží, s nabíranou krajkou plandající z rukávů. Kluky tancovala převlečená vyšší děvčátka. Jinak nešlo sestavit dvojpohlavní potřebné páry. Opravdového kluka jsme potkávali na pravidelných hodinách klasického baletu naprosto jediného, tragicky osamoceného, na tancování absolutně nevhodného Jiříka. Silnějšího kluka s velkýma ušima, stydlivého, neobratného, s tlustýma sulcovýma nohama fatálně nevhodnýma i pro Pas de deux. Pořádně neuměl chodit, škaredě šmatlal. Což teprve baletit! Natožpak já! Nebyla jsem též vhodná ani za převlečeného kluka do menuetu, co nemusel v tanci lehce zvedat nohy.

Později, další taneční uměleckou sezónu jsem sebevědomě předváděla zanedbatelnou etudu v kolektivním scénickém lesním výjevu. Šílená choreografie! Umně sestavena tak, aby každý nešika plnohodnotně vystoupil. Nikdy nezapomenu na krušné jevištní obrazy plné zavázejících umělých překážek v podobě kašírovaných stromečků, kopečků, motajících se zvířátek. Vzpřímeně stojící muchomůrky s látkovými puntíkovými klobouky, velkými jako mimozemské ufo, situaci na přeplněném jevišti komplikovaly. Mezi nimi, pro mne v nepředstavitelném zmatku, fatálně dezorientovaná, jsem tak snaživě klátivým pohybem vyjadřovala křehké luční kvítko kopretinu. Omylem, v nedočkavosti z vlastního výstupu, zkomplikovala jsem a pokazila předchozí nacvičené vystoupení. S unáhleným předčasným horlivým nástupem na scénu, kde se odehrával ještě úplně jiný secvičený výjev, původně natrénovaný samozřejmě beze mne. Na prknech znamenajících svět, se znenadání objevilo bezprizorní kvítko mezi nic netušícími tanečníky valčíku. Ano, sebevědomě jsem rázem vlítla do doznívajícího decentního vystoupení coby polonahá kopretina z lesíka. Přímo do velkého finále probíhajícího jemného honosného valčíku Na krásném modrém Dunaji od Johanna Strausse. Učitelka, co mne neuhlídala, padala u vstupu na scénu do mdlob, do nepředstavitelného zoufalství. Viděla katastrofální zmar mnohaměsíční práce. Zbytečné drilování náročné prostorové kompozice. Uprostřed harmonicky vyšlechtěných párů jsem převáděla svůj nekoordinovaný, pojetím zběsilý imitovaný valčík. Točením se skoro na místě, pohupováním v kolenou do taktu. Z obavy, abych do vyjevených parťáků náhodou, neohleduplně nedrcla. Nečekané sólo odvážně vyšperkované máváním dlouhých rukou, snaživě lovících ve vzduchu rytmus vznešeného tance. S vážností, abych nezkazila kamarádům číslo, gestikulovala, nebo spíše jsem suverénně improvizovala několik věčných minut průbojnický valčík na základě vlastního cítění. V kostýmu luční kytičky.

V tu ránu všichni na pódiu ztratili kontakt s hudbou a pracně secvičenou nadrilovanou souhru pohybů. Zblbli. Dokázala jsem se přirozeně prosadit jako sólistka, v tak husté nepřehledné situaci. V kratičkých, ani ne po zadek dlouhých oranžových šatičkách s nedržícím věnečkem na hlavě, s ramínky, vytvořených ze živých čerstvě natrhaných kopretin. Boží zjevení mezi valčíkovými nadýchanými bohatými tylovými sukněmi pod kolena, se živůtkem na hrudi. Komedie, o které nadšený divák nabyl zdání, že takhle úžasně má vypadat moderní baletní etuda. Že místní vyhlášená baletní škola primabaleríny paní Olgy, demonstruje progresivní choreografický záměr. Že dokazuje modernost, nevídaný smysl pro inovaci tradiční baletní klasiky karikaturou nevšední pantomimy. Každá taneční debutantka musela sama věnečky z desítek kopretin pevně splést. Nakonec balet mě naučil vít věnečky ze třech až šesti stonků. Tancovat nikoliv.

Samotné baletní číslo sborové kopretiny spočívalo v šestiminutovém nehybném setrvání v podřepu, ze kterého ztuhlá kvítka vyrašila do třech nekomplikovaných poskoků. Choreografii květinky jsme ukončili jedním rychlým hromadným během všech kopretin dokola po velkém jevišti. Vyřízené se strkaly v závěrečném klanění s ovacemi. Na omdlení působil nečekaný potlesk od ohromených diváků. Náročné číslo.

Zkuste z dlouhodobé strnulosti projít rovnou do skoku a běhu! Já, roztancovaná z valčíku, jsem vyskočila nejvýš. S pořádným rachotem. Skutečné baletky skáčou lehce, tiše. Při skoku se vznáší. Pohyby provádí jemně, dokonale propracovaně. Já se potácela nebo klackovitě kymácela. V doskocích dopadala na zadek s intenzitou řítícího se záhadného meteoru.

Srandovní Jiříček na pódiu jančil v podobě kašírovaného smrčku. Nepohnutě, staticky, strategicky uprostřed stál od začátku do konce výjevu. Tristních deset minut na místě, neprodyšně zamaskovaný od noh po hlavu brčálově zelenou barvou. Šířil agresivní pot s vůní tempery. Po celé délce rukou mu visely dost dobře, přesvědčivě namalované větvičky s jehličím a s drátkem přichycenými skutečnými šiškami. Choreografka, ve shodě se starou uječenou korepetitorkou, v úplné vážnosti zvažovaly Jiříčkovi na rameno připevnit namalovanou veverku z hrubého papundeklu. Shovívavě později uznaly oprávněnou námitku nešťastné maminky, aby to na Jiříka nebylo moc, aby na pódiu nebyl za pitomce. Zbaven veverky, občasným svévolným mácháním paží dle vlastního rozpoložení, na základě zralé úvahy, spolehlivě zvedáním rukou nahoru dolů vyjadřoval přes odporný stromeček, scénický rozdováděný vítr. V každé ze třech veleúspěšných repríz fatálně jinak. Od téměř bezvětří po urputný fičák. Mával přesně v souladu s momentálním duševním rozpoložením. Na víc neměl.

Dnes patří mezi nejvýznamnější vědce z oblasti kvantové fyziky. Podle šíře kalhot, nohy v dospělosti pořádně nabraly dalšího sulcu.

Obecenstvo tvořili žáci základních škol, příbuzenstvo, celkem kolem tisíce lidi. Přírodní otevřený amfiteátr v nádherném městském parku, v tisícových návštěvách hostil tehdy i mladého Toma Jonese, Uda Jürgense, Karla Gotta. A mne.“

Děkujeme za rozhovor i vtipný závěrečný náhled do románu „Sfumato“.

Za ukázku z románu „Sfumato“ děkujeme NAKLADATELSTVÍ ŠIMON RYŠAVÝ

S Alžbetou Vlčkovou si povídal: Michal Stein

Snímky: archiv Alžbety Vlčkové

TANEČNÍ MAGAZÍN

Momentum MIŘENKY ČECHOVÉ

Na piazzettě Národního divadla probíhá výstava fotografií

Momentum Miřenky Čechové ve fotografiích Vojtěcha Brtnického na piazzettě Národního divadla

Na náměstí Václava Havla (piazzetta Národního divadla) bude od 1. do 28. února probíhat výstava fotografií Vojtěcha Brtnického zachycující 30 hodinovou performance Miřenky Čechové a Sabine Seume Momentum, která se zde uskutečnila v červnu loňského roku. Zabydlený pokoj s neviditelnými stěnami, v němž vše plyne pomaleji, než ve skutečnosti, z amyšlení nad každodenní uspěchaností života a jedinečné česko-německé setkání dvou významných performerek tanečního divadla zachycené na 10 velkoformátových snímcích. Výstavu doprovodí úvodní a závěrečná taneční instalace Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat, která proběhne 1. února v 17.30 a 28. února v 17.00.

V prostoru piazzetty Národního divadla (nám. Václava Havla) se v červnu 2017 uskutečnil ojedinělý taneční projekt dvou choreografek a performerek Miřenky Čechové a Sabine Seume. Ty uvnitř veřejného prostoru stvořily intimní pokoj, v němž non-stop, po dobu třiceti hodin zakoušely zpomalení času. Co vše se během těchto třiceti hodin událo? S jakými okamžiky se musely utkat? „Když se člověk vrcholně zpomalí, uvidí pohyb svého vlastního stínu,” popisuje svůj zážitek z performance Momentum Miřenka Čechová.

Jedinečnou atmosféru zachytil ve svých fotografiích Vojtěch Brtnický, jeden z nejvýraznějších fotografů současného tanečního divadla. „Řeč těla je velice silný komunikační prostředek a ne mnoho z nás si uvědomuje, jak moc ji vnímáme. Chvíli jsem se věnoval činohře, ale jednoduše řečeno proti současnému tanci to byla tak trochu nuda. Současný tanec je mnohem vyzývavější ke zkoumání, nutí k pečlivějšímu pozorování a zároveň občas neklade skoro žádné mantinely vlastní interpretaci,“ dodává autor fotografií. Brtnický dokumentuje dění v oblasti současného tance a pohybového divadla už přes deset let. Je mimo jiné oficiálním fotografem festivalů Tanec Praha nebo česká taneční platforma. Spolupracuje se soubory Spitfire Company, Tantehorse, Divadlem Ponec, Cie des Pieds Perchés, Nanohách, VerTeDance a dalšími v ČR i v zahraničí. Publikuje v domácích časopisech a periodikách, ale i v zahraničním tisku (New York Times, Russia Today).

Výstavu fotografií doprovodí v úvodní vernisáži 1.2. i v závěrečné dernisáži 28. 2. taneční instalace Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat. Její název odkazuje k poslední hodině extrémní fyzické výzvy, v níž koncentrace a tělesný výkon performerek dosahovaly vrcholu.

Výstava Momentum 1.2.- 28.2.2018

Vernisáž + performance Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat 1.2.2018 v 17:30

Performeři: Darja Hlinková, Sabina Bočková, Viktor Černický, Inga Mikshina, Lukas Blaha Bliss, Eva Stará, Johana Pocek, Simona Rozložníková, Vojtěch Hříbek

Dernisáž + performance Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat 28.2.2018 v 17:00 (v rámci festivalu Malá Inventura)

Performeři: Sabina Bočková, Inga Mikshina, Lukas Blaha Bliss, Eva Stará, Johana Pocek, Simona Rozložníková, Vojtěch Hříbek, Tomáš Janypka

 

 

Eliška Míkovcová

Taneční magazín