Rozhovor s baletním tanečníkem a choreografem Markem Svobodníkem

„Kromě spánku snad jiný relax není, ne?“

Marek Svobodník je členem baletu ND v Praze a spolu se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem vedou taneční skupinu DEKKADANCERS, v níž působí Marek Svobodník nejen jako tanečník ale i choreograf. Má za sebou hodně rolí i roliček a stále patří mezi vytížené tanečníky.  

Byl jste ve čtvrté třídě ZŠ, když si Vás vyhlédla paní z Taneční konzervatoře v Brně. V té době již tam studoval Váš starší bratr Martin. Nakonec jste se rozhodl, že to zkusíte, aniž jste vůbec tušil, co Vás tam čeká. A náročné studium jste zvládl. Byla to správná volba a nelitoval jste svého rozhodnutí?

„Litoval jsem, když jsem zjistil, že kombinace baleťák a „rocková hvězda” v jednom se silně neslučuje.“

Marek Svobodník ve SNĚHURKA jako baba

Po osmiletém studiu jste své první angažmá získal v ND moravskoslezském v Ostravě, kde jste měl titulní role Spartaka a Othella. Pak jste byl členem souboru Laterny Magiky, poté čtyři sezóny v ND v Brně (Valmont v Nebezpečných známostech). Neuvažoval jste o zahraničním angažmá? Poznat jinou kulturu, jiný styl práce…

„Jo, to uvažoval, a taky zkusil, ale nedopadlo to. Bylo to v době, kdy jsem za sebou měl pouhé dva roky angažmá v Ostravě. A co si budeme vykládat, byl jsem v té době ještě  ‚jelito‘. Pro někoho, kdo mě znal, možná nadějné, ale pořád jelito. Ostatně, do jisté míry jsem jelitem dodnes, ale asi podstatně stravitelnějším. Pochopil jsem, že na zkušenou musím ještě jít někam jinam, ale do zahraničí to pravděpodobně nebude. Volba padla na Laternu, protože se tam dělalo divadlo jako nikde jinde v republice. A ono to vyšlo, vzali mě. Nebyla to ze začátku žádná procházka růžovou zahradou, jelikož jsem byl, jak jsem několikrát citoval, jelito. Půl roku jsem se ‚plácal‘, a pak si to teprve ‚sedlo‘. V Laterně jsem sice strávil jen dvě sezony, ale těžím z té zkušenosti určitým způsobem dodnes. Upřímně, ve skutečnosti je to na delší povídání, ale to si nechám na později, třeba na stáří napíšu knihu „Od tyče vodorovné k té svislé” (co vy víte, třeba se ze mne stane po čtyřicítce hasič).“

Marek Svoodník – Inscenační porada (ze zkoušky s režisérem Štěpánem Benyovszkým)

Od roku 2012 jste v ND v Praze, kde jste úspěšně udělal konkurz a stal se z Vás sólista. Zatančil jste si např. Hilariona v Giselle, Toníka i Mistra v Čarodějově učni, Jiříka ve Zlatovlásce nebo Tybalta v Romeovi a Julii. Jaké role máte nejraději a máte nějaký nesplněný taneční sen? 

„Já jsem byl sólistou baletu Národního divadla, ale v Brně. Asi je to něčím zábavné, protože vždycky všem kolem rázem naskočil úsměv. Teda hlavně všem tady v Praze.

Ale čert to vem. Tancoval jsem a tančím hodně. Není nač si stěžovat. Mám za sebou opravdu spoustu rolí a roliček, mezi nimiž jsou i takové, kterým činoherci s oblibou říkají „čurda”.  Ovšem „není malých rokenrolí”. I na tom se dá postavit kariéra a já jsem se v tom de facto našel.

Ale teď zpět otázce. Když se nad tím tak uvažuji, baví mne a mám rád úkoly „poněkud neobvyklého rázu”. Myslím, že je to jediná cesta, jak zůstat umělecky naživu v posledních letech kariéry. Totiž každá role či choreografie je svým způsobem jako byznys s interpretem. Každé z nich musíte ze sebe něco dát. Tím ji obohatíte. Ale je také potřeba se ptát, co dá role vám?

Naštěstí „rokenrole neobvyklého rázu” se pořád na repertoáru najdou, takže zatím dobrý, baví mě to. Pro úplnost, aby bylo jasné, co tím myslím, uvedu jeden příklad „rokenrole“ v choreografii Artzä izraelského tvůrce Eyala Dadona mám na kameru, jenž můj obraz přenáší na obří plátno, improvizovanou etudu na téma „Prodej tuhle rákosku stylem americké reklamy na Mentos z konce osmdesátých let… a neboj se jít do extrému!”.  To chceš! To je výzva, ne?“

Několik let vedete spolu se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem netradiční taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás přivedlo do této company? 

„Chuť dělat divadlo „poněkud neobvyklého rázu” a pak vděčím za to především Tomovi Rychetskému. V první den nástupu do Národního mi nabídl, jestli s Dekkadancers nechci účinkovat v show v rámci otevření sezony Národního divadla. Jasně, že jsem do toho šel. A to byl začátek. Paradoxně vedle toho, na svůj debut  na prknech ve „zlaté kapličce” jsem si musel počkat ještě skoro čtvrt roku.“

Marek Svobodník jako Valmont (Nebezpečné známosti)

V DEKKADANCERS působíte nejen jako tanečník, ale také jako choreograf (HornyBach, Tatabojs – Nanopicture live 2019, Hangar18 nebo Poslední večeře). Čím Vás práce choreografa naplňuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Práce interpreta je do určité míry svazující. Práce choreografa taky, ale podstatně méně. Pokud vidíte nebo cítíte tanec „po svém”, je to způsob, jak tomu dát zelenou. Můžete si vytvořit svůj vlastní kouzelný svět na jevišti, kde lidi jednají, hýbou se a vypadají tak, jak to vidíte jen vy. Ale cesta k tomu vůbec není snadná. Musíte dokázat, že váš pohled na svět někoho zajímá. Umění bez diváka je pak mrtvé umění.

Vzor jako takový nemám. Baví mně každý, kdo je alespoň trochu něčím svůj, nechybí mu nadhled a v neposlední řadě si umí ze sebe udělat srandu. Ono se to nezdá, ale je to na výsledku strašně viditelný. Většinou z tvorby těchto lidí jde cítit obdivuhodná lehkost.“

Marek Svobodník jako Hilarion (Giselle) foto Sergei Gherciu

S choreografií jste začal již během angažmá v ND v Brně (Catch27, Čertstory) a jste podepsán také pod dalšími projekty jako – Inscenační Porada (Jihočeské divadlo České Budějovice), Fight for One Thing (Velvet gala, Národní divadlo Praha), Petite Corde (Bayerische Staatsballett II), Lady Macbeth z Mcenského Újezdu (opera ND moravskoslezské). Jste více tanečník nebo choreograf? 

„V současné době jako tanečník. Práce v baletu je nabitá a vyčerpávající, a starost o rodinu ještě víc. Mám dvě dcery, té mladší jsou pouhé dva roky a manželka je už po mateřské, oborově pracuje mimo divadlo. Sladit tak náš denní harmonogram je opravdová fuška. Na tvorbu choreografie je prostě potřeba klid a čas, pokud to má za něco stát.“

Marek Svobodník – v baletu D.M.J.

Připravujete nové projekty? V čem Vás mohou diváci vidět?

„Projekty? Baví mě teď si dělat věci hlavně „do šuplíku”. Až mi dcerky trochu vyrostou a já mezitím asi i skončím s tancováním, budu mít aspoň co “vyložit na stůl”.

Jinak v divadle nás teď čeká každoroční vánoční turnus Louskáčků. U nás jej uvádíme jako Vánoční příběh na předlohu Charlese Dickense. V  tomto případě mohu hrdě prohlásit, že tančím hlavní roli. Jasně, princ to není, to si tady nebudeme dělat plané iluze. Na druhou stranu, i když lichvář Scrooge  – tak se jmenuje ona hlavní role – vypadá jako čurda, omyl! není čurda! Tentokrát ne. :-)“

Marek Svobodník – choreografie – Když nevíte coby, kupte si dva hroby

Původně jste o tanci vůbec neuvažoval. Nakonec jste mu podlehl. Čím je pro Vás tak okouzlující, že se mu nadále věnujete?  

„Asi spíš než tanec, je to divadlo jako takové. Je to naprosto specifický druh kumštu, který se vymyká se všemi svými klady i zápory. Záleží pak, co v danou chvíli převažuje. Nikdo na něj z kolegů nedá dopustit, a stejně tak se na něj i nadává. Nic není růžové, nemyslete si. A když, tak nadávají všichni!… i ta největší sluníčka.“

Marek Svobodník – choreografie – Chvilka POEzie

Marek Svobodní – choreografie – Chvilka POEzie Zkouška

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Co Vám říká slůvko relax?

„Práce mi koníčkem nikdy nebyla, i když tvorba choreografie jako „bokovka” v mých ranných letech by tomu mohla odpovídat. Taky na to období vzpomínám nejraději. Byla to neskutečná pr*el, když jsme se s partou tanečníků sešli na sále po práci a ‚zkejsli‘ tam při tvorbě třeba do půlnoci. Taky se během toho občas dost vypilo. Ale viděno zpětně střízlivým pohledem, tak vznikly vlastně opravdu upřímné věci, který si na nic nehrály. Nebyla v tom žádná urputná snaha vytvořit veledílo a oslnit. Paradoxem je pak to, že jejich budoucnost neskončila zdaleka jen jednou reprízou na večeru choreografických miniatur u nás v divadle.

Relax? Kromě spánku spravedlivého asi snad jiný ani není, ne?“

Marek Svobodník vystudoval Taneční konzervatoř v Brně. Jako tanečník působil v Národním divadle Moravskoslezském (2003 – 2006), Laterně Magice (2006 – 2008), a v Národním divadle v Brně (2008 – 2012). V současné době je členem baletu Národního divadla v Praze, stálým hostem Materny Magiky. Od roku 2012 je členem skupiny DEKKADANCERS. Mimo kamenná divadla spolupracoval s ProART Company, Pas de Theatre, Katedrou alt. divadla HAMU či Radou starších baletu.

Marek Svobodník – choreografie – Faunovo odpoledne

Foto: archiv Marka Svobodníka  

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

 

Rozhovor s tanečníkem, choreografem a spoluzakladatelem DEKKADANCERS Tomášem Rychetským

„Měl jsem jasno, budu hokejista“

Tomáš Rychetský

Několik let byl členem baletního souboru ND v Praze, kam se po letech vrací, tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka. Tančil také v Pražském komorním baletu, je spoluzakladatelem taneční skupiny DEKKADANCES. Působí jako stage manager v Horáckém divadle v Jihlavě. Coby interpreta můžeme Tomáše Rychetského vidět v inscenaci Swing Heil!. Narodil se 30. dubna 1978 v Jihlavě. Vystudoval Manažerskou akademii, pak krátce na soukromé konzervatoři v Hradci Králové a nakonec na Státní konzervatoři hlavního města Praha vystudoval moderní a lidový tanec.

Vy jste jedenáct let hrál hokej za HC Dukla, ale pak jste s hokejem skončil a začal jezdit na kolečkových bruslích. Jak jste prožíval své dětství plné sportu a pohybu? Čím jste chtěl být? 

„Mé dětství bylo opravdu plné pohybu a sportu, za což jsem opravdu velmi vděčný. Začínal jsem s tenisem a poté se v 5 letech dal na lední hokej. Chodil jsem do sportovní, respektive do hokejové třídy, kde jsme samozřejmě kromě hokeje dělali všechny možné sporty. I ve volných chvílích jsem jezdil na vodu, lezl po skalách, hodně jsem lyžoval. Opravdu na své dětství mám krásné vzpomínky. Velmi za to vděčím rodičům a vlastně celé rozsáhlé rodině, která mi to umožnila.

Čím jsem chtěl být? To je jasné, hokeji jsem se věnoval hodně dlouho, tak jsem moc nepřemýšlel a myslel jsem si, že budu prostě hokejista.“

Během studia na střední škole manažerské akademie vás zaujal pouliční styl tance po zhlédnutí filmu Breakedance a tak jste v šestnácti letech začal navštěvovat taneční studio DSF pod vedením Daniela Záboje, který Vás nejen inspiroval, ale i imponoval tím, jak skvěle tančí. A to byl první impuls zkusit to s tancem. Čím Vás tanec tak zaujal, že se stal Vaším osudem? 

„Když jsem skončil s hokejem, chyběl mi pohyb, chyběly mi tréninky, dril. Protože jsme na „hokejovce” měli skvělého učitele tělocviku, dělal s námi i gymnastiku a akrobacii. Celkem mi to šlo a zjistil jsem, že mě baví pracovat s tělem i jinak, než jen jako sportovní nástroj. Tanec jsem zkusil a bavilo mě to. Poznal jsem, že to je vlastně obrovská dřina. S Danem jsme se učili různé taneční styly,  a tak mě zaujala ta rozmanitost a nekonečná možnost vyjádření sebe sama. Jezdili jsme na různé soutěže a já v sobě objevil i jistou dávku exhibicionismu. Jednoduše mě to bavilo a naplňovalo.

Když s námi Dan tenkrát začal i klasický tanec, uchvátilo mě to. Cítil jsem přítomnost obrovského drilu a možnosti na sobě pracovat. Pak jsem se rozhodl, že to chci zkusit dál.“

V osmnácti letech jste nastoupil na soukromou konzervatoř v Hradci Králové,  a to do 5 ročníku. Jenže po krátké době jste odjel studovat na Státní konzervatoř do Prahy, kde jste vystudoval moderní a lidový tanec. Jednou jste řekl: „Nejsem typ klasického tanečníka. Jsem spíš sportovec.“ Nikdy vás nelákal klasický tanec?

„No,  právě jsem na tuto otázku téměř odpověděl. Klasický tanec mě velmi lákal. Až na konzervatoři jsem ale zjistil, že 11 let hokeje zanechalo své následky. Tělo bylo jinak vystavěné a chyběly dispozice. Bylo to pro mě velmi těžké, ale já byl odhodlaný a pracovitý. Upřímně,  klasika nikdy nebyla můj šálek kávy, ale cítil jsem tu nutnost makat a dostat se na svoji možnou nejvyšší úroveň, tak abych techniku a formu těla dostal do věcí, které jsem toužil tancovat. Nakonec jsem tančil i sborové party v klasických baletech v Národním divadle, tak se ta dřina vyplatila, ale hlavně mi to umožnilo dostat se k modernímu repertoáru světových choreografických jmen.“

Po škole jste tančil v Pražském komorním baletu, pak jste byl členem baletního souboru ND v Praze, kde jste v moderním repertoáru měl velké taneční sólové příležitosti. Dočetla jsem se, že jste si splnil všechny Vaše taneční sny a vše co jste si přál, se Vám splnilo. A co kolegy a kolegyně, je někdo s kým byste si ještě rád zatančil?

„Z těch kolegyň a kolegů, se po většinou stali mí skvělí kamarádi a přátelé. Vlastně mohu říct, že s každým z nich bych si rád zatančil znovu. Občas se i zadaří a mám tu možnost si tu a tam s někým z nich zatančit, byť je to třeba jen na sále při práci na choreografii. Naposledy třeba s Viktorem Konvalinkou při přípravě iMucha show nebo s Ondrou Vinklátem při práci na Mechanickém pomeranči v Českých Budějovicích. Je to pro mě vždy zážitek a já si ten čas nesmírně užívám.

Ještě jsem úplně neslezl z divadelních prken. Mým snem je udělat představení, kde se sejdeme nějaká „stará” parta a uděláme vše trochu jinak. Myslím a doufám, že se to podaří a že to bude pro všechny velká zábava.“

Tančil jste mimo jiné v choreografiích Jana Kodeta, Jiřího Kiliána, Matse Eka, Libora Vaculíka, Pavla Šmoka nebo Petra Zusky. Jak na tyto mistry tance a choreografie vzpomínáte?

„Těch choreografů bylo samozřejmě mnohem víc. Takže budu mluvit obecněji ke všem. Já na každou spolupráci vzpomínám krásně, s úctou a respektem. Každá z nich mě totiž něco naučila a posunula někam dál. Ne vždy samozřejmě vše bylo zalité sluncem, protože každý z nich používá jiné principy práce. Od náročných až po zábavné. Měl jsem obrovské štěstí na lidi a jsem za to velmi vděčný. Práce s nimi byl můj sen a ten se mi vyplnil.

Nemohu však nezmínit práci s jedním člověkem, která byla opravdu výjimečná. Ten člověk je neskutečný právě svým „člověčenstvím”. Dal mi mnoho do mé budoucí práce, ale i do života. Není to nikdo jiný než Jiří Kylián.“

Sám jste s choreografií začal již během studií na konzervatoři, když jste spolu s Davidem Stránským uvedli své první pokusy. V roce 2011 jste spolu s Viktorem Konvalinkou na přehlídce současného tance získali Cenu za humor v choreografii za dílo Deka pod dekkou. Co Vás na choreografii tak fascinuje? Připravujete něco?

„V poslední době si hodně uvědomuji, že na choreografii mě fascinuje ten proces překonávání vlastních nejistot a pochybností sebe sama. Samozřejmě jsem k tomu všemu unášen procesem tvorby a jejích nekonečných možností.

Nyní si již opravdu mám možnost vybírat projekty, které mě zajímají a oslovovat k nim lidi, kterým věřím, kteří jsou mí přátelé, se kterými toužím pracovat. Tak se celý proces tvorby většinou stává tím nejsilnějším zážitkem.

Ano připravuji toho celkem dost. Od menších věcí po ty větší. Od pohybových spoluprací k činohrám až po celovečerní taneční divadlo. Vše má ale svůj čas a tak nebudu příliš prozrazovat.

V současné době v Horáckém divadle pracuji s partnerkou Denisou Musilovou na pohybové spolupráci k inscenaci Fabian od Ericha Kästnera v režii Martina Tichého. Na sklonku roku se podívám zpět do Národního divadla v Praze – tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka…“

V roce 2009 jste spolu s tanečníkem Viktorem Konvalinkou a fotografem Pavlem Hejným založil taneční skupinu DEKKADANCERS, s níž dnes spolupracujete a nejen jako choreograf, ale i tanečník. Co vás přivedlo k tomu, že jste stál u zrodu tohoto netradičního tanečního uskupení? 

„No,  byl jsem to já, kdo do toho tenkrát „říznul”. V Národním divadle jsme od uměleckého šéfa Petra Zusky jakožto tanečníci baletu ND dostávali jednou ročně k dispozici Stavovské divadlo a ve večeru nazvaném Miniatury jsme mohli předvést svá choreografická díla. Pár lidem to přišlo málo, měli jsme umělecký přetlak a chtěli jsme dělat vlastní, delší věci a to vícekrát než jen jednou za rok. Šel jsem proto za emeritním ředitelem PKB Jiřím Opělou, jestli nám s tím pomůže. On sice řekl, že nám pomůže, ale že si už vše musíme dělat sami. Tak jsme založili občanské sdružení DEKKADANCERS a už to jelo.

Mám „dekkáče” strašně všechny rád, spojuje nás přátelství, typ humoru a hlavně touha dělat věci, tak jak to cítíme.“

Do rodné Jihlavy jste se vrátil a působíte v Horáckém divadle jako stage manager, a jak sám říkáte, jste mostem mezi uměleckou a technickou části divadla. Zároveň děláte pohybovou spolupráci na inscenacích a tu a tam se objevíte i na scéně. Jak se vám spolupracuje s herci – netanečníky? A na co byste pozval diváky k vám do divadla?

„Je to trochu jiný princip než práce s tanečníky. Nemohu říct, že je to těžší nebo lehčí – ono je to prostě úplně jiné. Když si „sedneme” s režisérem a jsme si vzájemně schopni pomoci – je to krásné. Nejvíc mě baví propojení různých uměleckých žánrů. Mluvené slovo, tanec, zpěv … vše se přelívá na pomezí fyzického divadla až do galerijní instalace.

A právě na to bych Vás pozval do našeho divadla. To vše se totiž dá zažít v silném příběhu inscenace Swing Heil!, kterou připravilo Horácké divadlo Jihlava v koprodukci se slovenským divadlem Pôtoň. Inscenace už získala několik festivalových ocenění a můžete mě v ní vidět i  coby interpreta. Mimo to máme v Jihlavě spoustu jiných pěkných představení, které rozhodně stojí za zhlédnutí. Srdečně Vás na ně zvu.“

Jak trávíte  rád chvíle volna?

„Před dvěma měsíci se nám s partnerkou narodila dcera, tak téměř všechen čas trávíme s ní nebo se starším synem. Když to vyjde –  snažím se každý den běhat.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Tomáše Rychetského 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

V Jihočeském divadle prší premiéry

Za dva měsíce 65 představení, z toho 12 premiér!

Jihočeské divadlo vstupuje do měsíce listopadu se čtyřmi premiérami, ale také s akcemi Ateliéru 3D. Po necelých dvou měsících má za sebou Jihočeské divadlo odehráno 65 představení včetně 12 premiér. Celková návštěvnost divadla je lehce nad 65 %. Doufáme a věříme, že lidé do divadla budou v následujících měsících stále chodit a návštěvnost se bude zvyšovat.

Mefistofeles / Arrigo Boito

Premiéra 5. 11. v 19:00 v DK Metropol

Mefistofeles je jako slavnostní menu toho nejlepšího, co lze v opeře zažít. Opojná hudba, velkolepé sborové a taneční scény, tajemné a symbolické libreto, které pohání děj až filmovou rychlostí a samozřejmě silný příběh o člověku, který prodal svoji duši ďáblu.

Italský skladatel Arrigo Boito napsal tuto vrcholně romantickou operu na vlastní libreto podle slavného Goethova románu Faust. Její partitura klade velké nároky na rozsáhlý provozovací aparát, a tak se v inscenaci JD objeví za jeden večer přes 130 umělců. Titulní role, v níž se vystřídají Jan Hnyk a František Zahradníček, je v operním repertoáru považována za nejnáročnější basovou roli vůbec.

Toto dílo jsme na repertoár zařadili jako symbolické rozloučení s naším generálním hudebním ředitelem Mariem de Rose, který jeho nastudováním završí desetileté působení v čele opery Jihočeského divadla. Za toto období se zasloužil o významný rozvoj operního souboru JD. Zároveň se jedná o první domácí inscenaci jejího (nového) uměleckého šéfa Tomáše Ondřeje Pilaře.

Inscenační pojetí propojuje efektní velkolepost díla, v němž reinterpretujeme estetiku italských 80. let 19. století s hluboce intimním tématem cesty do nitra vlastní duše.

Labyrint pana Fauna Marek Svobodník a Štěpán Pechar

Premiéra 19. 11. v 19.00 v Jihočeském divadle

Jedna premiéra, dvě choreografie a dva poutavé příběhy ze světa snů a fantazie. První část večera s názvem Faunovo odpoledne diváky zavede do světa snů. Obrazy uchovávané v paměti a fantazie se dočasně mísí s událostmi vnější reality. Obsah našich snů je naše vlastní minulost, emoce a skryté touhy. Všichni lidé mají sny, ale pouze někteří jsou schopni si je zapamatovat. Téma, které je pro tanec jako stvořené. Režie a choreografie Marek Svobodník.

Druhá část s názvem Labyrint v režii a choreografii Štěpána Pechara diváky přenese do Španělska roku 1944. Tvrdá a krutá realita válečného období a imaginární svět, který je soustředěný na zarostlý a opuštěný labyrint. Hlavní hrdinka Ofélie v imaginárním světě hledá útočiště a klid před zlem na zemi, kterým je nejen válka, ale i její nevlastní sadistický otec. Jaké bude setkáni s Faunem a co jí přinese?

Mechanický pomeranč Tomáš Rychetský a Ondřej Vinklát

Premiéra 26.11. v 19:00 DK Metropol

Naprosto unikátní taneční večer si pro diváky a milovníky tance připravil baletní soubor. V režii Pavla Šimáka vzniklo historicky první taneční zpracování Mechanického pomeranče podle stejnojmenného románu Anthonyho Burgesse. Na choreografii spolupracoval Tomáš Rychetský společně s Ondřejem Vinklátem, který je trojnásobný držitel ceny Thálie a člen skupiny DEKKADANCERS. Autorskou hudbu pro tuto inscenaci složil Ivan Acher. Diváci se mohu těšit na dekadentně surreální taneční grotesku, která odkryje, co se stane, když se mocní rozhodnou udělat z nás své loutky.

Ateliér 3D v akci

Rozsviťme demokracii 17.11.

Letos si opět připomeneme tento mimořádný den průvodem. Vycházet se bude v 17:11 od Historické budovy Jihočeského divadla. Půjde se ulicí Dr. Stejskala přes náměstí až k radnici, kde společně rozsvítíme svíčky, kterými vytvoříme nápis „Demokracie“. O půl šesté pak zazní z radnice česká hymna v podání malé dechové sekce orchestru opery Jihočeského divadla.

Dobrou noc divadel 20.11.

Naše Noc divadel bude mít tři části „Dobré odpoledne divadel“ „Dobrý podvečer divadel“ a „Dobrou noc divadel“. V první části mezi 15 a 18 hodinou rozžijeme okolí budovy JD. Všechny soubory se představí na zajímavých a netradičních místech. Vše se bude odehrávat na čerstvém vzduchu, což je i letošní celorepublikový podtitul, takže teplé oblečení a něco na zahřátí s sebou. Druhá část, série tři prohlídek historické budovy JD a budovy Malého divadla v Hradební ulici, bude probíhat od 18 hodin. Kapacita prohlídek je max. 15 osob. Třetí část se bude odehrávat na Studiové scéně Na Půdě. Od 19:30 se můžete těšit na představení Nesmír (sci-fi komedii o hledání pravdy a přátelství) a od 22:00 proběhne koncert Dobrou noc (divadel) – koncert po tmě, zhruba půlhodinový set skladeb pro harfu. Ke každé vstupence dostanete masku na spaní, aby Vás nerušilo okolí a mohli jste vnímat sílu a krásu hudby, garantujeme tedy netradiční zážitek!

Kódování s Leonardem – startujeme únikovku

Ateliér 3D připravil pro příznivce únikových her speciální bojovku Kódování s Leonardem. Skupiny 4-6 hráčů si na webových stránkách divadla rezervují datum a čas, zakoupí skupinovou vstupenku v hodnotě 1000 kč a mohou se těšit na dobrodružství spojené s luštěním různých kódů a hádanek v prostorách historické budovy JD. Přihlášené týmy budou soutěžit o nejlepší čas. Hlavní výhrou pro nejrychlejší tým letošní sezóny budou vstupenky na představení Da Vinci před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. Skupinové rezervace budou možné on-line přes webové stránky divadla od 8. 11. 2021 nebo na pokladně JD.

Eva Marečková

pro Taneční magazín

 

Pražský komorní balet začne novou sezónu

V turecké Ankaře zatančí Tereza Hloušková v choreografii Petra Zuzky

Pražský komorní balet zahajuje novou sezónu. První vystoupení PKB čeká ve druhé polovině tohoto týdne. Na čtvrtém ročníku festivalu moderního tance Contemporary Dance Festival v Ankaře v sobotu 4. září zatančí Tereza Hloušková. V tureckém hlavním městě se tanečnice představí se v sólové choreografii Petra Zusky s názvem „Fo(u)r One“, za niž vloni získala širší nominaci na Cenu Thálie.

Do souboru nastupují noví sólisté, Nikita Korotkov, který v minulosti tančil například v Národním divadle v Mnichově, ve slavném fyzickém divadle Piny Bausch ve Wuppertalu či v nizozemském divadla Scapino Ballet, a František Rezek, který přichází ze souboru Bohemia Balet. Sólisty PKB se od září stávají také Oldřiška Neumannová a Albert Kaše, kteří zde donedávna působili jako stážisté.

Od nové sezóny 2021/22 se Pražský komorní balet přesouvá do nového zázemí. Soubor bude nyní působit v nových prostorech Domu tanečního umění Praha v areálu bývalého Branického pivovaru, který byl dnes oficiálně otevřen. „Nové zázemí jsme potřebovali již řadu let, pracovali jsme po dlouhou dobu v provozně a technologicky nevhodných prostorech,“ uvedla Ladislava Jandováředitelka Pražského komorního baletu. „Dům tanečního umění nabídne odpovídající podmínky pro naši kontinuální činnost, získáme konečně profesionální prostředí pro naši práci: vlastní střechu nad hlavou, taneční sály, hygienické a rehabilitační zázemí, sklady pro kostýmy a scénografii…“

Na slavnostním otevření Domu tanečního umění byla dnes pokřtěna nová publikace s názvem (Studio) Balet Praha. Nová vlna československé choreografie. Autorkou knihy, kterou vydává Nadační fond a Institut Pavla Šmoka, je Lucie Kocourková. Slavnostního křtu nové publikace se ujala herečka a dabérka Nela Boudová.

V září uvede PKB dvě reprízy oblíbených představení Petra Zusky v pražském Divadle na Vinohradech, v neděli 12. září to bude Carmina Vetera a v neděli 26. září pak Kytice. Na 24. října chystá taktéž v Divadle na Vinohradech uvést premiéru Zabiják život, která vloni díky koronavirovým opatřením proběhla jen online. Na začátku prosince pak soubor čeká premiéra Kříž u potoka, kterou volně na motivy stejnojmenného románu Karoliny Světlé vytvoří choreografka Alena Pešková. V představení bude hostovat Zemlinského kvarteto.

Pražský komorní balet je nejdéle působícím nezávislým tanečním souborem v Čechách. Jeho zakladatelem byl slavný choreograf Pavel Šmok, který dal novou tvář českému baletu, a Pražský komorní balet uchovává jeho odkaz stále. Tvoříme ale dál nové inscenace, podporujeme domácí choreografy i skladatele a každý rok připravujeme původní premiéru. Naším hlavním choreografem je Petr Zuska, dlouholetý šéf Baletu Národního divadla a umělec světového renomé, na repertoáru však najdete i díla dalších choreografů, jako jsou Lukáš Timulák, Jiří Pokorný, Tomáš Rychetský, Ondřej Vinklát, Marek Svobodník a další.

 

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín