Horáček GEN XYZ

Velkolepá show! Scénický koncert propojí nový cirkus a písně s Horáčkovými texty. Cirk La Putyka, jak ho neznáme

Nový cirkus, akrobacii, tanec, divadlo a překvapivě zazpívané písně s texty Michala Horáčka v podání známých hudebníků propojí scénický koncert Horáček GEN XYZ.

Jeho premiéra proběhla 19. dubna v šapitó Azyl 78 na Výstavišti Praha, ale ještě 18. dubna, kdy jsme na tiskové konferenci sledovali, co se chystá, probíhaly poslední změny a neustále se tvořilo.

Režisér Rostislav Novák ml. se souborem Cirk La Putyka, 7krát3, Jan Cina, Rozálie Havelková, Katarzia, Bára Poláková, Albert Romanutti, Ondřej Ruml, Naďa Válová nebo Vladimír 518 v doprovodu kapely CLPBND pod vedením Davida Hlaváče a Jana Balcara zazpívají celkem sedmnáct písní – Levandulovou, S cizí ženou v cizím pokoji a jiné. Projekt Horáček GEN XYZ zahájí letošní program šapitó Azyl78. Bude uveden celkem sedmkrát do 25.dubna 2023.

Poté ovládne šapitó Azyl78 jako další program úspěšná velkolepá inscenace Cirku La Putyka Cesty (2. – 21. května 2023) a rodinné, hudebně taneční představení Kniha džunglí, které vzniklo ve spolupráci Divadla bratří Formanů, České filharmonie a Dekkadancers (28. května – 18. června 2023).

Proč název  GEN XYZ?

Rostislav  Novák ml. vysvětluje: „Tvorba Michala Horáčka, to jsou pro mě slova a texty, které mají vedle obrovské poetické síly šanci spojovat. Což je důležité zvlášť v době, kdy lidi tyto věci dost často naopak rozdělují.  V představení tak spojíme generace i osobnosti z různých žánrů,  proto – GEN XYZ.

Všem je vlastní touha hledat, kde jsou hranice naší fantazie. Jak se můžeme navzájem obohatit a učit. Jak můžeme prožít to, co se nebude opakovat. Výjimečnost okamžiku a setkání. Zda půjde o poetický koncert, nový cirkus, kabaret nebo tanec, to se ale těžko popisuje. Je lepší to zažít.“

Proč právě toto seskupení umělců? Mají snad něco společného?

„Vybrali jsme umělce, kteří jsou nám blízcí, které respektujeme, kteří náš baví, ale se kterými jsme se  během naší  tvorby třeba  nikdy  nepotkali, to byl tedy základní odrazový můstek. Poté jsme teprve hledali skladby.

Jak vidím celý  projekt já?  Chtěl  jsem udělat nějaký ucelený tvar, kde nebudou rozdíly mezi umělci,  respektujeme každý každého a to, co za sebou máme. A to mně  přijde zajímavé a zábavné, právě to, že každý je jiný a dostali jsme se na jedno jeviště. V  hlavě mi běží i varianta, že  GEN XYZ  by mohl pokračovat jako nějaká platforma. Dále by mě třeba bavilo  zpracovat téma Voskovec – Werich.

Příští rok oslavíme 15 let naší cesty,  je to doba, kdy se potkávají zakládající členové s nastupující  generací.  Máme tady na jevišti i ty nejmladší. Zjišťovali jsme,  jak dostat mladou generaci do divadla a cirkusu, galerie,  na koncert. Znamená to riskovat. Jméno Horáček třeba  mladá generace vůbec nezná, ale tohle představení  možná přiláká mladé a propojí  naše světy více generací, proto je tady takové různorodé obsazení.

Skutečně jsou tu jména, která se asi jinde nikdy nepotkají.  Zda je výsledek  koncert, cirkusové představení, performance, kabaret, opravdu nevím, nedokážu to říct. Je to tak unikátní tvar, že se to nedá vyjádřit. Dali jsme dohromady nesourodou skupinu lidí, základem je ale  Horáčkův text, který propojuje lidské generace.

Řekl bych, že  covid a pandemie  zocelily  Jatka78  a naučili jsme se být aktuální. Nestavěl jsem ten projekt na žádném příběhu, ale  na obrazech a metaforách, vkročil jsem do velké  nejistoty, neužíval jsem žádné tradiční cirkusové rekvizity, žádné trampolíny, žádnou šálu, žádnou houpačku, tvořili jsme v jiných podmínkách. Nejvíce mě  baví objevovat nové výrazové prostředky, nové materiály,  a to si myslím, že se daří.“

Jan Balcar, který spolu s Davidem Hlaváčem má na starosti celé hudební provedení, říká: „Duo Petr Hapka a Michal Horáček  je v Čechách tak „kanonizováno“, že jediná   naše motivace byla  najít v jejich textech  ještě něco nového, novou vrstvu a podívat se na písně ještě jinýma  očima. Zda se  to povedlo, bude snad vidět i slyšet. Skvělé na naší tvorbě bylo, že jsme měli úplně volnou ruku, vzali jsme si třeba jen  fragmenty textu. Takže se  nedržíme původní  formy, ani jsme nechtěli, neuslyšíte  nic,  co znáte z CD. Aranže jsme zkusili kreativním způsobem předělat  a  vybrali jsme schválně ty, které v sobě mají  něco nadčasového a můžeme na ně pohlédnout i  současnýma očima. Nebyl to vůbec jednoduchý úkol a pouštíme se do risku.  I interpreti sami vystoupí ze své komfortní zóny, i pro ně zazní něco nového a nezvyklého.“

 

Zeptali jsme se….

TM: Zvítězil jste ve Stardance, zpíváte, hrajete a teď jste se pustil do cirkusu.  Co Vám běželo hlavou, když jste dostal nabídku účinkovat v cirkusu? To je přece novinka, ne?

Jan Cina, herec, zpěvák, tanečník

„V něčem je to novinka, ale vystudoval jsem  alternativní divadlo, přesněji  loutkové divadlo na  DAMU, které má k tomuto typu umění blízko. Člověk se  tam s  netradičním pohybem setkává. Mě  to vlastně vždy bavilo, ale věnoval jsem se tomu jen velmi málo, spíše na amatérské úrovni.

I tady  jsem více  v roli zpěváka v konečném výsledku, ale jsem  součástí cirkusového představení. Jenže   zrovna v projektu Horáček GEN XYZ  je klasických  cirkusových dovedností poskrovnu. I sami  cirkusoví umělci objevovali pro ně zatím neobjevené,  to je  cítění pohybu nebo vyjádření pohybem, takže pro všechny z nás  jsou to takové novinky. Tato syntéza tady právě v současné době  probíhá, vlastně ještě těsně před uveřejněním projekt  stále vzniká, takže proces tvorby neustále  pokračuje.“

TM: Znáte  film, divadlo, tanec, zpěv, i  cirkus. Co je Vaší duši  nejbližší?

„Hm.  No, upřímně –  pro Honzu Cinu coby diváka,  mám asi úplně nejradši tanec.  Baví mě totiž,  že tam právě  nejsou ta slova.    Vnímáte něco opravdu jenom duševně a fyzicky. Když se dívám na  taneční představení, hýbe  to nějakým způsobem  mými emocemi nebo tělem,  a ta informace je o to cennější. Myslím si, že  slova často něco jenom ‚okecávají‘. Ale   zážitek z tance je spojen s hudbou nebo i s tichem a vstupuje  rovnou do srdeční komory.

Mám  to opravdu  moc rád, i jako interpret,  ale v mé práci se k tomu  dostávám v rámci mých  disciplín bohužel nejméně.  Možná se to ale teď změní,  dostal jsem nabídku od Constanzy Macras, berlínské choreografky, byl jsem s nimi v New Yorku. To by bylo skvělé. Také mě  čeká práce s Formanovými na projektu ‚Ptačí sněm‘.  Myslím, že tam půjde hodně o pohyb a propojení všeho. Bude to  takový  celkově estetický projev a na to se moc těším.“

Ať Vám to všechno vyjde!

Text, foto, video: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

Rozhovor s baletním tanečníkem a choreografem Markem Svobodníkem

„Kromě spánku snad jiný relax není, ne?“

Marek Svobodník je členem baletu ND v Praze a spolu se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem vedou taneční skupinu DEKKADANCERS, v níž působí Marek Svobodník nejen jako tanečník ale i choreograf. Má za sebou hodně rolí i roliček a stále patří mezi vytížené tanečníky.  

Byl jste ve čtvrté třídě ZŠ, když si Vás vyhlédla paní z Taneční konzervatoře v Brně. V té době již tam studoval Váš starší bratr Martin. Nakonec jste se rozhodl, že to zkusíte, aniž jste vůbec tušil, co Vás tam čeká. A náročné studium jste zvládl. Byla to správná volba a nelitoval jste svého rozhodnutí?

„Litoval jsem, když jsem zjistil, že kombinace baleťák a „rocková hvězda” v jednom se silně neslučuje.“

Marek Svobodník ve SNĚHURKA jako baba

Po osmiletém studiu jste své první angažmá získal v ND moravskoslezském v Ostravě, kde jste měl titulní role Spartaka a Othella. Pak jste byl členem souboru Laterny Magiky, poté čtyři sezóny v ND v Brně (Valmont v Nebezpečných známostech). Neuvažoval jste o zahraničním angažmá? Poznat jinou kulturu, jiný styl práce…

„Jo, to uvažoval, a taky zkusil, ale nedopadlo to. Bylo to v době, kdy jsem za sebou měl pouhé dva roky angažmá v Ostravě. A co si budeme vykládat, byl jsem v té době ještě  ‚jelito‘. Pro někoho, kdo mě znal, možná nadějné, ale pořád jelito. Ostatně, do jisté míry jsem jelitem dodnes, ale asi podstatně stravitelnějším. Pochopil jsem, že na zkušenou musím ještě jít někam jinam, ale do zahraničí to pravděpodobně nebude. Volba padla na Laternu, protože se tam dělalo divadlo jako nikde jinde v republice. A ono to vyšlo, vzali mě. Nebyla to ze začátku žádná procházka růžovou zahradou, jelikož jsem byl, jak jsem několikrát citoval, jelito. Půl roku jsem se ‚plácal‘, a pak si to teprve ‚sedlo‘. V Laterně jsem sice strávil jen dvě sezony, ale těžím z té zkušenosti určitým způsobem dodnes. Upřímně, ve skutečnosti je to na delší povídání, ale to si nechám na později, třeba na stáří napíšu knihu „Od tyče vodorovné k té svislé” (co vy víte, třeba se ze mne stane po čtyřicítce hasič).“

Marek Svoodník – Inscenační porada (ze zkoušky s režisérem Štěpánem Benyovszkým)

Od roku 2012 jste v ND v Praze, kde jste úspěšně udělal konkurz a stal se z Vás sólista. Zatančil jste si např. Hilariona v Giselle, Toníka i Mistra v Čarodějově učni, Jiříka ve Zlatovlásce nebo Tybalta v Romeovi a Julii. Jaké role máte nejraději a máte nějaký nesplněný taneční sen? 

„Já jsem byl sólistou baletu Národního divadla, ale v Brně. Asi je to něčím zábavné, protože vždycky všem kolem rázem naskočil úsměv. Teda hlavně všem tady v Praze.

Ale čert to vem. Tancoval jsem a tančím hodně. Není nač si stěžovat. Mám za sebou opravdu spoustu rolí a roliček, mezi nimiž jsou i takové, kterým činoherci s oblibou říkají „čurda”.  Ovšem „není malých rokenrolí”. I na tom se dá postavit kariéra a já jsem se v tom de facto našel.

Ale teď zpět otázce. Když se nad tím tak uvažuji, baví mne a mám rád úkoly „poněkud neobvyklého rázu”. Myslím, že je to jediná cesta, jak zůstat umělecky naživu v posledních letech kariéry. Totiž každá role či choreografie je svým způsobem jako byznys s interpretem. Každé z nich musíte ze sebe něco dát. Tím ji obohatíte. Ale je také potřeba se ptát, co dá role vám?

Naštěstí „rokenrole neobvyklého rázu” se pořád na repertoáru najdou, takže zatím dobrý, baví mě to. Pro úplnost, aby bylo jasné, co tím myslím, uvedu jeden příklad „rokenrole“ v choreografii Artzä izraelského tvůrce Eyala Dadona mám na kameru, jenž můj obraz přenáší na obří plátno, improvizovanou etudu na téma „Prodej tuhle rákosku stylem americké reklamy na Mentos z konce osmdesátých let… a neboj se jít do extrému!”.  To chceš! To je výzva, ne?“

Několik let vedete spolu se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem netradiční taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás přivedlo do této company? 

„Chuť dělat divadlo „poněkud neobvyklého rázu” a pak vděčím za to především Tomovi Rychetskému. V první den nástupu do Národního mi nabídl, jestli s Dekkadancers nechci účinkovat v show v rámci otevření sezony Národního divadla. Jasně, že jsem do toho šel. A to byl začátek. Paradoxně vedle toho, na svůj debut  na prknech ve „zlaté kapličce” jsem si musel počkat ještě skoro čtvrt roku.“

Marek Svobodník jako Valmont (Nebezpečné známosti)

V DEKKADANCERS působíte nejen jako tanečník, ale také jako choreograf (HornyBach, Tatabojs – Nanopicture live 2019, Hangar18 nebo Poslední večeře). Čím Vás práce choreografa naplňuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Práce interpreta je do určité míry svazující. Práce choreografa taky, ale podstatně méně. Pokud vidíte nebo cítíte tanec „po svém”, je to způsob, jak tomu dát zelenou. Můžete si vytvořit svůj vlastní kouzelný svět na jevišti, kde lidi jednají, hýbou se a vypadají tak, jak to vidíte jen vy. Ale cesta k tomu vůbec není snadná. Musíte dokázat, že váš pohled na svět někoho zajímá. Umění bez diváka je pak mrtvé umění.

Vzor jako takový nemám. Baví mně každý, kdo je alespoň trochu něčím svůj, nechybí mu nadhled a v neposlední řadě si umí ze sebe udělat srandu. Ono se to nezdá, ale je to na výsledku strašně viditelný. Většinou z tvorby těchto lidí jde cítit obdivuhodná lehkost.“

Marek Svobodník jako Hilarion (Giselle) foto Sergei Gherciu

S choreografií jste začal již během angažmá v ND v Brně (Catch27, Čertstory) a jste podepsán také pod dalšími projekty jako – Inscenační Porada (Jihočeské divadlo České Budějovice), Fight for One Thing (Velvet gala, Národní divadlo Praha), Petite Corde (Bayerische Staatsballett II), Lady Macbeth z Mcenského Újezdu (opera ND moravskoslezské). Jste více tanečník nebo choreograf? 

„V současné době jako tanečník. Práce v baletu je nabitá a vyčerpávající, a starost o rodinu ještě víc. Mám dvě dcery, té mladší jsou pouhé dva roky a manželka je už po mateřské, oborově pracuje mimo divadlo. Sladit tak náš denní harmonogram je opravdová fuška. Na tvorbu choreografie je prostě potřeba klid a čas, pokud to má za něco stát.“

Marek Svobodník – v baletu D.M.J.

Připravujete nové projekty? V čem Vás mohou diváci vidět?

„Projekty? Baví mě teď si dělat věci hlavně „do šuplíku”. Až mi dcerky trochu vyrostou a já mezitím asi i skončím s tancováním, budu mít aspoň co “vyložit na stůl”.

Jinak v divadle nás teď čeká každoroční vánoční turnus Louskáčků. U nás jej uvádíme jako Vánoční příběh na předlohu Charlese Dickense. V  tomto případě mohu hrdě prohlásit, že tančím hlavní roli. Jasně, princ to není, to si tady nebudeme dělat plané iluze. Na druhou stranu, i když lichvář Scrooge  – tak se jmenuje ona hlavní role – vypadá jako čurda, omyl! není čurda! Tentokrát ne. :-)“

Marek Svobodník – choreografie – Když nevíte coby, kupte si dva hroby

Původně jste o tanci vůbec neuvažoval. Nakonec jste mu podlehl. Čím je pro Vás tak okouzlující, že se mu nadále věnujete?  

„Asi spíš než tanec, je to divadlo jako takové. Je to naprosto specifický druh kumštu, který se vymyká se všemi svými klady i zápory. Záleží pak, co v danou chvíli převažuje. Nikdo na něj z kolegů nedá dopustit, a stejně tak se na něj i nadává. Nic není růžové, nemyslete si. A když, tak nadávají všichni!… i ta největší sluníčka.“

Marek Svobodník – choreografie – Chvilka POEzie

Marek Svobodní – choreografie – Chvilka POEzie Zkouška

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Co Vám říká slůvko relax?

„Práce mi koníčkem nikdy nebyla, i když tvorba choreografie jako „bokovka” v mých ranných letech by tomu mohla odpovídat. Taky na to období vzpomínám nejraději. Byla to neskutečná pr*el, když jsme se s partou tanečníků sešli na sále po práci a ‚zkejsli‘ tam při tvorbě třeba do půlnoci. Taky se během toho občas dost vypilo. Ale viděno zpětně střízlivým pohledem, tak vznikly vlastně opravdu upřímné věci, který si na nic nehrály. Nebyla v tom žádná urputná snaha vytvořit veledílo a oslnit. Paradoxem je pak to, že jejich budoucnost neskončila zdaleka jen jednou reprízou na večeru choreografických miniatur u nás v divadle.

Relax? Kromě spánku spravedlivého asi snad jiný ani není, ne?“

Marek Svobodník vystudoval Taneční konzervatoř v Brně. Jako tanečník působil v Národním divadle Moravskoslezském (2003 – 2006), Laterně Magice (2006 – 2008), a v Národním divadle v Brně (2008 – 2012). V současné době je členem baletu Národního divadla v Praze, stálým hostem Materny Magiky. Od roku 2012 je členem skupiny DEKKADANCERS. Mimo kamenná divadla spolupracoval s ProART Company, Pas de Theatre, Katedrou alt. divadla HAMU či Radou starších baletu.

Marek Svobodník – choreografie – Faunovo odpoledne

Foto: archiv Marka Svobodníka  

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

 

„WHERE“

Nový projekt 42+PEOPLE oslavuje mezigenerační dialog tanečníků

Nejnovější projekt 42+PEOPLE souboru současného tance 420PEOPLE oslavuje mezigenerační dialog tanečníků. Přináší jedinečný a zároveň intimní pohled na vrchol taneční kariéry interpretů po 42 letech. Jako nejnovější premiéru projektu 42+PEOPLE, který propojí všechny hodnoty současného tance, uvede soubor 19. 11. 2022 ve Studiu Maiselovka choreografií „WHERE“ Václava Kuneše.

V premiéra představení „WHERE“ se 19. 11. 2022 ve Studiu Maiselovka představí dvojice českých tanečníků ve věku 42+. Pilotní ročník zahájí Helena Arenbergerová a Václav Kuneš.

„Naše choreografické spojení nepřináší společný příběh, ale rozehrává intimitu každého z nás v ryze osobní taneční výpovědi. Bez klišé. Bez nutných anotací. Přesto však evokuje velmi známý renesanční obraz plný neuchopitelného napětí mezi stabilními i rozestřenými životy, napětí v blízkosti dvou cizích lidí… A stále hmatatelnější skrze současný tanec,“ říká Václav Kuneš, choreograf, tanečník a umělecký ředitel souboru 420PEOPLE.

Choreografie: Václav Kuneš

Dramaturgie: Lucie Němečková

Účinkují: Václav Kuneš a Helena Arenbergerová

Hudební supervize: Pierre Urban

Hudební kompilace: Exhausted Modern a další interpreti

Scénografie: Lucia Škandíková

Světelný design: Jan Mlčoch

Kostýmy: Olo Křížová

Délka představení: 40 min

Premiéra: 19. 11. 2022 / 19:30

Reprízy: 20. & 21. & 26. & 27. & 28. 11. 2022 / 19:30

Místo: Studio Maiselovka, Maiselova 25/4, Praha 1

Více na www.420people.org

V rámci projektu 42+PEOPLE se můžete těšit také na připravovaný taneční film v režii Jaroslava Brabce a Václava Kuneše.

Projekt podporují Magistrát hlavního města Prahy, Ministerstvo kultury ČR, Městská část Praha 1, Nadace ČEZ, Státní fond kultury ČR a vzniká ve spolupráci se Studiem Maiselovka.

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín

Studijní a vědecké centrum Pavla Šmoka zahajuje činnost

 V branickém Domě tanečního umění vzniká Studijní a vědecké centrum Pavla Šmoka. Nově ustavený Nadační fond a Institut Pavla Šmoka si neklade malé cíle: jeho činnost bude zahrnovat jak tvorbu archivu a online databáze děl Baletu Praha a Pražského komorního baletu, tak historiografický výzkum, vlastní publikační činnost a doprovodné programy pro veřejnost. První dvě besedy z cyklu Toulky taneční historií proběhnou v květnu a červnu.

„V rámci Institutu Pavla Šmoka intenzivně pracujeme na vybudování videotéky, studovny a badatelny s rozsáhlým videofondem choreografií z éry Studia Balet Praha, a především Pražského komorního baletu,“ uvádí Ladislava Dunovská Jandováředitelka Institutu Pavla Šmoka„Chceme pravidelně realizovat vzdělávací cykly pro mládež, dospělé i seniory nebo online přednášky pro vzdělávací instituce jako jsou například taneční konzervatoře, a prezentovat a propagovat umělecký odkaz Studia Balet Praha, Pražského komorního baletu a jeho zakladatelů – Pavla Šmoka, Luboše Ogouna a Vladimíra Vašuta.“

První z nového cyklu přednášek, besed a projekcí Toulky taneční historií proběhne v Domě tanečního umění ve čtvrtek 5. května od 15 hodin. Hostem setkání s názvem „Balet Praha – tanec malých forem“ bude Ivan Krob, tanečník, pedagog a bývalý člen Baletu Praha. Hostem druhé besedy bude tanečník a choreograf Petr Zuska, setkání s názvem „Pavel Šmok inspirující“ proběhne ve čtvrtek 2. června od 15 hodin.

Základní činnost Institutu se zaměřuje na propagaci a oživení odkazu výrazné osobnosti české choreografie Pavla Šmoka, který měl zásadní vliv na vývoj tanečního umění ve druhé polovině dvacátého století, a to formou veřejných projekcí a přednášek. „Je důležité ukazovat vývoj tanečního a baletního umění v širším kontextu, pochopit ducha doby i kořeny, ze kterých v našem prostředí vyrůstal balet i moderní (a současný) tanec, jaké vlivy působily na tvůrce typu Luboše Ogouna a Pavla Šmoka, kteří představují jakousi první generaci inovátorů,“ vysvětluje Lucie Kocourková, taneční historička a publicistka, koordinátorka aktivit Institutu Pavla Šmoka„Kde se s těmito vlivy mohli setkat a co vůbec bylo možné v tehdejších podmínkách realizovat? Svou interpretaci vývoje nabízím například v publikaci (Studio) Balet Praha – Nová vlna československé choreografie. Protože je ale vždy nejpůsobivější osobní zážitek, připravujeme v rámci aktivit Institutu také setkání a rozhovory s hosty a pamětníky.“

V rámci nových prostor Institutu Pavla Šmoka bude brzy otevřena videotéka a studovna, kde bude možné získat přístup k některým plně digitalizovaným materiálům pro studium choreografií Pavla Šmoka, Luboše Ogouna a dalších osobností pro současné a budoucí interprety a tvůrce (tanečníky, choreografy, studenty konzervatoří či uměleckých vysokých škol).

Samostatnou součástí bude databáze vybraných materiálů, která bude na stránkách www.balletprague-heritage.cz spuštěna rovněž v květnu. „Nejzajímavější materiály, ať už fotografie, články a recenze, nebo z pozdější doby videoukázky budou dostupné v náhledové kvalitě na stránkách Ballet Prague Heritage, které poslouží jako veřejná databáze a prezentace repertoáru obou souborů a umělců, kteří v nich působili,“ doplňuje Lucie Kocourková„Databáze se bude postupně rozrůstat, jde o dlouhodobou součást projektu. Po jejím spuštění v ní zatím návštěvníci naleznou dokumentaci k většině repertoáru Baletu Praha (1964–1969). Postupně budeme zpracovávat choreografie vzniklé v době působení Pavla Šmoka v Basileji a dále repertoár Pražského komorního baletu.“

V letošním roce chystá Institut vydat monografii „Pavel Šmok. Choreograf s duší básníka“ v rámci ediční řady Studio Balet Praha a Pražský komorní balet – historie a osobnosti.

Johana Mravcová

pro Taneční magazín