Štefan Margita vzpomíná na Hanku Zagorovou

‚Opatruj se tam‘

Když zvonil můj telefon, Štefanu Margitovi se moc vzpomínat a mluvit nechtělo.  Řekl jen, že byla nesmírně vnímavá a milá k lidem, nikdy si nestěžovala, vlastně veřejnost vůbec nevěděla o jejích zraněních či nemocech. Nechtěla, aby se trápili ti,  které měla ráda a byla neobyčejně statečná. Na svém facebooku napsal Hance jen: „Opatruj se tam!“  Štefan se soustředí na koncert pro Hanku, který bude uveden v lednu 2023. V jeho srdci žije dále  a jednoznačně si nechce připomínat, že tady Hanka  právě není.

Přejeme Štefanu Margitovi hodně sil a šťastný vstup do roku 2023

Foto a text: Eva Smolíková

Taneční magazín

ZLATÁ PRAHA 2018

Tradiční přehlídka toho nejlepšího o tanci, hudbě, divadle a také Den s hvězdami StarDance či protančený večer v Klubu Lávka

Zlatá Praha začíná  –  večer Štefana Margity, pocta Petru Weiglovi, opera Bohuslava Martinů a Amerika od Kafka Band

Je to tady! Festival Zlatá Praha, to nejlepší z tance a hudby!

55.ročník festivalu Zlatá Praha začíná ve středu 19. září 2018.

Tomáš Motl, výkonný ředitel ČT art říká: „Letošní ročník je významný tím, kromě toho, že je to jubilejní ročník,  že se nám podařilo dostat do soutěže 87 snímků, což je nejvyšší číslo za posledních nejméně pět let.“

Vladimír  Polívka, Štefan Margita, a ředitel festivalu ZLATÁ PRAHA Tomáš Motl

Čeká na nás např. legendární Rusalka v podání Magdy Vášáryové s hlasem Gabriely Beňačkové (pocta režiséru Petru Weiglovi, který zesnul tento rok).

Zahajovací večer patří i letos světoznámé pěvecké  osobnosti, pěvci Štefanu Margitovi. Ten si ve středu 19. září pozve na Novou scénu hvězdné hosty – Hanu Zagorovou (je výjimečnou událostí, že Štefan Margita a Hana Zagorová zazpívají spolu),  Martina Chodúra, Miro Žbirku nebo sopranistky Kateřinu Kněžíkovou a Simonu Šaturovou. Moderuje živě Libor Bouček, přímý přenos bude vysílán na ČT Art.

Štefan Margita odkrývá své pocity: „ Zpívat doma v Čechách  je to nejdůležitější a člověk má největší trému. Když jsem v Metropolitní opeře nebo v La Scale, jsem klidnější. Vzpomínám si, jak jsem dělal svůj narozeninový koncert a měl jsem tak děsnou trému než jsem vstoupil na jeviště.., ale to je spíše takový pocit zodpovědnosti a zřejmě čím budu starší, tím to bude horší.

Teď určitě budu mít opět trému, ale těším se na to, máme tam ten večer  úžasn Siou sestavu lidí. Už teď mohu potvrdit, že dokonce i Miro Žbirka potvrdil účast, takže společně zazpíváme.“

Štefan Margita

Tomáš Motl, upřesňuje: Letos se do soutěže přihlásilo 87 snímků ze 14 zemí světa, jsou mezi nimi skvosty i rarity.  Vedle baletů a oper nás Švédský rozhlasový sbor  zavede pětadvacet metrů pod zem, do prvního jaderného reaktoru Švédska, nebo baletní soubor CNC Ballet de Lorriaie na fotbalové hřiště.  V soutěži jsou i pořady, kde vystupuje 100 klavíristů, 50 klavírů a jeden Lang-Lang, ve kterých se na pódiu Baletu Pařížské opery objeví tisíce malých míčků  nebo baletní projekt, na němž spolupracovala hudební skupina Queen, módní dům Versace a vizionářský choreograf Maurice Béjart. Zajímavostí festivalu je jméno – Carmen!

Festivalové snímky mohou diváci zhlédnout od 19.-22. září na Nové scéně Národního divadla, vždy od 10 do 19 hodin.

Tanec či klasická hudba oživí budovu Themosu projekcemi šesti snímků.

420 People (zakládající člen Václav Kuneš je letos také poprvé porotcem ve StarDance) a jejich show Best of  ukáže to nejlepší, co v souboru 420 People za posledních pět let vzniklo.

Zeptali jsme se….

Jaký máte vztah ke společenským tancům? Chodil jste do tanečních?

Václav Kuneš:

„Nevěnoval jsem se společenským tancům,  ale můj táta  tenkrát tančil v jedné  amatérské asociaci společenských tanců,   jeho dva také  bráchové tančili  a  my jsme na to jako děti každou neděli v televizi dívali. Později jsem začal chodit na konzervatoř, do tanečních jsem neměl čas chodit, ale na plesy jsem chodil. Něco jsem pochytil od táty  a dále jsem měl partnerku, která t o uměla. Velmi rychle  jsem to chytal, navíc  ples od tanečníků nepředpokládá žádný velký výkon, takže to jsem zvládalJ  Několikrát jsem i dělal představení, kde jsem užil figury ze společenských tanců.  V našem  posledním představení mám e dokonce mnoho  prvků ze společenských tanců. Tanečníci jsou všestranní, takže je krásné si různé styly půjčovat.“

Václav Kuneš

Když se různé styly prolínají, nevznikne tedy  nakonec jeden takový univerzální tanec?  Nezaniknou některé styly?

„To je jako s vařením… Je to už léta velká  móda, fusion   toho a toho a toho. Záleží na množství, kolik čeho  dáte a  jak to budete prezentovat. Některé věci jsou více podařené, některé méně a tak je to i s tancem.  Já se nebojím toho, že by nějaké styly ať už historické nebo dlouhodobé  nějak zanikly tím, že se budou  spojovat do fúzí. Naopak, pokud chce tanečník styly  propojit,  tak je  musí  naprosto  dobře ovládat, musí dojít až ke kořenům. Takže z toho nemám strach.“

Zkusil byste si např. latinu s někým ze StarDance?

„Mám k tomu obrovský respekt,  ale zkusil bych si to rád, pokud by taková možnost byla. Každý ten styl současný tanec obohatí.  Ale  na sto procent bych tomu musel věnovat adekvátní čas, protože tím, že zasedám v porotě,  je veliké riziko, že bych si udělal ostudu“

Děkujeme

Za účasti skladatelky Sylvie Bodorové uvidí diváci  film Hudba je nejkrásnější dar a v 13.20 začne promítání koncertu alba Zámek skupiny Kafka Band.  A tato skupina také ovládne Novou scénu, po Zámku převedla do hudební podoby nedokončený fragment Franze Kafky, Ameriku.  Pocta Petru Weiglovi, filmovému, televiznímu a divadelnímu režisérovi,  který letos zesnul, proběhne ve Velkém sále.  Na jeho počest  se filmového zpracování Rusalky zúčastní herci a protagonisté, Magda Vášáryová, Gabriela Beňačková a Milan Kňažko.

Štefan Margita a Vladimír Polívka s logem festivalu ZLATÁ PRAHA (v pozadí)

Premiéru televizního zpracování komorní opery Bohuslava Martinů „Čím lidé žijí“, která se ocitla v nejužším výběru nominací na cenu International Opera Award, uvidí diváci v pátek večer.

Festival  tradičně zakončí slavnostní předávání cen 55. Mezinárodního televizního  festivalu Zlatá Praha, v sobotu od 20.00 hodin.

Pátek 21. září  čeká na nadšené tanečníky StarDance, které roztančí piazzetu  Národního divadla. Programem provází  dvojnásobný vítěz  StarDance Jan Onder, který je také jeho dramaturgem.  Setkat  se tu můžete s hvězdami StarDance – Oldřichem Navrátilem a Kamilou Tománkovou,  moderátorkou  Jolanou Voldánovou s Janem Tománkem, Danou Batulkovou, úžasnou herečkou,  Kateřinou Baďurovou, rekordmankou  ve skoku o tyči a atletkou,  Marií Nahodilovou, klientkou centra Paraple,  Markem Zelinkou, vítězem StarDance, Veronikou Lálovou, vítězkou minulého ročníku StarDance a finalistou Michalem Padevětem. O hudební zážitek se postará Radek Banga,  skladatel a zpěvák skupiny Gipsy.cz.

Jana Ondera můžete vidět také v příběhu Freda Astaira a Ginger Rogers v inscenaci Chytání větru, která proběhne ve čtvrtek 20.září ve Studiu Ypsilon od 19.30 hod.

Tanečníci si rozhodně nesmí nechat ujít  představení „Chvění“ Petra Zusky, které odráží nejistoty našich životů, to, že neměnnost světa  je jen zdání. Působivá inscenace je inspirovaná básní Vladimíra Holana „Poslední“.

A opět stejní protagonisté – tentokrát v opačném pořadí –  Vladimír Polívka a Štefan Margita

V sobotu Zlatý den Zlaté Prahy nabídne bubenická a akrobatická vystoupení, koncerty a workshopy či ukázky  repertoárů profesionálních baletních souborů. Celým dnem provází Vladimír Polívka, který  slibuje dobrou zábavu:  „Těším se na StarDance, přijde  Michal Necpál, který letos také tančí  v soutěži a  povede workshop. Elektronickou tužkou bude  vyhodnocovat tance ze StarDance, k tomu se budou moci připojit děti i já. To mě velice baví, takové hodnocení jako např.  ‚Michal Necpál mohl udělat dva kroky vlevo, neudělal je a tím pádem narazil do kameramana…‘ Jsem opravdu rád, že se mohu účastnit Zlaté Prahy, je to oslava pohybu, divadla a kultury vůbec. Miluji tyto věci. Nevýhoda moderování je, že se na ně  moc připravit nedá. Sice se podrobně připravím na program a na vystupující, ale pak už jen sleduji, co se děje.“

Syn Bolka Polívky – Vladimír Polívka

Budovu Národního divadla můžete projít při speciálních prohlídkách, schodiště zdobí výstava Anny Rasmussen s názvem „Před oponou, za oponou“. Ale také se můžete přesunout do klubu Lávka, který bude po dva večery a dvě noci dějištěm tančíren (tančí se tango, salsa či bachata).

 Foto: Eva Smolíková

Česká televize,

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor se zpěvačkou HANOU ZAGOROVOU

„Tanečníků si hluboce vážím. Tanec je řehole!“

Hanku Zagorovou rozhodně nikomu představovat nemusíme, její ceny a různá ocenění vypsat nemůžeme, protože by se nám sem snad ani nevešly. Takže jen ve stručnosti: Hanka je druhou nejúspěšnější držitelkou ocenění Zlatý slavík v historii v kategorii zpěvačka (po Lucii Bílé), získala devět Slavíků v řadě v letech 1977 až 1985. Nazpívala již přes 820 písní, neustále připravuje další, vystupuje na koncertech, v televizi, a na dalších akcích, např. na plesech nebo městských slavnostech.Hanku jsme zastihli těsně před odletem do Londýna, kde pracuje  na své nové desce a také podpoří Štefana Margitu, který právě vystupuje v  Covent Garden.
Jak Vám začal rok 2018? Co se odehrálo a jaké máte plány?

„Já bych řekla, že začal dobře. Mám před sebou moc krásnou práci a to je příprava nové desky,  která vyjde na podzim, ale teď už se dělají aranže a   na jaře začnu  nahrávat. Právě v této době je to  taková ta nejkrásnější práce, kdy se učím písničky a dělám tóniny a  povídáme si o aranžích. Písničky už mám  pohromadě, taky mi připadají výjimečné, takže se  mi zdá, že je zase všechno ‚zalité sluncem‘.“

Čekají Vás nějaké cesty do zahraničí a cestujete ráda?

„Cestuji moc ráda  a zrovna   jedu za Štefanem do Londýna na tři týdny, takže  je to radost. Ale  práci si vezmu samozřejmě s sebou. Je  to bezvadné a  moc se těším.“

Která zem je Vaše  oblíbená?

„Nemůžu vyloženě přímo říct. Mám velice  ráda Španělsko, Ameriku,  Francii, Anglii, zkrátka, je toho hrozně moc.“

Až budete v Londýně,  budete mít  čas projet si Anglii,  prohlédnout si památky či muzea? Anebo zase jen pracujete?

„Zajet  si do jiného města, to vůbec nejde, protože  přijedu akorát ve chvíli, kdy má Štefan před premiérou v Covent Garden. Poté  už tam opravdu budu pro něj, abych se o něj mohla nějakým způsobem postarat, jestli je vůbec možné mu pomoci, takže vůbec nepřichází v úvahu  někam se  dostat, ale já   Londýn znám. I když  jsem tam už po několikáté,  vím, že mě to tam bude těšit.“

Zajdete si alespoň na nějaké divadelní představení, nebo ani to není možné?

„Ano, zajdeme, tedy pokud je to možné. Těším se  na   „Carmen“, která se právě v Londýně hraje.  Štefan odjel do Londýna  tři týdny přede mnou, pilně zkouší každý den, takže určitě už udělal nějaký program, který by mu vyhovoval a který by zvládl v těch  předpremiérových nebo popremiérových dnech. Budu tam  poměrně dlouho, takže se určitě půjdeme na něco podívat.“

Když vidíte zpívat  Štefana Margitu, prožíváte ještě jeho vystoupení s emocemi,  nebo jsou už  tato vystoupení  všední záležitostí?

„To  snad nemyslíte vážně, všední… (smích)  Jsem vždy tak nervózní! Samozřejmě prožívám napětí   jako před každým svým důležitým vystoupením, jako třeba před koncertem v Lucerně. Štefanovo představení je pro mě  velký svátek a velká událost. V tuto dobu  Štefan připravuje představení  „Z mrtvého domu“ Leoše Janáčka a zdá se, že by to mohla být  moc krásná podívaná, protože je to nová  produkce.“

Když se takové dvě mimořádné osobnosti sejdou v partnerství, probíráte  spolu hudbu, koncerty, tedy to,  co prožíváte přes den, nebo už chcete mít po zkouškách klid od práce?

„Kdepak klid, já každý den vím, co bylo na zkoušce a co tam pan režisér udělal  a co udělal včera  a na  co se mám těšit. Já jsem ta brzdící páka, která říká Štefanovi: „Jéé, tak mi to všechno neříkej, ať jsem překvapená.“ Jsem rozhodně  ráda na premiéře překvapená,  ale bavíme se o práci,  např. jak  Štefan co zpívá, jaké jsou zkoušky, o tom, co zpívám já a povídáme si o písničkách. Myslím si, že  k našemu vztahu to  patří a je moc fajn mít právě partnera z podobné branže, i když je diametrálně odlišná.“

Váš život je plný práce. Jakou  formu odpočinku nejraději volíte? Když je práce koníčkem, asi  není jednoduché odpočívat, že?

„No, není. A není na to ani čas, abych pravdu řekla.  Ale  těším se na prázdniny, které si oba bereme, ty jsou opravdu  dovolenkové a letos se těším,  že pojedeme do Španělska a budeme jenom odpočívat. Tak  doufejme,  že to všechno vyjde.  Je to taková naše vize, kterou máme každý rok, ale vždycky do toho skočí ještě nějaký ‚fesťák‘ (festival), či  nějaké vystoupení, kdy se  musíme vrátit do Prahy. Jinak musím říct, že ráda čtu, když to jde, věnuji se čtení. Také ráda  poslouchám jinou hudbu, ale to většinou o prázdninách,  protože jsme oba dva se Štefanem tak přehlcení hudbou jako takovou a zkouškami, že skutečně využíváme trochu ticha,  abychom nechali uši odpočinout si,  protože  naše práce je velká nálož.“

Ve  věku 70 let zvládáte koncerty a přitom jste během života  překonávala těžké zdravotní potíže.  Jak si udržíte takovou kondici?

„Každý koncert je pro mě velká rozcvička.  Dělám opravdu velké množství  koncertů, mám svůj program hodně nabitý. Netvrdím, že nemohu chodit na nějaké cvičení. Ale na druhé straně nemůžu stát na jevišti bez pohybu, dá se tedy říci, že nejen pro hlas, ale i pro  tělo je koncert velice  dobrý trénink.“

Takže Vás koncerty udrží fit…

„Doufejme…“

Věnovala  jste se dříve nějakému sportu?

„Jako dítě jsem se celkem  hodně věnovala pohybu, chodila jsem do ‚Sokola‘, hráli jsme míčové hry, každý den jsem hodinu i dvě cvičila, bavila mě gymnastika,  potom později jsem na vysoké škole měla spoustu pohybové výchovy,  od ježdění  na koni až po judo,  protože  to k našemu povolání patřilo.  Dělala jsem, nebo  stále  dělám,  zábavné pořady, které byly spojeny s tancem,  takže jsem vždycky měla  pohybu docela dost.“

Žila jste s baletním mistrem, Vlastimilem  Harapesem. Zajímala  jste se o tanec hlouběji, nebo zůstal  spíše okrajovou záležitostí?

„Netroufla bych si říct, že jsem kompletně porozuměla  baletu, ale přece jen jsem do něho trošku nahlédla a opravdu se skláním před špičkovými tanečníky jako byl Vlastík Harapes,  protože je to nesmírná řehole, nesmírná dřina. Já si tanečníků hluboce vážím a tím, že jsem chodila na balety, přece jen jsem se naučila dívat se na balet trošku   hlouběji, než jsem třeba  původně měla v úmyslu.“

Jak vnímáte  Stardance? Sledujete tento pořad?

„Nemůžu říct, že bych byla schopná vůbec sledovat  nějaký pořad v televizi a pravidelně už vůbec ne. Jestli  jsem zahlédla někdy Stardance, tak zase  obdivuji jednak profesionální tanečníky a na druhou stranu i umělce, že jsou schopni  to vůbec přežít. Je to velká zátěž pro  organismus,  všechny ty každodenní dlouhé tréninky.“

Jste pořád usměvavá, ale překonávala jste velké životní těžkosti, jak to dokážete?

„Jsem v podstatě  optimisticky naladěná, musím říct, že se směji ráda. I  kdyby mě něco trápilo, tak si myslím, že tím nezatěžuji lidi kolem sebe, protože člověk si své problémy stejně musí vždy  zvládnout sám. Ti lidé, které potkáváte,   by byli zklamaní, že vás vidí nějakou smutnou, nebo zamračenou. Myslím si, že tak to nepatří,  je špatné,   házet na někoho své vlastní problémy.“

Děkujeme za rozhovor

 Foto: Supraphon

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s operním pěvcem ŠTEFANEM MARGITOU

„Hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je unavený.“

Tenorista slovenského původu Štefan Margita si získal uznání nejen v Čechách, ale i v zahraničí,  působil  na scénách nejslavnějších operních domů např. milánské  La Scalelondýnské Covent Garden či  v newyorské Metropolitní opeře.

28.října 2017 převzal z rukou českého prezidenta Miloše Zemana medaili Za  zásluhy.

Co bylo ve Vaší kariéře nejtěžší a za co  si  vnitřně svého vyznamenání ceníte nejvíce?

„To je těžká otázka. Začátky  pochopitelně vždy nějak proběhnou, ale potom  se  udržet… , to je nejtěžší.  Ten  boj, myslím, to bylo pro mě to největší úskalí, a proto mě cena velice potěšila. Navíc  nejsem v žádné politické straně a nikoho nepodporuji. Bylo tedy zvláštní, když mi bylo oznámeno, že dostanu medaili Za zásluhy. Byl jsem skutečně šťastný.  Myslím si, že jsem medaili získal  asi za mé  mezinárodní  úspěchy.“

Co Vás na Vaší životní dráze nejvíce  těší?

„Asi to, že můžu v 62-ti letech ještě pořád vystupovat a zpívat. Jsem šťastný, že lidé přijdou,  když dělám koncert. Dostávám i tak potěšující zprávy, že můj koncert  je vyprodaný do  14 dní.  To pro mě asi znamená ještě více  než medaile samotná.“

Se Zlatou deskou Supraphonu za úspěšný prodej CD

Foto: Patrik Ratajský

V které zemi se  Vám nejlépe  zpívá?

„Nejkrásnějším zážitkem  pro mě zůstává Metropolitní opera v New Yorku, tam jsem  zažil tak nádhernou  atmosféru, teď mám na  mysli  přístup vedení ke zpěvákům, krásnou  práci, to bylo opravdu  nezapomenutelné. Rád se tam kdykoliv vracím.“

Se Stingovým kamarádem a v současnosti nejslavnějším světoým basbarytonistou Brynem Terfelem v New Yorku v Metropolitní opeře
archiv p. Štefana Margity

Přístup vedení ke zpěvákům je v New Yorku   lepší než v Čechách?

„Takhle to nemyslím. Velký podíl na tom všem mají finance,  protože v New Yorku  mají mnohem více peněz a mohou si dovolit ty nejlepší dirigenty,  inscenátory,  a to hraje pochopitelně  velikou roli. Ale musím říct , když jsem se  po deseti letech vrátil do Národního divadla, zažil jsem  před dvěma  roky tak krásnou inscenaci  a současně i  klidnou  práci, že to byla radost dělat.“

Jak hodnotíte české publikum, hovoříme-li o opeře?  Mají  lidé v Čechách operu rádi,  nebo je spíše v pozadí zájmu?

„Opera je oblíbená.  Čím dál více  Čechů  chodí na klasickou hudbu, teď už se stává, což mě velice těší, že i mnoho  mladých lidí začíná chodit do divadla a  na koncerty. Je to krásný pocit, když vstoupíte  na jeviště a vidíte plný sál. Koncert  skončí, mnozí se  postaví a začnou  ‚řvát a dupat‘, tak jak to v cizině bývá, ale  někteří diváci  jsou v šoku,  tvrdí, že to není důstojné.  Ale podle mého názoru to  důstojné je, protože my umělci pracujeme právě pro ten  aplaus, to  je naše odměna. Pracujeme pro lidi, kteří sedí v hledišti, ti jsou pro nás to nejdůležitější, pro ně přece zpíváme.“

Na jak dlouhou dobu dopředu už  máte zaplněný svůj pracovní kalendář

„V tuto chvíli  je zaplněný do roku 2021. Opera opravdu pracuje tři nebo čtyři roky dopředu, už nyní vím, že v sezoně 2020 a 2021  budu v New Yorku dělat  novou inscenaci ‚Káti Kabanové‘,  teď nejblíže na mě čeká  premiéra ‚Benjamin Britten‘  v Národním divadle,  pár repríz  a hned odlet do Londýna,  Covent Garden, poté z  Londýna rovnou přiletím do Prahy, točím novou šansonovou desku ‚Mapa lásky‘ a zase odlétám  do San Franciska…“

Foto: Petr Kurečka, Supraphon

‚Proboha‘, máte vůbec někdy volno?

„Když se zkouší, volno není. Ale  volno začíná ve   chvíli, kdy  se hrají představení a mezi  nimi  bývají tři nebo  čtyři dny volna. V tu dobu sice  umělci musí  dávat pozor, aby nenastydli  a  celkově byli fit,  ale máme už  příjemné volno.“

Tanečníci v určitém věku většinou svou kariéru končí,  ale  jak to chodí u operních pěvců?  Nejsou žádné mikrofony, které by Vám pomohly,  musíte všechno ustát sami. Do kdy je to možné zvládnout?

„To je individuální. Záleží  na technice, kterou zpěvák má. Znám skutečně  mnoho mladých lidí, kteří  končí  brzy a je  to věčná škoda. Začínají totiž zpívat dramatický repertoár ve velmi mladém věku.    Pokud si zpěvák umí vybrat repertoár a zpívá správě technicky, pak  může opravdu zpívat klidně do 70-ti let. Nic  se  nedá  uspíšit. Jestliže  začínáte zpívat jako ‚Mozartovský zpěvák‘, tak nemůžete hned zpívat ‚Wagnera‘.  Pokud ano, tak zatěžujete hlas, což  v mládí ještě vydržíte,  ale takový  zpěvák brzy  svou kariéru kon í. Zvolíte-li správnou cestu a vybíráte-li  si správně, tak ke  zdárnému konci  určitě dospějete.“

V roli kapitána Vera v opeře Billy Budd (pražské Národní divadlo)

Foto: Hana Smejkalová

Pozná zpěvák, co je pro něho správné?

„Sám musí vědět. Musí si být vědom, jaký hlasový obor zpívá a  jaký má svůj vlastní  hlas. Rozlišujeme  např. lyrický hlas, melancholický atd. Nejlepší je opravdu začínat u ‚Mozarta‘ a dozpívat se postupně  k dramatickému hlasu, pokud  dotyčný zpěvák vůbec chce. Jsou i pěvci,  kteří celý život zpívají jenom ‚Mozarta‘.

Chodil jste také během své kariéry na hodiny zpěvu?

„Ano a pořád chodím. To jsou právě ty technické stránky…“

Ještě stále chodíte? Každé představení  cvičíte zvlášť?

„Samozřejmě. Pokud připravujete nová představení, můžete během nácviku nabrat nějaké technické chyby, které člověk sám u sebe neslyší,  ale  dobrý pedagog je slyší a hned odstraňuje.  Je to  nesmírně důležité.“

Jak se díváte  na  jakékoliv podpůrné prostředky pro   hlasivky?

„No, podpůrné prostředky vůbec nepomáhají.  Někteří tvrdí, že  žloutky z vajíček jsou výborné, ale  to je úplná blbost, to vůbec nikdy ‚nefungovalo‘,  nevím, kdo to vymyslel.  Musíte s profesorem pracovat na správné technice,  to znamená, že po představení hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je fyzicky unaven.  Není-li hlas  unavený, je to známka toho,  že zpěvák večer dobře zpíval. A druhý  den může  jít na jeviště a zpívat znovu.“

Co je na  profesi operního pěvce  nejtěžší?

„Udržet se dlouho.“

Jak je to s rivalitou?  Jste přátelé či soupeři?

„Jsme  přátelé.  Pokud děláme v cizině inscenaci, tak spolu dva měsíce pracujeme, zkoušíme od rána do večera a  vždy v pauze  nebo po zkoušce si kolektiv jde někam posedět. Takže  v tu chvíli se  vytváří úžasné přátelství. Někdy se po letech potkáme, což je hezké, nebo si  jen voláme na Nový rok či na Vánoce,  během roku třeba jen napíšeme   sms zprávu,  a to přátelství trvá. Když jsem dělal svůj galakoncert k šedesátinám  a zavolal jsem jedné světově známé  zpěvačce a ptal se, zda přijede zazpívat, odpověděla, že ano.  A to byl  úžasný moment, kdy jsem si uvědomil,  že moji kolegov&eacu te;  jsou ti opravdoví přátelé. Ale  rivalita  samozřejmě existuje a já si  myslím, že je  to tak dobře.  Bez ní bychom  na sobě nepracovali a  dělali bychom všechno jednostranně, nebylo by to  hezké.  Pokud slyšíte někoho  výborně zpívat, řeknete si, že to chcete dělat také tak.“

Jak to dnes doopravdy vypadá se zpěvem? Může zpívat každý?  Trošku  se to doladí současnými technickými vymoženostmi….

„Ne, to není pravda. Popoví zpěváci sice mají mikrofon, protože nemají takovou sílu, nejsou operně vychovávaní, ale  každý zpívat nemůže. Když slyším některé ty současné soutěže, tak mi je opravdu   špatně.  Já se vůbec divím, že jsou mnozí  schopní jít do televize  a zpívat.  Spousta lidí vůbec neodhadne, jak si stojí.  Když vystupuje např. mladý kluk, který dobře vypadá,  v tu chvíli mladé holky hlasují samozřejmě  pro něho,  protože nemají ani tušení o zpívání,  ale ten  zpěv je pak katastrofa. Nedá se to  poslouchat. A na druhé straně stojí  takoví, např.  Karel Gott, kteří i v pokročilém věku zpívají stále geniálně.“

Souhlasíte s tím, že operní zpěv je mnohem těžší než populární hudba?

„Ano, to je pravda.“

Operní zpěvák se přece moc nepohybuje u zpěvu, je to alespoň v tom snazší?

„To se ale změnilo. Takhle to  bývalo před mnoha  lety.  Teď jsem pracoval v Paříži a režiséra vůbec nezajímalo to, jestli vidím na dirigenta nebo nevidím. Režie se nesmírně posunula  dopředu. Dnes musíte představení rozehrát, to už nejde, aby  někdo stál v pravém či v levém portálu a zpíval. Nejde  ani to,  aby  někdo vážil  120 kg. To už  režiséři nechtějí. Dnes se představení rozehrávají  a já si myslím, že je to správné,  protože divadlo je od slova dívat se a lidé chtějí vidět divadlo….“

Jak můžete zpívat operu a ještě u toho tančit?

„Musíme. U nás v opeře nic nahraného dopředu  neexistuje a  nikdy v  životě neexistovalo. Všechno je živě a musíme se i otáčet, tančit, cokoliv.“

To je tedy pěkně těžké…

Musíte  mít dobrou fyzickou  kondičku?

„Ano.  Denně cvičím, ráno vstanu a  20 minut cvičím. Kondička je nezbytná, zkoušíme třeba 8 hodin denně a  to člověk bez kondičky prostě vůbec nemůže vydržet.“

Popové  hvězdy zažívají i negativní stránku své popularity a lidé na ně na ulici útočí. Zažil jste někdy něco podobného?

„Zlé  útoky ne. Pozitivní ohlasy ano, lidé za mnou přijdou, zastaví se, chtějí se vyfotit,  chtějí podpis, to je moc hezké.“

Jak vás vnímali  spolužáci, když jste s operou začínal? Nesmáli se?

„V  období, kdy  jsem byl na umělecké průmyslovce, jsem  se vůbec  nezabýval tím, že budu zpívat vážnou hudbu. Chtěl jsem fotografovat a to  jsem dělal. Až později se náhle  rozhodlo, že půjdu na konzervatoř, protože naši známí se vrátili ze Švýcarska a dotyčná  paní začala učit zpěv. Kdysi v dětství mě slyšela zpívat, takže to se mnou  zkusila.  Nastoupil jsem na konzervatoř, kde klasická hudba byla, spíše tedy  mně to připadalo trapné, než mým spolužákům.  Ti brali  klasiku jako samozřejmost,  ale  když jsem já slyšel operní zpěv, tak se   mi  to vůbec nelíbilo. Ale pomalu, pomalu  jsem k tomu dospíval. Měl jsem  úžasné spolužáky, kteří mi pomáhali a přáli mi,  abych uspěl.“

Festival Zlatá Praha

Foto: Eva Smolíková

 

Proč jste se pro konzervatoř vůbec rozhodl?

„Bylo to tím, že po ukončení umělecké průmyslovky jsem  se dostal  do komunálních služeb a dělal jsem fotografie na pas a občanský průkaz. Poté, co  jsem jich  denně udělal šedesát, začal jsem si myslet, že někoho  zabiju. Pochopil jsem,  že to není práce  pro mě a  nechci se tomu věnovat. K mému  štěstí jsem zkusil zpěv.“

Zpíval jste v dětství také pro veřejnost?

„Ne, zpíval jsem jen doma. Zpěv pro diváky  byla pro mě novinka.  Naštěstí  jsem ve znamení lva, takže  hodně pracuji  a  pracuji.“

Co byste si přál do roku  2018?

„Hanu Zagorovou. Ale tu už mámJ  Tak bych si přál, aby se nic nezměnilo.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN