Rozhovor s televizní i rozhlasovou moderátorku a navíc rovněž spisovatelkou MARIÍ RETKOVOU

„Chodili jsme ,za taneční´.“

Když vyslovíte na veřejnosti jméno: „Marie Retková“, deset z devíti lidí vám zaručeně odpoví, že je to ta známá televizní hlasatelka. Ačkoli tradiční role televizních programových hlasatelů již nějaký pátek (i sobotu) neexistují. Její podmanivý úsměv i životní vitalita jsou asi „přenosné“ i po rozhlasových vlnách, kde se nyní s posluchači setkává nejčastěji. Má i další živé moderátorské povinnosti a samozřejmě i rodinu. I proto jsme – ačkoli se osobně známe dlouhá léta – tento rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN připravovali pěkně dlouho… A jelikož se známe tak dlouho, tak ji v rozhovoru nemohu jinak než tykat.

Marie Retková, tak, jak jsme ji léta znali z veřejnoprávní televize.

Jsi z hudební rodiny, jak sis utvářela od dětství vztah k umění jako takovému?

„Přišlo mi jako něco úplně samozřejmého, něco jako chleba. Otec byl muzikolog, hudební režisér, maminka zpívala v Českém filharmonickém sboru. Neuvědomovala jsem si, že vlastně žiju v bublině, a že zdaleka ne všichni mají hudbu tak ,naservírovanou´ jako já.“

Lákal Tě i tanec a balet?

„Hýbala jsem se moc ráda, byla jsem prostě ,upletená z hadích ocásků´. Ale vyloženě klasický balet si mne nezískal. Hodně to bylo dáno i tím, že jsem byla úplně jinak stavěná – nejdelší ze třídy, samá ruka samá noha – na školních fotkách vypadám, jako bych minimálně dvakrát propadla. Pas de deux s nějakým chudákem – tanečníkem si neumím představit.“

Navštěvovala jsi v mládí taneční? Pokud ano, tak kde?

„Do tanečních jsem samozřejmě chodila a celkem mne to i bavilo. Navštěvovala jsem kurzy mistra Dušana Konečného na Žofíně. Pak jsem se v jarním cyklu přihlásila i do .pokračovaček´, ale kamarád, se kterým jsme tvořili pár mezitím propadl atletice. Já zase ,basketu´, a tak jsme vlastně na dálku chodili hodně ,za taneční´. Živě před sebou vidím, jak jsme ze závěrečného parníku, ještě než vyplul, utekli a šli na Petřín.“

Vyrůstala jsi (a dodnes žiješ) v proslulé pražské dejvické čtvrti Hanspaulka, kde mají kořeny mnohé folkové, rockové kapely a osobnosti (namátkou jmenujme Ivana Hlase, bratry Tesaříky, Ondřeje Hejmu, nedávno zesnulého Petra Šabacha). Mělo na Tebe toto, tehdy alternativní, podhoubí nějaký významnější vliv?

„Vnímala jsem to jako samozřejmost. Prostě, z kdekteré garáže se ozývaly kytary a bicí a ,U Tyšerů´ se čepovalo pivo jako křen. A když se člověk spustil po schodech dolů, tak ani přes cigaretové dýmy nerozeznal, kdo to tam v rohu právě tvoří muziku. Na základku do ročníku jsem chodila s Járou Vaculíkem, který později proslul hudbou pro divadlo Sklep. Do první třídy jsme společně, neb jsme měli stejnou cestu, vodili jeho mladšího brášku Lukáše, později po mnoho let hereckého idola dívčích srdcí.“

Svěřila ses mi jednou s jednou s půvabnou historkou, jak jsi byla v pražské tramvaji ovlivněna jít na konkurs pro televizní hlasatelky. Můžeš ji prozradit i čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU?

„Tenkrát jsem byla ,na rozcestí´ a nevěděla, co dál počít. Čerstvě jsem neuspěla u zkoušek na Akademii múzických umění. Na obor operní zpěv. Upřímně, talentu poskrovnu – nedivím se teď, že mne nevzali. V tramvaji mne požádala jakási sedící babička, abych jí označila jízdenku. S úsměvem jsem tak učinila. A ta vpravdě pohádková babička vyřkla prorockou větu: ,Slečno, vy se tak krásně usmíváte, vy byste se mi líbila v televizi´. A žádala o souhlas vedle stojícího muže. Ten se mi zdál povědomý. Dala jsem se s ním do řeči, a přišla na to, že to byl Mil an Friedl, který tehdy uváděl televizní hudební pořady. Jinak byl známý z programů Divadla hudby a Lyry Pragensis. Svěřila jsem se mu, že by mne zajímalo dělat něco podobného. Slovo dalo slovo a on mi poradil, abych to zkusila vzít za nějaký konec. Abych zkusila konkurs na hlasatelku. Měla jsem tenkrát neuvěřitelné štěstí, když jsem zavolala do televize, zjistila jsem, že casting – tehdy se říkalo konkurs, konaný většinou tak jednou za pět let – právě probíhá. Zkrátka, prostě zaúřadovala ta pohádková babička z tramvaje.“

Marie Retková s manželem MUDr. Petrem Retkem a tenisovými trofejemi.

Jak tvrdá byla řehole televizní programové hlasatelky v tehdejší Československé televizi. Musely jste, tedy vlastně museli, jelikož jste měly i mužské kolegy, dělávat čas od času nějaké rekvalifikační zkoušky?

„Rekvalifikační zkoušky? Ty jsme nedělali. Ale dostali jsme od televize solidní základ, co se týče mluvy a vyjadřování. Respektive, televize nám zprostředkovala hodiny jevištní řeči na divadelní fakultě AMU, dodnes s povděkem vzpomínám na paní profesorku Annu Rottovou.“

Je Ti trošku líto, že role programových hlasatelek z obrazovek již nadobro zmizela?

„Myslím, že dneska už bychom jako hlasatelé v té podobě, jak jsme vystupovali do roku 2005, neobstáli. Ta profese by musela projít proměnou – dnes se všechno hýbe, chodí, rychle se mění… Myslím, že dnes je všechno tak, jak má být. I když je pravda, že nemine den, aby mne někdo nezastavil na ulici, v obchodě, kdekoli a nezavzpomínal a nezatoužil po hlasatelích.“

Jsi i knižní autorkou. Neláká Tě spisovatelská dráha trvaleji?

„Psaní mne vždycky bavilo a baví. Vystudovala jsem novinařinu a vlastně souběžně s hlasatelskou profesí jsem stále něco psala. Do novin, časopisů – už si ani nepamatuji, kam všude… Namátkou: Svobodné Slovo, Receptář, PharmBusiness Magazin, rozhovory pro webové stránky deprese.com. Příběhy mých kolegů z hlasatelny jsem v roce 2000 zachytila v knize ,Dobrý večer, vážení diváci´. Dnes mám už čtvrtým rokem velké potěšení moderovat pro 1. lékařskou fakultu pořady ,Křeslo pro Fausta´ ve Faustově domě . A pak vyprávění hostů z lékařského i společenského života převá ;dět do psané podoby. Teď v prosinci vyjde další knížka ,Křeslo pro Fausta´. Nejlépe se cítím u rozhovorů, ať už u mikrofonu nebo živě. V Českém rozhlase moderuji na ,Dvojce´ pořady s přestávkou už jedenáct let – ,Hosta do domu´, dnes navíc ,Noční Mikrofórum´.“

Co děláš pro svou fyzickou kondici?

„Pohyb je mou drogou. Když se den dva nehýbu, jsem nesvá. Stále – a to desítky let – hraju se stejnou partou basketbal v Sokolu Kobylisy. A miluju tenis, ten dokážu hrát až k absolutnímu vyčerpání.“

Kdysi byla „specialistkou“ na moderování tanečních soutěží Tvá někdejší kolegyně Marta Skarlandtová… Uváděla jsi i Ty nějaké taneční soutěže či festivaly?

„Hodně let jsem uváděla mezinárodní taneční soutěže v Ústí nad Labem, vlastně jsem je po letech po Martě ,zdědila´. K vrcholným výkonům na parketu jsem vždycky vzhlížela s obdivem.“

Marie Retková během utkání tenisové čtyřhry se spoluhráčkou Adrianou Sobotovou.

Chodíš na balet a moderní tanec jako divák?

„Mám moc ráda ,Romea a Julii´ Sergeje Prokofjeva, hudba a tanec, který dokáže absolutně pohltit!“

Jsi vystudovanou žurnalistkou – jakou otázku by sis dala sama sobě na závěr?

„Jak mi chutná život? – Chutná, pořád, stále je z čeho se těšit a radovat.“

 

Za rozhovor poděkoval: Michal Stein

Foto: archiv autora

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Novou hru“Pohřeb až zítra“ inspirovala rodina

Švandovo divadlo chystá na konec sezóny lahůdku: novou hru Natálie Kocábové, razantní komedii „možná i o vaší rodině“

 

 

Švandovo divadlo chystá na konec sezóny lahůdku: novou hru Natálie Kocábové, razantní komedii „možná i o vaší rodině“. Pod názvem Pohřeb až zítra a v režii Daniela Hrbka ji smíchovská scéna uvede ve Velkém sále, první premiéra bude 27., druhá 29. května.

Ve hře vyprávějící o jedné rodinné večeři, která se promění v divoký rej názorů, charakterů a životních karambolů, uvidíme Roberta Jaškówa v roli Otce, Matku hraje Bohdana Pavlíková. V rolích sourozenců se představí Natálie Řehořová (Andy), Beáta Kaňoková (Tess) a Cyril Dobrý v alternaci s Adamem Ernestem (Miki). Matčina cizokrajného přítele a užaslého návštěvníka svérázné sešlosti, kterou Matka uspořádá v předvečer babiččina pohřbu, ztělesní Luboš Veselý jako Jiří.

Rodinné hovory a binec jménem rozvod

Napsala jsem hru o něčem, co mě skutečně a na denní bázi stresovalo o ztrátě pocitu domova. A také o rozvodu, který je v ní všudypřítomný, a přesto jakoby nepodstatný. Mně ale připadá, že právě rozvody udělaly ve společnosti větší binec než obě světové války dohromady. Nešlo mi ale o sondu do této problematiky, napsala jsem prostě hru o jedné večeři rodiny, která ztratila svůj původní charakter,“ říká Natálie Kocábová známá také jako Natalie Kocab.

Spisovatelka, hudebnice, textařka a zpěvačka, která dramaturgii a scenáristiku vystudovala na pražské FAMU, hodně čerpala i ze svého vlastního příběhu a rodinného zázemí. „Každá z postav má nějakou rezonanci ve skutečných členech mé rodiny. Moje rodina se šíleně těší na premiéru a cítí se potěšená, že je o ní napsána divadelní hra, jenomže na mě z toho jdou trochu mrákoty. Šlo totiž hlavně o výchozí impuls, dál jsem si už jednotlivé figury utvářela, jak se mi zlíbilo a jak jsem potřebovala… ale vysvětlete jim to, že?“, říká autorka, jejíž hra vtipně líčí situaci známou snad v každé rodině: totiž to, jak těžké ; je v klidu si promluvit s nejbližšími příbuznými.

Živá hra s lidmi, co se mají rádi

Inscenaci připravuje režisér a zároveň ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek. Ten před dvěma lety vyzval Natalii Kocábovou ke spolupráci a coby zkušený divadelník ji dovedl až k vytvoření nejlepšího textu. „Na Natáliině psaní se mi líbí energie, napětí a přímost, s jakou směřuje k vyhroceným dramatickým situacím. A také ostrý, autentický jazyk jejích postav. Všichni hrdinové vycházejí z autorčiny prožité zkušenosti, a i když často jednají v tenzi, zkratovitě a povrchně, jsou to živí lidé. A je jasné, že navzdory všemu a všem se mají v téhle rodině nesmírně rádi,“ říká Daniel Hrbek, jemuž vyhovuje i autorčin smysl pro humor a její bystře psané dialogy připomínající skvělé momenty z komedií Woodyho Allena.

Vedle stálých členů Švandova divadla – Roberta Jaškówa a Bohdany Pavlíkové – režisér vsadil na neokoukané mladé talenty, vítěze hereckého konkurzu: ten uspořádalo Švandovo divadlo vůbec poprvé ve své novodobé historii. Jako autorku hudebního doprovodu angažoval Daniel Hrbek Natáliinu stálou spolupracovnici, nadanou skladatelku Michaelu Polákovou působící v Londýně.

Bílé víno pro ženy

Při práci na scénáři vznikla i další divadelní hra Bílé víno, kterou Natálie Kocábová napsala jaksi mimochodem – během úprav předešlých verzí Pohřbu až zítra, kdy ji pronásledovaly „výčitky z nicnedělání“. Jak prozrazuje režisér Hrbek, „je to hra o ženách, pro ženy a máme zájem ji ve Švandově divadle uvést“.

 

 

www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

Foto: Alena Hrbková

Taneční magazín

 

Rozhovor s fotografkou a spisovatelkou SÁROU SAUDKOVOU

„Tancuji podle hudby a nálady.“

Málokomu se podaří, že je jeho jméno v tom dobrém smyslu slova i jeho značkou – prezentací. Sára Saudková patří k těm nemnoha šťastným jedincům. Fotografka, spisovatelka, ne tak dávno i odvážná moderátorka pořadu televize Nova „Peříčko“ – a v současné době taky několikanásobná maminka na skoro plný úvazek.

A právě Sáru Saudkovou jsem požádal o několik odpovědí na otázky s taneční tematikou:

 

Vzpomínáte ještě, kdy jste udělala své první taneční krůčky?

Patrně na nějaké takové té roztomile pitomé školní besídce, kde nás nutili do křečovitých postojů a my se všichni svíjeli hanbou a studem a ze všeho nejraději jsme chtěli zdrhnout pryč.“

Asi teď tedy bude bezpředmětná otázka, zda jste chodila do tanečních?

Ne. Nechodila. A dokonce se tomu povedlo uniknout i mým dvěma sestrám. Byla v tom jistá vzdorovitá rebelie nedělat to, co se od nás žádá a očekává. Navíc mi v té době připadalo strašně trapné, jak se holky navlékaly do těch děsivých tanečních šatů. I ty docela hezké v nich vypadaly jako obludy.“

Přejděme od šatů k tanci, vyhovoval Vám nějaký styl či druh tance?

Žádný konkrétní. Já velmi ráda tancuji a řekla bych, že dobře, ale tancuji s vášní a s radostí, ale zejména spontánně. Tancuji podle hudby a nálady, ne podle tanečních kroků a předpisů.“

Vedete nějakým způsobem k tanci své děti?

Ne !!! Nechávám to plně na nich. Zatím k tomu mají přirozený odpor. Nejspíš ty geny…“

Který tanec  obdivujete z pozice diváka?

Tango. Ale při něm bych snad byla raději v pozici tanečnice. U toho se vážně nedá sedět a dívat se.“

Které taneční představení anebo muzikál (vzpomínám, že jste i před časem vystavovala v divadle Hybernia, zaslíbeném muzikálu) Vás v poslední době zaujaly a proč?

Nemám ráda muzikály. Ale ráda bych někdy zažila takovou ,poctivou irskou dupárnu´, tím myslím irský tanec v nefalšované irské hospodě pozdě do noci.“

Vypravíte se někdy do divadel i na klasický balet?

Ne. Až na jednu výjimku – už ,pradávno´ jsem viděla vystoupení holandského královského baletu v režii Jiřího Kiliána. A to bylo něco. Fascinace přirozeným pohybem, nezkrouceného klasickou baletní školou. To byla oslava těla a radosti z tance!“

Jistě jste fotografovala tanečníky a tanečnice?

„Ráda vyžaduji taneční gesta a polohy, jsou velmi vášnivé a srozumitelné. Ale vzhledem k tomu, že fotografuji klasickou technikou, musí to být statické pózy ve stylu ,nehýbat, zaostřuji, fotím!´ Portrétovala jsem před lety Vlastimila Harapese a je pravdou, že tanečníci znají bravurně své tělo a tělo naopak poslouchá je. Hezky se s nimi pracuje. A taky nemají stud, ostatně se nemají za co stydět. Tělo je vlastně jejich pracovním nástrojem.“

Co Vám tedy říká tanec obecně jako výtvarnici?

Když je přirozený, a nikoli uměle vykřečovaný na efekt, pak je to pastva pro oči i pro duši. A pro fotoaparát jakbysmet.“

A na čem v současné době pracujete? Záměrně se neptám pouze na fotografování…

Tkám na dvou stavech. Dopsala jsem totiž další knihu pro dospělé ,Zpocená záda´. Pustím se do pokračování ,Půlnočních pohádek´, ty vyšly vloni v Albatrosu a velmi se líbí a čtou. A konečně zase zalézám do fotokomory. Takže si tak vesele střídám psaní s fotografováním a moc mě to baví.“

Kde uvidíme Vaše nejbližší výstavy?

Tu nejaktuálnější v květnu v Ženevě. Na podzim v Chebu a příští rok v italském Udine, na mezinárodní výstavě ,Ženy ve fotografii´. Jsem opravdu poctěna, že tam v té úžasné společnosti světových fotografických es budu reprezentovat naši zemi.“

Děkuji za velmi upřímný rozhovor

 

 FOTO: SÁRA SAUDKOVÁ

Michal Stein

Taneční magazín