Skladatel, producent, aranžér, multiinstrumentalista i textař EDUARD PARMA:

„Na úspěšný festival Cavan International Song Contest do Irska nám (a hlavně Jiřímu Kornovi) napomohl i manažer Státního souboru písní a tanců“

Je z muzikantské rodiny. Otec byl kapelníkem, který vystupoval v Evropě i zámoří. Jeho bratr Jindřich léta vystupoval s Orchestrem Karla Vágnera a dodnes napsal desítky písniček pro Petra Kotvalda i jiné slavné interprety. Zpívala i Edova někdejší manželka Radmila (dokonce zaujala na festivalu Děčínská kotva s písničkou „Nenávidím nošení těžkých tašek“). Jeho dcera Anička naopak zpívala na albu „Booong!“, které získalo, v jeho produkci i za výrazného autorského přispění, Platinovou desku. A zpívá i Edova další dcera Adélka.

On sám je podepsán pod stovkami písní v Čechách, ale i ve Velké Británii, kde v osmdesátých letech žil a pracoval. Dnes jej můžete potkat v jeho studiu SOKIT anebo při sportování. Ačkoli v mládí závodně provozoval lehkou atletiku, nyní ho spíš potkáte na kole. A i proto pojmenoval své nejnovější, „jubilejní“ album „NA KOLE ON“. Jmenuje se EDUARD PARMA. A jelikož se dobře známe už 29 let, budu mu v následujícím rozhovoru tykat:

Navážu na tu muzikantskou rodinnou tradici. Od kolika let ses už tedy aktivně věnoval hudbě?

Od pěti let. V Břevnově, kde jsme tehdy bydleli, jsme měli byt až u střechy. A hned vedle měla balkón učitelka klavíru.  Legrační na tom bylo (protože ona bydlela v domě se sousedním vchodem), že jsme vždy přelézali hrazení balkonu a naši i paní učitelka mě drželi, abych neslít´ ze čtvrtého patra dolů. Učení not ani hra na klavír mě zpočátku vůbec nebavily. A vlastně nikdy. Možná až o trochu později na Státní konzervatoři?  Ale opravdu až ve zralých letech jsem začal cvičit o své vlastní vůli.“ 

Na historickém snímku (z roku 1963) s kytarou na inkriminovaném balkónu

Takže otec na vás s bráchou neměl nervy a svěřil vás jiným pedagogům?

Táta hrával po nocích v kavárnách a vždy se z hraní vracel pozdě k ránu domů a taky dlouho spal. Pakliže ale zjistil ráno, že hrajeme méně, než bylo potřeba, hned vylez´ z postele a bylo zle.  Co bylo úžasné, že ještě v noci   – když jsem nemohl přijít na nějaký příklad z matiky nebo fyziky – ráno u snídaně jsem ho měl na stole vypočítaný. A přitom on v tu chvíli tvrdě spal.“

Orchestr Eduarda Parmy staršího v akci a na reprezentativním snímku (dole)

Původně jsi vystudovaný jako hráč na dechový nástroj, konkrétně klarinet. Jak ses později – v kapelách – dostal ke hraní na basovou kytaru?

Ne, ne, tak tomu bylo úplně obráceně. Už ve škole, někdy kolem 8. třídy, jsme založili třídní kapelu ,THE ROCKING BONES´  (v překladu: ,Rokující kosti´, aby byl název co nejpodobnější ,Rolling Stones´) a tam jsem začal hrát na baskytaru. Ta jako taková ovšem v té době v Praze vůbec nebyla k dostání. Chodil jsem ob den do obchodu v Panské ulici. Až jednou mě potkalo štěstí a mohl jsem si ji koupit.  Na klarinet jsem začal hrát teprve asi o dva roky později.“ 

„THE ROCKING BONES“ a šílenství v řadách obecenstva na jejich koncertu (na snímku dole)

Tvé největší hudební hity devadesátých let doslova bouraly diskotéky. Chodíš si sám dodnes zatancovat na diskotéky? Anebo tam třeba sondovat „vzorek potenciálních posluchačů“?

Jééé. Naposled jsem byl, s kámoškou, v klubu ,RETRO´ na pražské Francouzské ulici a hráli tam ,elektro ´. Je to styl mně již tak vzdálený oproti tomu, čemu my jsme říkávali ,disco´. A tak jsem tím pádem myslel, že půjdeme za hodinku domů. Mé partnerce se tam ale kupodivu tak líbilo, že jsme odešli až kolem třetí ráno.“ 

Eda v roli DJ

Chodíval jsi, jako školou povinný, také do tradičních tanečních? A jak jsi to tam prožíval?    

Tak taneční jsem nesnášel. Byl jsem v té době až nepřirozeně stydlivý i tvrdý (asi také po otci, který byl excelentní muzikant, ale tančit neuměl). Dodnes vzpomínám, jak jsme většinou se spolutanečníky šli na pivo.“

Dlouho jsi vedl doprovodnou kapelu Jiřího Korna. Ten je známý i jako výborný tanečník a choreograf. Měl nějaké „pohybové“ požadavky taky na kapelu? Zanechalo to v Tobě dodnes „taneční“ stopu?

Ne, určitě ne.  My jsme pouze hráli hudbu. Na jiné ,pobavení´ tam byly tři tanečnice. A taky jeden tanečník.“ 

Na archivním snímku s baskytarou nikoli v kapele Jiřího Korna, nýbrž Apollobeatu Petra Spáleného (respektive Spáleného Jana, jelikož zpěvákovo doprovodné těleso se jmenovalo po kapelníkovi, zpěvákovu bratrovi)

Co vás vedlo – s bratrem Jindrou – k hudebně tanečnímu projektu „Hipodrom“?

Tak to byl nápad Jindry, a vždy, z kolegiality nebo ,bráchoviny´, mě tam nechal napsat dvě skladby na každé LP.“

Ve svém studiu SOKIT

Méně se už o Tobě ví, že také píšeš nápadité texty s neotřelými slogany. Co Tě inspirovalo ke Tvé dávné „pecce“ „King Kong in Hong Kong“?

Již spousta hudebníků toto vyřkla, že to přijde se shora. Zkrátka hraje hudba, máš sluchátka na uších a zkoušíš něco vymyslet… …zpíváš si třeba: ,Bum bum  –  bum  bum´. A najednou na Tebe  odněkud z nebe spadne ,King Kong in Hong Kong´! A ani netušíš jak.“

A jak vznikal Tvůj nejčerstvější „jubilejní“ projekt pod bombastickým názvem „NA KOLE ON“? Inspiroval Tě k názvu spíš Napoleon anebo dávná „vypalovačka“ Ivana Hlase „Na kolena“?

Spíš ten Napoleon. Připadalo mi docela veselé, že rád jezdím na kole a třeba by o mně někdo, kolem koho jedu, řekl: ,To je on… NA KOLE ON´. Ale byl to trochu ,porod´ vymyslet něco vtipného. Chtěl jsem si napsat slova sám, a chvilkama je to i trochu drsný: ,….můžeš shodit toho svýho motorkáře do příkopu/a já sám mu rád jámu vykopu…´. Je to vlastně celé o tom, jak kluk a holka spolu jezdí na kole a jsou šťastni. Do té doby, dokud ona nepotká motorkáře, který ji učaruje. A kluk na kole teď chce její lásku zpět. Chystáme k tomu ještě video, ale až bude lepší počasí.“ 

Obal nejnovějšího alba prozrazuje i konkrétní číslo autorova jubilea

Jeden z Tvých největších hitů pro Jiřího Korna „Žal se odkládá“ občas nyní zazní i v reklamách. Jak se Ti to, jako skladateli původní písničky, teď z televize poslouchá?

Věříš, že já to skoro nevidím? Ale často mi zavolá někdo ze známých a říká, že to viděl. Ale já, třeba před několika týdny, ve chvíli, kdy jsem telku zapnul, jsem uslyšel poslední akord a říkal si: ,Sakra, to je mi nějak  povědomé´.   🙂  

S Daliborem Jandou (v roli kmotra)  při slavnostním předání Platinové desky za album „Booong!“

Tato píseň, s anglickým textem Miloše Skalky  „You’re My Voodoo“, získala  v roce 1979 hned čtyři ceny na festivalu Cavan International Song Contest v Irsku. Jak jste se tam tehdy – za minulého režimu – přihlásili? Složitě?

Nekonečně složitě. Někde jsem se dozvěděl, že ten festival existuje a získal i jeho adresu. Jenže, přihlásit se znamenalo také poslat i pár peněz přihlašovacího poplatku. A to v době komunismu nebylo možné. Využil jsem tedy situace, kdy jsme byli s Jirkou Kornem na dvoudenním zájezdě v Mnichově. Zabalil kazetu a text do balíčku i s penězi a ten odtamtud odeslal poštou. Za pár dní přišel telegram domů do Prahy, že píseň přijali. A já byl štěstím bez sebe. Jenže z Mnichova jsem poslal nahrávku s Hanou Buštíkovou (dnešní ,součástí´ dua ,Kamélie´). Ale potom náš manažer, pan Berka, navrhnul: ,Pane Parma, co kdyby do Irska jel pan Korn?´ On pan Berka byl takový distingovaný člověk, kromě ,menedžungu´ Jiřího Korna dělal ještě manažera SSPT (Státní soubor  písní a tanců).  No a pak jsme tam jeli. Nikdo nás nepodpořil, museli jsme si letenky i pobyt hradit ze svého. Ale naštěstí ceny byly i finanční, takže nakonec se nám všechno vrátilo.“

Měl tento úspěch vliv na to, že ses později přestěhoval do Anglie? 

Určitě ano, myslel jsem, že jsem génius, bez kterého se světová hudba neobejde. :-)

S dalším legendárním Jandou – tentokrát Petrem – a zpívající šéfredaktorkou TANEČNÍHO MAGAZÍNU Evou S.

Odjakživa píšeš také hodně písniček pro ženy. Namátkou jmenujme historicky Pavlínu Filipovskou či Miluši Voborníkovou anebo již zmíněnou Hanu Buštíkovou. Nejnověji třeba Jiřinu Annu Jandovou anebo Tvé objevy Markétu Z. či zpívající šéfredaktorku tohoto magazínu Evu S., jak se Ti se zpěvačkami spolupracuje? Lépe než s mužskými interprety?

Skoro jo. Mám ženy moc rád a pokud mají hezký hlas a neprotestují proti mým nápadům, je to většinou radostná spolupráce.“

Už zmiňovaný projekt „NA KOLE ON“ jsi – u příležitosti svého životního jubilea – vydal nejen na CD, ale rovněž na „klasické“ vinylové LP desce. Proč? Ze sentimentu? Anebo je to požadavek některých DJ?

Možná tak i tak. Mám několik přátel mezi diskžokeji a oni, z ničeho jiného než z vinylu, nehrají. Vrací se totiž do módy. A také jsem si chtěl udělat radost a vidět LP, kde by bylo jen moje jméno. …i když na titulní stránce nakonec není. (Vidíte a to je další příklad souvztažnosti s ,Rolling Stones´, kteří své jméno mají na prvním LP také až na zadní straně.)“ 

Eda (vpravo) na historickém snímku s bratrem Jindřichem (ještě v minulém tisíciletí)

Vraťme se k vaší muzikantské rodině. Konzultujete někdy s bratrem vzájemně své chystané nápady anebo projekty?

 „Skoro vůbec.“

A bratři Parmové (tentokrát na snímku v opačném gardu a v tisíciletí současném)

Posmrtně jsi vydal i CD se skladbami vašeho tatínka. S jakým ohlasem se to setkalo u starších posluchačů, pamětníků?

To není úplně přesné. Ono vlastně vyšlo již v posledním roce jeho života. A později mi volalo několik kolegů, kde by mohli najít tu či onu skladbu, a když jsem jim řekl o CD, byli nadšeni. Asi největší zájem byl, když si to teď zpětně rekapituluji, o skladbu ,Cesta ke hvězdám´.“

S Jaromírem Nohavicou u příležitosti udílení Výročních cen Ochranného svazu autorského

 A k závěru obligátní otázka: co právě chystáš?

Já moc neplánuji. Spíše si dělám pomalu další CD. Soustřeďuji se na to, aby hudba byla hlavně instrumentální (zpěváci nezlobte se, ale už za mlada jsme trpěli názorem, že zpěv hudbu kazí). Takže připravuji další CD, jde mi také o to, aby bylo rozmanité, stylově i instrumentačně. A pokud možno pestré s minimem bicích, protože ty diskotékové rytmy mi už (oproti mému mládí) začínají lézt na nervy.“ 

Na křtu minulého „jubilejního“ Eduardova alba pod názvem „Skladby vydané i nevídané“. V pozadí je rozesmátá autorka posledních obalů Parmových hudebních nosičů Lenka Scheithauerová.
Obě zde zveřejněné obaly jubilejních CD jsou z dílny sympatické (výše zvěčněné) Lenky

A úplně nakonec; máš nějaké muzikantské krédo anebo filozofii?

Asi takhle: muziku miluji, je to můj život a mrzí mě, že se z ní vytrácí to, co dělá hudbu hudbou, třeba harmonie. Hudba má mít tři složky: melodii, harmonii a rytmus. A to prostřední se již vytratilo. A hlavně kvůli tomu, že dnes si každý své ,písně´ píše sám a hudební skladatelé jako profese (stejně jako textaři) téměř vymizeli.“

TANEČNÍ MAGAZÍN se závěrem připojuje k dodatečné gratulaci k životnímu jubileu a přeje hodně zdraví, inspirace a tvůrčích sil.

Foto: archiv Eduarda Parmy

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

„REVIZOŘI“ se moří i noří

Dlouho očekávaný titul přichází do kin. Velmi dobrá DANA MORÁVKOVÁ ve filmu i tančí! Výtečná kamera. Režisérka EVA TOULOVÁ ve svém vlastním filmu také hraje! Zajímavé scenérie Prahy. Skvělá hudební dramaturgie.

Dlouho očekávaná premiéra TANEČNÍM MAGAZÍNEM často avizovaného celovečerního debutu mladé režisérky EVY TOULOVÉ „Jak se moří revizoři“ je tady. Film je sic deklarován jako komedie, spíše by jej bylo výstižnější označit za „lehce nadhledové komorní soft drama“. Mladá režisérka si troufla na nelehký úkol – nalézt „mezeru“ na trhu mezi ohromným množstvím úspěšných českých rodinných komedií. Je pochopitelné, že se proto snažila nejen najít takříkajíc vlastní parketu, ale i k této bezpodmínečně nutné velké dávce osobitosti přidat ještě něco navíc.

Eva Toulová je – kromě filmové režisérky – rovněž spisovatelkou a malířkou. Nyní si ve svém vlastním filmu sama sobě nadělila i roli herečky. Zařadila se tak historicky po bok Jiřího Menzela, Juraje Herze či Milana Šteindlera a dalších. Bylo to rozumné? To nejlépe posoudí již diváci samotní …

Velkou devízou „Revizorů“ je skvělá kamera Tomáše Krejči. Po celou dobu je výtečná a neklesne nikdy na rutinní či podbízivou úroveň. V jediném okamžiku jí lze vyčíst epigonství. To když při „průhledu“ ledničkou kopíruje legendární reklamní klip ledničky Samsung – Calex režiséra Filipa Renče a kameramana Asena Šopova z počátku devadesátých let minulého století. Škoda, že ne vždy klady práce kameramana podpořil odpovídající a dynamizující střih…

Vznik filmu „Jak se moří revizoři“ se také sám mořil s řadou problémů. A proto spatřoval světlo světa trochu pomaleji. Herečka jedné z hlavních rolí Michaela Doubravová se stačila provdat – stala se Tomešovou. Dále například: poruchovější tramvaje typu Škoda-Porsche, ve filmu zabíraný hlavně z interiéru,  už nyní poněkud mizí z pražské dopravy. Nakonec, natáčení v roce 2016 dokumentuje i jeden z dlouze snímaných aktuálních dobových plakátů na hudební produkci, s výrazným datem „2016“ ve svém dolním rohu, z  jistě konečné pražské tramvaje.

Petr Batěk a pražská tramvaj a záplava kontrolovaných lístků, čili jízdních dokladů

Právě výborné scenérie „Prahy dopravní“ jsou další nesmírně silnou stránkou tohoto filmu. Záběry z podzimní Ruské ulice, konečné tramvají na Bílé Hoře, tramvajové tratě i zastávky v Braníku či Modřanech jsou pro Pražana příjemnou připomínkou a pro mimopražského diváka lákadlem. Lokace kolem stanic metra Vysočanská, Palmovka či Skalka, sekvence z Florence i Vysočan patří k nejsilnějším momentům filmu. Praha se tak stala sama o sobě jeho hlavní protagonistkou. Možná, že zde ještě mohla být efektně využita architektonicky zajímavá nová tramvajová trať na Barrandov? Navíc, tramvaje i autobusy film nesmírně dynamizují, dávají mu tempo a rytmus současnosti. Z téměř devadesáti procent jsou dopravní prostředky autentické, se vším všudy. Pouze zarazí záběr tramvaje z Jindřišské ulice a autobusu na Skalce. V těchto dvou případech jsou čísla linek i názvy konečných – jako nepovolená reklama v televizi – rozostřeny. To trochu hodně postrádá logiku.

Režisérka vsadila – v případě hlavních protagonistů – na herce známé z televizních seriálů. Dana Morávková, Michaela Tomešová, Ladislav Ondřej, i v drobnější roli Anna Kulovaná. Kromě Dany Morávkové se nedá říci, že by jednoznačně přesvědčili. Dlužno objektivně podotknout, že například Michaela Tomešová tu však nemá šanci rozvinout svůj muzikální a pohybový talent. Naopak, Dana Morávková dává při tanci rozpomenout na svou choreografickou a krasobruslařskou minulost.

Dana Morávková na pracovním snímku z natáčení

Čím je „Jak se moří revizoři“ pro herce největším úskalím? Jednoznačně minimem akcí! Režijní vedení ve stylu minimalismu je pro interprety nadmíru složité. Ve filmu se sedí doma u stolu, na návštěvě na sedačce, na schodech, ve slamu, v autobuse, v tramvaji, v hotelu na posteli, v kosmetickém studiu, na vyhlašování tomboly… Prostě, všude! Herec se tak zákonitě snaží takzvaně „tlačit na pilu“ a deklamuje pak takřka divadelně. Markantní je to při statických sedících dialozích hlavního protagonisty se svým filmovým bratrem. Navíc, zmíněný herec v titulní roli je ve verbálním projevu strojený i v momentech, kdy se snaží být lidovým a civilním…

Výše zmíněné záležitosti zarazí zvláště za okolností, že film měl vlastní dramaturgyni dialogů. To ještě navíc, kromě standardní dramaturgyně… Naopak, na adresu dramaturga hudebního musí zaznít pouze slova chvály!

K nejsilnějším pasážím filmu patří až formanovsky inscenované vyhlašování tomboly. Zde vše graduje a atmosféra obdobných akcí je vystižena naprosto dokonale. Režisérka Eva Toulová zde bravurně prozrazuje i své dokumentární zkušenosti.

Na rozdíl od předešlého patří mezi slabší momenty „Revizorů“ násilné začleňování sponzorů. Mladí lidé se nelogicky, a nikterak v souvislosti s dějem, baví o homosexuálech… To kvůli mediálnímu sponzorovi – konkrétnímu „čtyřprocentnímu“ časopisu. I jistá „studentská“ dopravní společnost je ve snímku představována nad míru únosnou. A totéž lze uvést i o oděvním prodejci. O kosmetickém salonu ani nemluvě.

TomešovouTomešovouJedna z mála sekvencí filmu, kde hlavní protagonista Petr Batěk také chodí

Ač se dialogy (i vnitřní monolog hlavního představitele) sebevíce snaží, nelze z nich vykřesat onu příslovečnou komediální lehkost. K situační komedii má scénář také ještě daleko. A celému filmu chybí výrazná pointa. Stává se jí poněkud šroubovaný happy end, působící spíše ve „výchovném“ stylu amerického televizního seriálu Beverly Hills 90210 .

Bude zajímavé, zda se v budoucnu postaví Eva Toulová po bok v úvodu zmíněných režisérů, hrajících ve svých filmech? Nebo se orientuje na tvorbu dokumentární či výtvarnou anebo psaní?

Foto: archiv filmu „JAK SE MOŘÍ REVIZOŘI“

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN