Dlouhodobý workshop pro tanec a hlas

Tanečně–hlasový prostor. Kterak hledat ve vlastním hlase prostor, otevírající se pro vnitřní tanec? Jak tanec doprovází rozeznívání hlasu? Tím (i mnohým jiným) se bude zabývat série pravidelných setkání s umělkyní a pedagožkou Silvii Kudelovou. Kde? V Brně, v BuranTeatru.

Silvie Kudelová // Singing Body// – workshop

Sebevyjádření hlasem a tancem skýtá možnost propojení člověka s hlubšími úrovněmi sebe samého.

Na workshopu budeme vytvářet prostor k vyjádření těch vrstev, jež často zůstávají uzavřené a tlumené. Objevovat niterný pohyb, zviditelňovat ve vnějším prostoru jeho formu a zvuk. Rozšiřovat prostor uvnitř sebe samých, ve kterém se může usídlit hlas.

Budeme se učit naslouchat vlastním tendencím, jež vyjádříme skrze elementární tanec a zpěv.

Detailní práce se bude věnovat vrstvám těla a jejich vztahům, jejichž znalost otevírá cestu k plnosti hlasu a radosti z tance. Budeme pěstovat vnímavost k tomu, co je, a otevřenost pro sdílení objeveného do jemných nuancí. Takto se zaměříme na budování vnitřního prostoru – sídla, ze kterého proudí naše kreativita.

Hlas i tanec jsou neseny ve společném čase a prostoru. Mohou se o sebe opírat, inspirovat a vzájemně se vést k větší citlivosti projevu. Společně vytvářejí prostor – v těle, ve světě – jež dává život obrazům rozených hlubokou imaginací.

Série setkání obsahuje čtyři etapy:

Etapa první: Soft body in a soft voice/Cesta k hradu (září–říjen 2020)

Nabízí se zde cesta k nitru. Necháváme projevit, co dříme. Příběhem jsme vedeni dovnitř – jdeme cestou k hradu/k sobě. Ve vrstvách těla rozpoznáváme stezku. Prvním krokem vstupujeme na pole jemného pozorování. Jen tudy vede cesta k cíli. Pozorovat, naslouchat, rozvíjet, co je zaseto.

Etapa druhá: The Form of Body is the Form of Voice/Hrad (listopad–prosinec 2020)

Další etapa je časem zpevňování. Ověřujeme, co drží, co potřebuje podepřít a čeho je třeba se zbavit ku prospěchu vnitřní stability, zakořenění vlastního projevu. S přesností tvoříme formu, jež má zvláštní vlastnost. Ve své pevnosti zůstává stále tvárná. To se nám daří jen skrze aktivní službu. Je třeba se dát plně k dispozici. Pak se forma zrodí.

Etapa třetí: A reciving Space/Otevření bran (leden–únor 2020)

Příběh pokračuje. Vše je připraveno pro hosty. Otevíráme brány hradu. Následujeme touhu sdílet, co jsme vypěstovali do svébytné podoby. Zvučnost obsahu, jež vytváří formu, je dána prostorem. Vnitřní prostor je již připraven k otevření. To se stane odrazem přes přijetí prostoru okolo.

Etapa čtvrtá: Play with…/Slavnost (březen–duben 2020)

Celý příběh vrcholí slavností. Zveme známé i neznámé. Zveme k slavení společné přítomnosti, která v nás zanechá otisk. Zkušenost se sdílením a otevřením rozhýbá vlnu inspirace. Přicházejí impulsy zevnitř i zvenčí. Vnímáme je, vítáme je s radostí, která dává znít tomu, co je řečeno. Zapojujeme se do hry, jež zanechává stopy.

Etapy setkávání navazují jedna na druhou, je však také možnost se kdykoli připojit a odpojit v souladu s individuální chutí a rytmem každého.

Jako skupina putujeme vždy společně, s možností pozorovat. S prostorem pro spolupráci v menších skupinkách či s prostorem pro sólové vyjádření.

Setkávání je otevřeno každému, kdo má chuť objevovat a prohlubovat v sobě příběh, hlas a tanec a kdo chce soustředěnou pozorností rozpoznávat a rozvíjet i detailní nuance. Není potřeba žádná předchozí zkušenost.

Praktické informace:

Workshop bude probíhat v češtině.

Data první etapy Soft body in a soft voice/Cesta k hradu:

Úterý 15. 9., 22. 9., 29. 9., 6. 10., 13. 10. vždy 18.30–20.00

Místo:

Workshopový sál, BuranTeatr, Kounicova 20, Brno

Cena:

Permanentka na 5 lekcí první etapy Soft body in a soft voice/Cesta k hradu: 900 Kč (1 lekce/180 Kč); 1 lekce bez permanentky: 230 Kč

Registrujte se na workshop SINGING BODY první etapu Soft body in a soft voice /Cesta k hradu zasláním vašeho mailu na: silvie.fadein@gmail.com do 6. 9. 2020.

Silvie Kudelová

Silvie Kudelová

Umělkyně a pedagožka, jejíž zaměření se dotýká několika oblastí. Ponejvíce pohybu, tance, herectví, klaunství a zpěvu. Ve své tvorbě i pedagogické činnosti se detailně věnuje jedinečné cestě člověka, jež podporuje k otevírání se a sdílení. Důležité místo v její práci má příběh i přítomný okamžik, ve kterém je uchována minulost a zároveň má být svobodným krokem pro budoucí dění.

Přes studia Hudebně dramatického oboru ve Zlíně rozvíjela dále svou uměleckou cestu studiem Fyzického divadla na JAMU v Brně- Na to pak navázala studiem Tanečního a pohybového divadla a výchovy. Od dětství se věnuje také zpěvu a cestě hlasu, na níž se setkala s mnoha lektorskými přístupy, technikami a žánry.

Umění a pedagogika jsou pro ni součástí jednoho celku výzkumné a tvořivé cesty, kde jedna složka podporuje a prohlubuje druhou.

BuranTheatr

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

V tunelu jen pro horních dvacet diváků a basketbalisty!

TANEČNÍ MAGAZÍN si vybral nejkomplikovanější a nejrozporuplnější i rovněž vzácně inscenované představení letošní přehlídky TANEC PRAHA 2018.

Proč název „Neboj“? Tento název totiž spojuje Brno a pražský žižkovský tunel. Nápis „Neboj“ napsal – minulého roku – brněnský výtvarník TIMO v Praze nad Žižkovský tunel pro pěší, který spojuje Karlín se Žižkovem. A proč onen nápis? Že tu nebývalo bezpečno? Že se odjakživa říkávalo a podnes říká: „Žižkovu, Karlínu a Libni – raději se vyhni!“?

Každopádně, k recenzi jsme si vybrali nejméně hrané a tudíž nejvzácnější představení letošního festivalu TANEC PRAHA. A jak následující stať napoví, jeho shlédnutí bylo ještě vzácnější, než jsme předem očekávali…

Neboj“ spojilo Prahu s Brnem nejen místem inscenování, ale i spoluprací pražských pořadatelů festivalu a belgických tvůrců s brněnskými pedagogy JAMU.

Belgie – Brno – Praha

Belgický tvůrčí tandem Mossoux-Bonté je českým divákům již znám. Premiérově se Nicole Mossoux představila v Praze již v roce 2000. Jako duo se s Patrickem Bonté objevili na pódiích naší metropole v letech 2005 a 2015, a vždy zanechali výraznou stopu. Tentokrát toto kreativní duo spojilo síly se studenty JAMU z Brna a stálo to opravdu za to.

Nicméně představme si vůdčí osobnosti tohoto projektu. Ale Nicole Mossoux tvoří s Patrickem Bonté nerozlučnou dvojici již od minulého století – přesně od roku 1985. Celosvětově proslulí svými experimenty na pomezí divadla a tance, po celou dobu zkoumají nové cesty, oživují nejrůznější prostory a dokáží se stejně tak vyrovnat s velkým jevištěm jako s nejintimnějšími scénami. Tvůrčí potenciál Patricka Bonté se netýká pouze umělecké tvorby, ale také uměleckého vedení Mezinárodního festivalu „Bellonne-Brigittines“ (od roku 1995). Po rekonstrukci původní kaple a dostavbě její moderní části se navíc v roce 2010 ujal vedení „Les Brigittines“, které proměnil v bruselské Centrum současného umění pohybu.

Šeď nebyla uniformní ani unylá

Poetika těchto dvou – Nicole i Patricka – má v sobě cosi zvláštně znepokojivého, nepolapitelného. To se ani slovy nedá popsat. Prostě, musíte to vidět!

Sama Nicole přišla s myšlenkou oživit magický tunel, který propojuje Žižkov s Karlínem. Ponořit se do jeho neopakovatelné atmosféry. Nápad zaujal nejen festival, ale i vedení divadelní fakulty JAMU a tak všichni společně spojili síly.

Navíc v moravské metropoli je prostorově obdobnou výzvou síť podzemních chodeb Kasemat, bývalé věznice na hradě Špilberku.

Sama Nicole Mossoux to charakterizuje: „Tato místa pojímají prostor jako metaforu života, na jehož začátek si již nevzpomeneme a konec je v nedohlednu. A přece musí přijít, je to věčný koloběh života.“

A jak to vše v praxi vypadalo? Jako bájní krysaři se nás – krátce po osmnácté – začali mladí umělci provázet tunelem dlouhým přesně 303 metry. Měli šédé hábity – evokující „stret-umění“, ale rovněž krysy z temnot. K tomu i šedé holínky.

Čekané či nečekané problémy?

Představení probíhalo za plného provozu. Tunel je spojnicí dolní části Žižkova s Karlínem. Dále jím vede exponovaná cyklotrasa. A aktuálně je téměř jedinou rychlejší spojkou ze Žižkova do Karlína, Libně a dále, jelikož páteřní žižkovská třída Husitská je v dlouhodobé rekonstrukci.

Nevím, nakolik bylo hraní za plného provozu záměrně uvažovanou výzvou? Nebo by byla uzávěra tunelu pro – zhruba půlhodinovou – inscenaci „Neboj“ příliš drahá? Dlužno podotknout, že pátečního večera bylo „Neboj“ ještě reprízováno ve 20.30. Jednalo by se tedy v součtu o hodinovou uzávěru tunelu.

Skutečnost byla následující. Na počátku se před spodním koncem tunelu, kde „Neboj“ začínalo, těsnily v úzké Thámově ulici zhruba dvě stovky diváků. Po začátku začali pořadatelé z TANCE PRAHA usměrňovat počátek davu před vystupujícími.

Zároveň tito pořadatelé vytvářeli po obou stranách „hadu“ diváků koridory pro běžný provoz. Pro cyklisty i chodce! Při šířce tunelu 4 metry a 40 centimetrů nadlidský úkol. Dalším mínusem bylo, že tunel má poměrně prudké zatáčky, přes které nevidíte dál. A hlavní program inscenace začínal zrovna v ten moment, kdy byl hlavní „peloton“ davu za touto první zatáčkou a jeho velká většina tím pádem absolutně nic neviděla!

Představení podmalované východní hudbou a důmyslným osvětlením čile pokračovalo. Viděli jej jedině ti z první řady. A ten, kdo měřil kolem dvou metrů a ony davy před sebou prostě přehlédnul z výšky! My ostatní jsme jen občas zahlédli zdvižené ruce účinkujících a slyšeli zpěv.

Možná si řeknete, proč jsem – při možnosti běžného provozu – nepředešel vystupující a nesledoval inscenaci z vrchní strany? Nebylo to možné! Tam totiž hned zpočátku vytvořili stejnou neprodyšnou hráz fotografové.

Přivedli žebráka na mizinu?

Neboj“ trvalo asi půl hodiny. Bylo nabité efekty. Sršelo nápady i kouzlem improvizace. Škoda, že jej viděli jen ti diváci v první řadě.

Docházelo i k tragikomickým efektům. Když vystupující spustili svůj podmanivě východně až esotericky znějící zpěv, jedna subtilní paní se zastavila a začala se zavřenýma očima relaxovat. A dále pokračující dav, kdyby byl trochu delší, by ji málem ušlapal…

Žižkovský tunel má – zhruba na každých padesáti metrech – výklenky do stěn, kde bývaly za minulého režimu vstupy do protiatomových krytů a skladů Civilní obrany.

A právě do takového výklenku se musel před vystupujícími a „pelotonem“ davu ukrýt místní žebrák stabilně tu hrající na kytaru. Přivedla ho dvě páteční představení na mizinu?

Představení bylo dynamické a mělo i svůj tah na branku. Tedy spíše tah směrem k východu, vlastně severnímu východu z tunelu.

Děkovačka proběhla důstojně na horním okraji tunelu, před restaurací „Planeta Žižkov“. Díky primátorce Krnáčové a jejímu prosazení uzavření Husitské ulice měli účinkující i diváci prostor – v onom neprůjezdném úseku – k závěrečnému uvolnění. Kouzlem nechtěného tak primátorka pomohla festivalu TANEC PRAHA, který loňského roku zahajovala.

A holínky na chvíli osiřely. Alespoň do půl deváté…

Velice upřímně řečeno, kdybych zcela náhodou neasistoval při zkouškách představení „Neboj“ v jiné dny, které také probíhaly za plného provozu, tak bych z páteční pražské premiéry (kromě zvukových vjemů) téměř nic neměl. A to nejsem úplný lilipután!

NEBOJ

Koncept a choreografie: Nicole Mossoux
Režie: Nicole Mossoux a Patrick Bonté
Účinkují: Nikola Dubovanová, Lucie Hrochová, Pavla Koprivová, Daniel Kvašňovský, Rebeka Lonská, Michal Nagy, Juraj Mitro, Tereza Stachová, Viktor Černický, Matouš Adam
Umělecká spolupráce a pedagogické vedení: Pierre Nadaud
Světla: Patrick Bonté ve spolupráci s: Tomáš Morávek (Praha / Prague), za asistence: Jan Bečka (Brno)
Kostýmy: Judita Mejstříková, Dominika Hanzlíková, Adéla Vajdíková
Dokumentace projektu: Matouš Ondra
Hlasová příprava: Silvie Kudelová
Asistentka produkce: Michaela Zemčiková.

Foto: TANEC PRAHA a autor

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN