Rozhovor z Brna s výtvarnicí, literární autorkou a vůbec renesanční umělkyní ALŽBETOU VLČKOVOU

„Výteční tanečníci snad ani nemají kosti v těle.“

Slovenská rodačka Alžbeta Vlčková, která již před rozdělením republiky zapustila kořeny v Brně, patří k renesančním typům umělců. Je respektovanou malířkou i ilustrátorkou, delší dobu píše blogy a fejetony. A právě čerstvě dokončila román „SFUMATO“, který nejen napsala, ale i sama opatřila ilustracemi. Titul si vypůjčila z odbornějšího výtvarného světa, aby zachytila mnohovrstevnost prožitků, historii své rodiny i mnoho (pokud zůstanu u malířské terminologie) valérů nálad, které život přináší. Alžbeta Vlčková však skutečně patří k lidem, pro které má jeden den snad čtyřicet hodin. Posuďte sami: „stihla“ vystudovat školu výtvarnou, estetiku na filosofické fakultě, kde pak následovalo i absolutorium doktorandské. Napsala publikace „O působení výtvarného umění na rozvoj vědomí“, „O tematice lázeňství na Slovensku v malířských dílech“, ale i již citovaný zbrusu nový román. Naopak, rovněž ilustruje knížky i jiným autorům. V neposlední řadě se úspěšně věnovala i pedagogické činnosti a rovněž měla úspěchy v podnikání…

Alžbeta Vlčková (úplně vpravo) na archivním snímku s Václavem Havlem z vernisáže její autorské výstavy v roce  1992

Již čtvrt století žijete v Brně, kde to žije také divadelně. Které z divadel jste si zde oblíbila?

Kultura je pro mne aktivním i pasivním fenoménem. Jsem tvůrce, ale i velice zvídavý divák. Navštěvuji hojně divadla a v každém nacházím něco jiné, něco přínosné. V ničem, ani v oblasti umění nemám oblíbenou jednotlivost. Anebo jednoho autora. Líbí se mi mnohé, jak nonkonformní Ha divadlo, satirická ,Husa´, tak výrazně se měnící Národní divadlo v Brně. Jeho ředitele pana Glasera obdivuji za odvahu a chuť experimentovat, i když ne vždy se to vydaří. Poslední čtyři roky jsem tam nechyběla snad na žádné premiéře baletu ani činohry.“

„To není můj obraz,“ říká Alžbeta Vlčková na výstavě kolegů

Co Vás v poslední době na taneční scéně – nejen v Brně – zaujalo?

Tak konkrétně balet v NdB ,4 Elements´. Vlastně taneční etudy od významných světových choreografů Kyliána, Duata a Timuláka. Opravdu, dech beroucí představení. V některých momentech jsem nabyla pocit, že vidím absolutní pohyb a dokonalé souznění s hudbou. Dojem, že výteční tanečníci nemají kosti v těle. Měkkost pohybů, dokonalá harmonie a zdrcující tempo ještě dnes zasahují mé emoce. Šéfovi baletu panu Radačovskému se zde povedlo vytvořit famózní mladý mezinárodní baletní soubor, kde v kolektivních scénách vůbec nevadí, že spolu tančí; asiat, mulat, běloch. To si v klasickém baletu (třeba ruském) nelze ani představit! Mně osobně úplně dostal a fascinuje sice nikoli sólista, ale člen sboru – Thoriso Magongwa. Výraz a emoce dostane do každého pohybu těla, tváře, ale i do obyčejné chůze…“

Jak byste porovnala úroveň tance na Slovensku a v Čechách, respektive na Moravě.

Nedokáži ji porovnat. Jelikož se profesně ani hlouběji tímto oborem nezabývám, tak vůbec nemám přehled o aktuální taneční scéně na Slovensku.“

Je o Vás známo, že ráda hrajete tenis. Sportujete i v jiných druzích sportu a disciplínách?

Alžbeta Vlčková  tentokrát s raketou Babolat

V mládí mělo mé závodní sportování převahu nad jinými zájmy i koníčky. Dokonce jsem se stala i mistryní Slovenska ve windsurfingu. Někdy v roce 1982 nebo 1983? Dnes ráda plavu, jezdím na kole, lyžuji, hraji tenis, občas golf. No a ze všeho nejraději obyčejně – chodím.“

Věnujete se tanci i jako inspiračnímu tématu ve výtvarné tvorbě?

Kdysi jsem vytvořila kombinovanou technikou sérii obrázků ,Dvojice´, kde mne inspirovalo jedno ryze konkrétní představení tanečního souboru Pavla Šmoka. Obdivuji každého umělce, který dokáže do svého díla vnést humor, vtip, nadsázku. To je nesmírně těžké. Třeba taková tragédie je svým způsobem umělecky jednodušší. A v tanci uměl Šmok vtip báječně prezentovat. Tak jako v obrazech a grafikách Adolf Born. A v oblasti filmu například Jan Švankmajer. Do svých obrazů neumím – i když velice chci – vložit humor. Jak říkávala moje maminka, mám z toho pak na obraze buď smutek nebo erotiku, i když to nebyl můj záměr. V psaném slově se mi to daří. Mé převážně humorné fejetony na ,Idnes´ mají docela široký okruh čtenářů a věřím, že časem skončí v další knížce.“

Obraz Alžbety Vlčkové vytvořený kombinovanou technikou nese název „Babinec na kávě“

Napsala jste právě zbrusu novou knížku, kolik úsilí Vás stála?

Fyzicky hodně. Dlouhodobě sedíte a výsledek? Na každých 10 tisíc slov přírůstek 1 kilo váhy. Román má skoro 70 tisíc slov, takže mám co dělat se dostat do původní formy a rozměrů.“

Momentka z poslední autorské výstavy Alžbety Vlčkové (úplně vpravo). Autorku pojí dávné přátelství s mistryní světa a olympijskou medailistkou v trojskoku Šárkou Kašpárkovou (úplně vlevo – uprostřed zprava  Milan Vodička, manažer sportovní agentury s maminkou). Šárka Kašpárková se však  kromě trojskoku vrcholově věnovala i skoku vysokému a basketbalu. I ta ohromná aktivita – kromě lásky ke sportu –  významnou sportovkyni s Alžbetou Vlčkovou spojuje.

Pravidelní čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU jistě postřehli, že jsem se Alžběty Vlčkové obligátně neptal na její zkušenosti z tanečních a zda v mládí tancovala. Místo toho, prosím, přijměte na toto téma ochutnávku z jejího právě vyšlého románu „SFUMATO“:

… z navštěvované vycepované baletní průpravy, předvést soudružkám na nestabilním stole vydřenou arabesku relevé jsem měla přirozený strach. Zanožená v přikrčeném provedení demi-plié mi exhibice lokomoce totálně nešla ani na hodinách, kde podklad tvořily navoskované vyduté poškrábané parkety. Při každém pokusu o dokonalost náročného pohybu, vyvážení trupu s končetinami, drilovaná arabeska nebezpečně rozkymácela neohrabané tělíčko. Místo ,pose´, držení pozice s jednou nohou a rukou maximálně vytáhnutou nahoru, hrozil balanc s vidinou přímého pádu na hubu.

Kvůli rychlému růstu balet bolel. Moc mi nešel, i když mě nesmírně bavil. Saténové baletní špičky zvané ,piškoty´ společně s postavením ,en point´ díky neohrabané, těžké kostře vytrvaly tabu v potu namáhavé drezúry baletní průpravy. Krásně uběhlo v černém bavlněném gymnastickém cvičebním úboru několikaleté laskání s dřevěnou tyčí! Bosky u zrcadla, s pokyny ve francouzštině bras, barre, pas, saut, s falešným doprovodem rozladěného klavíru. Na baletu kromě francouzštiny mě nejvíc vlastně bavilo neustálé koukání do stěny se zrcadlem. Samozřejmě, výlučně na sebe a jen do tváře. Požadovaný ladný přesný pohyb mi zůstával lhostejně ukraden. I v zrcadle.

Na veřejných vystoupeních nadějných tanečnic v místním amfiteátru, baletní mistryně, bývalá sólistka Národního divadla, mi shovívavě umožnila křepčit výhradně dvě bezvýznamné role. Statickou, skoro nehybnou dvorní dámu pozorující zpovzdálí ceremoniální kolektivní menuet, sunoucí se pódiem ve tříčtvrtečním taktu. V šustivých bohatých zelených dlouhých šatech s fiží, s nabíranou krajkou plandající z rukávů. Kluky tancovala převlečená vyšší děvčátka. Jinak nešlo sestavit dvojpohlavní potřebné páry. Opravdového kluka jsme potkávali na pravidelných hodinách klasického baletu naprosto jediného, tragicky osamoceného, na tancování absolutně nevhodného Jiříka. Silnějšího kluka s velkýma ušima, stydlivého, neobratného, s tlustýma sulcovýma nohama fatálně nevhodnýma i pro Pas de deux. Pořádně neuměl chodit, škaredě šmatlal. Což teprve baletit! Natožpak já! Nebyla jsem též vhodná ani za převlečeného kluka do menuetu, co nemusel v tanci lehce zvedat nohy.

Později, další taneční uměleckou sezónu jsem sebevědomě předváděla zanedbatelnou etudu v kolektivním scénickém lesním výjevu. Šílená choreografie! Umně sestavena tak, aby každý nešika plnohodnotně vystoupil. Nikdy nezapomenu na krušné jevištní obrazy plné zavázejících umělých překážek v podobě kašírovaných stromečků, kopečků, motajících se zvířátek. Vzpřímeně stojící muchomůrky s látkovými puntíkovými klobouky, velkými jako mimozemské ufo, situaci na přeplněném jevišti komplikovaly. Mezi nimi, pro mne v nepředstavitelném zmatku, fatálně dezorientovaná, jsem tak snaživě klátivým pohybem vyjadřovala křehké luční kvítko kopretinu. Omylem, v nedočkavosti z vlastního výstupu, zkomplikovala jsem a pokazila předchozí nacvičené vystoupení. S unáhleným předčasným horlivým nástupem na scénu, kde se odehrával ještě úplně jiný secvičený výjev, původně natrénovaný samozřejmě beze mne. Na prknech znamenajících svět, se znenadání objevilo bezprizorní kvítko mezi nic netušícími tanečníky valčíku. Ano, sebevědomě jsem rázem vlítla do doznívajícího decentního vystoupení coby polonahá kopretina z lesíka. Přímo do velkého finále probíhajícího jemného honosného valčíku Na krásném modrém Dunaji od Johanna Strausse. Učitelka, co mne neuhlídala, padala u vstupu na scénu do mdlob, do nepředstavitelného zoufalství. Viděla katastrofální zmar mnohaměsíční práce. Zbytečné drilování náročné prostorové kompozice. Uprostřed harmonicky vyšlechtěných párů jsem převáděla svůj nekoordinovaný, pojetím zběsilý imitovaný valčík. Točením se skoro na místě, pohupováním v kolenou do taktu. Z obavy, abych do vyjevených parťáků náhodou, neohleduplně nedrcla. Nečekané sólo odvážně vyšperkované máváním dlouhých rukou, snaživě lovících ve vzduchu rytmus vznešeného tance. S vážností, abych nezkazila kamarádům číslo, gestikulovala, nebo spíše jsem suverénně improvizovala několik věčných minut průbojnický valčík na základě vlastního cítění. V kostýmu luční kytičky.

V tu ránu všichni na pódiu ztratili kontakt s hudbou a pracně secvičenou nadrilovanou souhru pohybů. Zblbli. Dokázala jsem se přirozeně prosadit jako sólistka, v tak husté nepřehledné situaci. V kratičkých, ani ne po zadek dlouhých oranžových šatičkách s nedržícím věnečkem na hlavě, s ramínky, vytvořených ze živých čerstvě natrhaných kopretin. Boží zjevení mezi valčíkovými nadýchanými bohatými tylovými sukněmi pod kolena, se živůtkem na hrudi. Komedie, o které nadšený divák nabyl zdání, že takhle úžasně má vypadat moderní baletní etuda. Že místní vyhlášená baletní škola primabaleríny paní Olgy, demonstruje progresivní choreografický záměr. Že dokazuje modernost, nevídaný smysl pro inovaci tradiční baletní klasiky karikaturou nevšední pantomimy. Každá taneční debutantka musela sama věnečky z desítek kopretin pevně splést. Nakonec balet mě naučil vít věnečky ze třech až šesti stonků. Tancovat nikoliv.

Samotné baletní číslo sborové kopretiny spočívalo v šestiminutovém nehybném setrvání v podřepu, ze kterého ztuhlá kvítka vyrašila do třech nekomplikovaných poskoků. Choreografii květinky jsme ukončili jedním rychlým hromadným během všech kopretin dokola po velkém jevišti. Vyřízené se strkaly v závěrečném klanění s ovacemi. Na omdlení působil nečekaný potlesk od ohromených diváků. Náročné číslo.

Zkuste z dlouhodobé strnulosti projít rovnou do skoku a běhu! Já, roztancovaná z valčíku, jsem vyskočila nejvýš. S pořádným rachotem. Skutečné baletky skáčou lehce, tiše. Při skoku se vznáší. Pohyby provádí jemně, dokonale propracovaně. Já se potácela nebo klackovitě kymácela. V doskocích dopadala na zadek s intenzitou řítícího se záhadného meteoru.

Srandovní Jiříček na pódiu jančil v podobě kašírovaného smrčku. Nepohnutě, staticky, strategicky uprostřed stál od začátku do konce výjevu. Tristních deset minut na místě, neprodyšně zamaskovaný od noh po hlavu brčálově zelenou barvou. Šířil agresivní pot s vůní tempery. Po celé délce rukou mu visely dost dobře, přesvědčivě namalované větvičky s jehličím a s drátkem přichycenými skutečnými šiškami. Choreografka, ve shodě se starou uječenou korepetitorkou, v úplné vážnosti zvažovaly Jiříčkovi na rameno připevnit namalovanou veverku z hrubého papundeklu. Shovívavě později uznaly oprávněnou námitku nešťastné maminky, aby to na Jiříka nebylo moc, aby na pódiu nebyl za pitomce. Zbaven veverky, občasným svévolným mácháním paží dle vlastního rozpoložení, na základě zralé úvahy, spolehlivě zvedáním rukou nahoru dolů vyjadřoval přes odporný stromeček, scénický rozdováděný vítr. V každé ze třech veleúspěšných repríz fatálně jinak. Od téměř bezvětří po urputný fičák. Mával přesně v souladu s momentálním duševním rozpoložením. Na víc neměl.

Dnes patří mezi nejvýznamnější vědce z oblasti kvantové fyziky. Podle šíře kalhot, nohy v dospělosti pořádně nabraly dalšího sulcu.

Obecenstvo tvořili žáci základních škol, příbuzenstvo, celkem kolem tisíce lidi. Přírodní otevřený amfiteátr v nádherném městském parku, v tisícových návštěvách hostil tehdy i mladého Toma Jonese, Uda Jürgense, Karla Gotta. A mne.“

Děkujeme za rozhovor i vtipný závěrečný náhled do románu „Sfumato“.

Za ukázku z románu „Sfumato“ děkujeme NAKLADATELSTVÍ ŠIMON RYŠAVÝ

S Alžbetou Vlčkovou si povídal: Michal Stein

Snímky: archiv Alžbety Vlčkové

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečníkem, choreografem a režisérem úspěšných muzikálů RADKEM BALAŠEM

„Stardance je tak vysoká míra stresu, že si to běžný smrtelník neumí ani představit.“

 

 

1. Právě nedávno jste byl člen poroty v soutěži Stardance. Soutěžil byste rád? Vyměnil byste si pozici se soutěžícími?

„Já jsem nikdy neměl ambice se účastnit takových soutěží, jako je Stardance, musí to být obrovská porce stresu. Soutěžící nemají čas, týden co týden musí vygenerovat jednu choreografii. Když si to představíte – v sobotu je přenos, od neděle trénují, ale jenom do středy, protože pak následují zkoušky, kterých se musí účastnit, kamerovky, kostýmy, nástupy, všechno možné kolem toho. Je to na jedné straně zázrak, co vůbec dokážou. Je to opravdu tak vysoká míra stresu, že si to běžný smrtelník neumí ani představit.“

2. Znamenaly pro Vás soutěže stres nebo radost?

„Jednoznačně radost. Ale souvisí to spíše s věkem, byl jsem mlád a v mládí má člověk přebytek fyzické energie. Já si myslím, že pokud se člověk dostane na tu „špičkovější“ úroveň, radost musí být součástí tanečního projevu. Neumím si představit, že by někdo vydřel a pak čistě jen technicky předvedl svůj výkon. Vzpomínám v této souvislosti na to, s jakou radostí uměl tancovat například Fred Astaire. To mne vždycky naplňovalo úžasem a obdivem současně.

Takže soutěže znamenaly pro mě samozřejmě radost, v dobách, kdy jsem měl dost sil a měl jsem i čas trénovat, byly to hodiny a hodiny práce. Zmíněný Fred Astaire trénoval denně deset až dvanáct hodin. A Michael Jackson dvakrát skončil v nemocnici, protože se přetrénoval. To je až taková umanutost být dokonalý.“

3. Soutěžil ve Stardance nějaký Váš žák?

„Ano, první řadu STARDANCE vyhrál Roman Vojtek, což byl můj žák, se kterým jsem o Stardance mluvil. Diváci nemají vůbec tušení, co to obnáší. Je to showbyznys, formát, který je vymyšlený především tak, aby bavil. Ale je kultivovaný, to je jedna z věcí, která se mi na tom líbí. Já jsem velký příznivec kultivovaného umění a Stardance patří k jednomu z nejkultivovanějších pořadů, které lze v televizi vidět.

Také jsem mluvil o soutěži s Bárou Polákovou, hrála právě v tu dobu hlavní roli v muzikálu „Jak udělat kariéru snadno a rychle“,  který jsem režíroval. Bára potvrdila jednu krutou věc: když se pořad přehoupl do druhé poloviny, cítila už tak vysokou míru únavy, že ji to přestávalo bavit.“

4. Mohou být v takovém pořadu výsledky objektivní?

„Znovu zdůrazňuji, že je důležité si uvědomit, že je to zábavný televizní formát. Jeho primární snahou není hledání taneční kvality, nýbrž vytvoření krásného večera pro co nejširší vrstvy diváků. Na druhou stranu lze říci, že tanečníci svá vystoupení intenzivně prožívají, mnohdy nedokáží být nad věcí, občas se objeví i „hysterické výlevy“…

5. Máte raději přirozený tanec, či technickou dokonalost?

„Popravdě řečeno,  nemám moc rád technický tanec, mám rád přirozený živočišný pohyb. Jsem divadelník, miluji divadlo a tam je alfou i omegou emocionální autenticita. Dokonale technické pohyby, které se bodují jako je tomu například při krasobruslení, kdy technické kritérium převažuje nad charismatickým, to nemám rád. Umím to ocenit, rád se pokloním technickému mistrovství, ale emočně to jde úplně mimo mě.“

6. Máte pocit, že jako porota sdílíte všichni čtyři stejný názor, nebo každý vidíte vystoupení trochu jinýma očima?

„Spíše se shodujeme, bodové hodnocení je toho většinou důkazem, o bodík se lišíme, občas některý porotce chce udělat nějaký „fórek“ a tak nadělí víc, jinak panuje shoda.“

7. Děláte na mě dojem, že na začátku soutěže jste nasadil přísnější kritéria, ale najednou se Vaše bodové hodnocení zvýšilo, spíše to bylo takové otcovské až úsměvné hodnocení. Chtěl jste být přísný, mírný nebo objektivní?

„Do prvního vysílání jsem nastoupil bez předsudků, tam jsem hodnotil tanec jako přísný režisér, který připravuje své inscenace s profesionální zarputilostí a nároky. Ale potom jsme vše vyhodnocovali s dramaturgy, kteří mi vysvětlili, že by to zase takhle přísné být nemuselo. Což ovšem neznamená, že by naše rozhodnutí byla nějak ovlivňována.

Občas  jsou některé pořady v tomto smyslu režírovány, ale ve Stardance to tak není, máme svobodu.

Když se rozhodnu, můžu tahat jedničky a dvojky, ale důležitější je prvek zábavnosti, než hledání objektivity, což potvrzují i diváci. Ti si stejně udělají, co budou chtít a nakonec nás tak jako tak přetlačí a vyhrají.

Nechtěl jsem být zarputilý šílenec, Šárka Kašpárková má za sebou těžkou kariéru, nemůže ohýbat kolena, Imrichovi během týdne vytáhnou z kolena až litr vody, je to sportovec, chlapák, který něco vydrží, ale tanečně se v podstatě nedá objektivně hodnotit. Chtěl jsem se zpočátku pokusit o určitou objektivitu, ale brzy mi došlo, že to je jiný formát, je to zábava.“

8. Pořad Stardance je vysílán v předvánočním shonu. Mají soutěžící a porotci vůbec čas zabývat se vánočními přípravami?

„Soutěžící ne, ti jsou od rána do večera na sále, ale nás porotce váže opravdu jen sobotní večer. Například Zdeněk Chlopčík vede taneční školu v Ostravě, každý den je ve škole, v sobotu ihned po soutěži sedá do auta a vrací se do Ostravy. Nás porotce Stardance časově neomezuje, kdyby ano, nemohl bych porotovat. Začínám zkoušet v Divadle Hybernia velkoformátový muzikál „MARIE ANTOINETTA – KRÁLOVNA FRANCIE“ a intenzivně se věnuji přípravným pracem. Letos se mi stala věc, která se už asi nikdy v mém životě nebude opakovat, v jedné sezóně v roce 2013 jsem uvedl své tři původní autorská muzikálová díla: “Matu Hari, Marilyn a Nevěstu.”

Michal Škvor - Musicalnet.cz

Tak to byl opravdu velmi úspěšný rok!

9. Proč vítězí muzikály nad baletem, činohrou, operou či tanečním představením?

„Na to vlastně existuje jednoduchá odpověď. Tato obliba se totiž netýká jen českého diváka. Začnu ale obšírněji, abych to lépe vysvětlil. Umění je menšinový žánr, aktivně navštěvují divadlo pouhá čtyři procenta populace. To znamená, že v našem národě je, bohužel, poměrně málo kulturně založených lidí. Najdou se i společnosti, které jsou kulturnější více nebo méně, nicméně v ČR je to takhle.

A muzikál má nepopiratelnou výhodu, že je souhrnem všech žánrů. Když je to dobrý muzikál, obsahuje kus dobré činohry, kvalitní zpěv a tanec. To je však – pochopitelně – ideál, ne každá inscenace takhle dopadá.

Někteří diváci chodí jen na činohru nebo na balet, ale pokud někdo jiný přivede dotyčného na muzikál, ten může být překvapen a spokojen, najde si tam to své. Jiří Langmajer, Marek Vašut, Martin Stropnický, Jaroslava Obermajerová nebo Kateřina Brožová, to jsou lidé, kteří jsou z kvalitní činohry, ale hrají velice dobře i v muzikálu, takže laťka je výše, než když herecky netalentovaný zpěvák špatně hraje divadlo. Jsou země, kde je populárnější muzikál, jinde je zase oblíbené spíše hudebně – dramatické divadlo.

V minulosti jsem se zabýval i antickým divadlem a dospěl jsem k názoru, že staré antické divadlo bylo hudebně – dramatické. Nedochovala se forma, dochoval se sice Sofoklův text tragédie, ale velké části byly zpívané, čili hra připomínala více muzikál, než činohru. Navíc, připočteme-li řecký temperament, tito lidé by ani nedokázali sedět a dívat se na herce, kteří jen něco nezáživně vypráví. Hudební divadlo je zvláštním zrcadlením života. Celý náš svět je hudebně dramatický. Vztahy mezi muži a ženami jsou dané gestikulací, je to také zvláštní druh tance, ve slovech se velmi často může objevovat něco nepřesného. Malé děti také spíše zpívají a vydávají zvuky než mluví, pohyb přichází dříve než slova. Tlukot maminčina srdce je rytmus, které dítě slyší. Rytmus dává život.“

10. Který muzikál máte nejraději a proč? Dá se to vůbec říct?

„Nedá. To by byla „Sophiina volba“. To je jako kdybyste měla říci, které ze svých dětí máte nejraději.“

11. Má český divák dobrý vkus oproti zahraničnímu divákovi?

„To je široká otázka. Poznal jsem amerického, londýnského a vídeňského diváka.

Americký divák je mnohem, mnohem poučenější, do něho můžete „napumpovat“ jakoukoliv formu, on ji přijme a snaží se k ní najít cestu, náš divák ne.

My Češi máme velké hudební osobnosti. Máme Leoše Janáčka, ale hraje se víc ve světě než tady, tleskají mu více v Japonsku než v Čechách. U nás proběhne obvykle pár repríz a konec.

Někdy, když se pokouším napsat s některým z kolegů něco hudebně náročnějšího, tak je nám řečeno: „Kluci, to je moc složité, nemohu to uvést v divadle pro osm set lidí, protože bych to neprodal.“ Ale velmi podobná situace byla i kdysi. Když Leoš Janáček napsal svou první operu, nikdo mu ji nechtěl uvést z důvodu, že je to moc složité a nikdo by to nepochopil.“

Už tehdy?

„Ano.“

To je smutné.

11. Lidé zřejmě přijímají jen populární hudbu, že?

„Ano. U nás jsou masově oblíbení například Karel Svoboda, Daniel Landa, Janek Ledecký a samozřejmě Michal David, což jsou skladatelé populární hudby. Vážná hudba v Čechách tak oblíbená není. Ale nedivme se producentům. Vkládají do svých inscenací obrovské investice a chtějí, aby se jim tento vklad vrátil. Byl to právě Michal David, který mne oslovil, abych pro něj napsal libreto muzikálu “MATA HARI”, který je uváděn v Divadle Broadway. Už máme za sebou přes 50 plně vyprodaných repríz. To je pro producenta vysloveně radost! A navíc byl ještě za roli Maurice Chevaliera na Cenu Thálie nominován Jiří; Langmajer.”

12. Tomu říkám úspěch. Souhlasíte s tvrzením, že muzikál je nejtěžší forma umění?

„Určitě, je to koláž tří žánrů, je strašně těžké vytvořit dobrou činohru, je pekelně těžké udělat balet, aby byl zábavný, aby lidi na něj chtěli chodit.

A teď si představte, když se to všechno nasype do jediného žánru, který musí mít formu, nejde to udělat tak, jako „Když pejsek a kočička vařili dort“. Je to jednoznačně jeden z nejtěžších žánrů. Jsme malá zemička, je těžké zde najít interprety, kteří ovládají všechny tyto složky.“

Michal Škvor - Musicalnet.cz

13. Jaká je situace mezi mladými lidmi? Mají zájem o divadlo?

„Bohužel řada rodičů dnes nemá peníze na kulturu. Mladí lidé oproti naší generaci chodí do divadel málo. Dříve stát financoval divadelní představení pro mládež. Největší „průšvih“ spočívá v tom, že se nevychovává mladá generace k estetice, k umění. A já si myslím, že kde není smysl pro estetiku, není většinou ani smysl pro mravnost. Divadlo má tu úžasnou moc, že dokáže emocionálně očišťovat. A když tuto představu přeneseme na všechny druhy umění, pak dospějeme k tomu, že hodnota umění spočívá v udržování našeho duševního zdrav í. A jistě se mnou budete souhlasit když řeknu, že ono duševní zdraví bychom v naší civilizaci měli posilovat s obzvláště velkou pečlivostí!”

Souhlasím.

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Tentokrát pláče Jan Tománek a Šárka Kašpárková

Porota udělila nejvyšší možný počet bodů!

 

 

 

 

Ondřej Brzobohatý, Eva Krejčířová   (paso doble)

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  8 bodů  (nemá cenu vytýkat nasazení, napětí, bylo to krásné, výraz bych uvolnil)

Tatiana Drexler: 9 bodů (malé technické chyby)

Radek Baláš: 8 bodů (krásná show, ostré pohyby, není co vytknout, obohatili jste sál, jen Evička – mohl být lepší oční kontakt)

Zdeněk Chlopčík: 8 bodů  (výraz dobrý, v točkách Ondřej trošku vypadával, nebyl kontakt v páru, každý jste tančili zvlášť)

Šárka Kašpárková, Jan Tománek  (slowfox)

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  6 bodů  (nehodnotil)

Tatiana Drexler: 6 bodů (nádherné, pohádka, uprostřed Honza potřeboval trochu násilí, ale je to neuvěřitelný výkon)

Radek Baláš: 5 bodů (jako pár rostete, mírné vypadnutí z rytmu, Honza téměř stále zpíval, to byl muzikál)

Zdeněk Chlopčík: 5 bodů  (nehodnotil)

233[1]

Matěj Ruppert, Alice Stodůlková  (paso doble)

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  8 bodů  (tančíte spolu, drobné nedostatky nepřevyšují klady)

Tatiana Drexler: 9 bodů (nehodnotila)

Radek Baláš: 8 bodů (nehodnotil)

Zdeněk Chlopčík: 9 bodů  (zdařilé, choreograficky i pocitově, tančíte spolu,  pěkné postavení těla, byla to hodně těžká hudba)

Imrich Bugár, Jitka Šorfová  (slowfox)

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  6 bodů  (nehodnotil)

Tatiana Drexler: 6 bodů (nehodnotila)

Radek Baláš: 8 bodů (stále se zlepšujete, máte smysl pro rytmus, mně ten „Bugárovský“ styl jednou bude chybět)

Zdeněk Chlopčík: 6 bodů  (pěkné, na začátku to bylo trošku nejisté,  malé technické chybičky, ale jinak rozkošné)

Anna Polívková, Michal Kurtiš  (paso doble)

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  8 bodů  (tančili jste společně  jako pár, všechno vám fungovalo, nemusíte si z kritiky nic dělat)

Tatiana Drexler: 8 bodů (najednou jste měla problémy s balancem a z dokonalého trhnutí je pak průměrné..)

Radek Baláš: 9 bodů (nehodnotil)

Zdeněk Chlopčík: 7 bodů  (nehodnotil)

Taťána Kuchařová, Jan Onder  (slowfox)

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  10 bodů  („kuj železo, dokud je žhavé“, ty jsi, Honzo, ukul takový skvost, sám bych to lépe neudělal)

Tatiana Drexler: 10 bodů (nádherné, komediální prvky plus elegance, snad nejhezčí, co jsem kdy ve Stardance viděla)

Radek Baláš: 10 bodů (fantastická partnerská souhra, bezvadné)

Zdeněk Chlopčík: 10 bodů  (užívali jste si to, Taťána vložila své poskočky, z  rozvernosti jste přešli do vážného slowfoxu)

Nejvyšší možný počet bodů: Taťána Kuchařová a Jan Onder    40 bodů!

52935c02d4dfb8d3f4db0100-95425 52935c4caede4f6380420200-95428 52935c615e44cca5b32b0200-95429

52935c166d4fc230d3380100-95426

Foto archiv České televize

52935c38fa98acc817fc0100-95427

Foto archiv České televize

Na závěr páry zatančily společné paso doble

402 403 404

 Foto archiv České televize

Taneční magazín

 

 

Druhý večer se Stardance – Jitka Hosprová a Lukáš Bartůněk se loučí

Jitka Hosprová se loučí slovy: „Děkuji za všechny hlasy, i když jich nebylo mnoho.“

 

 

 

Alice Stodůlková, Matěj Ruppert  (ča-ča)

Matěj: „Ča-ča pro mě byla těžká práce.“

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  6 bodů  ( ohodnotil slovy: lépe by show nikdo nezačal, ale ča-ča musí být hlavně přes špičky, méně pat, chyběla mi práce boků)

Tatiana Drexler: 7 bodů (splašil se kůň, Alice Vás sotva udrží pod kontrolou, jste první, kdo jí stačí i občas vedete, nevím, jestli je to dobře nebo ne)

Radek Baláš: 5 bodů (v písni se zpívá „třásla se mnou celou noc“, ale právě práce kyčlí, ta mi chyběla)

Zdeněk Chlopčík: 6 bodů  (neposkakuje se, levou nohou přes patu, technické chyby)

Šárka Kašpárková, Jan Tománek (waltz)

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  5 bodů  (nehodnotil)

Tatiana Drexler: 6 bodů (standard Vám jde dobře, měkký pohyb, nádherné, ale narovnat se, druhé kolo bude  ještě lepší)

Radek Baláš: 4  body (nehodnotil)

Zdeněk Chlopčík: 5 bodů  (3. krok v anglickém waltzu jste chodila přes patu, odklon by měl být větší, nesmírně elegantní a okouzlující vystoupení)

Eva Krejčířová,  Ondřej Brzobohatý (ča-ča)

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  6 bodů  (rytmus i všechno ostatní super, i gradace choreografie, ča-ča krásná,  boky strnulé, místo užívání si tance jsem měl dojem, že trpíš)

Tatiana Drexler: 6 bodů  (nehodnotila)

Radek Baláš: 7 bodů (jsem spokojený,  krásný oční kontakt, ale trochu monotónní, chyběla mi gradace choreografie)

Zdeněk Chlopčík: 7 bodů  (nehodnotil)

Jan Onder,  Taťána Kuchařová (waltz)

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  7 bodů  (nehodnotil)

Tatiana Drexler: 8 bodů (nádherné, chce to více odvahy do pohybu)

Radek Baláš: 7 bodů (není třeba zdržovat, Honza Taťánu zkrotil)

Zdeněk Chlopčík: 9 bodů  (nehodnotil)

Jitka Hosprová,  Lukáš Bartůněk  (ča-ča)

Lukáš měl právě tento den  promoci a obdržel titul „Bakalář věd počítačů 2. stupně“

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  5 bodů  (mě byste nalákala už teď, trošku špatná technika, uvolnění a dech, nestačila jste s dechem)

Tatiana Drexler: 5 bodů  (nehodnotila)

Radek Baláš: 4 body (nehodnotil)

Zdeněk Chlopčík: 5 bodů  (rychlejší nohy, větší ohebnost, ale byla jste nesmírně ženská)

dsgsg

gdsgsg

Pavel Řezníček,  Lucie Hunčárová  (waltz)

Pavel: „Během tance si počítám“

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  6 bodů  (usmíval jsi se, tak sis počítal správě, ale chce to více citů)

Tatiana Drexler: 5 bodů  (nehodnotila)

Radek Baláš: 4 body  (waltz je těžký, jsi herec, přesto tvůj obličej byl monotónní, ale je to velký krok dopředu)

Zdeněk Chlopčík: 6 bodů  (nehodnotil)

Anna Polívková,  Michal Kurtiš (ča-ča)

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  6 bodů  (nehodnotil)

Tatiana Drexler: 6 bodů (Anička se točí velmi dobře, hodnotím pozitivně napnutá kolena, ale příliš velký záklon)

Radek Baláš: 5 bodů  (nehodnotil)

Zdeněk Chlopčík: 5 bodů  (příliš uvolněné tělo, ztrácela jsi rovnováhu, to je malou aktivitou těla, příkladný nášlap, dojem byl luxusní, ale velké chyby)

Imrich Bugár,  Jitka Šorfová (waltz)

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  6 bodů  (lépe Vám jde standard, dnes jsem se synem díval na Úžasňákovi a vy jste Úžasňák, obrovský chlap, kterého chválím)

Tatiana Drexler: 5 bodů (Vaše druhé povolání by mělo být herec, ale v tanci byly hrubé rytmické chyby )

Radek Baláš: 6 bodů (vybrali jste krásnou píseň, dnes se klaním Imrichovi, pro mě se stáváte tanečníkem)

Zdeněk Chlopčík: 6 bodů  (více použít dolní končetiny, špičky v rotacích, neudržel jste kontakt na pravé straně, ale jinak úžasný, úžasný waltz)

Nejvíce bodů získali: Jan Onder, Taťána Kuchařová     31 bodů

Divácky vedou: Michal Kurtiš, Anna Polívková

Taneční magazín