Rozhovor s kubánskou zpěvačkou Tandou Corróns

„Všechno, co dělám, dělám naplno a s láskou“

Tanda Corróns

„Mám štěstí, že všechny věci, co dělám, dělám naplno a s láskou a baví mne a jsem za to vděčná,“ přiznává zpěvačka latinskoamerické kapely Mezcla Cubana Tanda Corróns žijící řadu let v Čechách, kterou koncertování stále baví a naplňuje. 

Pocházíte z exotické Kuby, kde jste v hlavním městě vyrůstala. Jak vzpomínáte na svá kubánská léta?

„Na léta, která jsem žila na Kubě, kde jsem se narodila, vzpomínám s největší láskou. Když mi je smutno, tak zavřu oči a představuji si svoje dětství, a to mne úplně naplní takovou láskou, takovým teplem, že mi je hned dobře. A vlastně to dělám od malička. Přes všechno, jak se na Kubě žije, jak je to tam hodně těžké, mám na Kubu nádherné vzpomínky a svojí zemí miluji.“

Řadu let žijete mimo rodnou Kubu. Není dne, abyste si na ni nevzpomněla.  Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš?

„Žiji tady spoustu let a není opravdu den, co bych si nevzpomněla na Kubu. A to, co se tam děje, jak se tam žije, je na hranici života a smrti. A mě to velice trápí a každý den na to myslím. Dělám, co můžu, mám tam kamarády, kterým posílám peníze, léky a další věci. Kubu mám stále v srdci, je to silné pouto, které se nedá rozdělit. Žádné pouto se nedá rozdělit. Teď vím, že domov je tam, kde je člověk. Domov si nosíme v sobě.“

Bylo Vám třináct let, když jste začala psát své první básně a v roce 1994 vyšly některé v knize Antologia cubana de poesía v Havaně. Co Vás přivedlo k psaní poezie? A píšete i nadále?

„Když mi bylo třináct let, začala jsem psát básně. První báseň jsem napsala, když mi zemřela babička. Podle mne, se člověk již narodí básníkem. To je jako v různých profesích. Moje sestra se narodila a už byla doktorkou, myslím, že by v životě nemohla dělat nic jiného. Mám zkušenost ze života, že to tak funguje. Byla jsem nejmladší členkou národního svazu spisovatelů na Kubě, ale když jsem Kubu opustila, tak mne ze svazu vypustili. Když mé básně vyšly v tom roce 1994 v antologii, byla jsem hrdá, že mne do ní vybrali, protože tam jsou ty nejlepší básně od nejlepších kubánských autorů. Dnes, když si přečtu své básně z té doby, tak si říkám, jak to tam mohli dát. Dnes píšu jinak, to je normální, je to vývoj. Píšu samozřejmě španělsky, ale napsala jsem již také básničku česky a také dvě knihy, které jsou, jak pro děti, tak dospělé a plánuji je vydat. A díky češtině můžu používat novotvary, jako je např. „spoluta“, slova, které si vymýšlím a normálně používám. Ano, píšu dál.“

Kromě psaní Vás zajímá také výtvarné umění a sama jste vystudovala grafický a průmyslový design a pracovala jste jako aranžérka. Proč právě tento obor a jak se Vám dařilo v profesi aranžérky?

„Když jsem na Institut grafického a průmyslového designu v Havaně nastoupila, to bylo v roce 1992, tak to byl první institut tohoto druhu v celé latinské Americe. K tomuto studiu mne vedlo zaměření, které jsme měla, samá hudba, básně, psaní, malování, výstavy … to mne vždycky zajímalo a bavilo. Nikdy mi nešla matematika, fyzika, chemie, to byl vždycky pro mne horor. Tady v Čechách jsem osm let pracovala jako aranžérka interiéru. A to je práce, která mne nesmírně baví. Dělala jsem pro různé firmy. Naposledy jsem dělala interiér obchodu Parfumerie Douglas, v Praze, Na Příkopech někdy v roce 2007 – 2008.“

Vaši velkou láskou je hudba. U nás jste známá jako zpěvačka latinskoamerické kapely Mezcla Cubana působící nejen v Čechách ale i v zahraničí, která hraje směs kubánských a latinských rytmů. Píšete si texty písní a skládáte si také hudbu?

„V roce 2008 jsme spolu s manželem Romanem Kryštofem zakládali kapelu Mezcla. která bude slavit již patnáct letHráli jsme všude, a díky tomu jsem poznala řadu nádherných měst v České republice. Hrajeme známé skladby a taky si sami píšeme texty i skládáme hudbu. V kapele máme úžasného kytaristu a skladatele José Ángela Semiňona. Nahráli jsme také CD s našimi skladbami. Máme písničky, které hrajeme stále, ale také nové a posluchači se mají stále na co těšit.“

Vaše vystoupení jsou plné pozitivní energie a zábavy. Koncertování Vás naplňuje a baví. Jednou jste řekla: „Publikum je pro mě trvalý kamarád, koncertování je přímá infuze do žíly.“ Platí to stále?

„Tohle to opravdu platí. Ano, publikum je můj trvalý kamarád. Já tomu věřím, protože jako lidi jsme propojeni. Jsem ráda, když se skrz hudbu a zpěv můžu dotknout lidí. Jdu za nimi před koncerty, tak i po koncertech. Publikum je pro mne více než publikum. Já ty lidi miluji. Koncertování je opravdu přímá infuze do žíly nejen pro mne, ale i pro publikum.“

Koncerty jsou protkané tanečními latinskoamerickými žánry jako salsa, son, bachata, merengue, bolero a cha-cha. Který s těch žánrů je Vám nejblíže? 

„Nejvíce mi je blízké bolero. Bolero je žánr, který je úžasný, hraje se po celé latinské Americe. Přirovnala bych jej k českému ploužáku, co do pomalosti. Bolero je blízké mému srdci. Nejkrásnější bolera světa jsou pro mě ti od kubánských autorů.“

Vyzkoušela jste si práci interiérové aranžérky, také lektorky španělštiny a podle vlastní metody jste učila Čechy španělsky. Jaká to byla zkušenost učit rodný jazyk cizince?

„Učila jsem španělštinu v různých školách, v Berlitz a v Newyorské univerzitě v Praze. Když jsem přijela do Čech, nechápala jsem kulturu, lidi. A říkala jsem si, že si snad ani nenajdu žádné kamarády. Až jsem potkala první českou kamarádku, kterou mám  dodnes a ji jsem začala učit a naučila se španělštinu perfektně. Začala jsem učit přímo pro toho konkrétního člověka. Nejdříve jsem si od něj zjistila, co mu více při výuce vyhovuje, jestli chce více psát, nebo více poslouchat, jakou má paměť, co můžu pro něj udělat. Vyplatilo se to a mě to také hodně dalo.“

Našla jste se v hudbě, a hlavně ve zpěvu. Co ráda posloucháte v soukromí?

„Poslouchám všechny žánry a je jedno v jakých jazycích, Není pro mne zásadní, v jakém jazyce. Nemusí být jen v jazyce, který znám. Hudba je něco, co se tě dotkne, i když nerozumíš slovům. Nejvíce se mi ale líbí písničky s hlubokými texty, to mne nadchne nejvíce. Velice mne oslovila například písnička „Přivázali koně, koníčka vranýho, k uplakaný vrbě srdce dřevěnýho…“, kterou nazpívala Zuzana Navarová s kapelou Nerez. Je to úžasná písnička, zdá se být jednoduchá, ale je hluboká.“

Umíte odpočívat? Jak dobíjíte své baterky?

„Neumím odpočívat. Mne to nudí. Radši čerpám zevnitř sebe. Mám stále energii na sdělování, ne rozdávat, ale sdělovat. Je spousta lidi, kteří září a mají krásnou energii a je krásné, když se o ní podělí. Na našich koncertech je právě tato energie cítit, protože ji navzájem sdílíme. Člověk o nic nepřichází, podělí se, a ona se znásobí. A to se děje na našich koncertech.“

Tanda Corróns:

Narodila se v roce 1974 v Havaně na Kubě. Vystudovala Institut grafického a průmyslového designu v Havaně. Od roku 1996 s rodinou žije v Praze.

Působí jako zpěvačka v kapele Mezcla Cubana, kterou v roce 2008 spolu s manželem baskytaristou, kapelníkem Romanem Kryštofem založila. Syn Robin Hendrych je autorem básnické sbírky Inkoustové epolety, kterou ilustrovala.

Foto: Archiv  Tandy Corróns

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí VERONIKOU LÁLOVOU

„Bavilo mě bojovat o medaile, ale dnes je to už jinak“

Celé dětství protančila a dnes je šťastná, že se její koníček stal prací, o které snila. Její velkou láskou je samba, kterou se učila přímo v Brazílii a na slavném karnevalu v Riu de Janeiro již dvakrát tančila, poprvé ve skupině a letos úplně sama. Kromě toho sympatická Veronika Lálová také dvakrát tančila ve Star Dance a s hercem Zdeňkem Piškulou soutěž vyhráli. V rodném Hradci Králové vede taneční kurzy pro dospělé a v Praze pro děti.  

Pocházíte z Hradce Králové, kde jste vyrůstala a již v sedmi letech jste začala tančit latinu a standard. Jaké bylo Vaše dětství plné tanečního drilu a spousty hodin na tanečním parketu?

„Ano, úplně přesně, jak říkáte. Celé dětství jsem protančila, soutěžila a dřela na parketu. Má to své výhody i nevýhody. Jsem šťastná, že díky tomu, že jsem na sobě celý život pracovala, jsem se dostala na místo, o kterém jsem snila. Mnoho dětského hraní s panenkami či flákání se s kamarády po škole jsem ale nezažila. Naštěstí nelituji, jsem spokojená, že se můj koníček stal mou prací, jak jsem si vždy přála.“

Co Vás přivedlo k tanci? Kde byl ten první impuls, který Vám řekl, to bych chtěla dělat?

„K tanci mě v podstatě přivedla babička, která mě vzala na jednu taneční soutěž v Hradci Králové, a bylo jasno. Jako malá jsem chtěla mít ty krásné ozdobené šaty. Tak jsem začala tančit. A tančím dodnes a stále si ty krásné šaty a peří užívám. Ve StarDance jsem byla jako v sedmém nebi, ty krásné róby…“

Později jste se začala věnovat párové a poté sólové salse. A stala jste se několikanásobnou mistryní republiky v párové a sólové salse. Bavilo Vás chodit na soutěže?

„Bavilo mě soutěžit a bojovat o medaile. To je jasné, to by jinak ani nešlo, kdybych neměla soutěživého ducha. Dneska tomu už je jinak, raději vystupuji a soutěžení nechávám mladším generacím.“

Tanec se stal Vaší životní láskou a karnevalová samba, jak jste jednou přiznala je Vaše vášeň, kterou jste se dokonce učila přímo v Riu de Janeiro v Brazílii. Jaká to byla zkušenost a proč právě karnevalová samba si získala Vaše srdce?

„Ano, již několikrát jsem byla v Riu. U nás v ČR není nikdo, od koho bych se mohla sambu učit, takže mi nezbylo nic jiného, než vycestovat až do daleké Brazílie. Je to úžasná zkušenost učit se tady od těch nejlepších. Přímo v Riu, kde se odehrává slavný karneval. A samba. Je rychlá, hravá a hlavně, tančí se v tak krásných kostýmech J

Vy jste si během pobytu v Riu také zatančila na slavném karnevalu. Co Vám to dalo?  

„Ano, již jsem jednou tančila na karnevalu, ale ve skupině, která měla choreografii s deštníkem. Bylo to super. Ale nyní, to je úplně jinak. Tím, že jsem poctivě trénovala a snažila se, tak jsem získala velmi prestižní místo na karnevalu. Tančím v pozici Musa. Je to místo, kde tanečnice samby tančí úplně sama, ne ve skupině. Musí dobře ovládat sambu, diváci v ten moment koukají jen na ni. Mám z toho velkou radost, není jednoduché se dostat na takové místo, ještě jako cizinka. Pro Českou televizi točíme dokument o Brazílii, sambě a karnevalu.“

Další Vaší velkou láskou jsou jazyky a po bakalářském studiu na pedagogické fakultě v Liberci, obor španělština a humanitní vědy, jste šla do Prahy na hispanistiku na UK. Proč tento jazyk, čím Vás okouzlil?

„Už od malička jsem chtěla rozumět oblíbeným španělským písničkám, tak jsem se rozhodla jít jazyk studovat. Avšak přišla nabídka StarDance a od té doby jsem na studium tak trochu upozadnila. Chybí mi stále státnice z magisterského studia.“

Dvakrát jste tančila ve StarDance a v osmé řadě jste spolu s hercem Zdeňkem Piškulou soutěž vyhráli. A v deváté řadě jste tančila s olympionikem Davidem Svobodou a skončili na třetím místě. A někdy jste přiznala, že to byla pro Vás nezapomenutelná zkušenost. Jak na to vzpomínáte?

„Na StarDance vzpomínám jen v dobrém, byla to obrovská zkušenost, která mě posunula v mém životě dál. Byl to náročný čas, hodně se dřelo, ale mě to baví, takže jsem byla šťastná a moc jsem si to užila. Také jsem měla štěstí na parťáky.“

V Hradci Králové vedete kurzy samby, salsy a latiny. Jste certifikovanou lektorkou zumby, fitness a držitelka mezinárodní třídy v latinsko-amerických a standardních tancích. Jaký je zájem o tyto kurzy?

„Zájem o kurzy je, baví mě učit veřejnost. Chodí ke mně dámy, které si chtějí po práci odpočinout, naučit se nové kroky a pobavit se. Pořádám pro ně různé víkendové akce a fakt si to s nimi užívám. V Praze mám kurzy pro děti, to je zase úplně jiná práce, myslím, že je potřeba, aby se děti hýbaly, ať už jakýmkoliv způsobem.“

Umíte vůbec odpočívat a jak ráda trávíte volný čas?

„I odpočívat umím. Jsou víkendy, kdy mám tolik akcí a vystoupení, že se mi odpočinout nepodaří, ale naštěstí nemám tak pevný harmonogram v mé práci, že si to můžu vynahradit v jiný čas. Mé tělo ale relaxovat musí, to by jinak ani nešlo. Ráda trávím čas s rodinou a kamarády, miluji léto, takže se vždy těším, až vysvitne slunko a hodně času můžu tak trávit venku.“

 Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Náš rozhovor s úspěšnou mladou taneční Mistryní světa a též Mistryní Evropy MICHAELOU NEZBEDOVOU

„Trému vůbec neznám!“

TANEČNÍ MAGAZÍN psal o světové i evropské šampiónce Míše Nezbedové z Kolína již – skoro přesně na chlup – před dvěma roky. V dubnu 2017. Od té doby se hodně změnilo. I když během roku 2018 provázely Míšu nemoci i zranění, tak se stala na Internacional Beach Dance Cupu v Maďarsku světovou šampiónkou ve všech karibských tancích. A zlato získala i téhož roku na podzim na soutěži World Dance Championship v Liberci. Koncem roku pak byla svým domovským klubem CROSSDANCE oceněna ve své kategorii jako tanečnice roku. Vedle toho si však Míša, po boku tanečního partnera, vytancovala v hobby soutěžích vyšší výkonostní třídu a nyní se chystají na přechod do náročnějších soutěží Českého svazu tanečního sportu, kde by se chtěli porovnat s vyšší konkurencí. A co počátek roku letošního? V březnu se Míša, po dvou letech, opět účastnila European Artistic Dance Championship v Moskvě. A tam svých jedenáct sólových startů proměnila v 10 medailových umístění mezi zahraniční konkurencí až čtyřiceti tanečníků z různých koutů světa, v caribské salse se dokonce stala vicemistryní světa. Dále tam získala umístění v týmových sestavách a choreografickém caribském triu.

V neposlední řadě musíme zmínit, že trenér Michaely, VLADIMÍR VIDNER, se stal v minulém roce choreografem roku 2018 na prestižní soutěži WCOPA v americkém Los Angeles. Tam oslnil porotu sestavou svých svěřenkyň z klubu Crossdance Kolín. Prostě, uzrál čas vyzpovídat úspěšnou sběratelku světových i evropských titulů – MICHAELU NEZBEDOVOU!

K tanci Tě, jak už to u malých dětí bývá, přivedli rodiče. Bavil Tě hned? Anebo to zpočátku byla pro Tebe povinnost, tak trochu jako škola?

Ze začátku jsem se bála, neznala jsem tam vůbec nikoho… Ale tancování mě bavilo už odmalička, tak jsem to po pár hodinách překonala a na další hodiny tance jsem se už těšila.“

Co Tě na tanečních trénincích zpočátku chytlo?

Naučila jsem se kroky, které jsem doma pak ukazovala. Učila jsem je i svou mladší sestřičku. Ta si doma tancovala, podle mých ukázek, už od svých dvou let.“

Kdo Ti v tanečních počátcích nejvíce poradil a pomohl?

Nejvíce nás naučil samozřejmě hlavní trenér klubu Vladimír Vidner. Současně jsme všichni měli i instruktorky. Ty měly a mají i svoje zkušenosti z mnoha soutěžích, takže nám i říkaly, jak to tam chodí. A co nás tam bude čekat. Tedy, z jejich pohledu.“

Co Tě při hodinách a trénincích nejvíce bavilo?

Asi nejvíce mě nejdříve bavil tanec merengue.“

Proč?

Asi proto, že ze začátku jsme se latinské tance neučili a merengue byla taková nejrychlejší. A to mě na tom bavilo.“

Jaké je to pro Tebe trénovat v tanečním klubu?

Je to fajn, mám tam kamarádky. A to nejen ze své ,věkové kategorie´. Setkáváme se společně i mimo klub. A hlavně možnost mít dobré trenéry a skvělé rádce, ale to jsem již zmínila…“

Prozraď mi, co to pro malou tanečnici znamená vypravit se na náročnou soutěž?

Tak asi nejdříve si připravit a natrénovat všechna sólová vystoupení. Zároveň mít nachystané všechny kostýmy, rozmyslet si česání a líčení. Ale úplně nejdříve hlavně mít od rodičů povolené, že vůbec na takovou soutěž budu moci jet.“

Takže, hlavní slovo mají, jako u dětí vždy, rodiče?

Ano. Protože je to i finančně náročné, zvláště ty zahraniční výjezdy.“

Míšo, máš před vystoupeními a soutěžemi trému?

Vůbec ne! Spíš se trochu bojím toho, že když soutěž probíhá ve více sálech či halách současně, abych ty přesuny mezi nimi stíhala 🙂

Jak zvládáš taneční a školní povinnosti a závazky?

Zatím všechno v klidu a pohodě.“

Jde ty Tvé všechny aktivity vůbec časově skloubit?

Někdy se vracím z tréninků pozdě večer, ale zatím musím říci, že ano.“

A co říkají Tvým tanečním úspěchům spolužáci?

Mé spolužáky to moc nezajímá. Nikdo se tam tanci nevěnuje, takže ani neví, co to vůbec všechno obnáší.“

To je trošku smutné… A získala jsi na mezinárodních soutěžích kamarády z cizích zemí?

Ano, mám několik kamarádů. Především z Ruska.“

Píšete si? Jste v kontaktu?

Ano, pravidelně si píšeme a posíláme různé fotky 🙂 .“

Když jsme u toho zahraničí, tak dovol otázku: věnuješ se i karibským tancům, čím Tě zlákaly? Exotikou?

Karibskými tanci jsem totiž začínala.“

Obraťme trochu pomyslný list, už uvažuješ, co budeš studovat po základní škole?

Chtěla bych zkusit studium na gymnáziu.“

A čím bys chtěla být jako dospělá?

Tak to tedy ještě, fakt, nevím 🙂 .“

Pokud své budoucí povolání třeba zrovna nespojíš s tancem, myslíš, že ten pro Tebe i nadále zůstane koníčkem?

Ano, tancovat bych chtěla stále, protože mě to moc baví.“

Míša Nezbedová se svým taneční partnerem Ondřejem Cimickým (úplně vpravo) přebírají diplom za třetí místo v kategorii Junioři2 na soutěži v Kutné Hoře. Toto byla jejich historicky  úplně premiérová soutěž ve svazu ČSTS. Soutěžili zde s páry až o tři roky staršími!

A na co se připravuješ právě teď?

Teď  se budu připravovat na soutěž v Jablonci nad Nisou, o prázdninách pak jedeme do Maďarska a v listopadu mezinárodní taneční soutěž v Liberci. Jinak teď se, s mým tanečním partnerem, připravujeme na první soutěž organizace Českého svazu tanečního sportu.“

Za TANEČNÍ MAGAZÍN i jeho čtenáře Ti držíme palce a přejeme ještě hodně medailí, úspěchů na parketu i doma a štěstí na takové špičkové trenéry, jako máš v Kolíně.

Foto: Hana Nezbedová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Náš rozhovor s choreografem a předním tanečníkem PETREM ČADKEM

„Tanec je pro mne radost i smutek“

Petr Čadek je jedním z nejznámějších českých profesionálních tanečníků, je mistrem ČR v latinskoamerických tancích, majitel vyhledávaného tanečního studia Tančírna, ve kterém osobně učí. V současnosti se v tanci zabývá hlavně choreografií do filmů, reklam nebo divadelních představení. Účastnil se slovenské LetsDance i české StarDance, kde také působil několik let jako hlavní choreograf této show. Co pro něj tanec znamená a čemu teď dává přednost a proč se zajímá o vystoupení španělské mistry Flamenco Davida Corii a Anu Morales v ČR? Dozvíte se právě teď v exkluzivním rozhovoru.

Petře, čím je  pro Vás tanec?

“To je snadné, radost, smutek, energie, umění… Prostě život! Je přeci úžasné, když pocity, nálady nebo příběhy dokážete ztvárnit pohyby svého těla. Já si život bez tance opravdu nedovedu moc představit. Můj přístup k němu se s věkem ale stále posouvá. Od aktivního tančení jsem intuitivně přešel k choreografii, ve které ty příběhy můžu i vytvářet. A k mému štěstí to po mně i lidé chtějí. Kromě toho mě strašně baví odkrývat tanec lidem, kteří se s ním buď nikdy nesetkali, nebo ho teprve poznávají. Proto jsme také otevřeli Tančírnu, ve které si může tanec vyzkoušet bez nadsázky kdokoli.”

Petr Čadek při tanci s Jitkou Čvančarovou

Do Česka zamíří letos za pár dní největší hvězdy španělského flamenca – Davic Coria a Ana Morales, kteří 8. prosince vystoupí v Brně a 10. 12.  v Praze. Co vy a flamenco?

“Flamenco je fascinujíci, technicky velmi náročný styl tance. Myslím, že je to spíše kultura, protože flamenco není jen o tanci, ale také o skvělé a velmi charakteristické hudbě, která vás do Španělska přímo vtáhne. Sám jsem absolvoval několik seminářů a lekcí flamenca, ale musím přiznat, že jen okrajově. Mým hlavním oborem byly dříve latinskoamerické tance a součástí jich je i paso doble, ve kterém se prvky flamenca objevují. Je úžasné, že takoví profíci zamíří do Prahy, kde předvedou určitě neuvěřitelnou show. Moc se na to těším.”

Je těžké se dle vašeho názoru stát takovou špičkou v jednom oboru a v jedné jeho části, jako je právě Coria a Morales? Máme u nás – kromě Vás, někoho tak tanečně nadaného, kdo ovládá taneční styly napříč?

“V tomto ohledu bych o sobě asi tak sebejistě nemluvil, ale samozřejmě děkuji za poklonu (úsměv). Všichni se stále učíme, ale myslím, že je to kromě jiného také hodně o štěstí. Je určitě spousta talentovaných lidí, kteří jen ještě neměli šanci své umění nikomu ukázat. Takže mimo choreografů a tanečníků, které lidé z veřejného života znají a oceňují jejich práci , myslím, ze určitě ještě pár dalších, jich v naší zemi je.”

Mnozí lidé znají flamenco podle názvu a pak samotný tanec – jako žhavý, sexy, divoký. On to ale není jenom ten samotný tanec, že?

“Ano, jak už jsem říkal, je to spíše kultura. O vzniku a vývoji flamenca by se dalo psát dlouho, ale pro přiblížení, myslím, stačí, že začalo vznikat v 15. století v Indii mezi tehdejšími cikány a dlouhou cestou doputovalo až do španělské Andalusie, která je v současnosti takovou mekkou flamenca. Tanec, zpěv a hra na kytaru a kajon (to je taková bedýnka, na kterou se bubnuje) , to jsou základní kameny tohoto překrásného umění…”

Půjdete se, třeba společně s manželkou Jitkou Čvančarovou, podívat na vystoupení dua Coria – Morales?

“Jednoznačně ano. Už jsem jejich vystoupení viděl a vřele doporučuji všem, kteří ještě váhají. Nepochybuji o tom, že David Coria diváky vtáhne do své show, která určitě bude stát za to. „

Jitka Čvančarová a Petr Čadek

Chápu, že momentálně “tancujete” hlavně kolem dětské postýlky a všech propriet, protože se vám nedávno narodil druhý potomek – krásný syn. Ale co vy dva a tanec? Když máte čas, chuť, jdete si někam zatancovat společně nebo spíše je to tak, že “pod svícnem je největší tma” a tančíte jen ve svém studiu a Jitka maximálně na jevišti nebo ve filmu?

“Je to přesně tak, jak říkáte. Pod svícnem je největší tma (smích). S Jitkou si zatancuji, když náhodou vytvářím choreografii pro nějaký film, ve kterém hraje, takže je to spíše pracovní, než soukromé. Neznamená to ale, že spolu netančíme rádi. Naopak! Jen toho času moc není. Veškeré volno věnujeme našim dětem, a to je pro nás oba nejvíc.”

V čem je pro Vás flamenco zajímavé? A Vy sám, tančil jste nebo tančíte tento styl?

“Pro mne je flamenco zajímavé ve všem. Od hudby, nálady, oblečení až po krásný propracovaný styl pohybu a různorodých emocí. Jak už jsem zmiňoval, účastnil jsem se několika seminářů a vzal jsem si dokonce i nějaké soukromé lekce, ale nedá se říct, že bych ho ovládal… Mám díky tomu jen větší povědomí o tom, o čem flamenco je. Pro choreografa je důležité neubírat se jen jedním směrem. Musí, nebo spíše měl by mít takzvaně ,všeobecný přehled´ o tanci jako takovém.”

Máte Vy ve své Tančírně někoho z lektorů, kdo se flamencu a španělskému tanci věnuje?

“Flamenco je velmi specifická disciplína pro relativně úzkou skupinu lidí a studia, která se tímto stylem zabývají, se většinou věnují výhradně jemu. V Praze určitě několik škol flamenca najdete, ale my v Tančírně flamenco nevyučujeme.”

Marek Eben a Petr Čadek

Co vše se vlastně u vás učí a kdo u vás tanec vyučuje?

“U nás toho najdete opravdu hodně. Vyučujeme děti od tří let až po dospělé. Děti si mohou vyzkoušet balet, všeobecnou taneční průpravu, latinu, step, taneční gymnastiku, muzikál, contemporary a další… Pro dospělé tu je třeba  latina, salsa, standardní tance, taneční pro dospělé, latin bodyforming, formace, muzikál, mix cuba.. Ideální je, podívat se na naše stránky www.tancirna.org. Co se týče lektorů, máme tu samé mistry ve svých oborech a na tom si opravdu zakládám. Je důležité, aby lidé, kteří se chtějí naučit tančit, měli tu nejlepší péči a opravdu ty správné informace. Je mnoho lidí, kteří učí a přitom tanec sami příliš neovládají. Dětem pak mohou ublížit a dospělé zas od tance odradit. Byl to vlastně jeden z důvodů, proč jsme Tančírnu otevřeli. Chtěli jsme umožnit lidem takzvaně ,z ulice‘, naučit se styl, který se jim líbí a od těch nejlepších. Jsou tu lektoři, které můžete znát ze StarDance, opravdoví profíci s dlouholetou lektorskou praxí a step u nás učí několikanásobný stepařský Mistr světa.”

Pro jakou cílovou skupinu jsou vaše kurzy?

“Pro děti od tří let až po dospělé. Všechny kurzy jsou rozděleny do stylů, pokročilostí a u dětí mimo to i do věkových skupin tak, aby se cítily co nejlépe.”

Bral byste takového lektora, tanečníka, jakým je David Coria?

David Coria

“Byl by to určitě skvělý lektor, ale myslím, že raději by učil ve studiu zaměřeném přímo a jen na flamenco. Co bych si ale dovedl představit je workshop pro veřejnost, na kterém by si flamenco mohli vyzkoušet i takzvaní flamencoví laici jako jsem třeba já.😊  “

Vy působíte také jako choreograf různých projektů, představení, vystoupení. Co považujete za svůj největší úspěch.

“Můj největší úspěch je to, že se má práce lidem líbí a že po mně chtějí další a další. O tom to celé je – dělat lidem radost, ukazovat jim příběhy a vtahovat je do děje, přibližovat jim tanec jako takový. Dovolit a hlavně umožnit jim, aby si tanec mohli užívat společně s vámi.”

Petr Čadek má smysl pro humor

Co chystáte nového, co Vás čeká a na co se případně těšíte.?

“Kromě našeho tanečního studia, kde mě můžete potkat téměř každý den, mě pracovně čekají dvě divadelní představení a pár workshopů. Snažím se teď spíše ubrat, protože jak jsem zmínil, máme miminko a upřímně, nerad bych, aby mi dětství našich dětí uteklo mezi prsty. Nejdůležitější pro mě i mou ženu Jitku  je, prožívat přítomnost, a když jsme všichni spolu.”

Když chcete opravdu vypnout, relaxovat, odpočinout si nebo nabrat energii, co děláte nejraději?

“Nejlepší relax je společný čas s rodinou někde na výletě. Tam se mi většinou podaří na práci aspoň chvilku nemyslet. A strašně rád relaxuji koukáním se na různé známé i neznámé talentové hudební a taneční soutěže z celého světa. Baví mě zapálenost, kreativita a odhodlanost těch lidí, která mě zároveň i nabíjí…. Vydržím koukat i hodiny. Nutno říct, že hlavně v noci, jindy není moc čas.”

 

Foto: archiv Petra Čadka a Davida Corii

René Kekely

pro TANEČNÍ MAGAZÍN