Petr Zuska zosobňuje tvůrce evropského formátu a výjimečného choreografa se širokým záběrem. Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od neoklasického stylu přes moderní tvorbu. V jeho dílech nechybí humor a vtip. Jako tanečník představoval vždy dynamického interpreta.
Za svou tvorbu získal řadu význačných ocenění, jako jsou např. Cena Thálie (1993 a 1997), Prix Dom Perignon (1999), cena Originální choreografie v Soutěžní přehlídce moderního tance (2006, 2008), cena Nejlepší choreografie roku 2002, Cena Českého literárního fondu (1993), Cena Opery Plus (2014) za výsledky vedení Baletu ND
a 25 let choreografické tvorby, Cena Opery Plus za nejlepší inscenaci roku (Chvění) 2017, Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla v roce (2017). V sezoně 2016/2017 ukončil Petr Zuska své patnáctileté šéfování Baletu Národního divadla v Praze.
Taneční magazín vyzpovídal tohoto sympatického choreografa, který se s námi ochotně podělil o své zkušenosti a prozradil mnoho zajímavostí nejen o baletu
Tento rok jste získal cenu za přínos v oblasti divadla. Jak vnímáte všechna ta ocenění, která jste získal?
„Myslím si, že každý umělec je rád, když získá ocenění. Pokud jde o mě, ne, že bych nevnímal své ceny, nebo že by mi nedělaly radost, měl jsem z každé velkou radost, ale zase na druhou stranu jim nepřikládám nějakou moc velikou váhu, život jde dál, člověk pracuje dál ceny, neceny‘. Stejně je vždy nejdůležitější vnitřní pocit člověka z jeho tvorby, to je daleko více než cena. Pokud mám dobrý pocit z toho, co dělám, znamená to pro mě mnohem víc.“
„ No, já jsem člověk, který je celkem dost často „- ne nespokojený- “ a nemyslím si, že je vždy všechno zalité sluncem a také často není. Samozřejmě drtivé většiny své práce, kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem s ní spokojený. Co se týče mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou jsem s ní spokojený“.
Máte za celý život dobré pocity z toho, co jste udělal nebo občas cítíte, že se něco dalo udělat lépe?
„No, já jsem člověk, který je celkem dost často ‚ne nespokojený‘, ale nemyslím si, že je všechno zalité sluncem a také často není. Samozřejmě drtivé většiny své práce, kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem s ní spokojený. Co se týče mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou jsem s ní spokojený.“
Kolik asi jste za svůj život vytvořil choreografií, máte to spočítané?
„Někde zaznamenané v mých životopisech to je, jedná se asi o padesát děl, některá jsou celovečerní a většina je jednoaktovek dvaceti či třicetiminutových.“
Která díla jste měl za svůj život nejraději?
„Já na tyto otázky odpovídám velice nerad, protože to se nedá říct. Neměl jsem některá rád, ale nezaobíral jsem se tím, abych si určil jakousi hierarchii svých rolí, které jsem tancoval, ani choreografií, které jsem vytvořil, to je to samé.“
Byl nějaký umělec, který na Vás silně zapůsobil? A čím?
„Zapůsobil, samozřejmě, není tajemstvím, že jedním z důvodů, proč jsem začal tancovat, byl film Carlose Saury s názvem Krvavá svatba, který jsem tehdy viděl s Antoniem Gadesem v hlavní roli (podle stejnojmenné lyrické tragédie Federica Garcíi Lorcy). Byl to tehdy v polovině 80.let přelomový taneční film, který v Praze promítali v kinech. Antonio Gades, který ve filmu hraje, byl jeden z možná úplně nejslavnějších tanečníků flamenca, a mě naprosto fascinoval svých charismatem. Byl to vlastně jeden z důvodů, proč jsem se začal věnovat tanci, ten film mě tehdy úplně uhranul. I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich práce jsem si velice vážil. Od nich jsem se i hodně naučil. Ale nemyslím si, že by tam byl nějaký vzor nebo idol, to zřejmě ne …“
I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich práce jsem si velice vážil.
Čím jste chtěl být v dětství?
„Do svých 16-ti let jsem vůbec neuvažoval ani o divadle, ani o tanci, takže moje profese přišla náhodou.
Jako dítě jsem vystřídal mnoho různých snů nebo představ o svých budoucích zaměstnáních. Jeden čas jsem chtěl být veterinářem, protože jsem měl rád zvířata, také jsem si moc přál být hokejistou. Snil jsem i o tom, že budu popelářem, protože se mi líbila popelářská auta a způsob, jakým nakládala a obracela popelnice, které – tehdy vypadaly jinak než dnes – , nejvíce ze všeho se mi líbilo, jak popeláři jezdili vzadu na autě jen na stupátku. Až jsem byl starší, chtěl jsem být filozofem, tenkrát jsem možná ani nevěděl, co to slovo vůbec znamená. Chtěl jsem zkrátka sedět a přemýšlet nad životem a psát svoje myšlenky.“
V tvorbě choreografií se Vám to vlastně splnilo, že? Mohl jste přemýšlet a zhmotnit své myšlenky….
„ Nevím, jestli to není příliš nadnesený výraz, pokud porovnám povolání filozofa a choreografa, ale musím přiznat, že do určité míry máte pravdu. “
Prožíval jste během své kariéry i pocity, kdy se Vám nechtělo za nic na světě hýbat, i přesto, že Vás toto povolání bavilo?
„To se mi samozřejmě určitě stalo. Nepamatuji si na nic konkrétního, třeba na nějaké konkrétní ráno, kdy se mi se nechtělo do práce. Myslím si, že každý člověk je ze zásady líný, občas se prostě musít nutit.“
Říká se, že balet je z jevištních umění nejtěžší . Myslíte si to také?
„Ano, myslím si to také, je to pravda. Balet je umění, které vyžaduje mnoho talentů, např. pohybový talent, muzikalitu , smysl pro divadlo, tzn. herecký talent, je toho zkrátka hodně. Navíc z čistě fyzického hlediska je toto umění srovnatelné s vrcholovým sportem
Ovšem pokud napíše spisovatel skvělou knihu a choreograf udělá skvělé představení, tak co je těžší? To je nesrovnatelné.“
V čem byla tato profese těžká pro Vás? Cítil jste se požehnaný Bohem, že všechny talenty potřebné pro balet máte?
„Já jsem tohle nikdy nijak neřešil, já jsem jen pracoval. Začal jsem s baletem pozdě, tedy v šestnácti letech, (většina lidí začíná v deseti letech u baletní tyče) a to byl okamžik, kdy moji vrstevníci končili osmileté baletní studium. Pořád jsem na sobě pracoval. Někde v sobě jsem cítil, že tanec opravdu moc a moc chci dělat, nepopsatelně mě to bavilo a všechno jsem velice rychle dohnal.“
Byl jste na sebe pyšný, když se Vám všechno podařilo dohnat a prožíval jste první úspěchy?
„To je těžko vysvětlitelné. Jsem skeptický k pocitu být na sebe pyšný. Je pro mě nelehké říct i to, že jsem byl spokojený. Asi jsem byl šťastný, že všechno zvládám a že se mi do světa baletu daří pronikat i s takovým zpožděním. Přál jsem si to a rozhodně nějaká satisfakce to pro mě byla. Na začátku kariéry bylo pro mě dost těžké to, že jsem dělal hodně sportů, např. lehkou atletiku, běhal jsem a měl jsem své tělo svalově postavené jinak, ne nejvhodněji pro balet. Musel jsem neustále protahovat svaly, protože jsem je měl celkově dost zkrácené a to bylo zpočátku poměrně těžké. Dlouho trvalo, než mě moje tělo někam tzv. ‚pustilo‘.
I ze sportovce se tedy tanečník stane. Mnozí sportovci tvrdí, že to nejde. Jak je to možné?
„Byl jsem tehdy ještě hodně mladý. Možná kdybych začal s tancem v 25-ti letech coby sportovec, tak už by to třeba opravdu nešlo.“
Panovala mezi členy baletu rivalita? Může mít sólista na vrcholu své kariéry přátele, nebo jste byl sám?
„Určitě jsem měl přátele, ať už kolegy, nebo členy různých souborů, nebo přátele mimo obor. Rivalita mezi tanečníky samozřejmě panuje, ale že by se nemohli přátelit mezi sebou, to není pravda. Takhle vyhrocené to není.“
Měl jste strach ze zranění?
„Měl jsem vždycky velký strach ze zranění. Když jsem se zranil, ačkoliv to naštěstí nikdy nebylo nic převratného, jen mě to na několik dní nebo týdnů vyřadilo z tance, tak jsem byl úplně nepříčetný. Neprožíval jsem své úrazy lehce, pokaždé mě velice „nabouraly“ i psychicky. Měl jsem neustále pocit, že mi něco utíká, že se zastavil svět. Bylo to skutečně nepříjemné. Sám nevím, proč jsem to tak těžce prožíval. Často jsem přemýšlel, proč tak špatně zvládám psychicky svá zranění, ale bohužel to tak bylo. Nepatřil jsem k těm, kterým se vůbec nic neděje, ale nebyl jsem současně ani z těch, kteří mají neustále nějaká zranění. U mě se většinou jednalo o svalové problémy, či potíže s klouby, zády atd.“
Opravdu jsou vyvolení, kterým se nestane nic za celou taneční kariéru?
„Ano. Skutečně jsou lidé, kteří mají naprosté minimum úrazů nebo téměř žádné, což je skvělé. Na druhé straně jsou zase lidé, kteří mají úrazů opravdu moc. Je to zvláštní otázka nebo dokonce téma k přemýšlení…. Nabízí se teorie, že ten, kdo má pro balet největší talent, tak vlastně žádné úrazy či zdravotní komplikace nemá. A naopak ten, kdo má ten talent nejmenší, je pořád zraněný. Ale ono to tak není. Je mnoho talentovaných tanečníků, kteří byli oznamní sólisté světových souborů a prodělali spousty zranění. A také jsou tu tanečníci, kteří třeba ani tak skvělí nebyli v tomto oboru a zranění nebyli nikdy. A také jsou profesionálové, kterým to nikdy tak moc nešlo a jsou zranění a jsou sólisté, kterým nikdy nic není. Neumím říct, čím to je. Z vlastní zkušenosti ale znám tanečníky na tom břehu i na druhém břehu a znám jich opravdu hodně. Já jsem byl tak někde uprostřed, spíše se mi dělo méně zlého než více a občas jsem prostě nějaké úrazy měl a něčím jsem si prošel.“
Někteří tanečníci baletu skončili na kolečkovém křesle. Nebál jste se takového osudu?
„Ne. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, že by mohl balet mít až takový dopad. Toto tanečník nemůže vnímat, protože v takovém případě by tu práci vůbec nemohl dělat. Všichni tanečníci mají rozhodně strach z úrazu, ale pokud někdo začne smýšlet tak, že si může něco udělat s plotýnkou a třeba i skončit na vozíku, tak to by byl konec tance. Na vozíčku může člověk skončit asi daleko dříve, pokud jezdí na motorce.“
Vyhýbal jste se motorkám či lyžování? Nebo jednoduše sportům, kde bylo velké riziko úrazu nebo jste do nich „po hlavě šel“?
„Šel jsem po hlavě“. Stále lyžuji. Je fakt, že dlouhá léta, když jsem tancoval, jsem nelyžoval. Ale nebylo to proto, že bych se bál, ale z toho důvodu, že nebyla příležitost. Asi před deseti lety jsem začal znovu lyžovat, strašně mě to baví a mnoho tanečníků lyžuje nebo jezdí na snowboardu. Já například jezdím na koni. Dokonce ještě v době, kdy jsem tancoval, jsem jezdil na koni. Ale na motorce jsem opravdu přestal jezdit. Párkrát jsem spadl, naposledy jsem si nalomil dvě žebra a palec u nohy. V tu chvíli jsem pochopil, že pro svoji tvorbu tělo potřebuji a navíc mám dvě děti. Tak jsem se motorky vzdal, protože je to nepochybně velice riskantní.“
Bylo těžké zvládnout dohromady tuto náročnou profesi a rodinu? Byl jste také tátou na plný úvazek pro dvě děti, nebo nezbyl čas?
„Byl čas, já jsem se vždycky snažil být tátou. Času nebylo pochopitelně tolik, abych byl doma každou chvilkou, ale zase nutno říct, že pokud bych chodil do práce 8 hodin denně a každý den od pondělí do pátku, bylo by to možná stejné. Neměl jsem úplně pravidelně volno, mohl jsem s dětmi být 3 dny a pak jsem zase odjel na 14 dní, ale myslím si, že to je tak akorát. Nebyl jsem s dětmi stále, ale to ani nejde a snad by to nebylo správné. Myslím si, že mě nijak nepostrádali.“
Tanečník baletu musí být štíhlý a krásný – to je velmi často diskutovaný i dosti kritizovaný úděl baletu. Někdo se brání slovy: „Já nemůžu vážit 40 kg, mám od narození dispozici být silnější. Musí podle Vašeho názoru být tanečníci od pohledu křehcí? Hodnotil jste přísně své členy souboru?
„Je to individuální. Já jsem rozhodně nebyl z těch, kdo by tlačil tanečníky do nějakých diet a mučil je hladovkami, nebo je vážil. Ale pochopitelně určitá estetická rovina v baletu musí být splněna. Vezměte jen v úvahu klasický balet. Tanečník vyjde v bílém celotrikotu – už jen ten samotný jim přidává kila. V okamžiku, kdy tělo není štíhlé, tak pohled na ně už není estetický. Takže tento pocit jsem rozhodně také měl, ale přesto jsem neměl v souboru jen samé „vychrtlé“ členy. Můj soubor byl hodně barvitý v r&aa cute;mci různých typů lidí. Pamatuji si dívky, které byly opravdu štíhlounké, křehoučké, ale také dívky, které byly ženské se vším všudy. Samozřejmě jsem nikdy v souboru netoleroval tlusté lidi. Jestliže občas někdo inklinoval k tomu, že začal vypadat tlustě, musel jsem to s ním bohužel řešit.
Nemuseli jsme se vyloženě rozloučit, ale bylo třeba ten problém vyřešit. Dotyčný musel se sebou něco udělat, zhubnout, protože takhle to dál pochopitelně nešlo. Někteří si skutečně vzali poučení. A s jinými jsem se i rozloučil, i když mi to bylo líto.“
Jak dlouho může tanečník plnohodnotně tančit? Již dlouho se vedou různé diskuse na toto téma, mnozí tvrdí, že déle než do 50-ti let to už zkrátka nejde. Jak to vidíte?
„I toto je velmi individuální. Nelze říct, že člověk tančí do 40-ti let a v 41 letech už nemůže. Někteří z nás jsou v 45-ti letech na jevišti skvělí a někteří už v 35-ti letech tam moc dobře nevypadají. Takže tady hraje roli jedinečnost jedince. Záleží opravdu na tom, jakým způsobem se tělo každého z nás opotřebovává, každé tělo pracuje a reaguje jiným způsobem. Přesto je tu jakási proximativní hranice, po které se už opravdu těžko povolání profesionálního tanečníka vykonává plnohodnotně a absolutně. Mám teď na mysli třeba 8 – 10 představení do měsíce a společně s tím dělat klasické a současně moderní divadlo na vrcholové úrovni, tak potom zřejmě věk 40 let či 45 let je i u zdravého člověka, který nemá nějaké velké zdravotní problémy, asi konečná hranice. Poté plnohodnotně v celé šíři už toto povolání dělat nelze. Balet je umění mládí, tak to prostě je.
Ale tím neříkám, že objeví-li se někdo v 50-ti letech na jevišti, tak nemůže vypadat dobře. Znám takové tanečníky. V tomto věku byli velmi dobří. Naopak, v jejich projevu je znatelná obrovská zkušenost a vyzrálost dotyčného člověka. Balet není jen fyzický výkon, ale je to umění. Je tu také prožitek a určité poslání i vzkaz těm ostatním, které člověk na jevišti zanechá. A v tomto zase starší tanečníci mají výhodu. Takže cokoliv hodnotit, je velice těžké.“
Kolik hodin denně jste na vrcholku kariéry musel cvičit? Snad by to ani každý člověk nevydržel….
„Je to různé, v průměru asi 4 – 6 hodin denně tanečník opravdu tvrdě pracuje během dne, pět či šest dní v týdnu.“
Tanečník má ráno trénink, hodinu, nebo hodinu a půl, poté zkouší, někdy dvě hodiny, čtyři, někdy šest a někdy vůbec. Jindy má večer představení. Před představením je krátká zkouška, po ní následuje několik hodin volno, aby si tanečník mohl odpočinout před svým výkonem. Nikde to není tak těžké, že by se zkoušelo od rána do večera a večer bylo představení v divadle.“
To by tedy člověk už nevydržel…
„Možná pár dní ano, ale dlouho ne…“
Dá se to vytrénovat a zvyknout si na tuto velikou fyzickou zátěž nebo to u někoho není možné?
„Do značné míry se to dá natrénovat, musíte mít v sobě dispozice a fyzické předpoklady vůbec tanec dělat. Nejde tu jen o fyzickou kondičku, ale také o to, aby tělo bylo vůbec schopné dělat balet v rámci rozsahu pohybu nebo dispozice v kloubech atd.
Samozřejmě fyzický výdej je už později do značné míry zvyk. To, co běžně člověku se sedavým zaměstnáním připadá jako nemyslitelné, tedy šest hodin denně trénovat a dřít, je pro tanečníka úplně normální.“
Kdy jste začal vytvářet vlastní choreografie?
„Já jsem začal tvořit od začátku. Profesionální kariéru jsem začal v roce 1989, nepočítám-li soubory poloprofesionální nebo amatérské, ve kterých jsem začínal. Svoji první choreografii jsem udělal v roce 1990, to mi bylo dvacet jedna let. Takže se dá říct, že obě činnosti prošly úplně paralelně. Proč, to nevím. Slyšel jsem nějakou hudbu a říkal jsem si, že chci něco udělat. Od té doby jsem začal dělat víc a po vytvoření asi šesté choreografie jsem si uvědomil, že jsem zřejmě i choreograf. Nechodí to tak, že by tanečník do 40-ti let jen tančil a poté začal s choreografiemi. Někdo skončí s&nb sp;tancem a stane se třeba pedagogem. Ale ani to není pravidlo, ne každý tanečník má dispozici být dobrý pedagog. Hovoříme-li o choreografech, pak těch je ještě daleko méně. Je to velice specifický talent.“
Tvořil jste také často v zahraničí. Nelákalo Vás odejít a zůstat tam? Říká se, že v ČR jsou tanečníci podhodnocení…
„Byl jsem pár let v zahraničí, žil jsem v Německu a v Kanadě, poté jsem se vrátil, protože mi bylo nabídnuto šéfovat Baletu ND. Pokud bych tehdy tu nabídku nedostal, nevím, kam by mě osud zavál. Doma jsem v Čechách, pochopitelně, navíc tu mám kamarády, i když v zahraničí také, ale časový úsek, který jsem žil za hranicemi, je v mém životě minimální. Jsem Čech, narodil jsem se tady, takže mám samozřejmě k Čechám jiný vztah. Když jsem začal šéfovat Baletu ND, tak jsem vůbec nepřemýšlel, že bych vyjel někam do zahraničí.
V současné době se mi zase znovu nabízí možnost odejít. Dostal jsem jednu nebo dvě nabídky do zahraničí na šéfování, ale nemám pocit, že je chci přijmout. Nechci teď šéfovat ničemu, mám rodinu a dvě děti a nechci je v téhle chvíli stěhovat. Neříkám, že se někdy třeba něco podobného nestane, ale právě teď si chci odpočinout. Jsem na „volné noze“, chci dělat svoji práci tady a třeba i v zahraničí, ale základnu a domov chci mít tady.“
Bylo těch 15 let šéfování ND obtížné?
„Jednoduché to určitě nebylo. Ale neříkám, že to bylo těžké nebo k nevydržení, naopak. Vnímám velice pozitivně celých těch 15 let, bylo to smysluplné a mnohé jsem se naučil. Sebekriticky můžu říct, že jsem udělal docela dost dobré práce a samozřejmě byla období, která byla velice těžká a neradostná. Na druhé straně byla také období, která byla radostná. Ale tak je to v životě běžné.“
Jednou jste řekl (v dokumentu pro Festival Zlatá Praha), že Vám Vesmír dal poslední rok šéfování baletu ND pořádně „sežrat“. Co jste tím myslel?
„Myslel jsem tím mnoho věcí. Během poslední sezony se odehrálo opravdu velké množství záležitostí, které se běžně nestávají. S něčím jsem vůbec nepočítal, musel jsem rychle reagovat a stálo mě to práci navíc, nervové vypětí a dělání krizových rozhodnutí v určitý moment, kdy bylo tzv. ‚za 5 minut 12 ‘. A muselo se něco dělat. Ta poslední sezona byla skutečně nevyzpytatelná. Přidělalo mi to všechno spoustu starostí i práce, nejen v oblasti umělecké. Ale podařilo se mi z toho ‚vybruslit‘ a všechno se nakonec z vládlo bez tragédií či negativních dopadů.“
Kdybyste se rozhodoval znovu o budoucí své kariéře, byl byste znovu tanečník a choreograf?
„Ale nic takového nemůže nikdy nastat!“
Ale kdyby…
„Nelituji ničeho, co se v mém životě odehrálo. Bylo to fajn, ale je fakt, že kdyby tato nesmyslná možnost mohla nastat a pokud jsem vůbec schopen si cosi takového představit, tak bych dělal něco jiného. Opravdu. Balet už znám.“
Děkujeme za rozhovor
Eva Smolíková
Foto: Eva Smolíková, archiv baletu ND
TANEČNÍ MAGAZÍN
