Kulatý stůl na hraně

Někdy musí tanečníci vyzout piškoty, vysvléci své trikoty a dresy. V civilu zasednout za pomyslný kulatý stůl. A věnovat se teoretickým otázkám. Hledat souvztažnosti, paralely i kontrasty. Zamyslet se nad tanečním uměním i z jiného úhlu pohledu. A právě tak tomu bylo ve Studiu ALTA v půli února 2017.

V pondělí 13. února proběhla v již tradičním a zavedeném svatostánku moderního tance, holešovickém Studiu ALTA v Praze 7 velmi zajímavá akce. Respektive hned dva následné podniky. Workshop a taneční dílna pod názvem „Mobilita – Střed zájmu“. Od jedné hodiny odpolední do půl čtvrté  na ni nepřímo navazoval podnětný besední „Kulatý stůl“ v tamní kavárně. Ten začínal v osmnáct hodin. Díky plodné diskusi hluboce překročil předem plánovaný závěr v půl osmé!

Mobilitu – střed zájmu“ pořádaly Institut umění, Divadelní ústav a Kancelář Kreativní Evropa. Byl převážnou měrou zaměřen na příležitosti, možnosti, ale i komplikace a nástrahy kolem mezinárodních mobilitních programů. Současně se věnoval taktéž praxi a náplní infopointů.

Dr. Mirka Eliášová

Stěžejním hostem byla generální tajemnice mezinárodního sdružení On the Move paní Marie Le Sourd. Té patřila úvodní přibližně hodinová přednáška. Zaměřila se na fungování již stávajících infopointů různě po světě, poradila, kterak hledat informace o využití té nejvhodnější spolupráce. V nikoli poslední řadě se zabývala zcela prozaickými praktickými otázkami. Jak řešit pro umělce vyjíždějící do zahraničí víza? Jak se orientovat v daňovém systému té které země? Či kterak uzavírat a zejména prostudovávat mezinárodní smlouvy?

Po generální tajemnici následovaly, v poněkud rychlejším sledu, další – již velmi konkrétnější – příspěvky. Pavel Štorek se zaměřil na krátkodobé mobilní programy. U mikrofonu jej vystřídala Markéta Černá s problematikou tvůrčí umělecké rezidence. Na Visegrádský program rezidenčních pobytů pro spisovatele upozornil Viktor Debnár. Pozadí organizace Kreativní Evropa pak poodhalila Magdaléna Müllerová. A závěrem se podělila o ryze praktické zkušenosti z mezinárodního programu Studia ALTA „domácí“ Lucia Kašiárová.

Neméně zajímavý byl „Kulatý stůl“ – tanečně pedagogická dílna. Jednalo se defacto o závěr semináře, aktreditovaného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy.

Vůdčí osobností byla francouzská choreografka, pedagožka a taneční teoretička paní Sophie Billy, známá zejména z přednášek sdružení SE.S.TA na festivalu Korespondance. Anebo z workshopů, které pořádá většinou v tandemu se slovenskou odbornicí Ankou Sedláčkovou. Další klíčovou postavou diskuse byla choreografka, tanečnice a pedagožka HAMU dr. Mirka Eliášová. Třetím hlavním účastníkem měl být architekt a scénograf Bronislav Stratil. Ten se však – poněkud věren svému jménu – do jisté míry ztrácel v převážně dámské diskusní společnosti.

Diskusní stůl, který nebyl ve skutečnosti kulatý, alebrž hranatý, se vskutku odvíjel na hraně. Na hraně mezi vizuální kompozicí tance i jejími protipóly. Vytknul si koneckonců jako hlavní téma – architekturu tance.

Toto předem pečlivě připravené téma vycházelo z dlouhodobého projektu, věnujícího se ergonomice tance a jejím důsledkům i dopadům.

Vedoucí diskuse paní Sophii Billy – mimochodem, mluvící krásnou a bohatou čestinou s pouhým jemným cizím akcentem – se podařilo nastolovat řadu problematik, které by zřejmě běžného tanečníka či choreografa míjely zcela jistě skutečně zpovzdálí. Či přinejmenším trochu obloukem.

Nejdiskutovanějším problémem večera se stal kontrast vlivu masy kontra prázdnoty. Zde si tuto problematiku přiblížil každý z účastníků, lépe řečeno účastnic, příkladem z vlastní praxe.

Celou diskusi oživily videoprojekce. Inspirativní byly zejména záběry z nastudování až bizárních choreografií Williama Forsytha.

Na „hranatý“ stůl se tak doslova vtírala nová a nová témata. Cirkulace pohybu v prostoru. Vlastní architektura těla. Na co má tanečník pomyslně „srdce“ a na co má „žaludek“. Geometrie tance. Geometrie pohybu jako takového.

Celý podvečer a večer ve Studiu ALTA mi připadl velmi přínosný, zejména pro teoretiky umění a kunsthistoriky. Přinášel řadu nově pojatých otázek. Snažil se nalézat odpovědi i na otázky zde ani nevyřčené. Je vidno, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy podporuje velice záslužné akce!

FOTO: archiv HAMU, SE.S.TA, archiv autora

Michal Stein

Taneční magazín

 

Víc než nic – naposled

Předvánoční představení „Much More Than Christmas“

 

 

Pražské Studio ALTA uvedlo v rámci svého předvánočního programu pod výmluvným názvem Much More Than Christmas derniéru úspěšného projektu skupiny ME-SA, Petera Šavela a Stana Dobáka: Much More Than Nothing.

Představení 19. prosince se neslo v krásném slavnostním duchu, kdy už před vstupem do sálu každý divák dostal panáka slivovice. Co už bylo méně slavnostní a více k tématu inscenace, byla postava tělocvikáře, oděná jak z osmdesátých let (i když nutno dodat, že je taková estetika oblékání tělocvikářů mnohdy k vidění dodnes), pod jehož taktovkou (s přísnými příkazy a upozorněními, jako že máme jít po dvojicích a v žádném případě nešlápnout tanečníkům na baletizol) jsme se dostali do divadla. Tam nás skupina sedmi tanečníků a tanečnic provedla obdobím normalizace a tradičních česko-slovenských sporů.

Foto: Natália Zajačiková

Uvedené téma se však neřešilo příliš historicky, natož s vážností. Celá věc byla pojatá naopak s nadsázkou a do důsledku vytěžila komiku, ukrytou v návycích, předávaných mladým za časů socialismu. Po úvodní přehlídce stereotypních cviků a kreací jsme byli svědky minimalistických i „nabušených“ tanečních scén, kdy byly krásně vyvedeny i známější fyzické divadelní principy. Například padání jednoho tanečníka na zem, kdy ostatní již leželi a bylo tak nutné, aby se někdo zvedl, padajícího zachránil a bezpečně na zem položil, načež sám začal padat – tento opakující se jev v doprovodu nahrávky če ské hymny z Pelíšků (Jiří Kodet ji hraje do zvuků přilétajících letadel Varšavské smlouvy) začal působit dojemně a kromě humoru se tak najednou objevila skutečná vlastenecká nostalgie.

Tanečníci však situaci znovu rozvířili, když se s využitím slova opřeli do vymezování identity: kdo je Čech, kdo Slovák a kdo Moravák, že by si Slováci v Česku neměli vyskakovat, nebo že to mají naopak těžké. Vše to neslo notnou dávku sebereflexe, protože část účastníků představení byli Slováci žijící v Česku.

A kromě očividných tanečních kvalit představení tak nelze než ocenit především jeho dramaturgickou stavbu, protože kontrasty komiky a nostalgie, reflexe česko-slovenského i obecně lidského hašteření byly úsměvné i hřejivé a před Vánoci přinesly krásný zážitek.

Foto: Natália Zajačiková

 

Alexej Byček

Taneční magazín