„ASSEMBLAGE“ atakovala auta

Aktivní ALTA adekvátně asociovala a atakovala agilním autorským abstraktním anglickým „Assemblage“ apokryfy a auditorium. A apelovala atakována automobily.

Jaká byla premiéra Martiny Hajdyly Lacové a seskupení ME-SA „Assemblage“? Jak už tomu bývává před premiérou, tak se tradičně (a „trendy“?) nezačínalo včas. U moderních – zejména pražských – tanečních scén nejen mně (ale stále větší armádě diváků) trochu vadí jakási nevyrovnanost. Pokud premiéra či repríza ze strany interpretů nezačne včas, tak se naprosto nic neděje. Nikdy jsem nezažil upřímnou omluvu. Pokud však divák přijde o trochu později, nebývá vpuštěn!!! Chápu úctu k hercům, celému uměleckému štábu… Ale kupříkladu dispozičně v divadle Ponec by mohli být  opozdilci téměř bezbolestně vpouštěni na horní balkon. Tam by, upřímně řečeno, minimálně rušili… A možná by se to dalo – při troše dobré vůle – vyřešit i v ALTĚ?

A tak se i v industriální ALTÉ čekalo, čekalo a ještě déle čekalo v typickém průchodu před hlavním sálem. A najednou ze dvora tohoto studia pěkně mezi premiérové čekající obecenstvo vjel – osobní automobil. Bez zatroubení! Stylové k tomu, co následovalo po dlouhém, maratónském čekání.

Jak již jsme byli předem z propagačních tiskovin připraveni, jednalo se o autorský počin Martiny Hajdyly Lacové. Těšili jsme se na užití silničních retardérů, na spolupráci jmenovkyně slavné výtvarnice Zuzany Scerankové – Pavly. Ta již zazářila ve známém Buran Teatru v Brně. Otazníky předem panovaly i kolem živé hudby…

Znalí divadelníci, hudebníci i teoretici, opět z Brna, právě vyzdvihovali multiinstrumentalistku a improvizátorku Hanu Foss Minaříkovou. Z Prahy naopak předem zněly pochvalné hlasy na adresu druhé hudebnice Žanety Vítové, spjaté zejména s Pražským improvizačním orchestrem a akordeonem…

Dějištěm „Asemblage“ byl již tradiční a první velký sál studia ALTA. Byl nabit přímo k prasknutí. Sedělo se i na schodech.

Vlastní jeviště ALTY bylo vymezeno dlouhým diagonálně položeným zpomalovacím – autentickým retardérem. Ne každý asi dokonale zná a ví, že je tento rozebiratelný… V levém zadním rohu hracího prostoru se neustále vzdouvá vojenská plachta. Asociuje pohyb, život uvnitř, pod ní. Nad ní – ve stejném vojenském maskovacím designu – visí obří šortky! Ne náhodou evokují červené trenýrky nad pražským Hradem.. Opodál leží několik malých, špičatých betonových hranolů, ostře se tyčících, jakoby z dílny proslulého Bořka Šípka. Ve středním pozadí na levé straně scény se pne totem, vytvořený z rozřezaných koláčů dřeva.

Skutečně, výtvarný rukopis Zuzany Sceránkové výrazně předznamenal celé, bezmála hodinové, představení. Stal se výrazným komponentem civilizačního příběhu a výtvarné artefakty se stávaly pilíři, na nichž inscenace – kromě nápadité choreografie – stála.

A už se vše rozjíždí… Na levé straně sedí dvě (až moc) živé, již zmíněné, hudebnice. S akustickými nástroji, ale i laptopy a dálkovým ovládáním. Na zemi leží šestice tanečnic. Zatím v  klidu téměř letargickém. V kolektivním duchu. Nic nevybočuje, nic neprovokuje. A pak poznenáhlu následuje nevyřčený houpavý apel k pohybu. Hudba – jakoby golemovským šémem – ožívá tanečnice a ony naopak ožívají hudbou…

Ještě stojí jistě za zmínku světelný design. Na něm zapracoval manžel hlavní autorky Jiří Hajdyla. Bylo vidět, že se jedná o manželský „teamwork“. Reflektory ani boďáky nepřebíjely vlastní scénu, nesnažily se za každou cenu exhibicionisticky dominovat… Naopak, byly s hudbou tím, co hnalo „Asemblage“ dopředu.

Celé představení „Asemblage“ přináší celou řadu výtvarně choreografických obrazů. Jde zde o konflikt přirozeného a strojeného pohybu, akustické a elektronické hudby, přírodních výtvarných artefaktů s umělými.

Zajímavý je i kontrast mluvené a zpívané ruštiny v podání Ekateriny Plechkové. Ve stínu „zemanovských“ (sice vojenských) šortek získává aktuální konotace.

Možná, že právě říjen 2018 klade naléhavé otázky… A „Asemblage“ na ně odpovídá s potřebnou razancí. Máme se bát islamistů? Anebo rusky mluvících (a zpívajících) lidí? A anglický název vtipně, avšak důrazně paroduje až nechutné ovlivnění českého slovníku anglo-americkými vzory, které však ve skutečnosti pražádnými pořádnými vzory  nejsou.

Vlastní kontrast hudby s elektronickými a samplovanými zvuky spoluvytváří i užití netradičních nástrojů. A tak zde s tradičním akordeonem kontrastuje například australské didgeridoo. I různé bicí nekonvenční nástroje a prvky.

Zmíněná maskovací plachta v pozadí stále evokuje život. Až v samém závěru představení odhaluje, že ji vzdouvá pouze – ventilátor. Bublina splaskla. Král je nahý. Krásná parodie na módní internetové a bulvárně novinové výmysly.

Asemblage“ je výrazným krokem Martiny Hajdyly Lacové do pomyslného divadelního souboje s Lenkou Vagnerovou & Company. Obě se žensky – avšak prostě a přírodní formou – vyjadřují civilně k civilizační tematice. Každá svým scénickým jazykem a pro ni typickými prostředky.

Věřím, že tento souboj dvou výrazných ženských tanečně choreografických osobností na dálku přinese i další úspěšné inscenace. Minimálně jako „Assemblage“.

Zakončení, až po představení, bylo opět stylové. Tradičně – bez zatroubení – vjelo ze dvora mezi odcházející obecenstvo tentokrát auto nákladní! Tuším, že jakési firmy Svoboda a Bobůrek? Nestačil jsem pořádně registrovat. Byl jsem rád, že jsem uskočil. Bylo i toto předem narežírováno? Možná, že po derniéře „Assemblage“ skončí retardéry zde v průchodu?

Assemblage
Premiéra: 8. 10. 2018, Studio ALTA

Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková
Hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Produkce: Linda Průšová

Foto: studio ALTA/Vojtěch Sláma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Noc divadel 2018 nezapomíná na taneční scénu

Třetí listopadová noc propojí soubory z České i Slovenské republiky

Šestý ročník Noci divadel propojí divadla a soubory z České i Slovenské republiky

Třetí listopadová noc bude opět patřit Noci divadel. V letošním roce termín vychází symbolicky na 17. listopadu 2018, což ve spojení s mnoha historickými výročí, která si připomínáme, určilo i téma letošního ročníku: Česko-slovenská divadelní spolupráce. Společně program zaštítí Institut umění – Divadelní ústav jako koordinátor české Noci divadel a Divadelný ústav Bratislava, jako koordinátor slovenské Noci divadiel. Divadla opět nachystají noční prohlídky, divadelní dílny, netradiční představení a performance – zdarma nebo za symbolické vstupné. Program akce bude zveřejněn v průběhu října. 

Největší divadelní svátek v Evropě opět nabídne nevšední zážitky, které jsou připravovány exkluzivně pro Noc divadel. Na programu bude přes 500 akcí, jako jsou workshopy, prohlídky divadelních zákulisí či diskuze s herci, scénografy a režiséry. Institut umění – Divadelní ústav pořádá letošní Noc divadel ve spolupráci s Divadelným ústavem Bratislava jako hlavním koordinátorem Noci divadiel na Slovensku. Navazují tak na mnoho dalších společných projektů, které tradičně v úzce spjaté česko-slovenské divadelní kultuře probíhají.

Česko-slovenská noc divadel je pro nás jednou z oslav vzájemné spolupráce. Propojenost divadelní scény obou zemí, zejména současného tance a nezávislého divadla, funguje výborně i pro generace, které ve společném státě nežily. A jsem ráda, že můžeme mezi společné akce zařadit i letošní Noc divadel, vysvětluje za organizátory Martina Pecková Černá z Institutu umění – Divadelního ústavu (IDU). Oba divadelní ústavy, které hrají zásadní roli v domácm divadelním provozu, již spolupracují například na výstavě Česká divadelní fotografie, která v Praze proběhla letos v Obecním domě, odkud se přesouvá na Slovensko. Společně také prezentovaly současnou taneční scénu na veletrhu Tanzmesse jako klíčové oborové akci nebo uvedly Salon české a slovenské scénografie na festivalu Divadelní svět Brno v květnu 2018. Spolupráce se slovenskými kolegy probíhá také v rámci středoevropské spolupráci zemí V4 a na výzkumné a publikační rovině.

Loňského ročníku Noci divadel se zúčastnilo na 45 000 návštěvníků, 130 divadel a kulturních organizací ze 31 měst. Pátý ročník Noci divadel tak překonal všechny předchozí, a to zejména co do celonárodního zapojení i množství jednotlivých akcí pro veřejnost. Noc divadel se tak etabluje jako projekt s celonárodním dopadem. Česká Noc divadel je součástí mezinárodního projektu European Theatre Night, který odstartovala v roce 2008 v Chorvatsku debutová Noc Kazališta. Myšlenka společného divadelního svátku se postupně rozšířila do více jak desítky evropských zemí. Česká Noc divadel, která existuje od roku 2013, je díky účasti téměř padesáti tisíců návštěvníků největším projektem v rámci European Theatre Night.

Webové stránky: www.nocdivadel.cz

Facebook: www.fb.com/nocdivadel

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

JAKEŠ i OLIVER FRLIĆ Pod Palmovkou

Kontroverzní režisér a bývalý vůdce KSČ na jedné platformě! Navíc doprovodný program Palm Off Festivalu 2018 nabídne bezplatné projekce filmů, diskuse a dvě výstavy.

Třetí ročník mezinárodního setkání divadel střední Evropy Palm Off Fest proběhne v Divadle pod Palmovkou od 19. do 28. října 2018, aby představil to nejlepší (nejen) ze středoevropského divadla. Součástí doprovodného programu bude opět přehlídka zajímavých dokumentů, diskuse s tvůrci i speciální debata pod festivalovým heslem „Už máme, co jsme chtěli?“. Filmová část programu, na němž festival spolupracuje s projektem KineDok, letos nabídne pět snímků: Proces: Ruský stát vs. Oleg Sencov, Svět podle Daliborka, Milda, Mrtvý národ a Zvíře stále žije. Filmy budou zdarma promítány v prostoru studiové scény Divadla pod Palmovkou. Návštěvníci festivalu se mohou těšit také na expozici mapující polské meziválečné divadlo či výstavu fotografií Romana Dobeše. Více informací o festivalu a předprodej vstupenek na www.palmofffest.cz.

Palm Off Fest se od začátku své existence otevírá i dalším uměleckým oborům a platformám. Od minulého ročníku spolupracuje s projektem Institutu dokumentárního filmu KineDok: „Loni jsme uvedli v rámci festivalu čtyři dokumentární filmy ze zemí V4. Filmy byly promítány zdarma v prostoru Libeňské synagogy. V letošním roce jsme z nabídky KineDoku a Institutu dokumentárního filmu vybrali pět snímků, které se věnují stejným, případně velmi podobným tématům, jež budou zaznívat v rámci divadelní části letošního Palm Off Festu,“ uvádí dramaturg festivalu Jan Jiřík. Filmová část Palm Off Festu se bude tentokráte odehrávat v prostoru studiové scény Divadla pod Palmovkou a zaměří se přednostně na středoškolské studenty. V nabídce bude následující pětice filmů: Proces: Ruský stát vs. Oleg Sencov (rež. Askold Kurov), Svět podle Daliborka (rež. Vít Klusák), Milda (rež. Pavel Křemen), Mrtvý národ (rež. Radu Jude) a Zvíře stále žije (rež. Mina MilevaVesela Kazakova). Součástí projekcí budou setkání a debaty s tvůrci či dalšími odborníky.


V sobotu 20. října se uskuteční také speciální debata, která pod titulním názvem „Už máme, co jsme chtěli?“ pozve k reflexi politického, společenského a kulturního stavu ve střední Evropě osobnosti z České republiky, Slovenska a Polska. Debatu bude moderovat politoložka a historička Veronika Pehe. Palm Off Fest se letos stal partnerem projektu Institutu umění-Divadelního ústavu PACE.V4: Putovní konference DRAMplan 2018. Během víkendu 20.–21. října se v rámci libeňského festivalu uskuteční mezinárodní setkání patnácti českých i zahraničních divadelníků, kteří se budou zabývat divadlem jako veřejnou institucí a její společenskou činností a odpovědností. Veřejná část konference, na níž budou divadelníci z České republiky a zahraničí prezentovat svá divadla a soubory, proběhne v neděli 21. října ve velkém sále Divadla pod Palmovkou.


Pořadatelem festivalu je Divadlo pod Palmovkou.

Vstupenky na http://www.palmofffest.cz:

Ceny vstupenek 110,- až 390,- Kč
Pro studenty a seniory 50% sleva na vybrané kategorie míst.
Festival PAS: při nákupu 3 a více festivalových představení – sleva 20 %
Vstupné na festivalový offprogram je volné .
Prodej vstupenek online a na pokladně Divadla pod Palmovkou (Zenklova 34).

Divadelní program Palm Off Fest 2018:

19. 10. 2018

Revoluce

Teatr NO99, Tallinn, Estonsko, režie: Ene-Liis Semper a Tiit Ojasoo
Vstupenky: goout.net/cs/listky/revoluce/loqc/

20. 10. 2018

William Shakespeare: Něco za něco

Divadlo pod Palmovkou, Praha, Česká republika, režie: Jan Klata
Vstupenky: goout.net/cs/listky/neco-za-neco/phqc/


21. 10. 2018
Tomáš Dianiška a kolektiv: Pusťte Donu k maturitě!
Divadlo pod Palmovkou, Praha, Česká republika, režie: F. X. Kalba

23. 10. 2018

Maike Lond Malmborg a Iggy Lond Malmborg: 99 slov pro prázdnotu

Kanuti Gildi SAAL, Tallinn, Estonsko, režie: Maike Lond Malmborg a Iggy Lond Malmborg

Vstupenky: goout.net/cs/listky/99-slov-pro-prazdnotu/ioqc/

25. 10. 2018

Ledové doktríny: Variace na nacistickou rétoriku

Metanoia Artopedia, Pécs, Maďarsko, režie:  Zoltán Perovics

Vstupenky: goout.net/cs/listky/ledove-doktriny-variace-na-nacistickou-retoriku/aesc/

27. 10. 2018
Oliver Frljić a soubor Maxim Gorki Theater: GOЯKI – Alternativa pro Německo?
Maxim Gorki Theater, Berlín, Německo, režie: Oliver Frljić
Vstupenky: goout.net/cs/listky/gorki-alternativa-pro-nemecko/noqc/

28. 10. 2018
Michał Zadara a Nawojka Gurczyńska: Spravedlnost

Teatr Powszechny, Varšava, Polsko, režie: Michał Zadara
Vstupenky: goout.net/cs/listky/spravedlnost/ooqc/

Dokumentární sekce KineDok:

22. 10. 2018

16.00–18.00 PalmOff Studio

Proces: Ruský stát vs. Oleg Sencov, 2017, Česká republika, Estonsko, Polsko
Režie: Askold Kurov
71 minut, v ruském znění s českými titulky

23. 10. 2018

16.00–18.00 PalmOff Studio

Svět podle Daliborka, 2017, Česká republika
Režie: Vít Klusák
105 minut, v českém znění

24. 10. 2018

16.00–18.00 PalmOff Studio

Milda, 2017, Česká republika
Režie: Pavel Křemen
75 minut, v českém znění

25. 10. 2018

16.00–18.00 PalmOff Studio

Mrtvý národ, 2017, Rumunsko
Režie: Radu Jude
83 minut, v rumunském znění s českými titulky

26. 10. 2018

16.00–18.00 PalmOff Studio

Zvíře stále žije, 2016, Bulharsko
Režie: Mina Mileva, Vesela Kazakova
90 minut, v bulharském znění s českými titulky

Diskuse:

20.10.2018

17.00 Velký sál Divadla pod Palmovkou
Už máme co jsme chtěli?!

moderuje Veronika Pehe

21.10.2018

11.00 – 18.00 Velký sál Divadla pod Palmovkou

PACE.V4: Putovní konference DRAMplan 2018

Výstavy:

19.10. 2018

18.00 Foyer Divadlo pod Palmovkou – vernisáž

Polská divadelní avantgarda

20.10. 2018

16.30 Foyer Divadla

Divadelní portréty Romana Dobeše

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

PRALIN není pralinka!

Meziměstská kulturní výměna mezi nezávislou performing arts scénou v Praze a Berlíně, listopad 2018 až únor 2020.

PRALIN vznikl za cílem aktivní podpory a zprostředkování komunikace mezi nezávislou performing arts scénou v Praze a Berlíně. Umělecké obce v obou městech mají mnoho společného nejen z uměleckého hlediska, ale i pracovních podmínek a témat, kterými se zabývají. Otevření cest mezi Prahou a Berlínem může vést k vzájemnému pochopení, poučení i předcházení problémům. Sdílení zkušeností umožní čelit změnám, kterými v současnosti nezávislá divadelní scéna v Praze i Berlíně prochází.
PRALIN je společným projektem Nové sítě (Praha) a Performing Art Programmu (Berlín). Partnery projektu jsou Institut umění – Divadelní ústav (Praha) a platforma pro nezávislé umělce Cross Attic (Praha). Spolupracujícími organizacemi jsou Goethe-Institut (Praha) a České centrum (Berlín).

Co je Staff Exchange Program?

PRALIN Staff Exchange nabízí profesionálům z Prahy a Berlína možnost osobních setkání, která podpoří rozvoj společných projektů. Každý účastník se seznámí s aktivitami svého protějšku v partnerském městě a naopak vytvoří příležitost pro hostování profesionálovi z partnerského města.

Konkrétní termín, trvání pobytu a obsah/téma si vybraní profesionálové stanoví v rámci společného setkání všech účastníků výměny, které proběhne během Industry Get-Together v listopadu 2018 v Berlíně.

UZÁVĚRKA ŽÁDOSTÍ: 15. září 2018

Kompletní informace k aktuální výzvě naleznete zde:

http://novasit.cz./novinky/pralin—staff-exchange-program-otevrena-vyzva.html

Foto: archiv Pralin

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

Rozhovor s prvním  sólistou Baletu ND MICHALEM ŠTÍPOU

„Prožil jsem si balet se vším všudy“.

Milovníkům baletu MICHALA ŠTÍPU rozhodně představovat  nemusíme. Elegance, přirozenost, ideální tělo a půvabná tvář.  Tolik superlativů by v mnohém člověku vyvolalo představu, že Michal musí být protivný a příliš sebevědomý.  Tak to je hluboký omyl. Michal je příjemný společník, milý, skromný (i přesto, že si je vědom  svých hodnot), vtipný a skutečně nejedné ženě při pohledu na  něj srdce zaplesá. Ideál. Je i jeho osud ideální?  Michal se ochotně podělil s TANEČNÍM MAGAZÍNEM o své životní zkušenosti.

 K baletu Vás přivedla Vaše maminka. Bavilo Vás to,  nebo jste tančil jen z donucení?

Chodil jsem od malička s mámou do divadla a pohyb mě opravdu velice zajímal, bylo to ve mně. Když mě  máma dala  do baletní školy, tak mě to moc bavilo.  Na konzervatoři je to už něco jiného, přísný  režim, školu jsme měli  od sedmi do šesti hodin,  někdy od osmi hodin a skutečně  celý den jsme  pracovali, takže musím říct, že člověk opravdu žádné dětství nemá. Tanec  mám  natolik rád, že mně všechno  vykompenzoval. Kdo je na konzervatoři  z nějakého donucení, nebo si není úplně jistý svým zájmem, pro toho je to kruté.“

Nenapadlo Vás v té době,  že byste  raději dělal nějaký sport  jako jiní kluci?

Sport je stejná dřina jako tanec, nebo alespoň si to myslím, nemohu úplně srovnávat, ale  pořád tam musí být výkon, musíte trénovat. A  pro mě stát na jevišti je něco, co  se nedá popsat. Původně  jsem se chtěl věnovat zpěvu nebo hrát.  Když jsem se začal věnovat  tanci, tak se mi vlastně herectví splnilo,  sice trošku v jiném slova smyslu, ale   pořád platí, že  balet herectví obsahuje.“

Na tanečníka mnoho lidí nahlíží tak, že dělá  nemužné povolání (Přitom musíte neustále zvedat své ženské protějšky, takže co může být mužnějšího?)  Cítil  jste se někdy urážený  nebo zraněný těmito názory?

Určitě, můžu rovnou zrovna říct, že jsem to měl z první ruky. Můj  táta balet  neuznával,  to byl přesně tenhle případ. Odrazoval  mě a nebýt mámy, tak  bych se tanci  asi nikdy  nevěnoval. Až  po několika letech, kdy  se začaly dostavovat úspěchy, teprve  začal  na   balet nahlížet nějak jinak. A ve škole je to kruté – kluk, který dělá balet… Nevím, jestli   je dnes situace lepší,  ale za mých mladých let tomu tak nebylo. U dívky je to jiné, tam se tanec nějak předpokládá.“

Takže  jste si to protrpěl…

 „Protrpěl je silné slovo. Ale prožil jsem to se vším všudy.“

A přesto nevzdal…

 Nevzdal. Mě to opravdu těšilo  a musel jsem kvůli  baletu i měnit školu, protože v té době se ještě ve školách ,směnovalo, čímž myslím střídavé  ranní a odpolední vyučování. A já jsem tedy musel chodit na školu, která ,směnování´ neměla, abych mohl hodiny baletu navštěvovat.“

Co vlastně pro Vás bylo na celé té taneční kariéře to nejtěžší?

 Musím říct, že v mém baletním životě jsem měl neuvěřitelné štěstí. Pár měsíců po nástupu do divadla jsem začal dostávat sólové role. Nejtěžší je vždy si svou roli obhájit a stále všechny přesvědčovat o svých kvalitách.

Co mělo největší podíl na Vašem úspěchu? Talent? Dřina? Štěstí?

 Od  každého trošku. I talent musíte mít, i muzikálnost, ale hlavně štěstí. Nesmírně  záleží na tom, kdy přijdete do divadla, kdo je šéf, jaký má repertoár, jestli dává přednost mladým, zda  se typově pro něj hodíte… Já jsem měl zrovna štěstí, protože v té  době právě končila jedna éra tanečníků, takže jsem byl „novou vlnou“, zkrátka, hodil jsem se. Snažil jsem se dělat nějaké konkurzy i mimo Českou republiku a musím říct, tedy spí&sc aron;e se pochlubit, že jsem se dostal kamkoliv, kam jsem dělal  konkurz.  Přesto jsem nějak cítil, že  kořeny mám v České republice. Spíše jsem si „namastil ego“, že na to mám, abych odešel do zahraničí, ale raději jsem zůstal. Po několika sezónách v Brně jsem začal hostovat v Národním divadle v Praze, to byl pro mě  úplně nový svět.  Všechno bylo jinak  než v Brně.  Praha pro mě představovala ,Zlatou kapličku´, byla to   taková meta České republiky. Nemůžu  říct, že  jsem byl šťastnější. V každém období bylo něco.   Kdybych zůstal v Brně, tak bych možná   stejně  tak tančil hlavní role, ale nezatančil  bych si takové role jako v Praze. A Praha  pro mne znamenala opravdu  štěstí.  Ať už šlo o choreografy, které  si Brno nemohlo finančně dovolit ,  a díky tomu, že jsem tančil s takovými známými jmény, tak jsem se dostal i do zahraničí, což byl pro mě dar.“

Michal Štípa jako sólista v baletu pražského ND „La Bayadère“ (premiéra 2014)

Opravdu byste neodešel do zahraničí?

 Uvažoval jsem o zahraničí, ale pak jsem se vždy zalekl a zůstal. Nejsem  asi typ člověka, který by z rodného hnízda vylétl kamsi daleko.“

Prožíval jste také nějaké strasti?

Myslím si, že strasti teprve přijdou, až začne člověk myslet na to, co bude dělat dál na sklonku své  kariéry. A já už začínám přemýšlet…

 Tanečník  také musí být stoprocentně zdravý, že?

To určitě.“

A co taková „běžná“  artróza?

 To už mám“ …

Znamená artróza konec  taneční kariéry?

 Bolí to, ale překonávám ji. Samozřejmě  v normálním životě by to tolik nevadilo,  ale v baletním světě je to jiné.“

Cítíte úbytek sil?

„To ano. Kolem dvaceti, pětadvaceti let až do takových dvaatřiceti, jsem věděl, že pokud vynechám trénink, tak po prázdninách  ,naskočím´  velmi rychle. Ale  teď už vím, že mi to nějakou dobu trvá a stojí to víc sil.  Věřím tomu, že toto cítí  všichni lidé, kteří se  nějak pohybují, třeba sportovci, je to asi  stejné.“ 

Takže shrnuto, začátek byl  hladší. A co tedy plánujete dál?

 Dobře, připusťme, začátek trval  vlastně  plus mínus dvacet let. No, teď velice záleží na tom, kdy si člověk řekne „dost“.  Určitě už přemýšlím o tom, co budu děla dál.    Musí  také  přijít i ta příležitost, čeho se člověk může  chopit. Nejhorší situace nastává, když tanečníci, kteří nemají prakticky žádnou možnost další tvorby  nebo jakékoliv  práce,   chtějí zůstat  na jevišti za každou cenu. Toho  bych se opravdu rád vyvaroval. Nechci být tanečník, kterého musí z jeviště ‚vyhánět‘, pro mě je lepší odejít z vrcholu, později  je to velice smutné.“

Nevidíte budoucnost v tvorbě choreografií či ve výuce?

 Jak se realita nebo osud vyvine, to zatím nevím, samozřejmě už  učím a rád bych se tomu věnoval i dál. Rád bych učil na taneční konzervatoři, myslím si, že bych dokázal žákům předat své vědomosti, chtěl bych se věnovat pedagogické praxi.   Co  se týče  choreografie, letos na jaře jsem   měl možnost udělat choreografii  pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a  velice mě to bavilo. Vybral jsem si výborný tým, který se vzájemně doplňoval,  byl jsem z toho nadšený. Viděl jsem tu práci i  z druhé strany, jinak, než kdybych jenom tančil. Tanečník  nevidí tolik do práce  choreografa, co všechno to obnáší. Zjistil jsem, že to není čistě jen o tanci. Choreografii bych se rád věnoval, něco už mám rozplánované, tak uvidíme. Bylo by fajn dostat nabídku  pozici šéfa nějakého souboru. Ta nabídka samozřejmě musí nejdříve přijít a také být akceptovatelná, abych ji mohl přijmout.“

Dělal jste rovněž modeling,  ale ta situace je tam skoro ta samá, je to zkrátka práce  mládí…

Ano, to  je pravda. Jednu  dobu jsem se modelingu hodně věnoval, ale  samozřejmě  bylo moc  práce v divadle, takže  jsem už neměl tolik času.“ 

Bavilo Vás to?

Bavilo. Vypnul jsem, dělal jsem něco jiného než balet. Takový ten exhibicionismus,  který v baletu musí být, na molu byl ten samý a bez námahy.  Předvedl jsem se, bylo to fajn. Jde-li o věk,  tak se člověk může věnovat fotomodelingu,  tam  ten věk zase  nehraje takovou roli.   Ale v modelingu jako takovém asi ano.“

Věnoval byste se modelingu i teď?

Kdyby přišla nějaká nabídka, tak bych se tomu rozhodně nebránil. Ale je pravda, že jsem proto zatím vůbec nic neudělal…“

A co zpěvu?

Já si myslím, že už jsem starý  na to, abych začínal ve zpěvu. Nebo lépe řečeno, abych  něco dokazoval. Asi bych se naučil nějak zpívat, to připouštím, ale aby ze mě byla nějaká popová hvězda, to tedy ne…“

Mohl by to být jen koníček…

To ano, ale já potřebuji něco, co mě uživí, ne koníček. Nevidím ve  zpěvu  perspektivu. Určitě je to práce, která by mi nahradila balet, kdybych ho už nedělal. Ale také na  zpěv  musí být talent a člověk musí být v něčem výjimečný. Také může  skončit ve sboru, nebo být profesionál. Já jsem  typ člověka, který v  daném oboru vynikat chce. A nemyslím si, že bych byl takový talent, aby  mě to uspokojilo, kdybych  dnes začal zpívat.“

Stále útočíte na nejvyšší příčky?

Celý život, už od konzervatoře Vás učí, že musíte  být ve všem nejlepší,  dokonalý, mít  dokonalé pohyby.. takže, je těžké být jiný. Vyrůstat v tomto oboru je fajn, ale horší je, když z toho vyjdete.  Všichni po Vás chtějí dokonalost celý život, takže jaká  další práce vás dostatečně uspokojí?“ 

A návrhářství?

To ne.  Baví mě sice bytový design, ale ani tomu bych  se nevěnoval. Neumím vůbec malovat a to je pro návrháře velice důležité.“

 A založit rodinu neplánujete?

Ne. Já mám šest psů a tím pádem mám šest dětí. Je to velice  těžké skloubit rodinu s divadlem. V souboru je  spousta tanečníků, kteří jsou spolu od rána do večera, to  je taková velká rodina. Někdy je to fajn, ale někdy je to na duševní kolaps.  Jste neustále  v té samé společnosti  a pokud už máte nějaký vztah a rozejdete se, musíte  dál  pracovat společně jakoby se nic nestalo a pak to může být někdy těžké.“ 

Hrajete spíše romantické role. Jste v reálném životě také romantik a umíráte pro lásku, nebo jste spíše chladnější typ, který city tolik neprožívá?

Musím říct, že spíše dříve jsem k lásce přistupoval jinak než teď. Byl  jsem opravdu vždycky  romantický  a jsem dodnes, to ano,  ale dříve jsem ke   vztahům přistupoval automaticky, vlastně  jsem měl štěstí na lásku do určité doby.“ 

Po vystoupení býváte obvykle v obležení fanynek. Jste rád obletovaný, nebo byste už raději šel domů?

Jak kdy. Někdy  je člověk tak vyčerpaný, že je rád, že  jde domů a někdy mě to představení tak strašně nabije energií, že si rád posedím  nebo konverzuji.“

Máte dokonalou postavu. Dáváte si pozor na jídlo?  Co takhle hamburger  před vystoupením?

Před vystoupením nic takového.   Když mám představení, tak jím maximálně do jedné hodiny. Je lepší tančit s prázdným žaludkem, člověk se necítí těžce. Lépe se pohybujete, i když  máte hlad.  Ale jinak jím všechno. V našem souboru se nikdo nijak moc v jídle neomezuje. Pro  někoho je to možná těžší, protože má horší  spalování,   pro někoho je to lehčí.  Člověk s horším spalováním  se už mus&iac ute; trošku hlídat. Záleží na vrozených dispozicích  a na těle každého tanečníka. Balet je umění mladých a estetika je velice důležitá.  Tlustý princ, to by asi moc neprošlo, i když znám i takové případy. Ale stále platí jedna věc,  jdete-li na balet, chcete vidět něco jiného než je běžný život a tím je právě balet výjimečný.“

Nemáte občas pocit, že v současnosti se už balet přehání, baletky třeba občas stojí svému partnerovi  i na hlavě a podobně…

To jsou už  trošku artisti, no.“ Ale je to krásné, když je to vkusně udělané.

Jak se na to díváte? Je  dobré smíchat balet s artistickým uměním?

Já teď odpovím  z pohledu diváka. Už jsem vlastně říkal několikrát, že  je  moc důležité, pokud  jdu na nějaké představení,  abych odcházel s pocitem, že jsem něco  prožil.  Je mnoho  tanečníků, jak u nás, tak v zahraničí, kteří představení odtančí brilantně, ale  prožitku tam moc není. Raději od techniky  nepatrně  ustoupím, ale potřebuji příběh a emoce trošku  prožít.  Představení je  něco jiného, než to, co v životě prožíváte, proto  vlastně jdete  do divadla. Nevadí mi moderní díla, nebo zmodernizovaná, ale všechno má své hranice. Mám-li  jít na  představení, které znamená jen současnost, kterou právě prožívám,  tak sem chodit nemusím, já chci  vidět něco jiného.“

Balet na špičkách se sice  uznává jako  nejvyšší forma umění, ale  také nejtěžší a pěkně to bolí. Přemýšlel jste někdy o jiném směru v baletu? Nebylo  by třeba přínosné, aby se netančilo na špičkách?

Ale v tom je právě balet tak výjimečný!! Tenhle obor nemůže dělat každý, jen pár lidí,  proto je tak mimořádný a prestižní.“

Stojí takové utrpení za to?

Stojí. Je  to opravdu bohužel jepičí, tedy velmi krátký život. A záleží hodně na štěstí. Není to jen na dispozicích a talentu, což je  také samozřejmě důležité, ale štěstí sehrává nejdůležitější roli.  I když v dnešní době už se věci změnily. Dříve po úrazu menisku  tanečník končil,  dnes  jde život dál,  jako kdyby se nic nestalo. Jednoduše,  když vcházíte  na jeviště a něco vás bolí, neříkám, že o  tom nevíte, ale je to jiné, nevnímáte to.“

 Co myslíte, proč tanečníků v Čechách spíše ubývá?

V současné době je úroveň tance na velmi vysoké úrovni a stále se vyvíjí. Hranice jsou otevřené a kdo je opravdu hodně dobrý, tak se snaží dostat do zahraničích souborů.  Podmínky jsou tam stále lepší než u nás, i přesto, že se v ČR  finanční situace zlepšuje,  stále se to nedá srovnat.  Ale nápor, který je u nás na tanečníky kladený, je stejný jako v zahraničí. 

Michal Štípa na scéně pražského ND v baletu „Vertigo“ (premiéra 2016)

Zhodnotíte-li  výkony českých umělců a výkony umělců v zahraničí, jsou Češi lepší, stejní, horší?

Co se týče Ruska, které bylo dlouhou dobu na vrcholu, tak zůstalo  stát a  ‚svět šel dopředu ‘.  Ale neplatí to  úplně doslova, protože  francouzská a ruská škola jsou velice rozdílné. Neviděl   jsem naživo Bolshoi Theatre, ale  viděl jsem  záznamy a divil jsem se, že takoví tanečníci tam vystupují, a to myslím v negativním slova smyslu.  Jsou tam i hvězdy, to je v každém zahraničním divadle, ať už v Pařížské opeře,  v Londýně, v Americe. Když budu  brát v úvahu moderní tanec, jakýkoliv jiný soubor zatančí moderní tanec a ruský soubor stále bude tančit klasiku.   Nechci ‚házet všechny do jednoho pytle‘, ale i některé ruské hvězdy, se kterými jsem měl možnost být na jevišti, tančily jen klasiku. Nevím,  jestli je to tím, že nechtějí nebo nedokáží ‚povolit ledy‘. Možná je to jejich ruskou školou.  V Brně na konzervatoři moderní tanec, jak ho  známe v Praze, nebyl. Byl jsem často zaškatulkovaný do klasiky, a když jsem přišel do divadla v Praze a dělal jsem něco moderního, tak jsem to vůbec nechápal. Takže školou je to určitě také.“

Nemrzí Vás, že  nemáte moc volna a svůj  život  jste vlastně musel propracovat?

No, já jsem s odpočinkem opravdu  ,na štíru´. Když nejsem v divadle, tak učím, když neučím, tak  se věnuji tvorbě choreografií, když netvořím choreografie,  tak se věnuji zahradě.  Zahradu  se snažím stále budovat, kopu, ryji, takže té energie ze sebe vydávám strašně moc a je fakt, že to na sobě už cítím, potřebuji zvolnit. Já jsem v současné době  nesmírně vytížený. Příští sezonu nastupuji na vysokou školu, budu dojíždět do Brna, protože tam je dálkové; studium, tady v Praze mi dálkově studovat neumožnili.  Na konzervatoři učit mohu, vyšší odborné vzdělání mám, ale přesto je lepší mít vysokou školu. Pracovní doba v divadle nepřeje studiu, zkrátka nastoupíte v deset  hodin a pracujete do šesti hodin.  Pokud máte  představení, tak pracujete  do dvou  hodin a potom večer, protože před představením potřebujete nabrat síly. Takže  vlastně nemáme možnost žádné  rekvalifikace.  Jste tady  od rána do večera, jednoho dne  skončíte, klidně vám řeknou : „tak jdi“, ale vy nemáte nic a nemáte kam jít.  Myslím si, že tohle je velmi zlé pro tanečníky.  V zahraničí je to přece jen jiné,  výdělky jsou  vyšší, tanečníkům  odebírají z platu nějaké peníze a až skončí kariéru, jdou  na rekvalifikační kurz. V Čechách  nic takového není. Některé instituce se už snaží něco obdobného vybudovat, ale výsledek je zatím nulový. Politici nemají zájem. Důchody pro tanečníky se zrušily. A přitom  tanečníků není tolik, aby právě jejich důchody  stát  zruinovaly.  Je to kultura, tanečníci se jí věnují celý život, zničí   si tělo a nemají nic.“

Máte ještě nějaký pracovní sen, který si chcete splnit?

Jsem typ člověka, který nemá moc rád  překvapení,  i když tohle také neříkám přesně. Jednoduše, když mám všechno naplánované a vím dopředu, co mě čeká, je to pro mě fajn. Ale pokud prožívám  nejistotu, tak to je to pro mě strašné. Takže  já bych už rád měl  jasno, co vlastně budu dělat,  a rád bych měl stanovený jasný  cíl, ke kterému bych se vůbec propracoval. Až se   toto usadí, tak teprve budu moci tvořit další věci.“ 

 Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí

 Foto: archiv Michala Štípy 

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

„Origami“ na TANCI PRAHA – hold modernímu cirkusu

Poblíž sochy Jana Žižky z Trocnova jsme sledovali nekonvenční „Origami“. Nejčastěji hrané a v nejvíce místech uvedené představení TANCE PRAHA 2018.

TANEČNÍ MAGAZÍN si vybral pražský Vítkov. I když původně toto velmi zajímavé představení pomýšlel vidět v parku Peliny v Chocni… Nicméně i pro ilustrační fotografie jsme si – kromě svých vlastních žižkovských – vybrali symbolicky ty z Tábora. Když už jsme tedy sledovali program ve stínu sochy Jana Žižky…

Stejně jako již v TANEČNÍM MAGAZÍNU recenzovaná hříčka „Neboj“ v nedalekém žižkovském tunelu, bylo i „Origami“ – ještě navíc mimo přehlídky TANEC PRAHA 2018 – součástí velkého letního karlínského a žižkovského festivalu „Landscape“. Ten vrcholí ve středu 21. 6. rovněž na vrchu Vítkově ohromným multikulturním vystoupením.

Světová premiéra představení „Origami“ se konala již před více než třemi lety na festivalu „Biennale de danse du Val-de-Marne“. Tedy přesně v březnu roku 2015. To je zcela jistě vidět na všech protagonistech i jejich (zde velmi nezbytných) technických spolupracovnících. Myslím onu vyzrálost a vyhranost. Z druhé strany je třeba kladně hodnotit jejich zápal i chuť, odhodlání i hledání stále něčeho nového. Prostě, že za ty desítky, ba stovky repríz se pro ně „Origami“ nestalo rutinou…

Origami“ je technicky hravou inscenací. Na ohromném návěsu – i s koly – se odehrává velká artistická show hlavní protagonistky Satchie Noro. Více než půlhodinovým sólovým akrobatickým výstupem vzdává hlavní a jediná protagonistka hold novodobému cirkusovému umění.

O co v zásadě jde? Chladný kovový kontejner v divákovi evokuje stavby a hlavně přístavní doky s jejich překladišti globalizovaného obchodního světa. Zároveň jsou jeho kola symbolem kinetiky. A do třetice, a to zejména, tento návěs připomíná moderní káru. Tedy to, čím odjakživa historicky jezdili kočovní herci a pouťoví umělci za svými diváky. Tato industriální romance nás donutí k zamyšlení se v čase, ponoření se do svého vlastního, ryze poetického azylu uprostřed každodenní šedi a stereotypu.

Japonsko-francouzská performerka Satchie Noro však vnímá kontejner ještě jinak. Dodává mu hravost, dynamiku i určitou poezii všedního dne. To vše v důmyslném konstrukčním řešení Silvaina Ohla.

Kontejner totiž může být v zásadě rozložen na tři díly. Ale toto jeho přetváření umožňuje množství alternativních variací. A tak návěs vytváří působivou dekoraci, divadelní scenérii, v níž se pomalu a promyšleně pohybuje tanečnice i akrobatka v jedné osobě. Ta nehledá efekt, ale přesnost v každém okamžiku, její pohyb i akrobatické prvky jsou hybnou silou metamorfózy – v dynamických proměnách perspektivy umělčina těla a prostoru.

Je zajímavé, že toto představení vznikalo v průběhu několika rezidencí: Le Citron Jaune – Centre National des Arts de la Rue, Port Saint Louis du Rhône Les Noctambules – Les Arènes de Nanterre, Fabriques de culture Ile de France. A na výsledném uměleckém tvaru se to bezesporu podepsalo.

A závěrem musíme i představit umělkyni. Satchi Noro je tanečnicí, choreografkou, vzdušnou akrobatkou a spoluředitelkou uměleckého prostoru „Les Noctambules“ (platformy pro nový cirkus) ve francouzském Nanterre. Po klasických studiích tance si vyzkoušela tradiční i alternativní scénu v Berlíně i jiných místech. Aby se vrátila do Francie, kde navíc propadla novému cirkusu, a později též komunitní práci umělců. V roce 2002 založila vlastní soubor „Furinkaï“. Hnací touhou pro ni bylo, aby mohla nezávisle zkoumat pohyb v nekonvenčních prostorách. Zajímal ji vztah objektu, těla a hudby. Podmanily si ji performance i instalace a později sociální projekty. V roce 2013 poprvé ve spolupráci se Silvainem Ohlem rozvinula práci s kontejnerem, aby pokračovala v chilském Valparaisu a uvedla premiéru „Origami“ na „Biennale de Val-de-Marne“ s hudbou saxofonisty a skladatele Freda Costy.

V některých místech uvedení následovala po představení „Origami“ projekce filmu „Retour a Ominato“.

Retour a Ominato“ je názvem filmu, který Satchi Noro natočila roku 2012. Vydala se nákladní lodí z Marseille do japonského města Ominata, kde se narodil její otec. Šlo tehdy o podobnou trasu, kterou kdysi její otec absolvoval v opačném směru, když ho v roce 1961 vyslal jeho japonský mistr šířit aïkido v Evropě i Africe. Plavba trvala 42 dny, které umožnily ponořit se zcela do filosofie těla a ducha, souhry naprosto přirozené, hluboké a nekonečné, jak to původní formy aikida nabízejí. Tady se začala rodit i vášeň Satchi Noro pro kontejnery…

V rámci TANCE PRAHA 2018 bylo „Origami“ uvedeno postupně v Českých Budějovicích, Táboře, Jihlavě, Chocni, Pardubicích, Brně, Olomouci, Ostravě, Praze a Plzni.

ORIGAMI

Projekt, koncept: Satchie Noro a Silvain Ohl
Konstrukce: Silvain Ohl a Eric Noël
Tančí: Satchie Noro
Původní hudba: Fred Costa se zpěvem Maia Barouh
Prostorová produkce: Vincent Mallet
Kostýmy: Karine De Barbarin
Koprodukce: Centro Cultural Teatro Container Valparaiso / Les Noctambules de Nanterre /, Institut Français de Santiago du Chili / La Briqueterie, CDC du Val-de-Marne /, Le Centre culturel de La Norville / Le Théâtre d’Arles, scène conventionnée
pour les nouvelles écritures / With help from Arcadi Île-de-France, Dispositif
d’accompagnements / With support from Conseil Général de l’Essonne and la
Direction Régionale des Affaires Culturelles d’Île-de- France – Ministère de la
culture et de la communication /

Ve spolupráci s: Centro Cultural Teatro Container.
Asistence a podpora: Le Citron Jaune, Centre National des Arts de la Rue/ Les Noctambules de Nanterre / Brand & Nuance / Groupe F / Le Théâtre Brétigny / Sud Side and their workplace / Ciudad Abierta

Za podpory Francouzského Institutu v Paříži.

Foto: autor a TANEC PRAHA (Tábor)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Tanec mezi bulvárem, trestankyní, lesbami a režijními nitkami

První slovensko-český ryze taneční filmový muzikál „Backstage“ jako celek nepřesvědčil, ale ani tanečně nezklamal…

Hned první týden po distribuční premiéře navštívil TANEČNÍ MAGAZÍN (s velkým očekáváním) nový slovensko-český ryze taneční film „Backstage“. Na Slovensku, kde původně vznikal, měl návštěvnost od března do června letošního roku kolem 55 000 diváků. Bude mít v Čechách a na Moravě výraznější divácký ohlas? Spíše by se o tom dalo s úspěchem pochybovat…

V čem vězí problém?

Tak trochu jako v pohádce

Když postavíte do fotbalového mužstva vedle sebe jedenáct skvělých a výtečných individualit, nemusí to na hřišti fungovat. Ba, bývá tomu v praxi přesně naopak.

Taneční hrdinové jsou mladí a v Čechách méně okoukaní…

Pokud si vezmete režiséra a scenáristu tří úspěšných dílů filmu „Fontána pro Zuzanu“ Dušana Rapoše, který je nadto ještě podepsán pod divácky úspěšnými tituly „Rabaka“ či „Muzzikanti“ a výtečným dokumentem o Karlu Krylovi, vypadá to jako záruka úspěchu. Dlužno podotknout, že tato osobnost je u nového tanečního filmu „Backstage“ pouze autorem námětu. K tomu přizvete ještě autorku námětu a scénáře slovenského velmi úspěšného muzikálu „Príbeh ulice“ Naďu Clontz. A do třetice ještě velmi uznávanou a několika Českými lvy i cenou César ověnčenou režisérku Andreu Sedláčkovou. Ta má na svém kontě kupříkladu filmy „Fair play“, „Musím tě svést“, „Dívka za zrcadlem“ i celou řadu dokumentárních filmů (včetně „Život podle Václava Havla“). Taková sestava by zákonitě měla být zaručenou sázkou na úspěch… Navíc, když je tato režisérka (u jiných snímků) rovněž úspěšnou autorkou hudby…

A to již ani nemluvě o řadě angažovaných výrazných hereckých tváří. Od Ivany Chýlkové, přes Judith Bárdos a Romana Luknára, až po Kryštofa Hádka, Bena Cristovaa a Filipa Jankoviče. A koneckonců, i mladou hvězdičku nedávného televizního seriálu „Inspektor Max“ – Márii Havranovou. A rovněž nesmíme zapomenout na taneční skupinu „The Pastels“ (doplněnou atraktivními tanečnicemi) – vítěze soutěže Československo má talent – v hlavní roli filmových tanečníků fiktivní formace „West Coast Crew“.

Prostě, je to v tomto případě trochu dost jako v pohádce, jak kočička s pejskem „vařili“ dort. Kombinace „zaručených“ a „tutových“ spolupracovníků, nemusí vést k úspěchu. A bohužel, film „Backstage“ to v poměrně vrchovaté míře dokumentuje. Zkrátka, místo „tutovosti“ spíše k tuctovosti.

The Pastels jako West Coast Crew

Jako v pohádce se vine i nit samotného scénáře filmu. Kluci a holky ze slovenského maloměsta prorazí až do velkého televizního a mediálního světa. Pod nohy jim hází klacky zlí producenti, manipulativní televizní štáb a nejvíc oni sami sobě. A navíc v tomto případě to zavání nejen pohádkou, nýbrž v případě hlavní taneční skupiny „The Pastels“, i mírně nadnesenou autobiografií.

V Baťově městě i v Praze

V době, ne tak minulé, se mnoho filmů pro ty nejmenší diváky a mládež točilo ve městě Tomáše Bati – ve Zlíně. V ateliérech Kudlov. Děj filmu „Backstage“ začíná také v Baťově městě. Ale nikoli na Moravě, nýbrž na Slovensku – ve Svitu. Ve městě, které ostatně dalo za socialistického režimu i „znárodněné“ nové jméno obuvnickému koncernu Baťa.

Hned úvodem zde musíme pochválit toho, kdo vybíral lokace filmu. Mezi cihlovými baťovskými domky Svitu dominuje architektonicky odlišné nádraží. A právě tam se odehrává valná část slovenského děje „Backstage“.

Nejlepší taneční hvězdy prý září ve Svitu

Mladí tanečníci ze Svitu hodlají dobýt Prahu. Hned na počátku filmu se jim to částečně podaří v menším soutěžním klání v Praze, na Štvanici ve skateparku za centrálním tenisovým kurtem. Ve finále poráží ryze mužskou taneční skupinu s nepochopitelně anglickým ženským názvem „Muertas“. Soupeření s ní je provází celým filmem. Po dalších peripetiích se dostávají (opět v Praze) do televizní české i slovenské soutěže. Mezitím sledujeme dost plakátová rodinná zázemí i „nezázemí“ mladých hrdinů. Mírným zpestřením je mladý výpravčí, který se jeví němým, ale nemluví schválně. Do toho se prolínají rovněž plakátově pojatí Romové, lesba, která homosexuálkou není, i lesby, které oné orientace jsou. Mezi ony „típky“ zcela zapadne motorkář s movitým otcem, který se však sponzoringu táty vyhýbá. Rovněž pozdější zákulisí televizní soutěže je pojato velmi černobíle. A obdobně i praktiky „zlého“ bulváru. Proradný režisér v podání Kryštofa Hádka je trapnou karikaturou. Výbornému herci zde slaboduchý scénář nedává větší prostor ani šanci. Jediným kladem scénáře je, že nesází na klišé s happy endem. Prostě, slovenská skupina posloužila v soutěži jako onen pověstný mouřenín. A vyhrávají oni její mužští soupeři s ženským názvem. Ani frontman skupiny „West Coast Crew“ posléze neuspěje v New Yorku, kam se mu složil na cestu tatínek dělník. Takže, hned dva hořké konce. Ještěže maminku hlavní hrdinky (jaká to náhoda) právě propustí z kriminálu. A právě sekvence s matkou hlavní hrdinky vracející se z vězení je pomalu hodna pořadu „Pošta pro tebe“ či nějaké telenovely. Ostatně, sama její protagonistka Mária Havranová si velice obdobné „nanečisto“ odzkoušela již před televizními kamerami STV ve slovenské odnoži „Pošty pro teba“ ve show Kataríny Brychtové „Rodinné prípady“.

Mária Havranová

Velmi komické jsou některé zásadní chyby. Vše v Praze je popisováno až otrocky věrně. Včetně kongresového centra, blízkého hotelu a dalších reálií. Kromě toho je jednou z hlavních rolí železniční výpravčí. A pohybujeme se navíc na nádraží ve Svitu. Do toho sledujeme pak vlak s hlavními hrdiny ze Slovenska, který však přejíždí Vltavu přes železniční most od západu, od Smíchova. Tedy nikoli ze Slovenska, ale od Plzně či z Německa!

Na fiktivní televizní soutěži to žije i mimo obraz

Elementární logiku postrádají i regule hlavní osy příběhu – televizní soutěže. Od jistého momentu o postupujících rozhodují diváci svými SMS. Ale pak ve finále pouze svými hlasy porota?!! Je nabíledni, že jde pouze o přihrávku na smeč, aby mohlo dojít k závěrečné manipulaci s výsledky. Nebo se někdo bál – kvůli stále probíhajícím reálným televizním soutěžím obdobného typu a byznysu s nimi spojeným – ve filmu zcela zdiskreditovat hodnocení formou diváckých SMS?

Opravdu legrační je, když je celý film až nesmyslně dabován a v závěru při scénách z USA nedabuje nikdo nikoho, žádný titulek! Proč?

Kdopak to mluví?

Jako taneční periodikum musíme také ohodnotit taneční scény. Ty bezesporu patří k vrcholům filmu. Hned jedna z prvních v industriálním prostředí továrny na nápoje patří k těm nejbrilantnějším. Navíc dává mimoděk připomenout již klasickou českou veselohru Juraje Herze „Holky z porcelánu“. I další taneční scény nepostrádají nápad, kreativitu a švih. A hlavně, veškeré taneční akce mají logiku, motiv a vývoj. Nápadité choreografie postupně „obrušuje“ televizní mašinérie. Z osobitosti se stává klišé a nápady klesají až po trapnosti. To se zde povedlo. Další poklonu musím složit práci s osvětlením při všech (nejen soutěžních) tanečních scénách. Ta vysoce převyšuje běžný filmový průměr. Naopak, střih i kamera mají co dohánět… Do jisté míry jsou výstižná slova jednoho z hereckých protagonistů „Backstage“: Na filmu dělali přední tanečníci české a slovenské scény a co se tance týče, tak já osobně mám ve film velkou důvěru. Vždycky, když jsem byl na place, tak jsem viděl, že tanečníci i herci do toho dávají všechno,“ hodnotil práci na filmu Ben Cristovao.

Ben Cristovao a slovenský plakát filmu

Hudbu pro film složili uznávaný Jan P. Muchow  spolu s Viktorem Hazardem, taneční choreografii a styl vytvořil Miňo Kereš, autor choreografií k mnoha televizním show a k jednomu z nejúspěšnějších muzikálů na Slovensku „Príběh ulice“. Ke stejnému dílu psala scénář i spoluautorka „Backstage“ Naďa Clontz.

A tak závěrem pouze velká výtka směrem k českému dabingu. Nemá potřebnou kvalitu, důvod ani logiku. Proč logiku? Slovenští tanečníci jsou dabováni česky, ale jeden z porotců mluví slovensky. A o nenadabování (respektive nenatitulkování) sekvencí z New Yorku již byla řeč…

Foto: Bontonfilm

Recenze: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Backstage

taneční film

Slovensko/Česko

Bontonfilm

Délka:

90 minut

Režie:

Andrea Sedláčková

SCÉNÁŘ:

Naďa ClontzAndrea Sedláčková

Kamera:

Tomáš JuríčekTomáš Stanek

Hudba:

Jan P. MuchowViktor Hazard

Hrají:

Mária HavranováTony PoruchaOndrej HraškaKryštof HádekIvana ChýlkováJudit Bárdos,Roman LuknárJan MaxiánBen CristovaoTereza GübelováOndrej AntálekIgor RattajIna Gogálová a další

Producenti:

Silvia PanákováErik PanákMartin PalánVojtěch FričIgor RattajOndřej Kulhánek

Střih:

Adam Dvořák

Zvuk:

Juraj BalážLukáš Moudrý

Masky:

Zuzana Paulini

Kostýmy:

Ján Kocman.

Jaký je rozdíl mezi tancem a pohybem?

Na dopisy čtenářů odpovídá: Baletní mistr Vlastimil Harapes, ředitelka Festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová, tanečník a choreograf Marek Dědík

Vážení čtenáři, děkujeme za Vaše názory, dotazy a připomínky.  Dnes odpovídá na Vaši otázku „Jaký je rozdíl mezi tancem a pohybem?“…..

Baletní mistr Vlastimil Harapes:

„Zviditelnění hudby – to je pravý smysl tance,  v baletu  vždy  ten nejpodstatnější.  Pustit hudbu a poskakovat, to není nic.  Pokud choreograf  dokáže správně vnímat  hudbu a ztvárnit ji pohybem  a interpret toto předá divákovi, tak  výsledek je takový, jaký by měl být. Důkazem  je, že takové dílo přetrvává,  je jedno, zda je 100 let staré.  Čas nehraje žádnou roli.“

Ředitelka Festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová:

„To je otázka, na niž se každý dívá trochu jinak. Na první pohled se zdá
rozdíl zjevný: tanec je pohybem specifickým, často kultivovaným, ale ne
nutně, vedeným obvykle vědomě ve smyslu „chci tančit“ anebo na základě
emocí, které mohou přejít až v extázi. Má n epřeberné množství podob
stejně jako pohyb – ten však kromě tance zahrnuje podstatně širší škálu
včetně pohybů účelových – sportovních, pracovních a dalších výkonů, které jsou  tanci více či méně vzdáleny. Ne každý pohyb je tancem. A ne každý tanec plýtvá pohybem. Ale leckterý pohyb z všedního života dokáže tvůrce inspirovat k tanci.“

Choreograf a tanečník  Marek Dědík:

„Tanec se snoubí s hudbou. Jde o koordinaci těla s rytmem hudby. Samotný pohyb nemusí nutně být spojen s hudbou, zvednutí něčeho je také pohyb a chůze je také pohyb.“

 

 

Děkujeme všem 

 

Taneční magazín