Nové „království“ ALTY

Impozantní prostory. █ Tak trochu „studený odchov“. █ Lucia Kašiarová v červené barvě. █  Ambasadoři i ti další. █ Též nové sídlo Centra choreografického rozvoje SE.S.TA. █ Tudy kráčela i filmová historie. █ Kavárna s ambicemi. █ A co dál? █

Jak je již pravidelným čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU známo, Studio ALTA ke konci února 2020 opustilo, po jedenácti letech, své již tradiční industriální prostory v holešovické ulici Bubenská. A od počátku května 2020 působí v historické budově karlínské Invalidovny. Tam získalo od Národního památkového ústavu do zapůjčení její západní křídlo. Program a náplň v současných prostorách zajišťuje ALTA ve spolupráci s Národním památkovým ústavem a neziskovou organizací „Iniciativa pro Invalidovnu“. Poslední květnovou středu zde byla uspořádána tisková konference, spojená s prohlídkou celého prostoru rozlehlé budovy.

Již při vstupu do západního křídla čtvercového areálu (100 x 100 metrů!) Invalidovny jsme si nemohli neuvědomit, že za tak krátkou dobu zde proběhly desítky úprav. Interiéry si vyžádaly citlivé stavební i instalační rekonstrukce, aby zde vůbec všichni mohli pracovat a tvořit. Elektrické rozvody, alespoň provizorní podlahy, základní hygienická zařízení… Pouze zásadní řešení vytápění historické budovy se ukázalo velkým problémem. V letních měsících je teplotní stav v barokní budově ještě snesitelný… Za zimních měsíců budou muset být divadelní (i kancelářské) prostory vytápěny lokálně, individuálně.

Přítomné v novém prostoru uvítala šéfka Studia ALTA Lucia Kašiarová. Stylově – v červených kalhotách i teniskách. Seznámila přítomné s nejbližšími plány a výhledy studia i dalšími aktivitami v Invalidovně. Nebudeme je nyní jmenovat a probírat detailně, neboť korespondují s naším nedávno publikovaným článkem: https://www.tanecnimagazin.cz/2020/05/20/studio-alta-zaha…nske-invalidovne/.

S Invalidovnou a jejími prostorami bude bytostně propojen i fotograf, režisér, výtvarník, scénický výtvarník i světelný designér Michal Hσr Horáček. A jeho Hσr Gallery. O něm TANEČNÍ MAGAZÍN v minulosti referoval zejména ve spojitosti s divadlem Dany Paly. Tento vskutku renesanční umělec přítomné seznámil se svými nejbližšími plány, v nichž integruje (jak jinak, že?) výtvarné i divadelní umění.

Jižní průčelí Invalidovny s hlavním vchodem

Potom již přišli ke slovu takzvaní ambasadoři ALTY. Lukáš Karásek v kostce představil plány souboru „tYhle“. Nejen mne zaujal jeho ambiciózní projekt pod pracovním názvem „Obývák“. Tento někdejší student Pierra Nadauda z brněnské JAMU jím bude reflektovat na své i naše nejbližší interiérové okolí. Zpravodajská čest velí ještě doplnit, že významnými členy „tYhle“ jsou scénografka, režisérka a performerka Marie Gourdain. Francouzka, od roku 2010 žijící a tvořící v Praze. A také její kolega ze země Galského kohouta Florent Golfier, performer a transformer. Že by francouzský profesor zanechal v Lukáši Karáskovi tak trvalou stopu?

Lucia Kašiarová vtipně a věcně zareagovala na projekt „Obývák“ slovy, že teprve v karanténě z důvodů koronaviru si uvědomila, jak na nás působí ten nejbližší interiér.

Jiřího Šimka jsme měli tu čest nedávno vidět v televizi v britsko-francouzko-českém filmu o atentátu na Heydricha „Anthropoid“. V tomto snímku režiséra Seana Ellise výborně ztvárnil klíčovou roli Karla Čurdy. Na konferenci byl však v roli zástupce souboru „Ufftenživot“. Toto divadélko si zasloužilo, jak věrní čtenáři uznají, již množství kladných recenzí TANEČNÍHO MAGAZÍNU. Šimek krátce, věcně přítomným přiblížil nejbližší divadelní i multimediální aktivity souboru, jehož další oporou je Sára Arnsteinová.

Dlužno ještě podotknout, že Lukáš Karásek i Jiří Šimek zdůraznili, jak si nové role ambasadorů ALTY oni i celé jejich skupiny váží.

Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA se podílí na řadě tanečních aktivit širokého domácího i mezinárodního významu. Koneckonců, je i partnerem TANEČNÍHO MAGAZÍNU. Jeho představitelka, hraběnka Marie Kinski, seznámila auditorium konference s nejbližšími plány. Zdůraznila výhodu užšího propojení s ALTOU. Mimochodem, již v jejích holešovických prostorách SE.S.TA organizovala své tradiční Kulaté stoly a diskusní programy. Hraběnka ještě přítomné pozvala na letošní ročník KoresponDance ve Žďáru nad Sázavou (14. – 16. srpna). Letos se spíše oprostí od své tradiční internacionality. Podpoří domácí soubory v onom nelehkém boji se současnými omezeními. V jejich duchu bude také muset uzpůsobit svůj návštěvnický řád a režim kulturního programu. A právě pražská zahajovací „ochutnávka“ KoresponDance proběhne 11. srpna v prostorách i exteriérech Invalidovny.

Marie Kinski, šéfka Centra choreografického rozvoje SE.S.TA a předsedkyně Vize tance v jedné osobě

Invalidovna se neuzavře ani dalším výtvarným aktivitám. Bude je mít v gesci sdružení „3kurátorky“. O výstavách zde proponovaných seznámila novináře Kristýna Hájková. Na trio ji doplňují – v duchu názvu – ještě Alžběta Horáčková a Diana Kněžínková.

Spolupracující skupinu „Tlustá čára“ reprezentovala Ivana. Jmenovaná organizace má za cíl svou tvorbou obecně poukazovat na témata, která členy ve společnosti štvou. A zároveň integrovat do své tvorby zástupce sociální oblasti – lidi v závislosti, lidi bez domova, z azylových domů, bývalé vězně, oběti trestných činů a další. Prostě ty, kteří jsou společností častokrát vyloučeni. A možnost tvorby či sebevyjádření je jim odepřena. I přesto, že jsou ve svém nitru stejní jako my všichni. Jediným rozdílem je, že život je srazil na kolena a oni samotní nejsou schopni se postavit zpět na vlastní nohy. „Tlustá čára“ hodlá takovýmto lidem poskytovat zázemí, komunitu i motivaci něco změnit.

Při následných otázkách žurnalistů, respektive odpovědích Kočíkové na ně, bylo však zřetelné, že „Tlustá čára“ teprve své aktivity zahajuje. Třeba konkrétně při dotazu na Helsinský výbor. Prostě, tady ještě řada chvályhodných nápadů není zřejmě úplně tak zcela a do detailu domyšlena…

Po povodních v roce 2002 zůstaly stěny přízemních místností Invalidovny osekané

Ke slovu přišly i dvě reprezentantky duchovního sdružení „Karavana“. Na rozdíl od „Tlusté čáry“ měly své bohulibé aktivity do detailu promyšlené a perfektně zpracované. Všichni zde vystupující dokumentovali velmi široké spektrum aktivit a názorů, kterým bude západní křídlo Invalidovny otevřeno.

Po malém, leč zdravém, pohoštění pak následovala závěrečná, aktivní, část tiskové konference. Unikátní prohlídka nejzajímavějších prostor Invalidovny.

I v těchto chodbách se zde natáčelo…

Pod vedením vedoucího odboru Národního památkového ústavu inženýra Miroslava Indry a kastelánky Invalidovny Petry Widžové jsme zavítali do nejzajímavějších interiérových prostor rozlehlého komplexu. Bylo nám umožněno poznat, jak žili před více staletím váleční invalidé. Procházeli jsme se zde po stopách legendárního fotografa Josefa Sudka. Obdivovali zdejší kapli se zachovalými vitrážovými okny. Ale i zaregistrovali devastující stopy povodně z roku 2002. Invalidovna čelila více povodním, avšak ta nedávná byla pro ni nejhorší. V dlouhých chodbách zanechaly také stopy různé filmové štáby. Natáčel zde Miloš Forman oskarového „Amadea“. Ale také se zde točily scény do filmů „Doktor Živago“, „Malý Indiana Jones“, „Masaryk“ a mnoha a mnoha dalších. Na nádvoří u kašny zde natáčel jeden ze svých videoklipů slavný Ozzy Osborne. Prostě, tady kráčela historie. A to i ta filmová.

Šéfka ALTY Lucia Kašiarová a šéf odboru NPÚ inženýr Miroslav Indra

Proč tedy navštívit zrovna Invalidovnu? Kromě kulturního programu zde můžete navštívit kavárnu či komunitní zahrádku, anebo se zapojit do dění vlastní aktivitou či projektem. A co navíc? V ALTA kavárně se můžete osobně setkat s umělci, pracovníky z neziskového sektoru, studenty, maminkami, starými i novými známostmi, či případně sousedy.

Sledujte facebook, najdete tam menu i akce!

Informace k ALTA-kavárně: Lukáš Škorvánek,

kavarnaobyvak@altart.cz,

Telefon: 602 733 205

A kdy se do „království“ ALTY vypravit?

Otevřeno je již od druhé dekády května 2020 denně:

Pondělí – pátek: 15.00 – 22.00

Sobota – neděle: 10.00 – 22.00

Pozorným čtenářům neuniklo, že Studio ALTA má tyto prostory pouze propůjčené. Ano, Invalidovnu totiž čeká zanedlouho komplexní rekonstrukce. Zub času a nestylové změny minulého režimu i filmařů udělaly své. Divadelníci a pouliční umělci byli odjakživa historicky vnímáni jako „plemeno kočovné“. To sice ano, ale… Věříme, že ALTA časem nalezne své pevné místo v Praze. To své umělecké, v tanečním a divadelním světě, našla již dávno.

 Foto: archiv a Darja Lukjanenko

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Na scéně opět premiérově SABINA BOČKOVÁ!

Tentokrát ji můžete opět osobně vidět ve Studiu ALTA. A to premiérově, po boku Tomáše Janypky.

Holešovické Studio ALTA uvede 21. října premiéru sóla a duetu česko-slovenské autorské dvojice Tomáš Janypka a Sabina Bočková s názvem „song lines: expedice 97/18“. Projekt song lines je osobní expedicí do vnitřního prostoru zasaženého absencí blízké osoby, jedné přítomnosti a paměti. Je to intuitivní hledání podstaty této zkušenosti. V hloubce choreografické práce spočívá hledání odpovědí na otázku, jak takový traumatický zážitek může ovlivnit naše tělo, ačkoli samotná ztráta je uložena v lidském nitru a je externě neviditelná.

Naším záměrem je přinést dvě ucelené výpovědi, formálně odlišné, tematicky vycházející z absence či ztráty blízké osoby. Myslím, že je pro nás důležité se vědomě zabývat tím, jak nás tato zkušenost komplexně ovlivňuje, a toto zkoumání zaznamenávat do umělecké formy, a to nikoli za účelem nezbytného vyřešení, ale spíše z potřeby otevřeného sdílení, nabídnutí společného prostoru na setkání s touto zkušeností, která se může dotýkat každého z nás“, vysvětlují svůj umělecký záměr tvůrci.

Název projektu pochází z knihy Songlines – Bruce Chatwin, která popisuje zkušenosti domorodého obyvatelstva v Austrálii a zaznamenává jejich mytologii. Říká, že tento svět byl „vyzpíván“ nativními předky. Zpěv jako akt vytvoření nového světa spočívá v duchovní povaze vznikajícího díla.

song lines: expedice 97/18″

21. 10. 2019 Česká premiéra, Studio ALTA Praha, 5. 11. repríza
12. 12. 2019
Slovenská premiéra, Nová Synagóga Žilina

Koncept: Tomáš Janypka
Autor/Performer:
Sabina Bočková,Tomáš Janypka (SK/CZ)
Dramaturgická spolupráce:
Marie Gourdain (FR)
Choreografická spolupráce:
Matthew Rogers (US)
Hudební konzultace:
Elia Moretti (IT)
Světelný design, koncepce kostýmu:
Michal Hor Horáček (CZ)
Výroba kostýmu:
Eva Judová
Produkce:
SKOK z.s. a ZDRUHESTRANY z.s.
Poděkování:
Dominique Boivin
Projekt vznikl ve spolupráci se:
Záhrada CNK, Divadlo Pôtoň, Studio ALTA, Župný dom Púchov a Podivný Barón, Bazaar Festival Praha, Litomyšl ZUŠ, Žilina Stanica-Záriečie, SE.S.TA – centrum choreografického rozvoje, Plzeň – Moving Station a Malovice Švestkový dvůr.
Tento projekt bol podpořen z verejných zdrojů Fondu na podporu umenia.

Sabina Bočková (*1995) vystudovala konzervatoř Taneční centrum Praha, po škole byla jednu sezónu členkou Baletu Jihočeského divadla a dva roky sólistkou Pražského komorního baletu. Od roku 2017 působí na nezávislé taneční scéně. Jako interpretka je součástí projektů nomad – Alica Minar a kol.,spolupracuje se skupinami Tantehorse – Vivisectic, Family Therapy, tYhle – LEGOrytmus, Meduza a dalšími. Je členkou kolektivu POCKetART, se kterým vytvořila představení „Plné sklady citů“, společně s Johanou Pockovou vytvořila představení „Jáma lvová“ a autorsky také spolupracuje s Tomášem Janypkou na představení „song lines“. Zároveň je studentkou 3. ročníku Fakulty humanitních studií UK, kde se věnuje filozofii a antropologii.

Tomáš Janypka (1989), je autor a performer, který se pohybuje na poli fyzického divadla, tance a současné klaunerie. Ve své tvorbě dokumentuje intimní místa lidského bytí – monochromY 2016,Lehká Zem 2017, Nové Sady 2018. V roce 2019 chystá spolu se Sabinou Bočkovou premiéru nového autorského představení song lines: expedice 97/18. Spolupracuje s V. Černickým a J. Piktorovou na autorském výzkumu Effortless Land Lab 2019. V Brně organizuje spolu s R. Štěpánkovou sérii okamžitých nocí IMMEDIATUS 2018_2019 – improvizovaná setkání hudebníků a tanečníků ve společné kompozici. Jako choreograf pracoval na autorské inscenací ISBN 2018. Dále spolupracoval s Dominique Boivin, Marika Smreková, Daniel Gulko, Lenka Flory, Jaro Viňarský, Pierre Nadaud, Martin Hodoň, Lucia Kašiarová, skupinou tYhle, mimoOs, Orbita, a dalšími. Je spoluzakladatelem spolku ZDRUHESTRANY, který sdružuje tvůrce fyzického divadla a tance.

Začátek premiéry ve Studiu ALTA je v pondělí 21. 10. v 19.30 hodin. Druhá premiéra je na programu tamtéž, v úterý 5. 11. rovněž v 19. 30.

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

V tunelu jen pro horních dvacet diváků a basketbalisty!

TANEČNÍ MAGAZÍN si vybral nejkomplikovanější a nejrozporuplnější i rovněž vzácně inscenované představení letošní přehlídky TANEC PRAHA 2018.

Proč název „Neboj“? Tento název totiž spojuje Brno a pražský žižkovský tunel. Nápis „Neboj“ napsal – minulého roku – brněnský výtvarník TIMO v Praze nad Žižkovský tunel pro pěší, který spojuje Karlín se Žižkovem. A proč onen nápis? Že tu nebývalo bezpečno? Že se odjakživa říkávalo a podnes říká: „Žižkovu, Karlínu a Libni – raději se vyhni!“?

Každopádně, k recenzi jsme si vybrali nejméně hrané a tudíž nejvzácnější představení letošního festivalu TANEC PRAHA. A jak následující stať napoví, jeho shlédnutí bylo ještě vzácnější, než jsme předem očekávali…

Neboj“ spojilo Prahu s Brnem nejen místem inscenování, ale i spoluprací pražských pořadatelů festivalu a belgických tvůrců s brněnskými pedagogy JAMU.

Belgie – Brno – Praha

Belgický tvůrčí tandem Mossoux-Bonté je českým divákům již znám. Premiérově se Nicole Mossoux představila v Praze již v roce 2000. Jako duo se s Patrickem Bonté objevili na pódiích naší metropole v letech 2005 a 2015, a vždy zanechali výraznou stopu. Tentokrát toto kreativní duo spojilo síly se studenty JAMU z Brna a stálo to opravdu za to.

Nicméně představme si vůdčí osobnosti tohoto projektu. Ale Nicole Mossoux tvoří s Patrickem Bonté nerozlučnou dvojici již od minulého století – přesně od roku 1985. Celosvětově proslulí svými experimenty na pomezí divadla a tance, po celou dobu zkoumají nové cesty, oživují nejrůznější prostory a dokáží se stejně tak vyrovnat s velkým jevištěm jako s nejintimnějšími scénami. Tvůrčí potenciál Patricka Bonté se netýká pouze umělecké tvorby, ale také uměleckého vedení Mezinárodního festivalu „Bellonne-Brigittines“ (od roku 1995). Po rekonstrukci původní kaple a dostavbě její moderní části se navíc v roce 2010 ujal vedení „Les Brigittines“, které proměnil v bruselské Centrum současného umění pohybu.

Šeď nebyla uniformní ani unylá

Poetika těchto dvou – Nicole i Patricka – má v sobě cosi zvláštně znepokojivého, nepolapitelného. To se ani slovy nedá popsat. Prostě, musíte to vidět!

Sama Nicole přišla s myšlenkou oživit magický tunel, který propojuje Žižkov s Karlínem. Ponořit se do jeho neopakovatelné atmosféry. Nápad zaujal nejen festival, ale i vedení divadelní fakulty JAMU a tak všichni společně spojili síly.

Navíc v moravské metropoli je prostorově obdobnou výzvou síť podzemních chodeb Kasemat, bývalé věznice na hradě Špilberku.

Sama Nicole Mossoux to charakterizuje: „Tato místa pojímají prostor jako metaforu života, na jehož začátek si již nevzpomeneme a konec je v nedohlednu. A přece musí přijít, je to věčný koloběh života.“

A jak to vše v praxi vypadalo? Jako bájní krysaři se nás – krátce po osmnácté – začali mladí umělci provázet tunelem dlouhým přesně 303 metry. Měli šédé hábity – evokující „stret-umění“, ale rovněž krysy z temnot. K tomu i šedé holínky.

Čekané či nečekané problémy?

Představení probíhalo za plného provozu. Tunel je spojnicí dolní části Žižkova s Karlínem. Dále jím vede exponovaná cyklotrasa. A aktuálně je téměř jedinou rychlejší spojkou ze Žižkova do Karlína, Libně a dále, jelikož páteřní žižkovská třída Husitská je v dlouhodobé rekonstrukci.

Nevím, nakolik bylo hraní za plného provozu záměrně uvažovanou výzvou? Nebo by byla uzávěra tunelu pro – zhruba půlhodinovou – inscenaci „Neboj“ příliš drahá? Dlužno podotknout, že pátečního večera bylo „Neboj“ ještě reprízováno ve 20.30. Jednalo by se tedy v součtu o hodinovou uzávěru tunelu.

Skutečnost byla následující. Na počátku se před spodním koncem tunelu, kde „Neboj“ začínalo, těsnily v úzké Thámově ulici zhruba dvě stovky diváků. Po začátku začali pořadatelé z TANCE PRAHA usměrňovat počátek davu před vystupujícími.

Zároveň tito pořadatelé vytvářeli po obou stranách „hadu“ diváků koridory pro běžný provoz. Pro cyklisty i chodce! Při šířce tunelu 4 metry a 40 centimetrů nadlidský úkol. Dalším mínusem bylo, že tunel má poměrně prudké zatáčky, přes které nevidíte dál. A hlavní program inscenace začínal zrovna v ten moment, kdy byl hlavní „peloton“ davu za touto první zatáčkou a jeho velká většina tím pádem absolutně nic neviděla!

Představení podmalované východní hudbou a důmyslným osvětlením čile pokračovalo. Viděli jej jedině ti z první řady. A ten, kdo měřil kolem dvou metrů a ony davy před sebou prostě přehlédnul z výšky! My ostatní jsme jen občas zahlédli zdvižené ruce účinkujících a slyšeli zpěv.

Možná si řeknete, proč jsem – při možnosti běžného provozu – nepředešel vystupující a nesledoval inscenaci z vrchní strany? Nebylo to možné! Tam totiž hned zpočátku vytvořili stejnou neprodyšnou hráz fotografové.

Přivedli žebráka na mizinu?

Neboj“ trvalo asi půl hodiny. Bylo nabité efekty. Sršelo nápady i kouzlem improvizace. Škoda, že jej viděli jen ti diváci v první řadě.

Docházelo i k tragikomickým efektům. Když vystupující spustili svůj podmanivě východně až esotericky znějící zpěv, jedna subtilní paní se zastavila a začala se zavřenýma očima relaxovat. A dále pokračující dav, kdyby byl trochu delší, by ji málem ušlapal…

Žižkovský tunel má – zhruba na každých padesáti metrech – výklenky do stěn, kde bývaly za minulého režimu vstupy do protiatomových krytů a skladů Civilní obrany.

A právě do takového výklenku se musel před vystupujícími a „pelotonem“ davu ukrýt místní žebrák stabilně tu hrající na kytaru. Přivedla ho dvě páteční představení na mizinu?

Představení bylo dynamické a mělo i svůj tah na branku. Tedy spíše tah směrem k východu, vlastně severnímu východu z tunelu.

Děkovačka proběhla důstojně na horním okraji tunelu, před restaurací „Planeta Žižkov“. Díky primátorce Krnáčové a jejímu prosazení uzavření Husitské ulice měli účinkující i diváci prostor – v onom neprůjezdném úseku – k závěrečnému uvolnění. Kouzlem nechtěného tak primátorka pomohla festivalu TANEC PRAHA, který loňského roku zahajovala.

A holínky na chvíli osiřely. Alespoň do půl deváté…

Velice upřímně řečeno, kdybych zcela náhodou neasistoval při zkouškách představení „Neboj“ v jiné dny, které také probíhaly za plného provozu, tak bych z páteční pražské premiéry (kromě zvukových vjemů) téměř nic neměl. A to nejsem úplný lilipután!

NEBOJ

Koncept a choreografie: Nicole Mossoux
Režie: Nicole Mossoux a Patrick Bonté
Účinkují: Nikola Dubovanová, Lucie Hrochová, Pavla Koprivová, Daniel Kvašňovský, Rebeka Lonská, Michal Nagy, Juraj Mitro, Tereza Stachová, Viktor Černický, Matouš Adam
Umělecká spolupráce a pedagogické vedení: Pierre Nadaud
Světla: Patrick Bonté ve spolupráci s: Tomáš Morávek (Praha / Prague), za asistence: Jan Bečka (Brno)
Kostýmy: Judita Mejstříková, Dominika Hanzlíková, Adéla Vajdíková
Dokumentace projektu: Matouš Ondra
Hlasová příprava: Silvie Kudelová
Asistentka produkce: Michaela Zemčiková.

Foto: TANEC PRAHA a autor

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN