petr tyč – Taneční magazín

Konzervatoř Duncan centre slaví 30 let!

Čtvrtá dekáda jedinečné školy svého druhu v ČR! Přispěla k rozvoji současného tance u nás

Konzervatoř Duncan centre vstupuje do čtvrté dekády své existence. Oslavy 30 let od založení zahájí třídenní program od 20. do 22. září v podmanivé, tancem vibrující budově konzervatoře v Braníku. Během října budou studenti prezentovat svoji tvorbu v Děčíně, Plzni, Litoměřicích, Jihlavě a Pardubicích. Vyvrcholení oslav proběhne v Divadle Ponec 11. listopadu.

Konzervatoř Duncan centre je jedinečná škola svého druhu v České republice. Od založení Evou Blažíčkovou v roce 1992 významně přispěla k rozvoji současného tance u nás. Mnoho absolventů školy trvale ovlivňuje podobu domácí umělecké scény a/nebo jsou významnou součástí systému taneční a pohybové výchovy dětí v ČR.

V úterý 20. 9. v 16 hodin zahájí oslavy krátké taneční vystoupení studentů. Po něm promluví ředitel školy Petr Tyc a vzácní hosté. Vernisáž fotografií Dragana Dragina, „dvorního” fotografa školy v devadesátých a nultých letech, představí autorův výběr z jeho nekončících pokusů zachytit v Duncanu duši tance. Podvečer bude patřit diskuzi s hosty z různých uměleckých oborů na téma Jaké místo má tanec v současném umění. Závěr úvodního dne oslav bude patřit Evě Blažíčkové, která nejen studentům a mladším divákům přiblíží okolnosti založení školy.

Ve středu 21. 9. začne od 16.30 program určený studentům i veřejnosti. Promítneme studentské filmy vzniklé v posledních dvou letech, od 18 hodin budeme v pořadu Slovo a role absolventů KDC ve společnosti diskutovat s pěti absolventy s různou profesní dráhou. Během pořadu také představí Jana Bohutínská výsledky průzkumu mezi absolventy KDC. Středeční program završí představení složené z choreografií studentů, absolventů i pedagogů školy.

Kromě programu pro veřejnost bude středa od rána až do podvečerního programu patřit studentům školy, kteří dostali možnost sami si program dne zvolit. Čekají je dva půldenní workshopy s Cirkem La Putyka a s Kristiánem Mensou.

Ve čtvrtek 22. 9. večer uvedeme od 18 hodin podruhé představení složené z choreografií studentů, absolventů i pedagogů, po kterém školu rozezní a roztančí hudební večírek.

Už od rána ovšem bude čtvrtek věnován taneční a pohybové výchově. Denní program je určen našim studentům a žákům ZUŠ. Povedou ho pedagogožky KDC Veronika Kacianová, Marta Vodenková a hosté Barbora Látalová a Jan Bárta.

V říjnu budou oslavy pokračovat sérií představení studentů a dílen pedagogů v regionech. Akci bude možné navštívit v Plzni (6/10), Litoměřicích (11/10), Jihlavě (14/10), Pardubicích (20–22/10) a Děčíně (4–5/11). V každém městě se bude program částečně obměňovat.

Završením oslav bude prezentace tvorby nejen studentů KDC v Divadle Ponec dne 11. listopadu

Konzervatoř Duncan centre realizuje oslavy 30 let od založení s finanční podporou Magistrátu hlavního města Praha, Nadačního fondu Cesta ke vzdělání, Městské části Praha 4 a Spolku rodičů a přátel KDC.

Barbora Laierová

pro Taneční magazín

PETR TYC novým ředitelem Konzervatoře Duncan Centre

Nastoupí počátkem srpna!

Jaksi symbolicky, právě když Konzervatoř Duncan Centre slaví 30 let od svého založení, vyhlásila Rada hlavního města Prahy, na začátku března 2021, konkursní řízení na funkci ředitele, popřípadě ředitelky této příspěvkové organizace.

Podle zápisu z jednání Rady hlavního města Prahy dne 14. června 2021 byl jmenován novým ředitelem tanečník, pedagog a choreograf Petr Tyc. Od 1. srpna 2021 tak nahradí tak stávající ředitelku PhDr. Romanu Lisnerovou.

Petr Tyc absolvoval Taneční konzervatoř Praha roku 1983. Pak v roce 1992 obor choreografie na HAMU a dále stáž u Merce Cunninghama v New Yorku v létě 1993. Jako tanečník byl angažován v Pražském komorním baletu (1983–1992), Rambert Dance Company Londýn (1992–1994). Později působil jako nezávislý choreograf pedagog. V roce 2000 rovněž jako šéf baletu v libereckém divadle.

Jako choreograf Tyc debutoval „Etudami pro Bambini“ M. Smolky (PKB 1984). Na celostátní baletní soutěži Bratislava 1985 získal za, choreografii 2. cenu. V roce 1994 v Londýně inscenoval „Hymnus“ na hudbu G. I. Gurdieffa. Za jeho nezávislé a grantové projekty lze jmenovat: „Příběhy k nedovyprávění“ (1994), s hudebním seskupením Agon a tanečníky PKB. Anebo dílo „Ithaka„ na grafickou partituru A. Logothetise (1996).

Byl rovněž interpretem sólových choreografií N. Vangeli, P. Zusky a S. Sandroniho ve večeru „Znásobeně sám“ (1998). A podílel se na režii minimalistické opery P. Glasse „Pád domu Usherů“ (1999). V Liberci nastudoval „Čtyři biblické tance“ a „Sáře bylo devadesát let“ při zmíněném angažmá roku 2000.

Petr Tyc vždy inklinoval k pohybové abstrakci a minimal dance. Od 1995 se věnoval i výuce moderní techniky. A to externě na TKP, TK HAMU, DAMU i v jiných vzdělávacích institucích.

Foto: archiv TM

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Svět z papíru (nejen) dětem na míru

TANEČNÍ MAGAZÍN navštívil festival TANEC PRAHA i mimo Prahu. Tentokrát si vybral nejúspěšnější titul – „Svět z papíru“. A jako cíl cesty prarodiště českého tenisu.

Když píšu v textovém editoru T9 na mobilu jméno města Choceň, nejprve mi tam naskočí slovo „Čína“. A Čína je – jak známo – pravlastí papíru. A právě proto jsem si letos v Chocni vybral interaktivní představení Mirky Eliášové „Svět z papíru“.

Nejúspěšnější titul

„Svět z papíru“ vznikl původně pro festival TANEC PRAHA. Ale již pro jeho ročník 2014. Nebyl původně striktně zamýšlen jako dětské představení. To se z něj však až postupem času vyvinulo. Dokonce je nyní strukturováno pro rozličné věkové skupiny malých, menších, nejmenších, ale i těch větších návštěvníků.

Tato interaktivní inscenace pro čtyři herce, muzikanta a několik kilogramů recyklovatelného papíru je bezesporu velmi úspěšná. Od její premiéry na festivalu TANEC PRAHA 2014 (přesně 18. května) měla již stovky repríz. Konec konců – vždyť se letos hraje již na čtvrtém ročníku tohoto prestižního mezinárodního festivalu. A pouze letos byla uváděna na TANCI PRAHA celkově desetkrát! A konkrétně v Chocni bylo představení provedeno hned třikrát! Dvakrát v dopoledním termínu a jednou odpoledne.

„Svět z papíru“ však není pouze festivalovou doménou. Jako domácí scéna mu slouží pražské divadlo PONEC. Byl však uveden v desítkách divadelních sálů, kulturních domů i škol. A obdobně, jako v Chocni, bývá uveden v jednom místě hned několikrát. Z nejzajímavějších míst, kde se tento titul hrál, namátkou uvedu prestižní scénu v Hradci Králové DIVADLO DRAK, nebo ŠVESTKOVÝ DVŮR či brněnské DIVADLO NA ORLÍ.

V rodišti českého tenisu

Choceň je místem důležité železniční křižovatky Česká Třebová – Litomyšl – Vysoké Mýto – Hradec Králové – Pardubice. Rovněž je dávným prarodištěm českého tenisu. První zápas v historii tohoto sportu probíhal na zámecké zahradě hraběte Kinského v roce 1878. A na nádvoří stejného zámku letos probíhal festival TANEC PRAHA 2018.

„Svět z papíru“ byl letos – obdobně jako loňské tituly TANCE PRAHA 2017 – součástí choceňského SKOROFESTIVALU TANCE A POHYBU. Za domácí se jej účastnily převážně děti z místních základních uměleckých škol a taneční soubor PROZATÍM. Tento místní festival pak vrcholil ve čtvrtek na zámeckém nádvoří. A jeho tečkou bylo v pátek 8. června 2018 další představení TANCE PRAHA – mezinárodní titul ORIGAMI – tentokrát v nedalekém parku jménem Peliny.

Dlužno podotknout, že vlastní zámek (původně Kinských) je nyní i současně sídlem Základní umělecké školy v Chocni.

Pořádně si zařádit

„Svět z papíru“ patří k dalším interaktivním a kreativním titulům PhD. Mirky Eliášové. Její osobitost jistě vytříbila i spolupráce se Ctiborem Turbou, ale i Petrem Zuskou či Janem Kodetem a Petrem Tycem a dalšími osobnostmi nejen divadelní scény, kupříkladu orchestrem Berg.

PhD. Mirka Eliášová

Eliášová si vybrala papír jako výtvarný artefakt, pojem čehosi čistého, ale zároveň JEŠTĚ nepopsaného či nepokresleného. Papír se pro ni stává vodítkem, výrazovým prostředkem, ale i principem představení samotného.

V jeho počátku herci navazují s dětskými diváky kontakt beze slov. Později se i diváci stávají – jak tomu v interaktivních představeních bývá – aktéry děje.

Dalším, trochu nechtěným a improvizačním hráčem se stal – vítr. Jak už tomu v divadlech hraných v exteriérech bývá… Tentokrát se však vichr stával i nositelem „papírového“ děje. Do epicentra dění diváky – kromě herců – vtahuje i podmanivá hudba hráče na pozoun a zobcovou flétnu. Jak je ze starších snímků z představení patrné, dechový nástroj hudebníka zde není podmínkou. Právě na těchto snímcích můžete naleznout – hráče na kontrabas!

Celé představení je dynamické s obrovským prostorem pro improvizaci. Má ohromný tah i temporytmus. Jeho hodina uběhla strašlivě rychle. Měl jsem dojem, že se hrálo necelých dvacet minut!

Na vlastním představení se – kromě hrající autorky Mirky Eliášové – podílela Jana Novorytová, Lucie Charouzová, Radim Klásek a hráč na pozoun a zobcovou flétnu Václav Kalivoda.

Po představení si malí návštěvníci z jiného, tužšího papíru mohli pod odborným vedením seskládat figurku ve stylu origami.

„Svět papíru“ působil v ambitech zámeckého nádvoří v Chocni hravě, dravě i trochu poučně. Tak, jak tomu má v dětských představeních být.

Michal Stein

Foto: archiv PONEC a TANEC PRAHA, autor článku

TANEČNÍ MAGAZÍN

Najdeme v životě opravdu lásku?

…a žili spolu „Dokud neumřeli“. Jaký je příběh lásky choreografa Petra Tyce?

října diváci zhlédli v Ponci premiéru inscenace Petra Tyce „Dokud neumřeli“.

Láska, láska, láska. Tolikrát opakované téma. Pořád to samé a přesto vždycky jinak. Kolik miliard lidí chodí po světě, tolik různých forem lásky můžeme pozorovat. A někdy třeba vůbec žádnou.

Petr Tyc vystudoval Taneční konzervatoř a Hudební fakultu múzických umění u Pavla Šmoka. Své vzdělání rozvíjel u Merce Cunninghama v New Yorku. Působil coby tanečník v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka a jeho urostlá postava je toho dokladem. Řadu let působí jako nezávislý choreograf, tanečník a pedagog. A tentokrát přichází se svou inscenací „Dokud neumřeli“ do Ponce.

Začátek představení probíhá netradičně – vcházíme do hlediště zadním vchodem a tvoříme páry, tedy jedná se o svatbu, pravděpodobně. Hm, působivé.

„Věříte, že láska může skončit dobře?“, čtu na upoutávce k představení. Čekám tedy nějaký ‚happy end‘, ale žádný se nekoná.

Na jevišti se sice dva lidé objímají, ale opět se rozchází. Dozvídáme se také jejich příběh, tedy to, že dívka byla ve škole velmi oblíbená, slovy autora: „Všichni po ní jeli, většina kluků a třetina holek“. Ona ale vnímá vztah jinak: „Ten trapný kluk se snažil být vtipný, ale nebyl, na druhé straně ho měla docela ráda. Dobývání dívky je vyjádřeno zábavným a poněkud svérázným způsobem, u kterého se divák musí usmívat, i kdyby nechtěl.

Ale do vztahu nám přichází třetí osoba, tedy přesně tak, jak už to bývá. Tyto scénáře píše život rád. Jak to mezi nimi všemi doopravdy bylo, snad ví jen autor, nicméně mužská postava spekuluje, zda dívka nemá poměr s někým jiným. Říká si: „Položím jí pár otázek, ona mi odpoví pár lží.“

Stesky ze strany dívky také nevyznívají zrovna šťastně: Řekl – „Neopouštěj mě“, řekl – „Dnes jdu večer s nějakou holkou ven“, řekl -„Můžeme zůstat přáteli.“ Celkem tradiční ukončení vztahu.

Na závěr padnou slova druhé dívky, která jsou plná zklamání: „Mami, myslela jsem, že v lásce platí nějaká pravidla.“ Ale kdepak, nejsme na silnici. A dokonce i tam si každý dělá, co chce. Jak to potom může vypadat v lásce?

Podle obsahu inscenace Petra Tyce usuzuji, že láska tedy nemůže skončit dobře. A vlastně s tím souhlasím. Společně s autorem se divák během hry musí zamýšlet, co to vlastně ta láska je. Radost? Strach? Štěstí? Zoufalství? Prohra?

Člověk je v životě tolikrát raněný, sotva to můžeme všechno spočítat. Láska se dost často jeví jako nedosažitelná fata morgána v dálce a přesto lidé znovu a znovu uvěří, že už jí dosáhli.

Autor sám je pravděpodobně také zmatený a zklamaný, neschopný vyznat se v poťouchlé povaze Lásky.

Dá se říci, že ve hře „Dokud neumřeli“ je dost prostoru pro divákovu fantazii, přesto hlavní myšlenka hry, tedy zklamání, promlouvá k divákovi celkem hlasitě. V inscenaci jsou okamžiky, kdy si divák není úplně jistý, co že se to na scéně právě odehrává, například, když všechny tři postavy běhají kolem jeviště. Ale snad to můžeme chápat jako začarovaný kruh, kdy se lidé vzájemně honí jeden za druhým, aby dosáhli lásky a štěstí.

Pokud i v některý moment nerozumíme úplně obsahu, nutno přiznat, že na technicky dokonalé pohyby se dívá dobře. (Tančí Tereza Hradilková, Lenka Bartůňková, Radim Peška).

Představení je doplněno videoprojekcí, jinak Petr Tyc nepracuje prakticky s žádnými rekvizitami, herci si vystačí jen se svým tělem. Marjetka Kurner Kalous, která se postarala o kostýmy, zvolila naprosto jednoduché oblečení, symbolizující spíše teenagerovský věk.

Nahlédnout do vztahů a lásky někoho dalšího je vždycky zajímavé, Petru Tycovi se podařilo maličko pootevřít dveře do své duše. Trošku smutku a nostalgie si z představení „Dokud neumřeli“ odneseme s sebou.

Eva Smolíková

Foto: Divadlo Ponec, Eva Smolíková

Taneční magazín