Rozhovor z Brna s výtvarnicí, literární autorkou a vůbec renesanční umělkyní ALŽBETOU VLČKOVOU

„Výteční tanečníci snad ani nemají kosti v těle.“

Slovenská rodačka Alžbeta Vlčková, která již před rozdělením republiky zapustila kořeny v Brně, patří k renesančním typům umělců. Je respektovanou malířkou i ilustrátorkou, delší dobu píše blogy a fejetony. A právě čerstvě dokončila román „SFUMATO“, který nejen napsala, ale i sama opatřila ilustracemi. Titul si vypůjčila z odbornějšího výtvarného světa, aby zachytila mnohovrstevnost prožitků, historii své rodiny i mnoho (pokud zůstanu u malířské terminologie) valérů nálad, které život přináší. Alžbeta Vlčková však skutečně patří k lidem, pro které má jeden den snad čtyřicet hodin. Posuďte sami: „stihla“ vystudovat školu výtvarnou, estetiku na filosofické fakultě, kde pak následovalo i absolutorium doktorandské. Napsala publikace „O působení výtvarného umění na rozvoj vědomí“, „O tematice lázeňství na Slovensku v malířských dílech“, ale i již citovaný zbrusu nový román. Naopak, rovněž ilustruje knížky i jiným autorům. V neposlední řadě se úspěšně věnovala i pedagogické činnosti a rovněž měla úspěchy v podnikání…

Alžbeta Vlčková (úplně vpravo) na archivním snímku s Václavem Havlem z vernisáže její autorské výstavy v roce  1992

Již čtvrt století žijete v Brně, kde to žije také divadelně. Které z divadel jste si zde oblíbila?

Kultura je pro mne aktivním i pasivním fenoménem. Jsem tvůrce, ale i velice zvídavý divák. Navštěvuji hojně divadla a v každém nacházím něco jiné, něco přínosné. V ničem, ani v oblasti umění nemám oblíbenou jednotlivost. Anebo jednoho autora. Líbí se mi mnohé, jak nonkonformní Ha divadlo, satirická ,Husa´, tak výrazně se měnící Národní divadlo v Brně. Jeho ředitele pana Glasera obdivuji za odvahu a chuť experimentovat, i když ne vždy se to vydaří. Poslední čtyři roky jsem tam nechyběla snad na žádné premiéře baletu ani činohry.“

„To není můj obraz,“ říká Alžbeta Vlčková na výstavě kolegů

Co Vás v poslední době na taneční scéně – nejen v Brně – zaujalo?

Tak konkrétně balet v NdB ,4 Elements´. Vlastně taneční etudy od významných světových choreografů Kyliána, Duata a Timuláka. Opravdu, dech beroucí představení. V některých momentech jsem nabyla pocit, že vidím absolutní pohyb a dokonalé souznění s hudbou. Dojem, že výteční tanečníci nemají kosti v těle. Měkkost pohybů, dokonalá harmonie a zdrcující tempo ještě dnes zasahují mé emoce. Šéfovi baletu panu Radačovskému se zde povedlo vytvořit famózní mladý mezinárodní baletní soubor, kde v kolektivních scénách vůbec nevadí, že spolu tančí; asiat, mulat, běloch. To si v klasickém baletu (třeba ruském) nelze ani představit! Mně osobně úplně dostal a fascinuje sice nikoli sólista, ale člen sboru – Thoriso Magongwa. Výraz a emoce dostane do každého pohybu těla, tváře, ale i do obyčejné chůze…“

Jak byste porovnala úroveň tance na Slovensku a v Čechách, respektive na Moravě.

Nedokáži ji porovnat. Jelikož se profesně ani hlouběji tímto oborem nezabývám, tak vůbec nemám přehled o aktuální taneční scéně na Slovensku.“

Je o Vás známo, že ráda hrajete tenis. Sportujete i v jiných druzích sportu a disciplínách?

Alžbeta Vlčková  tentokrát s raketou Babolat

V mládí mělo mé závodní sportování převahu nad jinými zájmy i koníčky. Dokonce jsem se stala i mistryní Slovenska ve windsurfingu. Někdy v roce 1982 nebo 1983? Dnes ráda plavu, jezdím na kole, lyžuji, hraji tenis, občas golf. No a ze všeho nejraději obyčejně – chodím.“

Věnujete se tanci i jako inspiračnímu tématu ve výtvarné tvorbě?

Kdysi jsem vytvořila kombinovanou technikou sérii obrázků ,Dvojice´, kde mne inspirovalo jedno ryze konkrétní představení tanečního souboru Pavla Šmoka. Obdivuji každého umělce, který dokáže do svého díla vnést humor, vtip, nadsázku. To je nesmírně těžké. Třeba taková tragédie je svým způsobem umělecky jednodušší. A v tanci uměl Šmok vtip báječně prezentovat. Tak jako v obrazech a grafikách Adolf Born. A v oblasti filmu například Jan Švankmajer. Do svých obrazů neumím – i když velice chci – vložit humor. Jak říkávala moje maminka, mám z toho pak na obraze buď smutek nebo erotiku, i když to nebyl můj záměr. V psaném slově se mi to daří. Mé převážně humorné fejetony na ,Idnes´ mají docela široký okruh čtenářů a věřím, že časem skončí v další knížce.“

Obraz Alžbety Vlčkové vytvořený kombinovanou technikou nese název „Babinec na kávě“

Napsala jste právě zbrusu novou knížku, kolik úsilí Vás stála?

Fyzicky hodně. Dlouhodobě sedíte a výsledek? Na každých 10 tisíc slov přírůstek 1 kilo váhy. Román má skoro 70 tisíc slov, takže mám co dělat se dostat do původní formy a rozměrů.“

Momentka z poslední autorské výstavy Alžbety Vlčkové (úplně vpravo). Autorku pojí dávné přátelství s mistryní světa a olympijskou medailistkou v trojskoku Šárkou Kašpárkovou (úplně vlevo – uprostřed zprava  Milan Vodička, manažer sportovní agentury s maminkou). Šárka Kašpárková se však  kromě trojskoku vrcholově věnovala i skoku vysokému a basketbalu. I ta ohromná aktivita – kromě lásky ke sportu –  významnou sportovkyni s Alžbetou Vlčkovou spojuje.

Pravidelní čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU jistě postřehli, že jsem se Alžběty Vlčkové obligátně neptal na její zkušenosti z tanečních a zda v mládí tancovala. Místo toho, prosím, přijměte na toto téma ochutnávku z jejího právě vyšlého románu „SFUMATO“:

… z navštěvované vycepované baletní průpravy, předvést soudružkám na nestabilním stole vydřenou arabesku relevé jsem měla přirozený strach. Zanožená v přikrčeném provedení demi-plié mi exhibice lokomoce totálně nešla ani na hodinách, kde podklad tvořily navoskované vyduté poškrábané parkety. Při každém pokusu o dokonalost náročného pohybu, vyvážení trupu s končetinami, drilovaná arabeska nebezpečně rozkymácela neohrabané tělíčko. Místo ,pose´, držení pozice s jednou nohou a rukou maximálně vytáhnutou nahoru, hrozil balanc s vidinou přímého pádu na hubu.

Kvůli rychlému růstu balet bolel. Moc mi nešel, i když mě nesmírně bavil. Saténové baletní špičky zvané ,piškoty´ společně s postavením ,en point´ díky neohrabané, těžké kostře vytrvaly tabu v potu namáhavé drezúry baletní průpravy. Krásně uběhlo v černém bavlněném gymnastickém cvičebním úboru několikaleté laskání s dřevěnou tyčí! Bosky u zrcadla, s pokyny ve francouzštině bras, barre, pas, saut, s falešným doprovodem rozladěného klavíru. Na baletu kromě francouzštiny mě nejvíc vlastně bavilo neustálé koukání do stěny se zrcadlem. Samozřejmě, výlučně na sebe a jen do tváře. Požadovaný ladný přesný pohyb mi zůstával lhostejně ukraden. I v zrcadle.

Na veřejných vystoupeních nadějných tanečnic v místním amfiteátru, baletní mistryně, bývalá sólistka Národního divadla, mi shovívavě umožnila křepčit výhradně dvě bezvýznamné role. Statickou, skoro nehybnou dvorní dámu pozorující zpovzdálí ceremoniální kolektivní menuet, sunoucí se pódiem ve tříčtvrtečním taktu. V šustivých bohatých zelených dlouhých šatech s fiží, s nabíranou krajkou plandající z rukávů. Kluky tancovala převlečená vyšší děvčátka. Jinak nešlo sestavit dvojpohlavní potřebné páry. Opravdového kluka jsme potkávali na pravidelných hodinách klasického baletu naprosto jediného, tragicky osamoceného, na tancování absolutně nevhodného Jiříka. Silnějšího kluka s velkýma ušima, stydlivého, neobratného, s tlustýma sulcovýma nohama fatálně nevhodnýma i pro Pas de deux. Pořádně neuměl chodit, škaredě šmatlal. Což teprve baletit! Natožpak já! Nebyla jsem též vhodná ani za převlečeného kluka do menuetu, co nemusel v tanci lehce zvedat nohy.

Později, další taneční uměleckou sezónu jsem sebevědomě předváděla zanedbatelnou etudu v kolektivním scénickém lesním výjevu. Šílená choreografie! Umně sestavena tak, aby každý nešika plnohodnotně vystoupil. Nikdy nezapomenu na krušné jevištní obrazy plné zavázejících umělých překážek v podobě kašírovaných stromečků, kopečků, motajících se zvířátek. Vzpřímeně stojící muchomůrky s látkovými puntíkovými klobouky, velkými jako mimozemské ufo, situaci na přeplněném jevišti komplikovaly. Mezi nimi, pro mne v nepředstavitelném zmatku, fatálně dezorientovaná, jsem tak snaživě klátivým pohybem vyjadřovala křehké luční kvítko kopretinu. Omylem, v nedočkavosti z vlastního výstupu, zkomplikovala jsem a pokazila předchozí nacvičené vystoupení. S unáhleným předčasným horlivým nástupem na scénu, kde se odehrával ještě úplně jiný secvičený výjev, původně natrénovaný samozřejmě beze mne. Na prknech znamenajících svět, se znenadání objevilo bezprizorní kvítko mezi nic netušícími tanečníky valčíku. Ano, sebevědomě jsem rázem vlítla do doznívajícího decentního vystoupení coby polonahá kopretina z lesíka. Přímo do velkého finále probíhajícího jemného honosného valčíku Na krásném modrém Dunaji od Johanna Strausse. Učitelka, co mne neuhlídala, padala u vstupu na scénu do mdlob, do nepředstavitelného zoufalství. Viděla katastrofální zmar mnohaměsíční práce. Zbytečné drilování náročné prostorové kompozice. Uprostřed harmonicky vyšlechtěných párů jsem převáděla svůj nekoordinovaný, pojetím zběsilý imitovaný valčík. Točením se skoro na místě, pohupováním v kolenou do taktu. Z obavy, abych do vyjevených parťáků náhodou, neohleduplně nedrcla. Nečekané sólo odvážně vyšperkované máváním dlouhých rukou, snaživě lovících ve vzduchu rytmus vznešeného tance. S vážností, abych nezkazila kamarádům číslo, gestikulovala, nebo spíše jsem suverénně improvizovala několik věčných minut průbojnický valčík na základě vlastního cítění. V kostýmu luční kytičky.

V tu ránu všichni na pódiu ztratili kontakt s hudbou a pracně secvičenou nadrilovanou souhru pohybů. Zblbli. Dokázala jsem se přirozeně prosadit jako sólistka, v tak husté nepřehledné situaci. V kratičkých, ani ne po zadek dlouhých oranžových šatičkách s nedržícím věnečkem na hlavě, s ramínky, vytvořených ze živých čerstvě natrhaných kopretin. Boží zjevení mezi valčíkovými nadýchanými bohatými tylovými sukněmi pod kolena, se živůtkem na hrudi. Komedie, o které nadšený divák nabyl zdání, že takhle úžasně má vypadat moderní baletní etuda. Že místní vyhlášená baletní škola primabaleríny paní Olgy, demonstruje progresivní choreografický záměr. Že dokazuje modernost, nevídaný smysl pro inovaci tradiční baletní klasiky karikaturou nevšední pantomimy. Každá taneční debutantka musela sama věnečky z desítek kopretin pevně splést. Nakonec balet mě naučil vít věnečky ze třech až šesti stonků. Tancovat nikoliv.

Samotné baletní číslo sborové kopretiny spočívalo v šestiminutovém nehybném setrvání v podřepu, ze kterého ztuhlá kvítka vyrašila do třech nekomplikovaných poskoků. Choreografii květinky jsme ukončili jedním rychlým hromadným během všech kopretin dokola po velkém jevišti. Vyřízené se strkaly v závěrečném klanění s ovacemi. Na omdlení působil nečekaný potlesk od ohromených diváků. Náročné číslo.

Zkuste z dlouhodobé strnulosti projít rovnou do skoku a běhu! Já, roztancovaná z valčíku, jsem vyskočila nejvýš. S pořádným rachotem. Skutečné baletky skáčou lehce, tiše. Při skoku se vznáší. Pohyby provádí jemně, dokonale propracovaně. Já se potácela nebo klackovitě kymácela. V doskocích dopadala na zadek s intenzitou řítícího se záhadného meteoru.

Srandovní Jiříček na pódiu jančil v podobě kašírovaného smrčku. Nepohnutě, staticky, strategicky uprostřed stál od začátku do konce výjevu. Tristních deset minut na místě, neprodyšně zamaskovaný od noh po hlavu brčálově zelenou barvou. Šířil agresivní pot s vůní tempery. Po celé délce rukou mu visely dost dobře, přesvědčivě namalované větvičky s jehličím a s drátkem přichycenými skutečnými šiškami. Choreografka, ve shodě se starou uječenou korepetitorkou, v úplné vážnosti zvažovaly Jiříčkovi na rameno připevnit namalovanou veverku z hrubého papundeklu. Shovívavě později uznaly oprávněnou námitku nešťastné maminky, aby to na Jiříka nebylo moc, aby na pódiu nebyl za pitomce. Zbaven veverky, občasným svévolným mácháním paží dle vlastního rozpoložení, na základě zralé úvahy, spolehlivě zvedáním rukou nahoru dolů vyjadřoval přes odporný stromeček, scénický rozdováděný vítr. V každé ze třech veleúspěšných repríz fatálně jinak. Od téměř bezvětří po urputný fičák. Mával přesně v souladu s momentálním duševním rozpoložením. Na víc neměl.

Dnes patří mezi nejvýznamnější vědce z oblasti kvantové fyziky. Podle šíře kalhot, nohy v dospělosti pořádně nabraly dalšího sulcu.

Obecenstvo tvořili žáci základních škol, příbuzenstvo, celkem kolem tisíce lidi. Přírodní otevřený amfiteátr v nádherném městském parku, v tisícových návštěvách hostil tehdy i mladého Toma Jonese, Uda Jürgense, Karla Gotta. A mne.“

Děkujeme za rozhovor i vtipný závěrečný náhled do románu „Sfumato“.

Za ukázku z románu „Sfumato“ děkujeme NAKLADATELSTVÍ ŠIMON RYŠAVÝ

S Alžbetou Vlčkovou si povídal: Michal Stein

Snímky: archiv Alžbety Vlčkové

TANEČNÍ MAGAZÍN

Pocta Pavlu Šmokovi na Vinohradech!

V neděli 23. října od 19.00 hodin bude patřit pódium pražského Divadla na Vinohradech vzpomínkovému večeru „Pocta Pavlu Šmokovi“. Večer, na němž se představí sólistté tří Národních divadel – v Praze, Brně i Bratislavě – připomene nedožité devětaosmdesáté narozeniny geniálního choreografa, tanečníka i pedagoga. Zcela přirozeně připomene i jeho – dnes již legendární – choreografie. A zároveň bude celý večer, který pořádá Pražský komorní balet, i důstojnou vzpomínkou Šmokova letošního dubnového úmrtí…

Není tomu zas tak dávno, co vyprodané pražské Stavovské divadlo aplaudovalo velkému tanečnímu i baletnímu entrée u příležitosti pětaosmdesátých narozenin taneční, choreografické a pedagogické legendy Pavla Šmoka. To bylo 20. října 2012. Nyní, přesně za čtyři roky a tři dny si připomeneme devětaosmdesáté výročí narození tohoto tanečního i choreografického mága. Žel, již posmrtně. A změna bude i v místě vzpomínkového večera – Divadle na Vinohradech. Tedy pro věcnou přesnost: Pocta Pavlu Šmokovi je na programu 23. 10. 2016 od 19.00 hodin a vstupenky jsou ještě k mání na webových stránkách Pražského komorního baletu i v ostatních obvyklých předprodejích.

pavelusmok3

Celý retrospektivní večer pořádá Pražský komorní balet pod uměleckým vedením baletního mistra Igora Vejsady, který má zkušenosti i z Velkého divadla v Moskvě, Maďarska i Německa. Ten je čerstvě – od března letošního roku – právě baletním mistrem Pražského komorního baletu.Vlastní poctu Pavlu Šmokovi složí divadelní hold čeští, moravští i slovenššpičkoví tanečníci, soubory a samozřejmě choreografově. Celý ojedinělý večer bude orámován vzpomínkově Šmokovými autorskými choreografiemi.

V úvodní dvacetiminutové choreografii Pavla Šmoka „Holoubek“ se na hudbu Antonína Dvořáka a motivy balady Karla Jaromíra Erbena představí ve výrazných kostýmech Petry Lebduškové ; Pražský komorní balet.

Po dvacetiminutové přestávce spojené s přestavbou scény nastoupí sólisté baletu pražského Národního divadla Zuzana Šimánková a Ondřej Vinklát s osmiminutovým vystoupením „Lyrická“ v choreografii Petra Zusky. Hudební doprovod jim vytvoří ukrajinské a slovenské lidové balady.

Sólisty baletu Národního divadla v Praze vystřídají sólisté baletu Národního divadla v Brně. Jmenovitě Eriko Wakizono a Ivan Popov. V osmiminutovém vystoupení „Beethoven“. Již titul jednoz načně napovídá o autorství hudby. Choreografem je v tomto případě Mário Radačovský.

A v dalším vystoupení se představí – třetí Národní divadlo. Tentokrát půjde o slovenskou prvn&iacut e; scénu z Bratislavy a do třetice se na pódiu Vinohradského divadla divákům prezentuje dvojice sólistů. Konkrétně Romina Koldziej s Damiánem Šimkem. Budou prezentovat osmiminutovou součást„Slovenských tanců, z části Životy svetiel“, konkrétně „Obraz duší“ v choreografii a režii libretistky Natálie Horečné. Hudbu zkomponoval Peter Breiner a podstatnou součástí vystoupení bude i světelný design Mario Ilsa nkera.

Slovenské umělce vystřídají opět baletní Mistři z Národního divadla v Praze. Tentokrát půjde o Terezu Podařilovou s Petrem Zuskou, který je i choreografemšestiminutového vystoupení s americkým názvem „Route 66“ na hudbu Iiro Rantaly.

Po druhé dvacetiminutové přestávce bude následovat Šmokova choreografie z roku 1983 na smyčcový kvartet Bedřicha Smetan y „Z mého života“, která byla nastudována Kateřinou Frankovou-Dedkovou v obnovené premiéře 5. 10. 2014. Tančit budou sólisté Pražského komorního baletu Alena Krivileva, Lenka Bílková, Sabina Bočková, Patrik Čermák, Leonardo Germani a Filip Löbl.

pavelsmok1

Věřme, že vzpomínkový večer věnovaný jednomu z našich nejlepších choreografů vydaří..

Závěrem si Pavla Šmoka připomeňme slovy Ministra kultury pana Daniela Hermana, která vyslovil na posledním rozloučení s ním: „Pavel Šmok může být dnes příkladem odhodlání a vytrvalosti v pouti umělce za svým snem a za svým posláním. Měl dosti pokory stát se nástrojem realizace hotové myšlenky i dost sebejistoty, aby svou vlastní vizi vtiskl jiným. Spoluvytvářel obraz české kultury v Evropě a zpětně obohacoval český kontext o mezinárodní impulzy. Jeho přínos české kultuře nebude zapomenut, jeho stopa umělecká i lidská zůstane v naší společnosti ještě dlouho zřetelná.“

pavelsmok2

Michal Stein

Taneční magazín

FOTO: archiv autora

Dvě velké, nikoli „Aprílové“ ztráty

Odešly dvě veliké osobnosti nejen českého tanečního světa

Počátek dubna bývá spojován s aprílem. Legráckami a falešnými zprávami, dělajícími si z lidí blázny. Bohužel, dvě zprávy, které zasáhly nejen český taneční svět, nejsou legráckami, ale krutou realitou. Zemřely dvě veliké osobnosti nejen českého tanečního světa – Boris Hybner a Pavel Šmok.

Druhého dubna opustil svět pantomimy, režie, choreografie i herectví průkopník moderní pantomimy Boris Hybner(narozen 5. srpna 1941). Dokázal klasičtější jazyk pantomimy svého učitele a prvního vedoucího souboru – legendárního Ladislava Fialky – nejen zdynamizovat, oprostit od patosu a určité nonšalantnosti i romantismu.

Hybner se poprvé výrazněji prosadil po boku Ctibora Turby v Pantomimě Alfreda Jarryho, později založili soubor Gag a krátce po roce 1990 stál jako principál u zrodu prvního českého divagla pantomimy Gag v prostředí někdejšího pražského kina Metro.

Dodnes vzpomínám, jak jsme před čtyřmi desítkami let dlouho očekávali jeho sólovou premiéru představení Puding na prknech pražského divadla Ateliér. Mezi jeho další slavné „kousky“ se řadí představení Na konci zahrady jménem Hollywood, Idiot, Concerto Grosso a jistě i nezapomenutelný televizní komediální seriál Gagman, nebo v politickém talk-show televize Prima, kde dělal němého protihráče břitkým skečům a kritikám Jana Krause.

Boris Hybner dokázal přibližovat publiku svět pantomimy v době, kdy jí tu růže příliš nekvetly jako host různých zpěváků a kapel. Vzpomínám, jak na prknech stánku Pragokoncertu v Redutě hostoval u Evy Pilarové. A dával pantomimicky ztvárněním kouření hádat, kde se narodil. Lidé tipovali Hulín – a on prozradil Šluknov. Ale šlo pouze o jeho z dalších gagů. Ve skutečnosti Hybner spatřil světlo světa ve Vyškově.

Hybner si často zahrál i činoherní role ve filmech, jak již v dříve v Kočičím princi, „indexových“ Straka v hrsti, anebo Panestory, tak také později v Pupendu, Pelíšcích, Rafťácích, U mne dobrý,Mňaga – Happy end a desítkách dalších.

Boris Hybner byl i pedagogem a také otcem (se svou původní manželkou malířkou Kremanovou) herečky Vandy Hybnerové. Otcem se stal Hybner ještě v pozdějším věku se svou podstatně mladší partnerkou.

BorisHybner

O dva dny později 4. 4. vychrlily tiskové agentury další smutnou zprávu – zemřel Pavel Šmok.

Rodák ze slovenské Levoče (22. října 1927) se navždy zapsal do historie tance jako průkopník jeho moderních forem a překračovatel hranic žánrů a stylů.

Původně krasobrulař se se svými na tehdejší dobu nečekanými modernistickými postupy začal prosazovat ve Švýcarsku, kde v sedmdesátých letech dvacátého století působil v Basileji. Později pak založil Pražský komorní balet, který se stal doslova ve spíše konzervativním rybníčku české taneční scény moderní štikou!

Pavel Šmok byl nositelem celé řady domácích i zahraničních ocenění. Z těch domácích připomeňme zasloužilého umělce, Medaili Josefa Hlávky i cenu Thálie.

Pavel Šmok byl i uznávaným pedagogem AMU. Obdobně jako Hybner dokázal Šmok přibližovat moderní balet širokému publiku i třeba jako choreograf televizních recitálů Karla Gotta. Anebo v živých představeních pro nejmladší diváky Jak se dělá balet.

Naopak nesmazatelnou choreografickou pečeť vnesl do řady televizních ztvárnění děl klasické hudby. Převážně ve spolupráci s režisérkou Evou Márií Bergerovou či Ivo Stolaříkem. Pochvaloval si i práci kameramanů Jiřího Kadaňky, Jiřího Lebedy či Peta Čepického.

Nad chvatnou prací (tehdy ještě Československé) televize si Pavel Šmok povzdech i v článku, který jsem s ním napsal v roce 1990 pro časopis Televize a nazvali jsme jej příznačně – BALET SE NEDÁ STŔÍHAT JAKO FOTBAL. Šmok doslova uvedl: „Při televizních přenosech z našich jevišť (porovnávám-li se stejnou praxí v zahraničí) je extrémně málo času. Například při televizním natáčení v mosteckém divadle byla jediná zkouška. Já přece nemohu chtít, aby kameramani během této zkoušky a bez scénáře (těžko od nich můžeme chtít, aby četli v hudební partituře) poznali do detailu celé dvouhodinové představení! To se navíc skládá ze dvou až čtyř samostatných baletů. Většinou se pracuje tak, že se představení snímá ,jako fotbal´ a já se musím smířit s tím, že vyznění není zdaleka takové, jaké bych si přál.“

Pavel Šmok vytvořil i velice plodnou dvojici s tanečním pedagogem a scenáristou Vladimírem Vašutem, otcem herce Marka. Pan Vašut byl i pracovníkem Pražského komorního baletu. Často jsem je potkával na pražské Floře, kde jsem bydlel. A milým paradoxem bylo, že komorní balet zkoušel – na půdě tehdy léta zavřeného Komorního divadla.

Pedagogem, tentokrát FAMU, byl i bratr Pavla Ján Šmok, legendární teoretik i praktik fotografie. Pavel Šmok žil – jako bývalý krasobruslař – s manželkou, bývalou špičkovou skokankou do vody. Vychovali syna filmového režiséra-dokumentaristu.

Jelikož se i na mrtvé má vzpomínat s úsměvem, tak závěrem dvě veselejší vzpomínky na oba zesnulé velikány nejen české taneční scény. Když Boris Hybner chystal natáčení jistě televizní komediální férie, tak jsem jej navštívil – spolu s již zesnulým scenáristou Ivanem Herfurtem – a vedli jsme mu jednu mladou (stále) začínající herečku. Šli jsme do jeho bytu poblíž Vyšehradu. Ve dveřích nás dva Boris Hybner uvítatal slovem. „Nazdáááár.“ A na uvítání oné mladé hvězdičky utrousil: „No nazdar“.

Šmok léta se svým Pražským komorním baletem uváděl pořad pro děti a mládež Jak se dělá balet. Jeho součástí byly i interaktivní dotazy do publika. Když Pavel Šmok vysvětloval nejmladším divákům, že baletka musí být hubená a lehká, že ty měla vážit tak padesát kilogramů, tak se z dětského publika ozvalo: „Jé, to je jako pytel cementu.“

Pavel_Smok

foto archivní

Michal Stein

Taneční magazín

Rozhovor s textařem, scenáristou a publicistou MICHALEM STEINEM

Texty a tanec, to je mazec!

 

„TANEC a TEXTY – TO SE RÝMUJE“

Dobře známe zpěváky, víme s kým chodí či spí, jak se oblékají v soukromí a víme toho na ně mnohem více. Méně už o těch (až na pár výjimek porotců z televizních soutěží), kteří mají, vedle skladatelů, na úspěchu hitů a tím i zpěváků velikánský podíl – textařích. I proto jsem si pozvala k rozhovoru držitele Platinové desky, textaře, scenáristu, publicistu a stále více i kurátora výstav Michala Steina.

Vzor není vzorek

1. Není banální začínat, jak jsi se k psaní textů dostal a kdo byl Tvůj vzor?

„Vyrůstal jsem v Praze 3, na Vinohradech, na Floře. Poblíž byla dvě dětská hřiště. Jedno v místě dnešní stanice metra A. U hřbitovů. Bylo jako ony, ponuré, plné kaštanů. Stejně daleko bylo hřiště, ve Šrobárově ulici a naproti němu bydlel slavný Gottův textař Jiří Štaidl.. Jeho podpis byl také prvním úlovkem sběratele autogramů. Krátce na to zahynul.“

2. A kdy ses rozhodl být textařem?

„Pod vlivem Jiřího Štaidla jsem to prohlásil ve čtvrté třídě!!! A znělo to trochu komicky mezi těmi zpěvačkami, kosmonauty a ošetřovateli zvěře. Je fakt, že spolužák Jiří Hanych (první manžel Veroniky Žilkové i otec Agáty) tehdy řekl, že bude filmovým režisérem. A tím je!“

…. teď už k Tvým vzorům

„Mimo Jiřího Štaidla je jím i textař hymny J. K. Tyl. A taky Eduard Pergner (pro změnu již mrtvý otec Terezy Pergnerové), píšící tehdy pod pseudonymem Boris Janíček. Zaujala mne jeho civilní témata i šansony pro Jitku Zelenkovou. A právě Eda Pergner mne k textařině dostal. Byl porotcem literární soutěže v divadélku Radar. Mé práce ho zaujaly. A vyzval mne zkusit napsat texty pro nadějného tenora Jiřího Hromádku a později mě seznámil s Karlem Černochem.“

3. Proč se při těch vzpomínkách usmíváš?

„Je to paradox – v té porotě byl i divadelník dr. Pavel Bošek, s nímž jsem později pracoval v redakci divadelního časopisu. Eda Pergner tenkrát bydlel na Proseku, kde teď bydlím já. A nyní v tom divadélku Radar dělávám pravidelně poroty Divadelní Miss.“

4. Je taneční muzika taneční? Jeden z Tvých prvních oceněných textů S Evelýnou, byl přímo o tanci.

„V roce 1979 jsem napsal na tango Leopolda Korbaře text o tančící dívce, která má na prsou – mapu Argentiny. Na tu dobu dost troufalé. Bez mučení přiznám, že trochu mě k tomu inspiroval jeden vtip. Nikoli o Argentině. Ale o holce v triku s mapou, tančící s klukem. Zeptá se partnera, kde bydlí. On jí to ukáže na mapě (na těle) – a ona mu dá facku!“

5. V současné době je nemyslitelné prodat CD s neznámými zpěváčky v počtu
20 000 kusů, a na tom „platinovém“ albu „Booong!“ je podtitul „Poslouchej, TANCUJ a zpívej…

„Myslím, že právě pobídka k tanci i krásný komiksový obal na tom mají lví podíl. I proto jsem vybojoval samotnou platinovou desku i pro výtvarníka Petra Herolda. Jinak největší porci superlativů zaslouží hudební skladatel Eduard Parma mladší.“

6. S ním máš i jiný (nikoli platinový) titul…

„V roce 1999 jsme dostali nejvyšší reklamní ocenění – Zlatý louskáček  za rozhlasovou reklamu pro jistý obchodní dům se zbožím pro stavebníky a kutily.“


Připíjejí držitelé Platinové desky Michal Stein s Eduardem Parmou mladším

7. Eduard Parma ml. patří mezi nejúspěšnější autory moderních tanečních písní. Prozraď nám něco o něm.

„Rád s Edou spolupracuji. Ačkoli je vystudovaný dechař, později hrál na basovou kytaru. Tím má výrazný talent napsat pulsující hudbu přímo vybízející k tanci. Nakonec, jeho deska (ještě s bratrem Jindřichem) HIPODROM u nás patří k tomu komerčně nejúspěšnějšímu původnímu, co na taneční scéně vzniklo.“

8. Jaký názor máš na výraz „taneční hudba“?

„Už není používán generačně. Pod tím pojmem se kdysi mínil odpor všemu zastaralému a zkostnatělému. Prapůvodně šlo i o protiklad barytonovým kantilénám typu písně „Tenkrát“. Později se výraz „pop“ i „taneční hudba“ trochu usadil na významu spíše středního proudu. A ta opravdu taneční muzika se vytratila pod výrazy „disco“, „techno“ či „break“.“

9. Jaké žánry textuješ?

„Tím, že jsme měli s Václavem Vašákem dětský megahit „Formule z formely“, zůstávám i věrný dětem. I ve sborové tvorbě. Tam jsem textoval Emilu Hradeckému nedávno hitík Internetové děti. Ten poněkud rozčeřil poklidné hladiny spíše vážnějších a vzletnějších autorů. Rád píšu pro herce (na kontě mám nahrávky s Luďkem Sobotou, Janem Přeučilem a zpívající Arabelou Janou Nagyovou), což trochu předurčuje šanson. Ve stylu mezi výrazovějším stylem a vážnou hudbou píšu se skladatelkou a bubenicí profesorkou Markétou Mazourovou. A písničky pro střední proud mimo Edy Parmy i se Zdeňkem Bartákem mladším, Pavlem Vaculíkem, Emilem Hradeckým, Františkem Horkým i jinými.“

Rádio není plně na vině!

10. První úspěch jsi měl v rozhlasové soutěži „Písničky pro Hvězdu“. Jsi rádiům věrný?

„Na rádio jsem nedal dopustit. Byl jsem jím vpravdě odkojený. Bylo mi bližší než televize. Proto jsem byl rád, že jeden z mých prvních textů pro Janu Kratochvílovou hned získal vavříny v rozhlasové soutěži. Pravdou je, že dnes je rádií nespočet a být všem věrný – to bych se musel rozkrájet…“

11. Ta soutěž přinesla i dnes už nepochopitelný příběh.

„Ano. „Písničky pro Hvězdu“ byly autorskou soutěží. A mimo rozhlasových dramaturgů si i autoři sami hledali interprety. Musím uvést, že to bylo roku 1979. Nebyly žádné maily! Právě jsem poštou posílal těsně před uzávěrkou – tedy o půlnoci, z pražské hlavní pošty – noty a kotoučový pásek s takzvanou „demonahrávkou“ na soutěž „Děčínská kotva“. Ve stejné frontě stálo více autorů. Tím, že jsem znal Zdenka Mertu, tak jsem ho oslovil, zda by (tehdy zpěvačka jeho kapely Kardinálové) Petra Černocká nezpívala moji už postoupivší píseň „Starý strážce majáku“ (skladatel Josef Marek) na „Písničkách pro Hvězdu“. A bylo z toho druhé místo! Ten finálový koncert byl přímo v pražském Rudolfinu! Byla to tematická soutěž. Myslím, že jsem se z tématu Zachránci a ochránci dost dobře vylhal. Dále se tam zpívalo spíše o pohraničnících a policajtech. Když se pak Starý strážce majáku nahrával studiově, byl hudebním režisérem Stanislav Procházka mladší, později známý zpěvák. Jsou to ale kuriozity.“

12. Myslíš, že rádia, tím, že hrají více zahraniční hudby ubírají chleba českým autorům?

„To není ten hlavní důvod. Technika a moderní styl jiných médií výrazně posílají CD a tím i jejich rozhlasové šíření do propadliště dějin. Je tu však jeden velikánský problém. A tím jsou majitelé studií, aranžéři a autoři klipů. I ti si chtějí vydělat na chleba a jejich touhou je, aby písně měly jepičí život a točily se neustále nové a nové. Právě oni ovlivňují kolikrát rozhlasové dramaturgy i vyšší „rádiové bossy“, aby raději pouštěli hodně staré hity a těm současným s novými interprety dávali minimum prostoru.“

Výtvarný svět je oázou

13. Co chystáš v současné době?

„Pochopitelně píši stále písničky. Ale také reklamy. Scénáře dokumentárních filmů i reklam. Rovněž dělám odpovědného redaktora knížkám. I těch vychází stále méně. A mnoha výtvarníkům chystám výstavy. Uspořádal jsem expozici grafiky i filmovému režiséru Juraji Jakubiskovi V Poděbradech, profesoru AVU Romanovi Frantovi tenisové obrazy přímo ve V. I. P. prostorách pražského Centrálního tenisového areálu na legendární Štvanici, autorce paličkované krajky Janě Křepelové jsem uváděl výstavu s paličkou na maso. Ale výstavy jsem kurátoroval mnoha dalším. Je to pro mě taková oáza a pramínek vody.“

14. Hodně jsi autorsky spolupracoval s již zesnulým Bohuslavem Myslíkem, bývalým kapelníkem Josefa Laufra a vedoucím pěveckého sboru u Karla Gotta. Mimo Jiřího Štaidla se tím dostaneme ke třetí mrtvé veličině, které jsi textoval hudbu…

„Nakonec se obloukem vracíme zpět Na Vinohrady, do Šrobárovy ulice. Mimo bratří Štaidlů tam, blíže Nemocnici na Královských Vinohradech, bydlel i Karel Zich. Na té vile je dodnes pamětní deska – jeho předka hudebního skladatele Otakara Zicha. S Karlem jsme připravovali písničku pro Denisu Kubovou. Tenkrát to nevyšlo. Od další spolupráce nás oddělila Karlova tragická smrt. Rovněž se zmíněným „Bobanem“ Myslíkem se skvěle spolupracovalo. Je škoda, že talentovaní lidé umírají brzy… S Bobanem jsme měli rozděláno několik námětů i pro Karla Gotta. Nakonec jsem mu nabídl píseň s mým sousedem z Proseku Františkem Horkým. Ten již Gottovi napsal hit-duet s Marií Rottrovou „Najednou“. Tak třeba Zlatý slavík si vybere od nás i tu novou, modernější?“

15. Vraťme se na závěr k tanci. Jaký máš k němu vztah jako takovému?

„Do tanečních jsem nikdy nechodil. Dostatečně mne odradila populární povídka Grosssmanna a Šimka. Jinak jsem s tanečníky psal zajímavé články. S panem choreografem a režisérem Pavlem Šmokem i kdysi do autorsky kolektivní knížky o televizi. Před několika lety jsem psal profily mladých umělců do Mladé fronty Dnes. Z tanečníků neušly mé pozornosti v orientálním stylu pracující Liza Végrová, v klasičtějším stylu dcera zakladatele Černého divadla Praha Adéla Aster Srncová, vydavatelka tohoto serveru Eva Smolíková anebo taneční mág Jan Jakl. Na vernisážích mi tančila brněnská tanečnice Simona Assionne a uznávám i potomkyni slavného malíře tanečnici z Národního divadla Evu Špálovou! A o tanci píšu někdy nejen písničky!!!! 🙂 Tanec a texty, to se prostě rýmuje.“


Michal Stein s čepicí se svým jménem i se svým stejnojmenným (slovenským) pivem

Děkuji za rozhovor

Martina Rodová