Rozhovor s dabérkou a šansonierkou Lenkou Filipovou Kudelovou

„Miluji šanson, propojení herectví a zpěvu“

Lenka Filipová – Kudelová, sympatická rodačka z Brna, žila v dětství tři roky s rodiči Káhiře. Původně chtěla být letuškou, ale osud chtěl jinak a stala se herečkou, postupně také výbornou dabérkou, oblíbenou šansoniérkou. Vyzkoušela si také psaní a spolu s kolegyní Hankou Švejnohovou objíždí seniorské domy a kluby s hudebním pořadem Všechny barvy lásky.

Vaším rodným městem je Brno, i když jste prošla divadelními štacemi v Karlových Varech a Českém Těšíně, Brno je vaším osudným městem, kam jste se vrátila a již zůstala. Jaké jste byla dítě, co Vás bavilo?

„Myslím, že jsem byla dítě docela divoké. Jedináček a k tomu Beran…Neustále jsem kolem sebe potřebovala mít partu kamarádů, kterou jsem vedla. Bydleli jsme na ulici Čápkova, ideální místo, kde jsme se mohli vyřádit. Byla jiná doba, rodiče nás vypustili ven a moc nezkoumali, co děláme a kam chodíme. A tak jsme vládli dvorkům, cvičili na klepačích a do setmění lítali po Kraví hoře. Na dvorku, co patřil k našemu domu, jsem organizovala jakási „divadelní vystoupení”. Sebrala jsem babičce prostěradla a kolíčky, vytvořila hadrovou boudu s oponou a nutila kamarády, aby něco předváděli. To mě bavilo a pak sport. S rodiči jsem žila tři roky v Káhiře, táta tam pracoval. Každé odpoledne se chodilo do klubu, kde naši hráli tenis a volejbal, já jezdila na kolečkových bruslích. Tam jsem začala i závodně plavat. Ale žádná sportovní kariéra z toho nebyla. Po návratu domů to nějak vyšumělo…“

Vy jste hrála volejbal a závodně plavala a k tomu Vás to lákalo k divadlu. Vystudovala jste brněnskou konzervatoř a v roce 1973 získala angažmá v Karlových Varech. Jak vzpomínáte na své divadelní začátky?

„Nevím, jestli mě to k divadlu lákalo. Někde v podvědomí to asi bylo, ale já chtěla být letuška, pak jsem chtěla jezdit s kamionem a na začátku devítky jsem chytla stres, že vlastně nevím, čím budu. A pak osud k nám domů přivedl dceru přátel mých rodičů, která udělala zkoušky na Konzervatoř a rok u nás bydlela. Bylo to pro mě jako zjevení – mladá parta budoucích herců – chodila jsem za nimi jako ocásek. Nakonec jsem dostala malou roličku služky v jejich absolventském představení Manon Lescaut. Tehdy jsem vlastně přišla na to co, chci dělat.

Divadelní začátky ve Varech i v Těšíně byly bezvadné, nejlepší praxe, jakou jsem mohla dostat. Hlavní role, výborní režiséři. A taky skvělí kolegové a divadelní lásky-)“

Z Karlových Varů jste po roce odešla do Českého Těšína, kde jste zůstala tři roky a pak jste byla třináct let v brněnském Satirickém divadle Večerní Brno. Pak jste hostovala v NDB, kde jste získala cenu Klubu přátel operety jako nejpopulárnější herečka. A co dnes, hrajete ještě divadlo?

„V angažmá nejsem, co mě zaměstnává je namlouvání dokumentů a dabing. Před časem jsme s mojí kolegyní herečkou a moderátorkou Hankou Švejnohovou daly dohromady hudební pořad „Všechny barvy lásky”. Takové povídání o životě, o různých podobách lásky, propojené Hančinými fejetony a šansony z mého CD. Je určený pro publikum 60+. Objíždíme s ním seniorské domy a kluby a musím říct, že je to úžasné publikum. A to, že jsme s Hankou dlouholeté přítelkyně, je k tomu všemu takový bonus. Je to taková radost, svoboda a humor.“

Objevila jste se také v řadě TV inscenací a pohádek a spolupracovala s řadou zajímavých osobností. Je někdo, kdo Vás v profesi nejvíce ovlivnil?

„Ano, měla jsem štěstí na skvělé lidi z branže. Kdo mně na začátku pomohl s hereckým řemeslem, byl Ivan Rajmont, František Čech, nebo Jaroslav Horan. Ivo Fišer, Jaroslav Wykrent, Jan Schneider a hlavně Pavel Dostál, mi napsali pár skvělých šansonových textů. Bezvadná byla spolupráce s režiséry, kteří z Vás dostanou i to, o čem jste přesvědčení, že ve Vás není, jako byl Josef Bednárik, Jiří Ciesler, Pavel Dostál. Pan dirigent Arnošt Moulík, který mně pomohl zvládnout pěvecký part Dolly v muzikálu „Hello Dolly”. Radost byla natáčet CD s Karlem Vágnerem a jeho týmem, nebo jezdit po republice s hudebním pořadem s takovými muzikanty jako byl Max Whittmann nebo je Milánek Kašuba. A hrát na jevišti dvě hodiny s panem Horníčkem a po představení s ním popíjet vínko červené a povídat o životě, to už žádný komentář nepotřebuje…“

Velký prostor ve vašem profesním životě má dabing. Nejen dabování zahraničních hereček, ale také namlouvání komentářů k dokumentárním filmům pro Animal planet nebo Discovery. Jak jste se dostala k dabingu a máte v tomto oboru nějaký vzor?

„K dabingu jsem se dostala později, ve svých 38 letech. Byla jsem na mateřské s druhou dcerou Bárou a kolegyně z divadla volala, jestli nechci jet do Bratislavy dabovat, někdo jim prý vypadl. Tak jsem jela. Byla jsem nervózní, měla trému. Po natáčení jsem si říkala, ti už se neozvou. Ozvali se 🙂 a pak i další. Dabing je čím dál náročnější disciplína, vzhledem k tomu, jaký časový pres ho v posledních letech provází. To vám moc nepřidá. Takže i přes zkušenosti, které máte, se nervozita občas dostaví. Vzor žádný nemám, ale ráda poslouchám dabingové bardy ve starších filmech. Třeba pana Kopeckého ve filmu Nebožtíci přejí lásce.“

Od dětství ráda zpíváte a vydala jste CD Hledá se srdce člověčí. Vaší velkou láskou jsou šansony a na scéně jste měla pořady Šansony s Lenkou a jejími hosty nebo Všechny barvy lásky. Proč právě šanson? 

„Vlastně ani nevím. Šanson jsem poslouchala jako malá holka, vnímala jsem víc text než melodii. Máma mi říkala, že jsem znala nazpaměť všechny texty paní Hegerové, které jsme doma měli na deskách. A pak se v Satirickém divadle Večerním Brně objevila autorská dvojice Pogoda – Dostál. Do divadla přinesli muzikály s šansony, a tam jakoby se navázala ta moje přetržená nit z dětství. Dostala jsem příležitost zpívat na jevišti se skvělým divadelním orchestrem. A uvědomila jsem si, jak mě to baví. To propojení herectví a zpěvu. O tom šanson je. Sdělujete divákům příběh přes melodii.“

Vy jste se představila také jako autorka scénáře hry Dotyky, kterou jste napsala podle autobiografické knížky textařky Jiřiny Fikejzové, Povolání textařka nebo inscenace Tak to chodí. Co Vás přivedlo k psaní?

„Řekla bych, že nouze. Tedy ne finanční 🙂 S paní Fikejzovou jsem se seznámila při jedné milé příležitosti a samozřejmě na ni loudila text. Řekla, že už nepíše. Krásně jsme si pak popovídaly  o životě a já od ní dostala její autobiografii. Po přečtení jsem jí volala, že by to byl úžasný příběh na jeviště v propojení s jejími texty. Byla nadšená. Společně jsme vytipovali člověka, který měl napsat scénář. Napsal, ale jak jsme obě cítily, nebylo to dobré. Převyprávěla jsem ji svoji představu a ona řekla: Lenko, tak se do toho pusťte vy. No, místy jsem se fakt trápila, ale kniha paní Jiřiny je velmi nosná a s jejími šansony se to dobře skládalo. K tomu skvělí kolegové Jana Štvrtecká, Zdeněk Junák a Barin a Fretty, kteří dokázali sehnat nemožné a zároveň s námi na jevišti hráli a zpívali. Tak vznikly Dotyky. Z nouze, ale i výzvy splnit sen paní Jiřině. Nápad napsat scénář k ‚Tak to chodí‘, vznikl z potřeby udělat opět po čase nějaké hudební představení. Psaly jsme ho s kolegyní Monikou Maláčovou. Byla to spolupráce, kterou bych shrnula jako potěšení a humor. Ten nás přešel, když jsem si na jevišti při premiéře, v páté minutě, zlomila kotník. Představení jsem ale dohrála do konce, i když dodnes nevím jak…“

Máte dvě dospělé dcery Michaelu a Barboru. V čem se našly ony? Pokračují ve Vašich šlépějích?

„Obě se párkrát mihly v dabingu, ale nijak je to neuchvátilo. Starší Michaela má překladatelskou firmu, mé profesi se přiblížila tím, že překládají filmy pro dabing. Před dvěma lety si splnila sen. Otevřela si v Brně vaflárnu „Le Vafle” a je tam šťastná. O 15 let mladší dcera Bára je architektka, navrhuje interiéry. Před nedávnem si splnila sen. Založila si značku s oblečením „CTRLBK “a je z toho šťastná. No a já jsem šťastná, že jsou šťastné holky… :-))“

Jak ráda odpočíváte?

„Při práci na chatě, při čtení detektivek, na cestách u dobrého vína se svým mužem.“

Děkujeme za rozhovor

Lenka Filipová – Kudelová

Narodila se jako Lenka Chasáková v Brně. Vystudovala hudebně-dramatickou konzervatoř v Brně. 1973 – 74 byla v angažmá v Karlových Varech, 1974 – 77 v Českém Těšíně, 1978 – 91 v Satirickém divadle Večerní Brno. V 90. letech hostovala v ND v Brně, spolupracovala s Divadlem Šansonu Jiřího Vondráka. Film a TV – Čáry báby Cotkytle aneb Tři zlaté zuby děda Vševěda, Detektiv Martin Tomsa, Četnické humoresky, Já z toho budu mít smrt, Vetřelci a lovci: Zrozen bez porodu … Působí v dabingu, namlouvá komentáře k dokumentárním filmům. Vydala CD Hledá se srdce člověčí.

Má dvě dcery Michaelu a Barboru.

Foto: archiv Lenky Filipové – Kudelové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín 

Nominujte na „Cenu Pavla Dostála 2021“

Víte o souboru, který si tuto cenu Jiráskova Hronova zaslouží? Tak neváhejte a posílejte vaše návrhy! Uzávěrka 28. února 2021.

Pořadatelé a spolupořadatelé festivalu Jiráskův Hronov zastoupení v jeho Festivalovém výboru (město Hronov, Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, Ministerstvo kultury, Krajský úřad Královéhradeckého kraje, Amatérská divadelní asociace, České středisko AITA/IATA, Klub přátel umění ČR, Společnost amatérské divadlo a svět, Svaz českých divadelních ochotníků, České středisko UNIMA, Volné sdružení východočeských divadelníků) se dohodli zřídit novou cenu pro české amatérské divadelní soubory. A to jako výraz ocenění dlouholeté kontinuální umělecké i organizační činnosti, která je přínosem pro rozvoj oboru. Domnívají se, že právě Jiráskův Hronov jako mezidruhová divadelní přehlídka může být pro tuto cenu vhodnou platformou.

Vymezení „Ceny Pavla Dostála“

  1. Cena může být udělena výhradně jednomu amatérskému divadelnímu souboru, který v současné době působí na území ČR a jehož působení je dlouholeté a mezi zainteresovanou veřejností známé a uznávané.

  2. Nositelem ceny se může stát dětský, studentský, dospělý soubor bez omezení druhu divadla (činoherní, hudební, pohybové a pantomima, loutkové, divadlo poezie, netradiční divadlo).

  3. Cenu tvoří diplom a je provázena finančním oceněním v minimální výši 5.000 Kč.

  4. Uzávěrka přihlášek je poslední kalendářní den února roku, ve kterém má být cena předána

 

.

Statut ceny Pavla Dostála

Sdílet

Další informace: www.divadlo.cz

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Odešel velký herec

Zemřel herec, otec dlouholetého člena dozorčí rady Pražského komorního baletu.

Ilja Racek

(* 24. června 1930 – † 2. srpna 2018)

Jak sdělil tiskovým agenturám jeho syn, zemřel dne 2. srpna český herec Ilja Racek. Na plátně se poprvé objevil již jako konzervatorista v roce 1948. Hrál pak v mnoha filmech. Kupříkladu: Stříbrný vítr, Kdo chce zabít Jessii, Kronika žhavého léta či Malostranské humoresky. Zahrál si také ve snímku Vrchní, prchni anebo v televizních seriálech Arabela se vrací, Zlá krev či Hříšní lidé města pražského i mnohých dalších.

Již v mládí Ilju Racka okouzlilo divadlo s loutkami. Během druhé světové války pracoval jako technik v pražském divadle „Říše loutek“. Po válce se přihlásil ke studiu činoherectví na konzervatoři v Praze. Ta byla krátce potom administrativně přeměněna na Divadelní fakultu múzických umění.

Po absolutoriu DAMU začínal Racek v divadle Olomouci, od roku 1960 přesídlil natrvalo do hlavního města, kde nejprve po šest let hrál na scéně Divadla Emila Františka Buriana. Od roku 1966, kdy jej angažoval pan František Pavlíček, působil jako člen hereckého souboru vinohradského divadla až do roku 1990.

Díky svému výraznému hlasu se Racek dokázal prosadit také v dabingu. Daboval například slavné americké herce Marlona Branda či Genea Hackmana. Čeští diváci si také mohou pamatovat jeho hlas z velkofilmu Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy, kde namluvil Reneho Belloqa v podání Paula Freemana – hlavního nepřítele Indiana Jonese.

Jeho syn Ilja Racek mladší se etabloval spíše jako politik. Působil rovněž ve funkci náměstka ministra kultury Pavla Dostála a křeslech divadelních ředitelů (Plzeň, Opava, Ostrava) i ředitele České televize Ostrava nebo Janáčkovy filharmonie. Ilja Racek mladší byl rovněž dlouholetým členem dozorčí rady Pražského komorního baletu.

Filmografie Ilji Racka:

– 2013 Jedlíci aneb Sto kilo lásky

– 2013 Sanitka 2 (TV seriál)

– 2005 Náves (TV seriál)

– 2004 Stavovské rozdíly (TV film)

– 77 (TV film)

– 2003 Strážce duší (TV seriál)

– 2001 Člověk v ZOO

– 1998 Atentát na ministra financí (TV film)

– 1998 Na lavici obžalovaných justice (TV seriál)

– 1998 Stříbrný a Ryšavec (TV film)

– 1997 Četnické humoresky (TV seriál)

– 1996 Konec velkých prázdnin (TV román)

– 1996 Srdeční slabosti (TV film)

– 1996 Tři blázni v jednom (TV film)

– 1995 Malostranské humoresky

– 1995 O Šedivákovi (TV film)

– 1994 Hvězdopravcův dar (TV film)

– 1994 Laskavý divák promine (TV seriál)

– 1994 Zapomenuté tváře (TV film)

– 1992 Náhrdelník (TV seriál)

– 1991 Hodina obrany (TV film)

– 1991 Honorární konzul (TV film)

– 1990 Arabela se vrací (TV seriál)

– 1989 Případ pro zvláštní skupinu (TV seriál)

– 1989 Zlatý ostrov (TV film)

– 1988 Lovec senzací

– 1987 Motovidla (TV film)

– 1987 Vltavská víla (TV film)

– 1986 Panoptikum Města pražského (TV seriál)

– 1986 Zlá krev (TV seriál)

– 1985 O Honzovi a princezně Dorince (TV film)

– 1985 Rozpaky kuchaře Svatopluka (TV seriál)

– 1984 Bandité (TV film)

– 1984 V bludisku pamäti

– 1984 Vrak

– 1984 Zjasnělá noc (TV film)

– 1983 Lekár umierajúceho času (TV seriál)

– 1983 Netopýr (TV film)

– 1983 Radikální řez

– 1983 Svědek umírajícího času

– 1982 Schůzka se stíny

– 1981 Ubohý pan Kufalt (TV film)

– 1981 Upír z Feratu

– 1980 Hadač od Saidovy zahrady (TV film)

– 1980 Had z ráje (TV film)

– 1980 Útěky domů

– 1980 Vrchní, prchni!

– 1978 Vražedné pochybnosti

– 1978 Ve znamení Merkura (TV seriál)

– 1974 Padla kosa na kámen (TV film)

– 1974 Princ Chocholouš (TV film)

– 1973 Kronika žhavého léta

– 1970 Hrabě Drakula

– 1970 Neboť nevědí, co činí (TV film)

– 1968 Hříšní lidé města pražského (TV seriál)

– 1966 Kdo chce zabít Jessii?

– 1966 Transit Carlsbad

– 1966 Když se čerti rojili (TV pohádka)

– 1964 Marie

– 1964 Pět hříšníků

– 1963 Ďábelská jízda na koloběžce

– 1962 Tarzanova smrt

– 1961 Reportáž psaná na oprátce

– 1959 Křižovatky

– 1959 Zkouška pokračuje

– 1958 Touha

– 1955 Ztracená stopa

– 1954 Stříbrný vítr

– 1948 Návrat domů

Foto: archiv TM

TANEČNÍ MAGAZÍN