Rozhovor s operním pěvcem ŠTEFANEM MARGITOU

Hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je unavený

Tenorista slovenského původu Štefan Margita si získal uznání nejen v Čechách, ale i v zahraničí,  působil  na scénách nejslavnějších operních domů např. milánské  La Scalelondýnské Covent Garden či  v newyorské Metropolitní opeře.

28.října 2017 převzal z rukou českého prezidenta Miloše Zemana medaili Za  zásluhy.

Co bylo ve Vaší kariéře nejtěžší a za co  si  vnitřně svého vyznamenání ceníte nejvíce?

„To je těžká otázka. Začátky  pochopitelně vždy nějak proběhnou, ale potom  se  udržet… , to je nejtěžší.  Ten  boj, myslím, to bylo pro mě to největší úskalí, a proto mě cena velice potěšila. Navíc  nejsem v žádné politické straně a nikoho nepodporuji. Bylo tedy zvláštní, když mi bylo oznámeno, že dostanu medaili Za zásluhy. Byl jsem skutečně šťastný.  Myslím si, že jsem medaili získal  asi za mé  mezinárodní  úspěchy.“

Co Vás na Vaší životní dráze nejvíce  těší?

„Asi to, že můžu v 62-ti letech ještě pořád vystupovat a zpívat. Jsem šťastný, že lidé přijdou,  když dělám koncert. Dostávám i tak potěšující zprávy, že můj koncert  je vyprodaný do  14 dní.  To pro mě asi znamená ještě více  než medaile samotná.“

Se Zlatou deskou Supraphonu za úspěšný prodej CD

Foto: Patrik Ratajský

V které zemi se  Vám nejlépe  zpívá?

„Nejkrásnějším zážitkem  pro mě zůstává Metropolitní opera v New Yorku, tam jsem  zažil tak nádhernou  atmosféru, teď mám na  mysli  přístup vedení ke zpěvákům, krásnou  práci, to bylo opravdu  nezapomenutelné. Rád se tam kdykoliv vracím.“

Se Stingovým kamarádem a v současnosti nejslavnějším světoým basbarytonistou Brynem Terfelem v New Yorku v Metropolitní opeře
archiv p. Štefana Margity

Přístup vedení ke zpěvákům je v New Yorku   lepší než v Čechách?

„Takhle to nemyslím. Velký podíl na tom všem mají finance,  protože v New Yorku  mají mnohem více peněz a mohou si dovolit ty nejlepší dirigenty,  inscenátory,  a to hraje pochopitelně  velikou roli. Ale musím říct , když jsem se  po deseti letech vrátil do Národního divadla, zažil jsem  před dvěma  roky tak krásnou inscenaci  a současně i  klidnou  práci, že to byla radost dělat.“

Jak hodnotíte české publikum, hovoříme-li o opeře?  Mají  lidé v Čechách operu rádi,  nebo je spíše v pozadí zájmu?

„Opera je oblíbená.  Čím dál více  Čechů  chodí na klasickou hudbu, teď už se stává, což mě velice těší, že i mnoho  mladých lidí začíná chodit do divadla a  na koncerty. Je to krásný pocit, když vstoupíte  na jeviště a vidíte plný sál. Koncert  skončí, mnozí se  postaví a začnou  ‚řvát a dupat‘, tak jak to v cizině bývá, ale  někteří diváci  jsou v šoku,  tvrdí, že to není důstojné.  Ale podle mého názoru to  důstojné je, protože my umělci pracujeme právě pro ten  aplaus, to  je naše odměna. Pracujeme pro lidi, kteří sedí v hledišti, ti jsou pro nás to nejdůležitější, pro ně přece zpíváme.“

Na jak dlouhou dobu dopředu už  máte zaplněný svůj pracovní kalendář

„V tuto chvíli  je zaplněný do roku 2021. Opera opravdu pracuje tři nebo čtyři roky dopředu, už nyní vím, že v sezoně 2020 a 2021  budu v New Yorku dělat  novou inscenaci ‚Káti Kabanové‘,  teď nejblíže na mě čeká  premiéra ‚Benjamin Britten‘  v Národním divadle,  pár repríz  a hned odlet do Londýna,  Covent Garden, poté z  Londýna rovnou přiletím do Prahy, točím novou šansonovou desku ‚Mapa lásky‘ a zase odlétám  do San Franciska…“

Foto: Petr Kurečka, Supraphon

‚Proboha‘, máte vůbec někdy volno?

„Když se zkouší, volno není. Ale  volno začíná ve   chvíli, kdy  se hrají představení a mezi  nimi  bývají tři nebo  čtyři dny volna. V tu dobu sice  umělci musí  dávat pozor, aby nenastydli  a  celkově byli fit,  ale máme už  příjemné volno.“

Tanečníci v určitém věku většinou svou kariéru končí,  ale  jak to chodí u operních pěvců?  Nejsou žádné mikrofony, které by Vám pomohly,  musíte všechno ustát sami. Do kdy je to možné zvládnout?

„To je individuální. Záleží  na technice, kterou zpěvák má. Znám skutečně  mnoho mladých lidí, kteří  končí  brzy a je  to věčná škoda. Začínají totiž zpívat dramatický repertoár ve velmi mladém věku.    Pokud si zpěvák umí vybrat repertoár a zpívá správě technicky, pak  může opravdu zpívat klidně do 70-ti let. Nic  se  nedá  uspíšit. Jestliže  začínáte zpívat jako ‚Mozartovský zpěvák‘, tak nemůžete hned zpívat ‚Wagnera‘.  Pokud ano, tak zatěžujete hlas, což  v mládí ještě vydržíte,  ale takový  zpěvák brzy  svou kariéru kon í. Zvolíte-li správnou cestu a vybíráte-li  si správně, tak ke  zdárnému konci  určitě dospějete.“

V roli kapitána Vera v opeře Billy Budd (pražské Národní divadlo)

Foto: Hana Smejkalová

Pozná zpěvák, co je pro něho správné?

„Sám musí vědět. Musí si být vědom, jaký hlasový obor zpívá a  jaký má svůj vlastní  hlas. Rozlišujeme  např. lyrický hlas, melancholický atd. Nejlepší je opravdu začínat u ‚Mozarta‘ a dozpívat se postupně  k dramatickému hlasu, pokud  dotyčný zpěvák vůbec chce. Jsou i pěvci,  kteří celý život zpívají jenom ‚Mozarta‘.

Chodil jste také během své kariéry na hodiny zpěvu?

„Ano a pořád chodím. To jsou právě ty technické stránky…“

Ještě stále chodíte? Každé představení  cvičíte zvlášť?

„Samozřejmě. Pokud připravujete nová představení, můžete během nácviku nabrat nějaké technické chyby, které člověk sám u sebe neslyší,  ale  dobrý pedagog je slyší a hned odstraňuje.  Je to  nesmírně důležité.“

Jak se díváte  na  jakékoliv podpůrné prostředky pro   hlasivky?

„No, podpůrné prostředky vůbec nepomáhají.  Někteří tvrdí, že  žloutky z vajíček jsou výborné, ale  to je úplná blbost, to vůbec nikdy ‚nefungovalo‘,  nevím, kdo to vymyslel.  Musíte s profesorem pracovat na správné technice,  to znamená, že po představení hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je fyzicky unaven.  Není-li hlas  unavený, je to známka toho,  že zpěvák večer dobře zpíval. A druhý  den může  jít na jeviště a zpívat znovu.“

Co je na  profesi operního pěvce  nejtěžší?

„Udržet se dlouho.“

Jak je to s rivalitou?  Jste přátelé či soupeři?

„Jsme  přátelé.  Pokud děláme v cizině inscenaci, tak spolu dva měsíce pracujeme, zkoušíme od rána do večera a  vždy v pauze  nebo po zkoušce si kolektiv jde někam posedět. Takže  v tu chvíli se  vytváří úžasné přátelství. Někdy se po letech potkáme, což je hezké, nebo si  jen voláme na Nový rok či na Vánoce,  během roku třeba jen napíšeme   sms zprávu,  a to přátelství trvá. Když jsem dělal svůj galakoncert k šedesátinám  a zavolal jsem jedné světově známé  zpěvačce a ptal se, zda přijede zazpívat, odpověděla, že ano.  A to byl  úžasný moment, kdy jsem si uvědomil,  že moji kolegov&eacu te;  jsou ti opravdoví přátelé. Ale  rivalita  samozřejmě existuje a já si  myslím, že je  to tak dobře.  Bez ní bychom  na sobě nepracovali a  dělali bychom všechno jednostranně, nebylo by to  hezké.  Pokud slyšíte někoho  výborně zpívat, řeknete si, že to chcete dělat také tak.“

Jak to dnes doopravdy vypadá se zpěvem? Může zpívat každý?  Trošku  se to doladí současnými technickými vymoženostmi….

„Ne, to není pravda. Popoví zpěváci sice mají mikrofon, protože nemají takovou sílu, nejsou operně vychovávaní, ale  každý zpívat nemůže. Když slyším některé ty současné soutěže, tak mi je opravdu   špatně.  Já se vůbec divím, že jsou mnozí  schopní jít do televize  a zpívat.  Spousta lidí vůbec neodhadne, jak si stojí.  Když vystupuje např. mladý kluk, který dobře vypadá,  v tu chvíli mladé holky hlasují samozřejmě  pro něho,  protože nemají ani tušení o zpívání,  ale ten  zpěv je pak katastrofa. Nedá se to  poslouchat. A na druhé straně stojí  takoví, např.  Karel Gott, kteří i v pokročilém věku zpívají stále geniálně.“

Souhlasíte s tím, že operní zpěv je mnohem těžší než populární hudba?

„Ano, to je pravda.“

Operní zpěvák se přece moc nepohybuje u zpěvu, je to alespoň v tom snazší?

„To se ale změnilo. Takhle to  bývalo před mnoha  lety.  Teď jsem pracoval v Paříži a režiséra vůbec nezajímalo to, jestli vidím na dirigenta nebo nevidím. Režie se nesmírně posunula  dopředu. Dnes musíte představení rozehrát, to už nejde, aby  někdo stál v pravém či v levém portálu a zpíval. Nejde  ani to,  aby  někdo vážil  120 kg. To už  režiséři nechtějí. Dnes se představení rozehrávají  a já si myslím, že je to správné,  protože divadlo je od slova dívat se a lidé chtějí vidět divadlo….“

Jak můžete zpívat operu a ještě u toho tančit?

„Musíme. U nás v opeře nic nahraného dopředu  neexistuje a  nikdy v  životě neexistovalo. Všechno je živě a musíme se i otáčet, tančit, cokoliv.“

To je tedy pěkně těžké…

Musíte  mít dobrou fyzickou  kondičku?

„Ano.  Denně cvičím, ráno vstanu a  20 minut cvičím. Kondička je nezbytná, zkoušíme třeba 8 hodin denně a  to člověk bez kondičky prostě vůbec nemůže vydržet.“

Popové  hvězdy zažívají i negativní stránku své popularity a lidé na ně na ulici útočí. Zažil jste někdy něco podobného?

„Zlé  útoky ne. Pozitivní ohlasy ano, lidé za mnou přijdou, zastaví se, chtějí se vyfotit,  chtějí podpis, to je moc hezké.“

Jak vás vnímali  spolužáci, když jste s operou začínal? Nesmáli se?

„V  období, kdy  jsem byl na umělecké průmyslovce, jsem  se vůbec  nezabýval tím, že budu zpívat vážnou hudbu. Chtěl jsem fotografovat a to  jsem dělal. Až později se náhle  rozhodlo, že půjdu na konzervatoř, protože naši známí se vrátili ze Švýcarska a dotyčná  paní začala učit zpěv. Kdysi v dětství mě slyšela zpívat, takže to se mnou  zkusila.  Nastoupil jsem na konzervatoř, kde klasická hudba byla, spíše tedy  mně to připadalo trapné, než mým spolužákům.  Ti brali  klasiku jako samozřejmost,  ale  když jsem já slyšel operní zpěv, tak se   mi  to vůbec nelíbilo. Ale pomalu, pomalu  jsem k tomu dospíval. Měl jsem  úžasné spolužáky, kteří mi pomáhali a přáli mi,  abych uspěl.“

Festival Zlatá Praha

Foto: Eva Smolíková

 

Proč jste se pro konzervatoř vůbec rozhodl?

„Bylo to tím, že po ukončení umělecké průmyslovky jsem  se dostal  do komunálních služeb a dělal jsem fotografie na pas a občanský průkaz. Poté, co  jsem jich  denně udělal šedesát, začal jsem si myslet, že někoho  zabiju. Pochopil jsem,  že to není práce  pro mě a  nechci se tomu věnovat. K mému  štěstí jsem zkusil zpěv.“

Zpíval jste v dětství také pro veřejnost?

„Ne, zpíval jsem jen doma. Zpěv pro diváky  byla pro mě novinka.  Naštěstí  jsem ve znamení lva, takže  hodně pracuji  a  pracuji.“

Co byste si přál do roku  2018?

„Hanu Zagorovou. Ale tu už mámJ  Tak bych si přál, aby se nic nezměnilo.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

 

 

 

Milan Drobný se pustil do zcela nového, odvážného projektu

Zpěvák Milan Drobný, kterého posluchači pop-music sledují na scéně již řadu let, změnil směr

Milan Drobný křtil své nové album „V opeře“

Bouřlivák Milan Drobný (72) upoutával posledních pár let pozornost veřejnosti spíše soukromým životem než hudebními počiny. Tu a tam utrousil  neuváženou poznámku směrem ke svému dlouholetému kamarádovi  Karlu Gottovi a poté se veřejně omlouval, jeho zásnuby střídaly rozchody a z jeho lásek jsou dnes bývalé přítelkyně. Ale tentokrát se představil veřejnosti v naprosto neznámém světle. Po celoživotním úspěchu na poli pop-music (v roce 1994 obdržel od firmy Supraphon platinovou desku za 2 miliony prodaných nosičů),  přešel, možná na popud své snoubenky Dany Polcaro (59), na dráhu operního a operetního zpěváka. Proměna naprosto nezvyklá; a nejen to.

Dana Polcaro samozřejmě doprovodila svého snoubence na křest jeho CD, svatba je totiž na spadnutí (začátkem července).

Přejeme hodně úspěchů

Nejzvláštnější na celém jeho novém projektu je, že Milan drobný coby basbaryton nechal transportovat pro svůj rozsah tenorové árie, nově je otextoval a posluchači div se!  Podobný odvážný čin nikdo u nás, ale snad ani ve světě, nezkusil.  V době, kdy stoupá obliba rockových oper, je takový pokus možná právě ideální. Přitáhne totiž příznivce popové   hudby k poslechu vážné hudby.

Krátce řečeno, odvaha Milanovi Drobnému nechybí. Musíme uznat, že jeho hlas i texty písní mohou občas i rozplakat, např. ve skladbě Vltava, kdy člověku běhá mráz po zádech nad vyznáním lásky řece Vltavě. Snad každý Čech má nebo by alespoň  měl mít úctu k Vltavě a z tohoto důvodu je přepracování skladby Vltava dech beroucí. Milan drobný není  operní hlas číslo jedna, patří spíše do oblasti popové hudby. Ale běžný posluchač spíše upřednostní tento typ hlasu než kdovíjaké operní výšky. Ledaskdo se pokouší o výšky sopránu a tenoru, které  jsou vzácné a  krásné, to je pravda. Ale je to všechno? Není. Sympatický hlas, který se vkrádá hluboko do duše, udělá také své.

Musíme tedy konstatovat, že skok do operních výšin se Drobnému povedl. Milan  Drobný studoval na státní konzervatoři operní a operetní árie, ale nikdy se tím dosud veřejně neprezentoval a této hudbě se nevěnoval, ačkoliv to možná jeho touha byla. Až  tentokrát,  s pomocí své snoubenky Dany Polcaro, která byla zřejmě tím hybným a přesvědčivým faktorem, se M. Drobný konečně ke svému snu propracoval.

Na CD nechybí ani árie basbarytonové, ukázka Leporela z opery Don Giovani, Kecal z Prodané nevěsty, nebo operetní árie Diplomata z Polské krve.

Orchestrální podklady, za řízení Eduarda Parmy (rozhovor o tom, jak tančí Eda Parma Taneční magazín již přinesl) i s jeho aranžemi ve velkém symfonickém zvuku, zrovna jako veškeré sbory i  hostující sólistka Barbora Mottlová, jsou propojeny s hlavním interpretem a zvou k poslechu.

Zarputilým tanečníkům musíme doporučit skladbu Libiano, což je valčík.

Nechte se tedy Milanem Drobným vtáhnout do říše opery a operety!

Své novinkové CD pokřtil ve Slovenském domě, kde všechny přítomné hosty přivítal ředitel Slovenského domu Vladimír Skalský. Milan Drobný předvedl hostům večera ze svého nového repertoáru pár krátkých ukázek.

Kmotrem CD ve Slovenském domě v Praze se stal například kytarový virtuos Lubomír Brabec, který jako dárek věnoval Milanovi jednu kytarovou skladbu nebo muzikálový bard Marián Vojtko, který mimo jiné poukázal na Drobného kuráž. „Musím přiznat, že jsem si říkal, že má Milan  odvahu, protože i já, který jsem operu studoval, se jí dnes už raději vyhýbám!“, přiznal s úsměvem na rtech.

Lubomír Brabec

CD šampaňským polila i operní diva Pavlína Senic, která nakonec byla jedinou ženou mezi kmotry, protože její operní kolegyně Andrea Kalivodová a Tereza Mátlová se omluvily z pracovních důvodů.

Podpořit interpreta přišli i jeho kolegové, například pohádkový princ z první Popelky Jiří Štědroň, dirigentská legenda Václav Hybš se svoji manželkou a nebo legendární pěvecké duo Kamelie, tedy  zpěvačky  Hana Buštková a Dana Vlková, které byly ozdobou večera. Večer  moderoval sympatický zpěvák Martin France.

Zpěvák Martin France

Hana Buštíková a Eduard Parma

Zeptali jsme se Eduarda Parmy….

Je dobré pro zpěváka změnit hudební styl? Fanoušci mnohdy žádnou změnu nechtějí, některým  zpěvákům se změna hudebního stylu doslova vymstila. Jak to vidíte v případě CD „V opeře?“

„Já si myslím, že změna v žádném případě  není na škodu, naopak. Člověk alespoň ukáže, že zvládne více stylů. Je také pravda, že v oblasti pop music je dnes téměř nemožné se prosadit. Milan tedy pouští do světa něco nového. A  také se tímto CD seberealizuje, vlastně to dělá i  sám pro sebe. Chce  si zkusit to, co studoval a dělá jednoduše  hudbu, kterou má rád. CD „V opeře“ udělá dobře jeho vlastnímu egu a pro diváky je překvapením.“

Je CD z Vašeho pohledu podařené?

„Určitě ano. Jediné, co bych snad ještě vylepšil, by bylo  nahrání písní se symfonickým orchestrem, ale to je  finančně velice náročné.“

Děkujeme …

Eduard Parma a Milan Drobný

Martin France, Hana Buštíková a Eduard Parma

Eva Smolíková, Agentura Martin Production

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín 

Klasika jinak V těchto dnech díky hned několika projektům

Několik kulturních projektů představilo „klasiku jinak“ a všechny věkové kategorie byly nadšené

 

 

„Klasika jinak“ přivábila všechny věkové kategorie! Opery v Divoké Šárce, která na začátku září zaplnila amfiteátr,  se zúčastnilo více  než 15 000 diváků.

Jak zpřístupnit vážnou hudbu mladé generaci? Jak zdůraznit její kulturní význam? Odpovědi na tyto otázky úspěšně našlo několik projektů, které klasiku pojímají originálně, ale přesto s úctou. Ať se jedná o Orchestr Berg, který se věnuje současné klasice již víc než patnáct let, nebo Red Bull Flying Bach, který nechává „trsat“ hiphopery na Johanna Sebastiana Bacha, setkávají se koncepty u veřejnosti s enormním zájmem. Seznamte se s 5 projekty, které Praze servírují klasiku jinak – na zajímavých místech a v překvapivých kulturních spojeních.

Opera v Šárce

Dvě vdovy přilákaly letos 3. září do přírodního divadla v Divoké Šárce víc než 15 000 diváků. To je o pět tisíc víc než loni, kdy se tu odehrála Rusalka. Slavnou operu Bedřicha Smetany odehráli sólisté i sbor a orchestr Národního divadla. Od roku 2005, kdy městská část Praha 6 začala program zaštiťovat, proběhlo představení celkem 12x. „V době, kdy mají milovníci opery možnost sledovat špičková představení z Metropolitní opery nebo koncerty pěveckých hvězd, chceme divákům připomenout, že i my máme vynikající skladatele i interprety,“ říká Renée Nachtigallová, dramaturgyně Opery v Šárce a bývalá operní pěvkyně s tím, že do budoucna mají v plánu představit další česká díla, jako jsou Tajemství, Liška Bystrouška nebo Čertova stěna. Vstup na všechna představení je volný: „To proto, aby mohli přijít i lidé, kteří si návštěvu Národního divadla nemohou dovolit,“ zdůvodňuje Renée Nachtigallová.

Run Operun

Stejně jako klasická hudba, i opera se dá udělat jinak. Nový kabátek dostala Kouzelná flétna, jejíž zkrácenou verzi si připravil rok fungující spolek Run Operun. Novodobou verzi posledního Mozartova díla bylo možné  spatřit druhou zářijovou středu 14. září  v Praze na Stalinu – novém společenském centru pod kyvadlem na Letné. „Opera je stále vnímána jako žánr, na který se chodí zejména do divadla a který je nudný. My chceme ukázat, že opak je pravdou,“ říká produkční projektu Hana Slapničková. Cílem její skupiny je zaujmout nové publikum, pro něž v budoucnosti chtějí vytvo řit Stay OpeRun, tedy stálou scénu moderní opery. Pilotním dílem bude Figarova svatba.  

Red Bull Flying Bach

Red Bull Flying Bach je projekt, který klasickou hudbu představuje ve spojení s moderním tancem, který na rozdíl od honosných koncertních síní pochází z ulice. Jde o b-boying neboli breakdance. V roce 2010 vymyslel koncept tanečník Vartan Bassil z berlínské taneční skupiny Flying Steps s klavíristou Chistopherem Hagelem. Od té doby projeli čtyřnásobní mistři světa v breakdance více než 35 zemí a oslovili víc než 400 tisíc diváků. „Jsem pyšný, že mohu být součástí něčeho, co propojuje generace,” říká o show pětatřicetiletý tanečník Benny Kimoto s tím, že za nimi po představení často chodí prar odiče a děkuji za hezkou příležitost, seznámit vnoučata s klasikou. Původně 3 plánovaná vystoupení v Praze se na začátku září vyprodala a pořadatelé se tak rozhodli přidat ještě jedno. Nově je tak možné koupit lístky na 23. září v 17:00 do pražského Hudebního divadla Karlín, 1. října pak do Ostravy.

Orchestr Berg

Orchestr Berg funguje na české scéně už deset let a profiluje se jako průkopník současné české klasické hudby. Podle ředitelky Orchestru Berg Evy Kesslové je nová tvorba vnímána často jako náročná. „Přitom je ale skvělá, odvážná a může lidi obohatit a nakopnout. Bez Orchestru Berg by se k ní třeba ani nedostali,“ dodává. Těleso hudbu kombinuje i s tancem, divadlem, filmem nebo výtvarným uměním. Představení vždy uzpůsobuje také prostorům, ve kterých se odehrává: „Každé vystoupení je vlastně site-specific projekt v netradičním prostředí,“ říká Eva Kesslová s tím, že stejně jako Red Bull Fl ying Bach sbírá Ochestr Berg nadšení skrz všechny generace. Dokazuje to i nedávno vyprodané představení v prostoru Jatka78 nebo chystaná premiéra němých filmů CINEGOGA – The Second Sex od ženských autorek, které budou uvedené s novou hudbou hranou naživo. To vše  9. a 10. října ve Španělské synagoze.

Klasika bez kvádra v Cross Club

Pro ty, kteří se necítí dobře v klasických uhlazených koncertních sálech, ve společnosti lidí ve večerních robách, vznikl projekt v Cross Clubu. Pravidelně se zde koná akce zvaná Klasika bez kvádra. Účelem těchto večerních vystoupení, je zpřístupnit vážnou hudbu lidem, kteří běžně na koncert hudby tohoto charakteru nezavítají. V létě koncerty probíhaly před klubem pod širým nebem. V chladnějších měsících se představení přesunou dovnitř, přímo do undergroundového klubu, který je známý svým industriálním, recyklovaným interiérem. Nejbližší koncert se chystá ; na 30. října, další pak 27. listopadu.  K poslechu vždy hraje kvarteto Pražského filmového orchestru, které předvede několik filmových pecek v kombinaci s klasickými kousky. Oblibu konceptu dokazuje i jeho návštěvnost: na srpnové představení dorazilo už přes 200 diváků.

red_bull_flying_bach_2016_b

Taneční magazín