„Pivní“ kuriozita TANCE PRAHA 2021

Zajímavý unikát v rámci tohoto vrcholného tanečního festivalu

Málokdy se může stát, že se – alespoň jmény – prolínají na jedné akci dva různé obory. V tomto konkrétním případě se jedná o tanec a – pivovarnictví!!! V rámci letošního festivalu TANEC PRAHA totiž vystupují hned dva interpreti, kteří nesou jména piva, respektive malého pivovaru. Obzvláště kuriózní je to v tom, že se, v našem případě, jedná o vskutku malý východočeský minipivovar!!! A jméno pivovaru i současně druhu piva pivovaru z horských úbočí Jeseníků!

Kdyby se někdo jmenoval Ježek, Konrád, Vratislav či Václav Holan, jako větší pivovary, určitá, i když také mizivá, pravděpodobnost tu je… S tím, že by se někdo jmenoval třeba Staropramen či Prazdroj nelze snad ani ve snu počítat… Ale na stejném festivalu jména Záhora a Holba??? K neuvěření!

Kdo jsou tito dva umělci se jmény tak podobnými sladovému, chmelovému moku? Začněme tedy, podle abecedy, Ondřejem Holbou.

Ondřej HOLBA absolvoval katedru pantomimy na pražské HAMU. Specializuje se na autorské pohybové divadlo, nový cirkus a cirkusovou pedagogiku. Od roku 2010 působí jako herec v divadle Circus Sacra. Se svými představeními již vystupoval na festivalech Letní Letná, Cirk UFF, Cirkopolis, Mime Fest, Kremnické Gagy a na mnoha a mnoha dalších.

Ve své tvorbě se programově zaměřuje na nový cirkus a autorské divadlo i rozšíření těchto světových trendů v České republice. Spolupracuje s umělci z celého světa. Ve spolupráci s finskou režisérkou a klaunkou Herne Väätäinen vytvořil autorské inscenace „Still life“ a „And Who Is Useless Now?“.

Ondřej Holba

V současnosti se zabývá možností využití robotiky a umělé inteligence v klaunských představeních v divadle. Inspiraci ke své tvorbě hledá ve filozofii umělé inteligence, ve výtvarném umění, hudbě a v práci se světlem, přičemž usiluje o vyrovnané propojení těchto směrů.

Ondřej v akci

Poslední dobou režíroval autorská představení „Kukačka – přesto zůstal člověkem“ (2017) a „Parazit“ (2019). V roce 2019 dokončil svůj zásadní, již zmíněný, projekt „And Who Is Useless Now?“, který byl vybrán do evropských projektů Circolaborative Tools, Circus Next + a na festival Česká taneční platforma.

Michal ZÁHORA absolvoval roku 2003 Konzervatoř Duncan centre. Zahraniční studijní pobyt absolvoval ve Stockholmu, po jehož ukončení ihned získal angažmá v norském národním souboru Carte Blanche. Poté následovalo angažmá v taneční skupině choreografa Roberta Zappaly v Itálii (2004-2005). Tříleté angažmá absolvoval Michal následně v britském národním souboru Scottish Dance Theatre (2006-2008). Ojedinělé a široké zkušenosti získal při práci v uvedených souborech, ale také v rámci nezávislé umělecké činnosti.

Michal Záhora

Spolupracoval s více, než osmnácti zahraničními a českými choreografy, ze kterých jmenujme alespoň Ohada Naharina, Amandu Miller, Inu Christel Johannessen, Adama Benjamina anebo Evu Blažíčkovou.

Záhora se své vlastní choreografické tvorbě věnoval zejména jako člen souboru NANOHACH (2005-2016). Mezi jeho autorská díla patří „Synchronicity“, „Resonance“, „Orbis pictus“, „Diptych“, „DEVOID“, „Okamžik proměn“, „Pulsar“, „Koncert pro NI“, „Slavnost“, „Výročí“, „Chrámový tanec“, „Generace X“, „Evropa!!?“. Všechny jeho inscenace na sebe strhly pozornost kritické i divácké divadelní obce u nás i v zahraničí (Irsko, Itálie, Německo, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švýcarsko, USA, Velká Británie).

Michal v pohybu

Za choreografickou a interpretační práci byl nominován na nejrůznější ceny ve svém oboru: Cena Thálie, Cena SAZKY za objev v tanci, výroční ceny Opery plus.

Souběžně s choreografickou a taneční činností se Michal také systematicky zabývá uměleckým vzděláváním a pedagogickou praxí. Vedl semináře na London Contemporary Dance School – The Place (Londýn), Rambert school of ballet and contemporary dance (Londýn), The Space – Scottish School of Contemporary Dance (Dundee). Průběžně od roku 2008 vede vzdělávací semináře pro profesionály, studenty tanečních škol nebo pro pedagogy a účastníky celorepublikových přehlídek amatérského tance a základních uměleckých škol.

V letech 2009 – 2013 byl ředitelem Konzervatoře Duncan centre a mnoho let také jejím pedagogem. Vyučoval rovněž, ve školním roce 2016/2017 na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. 

A teď krádce o jejich pivních jmenovcích.

PIVOVAR HOLBA píše svou historii již od roku 1874, kdy v Hanušovicích založil sládek Josef Mullschitzký na tehdejší dobu moderní parní pivovar. První várka piva se zde uvařila přesně 28. prosince téhož roku. Postupně se pivovar rozrůstal a modernizoval. Již ve třicátých letech minulého století byl, svým výstavem, třetím nejvýkonnějším na Moravě. Po znárodnění v roce 1948 se přejmenoval na „Pivovar Hanušovice, národní podnik“. Ale i za minulého režimu neslo jeho nejkvalitnější a vývozní pivo stále značku „Holba“. Nyní spadá pod koncern „Severomoravské pivovary Přerov. A věnuje se, kromě výroby piva i jeho expedici a plnění – to nejen do sudů, ale částečně i do moderních ve světě stále žádanějších plastových přepravek, trochu připomínajících tvar ledvin.

PIVOVAR ZÁHORA je mnohem mladší. Vznikl, severozápadně od Chlumce nad Cidlinou, ve vesnici Kněžičky v roce 2016. A založili jej dva bratři Záhorové. Tomáš a Vojtěch. Vaří pivo poctivě na tři rmuty. Tedy pivo spodně kvašené. Vedle toho mají v nabídce také piva kvašená svrchně. A k jejich mistrovským kouskům patří i pivo nakuřované – Rauchbier. Díky kvalitě a nepřehlédnutému grafickému stylu etiket je jejich pivní mok vyhledávaným artiklem nejen v širokém okolí, ale i ve speciálních restauračních podnicích v Praze, Brně, ale také třeba v Liberci.

Ale zpět k festivalu TANEC PRAHA. Ondřej Holba na něm vystoupí s inscenací „And Who Is Useless Now?6. června v jihlavském DIODu a 9. června v v olomouckém DIVADLE NA CUCKY. A Michal Záhora, s pořadem Generace X10. června v pardubickém DIVADLE29 a 12. 6. v amfiteátru za DKMO v Ostravě..

Nezaměnitelný grafický styl etiket pivovaru Záhora

Foto: Dragin Dragan, Vojtěch Brtnický a archiv TM

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Co se nechvěje, není pevné aneb Národní divadlo se chvělo pro PETRA ZUSKU

Petr Zuska oslavil své narozeniny v ND představením „Chvění“

15. září oslavil choreograf, tanečník  a bývalý šéf Baletu ND v Praze své narozeniny a v rámci této oslavy, ale i v rámci festivalu  Zlatá Praha, mohli diváci zhlédnout inscenaci „Chvění“.

Petr Zuska (rozhovor s ním najdete na stránkách TANEČNÍHO MAGAZÍNU) je tvůrcem evropského formátu, kterého milovníkům tance představovat nemusíme. Výjimečný choreograf, profiluje se jako individuální osobnost, což na inscenaci „Chvění“ jednoznačně vidíme. Ve své tvorbě využívá inovativní přístup k moderní tvorbě, ale také je schopen celistvě uchopit dějový balet.  Jeho inscenace jsou promyšlené, najdeme tu svět symbolů, duchovní otázky a možná také filozofické otázky, protože jak nám Petr Zuska kdysi sám řekl, přál si být v mládí filozofem.

Chválen i kritizován si šel Petr Zuska vždy svou vlastní cestou, věrný svému přesvědčení. Na svém kontě má (od roku 1990) více než padesát inscenací pro zahraniční i domácí soubory.

A samotné „Chvění“?  Dílo je  obrazem plným symbolů, dotýká se řady témat spojených s lidským bytím, koloběh života a smrti, koloběh opouštění.  Pláč a smích, válka a mír. Velké chvění se může změnit v zemětřesení, může znamenat konec, ale i začátek. Chvění je tu od počátku a my jsme jeho součástí.  Je patrné, že inscenace samotná nedá divákovi ani na chvíli odpočinout. Neustále je nucen sledovat, cože se to na jevišti děje a jaké filozofické otázky si má  právě klást.

Název „Chvění“ vychází ze stejnojmenného alba souboru Hradišťan Jiřího Pavlici.  Větší část hudební plochy pak ale patří Henryku Mikolaji  Góreckému.  Hradišťan a hudba Henryka Góreckého?  Ostrý kontrast. Ne  každý musí obdivovat či uznávat toto spojení, ostatně ani já nejsem příznivcem této směsice. Ale závěrem představení si  říkám: „A proč ne?“  Petr Zuska vybíral hudbu svým srdcem, ukazuje nám své pocity, tak proč kritizovat. I tato nesourodá kombinace hudby  vytváří harmonický celek.

Chvění“ začíná první větou 3.symfonie Henryka Góreckého. Temno, snad zánik, snad mizení ve věčnosti. Těla tanečníků, vypadajících jako černé stíny, mumie či přízraky, sklouzávají po schodech z pozadí scény, hlavu zahalenou černou látkou. Na kraji jeviště se chvíli zděšeně zastaví – a zmizí.. navždy? Následuje jedna vlna těl za druhou. Klikatá bílá čára vprostřed jeviště značí možná nějaký velký zlom a po něm přichází zemětřesení, tedy pěkně silné zachvění. Tento smutný obraz evokuje hned několik vkladů – může to být abstraktní koloběh života, vznik a zánik, může to také být jako valící se láva z puklin země, možná i oběti něčeho zlého.

Poté na scénu vstupuje muž v černých kalhotách, s kufrem v ruce a na schodišti stojí žena v bílých šatech. Bolestné loučení. Snad je to partner, snad syn. Ale utrpení  a bolest je cítit naprosto hmatatelně. Objevují se ale i další muži s kufry v ruce, všichni se někam ubírají a mizí. Zde si můžeme představit válku, miliony Židů odcházejících do koncentračních táborů, miliony srdcervoucích loučení. Na konci prvního dějství sedí žena a muž na kufrech se svěšenými hlavami, vše se noří do tmy. 

Ve druhé části inscenace  zazní naprostý kontrast s Góreckého hudbou – Hradišťan. Písně o posledním se třesoucím listu na platanu znějí vesele a hravě, najednou všechno jásá. Oslava života.Tanečníci i jejich partnerky mají na sobě dlouhé, bílé plisované sukně.  Doslova jako divoši, kteří vydupávají u svých ohňů energii z Matky Země.

Ale opakuje se tu i naléhavá otázka: A co já?  Chvějící se list na platanu svůj úkol nepokazil, ale co já?

Na konci představení se opět objeví černý šál a bere s sebou všechno. Jako čas.

Je nutno vyzdvihnout Ayay Watanabe, její procítěné pohyby. Spolu s Ondřejem Vinklátem tvoří dvojici, z které opravdu doslova číší veškeré emoce.

Chvění“ získalo  Výroční cenu portálu Opera Plus za nejlepší choreografii.

Na úplný závěr tanečníci blahopřejí Petru Zuskovi k jeho životnímu jubileu a ten symbolicky také sjíždí po schodech do „Věčnosti“….

O přestávce a po představení proběhla v divadle autogramiáda a  zájemci si mohli koupit knížku  „Trio pro jednoho“, která přibližuje tvorbu Petra Zusky  –  průběh autogramiády nám přibližuje trio snímků  i fotografie titulní

 Text a foto: Eva Smolíková

Taneční magazín