Štítek: Nina Vangeli-Hrušková

Skvělý MAURICE BÉJART v ČT

Strhující životopisný dokument o géniovi moderního tance a choreografie. Dva díly v České televizi na ČT Art. Ojedinělý televizní zážitek nejen pro odborníky.

Zajímavý francouzský dokument dokázal k programu ČT Art přitáhnout nejen choreografy, tanečníky či baletní odborníky. Česká televize totiž skvěle připomněla baletního génia. A to dvoudílným pořadem uvedeným na ČT Art v premiéře i reprízách. Jedná se o dílo režiséra Serge Korbera z roku 2014. Zde je uváděno pod všeříkajícím jménem samotné osobnosti tance „Maurice Béjart“ jeho originální název však je „Bejart vous avez dit Bejart“.

První z dílů měl stopáž 49 minut a druhý byl dlouhý 51 minutu.

Maurice Béjart, vlastním jménem Maurice-Jean Berger, světově proslulý choreograf a tanečník. Narodil se v Marseille 1. ledna 1927 a zemřel v Lausanne 22. listopadu 2007. V roce 2007 získal švýcarské občanství. Byl velmi aktivním choreografem, se svým souborem Balet XX. století, který založil v roce 1960 v Bruselu, vystupoval po celém světě. Stál u zrodu moderního tance ve Francii a Belgii v šedesátých letech, a to hlavně prostřednictvím výuky celých generací choreografů na škole École Mudra.

Teoretička tance a novinářka i režisérka Nina Vangeli – Hrušková připomíná: „Významný belgický neoklasický choreograf Maurice Béjart pro Maju Pliseckou vytvořil dílo Isadora na motivy života americké taneční revolucionářky Isadory Duncan. Jistě i proto, že Isadora představovala v tanci svobodu, styl neomezovaný konvencemi, a to se vlastně týkalo i života. Béjarta, baletního neoklasika západního stylu, Maja Pliseckaja obdivovala. A byla uhranuta – jako ostatně celý svět – jeho choreografickou interpretací Ravelova Bolera. Bylo jí už přes padesát let, když ho přesvědčila, aby jí umožnil alternovat sólo této strhující, emocemi k prasknutí nabité choreografie. Připomeňme, že Béjartova choreografie líčí erotické dusno, vyjádřené tancem sólistky (nebo sólisty) na velikém kulatém stole, v obklopení čistě mužského čtyřicetihlavého napruženého sboru.“

„Ano, jsem z Marseille, ale nepatřím nikam. Mou vlastí je tanec a mou zemí je celý svět. Tanec a lidstvo, tam jsem doma,“ říkal Béjart, podle mnohých filozof myslící tanečně. „Jediné umění, s nímž je tanec důvěrně sblížen, je hudba.“

Jako hudební předlohy používal nejen soudobé skladatele, ale i hudby lidové a národní. „Jaký je můj názor na krásu? Krása je jako květina, nemůžete se jí opravdu zmocnit,“ vysvětloval taneční mág.

Ve svých projektech se Béjart vracel i k původním tanečním rituálům zemí Asie a Afriky. V letech 1954–1957 vedl s J. Laurentem v Paříži Ballets de l’Etoile, poté založil Ballet-théâtre de Paris, pro který vytvořil řadu choreografií a výprav. V roce 1960 založil v Bruselu svůj proslulý soubor Balet XX. století, který sbíral různé ceny a na dlouhodobých turné sklízel ovace po celém světě.

V Praze vystoupil Béjart v rámci mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro 1987. Uvedl 19 krátkých baletů, ve kterých, pod názvem Eros Thanatos, soustředil výběr z téměř třicetileté tvůrčí práce Baletu XX. Století.

Tento zajímavý dokument bezesporu patřil k tomu nejlepšímu z tanečního oboru, co se kdy na obrazovkách České i Československé televize objevilo. První byl premiérově uveden v úterý 12. března a reprízován v sobotu 16. 3. Druhé pokračování je na programu v úterý 19. 3. a repríza bude odvysílána v sobotu 23. 3.

Foto: archiv ČT

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor z Brna s performerkou, choreografkou a taneční pedagožkou SIMONOU ASSIONE – CHVÁTALOVOU

„Jako vodnářka jsem antická.“

Takovou osobnost nemohl TANEČNÍ MAGAZÍN opominout. Simona Assione patří k předním českým performerkám. Na rozdíl od mnohých ostatních má však základy kariéry vydlážděné praxí v kamenných divadlech i standardnějších souborech. Posuďte sami: působila v Laterně Magice, operním souboru Národního divadla v Praze, Státním souboru písní a tanců i jiných tradičnějších scénách. Také tanečně doprovázela Lucii Bílou a další muzikálové hvězdy v představení „Zahrada rajských potěšení“. S uznávanou Ninou Vangeli – Hruškovou spolupracovala při inscenaci „Návrat Odysea“. A naopak Michaela Jacksona parafrázovala na hudbu Jana Klusáka v Divadle Kolowrat v rámci jeho operní aktovky. Z trochu jiného uměleckého soudku je její spolupráce s filmovým režisérem Pavlem Jechem ve filmu „Hitmen“.

Později se začala s neústupnou pravidelností objevovat na open setkáních, na scénách jako pražské Divadlo Akropolis, Alfred ve dvoře, na improvizačních večerech nebo na neobvyklých symbiózách výtvarného umění a tance. A to nejen na vernisážích.

Spolupracovala i s rozličnými hudebníky. Od jazzového Jiřího Stivína, přes folkaře Václava Koubka, až po Tony Ducháčka a jeho rockovou kapelu Garage, i s mnohými dalšími…

Později se Simona začala věnovat i workshopům a pedagogické práci. Nyní žije zpět v rodném Brně, kde jsme jí za TANEČNÍ MAGAZÍN položili několik otázek.

Jak ses v dětství dostala k cílenému uměleckému pohybu?

„Máma, která mívala odjakživa vztah k umění i sportu, mne v dětství ve čtyřech letech přivedla ke krasobruslení. A potom k umělecké gymnastice. Ke sportu jsme obě měly vztah i proto, že blízko nás bydlel slavný cyklista, vítěz Závodu míru Vlastimil Moravec. A od sedmi let mě máma přihlásila na balet. Konkrétně na taneční škole Ivo Váni – Psoty. Z tehdejších pedagogů nemohu nevzpomenout profesorku Hájkovou. Ta ve mně viděla talent. Tak mně doporučila absolvovat přijímací zkoušky na hudební taneční školu při konzervatoři. To samé mi radil herec Mirek Středa. Potom jsem ty příjímačky zvládla a absolvovala úspěšně konzervatoř až k maturitě.“

Co Tě k tanci inspirovalo?

„Hlavně příroda. Už jako malá jsem ráda tančila v lese, kde mezi stromy prosvítalo sluníčko a v jeho paprscích jsem se cítila velmi šťastná, nebo na kopcích na  kameni.(Stejně jako v Bretani u moře i pro moji tvorbu mě to inspiruje dodnes).“

Účinkovala jsi v dětském studiu Divadla na Provázku?

„V dětském studiu na Provázku ne, ale hrála jsem dětskou roli liščátko. V Národním divadle Brno v Lišce Bystroušce. A potom v sedmnácti letech ještě na konzervatoři v brněnském televizním studiu Typos jsem účinkovala v pořadu ,Zpívání při vínečku´ se sourozenci Hankou a Petrem Ulrychovými a Divadlem Na provázku (takže tento pořad pak často uváděla tehdy Československá televize).“

Chodila jsi do tanečních?

„To vás musím zklamat. Ne, nechodila. Na škole bylo hodně dalších tanečních aktivit. Ty základní klasické tance jsme měli v rámci školy.“

Byl a je někdo Tvým tanečním vzorem?

„Neříkám tomu vzor, ale spíše inspirace. Tak třeba Madam Isadora Duncanová, která se nechala inspirovat přírodou a antikou. Protože jako vodnářka jsem antická. A v dalším případě mě inspirovala Carolyn Carlson, kterou jsem měla možnost vidět v Paříži, konkrétněji v představení ,Nebe peklo ráj´.“

Jak ses rozhodovala pro studia na taneční škole?

„V taneční přípravce na konzervatoř po doporučení profesorky, že mám talent.“

Co Ti dala Tvá profesionální angažmá?

„Hodně moc pro můj další samostatný individuální vývoj pedagoga, choreografa ve svých vlastních projektech.“

Pracovala jsi v zahraničí?

„Ještě ve škole na HAMU jsem byla vyslána na stáž do Paříže, potom jsem si zaplatila semináře v Provence.“

Proč ses později orientovala na improvizaci a performaci?

„Protože mě nebavilo určování, co a jak mám dělat v kamenných divadlech, propagovala jsem hlavně, co mě baví a co chci. Dostala jsem na své projekty dvakrát grant od Open Society Found – nadace George Sorose. Jedna moje premiéra byla v Roxy (dnes NoD) v Dlouhé ulici – ,Život v bludišti´. A ta druhá v Alfrédu ve dvoře v roce 2003 – ,Žena zkoumá terén´.“

Jak si vybíráš pro vystoupení hudbu?

„Tak nějak improvizačně, podle chuti a nálady. Třeba na Vyšehradě live hudba bicí, perkuse, s Václavem Koubkem kabarety v Baráčnické Rychtě, s Tony Ducháčkem a jeho skupinou Garage a jinými.“

Není tajemstvím, že jsi žila s výtvarníky, pojímáš choreografii tím pádem více výtvarně?

„Určitě ano. Kupříkladu s Pavlem Opočenským jsme si hodně rozuměli v uměleckých sférách . Dále s Josefem Žáčkem, se kterým jsme natáčeli tanec v Egyptě u moře. Také bych ráda zmínila kamarádku Janku Vidovou, která mi dodala hodně inspirací. Ještě bych uvedla Petra Kvíčalu, od kterého jsem měla červený pigment k představení ,Nachově ztracená´ v divadle Kašpar.“

Věnuješ se rovněž taneční výuce a pedagogice, je nutné mít hodně trpělivosti?

„Ano, výuce a pedagogice jsem se věnovala mnoho let, na základních uměleckých školách a také dávám soukromé lekce a taneční kurzy a workshopy – intuitivní tanec, základy baletu, jazzbalet i další disciplíny. Pochopitelně, práce s dětmi chce určitou trpělivost, ale pokud to člověk dělá s radostí a láskou a pojímá to formou hry, tak jí ani moc být nemusí.“

A co chystáš v nejbližší době?

„Moc ráda bych chtěla spolupracovat s Laternou Magikou a obnovit představení z Alfréda ve Dvoře. Totiž, inspirovalo mě jejich vystoupení ,CUBE´, ve kterém jsem viděla hodně prvků ze svých dřívějších představení. Zatím mě to ale neumožňuje zdravotní stav – mám již více než rok velké problémy s kolenem.“

Tak tentokrát opravdu nebude závěrečné popřání zdraví pouhou formální frází. I za TANEČNÍ MAGAZÍN a jeho čtenáře držím palce!

Foto: archiv Simony Assione

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

„Sotty“ přes hraniční ploty

Z umělecké železniční „Stanice Žilina-Záriečie“ přijelo již podruhé, po červnové premiéře v „ALTĚ“, do Prahy představení Soni Ferienčíkové „Sotty“., v produkci „Bod.y“. Tentokrát do divadelního sálu NoD. Nejen hudební tón mu dodával slovinský skladatel a multiinstrumentalista Gašper Piano. V hledišti mu mimo jiné tleskala i uznávaná kritička Nina Vangeli-Hrušková…

V pražském multikulturním prostoru NoD – kromě souběžné pozoruhodné výtvarné výstavy Tomáše Predka a Davida Postla: „Muž, který se nebral příliš vážně“ – proběhla 11. prosince druhá pražská premiéra zajímavého tanečního projektu. Šlo o výrazově tanečně a hudebně improvizační představení pod titulem „Sotty“ devětadvacetileté Slovenky Soni Ferienčíkové ze seskupení „Bod.y“ . Vlastně se jednalo již o čtvrté premiérové uvedení, pokud počítám předpremiéry. Úplně poprvé bylo toto představení na veřejnosti uvedeno 10. prosince 2016 ve „Studiu 12 v Bratislavě. Druhá předpremiéra proběhla 22. ledna 2016 v „domovském“ studiu „Stanici Žilina-Záriečie“ v Žilině. Následovala první pražská premiéra 2. června v pražském studiu „ALTA“, které na inscenaci (nejen autorským vkladem Martiny Hajdyly Lacové) participovalo. A nyní jsem byl svědkem uvedení „Sotty“ přesně za rok a den po první předpremiéře. Dlužno podotknout, že tento jevištní tvar je natolik svébytný a zejména improvizační, že směle můžeme každé jeho další uvedení za premiéru považovat.

sotty-2

Hned úvodem musím vyzdvihnout, že se jedná o vskutku ojedinělý nadnárodně kosmopolitní projekt. Mimo slovenské tanečnice, choreografky a performerky se na výsledném jevištním tvaru měrou podstatnou podílí slovinský multiinstrumentalista a skladatel vystupující pod jménem Gašper Piano. Dramaturgem byl španělský divadelník Marc Olivé, známý především ze souboru „Mercat de les flors“. Kreativní světelný design je dílem Inst Plavniekse pro změnu z Lotyšska. A choreografickou supervizi měla na starosti již výše zmíněná již v Praze naturalizovaná Slovenka Martina Hajdyla Lacová. A v roli producentky se – za B od.y“ – představila Barbora Repická.

Soňa Ferienčíková, ačkoli má vzdělání z bratislavské Baletní školy, pražské AMU, Královské konzervatoře v Antwerpách a Salzburské Experimentální taneční akademie, tak na jevišti nikterak akademicky nepůsobí. Ba naopak. Dokáže se na pódiu plně odvázat, ponořit se do hudby, soupeřit s ní – vyhledávat v ní souvztažnosti. Jde s Gašperem Pianem do souznění, dvojhlasu, ale rovněž i výrazového dialogu až směřujícímu k duelu. Momenty kontrapunktu tanečnice s živou hudbou patří k nejsilnějším pasážím představení.

Dialog s muzikou defakto symbolizuje i jediná rekvizita představení – osamělý činel. S touto proprietou však dokáže Ferienčíková neskutečné záležitosti! Používá ji sice prioritně “pouze“ jako rekvizitu, později se činel na silonovém lanku stává scénickým vybavením, aby postupně nabyl živoucích rozměrů a stal se určitým filozofujícím oponentem tanečnice.

sotty-3

Samostatnou kapitolku by si zasloužila hudba Gašpera Piana. Soudě podle uměleckého pseudonymu, myslel jsem původně, že půjde spíše o efektní povrchnější pózu, jako tomu často bývá u autora hudby k Formanovu filmu Goyovy přízraky a dirigenta Varhana Orchestroviče Bauera. Gašper Piano však předvedl „tři v jednom“! Výkon aktivního muzikanta na pódiu, bezprostředně, improvizačně reagujícího na vývin situací v podání Ferienčikové. Dále se ukázal i v roli inspirujícího diskžokeje, když do vlastních hraných pasáží souběžně mixoval muziku ze záznamu. A v nikoli poslední řadě se představil jako neotřele zdatný sklada tel. Místy jeho hudba balancovala na hranici minimalismu, posléze se přiblížila moderní konkrétní hudbě, aby pak koketovala s rockovými náznaky a odplynula nenásilně – spíše způsobem instrumentace – někam směrem k současným hudebním trendům ve stylu „house“. Pochvalu si zasluhují i neotřelé harmonické prvky v klidnějších pasážích představení. Muzika byla skutečně plnohodnotnou složkou celé přibližné půlhodinové inscenace, nikoli jejím pouhým podbarvením.

Světelný design byl sice také výraznou složkou představení, ale dle mého osobního názoru mu nepřinášel další rozměry. Byl standardní a spíše méně provokující. Prostě, pouze existoval…

sotty-4

Ferienčíková opět dokázala, že slovenská taneční škola má v něčem náskok před tou českou. V čem? Konkrétně v živočišnosti, snaze bourat ploty a bariéry mezi žánry i v hledání podstaty moderních trendů a jejich citlivého začleňování do repertoáru. I když, pokud se dá celý kosmopolitní autorský tým vůbec za slovenský považovat? Interpretku však určitě můžeme. I když svými díly a významem tvorby také již překračuje hraniční ploty.

Relativně stopážně krátké vystoupení „Sotty“ doplnila projekce tanečního filmu z roku 2012 mladé divadelní a filmové režisérky i choreografky Zuzany Burianové „Kdo z koho“. Pod dramaturgickými křídly Adama Hanuliaka zde vystupovala opět Soňa Ferienčíková, tentokrát s partnerem Jaro Ondrušem. Hlavními hvězdami snímku však byli učitelka klavíru a americký lektor anglického jazyka. Jejich pracovní výrazy, gesta a pózy se dodatečně snažili převést oba herci do uměleckého tvaru.

Film byl svým pojetím pozoruhodný a byl porovnatelný spíše s videoprodukcí českých studentů výtvarných vysokých škol, než přímo filmové FAMU.

Celý večer ve studiu NoD se setkal s výrazným zájmem obecné i odborné veřejnosti. Mezi jinými se jej účastnila i přední kritička, lektorka a taneční teoretička Nina Vangeli-Hrušková.

Závěrem uvádím pro úplnost, že „Stanica Žilina-Záriečie je skutečně bývalou železniční stanicí, která ožila tanečními, divadelními i filmovými aktivitami. A tak mne maně napadá, co kdyby takto ožilo v Praze již léta chátrající železniční nádraží Praha-Vyšehrad? Co vy na to – páni konšelé?

sotty-1

 

FOTO: archiv ALTA a NoD

Michal Stein

Taneční magazín