Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu

Spifire Company zkoumá téma rovnoprávnosti

Ve Švandově divadle přistane Spitfire Company. Společná inscenace prozkoumá genderovou rovnoprávnost

Jedinečné spojení kamenného a nezávislého divadla nabídne nový titul Švandova divadla. Pro smíchovskou scénu ho připravuje autorská a režijní dvojice Petr Boháč a Miřenka Čechová, vůdčí osobnosti umělecké skupiny Spitfire Company patřící ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Inscenace s provokativním názvem Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu nabídne osobitý pohled na misogynii (nenávist k ženám) a misandrii (nenávist k mužům). A v dnešní společnosti prozkoumá témata jako šovinismus, předsudky či rovnoprávnost. Premiéra inscenace, jejíž podobu utvořily i názory a zkušenosti účinkujících herců a tanečníků, bude 27. listopadu 2021 ve Studiu Švandova divadla.

Nakolik je společnost doopravdy připravena na rovnoprávnost mužů a žen? Jak jsou na tom v tomto směru lidé s odlišnou sexuální orientací? Jak moc nás ovlivňují předsudky a zažité stereotypy společenských rolí? A co když na tom šovinismu přece jen něco bude? I tato témata otevírá a prověřuje inscenace Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu vznikající v koprodukci Švandova divadla a Spitfire Company.

 

Pátrání v postojích a předsudcích

Výchozím impulsem pro napsání hry byl pro Petra Boháče život a myšlenky Otto Weiningera (1880-1903), mladého filosofa a autora knihy Pohlaví a charakter. Jeho radikální názory týkající se žen, sexu či židovství zaujaly například Henrika Ibsena, Sigmunda Freuda, Egona Schieleho, Ludwiga Wittgensteina i Adolfa Hitlera. Weininger, sužovaný svojí jinakostí – byl Žid a pravděpodobně i homosexuál – proslul mimo jiné zarytou nenávistí k ženám. V pouhých třiadvaceti letech pak spáchal teatrální sebevraždu.

„Naše sexualita nás ovlivňuje více, než si sami dokážeme přiznat. Ovlivňuje naše jednání, pohled na svět i úsudek o druhých lidech. Bojíme si to přiznat, ale sexualita je esenciální hodnotou, která nás utváří. Toto si velmi dobře uvědomoval Otto Weininger, když psal své ikonické dílo. Proto je důležité se k němu vracet, i když s jeho myšlenkami nesouhlasíme,” říká Petr Boháč a Miřenka Čechová ze Spitfire Company.

Rozporuplná Weiningerova osobnost je v inscenaci rozdělená do tří různých složek Weiningerovy osobnosti. Ty ztvárňují Jan GrundmanMarie Štípková a hostující Jiří Böhm. Jejich herecké kreace dotvářejí tanečnice Sabina Bočková a tanečník Lukas Blaha. Ti ztělesňují stěžejní okamžiky ze života mladého filosofa, ale i obecnější principy mužského a ženského těla.

Zcela unikátní dějovou linku tvoří komentáře, které pod vedením Miřenky Čechové přinesli do původního Boháčova textu sami herci. Ti předváděné výjevy doplňují, glosují, rozporují nebo mu naopak přitakávají. „Od začátku jsme počítali s tím, že Jan Grundman, Marie Štípková a Jiří Böhm dostanou v inscenaci prostor pro vlastní vyjádření a vnesou do ní autorský pohled ovlivněný jejich názorem a zkušeností,“ potvrzuje Miřenka Čechová a Petr Boháč ze Spitfire Company.

 „V naší nové inscenaci jde bez nadsázky o hledání a pátrání; nejen ve směřování a náladách společnosti, ale též v nás samotných – v našich postojích, předsudcích i v našich výrocích, které na první pohled mohou vypadat neškodně,“ říká dramaturgyně Martina Kinská.

A dodává, že se v ní důmyslně pracuje s nahotou a nechybí v ní ani lehkost a humor. „Hledání myšlenek se tu děje nejen skrze prozkoumávání vyřčených slov, ale též skrze tělo samotné, jeho dispozice a jeho rozpory. Vznikají tak velmi sugestivní obrazy,“ uvádí Kinská.

Ženský pohled na věc

Weiningerovy výroky postavili tvůrci do kontrastu s dalšími inspiračními zdroji. K nim patří i povídka Žlutá tapeta Charlotte Perkins Gilmanové (1860-1935), socioložky a pozoruhodné autorky, jež se stala vzorem budoucího feministického hnutí. Zčásti autobiografický text napsala Gilmanová po těžkém záchvatu poporodní psychózy, která se však v její době považovala za projev hysterie. Inscenace pracuje také s osobou Valerie Solanas (1936-1988), americké spisovatelky pohrdající muži, proslulé svým radikálním feministickým manifestem SCUM (Society for Cutting Up Men). Žena podobně zarputilá jako její myšlenkový protipól Weininger se později „proslavila“ pokusem o vraždu Andyho Warhola

Výrazný výtvarný koncept Lucie Škandíkové pracuje s bílou plochou jako projekčním plátnem pro imaginaci i hledání sebe sama. Minimalisticky pojatému prostoru vévodí mnohoznačný zlatý předmět provokující divákovu představivost. Výrazným prvkem jsou také paruky v duchu typického warholovského účesu.

Skladatel Jan Kučera vyšel například i z Beethovenových motivů a herci přímo na scéně využijí looper.

„Inscenace je mimo jiné nápaditě provokativní polemikou o šovinistickém uvažování v oblasti sexuality a společenských rolí. Aktuální události i výroky známých osobností ze světa politiky, vědy a kultury nás přesvědčují o tom, že téma rovnoprávnosti, různě aplikované nadřazenosti a konfrontace našich předsudků jsou stále aktuálnějším tématem ke zpracování a diskusi,“ uzavírá Martina Kinská.

Premiéru 27. listopadu ve Studiu Švandova divadla následují již vyprodané reprízy 29. listopadu a 4. a 29. prosince 2021. V roce 2022 bude titul na programu 12. ledna 2022.

Rozhovor s Miřenkou Čechovou a Petrem Boháčem ze Spitfire Company

 

O čem inscenace podle vás je?

Petr Boháč: Pro mě má inscenace mnoho vrstev. Jde o ponor do tragického života Otty Weiningera, který se i přes svůj mladistvý věk dokázal zapsat do dějin. Je otázkou, jestli to nakonec místo jeho díla nezpůsobila jeho okázalá sebevražda. Druhou rovinu tvoří jeho provokativní kniha Pohlaví a charakter, která je inspirativní tím, že s ní bytostně nesouhlasíte. A nelze nevzpomenout na otázky tázající se po tom, co je pohlaví a jaký má vztah k lidskému charakteru. Co ovlivňuje co? Kdo ovlivňuje koho? Existuje jednoznačné vymezení ženského a mužského charakteru? Proč se i v dnešní době tak urputně bráníme mluvit o pohlaví, o tom, že je jedním z rozhodujících atributů lidského života?

Miřenka Čechová: Navíc lze na představení nahlížet také jako na zábavnou performativní přednášku o tom, jak staletími uplatňované rozdělení genderových rolí determinuje naše životy ještě dnes a proč jsou maskulinní hodnoty stále hybnou silou světa. Využíváme komentáře, faktografické poznámky, akční malbu, pohyb, nahrávání a loopování textů, stejně jako originálně zkomponovanou klasickou hudbu a ztvárňování charakterů.

Jak se měnil koncept v průběhu zkoušení inscenace? Přišli jste během něj na něco zajímavého, s čím jste třeba na začátku nepočítali nebo co vás při realizaci překvapilo?

Petr Boháč: Čím více budeme otevřeni k sobě samým, tím více se dozvíme o druhých. V tomto představení to platí dvojnásob. Jsem rád, že se celý tým snaží pochopit Weiningera, i když se jeho názory ve slušné společnosti neříkají nahlas. Identifikovat se s něčím, s čím bytostně nesouhlasíte, je komplikované. Proto obdivuji všechny na jevišti, s jakou otevřeností se vyjadřují k palčivému tématu, jako je pohlaví a jeho role ve tvorbě charakteru.

Miřenka Čechová: My vůbec strašně rozlišujeme lidi na základě biologického pohlaví. Ty jsi muž a očekává se od tebe to a to a ty jsi žena a očekává se něco jiného. Což je podle mě naprosto nefunkční. Během zkoušení jsme vytvářeli jakousi odpověď Weiningerovi, která se týká nás a našich životů a pátrali po tom, jaké předsudky ještě stále panují ve společnosti, v níž žijeme. Je to do jisté míry kolektivní dílo, neboť herci se autorsky podíleli právě na této aktuální odpovědi.

Název hry je provokativní a až bude napsaný na markýze divadla, vzbudí určitě pozornost. Proč má divadlo lidi v této neklidné a nejisté době provokovat?

Petr Boháč: Každá provokace, má-li mít smysl, musí způsobit zastavení a vytvořit prostor pro otázky. Chápu, že věta Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu může způsobit, jak to říct, jemné udivení, protože takto o našich pohlavích asi neuvažujeme. Na druhou stranu je nutné se tázat, proč jsem pobouřen, nebo proč s touto větou nesouhlasím, případně souhlasím. Doufám, že toto představení dokáže provokovat tímto způsobem, to znamená nikoliv bulvárně ale chytře. Protože osobně si myslím, že neexistuje jedinec, který to má se svým pohlavím jednoznačně srovnané. To, že se o něčem nebavíme, ještě neznamená, že to není problém.

V inscenaci se objeví nahota: jak s ní budete pracovat a co má sdělit?

Petr Boháč: Nahota může být různá: krásná, jemná, biologická, perverzní, křehká, tragická. Otto Weininger psal o ženském i mužském pohlaví a nahota k tomu patří. Pro někoho to může být zčásti šokující, ale divadlo si prošlo již mnohými excesy a toto představení rozhodně nechce za každou cenu pobuřovat. Osobně si myslím, že s nahotou na jevišti v současné době není žádný problém. Každý člověk viděl sám sebe nahého, nahou matku nebo otce, nahého partnera nebo partnerku. Lidé uvidí jen to, co už dávno uzřeli.

Proč je důležité, aby lidé tuhle inscenaci viděli?

Petr Boháč: Aby si mohli říct, že s Weiningerem nesouhlasí. Nebo naopak si přiznat, že na jeho myšlenkách něco je. Neexistuje jednoznačně správná cesta. Protože vše, co se týče pohlaví, je labyrint, ve kterém se člověk může lehce ztratit. Řečeno aforismem, které jako figury Weininger hojně používal, není důležité najít východ z labyrintu, podstatné je si uvědomit, že se v něm člověk nachází.

Miřenka Čechová: Třeba proto, aby si uvědomili, že o čem se diskutuje a k čemu se veřejně upíná pozornost, se řídí převážně maskulinními hodnotami.

Víte například, že zatímco v roce 1969 byl poprvé prozkoumán měsíc, teprve v 90. letech to byl klitoris? Já sama jsem se během zkoušení mnohému přiučila.

Foto: Alena Hrbková, Vojtěch Brtnický

 

 Magdalena Bičíková

Taneční magazín

Jak se z chlapce stává muž?

Každý mladý muž na své cestě životem hledá svůj vzor. Zdá se to být těžkým úkolem, vzor není přítomen…
Inscenační projekt BOI

 

 Fúze tance, fyzického divadla a tradičních lidových písní z různých regionů Slovenska. Jak se z chlapce stává muž v dnešní postmoderní společnosti? Inscenace BOI poskytuje vhled do mužského světa a tradičních rituálů spjatých s dospíváním chlapce v muže. Představení propojuje tanec a zpěv a akcentuje napětí mezi lidovým a současným.

Inscenační projekt BOI v koprodukci produkční platformy ProFitArt a Experimentálního prostoru NoD byl vytvořen na bázi Visegradské spolupráce, kdy další čtyři organizace: Studio Matejka z Wroclawi, Záhrada – Centrum nezávislé kultury v Banské Bystrici a Pro-Progressione z Budapešti, kreativně spolupracovali na projektu již od června 2015.

Původního konceptu Martina Talagy a Kataríny Kalivodové, který nyní vyrostl v celovečerní inscenaci, se ujal Matej Matejka, slovenský režisér a performer žijící v Polsku. V minulosti působil ve Farmě v jeskyni, diváci ho mohou znát z hlavních rolí v inscenacích Sonety temné lásky a SCLAVI/Emigrantova píseň. Matejka se v nové režii vrací po letech do Prahy. K týmu se také připojila Cécile da Costa, talentovaná francouzská herečka, tanečnice a zpěvačka žijící v Česku a bubenice Kateřina Eva Lanči, známá z formace Loco:Motion Company.

8profitartlboifotok.zvelebilova

V průběhu desetiměsíční tvorby byly realizovány čtyři rezidence v partnerských zemích, které byly zakončeny ukázkou work-in-progress pro místní diváky, divadelní profesionály, ale také přizvané odborníky z oblasti sociologie, folkloristiky, ethnologie či kulturologie. Každý takový večer byl završen otevřenou diskuzí, ve které mohli diváci vznést dotazy a připomínky k tvůrčímu procesu.

4profitartlboifotok.zvelebilova

Premiéra inscenace BOI se uskuteční ve středu 27. 4. 2016 od 20:00 v Experimentálním prostoru NoD. Reprízy potom 10. 5. a 2. 6. 2016 vždy od 20:00 tamtéž.

Každý mladý muž na své cestě životem hledá svůj vzor. Vzor, který mu pomůže nalézt jeho místo ve společnosti. Toto hledání není možná vědomé, ale je spíše vrozeným instinktem pozorování a napodobování. Zdá se to pro něj být těžkým úkolem, vzor totiž není přítomen. Muž/otec není doma, nemá čas, možná ani neexistuje. Což však přežití nepodmiňuje, protože jsou i jiné vzory, je matka, je žena, jsou přátelé a známí, existuje internet i jiná média. Vzorů je všude přece spousta.

Plní ale ta všeobecná očekávání? Očekávání o představě muže? „Pravého muže”? Jaký má vlastně být…? Kdo může zhodnotit, jestli se mu povedlo být pravým mužem?

3profitartlboifotok.zvelebilova

Kdysi byla silná tělesná schránka zárukou jistoty a stability, znakem, že se muž dokáže postarat o rodinu, byl totiž lovcem, bojovníkem i ochráncem. Jaké je ale dnes místo muže ve společnosti? V současné společnosti se důležité téma iniciace mužství úplně vytrácí, přičemž právě dnes je otázka místa v rodině a společnosti mnohem naléhavějšími než kdysi. Nacházíme se totiž v období, kdy se rozpadá celý dosavadní tradiční systém.

 

Tvůrčí tým:
Režie: Matej Matejka (SK/PL)
Choreografie: Martin Talaga (SK/CZ) a Matej Matejka
Hudební aranžmá: Katarina Kalivodová (CZ/SK), Cécile da Costa (FR/CZ)
Účinkují: Martin Talaga, Katarina Kalivodová, Cécile da Costa (FR/CZ), Kateřina Eva Lanči
Light design: Karel Šimek, Janka Galkó (HU)
Scénografie a kostýmy: Agnieszka Pátá
Zvukový design: Andrey Shvetsov
Producent: ProFitArt
Koproducent: Experimentální prostor NoD, Záhrada (SK), Pro-Progressione (HU), Studio Matejka (PL).

boi_vsechnyterminy_final

Taneční magazín