Vánoční večer Martina France

V restauraci Černý kohout zavonělo vánoční cukroví, zahořel krb a rozezněly se tu hity českých hvězd

Michaela Dolinová, Sámer Issa, Bohuš Matuš a další hvězdy  zazpívaly u hřejivého krbu

Martin France pořádal Vánoční večer v restauraci Černý kohout, kam přijely i další hvězdy. Výtěžek z této akce  půjde na pomoc organizaci Helppes.

Zpěvák a producent Martin France  překvapil přítomné hosty stylově vánočním oblečením,  jeho  svítící vánoční svetr a čepice zářily už zdálky a Martin měl  u diváků velký ohlas. Jen u hořícího krbu mu během jeho  vystoupení v teplém svetru bylo pořádně horko.

Akci přišla podpořit  herečka, zpěvačka a moderátorka Michaela Dolinová, která po svém vystoupení hned odjížděla zpívat na ples na Žofíně.

Vystřídal ji  Bohuš Matuš, který s noblesou jeho vlastní zazpíval repertoár Karla Gotta a sklidil veliký aplaus i se závěrečným songem ‚Kdepak ty ptáčku hnízdo máš‘.

Česká gospelová zpěvačka Leona Gyongyossi potěšila 2 písněmi a po ní se
publiku představil  Sámer Issa, který postupně měnil své původní anglicky
zpívané písničky za české a tak představil i novinku ze svého
připravovaného alba.

Na akci dorazil i český Elvis v podání Jakuba Machuldy, který všechny roztleskal právě nesmrtelnými Elvisovými hity.

Ze zpívajících interpretů měl dorazit mladý Tomáš Ringel, ale jeho alternace v divadle onemocněla, takže nakonec nepřišel  a nepřijela ani  vítězka Superstar Sabina Křováková, která volala produkci hodinu před koncertem, že je nemocná a zpívat nemůže.

V rámci večera  ukázala ředitelka organizace Helppes Zuzana Daušová  co vše umí její psí svěřenci, kteří jsou vycvičeni  jako asistenční psi pro pomoc  nemocným.

Na závěr se losovaly i dárky v podobě voucherů na večeři pro dvě osoby do restaurace Černý kohout.

Byl to již v pořadí druhý benefiční večer pro organizaci Helppes, kam se do kasičky vhazovalo dobrovolné vstupné a tak se v následujících dnech zapečetěná kasa donese na Městskou část Praha 5, aby se zjistilo, kolik financí doputuje pro asistenční psy.

 

Foto: Eva Smolíková, Fotosféra

Taneční magazín, Martin Production

Rozhovor s moderátorku i spisovatelkou MARIÍ RETKOVOU

Chodili jsme „za taneční“.

Když vyslovíte na veřejnosti jméno: „Marie Retková“, deset z devíti lidí vám zaručeně odpoví, že je to ta známá televizní hlasatelka. Ačkoli tradiční role televizních programových hlasatelů již nějaký pátek (i sobotu) neexistují. Její podmanivý úsměv i životní vitalita jsou asi „přenosné“ i po rozhlasových vlnách, kde se nyní s posluchači setkává nejčastěji. Má i další živé moderátorské povinnosti a samozřejmě i rodinu. I proto jsme – ačkoli se osobně známe dlouhá léta – tento rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN připravovali pěkně dlouho… A jelikož se známe tak dlouho, tak ji v rozhovoru nemohu jinak než tykat.

Marie Retková, tak, jak jsme ji léta znali z veřejnoprávní televize.

Jsi z hudební rodiny, jak sis utvářela od dětství vztah k umění jako takovému?

„Přišlo mi jako něco úplně samozřejmého, něco jako chleba. Otec byl muzikolog, hudební režisér, maminka zpívala v Českém filharmonickém sboru. Neuvědomovala jsem si, že vlastně žiju v bublině, a že zdaleka ne všichni mají hudbu tak ,naservírovanou´ jako já.“

Lákal Tě i tanec a balet?

„Hýbala jsem se moc ráda, byla jsem prostě ,upletená z hadích ocásků´. Ale vyloženě klasický balet si mne nezískal. Hodně to bylo dáno i tím, že jsem byla úplně jinak stavěná – nejdelší ze třídy, samá ruka samá noha – na školních fotkách vypadám, jako bych minimálně dvakrát propadla. Pas de deux s nějakým chudákem – tanečníkem si neumím představit.“

Navštěvovala jsi v mládí taneční? Pokud ano, tak kde?

„Do tanečních jsem samozřejmě chodila a celkem mne to i bavilo. Navštěvovala jsem kurzy mistra Dušana Konečného na Žofíně. Pak jsem se v jarním cyklu přihlásila i do .pokračovaček´, ale kamarád, se kterým jsme tvořili pár mezitím propadl atletice. Já zase ,basketu´, a tak jsme vlastně na dálku chodili hodně ,za taneční´. Živě před sebou vidím, jak jsme ze závěrečného parníku, ještě než vyplul, utekli a šli na Petřín.“

Vyrůstala jsi (a dodnes žiješ) v proslulé pražské dejvické čtvrti Hanspaulka, kde mají kořeny mnohé folkové, rockové kapely a osobnosti (namátkou jmenujme Ivana Hlase, bratry Tesaříky, Ondřeje Hejmu, nedávno zesnulého Petra Šabacha). Mělo na Tebe toto, tehdy alternativní, podhoubí nějaký významnější vliv?

„Vnímala jsem to jako samozřejmost. Prostě, z kdekteré garáže se ozývaly kytary a bicí a ,U Tyšerů´ se čepovalo pivo jako křen. A když se člověk spustil po schodech dolů, tak ani přes cigaretové dýmy nerozeznal, kdo to tam v rohu právě tvoří muziku. Na základku do ročníku jsem chodila s Járou Vaculíkem, který později proslul hudbou pro divadlo Sklep. Do první třídy jsme společně, neb jsme měli stejnou cestu, vodili jeho mladšího brášku Lukáše, později po mnoho let hereckého idola dívčích srdcí.“

Svěřila ses mi jednou s jednou s půvabnou historkou, jak jsi byla v pražské tramvaji ovlivněna jít na konkurs pro televizní hlasatelky. Můžeš ji prozradit i čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU?

„Tenkrát jsem byla ,na rozcestí´ a nevěděla, co dál počít. Čerstvě jsem neuspěla u zkoušek na Akademii múzických umění. Na obor operní zpěv. Upřímně, talentu poskrovnu – nedivím se teď, že mne nevzali. V tramvaji mne požádala jakási sedící babička, abych jí označila jízdenku. S úsměvem jsem tak učinila. A ta vpravdě pohádková babička vyřkla prorockou větu: ,Slečno, vy se tak krásně usmíváte, vy byste se mi líbila v televizi´. A žádala o souhlas vedle stojícího muže. Ten se mi zdál povědomý. Dala jsem se s ním do řeči, a přišla na to, že to byl Mil an Friedl, který tehdy uváděl televizní hudební pořady. Jinak byl známý z programů Divadla hudby a Lyry Pragensis. Svěřila jsem se mu, že by mne zajímalo dělat něco podobného. Slovo dalo slovo a on mi poradil, abych to zkusila vzít za nějaký konec. Abych zkusila konkurs na hlasatelku. Měla jsem tenkrát neuvěřitelné štěstí, když jsem zavolala do televize, zjistila jsem, že casting – tehdy se říkalo konkurs, konaný většinou tak jednou za pět let – právě probíhá. Zkrátka, prostě zaúřadovala ta pohádková babička z tramvaje.“

Marie Retková s manželem MUDr. Petrem Retkem a tenisovými trofejemi.

Jak tvrdá byla řehole televizní programové hlasatelky v tehdejší Československé televizi. Musely jste, tedy vlastně museli, jelikož jste měly i mužské kolegy, dělávat čas od času nějaké rekvalifikační zkoušky?

„Rekvalifikační zkoušky? Ty jsme nedělali. Ale dostali jsme od televize solidní základ, co se týče mluvy a vyjadřování. Respektive, televize nám zprostředkovala hodiny jevištní řeči na divadelní fakultě AMU, dodnes s povděkem vzpomínám na paní profesorku Annu Rottovou.“

Je Ti trošku líto, že role programových hlasatelek z obrazovek již nadobro zmizela?

„Myslím, že dneska už bychom jako hlasatelé v té podobě, jak jsme vystupovali do roku 2005, neobstáli. Ta profese by musela projít proměnou – dnes se všechno hýbe, chodí, rychle se mění… Myslím, že dnes je všechno tak, jak má být. I když je pravda, že nemine den, aby mne někdo nezastavil na ulici, v obchodě, kdekoli a nezavzpomínal a nezatoužil po hlasatelích.“

Jsi i knižní autorkou. Neláká Tě spisovatelská dráha trvaleji?

„Psaní mne vždycky bavilo a baví. Vystudovala jsem novinařinu a vlastně souběžně s hlasatelskou profesí jsem stále něco psala. Do novin, časopisů – už si ani nepamatuji, kam všude… Namátkou: Svobodné Slovo, Receptář, PharmBusiness Magazin, rozhovory pro webové stránky deprese.com. Příběhy mých kolegů z hlasatelny jsem v roce 2000 zachytila v knize ,Dobrý večer, vážení diváci´. Dnes mám už čtvrtým rokem velké potěšení moderovat pro 1. lékařskou fakultu pořady ,Křeslo pro Fausta´ ve Faustově domě . A pak vyprávění hostů z lékařského i společenského života převá ;dět do psané podoby. Teď v prosinci vyjde další knížka ,Křeslo pro Fausta´. Nejlépe se cítím u rozhovorů, ať už u mikrofonu nebo živě. V Českém rozhlase moderuji na ,Dvojce´ pořady s přestávkou už jedenáct let – ,Hosta do domu´, dnes navíc ,Noční Mikrofórum´.“

Co děláš pro svou fyzickou kondici?

„Pohyb je mou drogou. Když se den dva nehýbu, jsem nesvá. Stále – a to desítky let – hraju se stejnou partou basketbal v Sokolu Kobylisy. A miluju tenis, ten dokážu hrát až k absolutnímu vyčerpání.“

Kdysi byla „specialistkou“ na moderování tanečních soutěží Tvá někdejší kolegyně Marta Skarlandtová… Uváděla jsi i Ty nějaké taneční soutěže či festivaly?

„Hodně let jsem uváděla mezinárodní taneční soutěže v Ústí nad Labem, vlastně jsem je po letech po Martě ,zdědila´. K vrcholným výkonům na parketu jsem vždycky vzhlížela s obdivem.“

Marie Retková během utkání tenisové čtyřhry se spoluhráčkou Adrianou Sobotovou.

Chodíš na balet a moderní tanec jako divák?

„Mám moc ráda ,Romea a Julii´ Sergeje Prokofjeva, hudba a tanec, který dokáže absolutně pohltit!“

Jsi vystudovanou žurnalistkou – jakou otázku by sis dala sama sobě na závěr?

„Jak mi chutná život? – Chutná, pořád, stále je z čeho se těšit a radovat.“

 

Za rozhovor poděkoval Michal Stein

Foto: archiv autora

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Za kulisy před premiérou

Taneční magazín se druhý květnový víkend vypravil na festival RespondART do pražského divadelního studia ALTA. Jak si vedlo oblíbené duo „Ufftenživot“?

RespondART zajímavý celoroční projekt, který kouká nejen přes rameno, ale doslova do tvůrčí kuchyně divadelníků pokračoval druhý květnový víkend v pražském holešovickém studiu ALTA. První den tam patřil německému projektu „Chipping“ režisérky a choreografky Anny Konjetzké. Jak jsme se dočetli, byl o vztahu těla a měnícího prostoru. Aktivně jsme se zúčastnili druhého dne představení v podání (již našem magazínu dostatečně populární) dvojice Sára Arnsteinová – Jiří Šimek. Jinak jsou v divadelním světě všeobecně známější pod originálním souborovým jménem „Ufftenživot“. Třetím v pořadí květnových víkendových prezentací RespondARTu v ALTĚ byla dětská inscenace Cerena Orana „Povídej“.

Populární divadelní pár „Ufftenživot“ uvedl inscenaci pod titulem „Keep Calm“. Je možná diskutabilní, zda představení, které má dlouhé a nosné dialogy i monology v našem mateřském jazyce má mít „světově“ anglický název? Ale budiž. Patří to k tradici tohoto minisouboru. Jejich příznivci to očekávají, tak na tom v jádru není nic až tak zlého…

Bezprostředně před samotným začátkem nás tvůrci ujistili, že inscenaci stále berou jako ve stadiu zrodu. Vznikala prý průběžně v Olomouci i na jihu Čech. A tím pádem, že ještě teprve hledají výsledný tvar celého představení. Dlužno podotknout, že i přes takový úvod působil předvedený „Keep Calm“ vyzrále a téměř (až na opravdu malé výjimky) uceleně. A to, ačkoli má mít vlastní premiéru až 28. září tohoto roku na scéně „Alfed ve dvoře“.

Ufftenživot“ opět překvapil. Jsme od něj zvyklí, že umí interaktivně zatáhnout diváky do vlastního představení. Že nachází stále novou a neokoukanou divadelní řeč. Že se snaží objevovat možnosti netradičních sdělení. Že se snaží nacházet stále novější pohybovou mluvu.

Tentokrát se zbrusu nový divadelní tvar věnoval nejen moderní technice. A to prostřednictvím prezentace části úvodu na notebooku hlavní představitelky, ale také zapojením diváků s mobilními internetovými aplikacemi v druhé polovině „Keep Calmu“.

Až téměž nadužívání různorodých výrazových i inscenačních prostředků je vůbec hlavním rysem této napadnuté divadelní hry. V pravém smyslu slova hry, neboť zde dochází i ke hře s divákem. A to hře na té nejvyšší možné úrovni. Divák není zesměšňován, ani zahrnován nepatřičným množstvím pseudofilosofických mouder.

Zbylo zde místo také na satiru. Sára Arnsteinová se v úvodní pasáži citlivě dotkla našeho pana prezidenta. Stačila na to jediná fotografie a téměř holá věta: „Také jsem objímala stromy.“ K vrcholům inscenace patří stínové divadlo. Velice jednoduchými prostředky zde oba protagonisté dosahují velkého účinku. A před závěrečnou finální scénou graduje představení rapovými vystoupeními obou herců. Texty rapů, stejně jako celý scénář, jsou nápadité. Mají tolik potřebný kontrapunkt i vtip v mužském a ženském vnímání světa.

Keep calm“, i když nebyl ještě údajně plně inscenačně ukotven, patří k tomu nejlepšímu, co jsem od dvojice „Ufftenživot“ viděl. V rámci RespondARTu následovala ještě beseda po představení vedená PhD. Alicí Koubovou. Moderátorka spíše technickým pojetím diskuse nezapřela, že je původně vystudovanou matematičkou.

 

MICHAL STEIN

Foto: Ufftenživot

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvačkou, herečkou a moderátorkou DAGMAR HERZÁNOVOU

„Obdivuji obrazotvornost a trpělivost choreografů“

Fascinuje ji tanec, choreografie, hudba i móda – taková je od dětských let slavná zpěvačka a herečka Dagmar Herzánová

MEZI TANCEM A CHOREOGRAFIEMI ODMALIČKA

Patřila k těm šťastným – obdobně jako Dara Rolins – jimž se poštěstilo stát se zpěvačkou již v útlém dětství. Vystupovala se slavnou skupinou Spolužáci, jejíž hit „Né, pětku né“ zněl téměř každý den éterem. Dagmar Herzánová se později vypracovala i na sólovou zpěvačku. Zároveň vystudovala herectví. Moderovala stovky koncertů a zábavných akcí. Nyní se věnuje náročnějšímu repertoáru. Zpívá tvrdší rock, inklinuje k jazzu i dalším hudebním oblastem. Taneční magazín si s Dagmar Herzánovou popovídá hlavně o jejím vztahu k tanci, choreografii a pohybu vůbec.

Vystupovala jste již v dětství, jak to bylo ale s tancem? Chodila jste taky do tradiční rytmiky?

„Jako malá jsem vyrůstala v Litoměřicích, chodila jsem tam samozřejmě do Sokola na rytmiku. Jinak tanec jako takový jsem měla ráda odjakživa. A na mou první choreografii si vzpomínám, když mě táta postavil do rohu pokoje před zrcadlo a začali jsme tu konkrétní písničku pohybově stavět. Později jsem si již sama vymýšlela choreografie na písničky i na různých místních litoměřických vystoupeních a soutěžích. To se mi hodilo o pár let později, kdy jsem si již sama vytvářela choreografii na píseň od Michala Davida. Dá se to shrnout, že jsem vlastně odmalička nasávala jevištní pohyb od ostatních.“

A co tradiční taneční, jak jste je prožívala?

„Taneční? Bylo to velké utrpení. Chodila jsem na ně do pražského Paláce kultury, shodou okolností s dcerou Milana Drobného, Míšou. Nebyla tam na tanec ani zrovna nejvhodnější podlaha. Nebavilo mě to, kluci se potili a holky se styděly. Navíc poprvé podpatky a pro mne až moc sešněrované pohyby. Ale, alespoň ty taneční naučily kluky galantnosti…“

Jak vnímáte vůbec tanec jako takový obecně, jen tak z pozice divačky?

„Tanec a balet miluju. Samozřejmě i sporty z něho vycházející – krasobruslení, uměleckou i sportovní gymnastiku. Chodím soustavně do divadel, sleduji pravidelně taneční soutěže. Je to krásná disciplína. Pochopitelně, hodně mi daly i výuky jevištního pohybu na Vyšší odborné škole herecké. Základy stepu mi tam dával Petr Veleta. Potom jsem pohyb a jevištní práci celkově začala vnímat trochu jinýma očima.“

Má něco společného s tancem i pohybem Váš pěvecký vzor?

„Samozřejmě. Je jím totiž Madonna. Imponují mně její taneční filmy i to, jak si umí vystavět písničku jako číslo. Myslím, že má velice dobrý čich na lidi kolem sebe. Na správný tým.“

DagmarHerzanova1

A jaké štěstí jste měla na spolupracovníky z oblasti tance a choreografie Vy?

„Ráda se obklopuji lidmi, kteří mne něco naučí. Moho jsem toho pochytila i od Martina Gabriela, který nám stavěl pohybově vystoupení v éře vystupování s Lukášem Vaculíkem a Dagmar Veškrnovou. Také jsem spolupracovala s vedoucí legendárního pražského souboru Valášek Hankou Dolejší, která nám doporučovala šikovné tanečníky do programu Boney M revival. A v té éře jsem se také mnoho naučila od spolupracovnice předního muzikálového režiséra a choreografa Radka Balaše Lindy Stránské. Později jsem měla to štěstí spolupraco vat ještě s další výbornou tanečnicí a choreografkou Hanou Číčelovou, která rovněž léta asistovala Radku Balašovi. Ráda jsem rovněž chodila i na hodiny swingu (což je nyní poměrně módní záležitost) k Heleně Brouskové.“

Jak se Vám spolupracuje s choreografy?

„S choreografy velice ráda spolupracuji. Obdivuji jejich obrazotvornost, to, co umí tancem vyjádřit i jejich trpělivost. Kolikrát jsem doslava fascinována, jak fantasticky se dá nádherně vizuálně na jevišti ta která písnička tancem zvýraznit!“

Jak jste dospěla k někdejšímu projektu Boney M revival, který jste v předminulé otázce ‚nakousla‘?

„Jak uvádím, od mládí jsem byla ovlivněna tanečními filmy, tanečně propracovanými klipy. Jednoho dne mě Jarda Beneš, který vystupoval v Semaforu, ovlivnil natolik, že jsem se rozhodla připravit velké zájezdní show ve stylu a na hudbu slavných Boney M. Stálo to hodně hledání vhodných jevištních partnerů, nahrávání hudebních základů i celkových příprav. Prostě – pot i slzy. Nakonec jsme vše dovedli k jevištnímu tvaru. Nebylo mu dopřáno dlouhé éry. Zanedlouho celý projekt ztroskotal na mezilidských vztazích. Po nějaké době jsem měla to &sca ron;těstí, že jsem se v Praze setkala i se skutečnými Boney M. Při jednom z jejich vystoupení jsem i spontánně vystoupila na pódium k nim a zatancovala si. S jejich zpěvačkou Liz Mitchellovou jsem se pak dokonce i bavila o našem revivalu. A aby všem spojením se slavnou diskotékovou kapelou nebyl konec, tak jsem se loni při své cestě do Anglie v Londýně setkala s černoškým zpěvákem, který byl synem zpěvačky Marcii Barettové z původní sestavy Boney M.“

BonneyM-revival

Boney M revival

To znamená, že ráda chodíte i na diskotéky?

„No, samo sebou. Ráda jsem chodívala taky na kurzy v rytmu flamenca do pražské Lucerny. Zbožňuji i černošské diskotéky, které byly například v klubu UNICO na pražském Žižkové. Častým hostem jsem byla taky na diskotékách u pražských studentských kolejí Větrník v Břevnově. Hodně jsem toho před lety protančila i na diskotékách v České Lípě, kde mám kamarádky. Ze známých diskžokejů byli a jsou mému srdci a naturelu nejbližší asi Michal Viktořík, Luděk Formánek a Miloš Pecháček. Díky nim jsem poznávala i styly funky a soul, což je vlastně taky p ůvodně černošská muzika. Snad jsem na nikoho nezapomněla? Samozřejmě, dneska je již spousta dalších mladých diskžokejů, ale to je už nová generace.“

Proč jste se od dětských „popových střevíčků“ dostala k tvrdší muzice?

„Pop-music byla asi na mě moc sladká a sešněrovaná? V rocku mi přijdou lidé přirozenější. A upřímně, mnohdy i muzikálnější. Nicméně, k rocku mě přivedla moje učitelka zpěvu Hana Pecková. Paradoxně – je to totiž bývalá operní zpěvačka! Odhalila ve mne něco, co já sama netušila, i když jsem k rocku inklinovala odjakživa. Navíc, pro mne je to další hudební obor, kterému se můžu věnovat. Mimochodem, rockem to neskončilo! Pak následoval blues a jazz. 🙂 “

Dbáte pečlivě i na výběr textů?  Vím, že pro Vás píšou přední textaři.

„Texty, to je můj letitý problém. Jako mladá holka jsme zpívala dost naivní texty. Tím nemíním dětskou tvorbu, tam se to víceméně předpokládá. Stále jsem měla problém s obsahem písně. I když… Psát pro ,mladý děvče´ je asi vždycky těžké. Na obsahu mi hodně záleží. Pokud mi text nejde takzvaně do pusy, nebo s ním obsahově nesouzním, neumím na jevišti podat stoprocentní výkon. Podle mne je to pak vždy na výsledku vidět. Jsem prostě náročná. Od dětství mně psal texty František Ringo Čech. Je pro mne génius. Krom toho, že je to člověk se smyslem pro humor a zná mě od mala, tak třeba záležitosti, které psal  pro Jiřího Schellingera jsou dodnes nepřekonané. Dnes je dobrých textařů málo. Pro mě je to královská disciplína, které je málokdo schopen. Je to těžká práce, ale krásná…“

Speciálně pro Vás napsal těsně před svou smrtí text i legendární Pavel Vrba…

„Další genius. Další krásné setkání. Pavel Vrba a jeho nesmrtelné hity pro Olympic a jiné. Mám od něj ten krásný text na zahraniční melodii. Snad ho někdy zrealizuji? Doufám a věřím. Zaslouží si to ten text i pan Vrba.“

Patříte ke zpěvačkám, kterým není lhostejné, jak na pódiu vypadají, jak dbáte na svůj celkový styling?

„Styling a image jsou pro zpěvačku alfou a omegou. (I když… Jak pro kterou?) Miluju módu, miluju líčení, spolupracuji s profesionály. Pobyt v Anglii mě v tomto směru opět posunul. Londýn je město módy a stylu. Tedy přesněji řečeno stylů. Tam je člověk mého ražení a vkusu jako ryba ve vodě. Ráda pozoruji modní trendy a zkouším je přímo sama na sobě. Mám ráda kreativitu a nebojím se jít do takových těch ujetých a šílených věcí. A to Londýňané opravdu neřeší. Kéž bychom se i u nás poučili z jejich odvahy a nadhledu. Móda a já, to je na dlouhé povídání. Jednu dobu jsem i vytvořila módní butik. V tom jsem prostě šílenec a maniak. 🙂 “

DagmarHerzanovaCB

Závěrem se vraťme obloukem zpět k tanci a tanečníkům. S mnohými jste spolupracovala. Jak je vnímáte jako lidi?

„Mým snem odjakživa byl velký program s tanečníky i kapelou. Dělá se mi s nimi nejlépe ze všech lidí z branže. Hodně mně dala i spolupráce s Markem Křenkem, který po komplikovaném zranění a upoutání na vozík znovu začal tančit a stavět choreografie. A také si uvědomuji u tanečníků velký společenský problém, ačkoli vytvářejí a vytvořili krásné i hodnotné umění, tak vlastně nemají na konec své náročné a zdravotně složité kariéry ani kvalitní důchody.“

 FOTO: archiv Dagmar Herzánové

Michal Stein

Taneční magazín

Rozhovor s moderátorkou, herečkou a zpěvačkou Emmou Smetana

„Přistupuji k lidem bez předsudků“

 

 

 

1. Váš životopis by stačil naplnit životy ještě nejméně dvou nebo tří  lidí.  Jak to časově zvládáte? Nemáte pocit, že by člověk měl někde „ubrat plyn“?

„No,  je mi 25 let, energie mám snad dost na to, abych  se aspoň snažila věnovat těm činnostem, které mě naplňují. Pokud pracujete s nadšením, tak práci nevnímáte jako práci, ale jako koníčka. Na druhé straně mě  ale rodina a přátelé nevidí tolik, jak by si přáli.

A mám méně spánku, než potřebuji.“

2. Kolik hodin spánku potřebujete při tak nabitém  denním programu?

„Zrovna já mám smůlu. Optimálně totiž potřebuji tak 11-12 hodin spánku, to je pro mě akorát. Méně než 8 hodin pro mě znamená, že  jsem „na hraně použitelnosti“  a 6 – 7  hodin je málo. Někomu to stačí, ale já se trošku motám a hůř vnímám…“

1

3. Paříž,  Štrasburk, Berlín, Praha. Všude jste strávila kus života. Cítíte se někde doma? Kam patříte povahou?

„Já to cítím takto:  pokud jsem někde déle než týden,  jsem  tam doma. Okamžitě si všude zvyknu, nikde mi to nepřipadá cizí. Když jsem v Praze, stýská se mi po Paříži. Žila jsem tam od 2 do 6-ti let a pak znovu, když mi bylo 21, mám to v podvědomí silně uloženo. V okamžiku, kdy  letadlo přistává v Paříži, toužím tam zůstat. Ale za 14 dní, maximálně za 3 týdny se mi zase začne stýskat po Praze. Být chvíli tady a chvíli tam mi naprosto vyhovuje.

V každém případě jsou pro mě zásadnější lidé  než místo. Jsem doma i v Praze, je tu celá má rodina.  Jsem pracovně vytížená a vše tak rychle utíká….. Obvykle  bych po dvou  letech jela dál, ale teď zůstávám. Takže teď mám domov tady.“

3

4. Může být takový všestranný  a světa znalý člověk šťastný s Čechem?

„A proč ne? Já patřím do první evropské generace, což zní jako klišé a špatně se tomu věří. Ale v podstatě to znamená, že absolutně nevěřím na jednobarevnou příslušnost. Stejně jsme všichni zglobalizovaní. Nebo vy snad nechodíte do fast foodu, nepoužíváte při vaření sojovou omáčku?

Dost jsem cestovala, jsem obyvatel staré Evropy, to vím jistě, a když o tom tak přemýšlím, tak v Evropě jsem doma všude. Uvědomila jsem si to zejména, když jsem byla v Turecku a v Africe.  Můj muž je napůl Čech, napůl Izraelec. A vařím mu všechno možné, včetně takzvaně cizích jídel – hodně střídám  asijskou a středomořskou  kuchyni, a předevčírem jsem např. dělala mexickou večeři.“

5. Váš partner je tedy zčásti cizinec.  Jsou  mezi vámi problémy ohledně národnostních zvyků, postojů, názorů?

„Člověk potřebuje žít s člověkem, který ho pochopí. Logické souvislosti určitě v lásce hledat nelze. Láska v mém pojetí není racionální. A pro mě nikdy  nebylo a není  kritérium, odkud kdo je.

Národnostní, duchovní nebo dokonce kulturní rozpory mezi námi nejsou. Ani jeden z nás se nehlásí k žádné víře, čili ani v tomto se žádný rozkol nekoná. Navíc si celý život zakládám na tom, že k lidem přistupuji bez jakýchkoli rasových či jiných předsudků. Můj přítel Jordan má maminku Češku, do  9-ti let žil  v Čechách, od 9-ti do 18-ti let žil v Izraeli. Já jsem měla opačný osud, do  10-ti  let jsem byla ve Francii (v Paříži a ve Štrasburku)  a mezi 10-ti až 18-ti lety v Čechách.“

5

6. Vy máte  talent pro hudbu. Přesto jste se ale maximálně věnovala studiu.  Myslíte, že zpěv  by Vás nenaplňoval? Nebo jste opravdu cíleně a ctižádostivě šla za povoláním svých snů? Které to je povolání? Moderování?

„Jsem dcerou hudebního producenta,  vyrostla jsem vedle člověka, který byl na vrcholu v hudební oblasti (tvořil např. s Vladimírem Mišíkem nebo Petrem Novákem, jako umělecký ředitel pařížského rockového klubu spolupracoval například s Iggy Popem, Manu Chao, Pretenders, Police…). Takže kudy se vydat dál? Nechtěla jsem být vnímána jako dcera Jiřího Smetany.  Ve zpěvu jsem si nikdy úplně nevěřila, takže jsem ho vždy brala jako koníček, už od svých 9-ti let skládám písničky.

Na druhou stranu mě vždy upřímně zajímala politika. Ale zase ten samý pocit –  nechtěla jsem být jen dcera známé tváře sametové revoluce, Moniky Pajerové. Studovala jsem proto ve Francii, chtěla jsem zůstat tam a nebýt ničí dcera nebo neteř. Dopadlo to ale jinak, že…

Myslím, že pokud  člověk není zrovna jednostranný talent, (jako třeba Jordan,  on je prostě muzikant a herec, případně do budoucna filmař, a nic jiného nepřipadá v úvahu),  ale má více  zájmů, pak je lepší mít „diplom v kapse“.

V případě, že herečky z DAMU  nedostanou roli, je to pro ně katastrofa. U mě se v takovém případě nic neděje. Tak  roli nedostanu … budu dělat něco jiného. Mám zkrátka určité záruky, zadní vrátka, a to je pocit k nezaplacení. Klidně ale podpořím třeba jednou své děti, pokud je bude zajímat jen jedna oblast, dejme tomu hudba. Nicméně budu je varovat v tom smyslu, že jdou do rizika.“

2

7. Co vás nejvíce těší na uvádění zpráv a co  je na této práci naopak  nejtěžší? Vy se vracíte domů  kolem půlnoci, máte vůbec někdy volno?

„Kdyby člověk jen moderoval, tak  to jde. Před vysíláním potřebuje tři  hodiny na přípravu, nalíčí se, obleče, připraví si zprávy, odříká zprávy, odlíčí se a jde domů.

Jenže já mám tuto práci spojenou s profesí reportérky. To znamená, že  jsem celý den v terénu, podílím se na tvorbě zpravodajství, zpracovávám si  svobodně všechny informace, je to moje dílo. Sděluji něco lidem, novinky. Na to jsem pyšná.

Večerní noviny mě zase těší  v tom, že vlastními slovy, výrazy, gestikulací, tónem, sděluji hlavní události dne. Doslova si na ně „sáhnu“,  přepíšu si je. Je to výzva – osobní interpretace. Ze  začátku  jsem si nevěřila,  první „kamerovky“  byly hrozné.

Ale už na moderátorském kurzu  z Vás udělají takřka profíka. Člověk cítí, jak se to má správně dělat, sám sebe slyší u stolu, nervozita odchází. A také  pozná sám, jestli to dělá dobře. Kdyby ne, asi by na obrazovce  moc dlouho nevydržel. Poprvé jsem měla srdce v krku. Celý první měsíc jsem mívala sevřený žaludek. Ovšem  tělo si zvyká na stres a je čím dál odolnější, to je  pud sebezáchovy, takže nervozita postupně zmizela.“

8. Někteří lidé tvrdí,  že chytrá a krásná  žena si  nemůže  najít partnera. Ale Vy jste dokladem toho, že to jde, že?

„Nevím, proč se to říká, mám se dobře. Mám krásný život a pro sebe ideálního partnera, každému bych to přála.“

6

9. Vy jste s partnerem už 5 let, plánujete rodinu?

„No tak …. plánujeme, že jednou budeme mít rodinu. Jsme strašně mladí, chceme cestovat.  Tím, že jsme se našli, jsme již ta jednotka…. Děti třeba přijdou za 3-5 let, to je jedno. Oba jsme hodně pracovně vytížení. To bude chtít správnou dobu, to ucítíme. Mám odjakživa silnou intuici, a i díky tomu jsem se mnohdy ocitla ve správný čas na správném místě. Jako tomu bylo nedávno v případě konkurzu do hudebního představení Lucie v HD Karlín, kde jsem vyhrála hlavní roli. Takže toho volného času bude ještě míň…A přesto se na to moc těším.“

10. Co třeba  film?  Nebude se  Vaše kariéra ubírat tímto směrem?

„Chci  také pokračovat v herectví, to jsem neopustila. Snad by se daly obě profese  skloubit dohromady. Třeba mi někdo nesvěří charakterní  roli, protože budu zařazena jako moderátorka. Co se filmu týče, míč je na straně režisérů.“

4

11. Když máte náhodou volno, jak relaxujete?

„Odpočinu si při spánku, je to spíše hluboké kóma. Strašně moc jím, chodím na procházky s Jordym, mám ráda jeho úsměv a smích, ten mě nabíjí. Také potřebuji  přátele, a odjakživa si doma tancuju. Jen tak, svobodně, pro sebe, choreografie nemusím.“

 

Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková