Nadace Život umělce již po třicáté ocení významné osobnosti české kulturní scény
Nadace Život umělce již po třicáté ocení významné osobnosti české kulturní scény
Je tomu již 30 let, co Nadace Život umělce předala první ocenění Senior Prix určené pro výjimečné osobnosti, které se zasloužily svým celoživotním úsilím o rozvoj české kulturní scény. Třetí dekádu završuje s novým jménem Master Prix a velkými ambicemi.
„Změna názvu ze Senior Prix na Master Prix je naprosto přirozeným vyústěním. Ocenění je sice určeno pro umělce po sedmdesátce, nicméně mezi nimi jsou stále tací, kteří ve své profesi aktivně působí. A není jich málo. Nechceme na ně proto nahlížet jako na ‚vysloužilé umělce‘. Pro nás jsou to opravdoví mistři. A jsem ráda, že to konečně odráží i název našeho ocenění,“ vysvětluje důvod změny názvu Svatava Barančicová, výkonná ředitelka Nadace Život umělce.
Předávání Master Prix se uskuteční v neděli 10. prosince 2023 v Kině Lucerna, kdy bude za své celoživotní mistrovství oceněno 33 umělců napříč kulturním spektrem. Kromě slavnostního předávání se návštěvníci při příležitosti 30. narozenin této ceny dočkají také premiéry dokumentárního snímku o Nadaci Život umělce a dalšího kulturního programu.
Master Prix je poděkováním za celoživotní uměleckou činnost hercům, tanečníkům, operním, populárním i sborovým zpěvákům, orchestrálním i sólovým hudebníkům a dalším kreativním profesím. Do dnešní doby ho obdrželo již 1350 laureátů. Mezi nimi nechybí Karel Gott, Hana Zagorová, Marie Rottrová, Karel Zich, Waldemar Matuška nebo Eva Pilarová.
Master Prix uděluje Nadace Život umělce na návrhy zřizovatelských profesních organizací již od roku 1993, kdy se uskutečnil první ročník. Na něm se sešli skuteční kulturní velikáni. Ocenění si tenkrát převzali například Vlastimil Brodský, Rudolf Hrušínský, Miroslav Horníček, Josef Kemr, Jiří Sovák, Stella Zázvorková, Květa Fialová, Nelly Gaierová, Zita Kabátová, Gustav Brom nebo Ljuba Hermanová.
Nadace Život umělce byla založena v roce 1992 představiteli šesti profesních organizací výkonných umělců. Jejím základním posláním je od počátku podporovat mladé začínající talenty i umělce na konci tvůrčích sil. Pomáhá v tíživých sociálních či zdravotních situacích a přispívá k realizaci uměleckých projektů napříč žánry i regiony.
Pražský komorní balet s lítostí oznamuje, že manažer a emeritní ředitel PKB 2. října 2023 navždy odešel
Jiří Opěla (25. 12. 1939 – 2. 10. 2023)
Jiří Opěla byl unikátní osobností, která stála u zrodu úspěchů Pražského komorního baletu, když si vzal v 70. letech na starost jeho produkci. Pavel Šmok o něm říkal: „Bez Jirky Opěly už bychom neexistovali.“ Obchodní duch a radost z náročných úkolů jej provázely celý profesní život a pro Pražský komorní balet se stal nepostradatelným, jedním z těch, bez kterých by soubor nepřeklenul těžká období, člověk, o jakém jste přesvědčení, že s vámi zůstane navždy….
Jiří Opěla se profesionálně věnoval produkční a manažerské práci od roku 1970. Začínal jako vedoucí divadelního Studia Kotva, kde měl možnost spolupracovat s řadou tehdejších známých herců a zpěváků (jsou mezi nimi jména jako např. Miloš Kopecký, Miroslav Horníček, Iva Janžurová, Lasica a Satinský). Brzy nato se stal manažerem skupiny Country Beat Jiřího Brabce a zpěvačky Nadi Urbánkové a spolupracoval s dalšími umělci, např. Karlem Černochem, Pavlem Bobkem, Jiřím Hrzánem, Petrem Spáleným ad. Po období práce na volné noze se stal zaměstnancem Středočeského krajského kulturního střediska, kde se v roce 1979 setkal s Pavlem Šmokem a Pražským komorním baletem a od té doby se datovalo jeho spojení se souborem.
František Pokorný, Jiří Kylián, Jiří Opěla
Produkoval zájezdy v tuzemsku i v zahraničí, v letech 1994–1998 a ještě 2001–2003 PKB vedl z pozice ředitele, ponechávaje však umělecké pole působnosti Pavlu Šmokovi. PKB mezitím vystřídal řadu provozovatelů, zřizovatelů a statusů, až byl v roce 2003 připojen ke Státní opeře Praha. Ale společná cesta s PKB se uzavírá až v roce 2010. Soubor je předán a prodán novým „majitelům“, Mgr. Ladislavě Jandové a JUDr. Ivanu Dunovskému. Jiří Opěla zůstal předsedou dozorčí rady Baletu Praha, o. p. s., provozovatele dnešního Pražského komorního baletu.
Za působení Jiřího Opěly v Pražském komorním baletu se uskutečnilo 80 premiér, 1440 zájezdových představení (125 zahraničních) a 12 koprodukcí s Českou televizí. V roce 1993 založil produkční firmu Real International Arts Services, pod jejíž hlavičkou organizoval mezinárodní projekty a hostování souborů. K největším úspěchům patřil projekt Arcimboldo, kdy se podařilo přivézt do Prahy všechny tři soubory Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána ve Státní opeře, následně se podařilo pozvat samostatně ještě dvakrát NDT 2 a sedmkrát NDT 3. Po tři a půl roku zajišťoval J. Opěla činnost Baletu Státní opery Praha. V roce 2016 inicioval Jiří Opěla na festivalové přehlídce Česká taneční platforma vznik nové ceny, která byla několik let udílena manažerovi roku v oblasti tanečního umění.
Jiří Opěla, foto Roman Sejkot
Jiří Opěla zůstane navždy v našich srdcích a vzpomínkách.
Čest jeho památce a upřímnou soustrast pozůstalým!
Nejen sympatická osobní vzpomínka zpěváka Hynka Tomma na naši skvělou ženskou pěveckou legendu
Tak trochu ve víru opatření kolem corona-viru určitě zůstala neprávem stranou smutná informace o úmrtí bezkonkurenční pěvecké hvězdy swingu, jazzu, popu i skvělé herečky – československé Zlaté slavice EVY PILAROVÉ. 14. březen 2020 se stal, po loňském úmrtí Karla Gotta, dalším tragickým dnem celé moderní populární hudby v Čechách i na Slovensku.
TANEČNÍ MAGAZÍN na tuto velkou osobnost nezapomněl. A teď vám – sice s menším odstupem – přináší hrst vzpomínek a hlavně velmi osobní vyznání zpěváka Hynka Tomma.
Co možná (už) nevíte
Eva Pilarová zpívala v sedmdesátých letech s jednou z nejskvělejších rockových formací, které tehdy na našem území vůbec mohly vystupovat. Posuďte sami: sólovou kytaru obsluhoval Zdeněk Juračka (hrával v Rebels, Tangu, Hevalu Jany Kratochvílové či Žlutém psu – zemřel v roce 2017), za klávesami seděl Pavel Větrovec (vystupoval v Semaforu a později dlouho vedl doprovodnou kapelu Karla Gotta a toho i sólově doprovázel na klávesy). Na saxofony a dechové nástroje hrál Jan Kubík (ten vystřídal rockové formace jako Flamengo, Bohemia a Labyrint či skupinu Oty Petřiny ale hrál i jazz v Pražském big bandu Milana Svobody a pop v orchestru Discobolos). Bicí ovládal Michal Vrbovec (se zkušenostmi ve Sputnicích, Framusu Five i Jazz Q), toho pak vystřídal Rudolf Taska. A na basovou kytaru Evu Pilarovou doprovázela rocková legenda Vladimír „Guma“ Kulhánek (má na kontě vystupování v Semaforu, Flamengu, Bohemii, Skupině Leška Semelky, Mišíkově ETC, Krausbery či Blues bandu Luboše Andršta a stal se členem rockové Síně slávy). Ten výčet mluví za vše. Hvězdná zpěvačka prostě musela mít hvězdnou kapelu…
█
Málokdo si dnes už vzpomene, že Eva Pilarová měla v repertoáru souběžně s Jaroslavem Hutkou, samozřejmě v jiném aranžmá, lidovou píseň „Vandrovali hudci“. Konkrétně z legendární – ještě před jeho emigrací v roce 1978 „zakázané“ – dlouhohrající desky „Stůj, břízo zelená“. Ačkoli se to mnohým tehdejším „mocipánům“ nelíbilo, vystupovala s ní na koncertech, i když se Hutka odebral do exilu. Dokonce ji i studiově nahrála.
█
Kolem nahrávky české verze hitu Bucka Owense „Největší v Las Vegas“ v podání Evy Pilarové (v roce 1971) vznikly tehdy mezi lidmi různé narážky. Text Zdeňka Borovce tam pojednává o člověku, který vůbec neuspěl, ba zkrachoval, v Las Vegas. Končí slovy: „…teď už máš jen bílou hůl/ Před kasinem stáváš v půl/ Vekou nulou ses stal/ Největší ze všech nul, v Las Vegas…“ Údajně měla být prý tak trochu narážkou na Karla Gotta, že až natolik hvězdně v Las Vegas koncem šedesátých let nezazářil. Zdá se to však vysoce nepravděpodobné. Už i z toho důvodu, že právě Zdeněk Borovec se stal, po tragické smrti Jiřího Štaidla, jedním z nejbližších Gottových textařů. Ale pravdu se již, bohužel, nedozvíme. Postupně si ji Zdeněk Borovec, Karel Gott i Eva Pilarová odnesli na věčnost…
█
Evu Pilarovou si jako herečku většina diváků pamatuje spíš ze „semaforských“ filmů a z jeviště tohoto divadla. Svůj velký herecký talent však tato vynikající zpěvačka uplatnila i počátkem osmdesátých let. To jí Miroslav Horníček napsal zájezdový pořad jménem „Randevú pro Evu“. Zpívala i herecky v něm vystupovala s Milošem Kopeckým. V době, kdy byl pan Kopecký nemocen, tak za něj zaskakoval sám Miroslav Horníček. Viděl jsem tento pořad s Kopeckým i Horníčkem. A mohu potvrdit, že to byl herecký koncert. A to i hereckou zásluhou Evy Pilarové.
█
S Evou Pilarovou krátce spolupracoval také někdejší dlouholetý kapelník Josefa Laufera a pozdější šéf pěveckého sboru Karla Gotta – Bohuslav Myslík (zemřel v roce 2009). Bylo tomu tak zhruba v polovině osmdesátých let. Vždy o Evě mluvil jako o dokonalé profesionálce, s níž bylo radostí vytvářet nový repertoár. Prostě, nemohl si ji vynachválit.
Hynek Tomm a Eva Pilarová
A teď již vzpomínka zpěváka Hynka Tomma:
»Eva nebyla jen první dáma naší pop a jazzu, ale i citlivý člověk se srdcem na dlani.«
„Evu Pilarovou jsem obdivoval už jako malý kluk. Poznali jsme se spolu osobně, když mi bylo jedenáct.
Jednoho dne jsem zašel za ní do šatny: ,Paní Pilarová, prosím,´ oslovil jsem ji před jejím nástupem na jeviště, ,potřebuji od vás poradit…´.A pustil jsem jí svou nazpívanou píseň. Šlo o audio záznam z České televize, z Celostátní soutěže v sólovém zpěvu, kde jsem tehdy zvítězil. Eva mne pochválila, řekla, že mám velký talent, což mne vážně hodně povzbudilo. Takže jsem se osmělil k ještě drzejší otázce: ,A nepřijela byste si do Chebu se mnou zazpívat?´
Eva se usmála, a se slovy: ,Napiš mi a domluvíme se,´ se rozloučila – a skutečně přijela!
Pak už jsme si zazpívali společně nejen v Chebu, ale později i v dalších městech naší republiky. Stali se z nás přátelé. Nebylo snad jedno léto, kdy bych se nepodíval k Evě na chalupu.
Byly to krásné začátky a já jsem za ně Evě upřímně vděčný. Pak asi už nikdy nezapomenu na den, kdy mne sama vyzvala, zda bych jim nezazpíval v kostele v České Kamenici. U příležitosti její oslavy s Janem Kolomazníkem – dvaceti let společného manželství. Byla to pro mne velká čest!
Eva byla nejenom vynikající zpěvačka, byla i skvělá kamarádka. Když mně v Týně nad Vltavou, během zkoušky textu písně pro film ,Kameňák 3´, někdo odcizil tašku s penězi a foťákem, Eva se mi ihned nabídla, že mi pošle peníze, že mě založí.
A když jsem nastoupil do Hudebního divadla v Karlíně a neměl v Praze kde bydlet, nabídla mi, že můžu bydlet u ní na chalupě a dojíždět….
Prostě, Eva nebyla jen první dáma naší pop a jazzu, ale i citlivý člověk se srdcem na dlani.“
Hynek Tomm s Evou Pilarovou a dalšími spolupracovníky ve studiu
Děkujeme Hynku Tommovi a věříme, že na naši skvělou zpěvačku budete s námi vzpomínat jen v tom nejlepším. Čest její památce.
V letošní roce uplyne sto let od narození velikána českého humoru Miroslava Horníčka
Aristokrata humoru Miroslava Horníčka připomene Památník Karla Čapka na Strži
V letošní roce uplyne sto let od narození velikána českého humoru Miroslava Horníčka. Kulaté výročí připomene Památník Karla Čapka na Strži u Dobříše poutavou výstavou Miroslav Horníček – aristokrat humoru. Výstava otevřená od 29. dubna do 31. srpna připomene tuto všestrannou osobnost české kultury v její nebývalé šíři. Návštěvníci si tak Horníčka vybaví nejen jako nezapomenutelného vypravěče, herce, spisovatele nebo dramatika, ale také jako scénáristu, režiséra či t alentovaného výtvarníka.
Humor Miroslava Horníčka byl chytrý, laskavý a nepodbízivý. Miliony televizních diváků hltaly jeho populární televizní pořady Hovory H. Byl mistrem improvizace a ve své době i nejvýraznějším představitelem inspirovaného herectví. Je autorem více než dvaceti knih, několika divadelních her a televizních scénářů.
„Důvodem, proč pořádáme výstavu právě o Miroslavu Horníčkovi je jednak nepominutelné, stoleté výročí jeho narození a také to, že cítíme jeho vnitřní spřízněnost s Karlem Čapkem právě pokud jde o esprit, moudrost a inteligentní, laskavý humor. Lidí jako Karel Čapek nebo Miroslav Horníček, kteří svou tvorbou uměli v lidech probouzet to dobré, bude vždy jako šafránu, a i proto tato výstava do Památníku patří,“ říká Kristina Váňová, ředitelka Památníku Karla Čapka.
Klobouk, křeslo, dokumenty
Výstava Miroslav Horníček – aristokrat humoru otevírá umělcův soukromý archiv. Kromě publikací, scénářů, plakátů, LP desek a originálů koláží uvidí návštěvníci třeba i Horníčkův
klobouk, jeho pověstné křeslo se stolkem, psací stroj, fotoaparát a další unikáty v podobě kreseb od Jiřího Šlitra, knihy s věnováním od Jana Wericha, Františka Hrubína, Jaroslava Seiferta, Vítězslava Nezvala a Františka Nepila. A nechybí ani dopis Jiřího Suchého, v němž na Miroslava Horníčka vzpomíná jako na dlouholetého tvůrčího partnera a přítele. Návštěvníci se můžou těšit i na dokumentární filmy z umělcova archivu, jako například Bytost mého bytu, v němž lze nahl édnout do Horníčkova příbytku. Ten byl zároveň jeho soukromým útočištěm, místem vzpomínek a příběhů i bohatou uměleckou galerií.
Veranda pro děti i legendární nahrávka z RFE
Jak dále připomíná Kristina Váňová, návštěvníky Památníku čekají také další, nově upravené části stálé expozice věnované životu a dílu Karla Čapka. „V prosklené verandě je interaktivně zpracováno téma Bratři Čapkové dětem – nově upravený prostor s výhledem do zahrady je vybaven knížkami pro děti a originálními hracími prvky. Úpravami prošla také místnost věnovaná vztahu Karla Čapka a prezidenta T. G. Masaryka. V expozici F. Peroutky si mohou návštěvníci poslechnout další doplněné autentické nahrávky, například rozhlasovou relaci z 1. května 1951, kterou bylo zahájeno oficiální vysíláni rádia Svobodná Evropa – RFE – z Mnichova,“ dodává ředitelka Památníku.
Pašerák smích
„Smích je jediný způsob, jak propašovat mládí do pozdního věku,“ říkával M. Horníček. Nejenže měl pravdu, ale především on sám se toho hesla držel po celý život. Hlavně ve chvílích, kdy čelil těžké životní tragédii. Velkou životní ztrátu – nešťastné úmrtí jediného syna – p ekonal zejména prací a usilovnou snahou rozdávat smích ostatním. Díky jeho činorodosti tak měli autoři výstavy, Mgr. Vladimíra Šplíchalová a Mgr. Milan Svoboda, z čeho vybírat. Návštěvníky už v zahradě okolo domu přivítají volně vlající potisky z Horníčkových vtipných citátů. Hlavní poklady a relikvie z Horníčkova života jsou pak k vidění v přízemí budovy, kde budou život a dílo nevšedního umělce připomínat až do 31. srpna. Výstava se poté přesune do Středočeské vědecké knihovny v Kladně, kde bude přístupná od 5. září do 5. října 2018.
Památník v centru zájmu
Slavnostní otevření výstavy za účasti herce, textaře a hudebníka Václava Kopty, člena Divadla Semafor, se v Památníku Karla Čapka uskuteční 28. dubna od 15 hodin.
Vernisáž zde tak zároveň zahájí další turistickou sezónu. Zájem o nově upravené expozice i o samotné letní sídlo, kde Karel Čapek i jeho životní partnerka, herečka Olga Scheipflugová, rádi trávili volné dny, totiž každým rokem vzrůstá. Zejména v pěkném počasí výletníky láká také malebná zahrada a celé okolí domu, včetně naučné stezky. Jen loni přivítal Památník na Strži na 13 000 návštěvníků.
Miroslav Horníček (10. 11. 1918 Plzeň – 15. 2. 2003 Liberec), dramatik, režisér, herec, spisovatel, skvělý glosátor a pohotový improvizátor. Po ochotnických začátcích účinkoval v letech 1941-1945 v Městském divadle v Plzni a po válce se dostal do avantgardního pražského divadla Větrník, kde navázal přátelství na celý život – s V. Brodským, S. Zázvorkovou, M. Kopeckým. V 50. letech, už jako ostřílený herec Národního divadla, dostal nabídku od J. Wericha do Divadla ABC (s Werichem hrál šest let, např. inscenace Těžká Barbora nebo Husaři), hostoval i v Semaforu a v Hudebním divadle v Karlíně.
V roce 1967 se M. Horníček zúčastnil v roli průvodce legendárního projektu Kinoautomat na světové výstavě v Montrealu. Tehdejší novinka vzbudila značný ohlas. Velmi populární byly Hovory H – v r. 1971 byl televizní pořad s nástupem normalizace zrušen. Dalším Horníčkovým legendárním projektem byl desetidílný TV seriál Byli jednou dva písaři, dokončený v roce 1972.
Dvakrát propadl ve škole – dokonce dvakrát musel opakovat tercii…
Neuměl anglicky. Text Kinoautomatu v Montrealu tak uměl jen foneticky a nazpaměť.
Francouzský statek, kde se ve filmu Agent bez minulosti (natočeném v roce 2002) ubytují Matt Damon a Franka Potente, je stejný dům, ve kterém Horníček natáčel v roce 1972 s Jiřím Sovákem oblíbený seriál Byli jednou dva písaři.
