ENOLA na houpačce (dějin)

E jako Enola. E jako Eliška. Výrazné memento pro lidstvo jako takové. I pro jednotlivce. A to vše navíc umocňující milieum místa a jeho názvem – STUDIO HRDINŮ.

TANEČNÍ MAGAZÍN se málokdy vrací k již jednou recenzovanému představení. Tentokrát však musíme udělat výjimku. Autorské představení ENOLA Elišky Brtnické jsme navštívili s více než tříletým odstupem od premiéry a zejména v naprosto odlišném divadelním prostoru. A co nás k tomu vedlo? Speciálně to, že ENOLA byla vybrána do prestižní Top 50 Czech Performance Collection.

Jihlavská rodačka, absolventka doktorandského studia z HAMU i dramaturgických studií na prestižní francouzské cirkusové škole CNAC v Châlons-en-Champagne, Eliška Brtnická se sama charakterizuje jako cirkusová umělkyně. Její projekty, jako například EMILY, inspirována dílem Jindřicha Štýrského či spolupráce s Adamem Halašem na projektu LOST dosvědčují, že její akční rádius již překročil pomyslné cirkusové šapitó. Což plně potvrzuje i ENOLA. Rodinné dispozice a talent koneckonců dosvědčuje i bratr Elišky – Vojtěch Brtnický. Již renomovaný fotograf, který se také objevuje i v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Ten na představení ENOLA aktivně spolupracuje.

ENOLA je ponurá. Přivítá nás naprosto strohý prostor. Mimo reflektorů se zde neobjevuje jediný divadelní náznak. Pouze rekvizity. Houpačka, velký hrnec plný papírových svitků, hrníček a menší miska, která zprvu může evokovat i nočník s fekáliemi. Nad tím vším kladkové závěsné zařízení s „nekonečnou“ rolí bílého nepopsaného papíru.

ENOLA zdaleka není pouhou akrobatickou exhibicí. Naopak. V úvodní dvacetiminutovce představení zde Brtnická pracuje s prvky stínového divadla, pantomimy, černého divadla (nikoli luminiscenčního!) a výrazového tance. Motiv samotného stínového divadla se – v již obnaženější podobě – vrací i v závěrečné sekvenci představení.

Mimo hlavní aktérky tohoto one woman show se na podobě ENOLY výraznou měrou podepsal hudební skladatel Stanislav Abrahám. Jeho pulsující hudba záměrně polarizující s reálnými zvuky dodává představení nejen celkem tradiční dramatický náboj, ale konkrétně i tempo a švih. Osvětlení Karla Šimka dosvědčuje, že méně někdy znamená více. Zkrátka, exhibice a originalita v rámci light designu, nemusí sloužit k výslednému prospěchu celku.

Na konečné vyznění ENOLY však má vliv celý tvůrčí tým. Bez rozdílu národnosti i profese.

ENOLA má velkou sílu a dopad. Eliška Brtnická v ní dokázala nejen evokovat „japonskou“ atomovou vlnu. Divák si jistě vzpomene na boj princezny Diany proti nášlapným minám. Anebo na „humanitární bombardování“ Jugoslávie?

Jak již výše uvedené potvrzuje, celé představení je nejen náročné fyzicky a koordinačně (nejen pohybově 🙂 ). Také navíc svými odlišnými výrazovými polohami vytváří pro Elišku Brtnickou vpravdě složitou úlohu.

Papír se v jedné z vrcholných scén objevuje mimo cívku, roli. Důležité však je, že mimo roli ani na okamžik během celého večera nebyla hlavní a jediná aktérka!

Důležitou složkou ENOLY je i výtvarný dopad. Nikoli pouze na bázi scény a kostýmního vyznění. Brtnická sama originálně vlasy pomalovává „nedotčený“ papír.

Jedinou výtku bych uvedl k dispozičnímu uspořádání diváckých sedadel. Studio Hrdinů skýtá poměrně strmé hlediště, umožňující exkluzívní vjem. Bohužel, sedadla tentokrát byla nízko a nevyužila tuto možnost. Navíc, pokud před vámi seděl někdo vyšší, museli jste se různě naklánět a stejně vám unikly některé scény na zemi. Sedadla mohla být s většími rozestupy a výš. Obzvlášť, když se nejedná o divadlo detailu… Naopak, scény na houpačce by byly možná i efektnější s větším diváckým odstupem…

Ale to jen pouze spíše pro příště…

ENOLA skutečně stojí za vidění. A zejména za vnímání. Kdo si ji nechce nechat ujít, má nejbližší možnost, pro změnu v prostorách divadla DISK, opět v úterý, tentokrát 11. června, v rámci studia Pražského Quadrriennale 2019.

ENOLA

Koncept, choreografie, interpretace: Eliška Brtnická
Supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Hudba: Stanislav Abrahám
Pohybová spolupráce: Minh Hieu Nguyen, Ilona Jäntti, Jana Vrána
Kostým: Yumi Hayashi
Light design: Karel Šimek
Foto: Vojtěch Brtnický
Grafika: Prokop Vondruška
Trailer: Petra Bučková
Produkce: Dagmar Bednáriková
Projekt podpořili: KD Mlejn, Cirqueon, Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha
Zvláštní poděkování: Albin Warette, Denisa Vostrá, divadlo Yarmat, Jan Kohout
Premiéra: 9. 2. 2016 NoD, Praha

Video: Petra Bučková

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

„Útočistě“ na farmě anebo v jeskyni?

Festival TANEC PRAHA 2018 hned ve svém úvodu útočí na diváky. Synovec Michala Dočolomanského vůdčí silou světové premiéry „Útočiště“! To vše pod producentskou taktovkou Yvony Kreuzmannové.

Viliam Dočolomanský, obdobně jako další slovenští umělci (kupříkladu Richard Müller) dokazuje, že pouze neparazituje na slavném jménu a rodinné tradici. Naopak, dodává divadelnímu rodu další barvy a rozměry.

Synovec Michala Dočolomanského, Viliam, už od počátků svého vstupu na prkna znamenající svět přeludů, obrazotvornosti a divadelních vjemů, prokazoval osobitost, kreativitu i vzácný čich na spolupracovníky. To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti porotce jednoho z jeho prvních divadelních představení – ještě v minulém století – na festivalu v moravském Vyškově. Od té doby však už Viliam uběhl velký kus své divadelní cesty. Jeho současným středobodem směřování a doslova srdeční záležitostí je soubor FARMA V JESKYNI, který se formuje a krystalizuje již od roku 2001.

Zhasněte amplióny, já chci vidět tmu

Seskupení FARMA V JESKYNI dokáže zaujmout i šokovat. Nejinak tomu bylo i v první červnové pondělí roku 2018 v pražském DOXu. Problematika emigrace, imigrace a asimilace utečenců v novém prostředí není lídru FARMY V JESKYNI Viliamu Dočolomanskému nikterak vzdálená. Již jeho druhá inscenace s tímto souborem totiž nesla titul – „Emigrantova píseň“.

Vlastní světová premiéra „Útočiště“ se odehrávala v menším (přízemním) sále areálu výtvarného i divadelního umění DOX v Praze 7 – Holešovicích. Multifunkční prostorný sál ve vyšším patře tohoto stánku umění, k němuž vede namísto schodů nakloněná rovina, by sice skýtal větší (a zřejmě i komfortnější) divácký i jevištní prostor. Z druhé strany však onen prostornější prostor nedisponuje takovým technicko-divadelním zázemím jako tento stávající přízemní.

Útočiště“ se nesnaží prvoplánově šokovat. Věrno svému názvu však již od dynamického nástupu herců i živé doprovodné kapely útočí na divácký klid a bohorovnost v sedačkách hlediště.

Viliam Dočolomanský svou hudbou a hudební dramaturgií ostatních autorů hudebních kompozic nechtěně vyzrazuje své muzikantské začátky. Měl naposloucháno množství hodin širokého spektra hudby. Od klasiky po jazz a okrajové žánry. Chtěl zprvu studovat hudební kompozici… A právě to nyní úročí ve svých autorských představeních. V pasáži věnované muzice nesmím opomenout pěvecké kvality Hany Varadzinové.

Jako TANEČNÍ MAGAZÍN bychom měli věnovat samozřejmě prostor i choreografii. Vlastní choreografická práce nese osobitou a nesmazatelnou pečeť Dočolomanského rukopisu. Exotičtí vystupující Rin Kin a Minh – Hieu Nguyen dodali tanečním kreacím jistou rigidní akurátnost. To však neznamená, že by jejich vystoupení postrádala náboj… Naopak! Jejich chladnější až technokratický projev kontrastoval s tanečním projevem ostatních. A právě onen kontrast dvou kultur, dvojího myšlení, různého projevu dodává „Útočišti“ potřebný kontrapunkt. Z celé choreografie je cítit vliv silné Dočolomanského osobnosti, ale zároveň představení – při soustředění se na detail a drobnokresbu pohybového vedení interpretů – prozradí kolektivní spolupráci ostatních na výsledném tvaru.

Vše pak korunuje „choreografická“ práce s amplióny. Obří tlampače zde symbolizují dosah a ozvěnu médií. Zvláště jejich nasvěcování, které z nich doslova vytváří onu „hlásnou troubu“, je vynikající.

Ani východ ani západ

Kdysi jsem na budově zastupitelství jednoho z nejmenovaných arabských států viděl zajímavou vlajku. Byla bílá. A na ní nápis: „Ani východ, ani západ.“

Při inscenaci „Útočiště“ jsem si na toto výstižné motto nemohl nevzpomenout. Viliam Dočolomanský a jeho kolegové, kteří nejsou sice přímými aktéry „imigračního boomu“, se pro toto představení inspirovali v Londýně a rumunském městě Sibiu, kde probíhaly rezidenční zkoušky i konfrontace s diváky.

Kde tedy hledat své vlastní, soukromé útočiště? Anebo obranný azyl? Určitě v žádném případě ani na východě a ani v západním světě. Ale naopak uvnitř sebe. Ve vlastní víře. A toto roz(h)řešení nám přináší i Viliam Dočolomanský, jeho FARMA V JESKYNI a zejména tento nový titul „Útočiště“.

Kdo stojí za „Útočištěm“?

Autorský tým: Andrej Petrovič, Rin Kin, Minh – Hieu Nguyen, Hana Varadzinová, Viliam Dočolomanský

Koncept, režie, choreografie: Viliam Dočolomanský

Dramaturgie: Jana Pilátová

Producent: Yvona Kreuzmannová

Výkonný producent: Tanec Praha z. ú

Asistenti režie a choreografie: Andrej Petrovič, Hana Varadzinová

Hudba: Viliam Dočolomanský a Marcel Bárta, Hana Varadzinová, Vít Halška, Štěpán Janoušek

Hudební konzultace: Jan Rösner

Účinkují: Andrej Petrovič, Rin Kin, Minh – Hieu Nguyen, Hana Varadzinová, Marcel Bárta, Štěpán Janoušek, Vít Halška

Výprava a kostýmy: Lucia Škandíková, Tereza Kopecká

Světelný design: František Fabián

Zvukový design: Eva Hamouzová

Technická realizace: Pavel Kotlík, Hynek Petrželka, Tomáš Vondráček

Inspicient: Juraj Augustín

Produkce: Václav Hodonický, Zuzana Bednarčíková (Tanec Praha); Barbara Tůmová, Miroslava Kobrtková (Farma v jeskyni); Lucie Špačková (DOX)

Výzkum: Kate Saunders, Jindra Bromová, Viliam Dočolomanský, Jana Pilátová, Hana Varadzinová

Zvláštní poděkování: Zuzana Daňková

Představení podpořili: Státní fond kultury MK ČR, ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha, Fond na podporu umenia u Slovenské republiky a Václav Dejčmar.

Foto: TANEC PRAHA, DOX

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN