Štítek: Miluji tě jak po smrti

Festival Open MANA

Nová představení ve Vršovickém divadle ve dnech 3.- 5.října

Open MANA zve 3.-5. října do Vršovického divadla na nová představení

Nové umělecké směřování divadla chtějí začátkem října v třídenním pilotním  festivalu Open MANA představit jeho iniciátoři Adam Halaš a Lucie Trmíková.  Krátce po Zažij město jinak se tak opět Vršovické divadlo a přilehlé prostory otevře veřejnosti. Od 3.-5. října uvede hned tři představení v nové dramaturgii, na které chce od nového roku přilákat své návštěvníky.

Vyústění dlouholeté spolupráce Jana Nebeského, Davida Prachaře a Lucie Trmíkové vedlo v roce 2011 k založení Jedl z.s. Po dohodě s vedením Vršovického divadla MANA budou jeho inscenace tvořit základní dramaturgickou linii. Začátkem října se tak v divadle a přilehlých prostorech uskuteční zahajovací otevřený festival Open MANA, představující nové umělecké směřování divadla.

Ve třech dnech proběhnou tři divadelní představení: Miluji Tě jak po smrti, Reynek/ Slova a obrazy z Petrkova, Dvojí domov /z Čepa v režii Jana Nebeského. Diváci v nich uvidí Davida Prachaře, Ondřeje Pavelku, Lucii Trmíkovou, Miloslava Königa v hudebním doprovodu Emila Viklického, Martina Dohnala, Miroslava Hloucala. Součástí festivalu budou i další doprovodné akce: v prostoru na ulici před divadlem BUSKING MANA, verni sáž obrazů Igora Korpaczewského či projekce fotografií Bohdana Holomíčka ve foyer divadla.

Cílem festivalu Open MANA je oslovení co nejširší veřejnosti, otevření divadla lidem všech věkových kategorií a představení nové dramaturgické linie jako uměleckého otevřeného prostoru, aby se Vršovické divadlo MANA stalo nejen významným kulturním centrem Vršovic, ale i důležitým bodem na kulturní mapě Prahy.

 

Program festivalu:

3.10.2017

17.30  BUSKING MANA – prostor na ulici před divadlem

18.00  Vernisáž obrazů Igora Korpaczewského vzniklých v průběhu repríz inscenace     Dvojí domov – foyer divadla

18.00 projekce fotografií Bohdana Holomíčka – foyer divadla

19.30  představení Miluji Tě jak po smrti – sál divadla

 

4.10.2017

19.30 představení Reynek / Slova a obrazy z Petrkova – sál divadla

21.00 projekce fotografií Bohdana Holomíčka – foyer divadla

 

5.10.2017

19.30  představení Dvojí domov / z Čepa – sál divadla

21.00  projekce fotografií  Bohdana Holomíčka – foyer divadla

Nenechte si ujít: 

Miluji Tě jak po smrti

Dvě velké básnické osobnosti Elsa Lasker Schülerová a Gottfried Benn, židovka a nihilista, který na rok propadl nacismu.

Dvě herecké osobnosti, Karel Dobrý /v alternaci s Miloslavem Königem/ a Lucie Trmíková.

Dva excelentní hudební skladatelé Martin Dohnal a Emil Viklický.

Dialog lásky a bolesti. Dialog dvou hudebních žánrů. Tvůrčí souboj. Radost ze hry, divokost a vášeň. A humor.

Reynek 

Představení věnované velkému básníkovi a grafikovi Bohuslavu Reynkovi. Slova a obrazy pronikající pod kůži, zarývající se do morku. Svědectví o dialogu duše s Bohem, který je někdy tak nesnesitelně daleko a někdy tak děsivě blízko. Slova a obrazy z Petrkova, fotky Bohdana Holomíčka a hudba Martina Dohnala.

Dvojí domov 

Prozaik a esejista Jan Čep ve svém díle často hovoří o druhém světě, který je našim očím skrytý, o druhém domovu, ve kterém, jak Čep věří „budou všechny věci přítomny zároveň a touha nebude utrpením, nýbrž slastí bez konce. Uvidíme se tam tváří v tvář, ne už jenom v zrcadle a podobenství a jizvy našich srdcí zatřpytí se jako hvězdy.“ Brány této druhé reality skrze texty Jana Čepa v inscenaci Dvojí domov otevírá Lucie Trmíková, David Prachař, Ondřej Pavelka a Jan Nebeský. Všechny jemné pocity i bouřlivá dramata duše Čepových textů skrze hudbu zvnitřní Martin Dohnal. Přímo na scéně vytvoří velkoformátové plátno malíř Igor Korpaczewski.

Simona Martínková 

Taneční magazín

 

 

Bizarní poetické setkání

Miluji tě jak po smrti, inscenace Jana Nebeského

Experimentální prostor NoD uvedl inscenaci Jana Nebeského Miluji tě jak po smrti, inspirovanou dvojicí německých expresionistických básníků první poloviny 20. století Gottfriedem Bennem a Else Lasker-Schüllerovou. Na jedné z prvních repríz 20. prosince 2016 je ztvárnili Lucie Trmíková a Karel Dobrý a šlo o podívanou zároveň lyrickou i bizarní.

Trmíková, která je také autorkou scénáře, se duchovně propojila s postavou emancipované básnířky. Nazíráno dnešní optikou sice příběh této osobnosti není příliš pobuřující – vždyť život nezávislý na mužích a na zavedených hodnotách je už u žen docela častým jevem – přesto z pohledu tehdejší doby muselo jít o něco nanejvýš nevhodného. Oproti docela lyrickému přístupu v básních Schüllerové vyjevoval Benn, povoláním patolog a vojenský lékař, témata smrti nebo práce s vnitřnostmi jako radostnou záležitost. Jistě by v tom šlo rozeznat i smutek a beznaděj nad stavem světa, ale v podání Karla Dobrého šlo o takové nadšení nad pronášenými verši, až si člověk vybavil všechny ty filmy se sadistickými postavami masových vrahů. V představení ovšem nešlo o to, že by postava Benna byl nějaký násilník. Oba básníci zápasili spíše se svými dušemi, a když své pohnutky přetavovali do tvůrčí formy, rozhodně nedbali na konvence.

O vynikajícím výkonu obou herců nemůže být pochyb. Umožnili nám plně prožít mezilidské drama v podobě milostného vztahu, okořeněného dobovými okolnostmi (zvraty v německé společnosti od první světové války po nástup nacistů a nenávist k Židům, což se týkalo i Schüllerové). Scéna i kostýmy pak plně odrážely úzus expresionismu, jeho snahu vše prezentovat v agresivní a neotřelé formě, což vrcholilo zejm. v poslední scéně, kdy Dobrý přišel v kostýmu zelené latexové ryby a Trmíková v černém šatu, ověnčena několika bílými kruhy a nevkusnou maskou, vše opět z latexu. Hudebním vrcholem cel& eacute;ho díla pak pro mě byla Bachova Fuga, jíž zahráli dva klavíristi v jakémsi kakofonickém kánonu, a umožnili zažít i nelibost a destrukci, plynoucí z takového podání jinak velmi harmonické hudební formy. To odráželo sebestřednost hlavních hrdinů, kteří nedbali na to, aby tvořili umění a významné životní okamžiky ve společném rytmu a naladění. Naopak, každý „hrál“ za sebe, podobně jako klavíristi.

Z podání tématu a vyřčených (či zazpívaných) básní je jasné, že se dva hrdinové příběhu milovali a projektovali to do své tvorby, byť jejich skutečný vztah trval krátce. Je pro mě však otázkou, co vyobrazení tohoto vztahu znamená pro dnešního člověka? Představení bylo určitě výjimečné tím, že prezentovalo skoro jen poezii, ať už verbální nebo vizuální skrze scénografii. Také připomenutí expresionismu má svůj smysl – někoho může stále bavit, zároveň vzdělá ty, kteří jej v praxi nepoznali. Jinak jsem ale nenašel příliš přesahů, které by se dotýkaly dnešního člověka. Možná je to otázka, která se týká tématu milostných vztahů na jevišti obecně – mohou být silné samy o sobě, ale co kromě touhy, vášně a neštěstí zdůraznit?

Tuto dramaturgickou výtku považuji za zásadní, na druhou stranu je to to jediné, co lze jinak skvěle zpracované inscenaci vytknout.

 

Alexej Byček

Foto: Jakub Novotný

Taneční magazín