Fotografická výstava ve znamení dřevotřísky a rodinných klanů

Na výstavě se můžete vyfotografovat i vy! Fotografická soutěž byla anonymní, i přes to ji dost ovládly rodinné klany.

Dlouho očekávaná velká výstava českých divadelních fotografií v pražském Obecním domě byla zahájena vernisáží. Jaké dojmy má její návštěvník? Tak trochu rozporuplné…

Výstava „Česká divadelní fotografie 1859–2017“ nabízí rovněž bohatý doprovodný program a u její příležitosti vyšla i stejnojmenná kniha. Expozici složenou nejen z fotografií si můžete prohlédnout do 24. června 2018.


Historický exkurs

Vlastní výstavu tvoří dva velké sálové prostory. V tom prvním je samotná historická výstava fotografií z divadel, ale rovněž doplňujících malířských portrétů, divadelních plakátů a tiskovin.

Je velmi diskutabilní, zda se do secesních prostor Obecního domu hodí  téměř brutalistická výstavní expozice postavená na drsné dřevotřísce jako dominujícím materiálu?


V secesním sále plném dřevotřísky

Jinak se dá říci, že je výstava historickým exkursem do obrazových dějin českého divadla. Škoda, že například v sekci divadelních plakátů nezbylo místo na díla grafické rodiny Bromových pro tehdejší pražské Divadlo Jiřího Wolkera (nyní Divadlo v Dlouhé). Mezi historickými divadelními tiskovinami by měl mít své nezastupitelné místo i uznávaný časopis Repertoár malé scény.

Součástí expozice jsou i divadelní plakáty

Pokud budeme mít na zřeteli samotnou divadelní fotografii, tak je nesporným vrcholem této části expozice psychologický portrét herce Ilji Racka od Ester Havlové.

Závěrem – úplně v čele celé místnosti – završuje tuto část výstavy pro návštěvníky interaktivní možnost portrétování se. Problém je v tom, že onen velký prostor – kromě reflektorů – v ničem neevokuje divadlo jako takové. Pouhá „banální“ křesla. Žádný náznak kulis, prostředí šaten či zákulisí… Prostě, absolutně NIC, co by návštěvníkovi výstavu a potažmo divadlo evokovalo!

Fotografie z pantomimického představení Etudy, Divadlo Na zábradlí (Režie: Ladislav Fialka, Scénografie: Boris Soukup). Foto: Jaroslav Krejčí, 1960, Fotografický fond

Při slavnostním zahájení byli ve středu 9. května v rámci vernisáže velké výstavy českých divadelních fotografií oznámeni rovněž laureáti soutěže „Přehlídka divadelní fotografie“. Oceněnými fotografy na prvních pozicích jsou Jakub Hrab, Adéla Vosičková a Jiří Drbohlav. Do soutěže se přihlásilo 121 tvůrců s 1 348 fotografiemi z let 2015–2017.


Vítězná díla fotosoutěže již nebyla v dřevotřískovém hávu

Oceněné snímky zcela určitě zaujaly. Určitě nejen členy poroty a rodinné příslušníky oceněných. To absolutně bez diskuse. Ale…

Avšak celé expozici vévodí letos neoceněná díla Viktora Kronbauera – uprostřed sálu. Ačkoli – jak předseda poroty velmi uznávaný divadelní fotograf Josef Ptáček zdůraznil – že hodnocení bylo striktně anonymní, můžeme tu vidět fotografie Josefíny Rašilovové, která fotografuje svou maminku Vandu Hybnerovou. A vítěznou cenu si odnáší Jakub Hrab za fotografii z divadla Archa. Jehož zakladatelem a současným ředitelem je Ondřej Hrab! Jistě nikoli náhodné shody jmen… 

První cena Kategorie – Inscenace/divadelně-performativní projekt – JAKUB HRAB (Obyčejní lidé, Divadlo Archa)

Mezi vystavenými díly jsem citelně postrádal díla z objektivů Petra Našice, Michala Hančovského či Pavla Štolla. Ta jména zcela jistě patří k trvalým pilířům české divadelní fotografie. Zvláště Štoll je jejím žijícím klasikem.

I přes drobné výhrady stojí výstava v pražském Obecním domě za vidění. Návštěvník by si z ní měl udělat svůj fotografický obrázek. A to nejen před reflektory v tom banálním křesle.

Foto: archiv, Jaroslav KrejčíJakub HrabLuděk Neužil

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Vizuální show – Resolution

Hned počátkem kalendářního roku Taneční magazín opravdu zaujala inscenace Jany Vrány „Resolution“ v produkci a na prknech pražské experimentální scény NoD, při klubu Roxy. Nasadila velmi vysoko laťku kvality pro další hodnocené inscenace.

Když jsem si ještě před představením Jany Vrány „Resolution“ pročítal některé kritiky a recenze renomovaných tanečních odborníků a publicistů, přišla mi jedna věc trochu prapodivná. A dlužno říci, že byla společným jmenovatelem veškerých již publikovaných materiálů. Uznávaní kritici tuto inscenaci nemohli jaksi „pevně uchopit“ (pozor, opravdu se nejedná o pochopení!). Až na místě – v divadelní pražské tanečně experimentální Mekce NoD, při pražském klubu ROXY – mi bylo vše jasné. Celá inscenace se totiž poměrně vymyká tradičním i moderním tanečním představením. Má výrazně výtvarný náboj. Hned v úvodu proto musím vyzdvihnout i nadmíru složitou práci producentky představení Kateřiny Vítkové z NoD.

 

Možná, že jsem i byl (oproti předešlým kritikům a recenzentům) poněkud ve výhodě. Nejen tím, že jsem „Resolution“ viděl později a představení bylo již víceméně usazenější a propracovanější. Navíc, zcela jistě bez premiérové nervozity. Ale především – ač to může znít na první dojem paradoxně – „zásluhou“ defektu divadelní techniky! K technickým komplikacím došlo, při mnou sledovaném lednovém uvedení v NoDu, přibližně ke konci první čtvrtiny představení. Celý úvod se tím pádem opakoval. A já měl tím jedinečnou a neopakovatelnou možnost celé nosné nástupní entrée vidět dvakrát.

Jana Vrána v kostce hlavní ideu „Resolution“ charakterizuje ve změně. Můžeme to chápat jako změnu pohledů, náhledu na život, stylů, přístupů i v širším smyslu slova jako určitý vývoj. Jedná se však i o změny žánrové, výrazové a v hlavní řadě technické. Ať již technicky tanečně, pohybově, ale zejména v práci s jinými technicko-výrazovými médii. To vše celé bezmála hodinové představení Jany Vrány beze zbytku naplňuje. Jak již jsem úvodem nastínil, jedná se o skutečně revoluční pojetí výrazu. Nejen ilustrativně doplňujícími prvky jsou v případě Jany Vrány a je jího týmu světelně obrazové efekty a filmové dotáčky. Zde bych proto na roveň hlavní interpretky přiřadil i autora interaktivní projekce a animace Pavla Karafiáta, režiséra působivé filmové dotáčky Pavla Raeva a animátorku Elišku Podzimkovou. Vedle nich si chválu zaslouží rovnež světelný „inženýr“ Radek Pytelka, DJ Alyaz v jehož kompetenci zněla veškerá doprovodná hudba a fotograf vizuálu Michal Hančovský. Jejich práce nejen dotvářela celkový vjem i dojem, ale v mnoha momentech pro hlavní interpretku i spoluvytvářela situace a děj!

Jana Vrána celý svůj autorský scénář podmiňuje autobiografickými zážitky. A musím uznat, že je to na jejím prožitku velmi cítit. Do celé inscenace se ponořuje až po krk. Ale místo jí zbývá i na sympatický a velmi potřebný nadhled.

I když vlastní asi pětiminutovou filmovou dotáčku s hlavní protagonistkou může někdo považovat pouze za povrchní efekt, já ji tak ale vůbec nehodnotím. Jana Vrána se dostává do jiných prostředí, evokuje tím svůj konkrétní životní boj. Přibližuje divákovi svůj vlastní subjektivní příběh. A v žádném případě se zde protentokrát určitě nejedná o to, aby si oddechla mezi jednotlivými fyzicky a choreograficky (a místy až akrobaticky) složitými tanečně výrazovými čísly.

Velmi hodnotím i záblesky mírného humoru, nadhled a sebeironii hlavní představitelky, scenáristky i režisérky Jany Vrány. Možná, že někomu bude připadat mírně lascívní její „falický“ tanec s mečem. Jinému možná bude vadit a připadat mu „polopatistické“ krákání vrány ihned v úvodní hudbě? Mně to však v žádném případě nevadilo. Tanec s mečem byl vypointován. A úvodní krákání beru i jako osobitou znělku Jany, když již nosí své ptačí jméno.

Vrátím se ještě i k onomu tanci s mečem. Byl připraven vskutku kosmopolitně. Maskou mohl připomínat tradiční japonské divadlo kabuki. Jinými částmi kostýmu zase náladu a styl českého Vláčilova filmu „Markéta Lazarová“. Nicméně, diváky právě v úvodu vtahoval do vnitřního i vnějšího světa Jany Vrány. Byl nositelem nálad, zvratů i pochyb. Dokumentoval pestrost života, možnost výběru. Prostě, vše bylo – ač za použití moderní techniky – autentické a velkou měrou oslovující.

Velmi vhodným – a patrně i shodou náhod souznějícím – doplňkem představení byla nesmírně zajímavá výtvarná výstava „Trikadelia“ Jaroslavy Kadlecové, Veroniky Vlkové, Jakuba Geltnera, Jana Gemrota, Davida Možného a Jana Šrámka. Prostřednictvím videa a dalších médií oslovovala diváka stejně intenzívně jako tancem a obdobnými výtvarnými prostředky Jana Vrána.

Závěrem zbývá i vyzdvihnout kvalitně (textově, graficky i tiskem na excelentním papíru) vytvořený divadelní program.

Suma, sumárum – představení „Resolution“ patří k průlomovým na taneční scéně. Zaslouží si velkou pozornost i obdiv. A klidně by se mohlo jmenovat REVOLUTION.

 

FOTO: produkce NoD

Michal Stein

Taneční magazín