Rozhovor s tanečníkem a držitelem cen Thálie Ondřejem Vinklátem

„Tanec je univerzálním jazykem“

Trojnásobný držitel ceny Thálie za své baletní kreace Ondřej Vinklát, se k tanci dostal přes sportovní gymnastiku. Absolvoval Taneční konzervatoř, pak přišlo angažmá v Bohemia Baletu, několik let byl sólistou baletu ND v Praze. Od roku 2015 je členem tanečního souboru DEKKADANCERS, kde působí nejen jako tanečník, ale i choreograf. Podle něj je tanec krásný a tančit ještě krásnější. Tanec je prostě univerzálním jazykem. A patří k lidem, pro které je práce, také jejich koníčkem.

K baletu jste se dostal přes sportovní gymnastiku, když se na jeden z tréninků přišla v roce 2001 podívat tehdejší šéfka baletu Divadla F. X. Šaldy ve vašem rodném Liberci Vlasta Vindušková s choreografem Gustavem Skálou, hledali právě kluka do představení Podzimní karneval. Vy jste zaujal a roli získal. Pamatujete si ten pocit, když jste se poprvé ocitl na jevišti?   

„Pamatuji. Připadal jsem si tam jako Alenka v říši divů. Ta koncentrace všech přítomných na jevišti v čase a prostoru, hudba, světla, ale také pocit, že nevím, co přijde dál, mě asi bavil už tehdy. I když vzpomínám si, že jsem byl víc nervózní, než že bych si výstup užíval, jelikož jsem si opravdu nebyl jistý tím, co mám dělat… A bylo to tím, při zkoušení jsem nedával pozor a pořád jsem lítal někde kolem, dělal stojky, přemety, a hrál si s rekvizitou, kterou byl míč.  No, a to by v tom byl čert, abych se koncentroval na pokyny pana choreografa… Když mě pak Gustav chtěl obsadit do první premiéry, pořádně mě rozhodil, a raději jsem se přimluvil za alternaci. Tak jsem nakonec dělal až premiéru druhou. Byl jsem za to upřímně rád!“

 Byl to právě Gustav Skála, kdo, dá se říct, může za to, že jste se v deseti letech ocitl v Praze, když jste začal studovat klasický tanec na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy, kterou jste v roce 2011 absolvoval. A již během studií jste byl členem tanečního souboru TKP Bohemia Balet a v roce 2012 jste nastoupil do ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste v Donu Quijote, Louskáčkovi, Valmontovi, Malé mořské víle, Sněhové královně… Jak na to intenzivní taneční období vzpomínáte? Která z rolí Vám byla nejbližší?

„Hezky i tíživě. Začátky byly nejtěžší ale i nejkrásnější. Na škole jsem byl hodně divokým a neposlušným studentem, který v šestém ročníku zapnul, a dokonce pochopil, co je na tanci a divadle tak krásné. Po absolutoriu přišlo angažmá v Bohemia Baletu, kde jsem se hodně naučil, a se kterým jsem objel nejen celou ČR ale i svět. No a následně přišlo angažmá v baletu ND. Nové prostředí, noví kolegové a kamarádi. Dostal jsem mnoho krásných příležitosti, za které jsem opravdu vděčný. Zároveň jsem ale také postupem času poznal, jak divadlo funguje zevnitř, a to už s kumštem nemá pranic co společného. Nicméně rolí krásných bylo hodně, a užil jsem si je dosyta.“

Dumka – foto Pavel Hejný

V 21 letech jste poprvé obdržel cenu Thálie za roli Romea v baletu Romeo a Julie. Další Thálie přišla o čtyři roky později za roli Vyvoleného ve Svěcení jara v rámci inscenace Timeless a třetí v roce 2020 za roli Josefa K v baletu Kafla: Proces. Co to pro Vás znamená? 

„Je to pro mě ocenění za snahu být celým tělem a duší někým jiným. A je opravdu krásné na hodinu až dvě žít osud někoho jiného a paralelně ten svůj… zní to možná přehnaně filozoficky, ale opravdu to jde! Všechny ze zmíněných rolí jsem měl svým způsobem rád. I když u Vyvoleného jsem neměl daleko k tomu, abych ho nenáviděl. Tam to byl největší boj.“

Svěcení jara – Ondřej Vinklát , foto Martin Divíšek

Koncem roku 2019 jste se s ND rozloučil svým posledním představením Kyliánovým programem Mosty času. Nelitoval jste svého rozhodnutí, že jste zlatou kapličku opustil?   

„Nebylo to lehké rozhodnutí a dozvuky pochybností ke mně přilétají do dneška. Podvědomě jsem ale věděl, že ND není tak úplně místo pro mě už pár let před tím. Být tanečníkem na naší první scéně (a nejspíš nejen tam…ale nemám jinou zkušenost) si nese svou daň. A s kariérním postupem pak o to větší. Měl jsem pocit, že o něco přicházím, a když do toho později přišel i nesoulad s vedením, bylo rozhodnuto. Kdyby ale nepřišel jasný signál v podobě zákulisní nedůvěry z jeho strany, nejspíš bych v souboru byl dodnes. Asi bych si jinak nepřipouštěl, že moje srdce nepatří pouze tam. Díky vystoupení ze souboru se ale dnes můžu věnovat choreografii, tancování, a hudbě zároveň. Taková symbióza by v opačném případě nebyla možná. Samozřejmě že jsem přišel o krásné role, krásná jeviště a hlediště, která byla většinou vyprodaná, a také o řadu skvělých kolegů. Ale převládá pocit, že jsem udělal dobře a lépe bych určitě nemohl.“

Chvění – Ondřej Vinklát a Aya Watanabe  ,foto Pavel Hejný

Od roku 2015 jste členem tanečního souboru DEKKADANCERS, který vznikl v roce 2009, a zde nejen tančíte, ale také působíte jako choreograf. Čím je Vám toto nevšední taneční uskupení blízké? 

„Především svým osazením. Všichni, kdo v souboru působí, jsou mí dobří přátelé. Jeden z nejlepších klaunů na světě Slava Polunin řekl: „Ať děláš, co děláš, dělej to jen s těmi, které chceš obejmout“. No a my se obejmout nejen umíme, ale dokonce to děláme i rádi, a ještě se společně umíme zasmát. A to děláme taky rádi.“

Romeo a Julie – Ondřej Vinklát – foto Pavel Hejný

V náročné covidové době se Vám podařilo připravit choreografie – pro DEKKADANCERS (A. I.), ve spolupráci s Viktorem Konvalinkou a Štěpánem Pecharem, pro balet DJKT (Princezna se zlatou hvězdou), ve spolupráci se Štěpánem Pecharem a pro balet Jihočeského divadla baletní představení Mechanický pomeranč (ve spolupráci s Tomášem Rychetským) nebo pro festival Lípa Musica Stabat Mater. Čím Vás práce choreografa naplňuje?  

„Celý proces tvorby. Od prvního nápadu do první opony. A to i přes všechny překážky, které během tvorby musíme překonat. Někdy to bolí více, někdy méně, ale bolí to vždycky. Naštěstí převažují okamžiky, kdy si řeknu: „Jo, má to smysl!“ Musí to ale být látka, které věřím. Pak se cítím být na správném místě.“

Ohad Naharin decadance, foto Martin Divíšek

Kromě toho, že jste vynikající tanečník, skvěle hrajete na piano, zpíváte a také komponujete. A svoji hudbu jste také zapojil např. v Dumce pro Národní divadlo. Dočetla jsem se, že s Tomášem Vondrovicem skládáte písničky a chtěl byste vydat album… A co rád posloucháte v soukromí?

„S Tomášem Vondrovicem písničky neskládám, ale kujeme spolu pikle v tandemu choreograf a režisér už pár let, a tak jsem zvědavý, jestli se toho dočkáme. Tomáš je úžasně vzdělaný člověk s velkým přesahem do filozofie, a hovory s ním jsou naprosto jedinečné a inspirativní. Většinou si otevřeme láhev vína, pojídáme u toho něco dobrého, povídáme si pak několik hodin, a zapisujeme si poznatky, které by se mohly hodit do našeho společného počinu. Zatím z nás něco kloudného vypadlo vždycky. Teď to ještě dobře zrealizovat.

No a hudba? Teď už rok a půl skoro denně Mac Miller. To je láska veliká. Zejména jeho alba Circles, Swimming, The Divine Feminine, a GO:OD AM. Pak poslouchám Erikah Badu, Anderson. Paak, Monkey Bussines, J.A.R., také novou desku Romana Holého – Strážce klidu vol. 1, a mnoho dalších podle nálady.“

Gods and Dogs – Sergej Gherciu

V jednom rozhovoru jste řekl: „Tanec je naprosto univerzálním jazykem. Není zapotřebí mluvit, abychom sdělili pocit či myšlenku. Pohyb říká o lidech víc, než si mnoho z nás myslí. Prozradí na nás úplně všechno. Pro mě tanec byl vždy prostředkem k tomu být svobodný a naplno přítomný. Každý okamžik prožít každičkým milimetrem svého těla. Rozpustit se v hudbě a být jí. Zapomenout na čas, a zapomenout na problémy, které nás na tomto světě obklopují.“ Platí to stále?

„Platí. Tanec je krásný! A tančit ještě krásnější.“

Cacti – Ondřej Vinklát -foto Martin Divíšek.

Umíte odpočívat? Máte raději aktivní nebo pasivní odpočinek?

„Umím. Mám to štěstí, že má práce je i můj koníček. Někdy je ho trochu moc to je pravda… a když, sednu si za klavír a skládám muziku. Pak si užívám výletů do přírody. Našel jsem si vztah k běhání. Pak miluji saunu. No a na pivo taky zajdu… aby to nevypadalo zas tak idylicky. I když dobře načepovaná Plzeň a přátelé kolem, to je idylka veliká.“

Děkuji za rozhovor

Don Quijote – Alina Nanu a Ondřej Vinklát – foto Anna Rassmusen

 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

»LA MAR« nově a v ALTĚ

Obnovená premiéra počátkem listopadu. Zcela v novém obsazení. Ve „švédském“ provedení.

DANA PALA CREATIVITY company představuje taneční inscenaci „La Mar“ ve zbrusu novém nastudování! V díle na motivy pohádky H. Ch. Andresena „Malá mořská víla“ se představí Hanna Nussbaumer (AUS & SWE) a Viktor Konvalinka (CZ). Choreografii Dany Pala, ve které je hlavním tématem vztah mezi mužem a ženou, můžete vidět v pražském Studiu Alta v Holešovicích. Premiéra v novém obsazení se zde uskuteční 8. listopadu 2019 v 19.30.

Inscenace pokračuje v linii prolínání tance se scénografií a diváci mají možnost vidět pečlivou choreografickou práci s rozličnými elementy na scéně. Dílo je doprovázeno originální hudební kompozicí Jiřího Lukeše. Inscenace byla roku 2017 oceněna v Šanghaji na festivalu Dance Stages. Nyní ji nově nastudují tanečníci z profesionálního švédského souboru Norrdans.

Choreografka Dana Pala, která tvoří hlavně v České Republice, Španělsku a Německu vede mimo jiné také taneční školu moderního tance v Mělníku u Prahy. Hlavní myšlenkou její tvorby je vznik tanečních projektů, workshopů a propojení různých uměleckých disciplín z oblasti současného tance, hudby, scénografie, architektury i multimediálních technik.

Viktor Konvalinka (tanec)Po absolvování Pražské taneční konzervatoře se stal členem Českého národního baletu, kde byl v roce 2006 jmenován sólistou. Vystupoval jako sólista v klasickém repertoáru, moderních baletech a současné choreografii. Během svého působení zde nastudoval mnoho děl renomovaných choreografů, jako jsou Jiří Kylián, Ohad Naharin, Mats Ek, Jiří Pokorný, Jacobo Godani, Youri Vamos, Petr Zuska, Jan Kodet a mnoho dalších. V roce 2009 založil taneční company DekkaDancers. V roce 2015 získal za své vynikající sólo v „Decadance“ Ohada Naharina v Národním divadle, cenu Thalia v kategorii „Tanec a pohybové divadlo“. Od roku 2015 působí v taneční company Norrdans.

Hanna Nussbaumer (tanec) Po maturitě na Ecole Ballet School v Sydney v Austrálii v roce 2013 promovala v Londýně na Rambert School of Ballet and contemporary dance. Během svého pobytu zde měla příležitost spolupracovat s Rambert Dance Company. Poté pokračovala v magisterském studiu na London School of Contemporary Dance. V roce 2013 nastoupila na praxi v dánském tanečním divadle. Do Norrdans nastoupila v lednu 2015. Nyní tančí na volné noze a spolupracuje například v ČR s Janou Burkiewiczovou.

Foto: Andrea Barcalová 

TANEČNÍ MAGAZÍN

Festivalová pocta režiséru PETRU WEIGLOVI

Rusalka  na velkém filmovém plátně během televizního festivalu ZLATÁ PRAHA přinesla emotivní zážitky

Festival ZLATÁ PRAHA se připravuje dlouho dopředu. Režisér Petr Weigl  se na jeho letošní 55 .ročník velice těšil. Jenže…  Smrt přišla dříve. Česká televize se tedy rozhodla během festivalu ZLATÁ PRAHA uctít památku slavného  českého televizního, filmového i divadelního režiséra.

Filmový i divadelní režisér Petr Weigl ( * 16. března 1939 – † 14. července 2018) na archivním snímku s cenou Thálie za celoživotní přínos divadlu  (v roce 2016)

Večer 20. září byl tedy koncipován jako Pocta Petru Weiglovi.  Na programu byla Rusalka“ – filmové zpracování. Hned v úvodu večera zavzpomínal Tomáš Motl, výkonný ředitel ČT art a ředitel festivalu ZLATÁ PRAHA, na Petra Weigla a uvedl vzácné hosty. Tomáš Motl říká: „Celovečerní film Rusalka má pro nás veselou i smutnou příchuť. Tento film na velkém plátně, což nemáte možnost vidět často, je velmi unikátní zážitek.“

Diváci se zúčastnili besedy s hlavními protagonisty filmu Rusalka,  vyslechli si  vzpomínky Libuše Márové, Gabriely Beňačkové, Libora Peška a Milana Kňažka.

Libuše Márová (ztvárnila Ježibabu) vzpomíná: „Petr Weigl o svém životě nikdy moc nevyprávěl. Vlastně toho o něm moc nevím. Náš vztah byl čistě pracovní. Vážila jsem si ho, byl to nejen režisér, ale také dirigent.“

Libor Pešek (dlouholetý kamarád): „Petr byl společný otec všech lidí. Ale také měl pocit, že má vždy pravdu, hraničilo to až s povýšeností.  Na druhou stranu vyvážil tuto svou vlastnost tolika kladnými rysy… Bylo opravdu štěstí, že byl mým kamarádem.  Znali jsme se natolik, že poslední léta jsme už ani nemluvili, jen jsme se ‚přiblble‘  usmívali.“

Gabriela Beňačková  (zpěv – Rusalka): „Měli i neměli jsme se rádi. Byl komplikovaná osobnost. Byl ke mně velice přísný.  Ale uznávám, že to byl velký režisér.“

Milan Kňažko (princ): „Možná se říká, že jsem byl jeho obětí v práci, ale to není správně řečeno, s tím nesouhlasím.“

Protože čas utíkal, hned po těchto vzpomínkách hlavních protagonistů  běžel krátký film, který divákům přiblížil osobnost a život Petra Weigla (narozen 19. 3. 1939). Ten sdílí své pocity takto: „Umění vzniká z bolesti, nevznikne jen tak. Měl jsem to štěstí, že jsem uměl cítit hudbu, ztvárňovat hudbu, měl jsem dar imaginace“.

A samotná „Rusalka“? Tomáš Motl měl samozřejmě pravdu, když uvedl film se slovy, že „…velké plátno přináší unikátní zážitek“. Naprosto  souhlasím. Milovníci opery museli být doslova dojati až k slzám.  Ačkoliv nejsem zarytým stoupencem oper a upřednostňuji samozřejmě spíše tanec,  „Rusalka“ mi pronikla hluboko  do duše a do nejvyšší možné míry  jsem soucítila s nešťastnou bytostí, kterou tak dokonale vystihla Magda Vášáryová.  Petr  Weigl také zvolil pro roli Rusalky jímavý hlas Gabriely Beňačkové, ale filmovou hlavní roli svěřil Vášáryové.  Pronesl dokonce dost ostrá slova směrem k Beňačkové: „Ty zpívej, ty nehraj“. Možná v tu dobu byla tato slova pro citlivou Gabrielu Beňačkovou krutá, ale na druhé straně nebylo věrohodnější  herečky pro roli Rusalky  než Magdy Vášáryové.

Petr Weigl také řekl: „Nechtěl jsem dělat jen operu, vždy jsem chtěl dělat drama“.  A to se mu dokonale povedlo.  Při obsazování operních  snímků dával přednost hercům. Vybral nejlepší možné herce, nejlepší možné zpěváky, proto je jeho „Rusalka“ těžko něčím a někým překonatelná. Však také sopranistka Gabriela Beňačková zpívala roli Rusalky jako historicky první na scéně Metropolitní opery v New Yorku.

Výkony všech herců v „Rusalce“ jsou dechberoucí a člověku dlouho zůstávají v mysli všechny emoce, které tyto nešťastné, zrazované i obletované a milované bytosti prožívají. Rovněž prostředí bylo zvoleno s citem, těžko by se dalo vybrat lépe a momenty, kdy doc házelo k čarodějným přeměnám, přimějí diváka zírat s otevřenými ústy.

Každý malý detail filmu „Rusalka“ je propracovaný do posledního místa, ocitáte se ve světě pohádkových bytostí poznamenaných lidskými vlastnostmi.  Moudrá Ježibaba všechno ví a není zlá, jen vševědoucí a umí podle toho věci zařídit.  Rusalka, její sestry i otec se zmítají v bolesti způsobené lidskou  nestálostí  a pomíjivou vášní, která nakonec hlavní  aktéry dramatu zahubí, zkrátka, jak už to bývá.

Rusalka“ patří k nejznámějším dílům Antonína Dvořáka.  Předlohou mu byla „Malá mořská víla“, ale čerpá i z dalších zdrojů, např. z dramatu Gerhardta Hauptmanna „Potopený zvon“ či ze světa Erbenových balad. Světová premiéra „Rusalky“ se  uskutečnila 31. března  1901 v pražském Národním divadle pod taktovkou Karla Kovařovice a s Růženou Maturovou v titulní roli.

Foto: MTF ZLATÁ PRAHA

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN