Rozhovor s choreografkou, režisérkou a tanečnicí Lenkou Vagnerovou

„Tanec si mě vybral sám“

Lenka Vagnerová sama přiznává, že si ji tanec vybral sám a ona jej následovala. Jako tanečnice byla  třikrát nominována na Cenu Thálie. Velice brzy začala tanec učit, a  v roce 2012 založila taneční divadlo Lenka Vagnerová & Company. Působí také jako choreografka a režisérka nejen ve své company, ale spolupracuje i s různými scénami v Čechách, jak na operetních, tak i novocirkusových projektech.

V dětství jste se věnovala gymnastice, tanci a od šesti let také baletu. Čím jste chtěla být?

„Na základní škole jsem vždy chtěla být archeoložkou. Pokud se ptáte na tanec,  tak ten si mě vybral sám a já jen poslouchala a následovala. A taky hodně makala“

Táhlo Vás to na divadelní prkna?

„Ano. Od dětství tam byla fascinace tím prostředím, okouzlila mě vždy magie, která se vytvářela na scéně, moc ráda jsem chodila do divadla.“

Stala se z Vás úspěšná tanečnice a za své kreace jste byla třikrát nominována na Cenu Thálie. Byla jste vyhlášená za Taneční osobnost rok 2003. Podle České taneční platformy jste se v roce 2005 stala Tanečnicí roku. Po čase jste se s aktivní taneční kariérou rozloučila. Jako tanečnice jste prošla tanečními technikami jako graham, limon, jazz… až jste se našla v současném tanci. Čím Vás zaujal? 

„To nebylo ze dne na den, že by si člověk řekl, že se bude věnovat jiné „technice“. Vše byl kontinuální proces a vývoj. Čím více se člověk z různých technik naučí, opravdu se nimi intenzivně protancuje a detailně je pochopí, tím více je schopen rozklíčovat jaký pohybový slovník je ten, který jej interpretačně nebo choreograficky naplňuje. Každý tanečník by měl mít perfektně zpracované tělo, vnitřní logiku i koordinaci. K tomu všemu techniky (a ne jenom k tomu) slouží. Jsem velmi vděčná, že jsem měla tu možnost vyrůstat v době i v prostředí, kde se na kvalitu a hloubku výuky všech technik velmi dbalo.  Teprve potom, až dojde k jistému poznání, může tanečník dosáhnout interpretační svobody a začít naplno hledat a experimentovat.“

Velice brzy jste začala tanec učit. A tak jste na HAMU vystudovala pedagogiku moderního tance. Pravidelně vedete workshopy a vyučujete taneční metodu „Talk though you boby“ v tanečních souborech, divadlech, školách na mezinárodním poli.  Co Vás na práci pedagoga baví a proč právě techniku, která je založena na „principu těla jako loutky“? V jednom rozhovoru jste k tomu řekla: „Pochopit tělo a jeho funkčnost je zásadní v každém druhu tance.“

„Pedagogika je o sdílení, předávání, motivaci a empatii. Pokud na sále pracujete s lidmi, kteří mají zájem se něco dozvědět, osobně se posouvat, nebo prostě jen tak přijít zažít společnou práci, tak je to obohacující pro obě strany. Moji výuku bych nenazvala technikou, ale spíš metodou, nebo návodem jak přemýšlet o těle komplexněji, že tanec není pouze fyzická stránka, zažité vzorce, ale také koordinace mnoha faktorů. Interpretační kvalita není pouze v technicky dokonalém zvládnutí pohybu (to se samozřejmě předpokládá právě absolvováním již zmiňovaných technik), ale další polovina je v pochopení obrovského spektra pochodů v těle a mysli.

To vše je navíc ještě spojeno s osobností interpreta. Pokud má nedostatek pokory, tolerance a výrazné ego, tak je ten proces edukativního růstu často zablokovaný.“

V roce 2012 jste založila taneční divadlo Lenka Vagnerová & Company a první představení, které jste uvedli, bylo Jezdci. Od té doby jste vytvořila řadu autorských představení – Panoptikum, Amazonky, Lešanské jesličky, Gossip, Riders, María de Buenos Aires, La Loba, Mah Hunt. Co Vás přivedlo k založení právě tanečního divadla? Byla to touha mít všestranný dohled nad inscenací, nejen dělat choreografii? Splnilo se Vám to?

„Lidé se mě často ptají, jaké mám mety, jaké jsem měla cíle. Neměla jsem žádné, pouze zvládnout to, čemu se věnuji na sto procent. Nemám ráda odfláknutou práci, nemám ráda věci napůl. Nechávala jsem vždy život plynout kolem sebe, pozorovala okolí, a když byl čas na nějaké rozhodnutí, tak jsem je uskutečnila. Tak to bylo i s company. Když jsem cítila, že potřebuji vytvořit představení, které mohu formovat od úplného zrodu po konec, požádala jsem o grant. Berete na sebe velkou zodpovědnost vůči týmu, divákům i institucím, které představení podpoří, ale současně získáte tou samostatností tvůrčí svobodu a pokud vy i tanečníci věříte smyslu celého procesu, tak se ta energie v inscenaci nasčítá.“

Jako choreografka působíte nejen ve své company, ale spolupracujete s různými scénami v Čechách, jak na operetních, tak i novocirkusových projektech. V ND v Praze jste dělala choreografii na představení Poe, v MDP na inscenaci María de Buenos Aires. Za své choreografie jste obdržela řadu ocenění. Čím Vás choreografii tak fascinuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Fascinuje mě lidské tělo, jeho možnosti a schopnost výpovědi beze slov. Působím v oboru již pár let, ale nikdy mě nepřestane fascinovat, jak jsou možnosti pohybového projevu pestré a nevyčerpatelné. A pak je samozřejmě ta vizualizace choreografií, k čemu slouží, jestli umí přenést konkrétní emoci nebo situaci, jak s ní pracovat v celku, v kontextu dalších složek, …, miliony otázek na které mě zajímá u tvorby sama sobě odpovědět.“

Několik let jste pracovala také v zahraničí např. ve švédském souboru Norddans. Co Vám zahraniční zkušenost dala?

„V zahraničí jsem začala pracovat velmi intenzivně už od ukončení HAMU. Nejdřív interpretačně, posléze jako pedagog a choreograf, rehearsal director. Je to jako s těmi technikami. Čím víc poznáte, tím větší nadhled, pokoru a pochopení můžete získat. Jste jen malinký článek v obrovském oceánu famózních umělců. Každému tanečníkovi, který má pocit, že už vše umí a není co dál rozvíjet, nebo je věčně nespokojený s tím co má, bych doporučila zúčastnit se konkurzu některého z velkých souborů a konfrontovat se se světem skvělých interpretů.

Každá země má jiné podmínky pro tanec, tak k tomu musíte přistupovat. O tom se vede množství debat. Ta kvalitní práce a zodpovědnost je vždy ale jen jedna, nezávisle na podmínkách. Snažím se maximálně, jak jen umím, za podmínek které máme, podporovat tanečníky v jejich rozvoji, budovat taneční žánr u nás a přibližovat náš obor divákům. Asi právě proto, že věřím, že to má u nás smysl. Nic nám nespadne jen tak z nebe, každý detail provozu souboru má za sebou kvantum práce. O to víc si každého toho malinkého detailu vážím.“

Působíte také jako režisérka – ND (Poe), MDP (María de Buenos Aires), Divadlo Minor (Sněhová královna, Robin Hood) a představení v Lenka Vagnerová & Company. Do svých projektů obsazujete tanečníky i netanečníky. Připravujete nový projekt? Na co byste pozvala k Vám do divadla? 

„Nedávno jsme odpremiérovali v Praze první etapu specifického konceptu Corpo Gourmet, který vniknul ve spolupráci souborů Lenka Vagnerová & Company a Alquimia Escénica z Mexika. Toto kulturní a umělecké propojení dvou souborů, interpretů odlišných kultur, vzájemné předávání vědomostí, učení se jeden od druhého, porozumění různých světů je pro celý tým nesmírně obohacující. Po stránce umělecké, edukativní ale i po stránce provozní. Navíc žijeme v době, kdy je vzájemná spolupráce zemí velkým tématem. Na podzim 2023 chystáme premiéru pohádky v koprodukci s divadlem Minor. Na toto se nesmírně těším.“

Jste maminkou dvou dětí. Láká je také svět tance a divadelních prken?

„Nechávám jim svobodu poznávat a nasávat možnosti všeho druhu. Pokud někdo z nich bude mít sklony k divadlu, bude to jejich rozhodnutí a musí si na to věkem přijít sami.“

 Patříte k lidem, pro které je jejich práce koníčkem?

„Tanec pro mne nikdy nebude práce a taky to slovo celý život neumím vyslovit v kontextu toho, co dělám. Nikdy neřeknu „jdu do práce“ a vždy mě zarazí, když to od jiných slyším. Jsem přesvědčená, že tuto profesi musíte milovat, i když se vám stane denním chlebem. Pokud jako tanečník začnete pouze počítat hodiny a faktury, sedět s jedním prstem na zkoušce na mobilu, začnete být se sebou spokojení, tak je to slepá ulička. Samozřejmě je vše velmi individuální, záleží na konkrétním projektu, představení a lidech. O lidech to celé je.

Současně naše profese potřebuje férové ohodnocení tak, jako jakákoliv jiná profese (práce jestli chcete). Je velmi důležité podporovat řádné ohodnocení tanečníků a dalších s námi spolupracujících umělců. Snažím se o vytvoření důstojných podmínek pro tanec, které tady leta ve srovnání se zahraničím chyběly a pořád mnohdy chybí. Ta profese si to nesmírně zaslouží a potřebuje. Bez řádných podmínek nelze plnohodnotně fungovat, ani vytvářet projekty rezonující na mezinárodním poli. Jsme často zvyklí pracovat pod tlakem a ve stresu, a to by se mělo změnit. Na druhou stranu jsme také národ věčných nespokojenců. Na tom bychom také měli pracovat. Podmínky by měly být samozřejmé, pokud subjekt dosáhne potřebné úrovně. Co se ale nesmí nikdy ztratit je vášeň pro věc, vůle, respekt, poctivá práce na sále a práce na sobě samém.

Jak ráda trávíte chvíle volna?

„S dětmi. Kdybych mohla, měla bych v druhém životě školku s obřím hřištěm J. S dětmi se cítíte upřímně, nikdo na vás nic nehraje, neexistuje tam pokrytectví, ani přetvářka, tak jako v tom našem světě. Nespokojenost u dětí má vždy opodstatněný důvod na rozdíl od dospělých . S nimi se cítím svobodně, a to je pocit k nezaplacení.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Lenky Vagnerové, Zbyněk Hrbata 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Nový taneční videoklip

Duet na píseň zpěvačky Adele Easy on me

 oznamujeme vám, že jsme právě zveřejnili na kanálu YouTube nový taneční videoklip – duet na píseň zpěvačky Adele Easy on me. Skrývá se za ním několikaměsíční tvrdá práce tvůrčího týmu a domníváme se, že stojí za vaši pozornost.

     Choreografie zobrazuje milostný příběh komunikující dvojice, jíž se ovšem do vztahu připlétá nedořešený problém z minulosti, ve spotu znázorněný rekvizitou – stylizovanou oprátkou, visící odkudsi z nebe. Celý tanec se odehrává na vodní hladině a na zmiňované oprátce, v ponuré, ale nádherné scenérii zatopeného lomu. Je charakterizován částí textu písně Easy on me, v níž Adele zpívá:

I know there is hope in these waters

But I can’t bring myself to swim

When I am drowning in this silence

(Vím, že v těchto vodách je naděje

Ale nemůžu se přinutit plavat

Když se topím v tichu)

 

Adresa videa na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=qFZduwbP5L8

Rovněž výrazové prostředky choreografie nejsou lehce zařaditelné pod jeden druh tance. Použili jsem zde prvky moderního scénického tance, baletu, ale rovněž i acrodance (akrobatický tanec). Celá práce vznikla pouze z nadšení tvůrčího týmu, protože tančíme pro radost, nikoli pro peníze. A za pár tisíc korun, což se vám možná bude zdát po shlédnutí videoklipu nemožné. Domníváme se, že i v této vzrušené a nelehké době lze stále tvořit pro potěšení ducha a diváků.

V závěru klipu se v obřím a dosud prázdném prostranství objevuje množství postav v černém. Jsou to všudypřítomní voyeuři, sledující a „hodnotící“ trápení ústřední dvojice? Jsou to smuteční hosté na pohřbu vztahu? Nebo černí andělé, držící palce oběma protagonistům? Necháváme na fantazii a emocích diváka, stejně jako vše ostatní.

Krátký umělecký životopis choreografa:

 Josef Prouza se narodil 7. listopadu 1957 v Olomouci. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a konzervatoř společenského tance. Základ baletu získal u prof. Chmelové v Praze a v Armádním uměleckém souboru Praha (pedagogové Kornová a Ivanov). 35 let vedl soubor moderního tance Impuls Praha, který za jeho působení získal řadu nejvyšších ocenění na krajských a celostátních festivalech a přehlídkách. Tvořil také choreografie pro divadlo, televizi a film (Ptákoviny podle Aristofana v Národním divadle v Praze, filmy Šakalí léta, Pelíšky, TV seriál Prima sezóna, TV pořady Boom, Na vlastní nebezpečí, Televarieté, Galasuperšou, či Videodisko.

Krátký umělecký životopis režiséra:

Tomáš Polák se narodil 24.října 1976 v Praze. Vystudoval PF UK, základy tance získal u Aleny Skálové a Josefa Prouzy. Přes 20 let byl členem tanečního studia Impuls, pak soubor 7 let také vedl a tvořil pro něj choreografie. Získal dvakrát cenu za taneční interpretaci na celostátní přehlídce scénického tance (Nipos). Řadu let působí jako dokumentarista, úzce spolupracuje s Českou televizí. Je spolutvůrcem pořadu Gejzír, kde se objevily např. jeho miniportréty výjimečných osobností české taneční scény (choreografka Lenka Vagnerová, primabalerína Barbora Kohoutková, mistr světa ve stepu Tomáš Slavíček, choreograf Tony Vu, taneční uskupení Losers ad.). O choreografii „Amazonky“ Lenky Vagnerové vytvořil dokument, který měl premiéru na online platformě edinburgského festivalu Fringe, pro Festival tanečních filmů natočil film Dark Horse v hlavní roli s tanečnicí Fanny Barrouquère.

 Přiložené fotografie jsou vlastnictvím  autorů: (J. Prouza, J. Řežáb, H. Zápotocká a T. Polák)

Josef Prouza

pro Taneční magazín           

Poe – Šílený? Geniální?

V pojetí Lenky Vagnerové prostě nepopsatelně úžasný!

28.dubna 2022 se na Nové scéně Národního divadla odehrálo„skutečně neskutečné divadlo!“

Nesmím opomenout, že mezi hosty byl také choreograf evropského  formátu  – Petr Zuska.  Našim čtenářům ho zajisté blíže přibližovat nemusím, rozhovor  s ním najdete na našich stránkách.

Lenka Vagnerová nechala ožít představy spisovatele Edgara Alana Poe, považovaného za tvůrce hororu. Možná ne každý náš čtenář ví, že mnozí dokonce zkoumali, zda Edgar Alan Poe nebral drogy! Ale nic takového se nepotvrdilo. Byl šílený? Nebo jen žil v době nasáklé krví, kdy umírání bylo na denním pořádku a on to nemohl snést? Byl citlivý? Byl geniální? Kdo ví. Každopádně šťastný ve své době asi nebyl. Proto i jeho dílo oplývá spíše strašlivou skrytou stránkou a těžko říci, co přesně si on sám myslel.

Ale zpět k dílu Lenky Vagnerové.  Představení Poe v sobě mísí prvky prvotřídního tance, akrobacie i snad estrády, doplněné neuvěřitelnými efekty, hudbou, zpěvem, kostýmy či různými rekvizitami.

Poe patří do dílny (repertoáru) Laterny Magiky a její umělecký šéf Radim Vizváry říká: „Hledal jsem výraznou osobnost, která s Laternou magikou doposud nespolupracovala, ale svou originalitou by přispěla k obohacení jejího repertoáru. Lenka Vagnerová nepochybně patří k tomu nejlepšímu v oblasti současného českého tance. Navíc  stále častěji pozoruji, že ve snahách choreografů je, využít  prvky techniky mimu. Lenka toto využívá vědomě a efektivně.“

Ke své práci si Lenka Vagnerová přizvala špičkové umělce a tvůrce: texty- Lenka Vagnerova a Vladimír Javorský, scéna – Eva Jiřikovská, hudba, dramaturgie – Ivan Acher, světelný design – Michal Kříž, účinkující – vynikající Ondřej Vinklát, trojnásobný držitel Ceny Thálie, Vladimír Javorský a Tereza Marečková jsou coby samotný Edgar Alan Poe.

Tvůrci vycházeli z povídek Poea ‚Maska červené smrti, Jáma a kyvadlo, Skokan, Král mor, Havran. Některé povídky mají příběh, některé jsou pouze sdělením emocí (odsouzeného). Je tu krása, strach, zoufalství, ironie, nesmyslnost lidského chování.

Lenka Vagnerová říká: „Není nutno popisovat Poeův život, to ani nebylo naším záměrem. Při čtení Poea zjistíte, že je  jeho živo obsažen v jeho tvorbě. Skrze ni se o něm dozvíme to nejpodstatnější.“

Pokud jde o hudbu, Ivan Acher říká: „ Tato inscenace byla největší výzva, jakou jsem kdy zažil.“

„Pokud jde o choreografie samotné, Lenka Vagnerová stvořila  za pomoci technických vymožeností a vynikajícího týmu tančníků a také dvojicí hudebníků-tvůrců chroeografie neviděné a nevídané“, dodává Ivan Acher. Musím souhlasit.

Hudba zní chvílemi hororově, chvílemi vesele a bezstarostně, inu, jak je libo. Hlavně je poutavá a zajímavá.

Pojďme ale k inscenaci samotné. ÓÓÓ! Těžko hledat slova. Na dnešní dobu pokrokové, jedinečné, zajímavé, veselé, bizarní, strašné, skandální, otřesné.. ale geniální! !

Strašlivé a bizarní představy spisovatele samotného ožily, setkáváme se tu s nejrozmanitějšími pitoreskními postavami, neustále nás překvapují, ano, jsou přesně jako ve zlých snech, možná i deliriu… Tyto představy si s námi doslova zahrávají. Brnkají nám na nervy. Zneklidňují i klidného. Co je to? Co je to? Ptáte se znovu. Dělá si ze mě tvůrce legraci?

To vše je doplněno neuvěřitelnými efekty, které jsou zřídkakdy k vidění. I vizuální efekty – podivný škleb na plátně – vypovídá také mnohé.

Výkony tanečníků jsou neuvěřitelné. Žasla jsem, když „Antěl pitfornosty“ (čti anděl pitvornosti) vstoupil do snů (na scénu). Neuvěřitelné akrobatické výkony, zlehka podané v symbióze se zlými sny, byly absolutně  dokonalé. Nevím, co dodat, jen se běžte podívat…….

Ale těchto momentů bylo mnoho. Vaření v kotli.., listování stránkami, hra na podivný nástroj, soudci na zvláštních bruslích. Ale to, co mi dělalo ještě dlouho dobrou náladu, byla např. bizarní módní přehlídka. Ano, zarputilé postoje manekýnů a modelů… ale jakých!! Ano!  Bravo!

Je nutné také vyzdvihnout výkon Ondřeje Vinkláta. V rámci strašidelných snů se náhle zlehka objeví naprosto dokonalý pohyb, pohyb z představ, těch nejúžasnějších… Lehce a s úsměvem…

Je nutné ocenit, že možná i  interpreti samotní  se během představení baví, ať už sami sebou, nebo  svými kostýmy, dialogy, šílenými představami šíleného. A divák se baví s nimi!

Inscenace přináší jakýsi svěží vítr do našich tradičních děl. Je tu cosi těžko nazvatelného. Je to nové. Bizarní. Směšné. Hrozné. Hororové. Pohybově dokonalé. Moře překrásných a zajímavých i strašných kostýmů, vizuálních efektů, i zvukových.  Poutavá  hudba. Občas se tu zhoupne hrozivé kyvadlo. Bože, jak krásná kulisa! Vzpomínám také na představení, kde nebyly prakticky žádné kostýmy, žádné rekvizity, žádné vizuální efekty, jen tanečníci v teplácích. Toto je pravý opak. Jakési future show!  Myslím, že máme opravdu mezinárodní dílo, které se může prezentovat ledaskde. A milý diváku, mysli si, co chceš, tvař se, jak chceš, kritizuj si, jak chceš. Stejně je to geniální!

Lenko, děkujeme za neuvěřitelný zážitek, který opravdu nikdo nečekal!

Foto: Národní divadlo

 

Eva Smolíková

Taneční magazín

FESTIVAL TANEČNÍCH FILMŮ již ve čtvrtek

Nové české taneční filmy v on-line premiéře

Ve čtvrtek 11. února 2021 budou mít on-line premiéru dva zbrusu nové taneční filmy, které přetlumočí dvě sólová jevištního díla do filmového jazyka. Festival tanečních filmů, který od roku 2009 systematicky sleduje, prezentuje, ale i produkuje tzv. dance for camera filmy, využil programu Ministerstva kultury ČR podporující tzv. digitalizaci uměleckého obsahu, a stal se jejich producentem. Vytipoval dva klenoty současné taneční scény a jejich autorkám pak nabídl možnost vytvořit z existujících inscenací filmové „metaverze“.

V prvním případě šlo o autorské sólo Cécile Da Costa „Roselyne“, ve druhém pak o choreografii Lenky Vagnerové „Dark Horse“ – sólo pro Fanny Barrouquére. Určitou zajímavostí může být fakt, že v obou případech jsou protagonistkami francouzské tanečnice žijící v Praze.

„Roselyne“,

Příběh ženy, která zapomněla žít svůj život, ztvárnila Cécile Da Costa ve fascinující performanci „Roselyne“. Filmová režisérka Tereza Vejvodová, která už v žánru dance for camera dříve vytvořila několik snímků (například „Servant“, 2018 či „Delimination“, 2019) přistoupila k filmové adaptaci této choreografie s velkým respektem: „Šlo mi především o napojení se na esenci inscenačního záměru a ve volbě prostředků jsem se řídila vývojem vnitřního stavu Roselyne,“ komentuje svůj přístup k filmovému zpracování choreografie Tereza Vejvodová. Pro autorku inscenace představovalo natáčení určitý experiment: „Chtěla jsem zjistit, co se stane s postavou Roselyne v jiném prostředí, než je jeviště,“ uvedla Cécile Da Costa.

Na působivé lokace a metaforický příběh vsadil filmový tým vedený režisérem Tomášem Polákem. Ten, s autorkou choreografie Lenkou Vagnerovou, točil filmovou podobu „Dark Horse“ na břehu přírodní nádrže Kristýna, v uličkách Hrádku nad Nisou a v Synagoze na pražské Palmovce. Atmosféru snímku dokresluje originální hudba Ivana Achera se sugestivním zpěvem Jany Vébrové. Fanny Barrouquére postavu „černého koně“ tančí už od roku 2012, kdy měla choreografie „Dark Horse“ premiéru ve Švédsku.

„Dark Horse“

Vývoj obou filmových projektů sledoval z Londýna David Hinton, britský režisér, autor několika kultovních tanečních filmů a dlouholetý spolupracovník Festivalu tanečních filmů. Jako mentor provázel tvůrce v on-line konzultacích přípravou scénáře a storyboardu, a poté konzultoval postprodukci a střihovou skladbu. Film, zejména ten taneční, podle Hintona totiž vzniká ve střižně.

Ředitelka festivalu Jana Návratová

Chtěli jsme zasadit semínko choreografie a vypěstovat film,“ komentuje celý projekt umělecká ředitelka FTF Jana Návratová, „nechtěli jsme digitalizovat díla, která vznikla pro jeviště, ale chtěli jsme jejich obsahovou esenci nechat vyznít ve filmové podobě, nabídnout další inkarnaci jejich silnému obsahu,“ dodává.

Premiéra filmů proběhne na facebookové stránce Festivalu tanečních filmů 11. 2. 2021 od 19.30.

Foto: Tomáš Polák a Aleš Král

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN