Rozhovor s tanečnící a zakladatelkou „Modern Dance Plamínek“ LENKOU KRENKOVOU

„Když tančím, tak hořím.“

Lenka Krenková je úžasná, skromná žena. Dělá ji šťastnou, když tančí a dělá tancem radost druhým. A zejména, když naučí své svěřence umění vyjádřit tancem vše, co cítí – a tak si uvolnit duši. Jejím mottem je: „Když tančím, tak hořím“. Po vystudování pedagogické školy učila ve školce. Pak si Lenka založila soukromou taneční školu „Modern Dance Plamínek“. V Praze 4 a 3 má na základních školách své „tancovny“. Tam chodí na své hodiny děti – od nejmenších po největší, i dospělé. Lenka staví na tom, že každá holčička, ať malá, velká, tlustá či tenká dokáže být při tanci krásná a šťastná. Pracuje s dětmi i dospělými, často i maminkami malých tanečnic. A časem dokázala vytvořit krásnou partu, v níž si všichni vzájemně pomáhají. Není tam rivalita ani závist a skutečně se navzájem mají rádi. V takové atmosféře se dají i s tancem dělat zázraky. Právě proto na závěrečném vystoupení (v červnu v kulturním domě Mlýn ve Stodůlkách v Praze 13), kde všechny skupiny tanečnic od nejmenších po dospělé představují své celoročně  připravované choreografie, jejich rodiče a přátelé často pláčou dojetím.

Jak jste se dostala k tanci, respektive rytmickému pohybu?

Prý jsem tancovala od momentu, co jsem se naučila chodit. Moje máma byla výtvarnice a když v roce 1977 přišel čas na zájmové kroužky, nastoupila jsem do tehdejší Lidové školy umění (nynější Základní umělecké školy) na výtvarný obor. Osud tomu chtěl, že vedle byl taneční sál a ten mě lákal daleko víc. Parkety, tyče, zrcadla, pianino, piškoty, tak tehdy taneční sály vypadaly. Tomu se nedalo odolat. Brzy jsem zběhla od výtvarničiny k tanci.“

Kdo Vás první pro tanec získal?

Celou taneční průpravou nás vedla paní učitelka Rákosníková. A já – i díky ní – začala inklinovat k výrazovému tanci. Klasika mou doménou nikdy nebyla. Tím bylo jasné, že dveře státní konzervatoře pro mne zůstanou uzavřené. V té době jiná možnost, jak se živit tancem, nebyla nebo jsem alespoň o ní nevěděla.“

A co tedy bylo dál…

Začala jsem se pomalu smiřovat s faktem, že ze mne tanečnice prostě nebude. A nastoupila jsem na střední pedagogickou školu. A souběžně dále navštěvovala hodiny paní učitelky Rákosníkové v Lidové škole umění. Až do svých osmnácti. Pak následovala práce v mateřské škole Jeseniova v Praze 3 na Žižkově, svatba, dítě.“

Ale co mimo práci a rodinu?

Něco ale stále v mém životě chybělo – tanec. Nutit manžela, aby šel se mnou tancovat, bylo marné. Až přišel den, kdy jsem zjistila, že manžel i syn mají své koníčky, zatímco já sedím doma a čekám. Naštěstí se doba změnila. Taneční centra již nebyla pouze pro děti a mládež. A tak jsem pro sebe objevila Dance Perfect, abych se nejistě vrátila k tanci. Pokorně do začátečníků, s hrůzou, že uslyším: ,……to už pro vás není´. Po první lekci jsem se opravdu dozvěděla, že tyto lekce pro mne nejsou. Ale nikoli kvůli věku. Prý musím chodit na pokročilejší lekce. Štěstím jsem tenkrát tancovala i po chodníku cestou domů.“

Kdo Vás tehdy vedl?

Měla jsem velké štěstí na lektory, nejvýrazněji mě asi ovlivnili Jarek Cemerk, Rosťa Šrom, Věrka Ondrašíková a Martin Vraný.“

Ale z frekventantky kurzů jste se stala postupně sama jejich vedoucí. Jak k tomu došlo?

Osud mne totiž vedl dále. V mateřské škole tenkrát každá učitelka vedla nějaký kroužek. Na mě vyšel sportovní. Ačkoli jsem absolutní sportovní antitalent. Zatímco já jsem si s dětmi házela míčem, běhala či závodila, tak kolegyně zatím na tanečním kroužku učila mazurku. Časem se vedení tanečního kroužku uvolnilo a bylo nabídnuto mně.“

Tak to jste určitě byla ve svém živlu?

Zajímavé je, že zatímco učit malé děti sport mne nechávalo klidnou, výuka tance mě vyděsila. Věděla jsem již toho o tanci tolik, že jsem si myslela, to nezvládnu. Paradox. Nakonec jsem kroužek vzala a začala s předškolními holčičkami zkoumat taneční pohyb. A šlo to. Dokonce výborně. Byla jsem spokojená, aniž bych tenkrát tušila, že s nimi budu tancovat, i když jim bude patnáct let a více.“

Ale to ještě nebylo všechno…

Osud prostě existuje. Mám na to pro sebe další důkaz. S kamarádkou jsme jednou navštívily astrologický seminář. Na závěr astroložka každému řekla jednu záležitost, kterou mu hvězdy chystají. Mně bylo řečeno, že mi do měsíce přijde nabídka nové práce. Přišlo mi to v ten okamžik  jako blbost. O to větší bylo překvapení, když mi další týden zavolalo Kulturní a rodinné centrum Nová Trojka z Prahy 3, že bývalé tanečnice z mateřské školy chtějí pokračovat. Opět s rozpaky jsem tedy začala učit pár hodin tance i tam.“

Nezůstalo však pouze u třetího pražského obvodu?

Dále následovala vyhraná soutěž Pražská mateřinka a na ní těhotná paní porotkyně s nabídkou učení ve studiu Tulipán v Praze 6. To už se s celodenní prací v mateřské škole tedy opravdu zvládnout nedalo. Stála jsem před rozhodnutím, jak dál. Manžel rozhodl. Kdy jindy, když ne teď. Syn odmaturoval a tak načasování bylo opravdu ideální.“

A jak jste tedy pokračovala? Odvážila jste se na riskantní led?

V mateřské škole jsem dala výpověď, ale nezavřela jsem si tam vrátka až tak úplně. Dodnes tam docházím vést taneční kroužek. Pronajala jsem si třídu v Základní škole Plamínkové na Pankráci v Praze 4 a přes prázdniny z ní vybudovala taneční sál. Ne jako ten, ve kterém jsem začínala. Místo parket sice baletizol, místo klavíru přehrávač, ale zrcadla na celé stěně standardní. Tak vznikl ,Modern Dance Plamínek´. Psal se tehdy rok 2010.“

Jaké to tehdy byly začátky?

S¨velkými nadějemi i staženým žaludkem jsem očekávala školní rok. V Nové Trojce lekce úspěšně běžely, práce v Tulipánu skončila a na hodiny v mém novém sále přišly čtyři holčinky. Většinu času jsem trávila pláčem na lavičce v nedalekém parku. Finančně mě tenkrát vlastně zachránila mateřská škola, kde jsem zaskakovala za nemocnou učitelku. Pak se však situace postupně začala měnit. Vystoupení, či ukázkové hodiny najednou fungovaly. Přihlášených přibývalo. Přibyly postupně i páteční lekce v Základní škole Lupáčova v Praze 3.“

A jak se Váš „Plamínek“ postupně rozrostl?

Dnes, po devíti letech, mám kolem sto padesáti žáků. Mým prvním malým tanečnicím je dnes patnáct let. A já můžu sledovat, jak rostou nejen po taneční stránce. Překvapením bylo, když přišly maminky, s chutí zkusit to, co jejich děti. Tak vznikl kurz pro maminky. Je úžasné sledovat, jak se dá svět tance objevovat v každém věku, a jejich i má radost, když se daří. I já stále něco objevuji. Třeba na lekcích Jana Kodeta.“

Mluvila jste o soutěžích, od nich je již krůček k veřejným vystoupením…

Právě. Totiž ještě jedna má touha byla nenaplněná. Vystupovat. Dost těžký úkol pro  tam ty  nahoře, co plní sny. V mém věku. Ale i to mi bylo sesláno. Nejdříve skupina RDC Rosti Šroma a potom učinkování v představení ,Sedm proti Thébám´ v Rockopeře Praha. Představení se stále hraje, tak mám šanci – i přes na tanečnici vyšší věk – plnit si své sny.“

Najít si mezi dnes různými styly a odrůdami tance svou vlastní parketu, asi není zrovna jednoduché?

Proč tanec a proč výrazový, scénický či moderní? Vnímat energii celého těla, hrát si s protahováním a uvolňováním, cítit jak jednotlivé svaly přenášejí impulzy do všech částí člověka, k tomu vytváření příběhů, prožívání emocí, hudba. Co může být víc. Na rozdíl od sportu, tanec rozvíjí opravdu každý kousíček osobnosti a co všechno tanec posiluje, zjistíte až druhý den. Ve mně tanec vyvolává pocit štěstí, to bych přála zažít každému.“

Vedení tanečních kroužků klade i nároky na metodiku, psychologii…

Proto jsem řešila, jak vlastně své kurzy vést. Možnost bavit se tancem by měl mít každý, kdo má zájem. Společně objevovat svět fantazie nebo pocitového vyjádření těla. Dostat ze sebe nejen kladné emoce, ale smět si zatancovat i smutek, zlo či vztek. Velmi uvolňující. Hlavně společně tvořit a taneční techniku použít ve svých představách. Taneční technika je samozřejmě velmi důležitá a secvičit vystoupení dá hodně práce. Vždyť tanec je i o malých detailech. Přesto se stále snažím vyvažovat mezi dřinou a zábavou. Kurzy jsou rozdělené pouze věkově, nikoli výběrem. Prostě bez rivality. Tak se stal pro mne malý zázrak. Holčinky, s kterými pracuji již delší dobu, odložily mobilní telefony, scházejí se na sále dříve, aby se objaly, popovídaly, vybíraly hudbu na další taneční příběh a samy si vymýšlely choreografie. Pokud jim přijde jednou či dvakrát týdně málo, zajdou i na lekce mladších dětí, aby i s nimi sdílely tanec .“

Tak tedy „Plamínek“ zapaluje…

Musela jsem si ale i zvyknout na to, že lásku k tanci necítí každý. A není to vždy mojí chybou, když odejdou za jiným zájmem, nebo v jistém věku není scénika dost ,in´. Nebo jen proto, že tanec je někdy i dřina.“

Je obtížné nalézat lokace pro výjezdové akce a soustředění?

Pro ty, co cítí jako já, jsme na prázdninový týden našli úžasné útočiště s tanečním sálem v penzionu Klamovka ve Stradonicích. Týden tak trochu holčičích radovánek. S tanečnicemi od devíti do patnácti let si užíváme nejen tréninky, jógu, herectví, gymnastiku, ale i vymýšlení a tvoření kostýmů, dělání si vzájemných radostí, focení, natáčení tanečních videoklipů nebo tvoření choreografií ve věkově smíšených skupinách. Jsem vždy překvapena, jak dokážou citlivě spolupracovat s mladšími, žasnu nad jejich nápaditostí. Týden uteče, přijde objímání a pláč při loučení. To je pro mne velká odměna i ujištění, že vztahy a vzájemnost jsou víc než vyhrané soutěže za cenu drilu a vzájemné rivality.“

Já myslel, že soutěže jsou (nejen pro děti) určitým vyvrcholením práce?

Já tedy osobně mám k soutěžím (ač pár pohárů na kontě máme) velmi rozporuplný vztah. Raději volím nesoutěžní vystoupení ve spolupráci s ,radnicí´ Prahy 3 či 4 anebo se základními školami. Daří se. Za letošní školní rok jsme odtancovaly dvaatřicet vystoupení. To hlavní, absolventské, nás ještě v červnu čeká. Všechny skupiny se sejdou v kulturním domě Mlejn ve Stodůlkách, kde předvedou své letošní choreografie. A jako každý rok zakončí letošní taneční sezónu společným tancem na pódiu, pod ním i po stranách hlediště. Má to, myslím, sílu – těším se.“

To je obdivuhodné! Co říci závěrem?

Tak takhle si plním své sny.“

Děkujeme za milý rozhovor a přejeme hodně energie, nápadů i trpělivosti.

Michal Stein a Michaela Formánková

Foto: archiv Lenky Krenkové

TANEČNÍ MAGAZÍN